indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv
1.9. -29.9. 2017 příští aktualizace 6.11.2017
Deutsche Beilage Polski suplement Česká příloha RSS Událostí
 

 

 

Revue Politika

 

Přítomnost - logo
   

© 2000 - 2014 provozovatelem je Bohumil Doležal.

 

 
Právě dnes
obsah

KODVážení čtenáři,
internetové stránky Klubu na obranu demokracie najdete zde. V Událostech je na tomto místě jen jakási upoutávka, která obsahuje základní informace o KOD, aktuality a případné podpisové akce.
Bohumil Doležal

  • Co bude po volbách? Videozáznam a fotogalerie z diskusního večera KOD a TOPAZ.

    Diskusní večer se konal 1. listopadu v Michnově paláci v Praze. V panelu diskuse vystoupili komentátoři Lenka Zlámalová, Jakub Patočka, Jindřich Šídlo a Bohumil Doležal. Diskusi moderoval JUDr. Petr Kolář.

    Fotogalerii najdete zde

    Videozáznam najdete zde (na liště se nastavte na čas 5.30.)

  • Veřejná sbírka na podporu činnosti KOD

    Klub na obranu demokracie otevřel veřejnou sbírku na podporu své činnosti. Sbírka se koná za účelem pořádání společenských, kulturních, informačních a vzdělávacích akcí, organizace debat a seminářů a provádění informační a propagační činnosti o aktuálních tématech. Zároveň bude sloužit k vydávání tištěných a elektronických publikací. Cílem klubu je hájit demokratické uspořádání a právní řád a také podporovat vzdělanost v oblasti politiky a zvyšovat zájem o politiku mezi občany. Velice děkujeme za každý finanční příspěvek. Stručnou programovou prezentaci KOD najdete zde.
    Číslo sbírkového účtu: 2600975396/2010 (Fio banka)

Události, internetový zápisník Bohumila Doležala. Články a poznámky

  • Demokratický blok: za pokus to snad stojí

    Důležité k je, aby se demokratické strany pokusily udržet v Nových pořádcích aspoň rezidua polistopadové demokracie, a aby v té věci postupovaly koordinovaně. Zda se to povede, či zda se to vůbec může povést, nevím. Zkusit by se to však mělo.

  • Copak nám to tu roste pod rukama? Nepsaná opoziční smlouva!

    Předseda ODS Petr Fiala vyzval poslance, aby žádali po nové vládě, že neudělá nic nad rámec běžné správy ministerstev. A to až do té doby, než získá důvěru Poslanecké sněmovny. Výzva je jistě zcela na místě, bohužel se však nedá prosadit.

  • Píšťalky s sebou! V pátek začíná listopadový Masopust.

    17. listopadu se bude na Václavském náměstí konat Festival svobody: vyvrcholí prý v 19.30 hlavně na Václavském náměstí v Praze, ale jinak po celé republice, hromadným pískotem.

  • Mirek Topolánek chce zasypávat příkopy

    Mirek Topolánek prohlásil na tiskové konferenci, kde oznámil svou kandidaturu na prezidentskou funkci: „Přestože jsem kontroverzní, jsem schopen spojovat a zasypávat příkopy v rozdělené společnosti.“ To je kulantní řeč prezidentského kandidáta jako z nějaké učebnice. U nás bohužel nejde o to, příkopy zasypávat, ale naopak usilovat o to, aby se vytvořil na správném místě správný příkop.

  • Soudkyně se nám odtrhla

    Zastíněna povolebním jednáním a stupňující se prezidentskou kampaní pokračuje před obvodním soudem pro Prahu kauza Nagyová, větev tzv. Poslaneckých trafik. Pokud v ní jednou bude vynesen odsuzující rozsudek, nebude to jen rozsudek nad obžalovanými, ale nepřímo i rozsudek nad tzv. Starými pořádky, tj. polistopadovým demokratickým režimem.

  • Dokáže Mirek Topolánek vzdorovat Novým pořádkům?

    Mirku Topolánkovi není možné upřít jednu zásluhu: tím, že ohlásil svou kandidaturu na funkci prezidenta, demoralizované české veřejnosti připomněl, že v této zemi v politice pořád ještě o něco jde.

  • O AUTOROVI

     

  • Rozvrat české demokratické politiky

    V tomto textu bych rád vypsal, jak vidím vývoj české politiky od listopadového převratu v roce 1989 po dnešek. Rád bych shrnul své názory, vyjádřené v různých komentářích i programových textech, do nějakého celku. Výklad jsem opatřil jakýmsi osobním úvodem, aby bylo zjevné, co mne v životě utvářelo a z čeho dnes vycházím. Text jsem psal pro Svobodné fórum. Jednotlivé jeho části najdete zde (začátek) i dále v obsahu.

  • II. Křivolaké cesty polistopadového režimu

    Po listopadu 1989 se vytvořily základy demokratického politického uspořádání. Vznikly „Staré pořádky“, polistopadový demokratický režim. Považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu při vší kritice loajální. Jde mi o to, proč toto uspořádání, skončilo v letech 2012-14 politickým rozvratem.

  • III. Velká protikorupční revoluce

    Popis revoluce: „Pražské jaro“ roku 2012, které nakypřilo terén, a revoluční rok 2013, řada významných politických změn, které přepsaly politické uspořádání České republiky. Byly to vesměs změny k horšímu.

  • IV. Rekonstrukce státu

    Náš stát je bezpochyby třeba rekonstruovat. Představy iniciativ jako Vraťte nám stát nebo Rekonstrukce státu jsou ovšem ujeté. Nejde o morální obrodu nebo o obrodu právního řádu, ale nejprve o obrodu politiky: obnovu funkčních politických stran a funkčních kritickým médií. Začít by měl každý od sebe.


co týden dal

 

Čtvrtek 16. listopadu: Čtrnáct dní, které otřesou Českou republikou. Nejprve stručný přehled toho, co nás v příštích asi dvou týdnech čeká. Není toho málo. Konečně definitivně skončí Staré pořádky, chmurných sedmadvacet let, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Předznamená je prodloužený víkend, jemuž kraluje státní svátek. Protože Staré pořádky neskončí přímo dnes o půlnoci, bude se zatím ještě jmenovat Den boje za svobodu a demokracii. Celkovým pojetím to bude něco jako vynášení Morany (Morana se u nás vynášela naposled, když v prezidentském úřadu skončil Václav Klaus a nastoupil Miloš Zeman: a to zdaleka nebyl tak hezky výrazný předěl jako ten, co nás čeká teď). Zítra proběhne něco jako potěmkinská karnevalová revoluce (trochu vzruchu do ní možná vnesou extremisté zleva i zprava). To je správné: před dlouhým truchlivým půstem musí být ještě něco legrace. Od pondělka se koná ustavující schůze nové Poslanecké sněmovny, neskončí určitě dřív než ve čtvrtek. Nejprve v pondělí složí poslanci slib a zvolí mandátový a imunitní výbor, jeho členové ověří jejich mandáty. Již ustavená volební komise vyhlásila lhůtu pro návrhy na kandidáty do funkce nového předsedy Sněmovny na pondělí na 17.00 hodin. Poté tedy proběhne tajná volba, nebude asi moc komplikovaná, je zatím navržen jediný kandidát, pan Vondráček z ANO, a má předem zajištěnu drtivou většinu poslanců (teoreticky by jich mělo být 152, možná že se vzhledem k přítmí tajné volby někdo trhne, v podezření pak budou neukáznění poslanci z ČSSD). Následně musí být zvoleni místopředsedové (bude jich asi pět, během ustavující schůze nemusí být nutně zvoleni všichni. Nakonec budou ustaveny výbory. (Složení výborů a volba jejich předsedů budou projednávány až na druhé schůzi Sněmovny). Nato ustavující schůze Sněmovny skončí. Premiér Sobotka už oznámil, že první pracovní po ukončení schůze svolá mimořádnou schůzi vlády, jejímž jediným bodem programu bude podání demise do rukou prezidenta. Hned poté prezident jmenuje pana Babiše premiérem (zatím jej jenom pověřil). Pan Babiš mu navrhne ministry, prezident jmenuje i je, ministři se ujmou svých úřadů a formálně i fakticky začnou Nové pořádky jako řemen. Měla by je ještě posvětit Poslanecká sněmovna vyjádřením důvěry vládě, na to je však čas 30 dnů a navíc to ani není nutné: on si pan Babiš s vládnutím poradí i bez důvěry PS. Fakticky stačí, že má důvěru prezidenta. Sobotkova vláda má naplánovány ještě dvě řádné schůze, 29. listopadu a 11. prosince, k těm však dojde až tenkrát, když ji prezident pověří kvůli předávání úřadů vládnout ještě pár dní v demisi. Nepočítejme však raději s idiotskými zvyklostmi!

Dá se tedy předpokládat, že Nové pořádky vypuknou plus minus 30. listopadu. Možná to bude o fous později, jisté lemplovství se u nás nedá nikdy vyloučit.

Systém se brání a jen tak snadno se nevzdá. Pozoruhodné je, jak v Právu informují o ustavení Demokratického bloku. Zpravodajství je otvírák, pokračuje na druhé stránce, podepsány jsou šifry ada,nig (obě dámy znám, působily tam ještě v době, kdy jsem seděl ve Federálním shromáždění). Je pojaté dosti nesmlouvavě: titulek zní „Pravice se spojila proti ANO“, nabídka k účasti pro Piráty a ČSSD (o tu hlavně jde) je vyložena jako „Kalouskova výzva k účasti dalších subjektů v bloku“. Sociální demokracie prý zareagovala na výzvu „stroze“. Komentář Lukáše Jelínka vyznívá poněkud smířlivěji, autor upozorňuje, že „sociální demokraté to mají ještě těžší, dosud se neprobudili z povolebního šoku, navzájem se obviňují, kdo může za porážku a marně vyhlížejí spasitele.“ A uzavírá: „Ovšem jestli se nenaučí s blokem komunikovat, nezbude jim než se smířit s údělem nejmenší sněmovní skupiny“.

Je myslím zjevné, že uskupení má smysl jen tenkrát, když to nebude jen „akce pravice“, když bude pokračovat i po skončení prvních schůzí PS. „Sjednocování pravice“ této situaci, kdy ve výrazné menšině není „pravice“, ale demokracie, by byl směšný, fanatický nesmysl.

Zato pan Babiš má na rozdíl od ČSSD naštěstí jasno: „Odmítám agresivitu stran, které tvrdí, že odcházejí do opozice, protože s námi se o vládě a programu bavit nechtějí, a pak vytvářejí konfliktní atmosféru. Teď nám vyčítají, že jsme se málo snažili? To si dělají z lidí blázny… Systém, který tu fungoval 25 let, se brání a jen tak snadno se nevzdá.“ Doufejme, že ne.

Prezidentští kandidáti ke žhavému dnešku. A ještě k zítřejší veselici. Osm prezidentských kandidátů (tedy všichni, kteří se reálně soutěže zúčastní, ovšem s výjimkou nynějšího prezidenta) odpovědělo na anketu Lidových novin Obmyšleného ohledně odkazu 17. listopadu. Už to samo o nich něco vypovídá. Z odpovědí vybírám nejvýraznější pasáže. Jiří Drahoš: „Dnes nám nikdo a nic nebrání budovat svobodnou, prosperující a solidární společnost. Jen my sami si můžeme uškodit, pokud nevyužijeme této příležitosti, budeme se utápět v malicherných sporech a nebudeme mít na paměti prospěch naší vlasti.“ Řekl bych, že nám někdo brání čím dál tím víc. Pavel Fischer: „Přál bych si, aby se naše pozornost více stočila ke studentům, kteří bojují za svou svobodu dnes. Třeba v Číně, Ázerbájdžánu nebo v Bělorusku.“ Řekl bych že český prezident by teď měl být tak trochu přikrčený mezi české kopečky: máme totiž docela malér.

Středa 15. listopadu: Dnešním tématem číslo jedna je vznik Demokratického bloku, jemuž jsem věnoval samostatný článek. Teď už jen pár poznámek k dalším událostem dne:

Co dnes obnáší funkce prezidenta? Celostátní výbor KDU-ČSL doporučil členům strany, aby v prezidentské volbě hlasovali pro Jiřího Drahoše. Chtěli to zjevně udělat už dávno, ale pan Drahoš jim tehdy dal vědět, že chce zůstat nestranickým kandidátem. Teď už se zjevně nedokázal jejich naléhání ubránit. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda je pan Drahoš ideálním kandidátem. Mám dojem, že v současné situaci (tvrdý a silný nástup Nových pořádků) by ideálním kandidátem byl člověk s náturou krotitele dravé zvěře. Poklidné prostředí prestižní oficiální organizace z doby Starých pořádků, obávám se, člověka příliš nezocelí. Člověk se může klidně stát Emilem Háchou jen proto, že přesně neví, co všechno vlastně na sebe bere. To ostatně Emil Hácha taky nevěděl. Byl to asi v podstatě slušný člověk, jen na sebe bezděčně vzal úkol, který byl úplně nad jeho síly.

Bez ohledu na pravdu či lež. Autorům v médiích Obmyšleného s volebním výsledkem Babišova konglomerátu narostlo sebevědomí. A tak např. Martin Zvěřina dnes v Lidových novinách píše o analýze, kterou Okamurovcům udělala spřízněná PR agentura, a v té souvislosti říká: „Všichni, kdo Okamurovi a jeho partě nepřejí, mohou mít radost z toho, že průzkum straně radí provozovat ten nejcyničtější marketing bez ohledu na pravdu. Přesně tohle, jak vědí voliči s pamětí, zlikvidovalo naše „tradiční“ strany – soustavné klamání voličů.“ To jednak není pravda a jednak „tradiční strany“ nejsou zlikvidovány. Tedy zatím ještě ne. Pan Zvěřina ve vlastním zájmu předjímá budoucnost.

Nicméně zveřejnění té analýzy je pozoruhodné v tom, jak pečlivě noviny Obmyšleného sledují spojence a zároveň možné konkurenty Babišova konglomerátu. Dávají velmi pečlivě pozor na to, aby konglomerátu takový spojenec-konkurent náhodou nepřerostl přes hlavu. A tak Okamuru lehce práskly. Z rad „Strategic Consulting“ cituji: „Volby jednoznačně ukázaly, že budoucnost úspěchu politických stran je postavena na rafinovaných marketingových kampaních – bez ohledu na pravdu či lež – a silné osobě lídra.“ Jsem optimista a myslím si, že to tak jednoduše nakonec nikdy nefunguje, i když občas a na čas to tak vypadá. Je ovšem pravda, že podle toho, co jsem viděl v předvolebních veřejných diskusích stranických lídrů, se pan Okamura podle těchto ras poměrně důsledně chová. Taky upozorňuji, že pan Okamura vůbec není hlavní problém této doby. Kdoví, kde ho bude konec za čtyři roky. Kdoví, kde bude za čtyři roky konec tzv. Pirátů. Ale pana Babiše se tak lehce nezbavíme. Ani náhodou. Je to úplně jiná třída.

Poslanci Demokratického bloku nebudou ve volbě předsedy PS hlasovat. Podle Aktuálně.cz řekl dnes Miroslav Kalousek ohledně průběhu volby předsedy PS: „Dnes ráno jsme se dohodli, že poté, co pan předseda Fiala kandidovat nebude, tak si vyzvedneme volební lístky, ale neodevzdáme je, aby bylo zřejmé, kdo tvoří vládní většinu, která chce podporovat vládu Andreje Babiše, byť bez podpory." Volba je tajná. Blokovat ji je očividně neproveditelné a jen obtížně vysvětlitelné. Zároveň by mělo být vidět, kdo a proč se volby za těchto okolností nezúčastní. Tedy v tom smyslu, že neodevzdá volební lístek. To se zdůvodnit docela snadno dá. Blokovat volbu je těžko vysvětlitelné, ale volit pana Vondráčka je neodpustitelné.

Úterý 14. listopadu: Kladivo na církve. Andrej Babiš si pozval do Průhonic ředitele některých velkých muzeí (Národního muzea, Národního technického muzea), ředitele Národního divadla a ředitele České filharmonie. Mezi řečí jim předestřel mj. i plán jakési reorganizace kompetencí ministerstev, pokud jde o veřejné a kulturní instituce. Do kultury má být do budoucna zařazen i cestovní ruch. To je asi správné už jen vzhledem k tomu, že pro mnohé naše občany, pokud na to mají, je cestování po světě hlavním, ne-li jediným způsobem kulturního vyžití. Naopak církve, které dosud spadaly pod ministerstvo kultury ovládané pánbíčkářskými lidovci a hrozně tam zvlčily, budou svěřeny pod přísný dohled pana Babiše a jeho nejbližších spolupracovníků na Ministerstvu financí a v přidružených institucích. Rozmařilé církve by mohly být nejdřív zatíženy zajišťovacími příkazy, pak tam budou dosazeni jako správci Babišovi spolehliví úředníci. Např. plk. Šlachtovi by mohla být svěřena do péče nějaká hodně divoká evangelikální církev, případně Svědkové Jehovovi. A nakonec proběhne něco, co bude (v nových poměrech) zároveň postátnění a privatizace. Financové církve ukázní, dají jim zapomenout na nadměrné hmotné požitky, zavedou v nich střídmost, řád a v rámci úspor potlačí i falešnou, přehnanou zbožnost. S katolíky bude asi problém, je to vlastně nadnárodní společnost, takže si pan Babiš možná bude muset dosadit vlastního vzdoropapeže. Věřím, že s podporou Agrofertu se i to povede. Nejlíp by bylo nakonec v rámci úspor všechny církve sjednotit a zavést společný kult Nejvyšší bytosti. Kdopak by jí asi mohl v Nových pořádkách být?

Za bolševika patřily církve pod vnitro. Bylo pro ně něco na způsob vězeňské správy (ta naopak patřila pod Ministerstvo spravedlnosti). Po převratu, v rámci polidštění, přešly pod Ministerstvo kultury. V Nových pořádcích budou patřit pod Ministerstvo financí (kázeň bude zajišťována finančním postihem). Kdo bude zlobit, nebude přímo zavřen nebo popraven, ale jen totálně oholen o všechen majetek. Je to symbolické. Taky je to na první pohled lidštější, i když na druhý pohled to může být jedno a to samé.

Staré pořádky v „orgánech“, Nové pořádky v ČTK. V „orgánech činných v trestním řízení“ zatím pořád ještě ze setrvačnosti dojíždějí zbytky Starých pořádků. Asi tak, jako se vánoční kapr před začátkem smažení na pánvi ještě cuká. Státní zastupitelství poslalo k soudu případ bývalého detektiva ÚOOZ Jiřího Komárka, který kdysi obvinil policejního prezidenta Tuhého z „brutálního úniku informací“ (obvinění bylo postaveno na záměně odesilatele a příjemce „odposlechnuté“ esemesky). V důsledku toho byl pak sám obviněn z porušení povinnosti mlčenlivosti a nestranného jednání. Případ byl teď svěřen Okresnímu soudu pro Prahu-západ.

Případ pana Komárka se odvíjí z loňského divokého zápasu o policejní reorganizaci. Poté co policejní ředitel prosadil její dokončení, byl vyslýchán státními zástupci VSZ v Olomouci. Podezření z „brutálního úniku informací“ s tím souviselo. Následně se ukázalo, že informace, o jejichž „brutální únik“ šlo, neunikly z policie směrem k podezřelým, ale naopak.

Zpráva ČTK o obžalobě pana Komárka místy vypadá spíše jako obhajoba pana Komárka. Není totiž tak docela pravda, že by kauzu odstartovalo trestní oznámení, které na Komárka podal policejní prezident. Nýbrž je pravda, že kauzu odstartovalo obvinění (neformální, jistě; o to hůř) policejního prezidenta z „brutálního úniku informací“ a jeho následný výslech. Ve zprávě ČTK se dále praví: „Že by se Komárek dopustil pomluvy, se ale nakonec neprokázalo. Například kontrola Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana ukázala, že vyšetřování takzvaného úniku bylo zcela v pořádku“. K tomu ovšem podotýkám, že sama informace o „tak zvaném úniku“ v pořádku nebyla ani trochu. Dále: „podle poslanců (z vyšetřovací komise policejní reorganizaci, bd)… vedení policie v čele s Tuhým a jeho bývalým náměstkem přípravu reformy značně ocenilo a nedostatečně projednalo“. Zase podotýkám: komise ovšem dospěla k závěru, že sama reorganizace byla v pořádku a že naopak v pořádku nebyly aktivity některých státních zástupců. Nemohu se zbavit dojmu, že zatímco v „orgánech činných v trestním řízení“ ze setrvačnosti ještě dojíždějí Staré pořádky, v ČTK se už Nové pořádky docela zabydlily.

Pondělí 13. listopadu: Jak to bylo při hlasování o církevních restitucích? V dnešním rozhovoru pro Právo vyhlásil Andrej Babiš válku církevním restitucím. Jde o zdanění církevních náhrad. Padla řada roztomilých formulací („Kalouskův předražený kšeft“, „je třeba prověřit, co se děje na Státním pozemkovém úřadě pod vedením KDU-ČSL“). Máme se na co těšit. A kromě jiného pan Babiš tvrdí, že hlasování o církevních restitucích proběhlo „za podivného šachování a s přestávkami a s převahou jednoho jediného hlasu poslance ODS, v té době nepravomocně a později pravomocně odsouzeného za korupci“. Aby každému usnadnil nalezení stenoprotokolu na stránkách PS PČR a záznamu příslušného hlasování, uvádí datum a čas hlasování: 8.listopadu 2012, 0.38. Děkuji mu za to, hned jsem si to ověřil (mj. proto, že si výsledek hlasování pamatuji jinak). Skutečnost je taková, že hlasování proběhlo v 0.32, ale to je samozřejmě malichernost. Podstatné je, že z 103 přihlášených poslanců pro restituce hlasovalo 102 (potřebná většina byla 101, tj. nadpoloviční většina všech zvolených poslanců). Čili i kdyby inkriminovaný poslanec nehlasoval, předloha by byla schválena. Viz zde.

Do vlády s trestně stíhaným?> A teď pár poznámek porůznu. Do týmu komentátorů MfD přibyl kromě Štěpána Kotrby ještě taky Petr Kolář. MfD dohání Lidové noviny a získává opravdu výrazný profil.

Pan Kolář dnes tlumočí mj. názor předsedy KDU-ČSL Bělobrádka, že by se údajně KDU-ČSL mohla účastnit ve vládě s ANO, pokud by v ní nebyl předseda či člen vlády, kterému hrozí trestní stíhání. K názorům pana Bělobrádka je třeba podotknout: Hlavní důvod, proč nebýt ve vládě s panem Babišem, není, že je trestně stíhán (v současné době je stíhání přerušeno). Nýbrž hlavní důvod je, že pan Babiš není demokratický politik. To ovšem není kriminální, nýbrž politický problém. Demokracie je systém, který z politického zápasu nevylučuje ty, kteří to s demokracií nemyslí dobře a vážně, za toho předpokladu, že dodržují určitá formální pravidla. Demokracie je systém, který je pořád ohrožen a musí si vždy znovu, na každém kroku, probojovávat právo na existenci proti těm, kteří ho chtějí tak či onak deformovat. Jednou ze standardních zbraní nedemokratů v tomto zápase je prosté převádění politických sporů na kriminální kauzy. Obávám se že si pan Bělobrádek a další zjednodušují situaci tím, že tak trochu, maličko přijímají jeho pravidla hry. Pan Bělobrádek se totiž velmi snadno může brzy dožít toho, že panu Babišovi už nic hrozit nebude, protože při opakovaném hlasování o vydání ho Sněmovna v novém složení nevydá. A pak by s ním podle vlastních vyhlášených zásad měl jít do politiky. Nedemokratickým politikem ovšem pan Babiš i pak zůstane.

Nechci říci, že kauza Čapí hnízdo není důležitá. Je a měla by být dovedena do konce. Ale není to nejpodstatnější věc. Nejpodstatnější věc je, že pan Babiš není demokratický politik.

Opozice zmůže kulové. tato roztomilá slova pronesla v dnešní MfD „Pirátka“ Olga Richterová, která tam dostala prostor spolu se svým bratrem Mikulášem Ferjenčíkem. (Jak vidno, v novinách Obmyšleného nad Piráty ještě docela nezlomili hůl). Nebudu se pozastavovat nad svérázným výrazivem, to je přece u pirátů, jak víme z literatury, běžné, jsou to drsní lidé. Pozoruhodné je pohrdání opozicí. Když je člověk zvolen, ale je jen v opozici, není ještě podle paní Richterové úplně „uvnitř“. Jenže demokracie se pozná ne podle toho, že v ní je nějaká vládní koalice, ale v ní je opozice, která se snaží vládě zkomplikovat život a nutí ji, aby ze sebe vydala všechno a dokázala obhájit to, oč ji jde. Naopak stát, kde každému jde jen o to, aby co nejrychleji a co nejúplněji vlezl do vlády, „byl přitom“, není už žádná demokracie. Paní Richterová odhaduje, že realistické šance zabránit domluvě ANO, KSČM a SPD jsou teď malé. Má snad tedy být smysl dostat se honem k nim dovnitř a snažit se tam „zabránit nejhoršímu“, jak to teď zní ze všech stran (a jak jsem to v minulosti, např. v roce 1969 ad., slyšel od rána do večera)? Pak ale nebude vidět, co je to lepší, oč jde; a nebude to vidět, protože to pro samé bránění nejhoršímu nebude nikdo pořádně formulovat a prosazovat. Přitom od toho je v takovém případě opozice. Tj. tenkrát, pokud je vůbec dovolena.

Je Topolánek mesiáš? Lidové noviny pokračují ve frontálním útoku na Mirka Topolánka. Dnes zveřejnily dvouapůlstránkový rozhovor s bývalým šéfem Výboru pro zahraniční styky a informace Karlem Randákem. Pan Randák tvrdí mimo jiné, že „Topolánek ve svém mesiášském rozpoložení vyrazil do boje proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi s tím, že je zachráncem, který republiku spasí“. Zdá se, že u Babišů mají z Topolánkovy kandidatury trochu vítr. On ovšem to, co mu pan Randák přičítá (pan Randák tvrdí opatrně, že „údajně je tomu tak“) neřekl. Dokud to neřekne, tak to neplatí. Mám dojem, že dnes se už něco podobného říkat nesluší. Nesluší se to až do té míry, že se to vlastně ani nesmí.

(P.S. Pokud to pan Topolánek na plné pecky řekne, budu ho asi volit.)

Sobota – neděle 11. – 12. listopadu: Kdo co luxuje. „Andrej Babiš luxuje levici“, řekl statutární místopředseda ČSSD v sobotu deníku Právo. Jistě, to se stalo v těchto volbách. V těch předchozích vyluxoval pravici, přičemž příležitost mu k tomu poskytla ČSSD tím, že se podílela na rozpoutání Protikorupční revoluce, která se jí vymkla z rukou. Takže teď je vyluxována levice i pravice. To znamená, že je vyluxována demokracie. Hezký úspěch.

Chtějí prý zachovat kontrolní funkci Sněmovny. Na Pirátskou stranu zjevně smršť mailů a esemesek, o níž jejich předseda naznačuje, že možná vznikly v kanceláři hnutí ANO (viz náš včerejší záznam v této rubrice), nakonec přece jen zapůsobila. Poslanecký klub se o víkendu usnesl, že „nehodlá měnit své rozhodnutí, že vedení Poslanecké sněmovny má být obsazeno podle výsledků voleb“. Přeloženo z pirátštiny do češtiny to znamená, že přece jen podpoří pana Vondráčka do funkce předsedy PS. „Konstatují“ přitom, „že v případě hypotetického třetího pokusu o sestavení vlády lze předsedu PSP kdykoli odvolat.“ Takové odvolání bude ovšem daleko účelovější, než kdyby ho nezvolili teď: nejdřív ho zvolí, ačkoli bylo předem jasné, že mu tím svěřují případné třetí nominování prezidenta (přesněji řečeno, nominaci navrhne prezidentovi, který ovšem v tomto případě podle Ústavy musí poslechnout). A pak, když je to už na spadnutí, ho jen a jen z toho důvodu odvolají. Je pravda, že Pirátům by se určitě nepovedlo volbě zabránit. Nehlasovat pro pana Vondráčka by byl čistě jen akt jakési hygieny. Jenže piráti jsou, jak to známe z dobrodružné literatury, s hygienou obvykle na štíru.

Jako náhradu za nezvolení pana Vondráčka navrhují, aby předsedové výborů nebyli z ANO, protože ANO obsadí v menšinové vládě všechna ministerstva. To, že veledůležitý bezpečnostní výbor připadne Okamurovcům, panu Bartošovi a spol. vůbec nevadí.

Tak vypadá strana, jejíž poslanci v té samé tiskové zprávě, v níž polohlasem oznámili, že pana Vondráčka přece jen nakonec volit budou, volají pateticky: „Chceme být hlídací psi“.

Je příliš sám sebou. Konference městské organizace ČSSD v brně vyloučila ze strany šéfredaktora deníku Referendum Jakuba Patočku. Důvodem podle ČTK bylo, že se podílel na organizaci referenda o tom, kde má být v Brně Hlavní nádraží, a že kritizoval stanoviska sociální demokracie v této věci. Ježíši Kriste! Pro Patočkovo vyloučení hlasovalo 101 účastníků konference, proti jich bylo 13. Bývalý primátor Onderka, jehož hvězda dnes v ČSSD stoupá, k tomu prohlásil: „Byl a stále je občanským aktivistou, nikoli politikem. Je představitelem ´sebe sama´ a straně škodil.“ Je pozoruhodné, že v ČSSD (tedy aspoň v Brně a teď) mají na členy podobné nároky, jaké měla na své členstvo kdysi KSČ. Pro novináře je ohodnocení „je představitelem sebe sama“ bezpodmínečná chvála. Pro brněnské sociální demokraty je to důvod k výkopu ze strany. Tedy abych byl spravedlivý, pro všechny ne. Premiér Sobotka k tomu na twitteru napsal: „pokud tahle politika bolševické netolerance v sociální demokracii zvítězí, stane se z ní nevolitelná sekta“. Bohužel, normalita je v současné době v ČSSD na ústupu.

Osobnosti už zase útočí. senátor Láska, známý bojovník proti korupci, se nyní ještě navíc vydal do boje proti Andreji Babišovi. Dospěl totiž k závěru, že pan Babiš chce absolutisticky uchopit moc. Neotřelý názor, jak na to teď, najednou, přišel? Aby tomu zabránil, hodlá založit hnutí s názvem Senátor 21. Jeho členové by se vyznačovali tím, že by byli osobnostmi a postupně by se nechali navolit do Senátu (zatím je tam jen jedna, pan Láska; bude mezi novými osobnostmi nějaký pan Pravda? Pak už by to nemělo chybu). Než se všechny osobnosti do Senátu dostanou, bude to nějakou dobu trvat. Pak se ale armáda osobností vrhne na Andreje Babiše a budou z něj chlupy lítat.

Pátek 10. listopadu: „Piráti“ mají problém s Babišem. Předseda Pirátské strany Bartoš si na facebooku stěžuje, že je jeho strana vystavena „řízenému nátlaku“, pokud jde o její vztahy s Babišovým megahnutím. Chodí jim maily a esemseky, „ačkoli na svém postoji nic nezměnili“. “Ačkoli se opět reálně nic nemění, jakmile nejsi „vstřícný“ k ANO (což neznamená to, že bys byl „vstřícný“ ke komukoli jinému), spustí se vlna „vážně míněných emailů“ o zklamání, zradě, dobrém vychování, paktování se s ODS či TOP09…“. Pan Bartoš se prý domnívá (tvrdí to aspoň v Právu), že „maily nepíšou „lidé z ulice“, ale spíš z kanceláře hnutí ANO. A podle pana Mitrofanova tamtéž měl předseda poslaneckého klub u strany Michálek varovat, že v Česku se připravuje gigantická síť nepředvídaných rozměrů, která bude kontrolovat tento stát a jejíž nitky se soustřeďují v Babišových rukou. To na to přišel brzy.

Pirátům je teď tak nějak nemilé, že by je poté, co svou nestydatou kampaní dezorientovali řadu voličů, mohl někdo dávat dohromady s blokem ANO, SPD, KSČM. „Pokud tu existuje nějaký blok, kdy ANO má jistou podporu (KSČM a SPD), tak my jsme v povolební kampani řekli, že to nejsou naši partneři… budeme se o tom bavit, budeme o tom na klubu hlasovat. Je to věc, která se musí znovu probrat. Nepatříme k SPD, KSČM a ANO,“ říká pan Bartoš. Ale ano, holoubkové, patříte. A to i v tom případě, pokud jste se tam dostali (aspoň částečně) z blbosti. Patříte tam už tím, jak jste se spolupodepsali na výsledku voleb. Jste strana „Nových pořádků“. Svými hloupými řečmi jste se ve volbách upsali čertu a čert vám teď posílá esemesky a maily, v nichž na vás požaduje vaši duši. Příjemnou zábavu, kněžky a kněží chaosu.

Církevní restituce znovu jako klacek.Andrej Babiš dal najevo v Lidových novinách, jejichž je Obmyšleným, že se pokusí zdanit dosud nevyplacené náhrady církvím za nevydaný majetek. Požadavek na něho vznesli (prý) komunisté jako podmínku tolerance jeho budoucí vlády. Se zdaněním souhlasí i SPD. Požadavek má tedy v nynější PS podporu minimálně 115 hlasů. Bylo by to možná na trochu delší lokty (není vyloučeno, že Senát by ještě pořád Sněmovnu přehlasoval), ale sněmovní většina je silná a nakonec by to prošlo. Je to docela šikovně rozehrané: Zeman má teď na demokratické strany (tedy na ODS, ČSSD je to fuk, KDU-ČSL je příliš slabá a TOP09 s ním do koalice nepůjde) jakýsi instrument k nátlaku: hybaj se mnou do koalice, nebo… A muže si to dovolit: veřejnosti zdanění církevních restitucí vadit nebude, naopak.

Takže: nikdo si toho ani nevšimne, ale krůček za krůčkem, a nakonec nám toho z polistopadových změn až tak moc nezbude.

A teď něco „pro ty voly na Západě“? Spisovatel Jan Hanč ve svých Událostech (ty své jsem pojmenoval podle něho) vypráví příhodu, jak ho kdysi v padesátých letech v zaměstnání nutili k vystoupení z církve (českobratrské evangelické). On poněkud pokrytecky argumentoval odkazem na významné společenské postavení Josefa Plojhara y Josefa L. Hromádky (dva čelní křesťanští kolaboranti s komunisty) v bolševickém establishmentu, načež přísedící komise na něho bez obalu vybafl: prosím vás, to je přece jen pro ty voly na Západě!

Podobně se pan Babiš, poté co mluvil k voličům silným a energickým hláskem o neřestech EU, o potřebě zamávat s imigranty atp., sešel v Praze s předsedou liberální frakce Evropského parlamentu Verhofstadtem a ujistil ho mj., že projekt EU je podle něho skvělý. V podobném duchu se nesl i rozhovor pro americkou CNN. To, co říkal předtím, tam pořádně uhladil a žehlil. Jsem moc zvědavý na výsledek: zabere toto dvojí vyjadřování (něco jiného doma, něco jiného venku) na „ty voly na Západě“? A pokud ano, na jak dlouho?

Čtvrtek 9. listopadu: ČSSD: problémy s obrodou. Zdá se, že ČSSD vyvodila z volebního debaklu zcela jednoznačný závěr: je třeba do vedení sehnat nějaké úplně jiné lidi. Nějaké, co tu ještě nebyli. Původní nápad statutárního místopředsedy Chovance, aby se to byli případně i nestraníci (pokud se mezi členy ČSSD už žádní zcela neznámí nenajdou) byl sice nakonec zavržen: když se někdo chce např. předsedou strany stát, musí do ní napřed vstoupit (a nikoli naopak). Chtějí však aspoň zrušit ve stanovách podmínku, že člověk, který do vedení kandiduje, musí být ve straně přinejmenším čtyři roky. Všichni aspoň trochu neznámí členové ČSSD ji totiž nesplňují.

A tak v současné situaci dokonce i někdejší jihočeský hejtman Zimola, který už několikrát proslul, nejprve tím, že se účastnil tzv. lánského puče (tato technika dostat se do vedení strany byla v ČSSD nakonec poměrně jednoznačně zavržena), a poté účastí na svérázném nákupu nemovitostí na Lipně, nakonec usoudil, že aby mohl kandidovat, musí se napřed znovu neznámým stát. Obávám se, že v jeho případě to bude na dosti dlouhé lokty. Do únorového chystaného sjezdu se to už nejspíš nestihne.

Nyní to vypadá, že předsedou by mohl být několikanásobný vysočinský hejtman Běhounek. Bohužel však není dosud členem strany, a tento handicap byl, jak už řečeno, nakonec přece jen uznán jako jakási překážka při volbě do jejího čela. Proto bude nejspíš zvolen tento postup: za prvé, pan Běhounek do ČSSD vstoupí. Za druhé: následně se svolá sjezd strany, který se usnese, že ze stanov bude vyškrtnuta podmínka o čtyřletém povinném členství. Za třetí, poté se sjezd přeruší, aby ministerstvo vnitra mohlo změnu stanov úředně zaregistrovat. Předpokládá se, že to potrvá asi čtrnáct dnů. A za čtvrté, až se tak stane, může sjezd pokračovat a pana Běhounka zvolit.

Není to ale nadměrný optimismus? V únoru příštího roku už bude určitě nový ministr vnitra, ať už s důvěrou nebo bez důvěry, a za nových podmínek bude třeba registrace změny ve stanovách ČSSD trvat nikoli čtrnáct dní, nýbrž čtrnáct let. Takže vzniká otázka: nebylo by ta těchto okolností praktičtější neshánět do současné strany nové, dosud neznámé lidi, ale založit stranu novou, jinou, dosud neznámou? Proč by podmínka neznámosti měla platit jen pro vedení, a ne demokraticky úplně pro všechny?

Věc: Urážka prezidenta republiky. Brněnský radní Bártík napsal tento týden na sociálních sítích, že prezident Zeman má prý rakovinu a zbývají mu tři až sedm měsíců života. O diagnóze údajně ví a léčbu měl odmítnout.

Zprávu vzápětí popřel Zemanův ošetřující lékař Miloslav Kalaš z pražské nemocnice Na Homolce. Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček pak rovněž na sociálních sítích sdělil, že prezidentův právní zástupce podal na radního trestní oznámení pro podezření z trestného činu pomluvy a žalobu na ochranu osobnosti. Prezident prý od radního požaduje odškodné ve výši pěti milionů Kč.

Co bude teď ubohý radní dělat? Vydá dementi, např.: rozhodně není pravda, že prezident Zeman má rakovinu?

Lidská práva všude ve světě se upevňují. V rámci hnutí Me too se revoluční reforma společnosti přesunula z roviny korupce do roviny sexuálního obtěžování. Ve Spojených státech je pronásledován prasák, který sáhl své kolegyni na koleno a setřel tak, jak praví Josef Švejk, pel jejího panenství. Upravuje se i zákonodárství, aby vyhovovalo novým podmínkám. Spolkový ústavní soud v Karlsruhe naopak vyhověl žalobě jakési dámy, tedy pardon, osoby, která není spokojena s tím, že je žena, ale zároveň nechce být ani muž: nyní může být zaregistrována jako osoba třetího pohlaví. Tím se mj. přizpůsobí realita gramatice, která aspoň v němčině a mnoha dalších indoevropských jazycích má tři rody: maskulinum, femininum a neutrum. Jakýsi problém budou v Evropě např. Francouzi, a hlavně pak Maďaři, Finové a Estonci, kteří dosud mluví ugrofinským jazykem, v němž se rod jednoduše gramaticky vyjádřit nedá. Hle, další oblast pro revoluční reformu.

Upřímně řečeno, dovedu docela dobře pochopit, když pán, který chlípně sáhne dámě na koleno, dostane hned na místě a bez okolků facku. Nedovedu jen pochopit, když se místo toho koná revoluční hnutí. Panama Papers hadr.

Vymknuta z kloubů doba šílí.

Středa 8. listopadu: Některé věci se tutlají. Andrej Babiš poskytl rozhovor Právu. Chlubí se v něm, které posty ve vládě se mu už podařilo obsadit. To by snad pro něho neměl být až takový problém, má ve svém konglomerátu lidí habaděj. Mezi „obsazenými“ rezorty není zatím Ministerstvo vnitra. To si asi nejspíš nechává jako překvapení nakonec. Přitom o Ministerstvo vnitra jde v celém převzetí moci (a to, k čemu teď dojde, bude převzetí moci) až na prvním místě.

Také předseda KSČM Filip se po setkání se Zemanem zapomněl pochlubit tím, že mezi sedmi podmínkami pro toleranci Babišovy vlády ze strany KSČM je i dodatečné zdanění církevních restitucí. Nebo tu věc řadí mezi ty, o nichž lze, jak řekl, ještě jednat? Dost bych se divil. Místopředseda Dolejš, „komunista s lidskou tváří“ (aspoň se tak prezentuje a ve volbách do PS v Praze překvapivě uspěl) všechny Filipovy podmínky zbagatelizoval: „Je to jen v rovině návrhů. Neprojednal to žádný orgán strany ani poslanecký klub.“ A jedná se prý jen o náměty k jednání, nikoli o podmínky. Zdá se, že KSČM už není úplně sjednocená.

Rozdělení moci. Pozoruhodná je rovněž domluva o tom, že předsednictví Bezpečnostního výboru PS připadne Okamurovcům. Andrej Babiš si zjevně buduje pozici, z níž by mohl na strany, u nichž stojí o to, aby dělaly jeho vládě štafáž (ODS, lidovci, ČSSD) nějak účinně tlačit. Přitom mu bude pan Okamura (nebo někdo podobný) v čele Bezpečnostního výboru sloužit jako alibi pro nějaká brutálnější opatření: „tolik jsme se snažili, ale to víte, demokracie, jsme pod tlakem“. (Něco podobného říkal kdysi někomu diskrétně Klement Gottwald poté, co oběsili generála Píku. Příměr je samozřejmě velmi volný, kdo ví, co se u nás bude dít teď). ODS má prý dostat výbor pro obranu, ten je ovšem z mocenského hlediska úplně na kočku. Jde o vnitřní politiku, na to, abychom s někým válčili, hned tak mít nebudeme.

Vedoucí silou opozice se stávají Piráti. Zdá se, že opoziční strany potichu přistupují na to, aby je dirigovalo tak obskurní a zcela nedůvěryhodné uskupení, jako je Pirátská strana. O zastoupení v parlamentních výborech s nimi jedná ODS, TOP09 i STAN. Iniciativa vzešla přitom od Pirátů. Je to zbytečné kapitulantství. Pokud by se vytvořila demokratická opozice (ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP09 a STAN), dostanou se pod tlak naopak tzv. Piráti a budou se muset rozhodnout. Předpokládám, že rozhodování by pak proběhlo stejným způsobem, jako v letech 1990-92 ve FS ČSFR v HSD-SMS nebo po roce 2010 ve Věcech veřejných. Zejména případ poslaneckého klubu HSD-SMS je inspirativní: slušní lidé dostali šanci a využili ji: klub se ovšem rozpadl.

Pokud ovšem vývoj bude probíhat pod vedením Pirátů, bude to znamenat konečný zánik demokratické opozice v ČR.

Úterý 7. listopadu: letos uběhlo sto let od bolševického převratu v Rusku. Píše se o tom u nás skoro všude, velkou pozornost tématu věnují noviny Obmyšleného (hlavně Lidové noviny). Je to logické: stalo se to dávno, dnes už to nikoho nepálí. K „VŘSR“ se už nehlásí ani v Rusku. VŘSR podobně jako všeobecné proklínání „komunismu“ vlastně slouží – hlavně dnes a u nás - k tomu, aby už nezbyl čas a místo na jiné, důležitější, nebezpečnější věci, které nás ohrožují zrovna teď.

Ohlášené kandidatuře Mirka Topolánka se budu věnovat zvlášť. Ostatních událostí je pramálo, proto jen dvě poznámky:

Kdo je podle ČSSD opozice? Na tiskovce po dnešním jednání poslaneckého klubu ČSSD požádal předseda Jan Chvojka jeho jménem Radka Vondráčka, který se uchází o post předsedy PS, aby odpověděl, jak hodlá naložit s případným třetím pokusem o jmenování nového prezidenta. Poslancům ČSSD jde o to, že opětovné jmenování člověka, který už dvakrát neuspěl (tj. Andreje Babiše), nemá žádnou logiku. To je sice úplně pravda; problém je jen, že se to ještě nestalo, a hlavně, je to založeno na optimistickém předpokladu, že vláda sestavená Andrejem Babišem dvakrát po sobě nedostane důvěru. Nějak moc tomu nevěřím. A dále: slušná a demokraticky orientovaná strana by neměla pana Vondráčka volit bez ohledu na to, zda je teď odhodlán navrhnout prezidentovi tehdy, až k tomu případně dostane příležitost, aby po třetí pověřil pana Babiše sestavením vlády. Zatímco blokovat donekonečna zasedání ustavující sněmovny je jednak neproveditelné a jednak pro veřejnost málo srozumitelné a atraktivní, volit někoho jiného než pana Vondráčka je svaté právo každého poslance. Což platí samozřejmě i tehdy, když je velmi pravděpodobné, že pan Vondráček tak jako tak zvolen bude.

A bylo by to srozumitelné a legitimní i z jiného důvodu. Pan Chvojka totiž na tiskovce ještě hovořil o absolutní moci hnutí ANO a o kabinetu bez kontroly. „Sociální demokraté proto prosazují, aby byly pod kontrolou opozice stálé sněmovní komise pro dohled nad tajnými službami, Generální inspekcí bezpečnostních sborů, Národním bezpečnostním úřadem a Finančním analytickým úřadem.“ ČSSD o tom chce s dalšími sněmovními stranami jednat. Jenže k absolutní moci ANO bude patřit i prestižní funkce předsedy PS, třetí nejvyšší ústavní funkce v našem politickém systému. Není nutné, aby se ČSSD svými hlasy podílela na jeho zvolení. A pak: co je to vlastně „opozice“? Je opozice KSČM? Je opozice SPD? Jsou opozice „Piráti“? Vždyť se to ještě ani přesně neví! Tak jako musí vzniknout vláda, musí teprve vzniknout i opozice. Měla by vzniknout demokratická a akceschopná opozice. A taková opozice vzniká tím, že něco společně dělá. Chce k ní ČSSD vůbec taky patřit?

Opozice, Piráti, komunisté. Zatím se o organizování opozice v PS pokoušejí tzv. Piráti. Ti v pondělí vyzvali strany vyjma ANO ke společnému jednání o obsazení mandátového a imunitního výboru Sněmovny. Má jít o jakýsi „kulatý stůl“, na němž se snad mohou projednat i jiné personální záležitosti související s obsazováním funkcí ve Sněmovně. Pozvání hned odmítly KSČM, ČSSD a KDU-ČSL, SPD má o jeho smyslu pochybnosti. A sami „Piráti“ dali už před pár dny několikrát jasně najevo, že při volbě předsedy Sněmovny budou hlasovat pro Vondráčka.

Další iniciativní krok učinil předseda KSČM Vojtěch Filip. Při setkání s prezidentem Zemanem prezidentovi sdělil, že jeho strana může Babišovu menšinovou vládu podpořit, pokud ta bude mít v programu zákon o obecném referendu, čtyřletý program trvalého zvyšování minimální mzdy a ochranu přírodního bohatství ČR tak, že např. vodní zdroje přejdou do vlastnictví státu, krajů a obcí.

Tak se pomalu a potichu vytváří vykutálená „opozice“ ve vznikajícím Babišistánu. ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP09 a STAN, jak se zdá, na žádnou vlastní, společnou iniciativu nedosáhnou. Nemají zjevně nic společného (pokus o „sjednocování pravice“ za žádnou takovou iniciativu považovat nelze, to už tu bylo mnohokrát a ani jednou se to nepovedlo).

Pondělí 6. listopadu: Na pořadu je volba prezidenta. Registrace prezidentských kandidátů se uzavírá. Dnes byly na pořadu dne dvě události: za prvé, Miloši Zemanovi se nepochybně trochu ulevilo, protože Tomio Okamura po přijetí v Lánech oznámil, že on kandidovat nehodlá. Byl by nejspíš Zemanovi odebral nějaké hlasy, asi ne moc.

Druhá, zásadnější věc je kandidatura Mirka Topolánka. Tomu se podařilo sehnat potřebnou podporu deseti senátorů, a jak předem ohlásil, nejen z ODS. Pan Topolánek je pojímán jako představitel Starých pořádků, bohužel se vším všudy. Andrej Babiš ho prohlásil za „nejzkorumpovanějšího ze všech dosavadních českých premiérů“. Topolánkovy kurzy u sázkařů ovšem výrazně poskočily, je teď na třetím místě. Svůj vstup do arény si dobře načasoval.

Problém prezidentské volby souvisí s tím, jak je u nás funkce definována – nejen v Ústavě, ale i v tom, jak ji chápe veřejnost. Zavedení přímé volby velmi podpořilo pojetí „imperátor a spasitel“. Definice „spasitel“ je ošemetná, od Václava Havla se zakořenila představa „spasitel ve věcech morálky“ (tedy poměrně neškodná varianta). Další možnost v rámci tohoto pojetí je „ten, co zachrání demokracii“. Ve skutečnosti nebude mít tuto možnost, může nanejvýš házet nejrůznějším bořitelům demokracie, ve kterých je tu habaděj, klacky pod nohy (pokud se mu bude chtít). Pro střízlivější, civilnější podobu (formální reprezentant státu a tam, kde je to třeba, moderátor politických sporů) bude poměrně velmi malý prostor. Pokud jde o pana Topolánka, je to zkušený profesní politik bez omračujících ambicí (velká přednost!) a člověk, který politikou nepohrdá. Role, jež by ho v případě úspěchu čekala, je ovšem skoro nezvládnutelná, zachraňování demokracie by se nemohl vyhnout, pouhá údržbářská práce při jejím bourání by určitě nestačila. A pokorně se vyznávám, že v době, kdy vykonával funkci premiéra, mi často připadal výrazný a svérázný až moc: přál jsem mu, co mi taky zbývalo, když jeho protivníkem byl strašlivý Jiří Paroubek. Jako politický komentátor jsem se ovšem každý den probouzel lehce zpocený hrůzou z toho, co zase provede.

Problém dnes ovšem není v první řadě v Mirkovi Topolánkovi. Problém je v tom, že prezidentská funkce je u nás pojata tak, že vhodného představitele pro její výkon nelze ani vybrat, ani zvolit.

Problém ČSSD, problém TOP09. Tedy problém dvou z hlediska volebního výsledku málo úspěšných stran. Bylo by především třeba vzít v úvahu, že výrazně neúspěšnější byla ČSSD: propadla se na dnešní pozici z postu nejsilnější vládní strany a její pád byl veliký. TOP09 je na tom relativně lépe, z opoziční strany střední velikosti se změnila ve slabou opoziční stranu. Bylo to opravdu proto, že se příliš věnovala Andreji Babišovi, jak o ní (a taky o ČSSD) tvrdí v babišovských a pravdoláskařských médiích? Nebo spíš v tom, že se pozornost, věnovaná Andreji Babišovi, odehrávala příliš v rámci lehce kýčovitého babišovského „boje proti korupci“ a ne dost výrazně jako obrana demokracie před nedemokratickou představou „Nových pořádků“? To ovšem platí o ČSSD dvojnásob. Od loňského podzimu bojují s Andrejem Babišem jako s dalším představitelem staré známé „zrádné pravice“. Nezabralo to ani trochu.

Je otázka, co se sebou obě strany dokážou provést. ČSSD nakonec nezbylo než přeložit sjezd z původně plánovaného dubna na únor. Má to údajně být sjezd volební a má trvat nanejvýš jeden den. Přitom by se z logiky věci měla do čela dostat nějaká zcela nová garnitura. TOP09 se hned po volbách přihlásil jako nová garnitura europoslanec Jiří Pospíšil až doteď bez politického nagažmá. V záloze mají dalšího europoslance Luďka Niedermayera a ničím politicky výrazným neposkvrněného Tomáše Czernina. Posun z polohy politicky praktické (kterou zvládal Miroslav Kalousek) do uhlazené salonní polohy může být pro stranu poslední hřebíček do rakve. V ČSSD je zjevně nevyhnutelně nutné, aby se dosavadní reprezentace nějak výrazněji stáhla do pozadí, ale žádná jiná tam není.

S českou demokracií to nevypadá moc valně.

Sobota – neděle 4.-5. listopadu: Měl se nechat zvolit přímo do vlády. „Po čtyřech letech v opozici mohu s plnou odpovědností říct, že pokud nejste součástí vlády, neprosadíte v programu nic“, prohlásil v rozhovoru pro sobotní Právo Tonio Okamura. Pak Okamura se zjevně spletl, neměl ve volbách kandidovat do Poslanecké sněmovny, ale přímo do vlády. Problém je, že to zatím nejde. Zaráží mne, jak spontánně pohrdají představitelé Nových pořádků parlamentní demokracií a opozicí. Přímo do vládní koalice se kandidovalo za totáče: za tím účelem se voličům předkládala jen jedna jediná kandidátka, aby je to zbytečně nepletlo. Vzhledem k tomu, že takových, jako je pan Okamura, už máme v PS ústavní většinu, brzy se dopracujeme k této dokonalosti. V marx-leninské dialektice se tomu říkalo „vývoj po spirále“: dojdeme k něčemu podobnému, co už tu bylo, ale na vyšší úrovni. V tomto případě k bolševismu.

Potáhne Tomio Okamura na Hrad?> Tomio Okamura navíc drží trochu pod krkem i Miloše Zemana. Nechává ho v napětí, zde bude kandidovat na prezidenta, nebo ne. Pokud bude chtít, stačí, aby mu kandidaturu podepsalo aspoň 20 jeho poslanců (dva zbývající, pokud budou chtít, mohou absentovat). Ve výše zmíněném rozhovoru Právu řekl: „My v SPD jsme se domluvili, že se do 7. listopadu vyjádříme k prezidentské volbě. Vyjádříme se k věcem, které jsou k tomu termínu aktuální. Šestého jsem pozván na oběd do Lán a pan prezident má jistě promyšlenou agendu, o které bych chtěl hovořit. Prioritou je pro nás politický program a byla by pro nás mimořádně závažná situace, kdyby se 6. listopadu ukázalo, že zde není kandidát, který by podporoval náš politický program.“ Miloš Zeman má tedy do zítřka čas, aby podpořil program SPD, jinak bude zle. Pan Okamura by mu mohl cca 10% voličů sebrat.

Jiří Čunek by rád úkoloval policii. Tamtéž se hlava vnitřní opozice v KDU-ČSL Jiří Čunek naváží do policie ČR: „jen bláznivý policista by o vydání (pp. Babiše a Faltýnka, bd) žádal přede volbami, když ví, že po volbách bude muset žádat znovu.“ S poukazem na to, že „některé politické síly … měly na podání žádosti o vydání Babiše před volbami vliv“. O tom, kdy podají žádost o vydání, rozhodují policisté v průběhu vyšetřování podle vlastního uvážení. Nikdo, zejména žádný politik, a tedy ani Jiří Čunek, se do toho nemá co plést.

Lukáš Jelínek nabádá ke „spolupráci“ s Babišem. A tamtéž Lukáš Jelínek nabádá poslance ke „spolupráci“ s Babišem. Kritizuje prezidenta Zemana, a aby to bylo vyvážené, zároveň i Miroslava Kalouska za návrh na zablokování Sněmovny. „Zatímco alfasamci vedou válku nervů, slušní politici, kteří si přejí, aby Sněmovna začala pracovat a potom vznikla i nějaká běžná vláda držící se zákonných mantinelů, jsou jejich rukojmími. A voliči jakbysmet.“ Argumentování „zájmem vlasti“ při vytváření nové vlády zní už nějaký čas z pravdoláskařských médií (např. opakovaně – i dnes - Z Aktuálně.cz). Vzniká mediální fronta „dobře smýšlejících“ a politici, kteří z dobrých důvodů nechtějí s Novými pořádky „spolupracovat“, to budou mít těžké.

Topolánek for president? A konečně nedělní zpráva dne: Mirek Topolánek se rozhodl, že bude kandidovat na post prezidenta ČR. Musí však ještě sehnat podpisy deseti senátorů, a to do úterka. V úterý chce držet tiskovkou konferenci. Mirek Topolánek je, jak se zdá, jediný profesní politik, který na tu funkci nakonec bude kandidovat. To je v pořádku, prezident má být politik. Má taky mít podporu politických stran. Dovedu si taky představit, že bych ho mohl v prvním a případně i v druhém kole volit (jen ještě zajímá mne jeho program, pokud jde o výkon prezidentské funkce). Taky si dovedu představit, že by dokázal čelit tandemu Babiš – Zeman. Dá se mu vytknout leccos, ale sotva to, že by byl srab. Nedovedu si zatím představit jen jedno: že by mohl prezidentskou volbu vyhrát. Je pro všechny své protivníky hrozně snadný terč.

Michal Horáček řekl Novinkám.cz, že si víc váží těch, kteří „sesbírali podpisy svých spoluobčanů". Proč, obojí je v souladu se zákonem, naše demokracie je ze své podstaty zastupitelská a změna způsobu voly prezidenta se už prokázala být stejně problematická jako volba přímá. Ne-li více. K tématu se ještě vrátím, až bude známo víc.

Pátek 3. listopadu: Defilé Babišových expertů. V posledních dvou třech dnech se roztrhl pytel s adepty na posty ministrů – nestranických expertů v chystané Babišově (nejspíš aspoň zpočátku menšinové) vládě. Zvláštní důraz je kladen na ty, kteří už odmítli (jiných, jako např. poslankyně Miroslavy Němcové nebo expředsedy PS Hamáčka, se pan Babiš pro jistotu ani neptal). Myslím, že to není až tak zajímavé. Pan Babiš menšinovou vládu dá dohromady a nějací „nestraničtí experti“ tam taky budou. Tahle vláda převezme mocenský aparát. Pak se nějakým způsobem (je těžké odhadnout, nakolik a jak to půjde rychle) změní, abych tak řekl, „atmosféra ve společnosti“, a na základě toho bude možné ustavit vládu „konečnou“. Pokud jde o „proměnu atmosféry“, podobu vlády a délku jejího trvání, nejsem optimista: atmosféra se dost zhorší, vláda bude funkční v tom nejhorším slova smyslu a její trvání dlouhé. Není dobré si dělat zbytečné iluze.

Právní stát podle Miloše Zemana. V televizi Barrandov se prezident Zeman nechal slyšet, že než aby připustil předčasné volby, nechá vládnout nový kabinet Andreje Babiše celé čtyři roky. Ústava mu to formálně vzato umožňuje: po dvou pokusech prezidentských a jedním na návrh předsedy Sněmovny (tam si prosadí ANO svého člověka) prezident Sněmovnu rozpustit může, ale nemusí. Tahle otevřenost byla trochu nepříjemná Andreji Babišovi, který přece jen jakési taktické ohledy na veřejnost brát musí. Miloš Zeman si zvykl, že ohledy jsou zbytečné: „Já jsem člověk, který používá Ústavu tvůrčím způsobem“. Řekl bych, že v zásadě by se Ústava měla dodržovat, ne používat. Ústava ovšem není dokonalá. Žádný zákon není dokonalý: v tom smyslu, že zákonnost je myslitelná jen tam, kde mají účastníci společenského života (na prvním místě ti na důležitých postech) dobrou vůli. Není možné napsat takovou Ústavu, takový zákon, který by byl odolný proti každému zneužití či obejití.

Tvůrčí přístup našeho prezidenta spočívá na dvou pilířích: za prvé, jsou tu „idiotské zvyklosti“: ty je třeba zapomenout. Ke všemu ostatnímu je nutné přistupovat tvůrčím způsobem. To, co vznikne, pak nebude právní stát, ale džungle.

Průnik buranství do výkonu spravedlnosti. Čímž organicky přecházím k další události dne: před Obvodním soudem pro Prahu 1 pokračuje hlavní líčení ve věci Nagyová. Na pořadu dne je údajné zneužití Vojenského zpravodajství. Obžaloba předložila další odposlechy, jimiž chce dokázat, že v době, kdy lidé z Vojenského zpravodajství začali se sledováním tehdejší manželky expremiéra Nečase, si paní Nečasová (Nagyová) nemohla být jistá svým vztahem k němu. Tato větev celého případu tzv. korupční chobotnice ovšem nemá s korupcí vůbec nic společného. Soud musí dojít k nějakému závěru. Nemohu si jen odpustit poznámku, že zveřejňování takových odposlechů, jaké byly tentokrát u soudu předloženy, má v tomto případě dosti odpornou povahu a svědčí o velkém zhrubnutí českého veřejného života. Pochopitelná snaha dobrat se spravedlnosti je provázena takovou mírou fanatismu a cynismu, že se z toho jednomu chce zvracet. Představa že výkon spravedlnosti není vázán elementární slušností, je scestný a dává tušit, že do budoucna se můžeme nadít lecčeho.

A podobně problematické je i rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zveřejnění videa ze zatýkání paní Nečasové-Nagyové. Problém přece není v tom, jak tak akce proběhla minutu po minutě, ale v celé její koncepci: proč proběhla tak nesmyslně spektakulárním způsobem. Záznam z policejního zásahu tyhle pochybnosti nemůže odstranit a jediným výsledkem je další ponížení obžalované. A je důležité o tom mluvit a kritizovat soudní rozhodnutí i proto, že se kdykoli může týkat kohokoli dalšího, kohokoli z nás. Když se to zaběhne, může se to stát vám nebo mně.

Přežije ČSSD rok 2018? ČSSD utrpěla strašlivý volební debakl. Když se něco takového nějaké straně stane, začne se zpravidla její vedení chovat nepříčetně. A tak současné vedení ČSSD přišlo s výstředním nápadem, že stranický sjezd bude až za půl roku. A statutární místopředseda Chovanec navrhl, aby předseda strany byl volen přímou volbou (nejlepší nápad, jak zvýšit rozvrat v již destabilizovaném politickém tělese), přičemž kandidovat by mohli i nestraníci nebo čerství členové strany (je to jakési přiznání: my staří už na to nemáme, potřebujeme spasitele zvenčí). Naštěstí nakonec zvítězila racionalita: sjezd bude už 18. února, přímá volba nebude a kandidovat budou jen členové strany. Přímá demokracie není lék na politickou krizi, znamenala by její prohloubení. Co se sebou ovšem v této situaci ČSSD provede, je ve hvězdách. ČSSD si v minulosti dokázala postavit do čela zcela neuvěřitelné lidi (Miloš Zeman, Jiří Paroubek), nakonec se jich však dokázala zbavit: bohužel až poté, co natropili spoustu škody. Vypořádala se i s pokusem o vnitrostranický puč inspirovaný z Lán po Pyrrhově volebním vítězství v roce 2013. Třeba se jí to povede i tentokrát. Zdá se, že jednu překážku už překonala.

Drobný miliardář má problém. Drobný miliardář Hlavatý, senátor za ANO, chtěl udělat pro hnutí, za něž kandidoval, a pro jeho generálního ředitele dobrý skutek. A nechal se napsat na osmnácté místo kandidátky do PS. Protože je ve svém regionu populární (Liberecko je zřejmě chudý kraj), poskočil díky preferencím na místo druhé a byl zvolen. Jenže si nějak nespočítal, že v takovém případě automaticky přichází o mandát senátora. Nemůže si tedy , jak mylně předpokládal, vybírat ne jedné straně mezi parádní sinekurou, kterou je možno konec konců vykonávat i s jiným společenským angažmá a kdekdo to taky dělá, a na druhé straně mezi úmornou a navíc všemi opovrhovanou každodenní drobnou prací ve Sněmovně. Kdyby se teď poslaneckého mandátu vzdal, nebude mít nic. Nezbývá mu tedy, než se přihlásit do doplňovacích voleb na senátorský mandát, o který právě přišel. A to ještě není všechno: náklady na volební kampaň by měli zaplatit ti, kteří ho zvolili(!). Bylo to od nich totiž nezodpovědné, on poslancem být nechtěl, snažil se hnutí jen z nevolitelného místa pomoci. Kdyby ovšem nebyl v senátorské volbě zvolen, ponechá si poslanecký mandát, aby zase nebyl až tak moc škodný.

Je vidět, že pan Hlavatý má obchodního ducha.

Ctnost nalézat dohody. král českých komentátorských nechumelistů Petr Honzejk pranýřuje v pátečních Hospodářských novinách ty, co chtějí narážet hlavou do zdi nebo vymýšlet ústavní divočiny. „Ctností je schopnost nalézat dohody. K tomu jsou nutné ústupky na obou stranách. Kéž to oběma stranám vbrzku dojde.“ Především není jasné, kdo jsou tady „obě strany“. Vypadá to, že po volbách je tu jen jedna, Andrej Babiš. A za druhé: případ, kdy to „oběma stranám vbrzku došlo“ byl např. taky Mnichov 1938. Nechci pana Babiše srovnávat s Hitlerem, jen upozornit, že schopnost nalézat dohody nemusí být vždycky a za všech okolností ctností. Politik taky nemusí být nutně zároveň ministrem. Politik může být dokonce i v opozici. To není ponížení. To, že někde není opozice, znamená, že tam taky není demokracie.

Čtvrtek 2. listopadu: Vracím se k dennímu komentování politických událostí.

Lobbisté s lidskou tváří. V dnešním Právu jsem si přečetl otvírák o tom, jak se na tzv. Piráty lepí lobbisté. Člověk se jen těžko brání dojmu, že kdokoli se na tuto stranu obrátí v dalších čtyřech letech (hrozně bych si přál, aby pak měli utrum), je chápán jako potenciální lobbista a bude muset před nějakým stranickým tribunálem (zasedat by v něm mohlo několik „kněžek chaosu“, aby se uplatnila genderová rovnost) dokázat svou nevinu. O všem si povedou protokol a budou ho pro jistotou předávat k přešetření příslušnému policejnímu orgánu (pokud ještě žádný takový neexistuje, předpokládám, že vznikne hned po 20. listopadu, kdy se Andrej Babiš chopí otěží státní moci). V této souvislosti mne mne pobavilo, že za lobbisty Piráti označili i aktivisty z Rekonstrukce státu, s nimiž podle vlastního vyjádření hovořili mj. o možnostech prosazování protikorupčních zákonů. Tito lobbisté jim přislíbili konzultace návrhů i vnitřních pravidel. Jak vidno, není lobbista jako lobbista. V tomto případě jde o lobbisty s lidskou tváří.

Označení aktivistů z Rekonstrukce státu za lobbisty je ovšem poněkud chudé. Jako lobbista býval v minulosti označován někdo, kdo se pokoušel politikům vlichotit a nabízel jim nejrůznější úsluhy povahy hmotné i duchovní (např. konzultace). Rekonstrukce státu ovšem, jak známo, pracuje spíše metodou biče, než metodou cukru: koukejte nám, kanci poslanečtí, podepsat naše legislativní iniciativy, nebo… Logicky by tedy mělo dojít k měření sil. Bylo by to dobře, protože by bourání demokracie bylo provázeno aspoň trochou nechtěné legrace.

Proměna Lidových novin, pokračování: na pořadu dne je Kalousek. Kdy se Miroslav Kalousek dostane na do ohniska zájmů bojové úderky Lidových novin, byla jen otázka času. Jakási entrée je právě otevřená „kauza Lidových novin“. Týká se generálního tajemníka TOP09 Pavla Severy, který se prý hodlal zaručit za finanční podporu strany do voleb bytem, kterým nemohl plně disponovat. Hrozně bych se divil, kdyby celá záležitost nebyla už nějakou dobu připravená. Jak do ní bude možné namočit předsedu strany, není zjevné (navíc pan Severa to údajně „hodlal udělat“, ne že to udělal). Pokud by to zůstalo jen v této poloze, je to směšné: je po volbách, strana dosáhla takového výsledku, jakého dosáhla, a že by to otřáslo poslaneckým mandátem jejího odstupujícího předsedy, je zatím jen těžko představitelné. Ale jistě, jsou to jen první takty útočné kompozice.

Úterý 31. října: Vážení čtenáři, omlouvám se za výpadek v denním komentování. Mám alibi, upozornil jsem na možnost, že budou výpadky, hned když jsem denní komentování obnovil. Tentokrát bylo způsobeno tím, že jsem se musel připravit na jakousi debatu v ČT24 (budou ji vysílat v pořadu Politické spektrum v sobotu 4. listopadu ve 14.30, záznam tu pak dám k dispozici) – a hlavně a především že jsem se musel připravovat na diskusní večer KOD a TOPAZu „Co bude po volbách“, který proběhne zítra od 18.00 do 20.00 v Praze v Michnově paláci. Můžete ji sledovat v přímém přenosu v příslušné době na adrese https://youtu.be/5gonh9sKQis , záznam dám na Událostech k dispozici následně.

Sobota 28. října: Dnešní státní svátek nechám stranou, je zcela přehlušen povolebním vývojem politické situace.

Budeme mít „Vládu národní jednoty“? Ve velkém rozhovoru pro Právo Andrej Babiš načrtl svůj další politický postup. „Chtěl bych Sněmovně předložit takovou vládu, ve které budou sedět odborníci, kteří dané problematice rozumějí a kteří možná ty poslance přesvědčí, že pro ně zvednou ruku“. Prezident Zeman se vyslovil, že Babiše premiérem jmenuje, ať už bude chtít sestavit vládu koaliční nebo menšinovou (má to teď jednodušší než v létě 2013, teď se žádná alternativní většinová vláda nerýsuje; jen se zatím nerýsuje žádná většinová vláda). Je představitelné, že nakonec vnikne nějaká vláda krytá ideologií „národní záchrany“, tj. např. dejme tomu nějaká vláda národní jednoty, složená z nominantů nejsilnější strany a z „odborníků“, jejímž úkolem bude jen a jedině přemostění období, v němž se Poslanecká sněmovna nedokáže dohodnout. Ta vláda by sice formálně musela požádat o důvěru. Avšak i kdyby ji nedostala, vládla by v demisi a byla by krytá politickou vahou Andreje Babiše, Miloše Zemana coby hlavy státu a podporou ve veřejnosti, odvozenou z autority obou politiků. Sílu této podpory nedovedu odhadnout, zjevné je, že Babiš s obrovským náskokem vyhrál volby a Zeman (pro jistotu píšu „údajně“) vede v preferencích, pokud jde o prezidentskou volbu. Nová situace „národní jednoty a záchrany národa“ (nemusí to mít vyloženě hystericky nadnesenou podobu, nejde o to, jak se tomu bude říkat, ale jak se to bude lidem prezentovat), by mohla být ustavena už před vánocemi a už před vánocemi by tedy ovládla státní aparát. Situace je jiná než za Topolánka v r. 2006 i než za Nečase v létě 2013. Aby se to mohlo stát, musí být zachována jednota postupu Andreje Babiše a Miloše Zemana. Nic ovšem zatím nesvědčí tomu, že by zachována být neměla.

Proměna Lidových novin pokračuje. Lidové noviny se rychle proměňují ve skutečnou údernou pěst Babišova mocenského uskupení. Dříve tu úlohu hrály spíš jen v druhém plánu, mj. i proto, aby příliš nevylekaly ty „hodné a slušné publicisty“, kteří jim v listě dělali křoví (teď, řekl bych, přijde bída na kozáky; už je až tak moc nepotřebují).

Cílem pátečního ataku na prvních dvou stránkách jsou tzv. Piráti. Je to cíl poměrně snadný – něco takového jako oni se může dostat na výsluní veřejné přízně skutečně jen v situaci, kdy je veřejnost mimořádně rozčilená a popletená: tj. v situaci jakési veřejné hysterie, totální veřejné zfetovanosti. Pro investigativce LN nebylo těžké vystopovat, že se někteří noví pirátští papaláši (údajně včetně choti předsedy Bartoše, neformálně obdařené titulem „kněžka chaosu“) orientují na řeckého exministra financí Varufakise, jehož před časem museli “umírnění“ ze Syrizy, Tsipras a spol., nakonec vykopat z vlády). Jiný pirátský výtečník údajně (rovněž podle LN) má v plánu frontální útok na veřejnoprávní média, především na Českou televizi. Piráti ze své povahy nemají šanci na to, aby se trvale udrželi v politice jako samostatná entita. Řekl bych, že v budoucnu se většina z nich rozpustí v novém establishmentu, kdežto z menšiny možná vznikne jeden z opěrných pilířů jakési budoucí Charty77.

Pozoruhodná je cílevědomost, s níž jdou LN proti dvěma politickým uskupením, které Andrej Babiš a jeho lidé považují za jakous takous konkurenci: tedy kromě Pirátů ještě SPD. Piráty zjevně čeká podobný osud, jaký potkal kdysi ve „VŘSR“ esery, případně levé esery. Je to ostatně něco podobného.

Americký novinář tepe nešvary v českých médiích. Meritorní texty v tomto čísle LN jsou ovšem dva: především rozhovor s Erikem Bestem. Pozoruhodná je především pozornost, jakou pan Best věnuje šéfredaktorovi Fóra 24 Pavlovi Šafrovi (je tam v úvodní poznámce redakce označen jako „bývalý šéfredaktor předních novin“, ne jako dnešní šéfredaktor Fóra 24, aby jeho médiu v LN nedělali zbytečnou reklamu). Dříve se LN zbytečnému jmenování protivníků tohoto typu spíše vyhýbaly. Pan Šafr (má u pana Besta rozlitý ocet, protože ho údajně někde na twitteru označil za agenta KGB, a byl zařazen do široké fronty novinářských přisluhovačů různých oligarchů. Zde je výmluvná část analýzy pana Besta:

„Babiš vlastní některá média, má příznivý vztah k panu Soukupovi a podporu, sice ne úplnou, televizí Nova a Prima. To je jedna strana, na té druhé je pak Česká televize a další, kteří jsou jednoznačně na straně ČSSD, a. s., kde jsou i komentátoři Economie, Seznamu, části Práva či Reflex, který patří panu Křetínskému. A to jsou úplně neobjektivní analýzy, ani se tomu nedá říkat analýza. Babiš je asi sebejistější a jeho média jsou otevřenější jiným názorům. Člověk s jiným názorem má větší šanci být publikován nebo pracovat v jeho médiích než na druhé straně, když má jiný názor, než očekává Česká televize. Babiš se musí prezentovat tak, že není autokrat, zatímco o České televizi určité procento lidí automaticky řekne, že je objektivní.“ (A pokud jde o Echo 24 nebo Svobodné fórum, která vznikla během posledních let, píše:) „To je ten samý problém… a vidím tam vliv pana Romana a pana Pokorného… To je v tomto případě dost jednoduchá analýza, že tato média podporují zájmy ČSSD, a. s. Pan Kalousek je v tom taky, je součástí. I když není možná přímo v tom samém táboře, ale je to spřízněná osoba… My ale nevíme (není jasné, co najednou znamená tento pluralis maiestaticus, bd), kdo financuje tato média, pan Babiš o tom mluví pořád. Mám tu nevýhodu, že občas říká to samé co já, a pak to vypadá, že podporuji pana Babiše. (!!!) Tyto projekty vznikly proti Babišovi a teď je otázka, jestli po volbách zaniknou, nebo v tom budou pokračovat. Spíš myslím, že ano, pokud nedojde k dohodě mezi finančními skupinami v pozadí…“ atd.

Připadá mi to zároveň výmluvné i neuvěřitelné. A to, zda to, co říká pan Best, náhodou třeba financuje FSB, nebo Agrofert, nebo zda to říká z čistého srdce, je podle mne úplně vedlejší a nezajímavé. Hlavní je to, co říká.

Pravda a Láska na paškále. Profesor blábolí. Rovněž v pátečním čísle LN se šéfredaktor Léko pustil do komentátora Aktuálně.cz Martina Fendrycha. To je taky nový prvek, přímé konfrontaci s lidmi z okruhu Bakalovských médií, tj. Pravdy a Lásky (Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz), se v LN zatím vyhýbali. Hájení zjevně končí, už je k ničemu nepotřebují. Pan Fendrych se v ČT vyslovil proti tomu, aby se stal předsedou Sněmovny poslanec Vondráček z Babišova ANO. ODS má prý trvat na tom, aby ta funkce připadla jí jako druhé nejsilnější straně. „Je v zájmu občanů České republiky, jinak by pan Babiš ovládal úplně všechno.“ K tomu se dá podotknout leccos: na tom, že dnes Andrej Babiš bude ovládat úplně všechno, má podíl i několikaletá indolence novinářů z hájemství Pravdy a Lásky, kteří toto nebezpečí soustavně bagatelizovali. Taky má pan Léko kousíček pravdy aspoň v tom smyslu, že se teď už nedá vůbec nijak zabránit, aby se ANO nezmocnilo i postu předsedy PS. Už je pozdě, pánové.

Zabrat dostává i učenec, politolog Michal Klíma z Metropolitní univerzity v Praze (přiznám se, že mi taky tak nějak souzní s Pravdou a Láskou, tedy s těmi, které zatím Babišoviny velkoryse tolerovaly). Mluvil ve volebním studiu ČT o tom, „že (Babiš) vlastní velmi vlivnou bezpečnostní agenturu, kde jsou schopni téměř na každého vytvořit vlastní složku a nějakým způsobem je zastrašovat.“ Pravda prý je, jak zní úřední dementi z Agrofertu, že „máme pouze divizi interní bezpečnosti, stejně jako ji má celá řada velkých firem v České republice. Tato divize řeší výhradně interní záležitosti firmy, jako jsou krádeže ze strany zaměstnanců, zpronevěry apod. Rozhodně odmítáme, že bychom na kohokoli vedli nějaké složky nebo někoho zastrašovali. To je nesmysl.“ Kdo nevěří, ať tam běží. Spoluviníkem je podle LN ovšem moderátor Moravec a Česká televize, o tu hlavně jde, a signál zní: o bezpečnostní divizi Agrofertu už neradno mluvit. Pan profesor se přitom dočkal babišovského „bonmotu“, že blábolí. Ovšem, místo „divize“ řekl „agentura“.

A na okraj jen malá poznámka, týká se něčeho, co mi utkvělo v paměti z doby mého působení na univerzitě: Komunistická strana Československa měla po roce 1945, zjevně jako řada jiných velkých stran všude na světě, i svůj evidenční odbor. Vedl ho komunistický funkcionář Karel Šváb. Až mnohem později se provalilo, že zrovna tento odbor fungoval pro KSČ jako zpravodajská služba v nekomunistických stranách Národní fronty a řídil činnost tajných členů KSČ v jejich řadách. Jen na okraj podotýkám, že Karel Šváb sám se velkého vděku nedočkal: v prosinci 1952 ho pověsili v procesu s Rudolfem Slánským. Pro dobrotu na žebrotu. Na popravišti prý zvolal: Ať žije Sovětský svaz! Ať žije KSČ!

Jak nejlépe posílit. A nakonec jen tak na okraj: přední komentátor LN Zvěřina doufá, že „stranám, kterým se ve volbách nedařilo“ časem dojde, „že předčasné volby nejsou nejlepší cestou k posílení“. Jistě, nejlepší cestou k posílení je uznat, že co je skutečné, je rozumné a že svoboda je poznaná nutnost, a držet pozice svobody a demokracie v táboře pana Babiše. Je to nejlepší cesta k posílení Andreje Babiše.

Pátek 27. října: Proměna Lidových novin – pokračování.. Ve čtvrtečních lidových novinách vyšly ovšem hlavně dva články, které mají význam ideový. Tak především Martin Věchet („zakladatel Open Air Festivalu Trutnoff“) přichází přímo s chmurnou věštbou: „…není výsledek voleb důsledkem toho, jak to tradiční partaje vedly přes dvacet let? A zkazit to nyní mohou paradoxně opět ony. Čím? Svým odmítáním spolupráce nabízené vítězem voleb a vyhraňováním se, povyšováním svých zájmů nad prospěch země. Odmítnou-li tradiční partaje podíl na vládě, lídr Ano jim to opět spočítá. I s úroky.“ Hlášky o konci demokracie jsou podle pana Věcheta od počátku blbostí. Jistě. Demokracie nekončí pro všechny. Pro pana Věcheta např. zjevně ne. „Pozitivem jsou nové tváře a pestrobarevná sněmovna, kterou naše polistopadová historie nepamatuje… V mnoha stranách dojde k provětrání a výměně zkostnatělých a dlouhodobých struktur, protože již nedokážou jít s dobou. A to je dobře.“ Tedy to už tu minimálně jednou bylo. Pan Věchet to ovšem nepamatuje, byl ještě na houbách. A hlavní výzva doby? „Pokračování ve vykopávání příkopů a pálení mostů k Babišovi je zvláštní a nesmyslné. „Demokratické“ strany jej tím tlačí ke spolupráci s největším nebezpečím s rasistickonáckovskými prvky pod zkratkou SPD nebo KSČM. Strany by se měly vykašlat na přikládání viny na „prokletého“ Babiše a na nářky o „konci demokracie“ a vstoupit do jednání s Babišem. Usměrňovat jej, vyvažovat a ohlídat. Bude to asi těžké a výsledek se může zdát nejistý. Pravicové strany to nemají rády – ale je to nyní jejich nikoliv stranická, ale občanská povinnost.“ To je tedy Pravda a Láska v lidové podobě. Pan Věchet jen rozvíjí to, co už dávno píší Erik Tabery, Marek Švehla, Jan Moláček a další. Teď je ta pravá chvíle. Doufám jen, že aspoň někdo je neposlechne.

Politologickou analýzu s podobným vyzněním dal tamtéž k dispozici Josef Mlejnek jr. Zařazuje Andreje Babiše do světového kontextu a píše: „Nedůvěra k zavedeným politickým strukturám se totiž už dlouho projevuje skoro ve všech demokratických zemích, u nás pak nejen hlasy pro Babišovo hnutí, ale třeba i pro Piráty. Z tradičních stran tudíž pravděpodobně přežijí jen ty, které se této vlně dovedou pružně přizpůsobit.“ Doufám, že se přece jen někdo nepřizpůsobí. Konec konců nejde přece o to přežít, z dlouhodobého hlediska nepřežijeme nikdo.

A konečně: velmi zvláštně v tomto kontextu vyznívá příspěvek prezidentského kandidáta prof. Jiřího Drahoše. Cituji: „Odmítám však populistický přístup, který se snaží dosáhnout jednoty a sounáležitosti pomocí strašení, hysterickým vytvářením obrazu nepřítele či vymýšlením hrozeb, jež ve skutečnosti neexistují. Cestu naopak spatřuji v upevňování pozitivního a otevřeného týmového ducha národa. Klidné sebevědomí a odvaha pracovat na naší budoucnosti společně a beze strachu či falešných předsudků, to je ta nejlepší odpověď populistům všeho druhu.“ Pan profesor to tak nejspíš nemyslel, zarážející je vlastně jen to, že tato univerzální ideologie je v souladu i s tím, co píše třeba Martin Věchet. Je totiž v souladu úplně se vším. Což vůbec není její přednost. Proto bych chtěl říci na okraj jen jeden můj nutkavý pocit. V této době jde hlavně o to, pružně se nepřizpůsobit. A obávám se, že to s úsilím „stát se prezidentem“ bude neslučitelné.

Stav povolebního vyjednávání ke čtvrtku 26. října. Jenom shrnuji: ODS definitivně a jednoznačně potvrdila odmítnutí účast ve vládě i podporu vlády. Jednání o ustavení orgánů Poslanecké sněmovny se pochopitelně neuzavírá. Žádá jako nejsilnější opoziční strana místo předsedy Sněmovny, které nedostane, protože je jen shodou okolností a jen o fous nejvzrostlejším z osmi trpaslíků, kteří spolu s babišovskou macatou Sněhurkou tvoří nový povolební establishment. Jediná poznámka, kterou si dovolím učinit, zní: není dobré spoléhat na to, že bude následovat nějaké dlouhé povolební patové přetahování. Nebude. Nové pořádky jsou relativně silné v kramflecích a mají zatím veřejnou podporu (přesněji řečeno nenarážejí zatím na vůbec žádný veřejný odpor). Jít v této situaci s Andrejem Babišem na holport by samozřejmě bylo pro trpajzlíky smrtící, chci jen říci, že je třeba počítat se změněnou situací.

ČSSD je v mrákotách, ale do koalice s Babišem se nechystá. Středopravé strany budou zjevně otevřeny vzájemné spolupráci, jen čekají na to, až se TOP09 definitivně a úplně zbaví Miroslava Kalouska. Je příznačné, že zrovna Kalousek je pro ně symbolem něčeho, co považují za politiku nezdravou, přehnanou a nevím co ještě. Taky ho určitě považují za nevhodnou konkurenci. S Jiřím Pospíšilem, který se na místo předsedy TOP09 zřejmě „došplhá samospádem“ (nikdo jiný to vzít nechce), problémy mít nebudou. Považovat ho za nezdravou konkurenci bude zjevně obtížné.

ANO s SPD a SPD s ANO vládnout za žádných okolností nechtějí, ale jinak si docela dobře rozumějí. Jejich harmonie bez spoluvládnutí může být dost rozhodující moment pro příští dobu. Nemají sice dohromady většinu, jen sto hlasů, ale to znamená, že taky nikdo žádnou většinu proti nim dohromady nedá. Jejich souručenství bude stvrzeno tím, že se pan Okamura stane místopředsedou PS.

Bratří se moje entita? Bezpečnostní informační služba dala teď k dispozici výroční zprávu za loňský rok. Zaujala mne jedna pasáž, kterou cituje ve svém komentáři v Aktuálně.cz Martin Fendrych: „Někteří čeští občané tak vědomě či nevědomě participovali na zpravodajské agresi cizí moci proti integritě třetího státu. V souvislosti s těmito aktivitami bylo velmi zajímavé sledovat, jak se pod ruskou taktovkou „bratří“ entity z extrémní či ortodoxní pravice a levice, či skalní zastánci a smrtelní odpůrci Benešových dekretů.“ (Víc toho ve zprávě v tomto směru není, aspoň jsem tam nic nenašel, zpráva je na internetu). V řeči, jakou používají tajné služby, by se o mně dalo docela říci, že patřím ke „smrtelným odpůrcům Benešových dekretů“, tedy v tom smyslu, že je považuji za odpornou hnusárnu, která jako taková nebyla dosud u nás jasně pojmenována a odsouzena. Je to o mně taky veřejně známo. Moc by mne zajímalo, jaké mají pánové z BIS „poznatky“ o tom, jak se moje entita „pod ruskou taktovkou bratří s entitami z extrémní či ortodoxní pravice či levice“. Třeba by mi v tom směru mohl pan Fendrych pomoci.

Čtvrtek 26. října: Stěhuje se ČSSD do ilegality? ČSSD projevuje tváří v tvář volební katastrofě, jaká v krátkých dějinách ČR snad nemá obdoby, dosti velkou bezradnost. Snaží se pokud možno co nejvíc oddálit jakákoli zásadnější rozhodnutí a vůbec „účtování s (bezprostřední) minulostí“. Je to na jednu stranu pochopitelné, na druhou velmi neúčinné. Jako zoufalá reakce na zoufalou politiku (typické „bránění nedozírným následkům“, jímž se nedozírné následky naopak přivolávají) vznikla „v prostředí ČSSD“ (jinak se to říci nedá, viz dále) petice „ČSSD musí být v opozici“. Je kratičká, ocituji ji celou: „Vzhledem k historickému propadu ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017 žádáme my, níže podepsaní členové a členky, naplnění tohoto požadavku: ČSSD musí být v opozici! Vstupem do vládní koalice s ANO by ČSSD ztratila poslední zbytky důvěryhodnosti. ČSSD se musí stát hlavní silou opozice a nadcházející volební období využít k rekonstrukci strany a přípravě na vítězství v příštích volbách.“

K tomu je třeba říci: je dosti nepředstavitelné, že by ČSSD v této situaci šla do koalice se svým hlavním soupeřem, který jí způsobil tak důkladnou a potupnou porážku, navíc způsobem dosti bezohledným (kauza lithium byla vrchol). Volební lídr Zaorálek, který za debakl formálně i věcně odpovídá, uprostřed trosek nějak zapomněl vyvodit z pohromy osobní zodpovědnost, ale přesto dnes jasně řekl, že strana odchází do opozice. To ale není to hlavní: to, co se ví (přesněji řečeno proslýchá), je, že petici připravilo 60 řadových členů strany (jména jsem nikde nenašel). Není známo, kdo se k ní připojil. Zdá se tedy, že strana se rozhodla aspoň částečně přejít do ilegality. Zahájila to tím, že v rozměru přísné ilegality zorganizovala petici. To je velmi radikální řečení, které zjevně svědčí o velkém duševním pohnutí, jaké mezi řadovými členy panuje. To tu ještě nebylo!

Václav Klaus se urazil. Exprezident Václav Klaus využil příležitosti, aby veřejnost seznámil se svými názory. Hned po vyhlášení výsledků voleb prohlásil, že „že volby byly vítězstvím demokracie, že volič promluvil, a že ti, kteří nevyhráli, by měli jejich výsledky respektovat.“ Jistě, volby proběhly formálně v pořádku a jejich výsledky platí. Od tohoto konstatování je ovšem k tvrzení, že byly „vítězstvím demokracie“, přece jenom hodně daleko. Vyhrála strana, která je zároveň obří firma a silné politické hnutí s mohutným mediálním ohonem. Něco podobného do demokracie nepatří. Vyhráli legitimně a s obrovským náskokem. Těsně na třetím a čtvrtém místě se umístila populistická uskupení, prosazující „přímou“ a „zjednodušenou“ demokracii: ve dvou verzích, jedna je pro lid (SPD), druhá pro městské snoby (Piráti). Klaus sice článek uzavírá: „Říkám to jako někdo, kdo Babišovo ANO, Piráty a Okamuru nevolil a kdo by si přál, aby zvítězily standardní politické strany“. Dobře, ale jak může zároveň mluvit o vítězství demokracie“? ve zbytku textu si vyřizuje účty s oponenty. Neuspěla prý posthavlistická „pražská kavárna“ – nic podobného jednak nekandidovalo, a za druhé, mezi „posthavlistickou pražskou kavárnou“ (měl by přece jen trošku blíž vysvětlit, co pod tím rozumí) a jeho názory (hysterická kritika EU, spojená s odmítáním „totálního podřízení se unijnímu diktátu a zbavení se posledních zbytků naší suverenity“) není zase zas tak velký rozdíl v jedné základní věci: jsou to dva úplně špatné koncepty, dvě úplně špatné odpovědi na neexistující otázku. Nebyl by to Václav Klaus, kdyby si nevyřizoval účty s nezodpovědnými (tentokrát zahraničními) novináři. V rakouském listu Kurier si dovolili napsat „Česko je frustrováno demokracií“ a „Velkým vítězem parlamentních voleb byli populisté, štváči a chaoti“. Václav Klaus se smrtelně urazil. Přitom je pravda, že byly zvoleny strany, které usilují o revizi polistopadového demokratického režimu, a ani popis vítězů není od věci. Jistě volič má právo rozhodnout tak, jak rozhodl. Volič se ovšem může mýlit. Povinností myslících lidí není se hystericky urážet, ale pokoušet se v prostoru, který tu určitě nějaký ještě zbude, jej o jeho omylu přesvědčit: protože demokracie stojí na víře, že volič se sice může mýlit, ale že zároveň je možné jej přesvědčit o správné věci; že za omyly voličů odpovídají ti, kteří té možnosti – přesvědčit je o dobré věci – nedokázali využít; a že se oni tedy musí snažit v rámci, daném demokratickými pravidly, aby to napravili). Bude to pracné a na dlouhé lokty. Urážet se jako zhrzená primadona je jednodušší.

Proměna Lidových novin. Lidové noviny nabývají rázně povahu listu, který bude nejspíš pro Nové pořádky něčím na ten způsob, jako kdysi Rudé právo po předlistopadový režim. Proberu to popořadě.

Na pořadu rozkrývání korupce je teď Tomio Okamura. Dá se z toho usuzovat, že ho pan Babiš považuje za velmi nebezpečného konkurenta. Otvírák LN se věnuje způsobu, jak kdysi prodal byt Nejvyšší státní zástupkyni Vesecké. A objevují s e prý „další otazníky“. Pokračování článku na třetí stránce je provázeno sugestivní kresbou korupční chobotnice, jejíž hlavy jsou (kromě té nejdůležitější, Okamurovy) Tomáš Pitr, Tomáš Hrdlička, Roman Janoušek, Renata Vesecká a Tomáš Hrdlička. Připomíná mi to trošku humoristický list Dikobraz z mých dětských let, a těším se na mezinárodně politickou variantu.

Účtování s exponenty starého režimu probíhá kritikou Miroslava Kalouska, Který podle LN očernil komentátora ČRo Radka Kubička. Měl o něm prohlásit na twitteru, že se dal koupit od Andreje Babiše. Pan Kubičko se chystá nehodného politika zažalovat.

S Tomiem Okamurou se vypořádává v kulturní rubrice i stálý přispěvatel LN Břetislav Rychlík. Pana Okamuru nazývá obskurním tunelářem. Bude další proces (mám na mysli občanskoprávní, jistě)? A pan Rychlík zároveň upozorňuje na novelu zákona o ČT a ČRo, která před časem spadla pod stůl. Zhmotnilo se v ní prý předvídavé mnohaleté varování předkladatelů zákona před možným nástupem nedemokratických politických sil. Nezastírám, že jsem tu novelu považoval a dodnes považuji za dosti nestydatý pokus o obcházení pravomocí, které příslušejí parlamentu v demokratickém státu ve věci ochrany svobody veřejné diskuse ve veřejnoprávních médií. Když se parlament změní tak, jak se změnil teď, je zjevné, že s tou ochranou bude velký problém. Problém, a to ještě větší, by byl ovšem tenkrát, když by v mediálních radách byly zasedly místo celebrit nominovaných parlamentem celebrity, které se nominují samy. Dále nevím, co teď bude platné, když se teď nad tím budou zamýšlet ředitelé obou institucí, kteří nemají zákonodárnou pravomoc. A konečně výzva k obraně demokracie zrovna na stránkách Lidových novin této doby mi připadá dosti surreálná.

(pokračování zítra)

Středa 25. října: Pár dodatečných poznámek k mému včerejšímu článku. Text jsem psal večer a poměrně narychlo, považuji ho však za velmi zásadní, protože se nám urodila spousta různých těšínských jablíček (kdosi ve Fóru 24 dokonce spekuluje, že se ANO rozpadne. Jistěže se rozpadne, jen to bude trvat poměrně dost let, jak to teď vypadá.Je třeba vycházet z toho, že Andrej Babiš dosáhl velkého politického úspěchu: podařilo se mu skoro vymazat z politické mapy ČR svého hlavního konkurenta, ČSSD. Považuji to za spravedlivou odplatu Boží (ne Abndreje Babiše) za bezohledné chování sociálních demokratů ve chvíli, kdy rozpoutali Velkou protikorupční revoluci bez ohledu na to, že s nenáviděnou „zrádnou pravicí“ možná demontují i demokratický politický systém v ČR. Jinak v zájmu ČR doufám, že se sociální demokracie z této pohromy vzpamatuje a zařadí se mezi demokratické opoziční strany (v tom rámci, v jakém tu nějaká opozice bude).Pan Babiš je velmi schopný politický manažer a soustředil kolem sebe velmi a všeho schopné lidi (což odpovídá i jeho parametrům). Myslím si, že jeho okázalá a trochu překvapivá nabídka koaliční spolupráce s ODS je toho příkladem: kdyby na ni byla ODS přistoupila, byla by její pozice v té vládě velmi slabá a Babiš by ji kdykoli přehlasoval s Okamurou, komunisty nebo Piráty (nedělejte prosím žádný velký rozdíl mezi Piráty a Okamurovci, jsou to v podstatě stejní ptáci, jen s jinak vybarvenými brky na ocase, cituji ze svého oblíbeného spisovatele Jana Hanče - ten to ovšem říkal o někom jiném: bylo to v padesátých letech a okamurovci ani Piráti tehdy ještě neexistovali). ODS toto harakiri odmítla a pan Babiš má teď alibi: měl jsem dobrou vůli, ale v zájmu politické stability teď musím sáhnout po někom méně vábném. Nekritizuji tím po respekťáčsku ODS, myslím, že se rozhodla správně, jen popisuji situaci. Podobný význam má i odmítnutí KDU-ČSL, které je nyní ostřejší než dřív.Druhá věc, na niž bych chtěl upozornit, je vnitřní situace stran „Starých pořádků“ (tedy těch, co se hlásí k demokracii). Situace ve zbořeništi, jež nese název ČSSD, je zatím nepřehledná: ale už se o slovo hlásí pánové Tejc se Zimolou, v PS je bude zatím zastupovat brněnský exprimátor Onderka. A takových bude jistě víc. V ODS je Václav Klaus mladší, zatím se opatrně stáhl do pozadí, nespěchá. V KDU-ČSL číhá hejtman Čunek. Tito lidé se budou panu Babišovi v budoucnu velmi hodit. Trošku, trošičku podobně, jako se v letech 1945-8 hodili komunistům sociální demokraté Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek nebo Ludmila Jankovcová, národní socialisté Emanuel Šlechta a Alois Neuman. nebo v ČSL Josef Plojhar či Alois Petr. Jistě, s těmito analogiemi je třeba zacházet opatrně, nečeká nás žádná „totalita“. To ale neznamená, že by to, co nás čeká, nemohlo být případně ještě horší. A nechci vlastně říci nic jiného, že ty partaje jsou tak trochu „nahniličko“ a není jasné, jak budou odolávat, až se dostanou pod nějaký silný tlak.

Úterý 24. října: Babišovy námluvy s ODS. Andrej Babiš a jeho tým se usilovně a nápadně dvoří ODS. Zaklíná se přitom programovými průniky a člověk má dojem, že kdyby to jinak nešlo, zřekne se i EET. Jeho heslem je „stabilní většinová vláda“. ODS (a taky KDU-ČSL s jedinou výjimkou Jiřího Čunka) nedává najevo ani tu nejmenší chuť vytvářet s Babišem vládní koalici. Andrej Babiš ovšem zároveň vyjednává i s Okamurou (a úplně nejdřív se sešel s předsedou KSČM Filipem, který za ním ochotně přiklusal do Průhonic). Okamura prohlásil, že mu Babiš odsouhlasil návrh zákona o celostátním referendu, zákaz přijímání nelegálních migrantů (co to znamená, nelegální migrace u nás přece není povolená) a zákaz propagace islámského práva šarja v ČR (to snad někdo dělá?). Hrozně bych se ovšem divil, kdyby Andrej Babiš nějaké široce pojaté referendum odkýval, považoval by to pro sebe za nebezpečné.

Nicméně vypadá to, že Andrej Babiš chce přes Okamuru a komunisty tlačit „standardní“ strany k větší vstřícnosti. Pro něj je o hodně šikovnější, když mu někdo bude dělat „demokratickou“ štafáž, než když bude muset ve vládě zápolit třeba s Okamurou a ještě mít v Evropě z ostudy kabát. Zatím to moc nevychází, ale jsme teprve na začátku. Jen opakuji: zablokovaná situace znamená dnes něco jiného než např. v době Topolánkovy vlády. Tehdy byl „režim“ tolerantnější, trpělivější a otevřenější k „standardním“ řešením. Dnes, v situaci, kdy lidé jako Miloš Zeman, Andrej Babiš nebo Tomio Okamura vzhledem k vývoji situace fakticky nabyli na váze a moci, se moc tolerance a trpělivosti od účastníků politické krize čekat nedá. Doba se změnila.

Pondělí 23. října: Pokračuji v denním komentování.

Opravdu zkrachovala levice? V Právu jsem si přečetl, že „tradiční levice zkrachovala“. A myslí se tím ČSSD a KSČM. To mne konsternuje. Jakápak je KSČM tradiční levice? KSČM se organicky vyvinula ze strany, která nejprve od svého vzniku hájila zájmy ruského impéria, které prošlo pořádnou destrukcí a pak přejalo jako mimikry pseudonáboženskou ideologii, odvozenou z evropského marxismu. Byla to politická strana a zároveň ruská servisní organizace (zpočátku to asi všichni její členové a aktivisté úplně přesně nevěděli). V letech 1945-8 se postupně přerodila v orgán ruské koloniální správy. Tak fungovala až do roku 1989, nedůsledná transformace po listopadovém převratu jí umožnila, aby se zakuklila a čekala na svou chvíli. Trpělivě a občas i šikovně. Teď se konečně ukázalo, že už čeká zbytečně. Svět je jiný, Rusko je jiné (ne že by se nějak moc změnilo k lepšímu, ale je jiné), a tak se stalo, že se místo ní dočkali jiní, šikovnější, kteří jsou víc v souladu s dobou. KSČM se stává už jen záležitostí pro archeology. Bohužel ti, co ji teď nahradili, nejsou ani o fous lepší. Možná spíš naopak.

Pokud jde po ČSSD, to, co zkrachovalo, a to by se mělo říci docela jasně, je koncepce návratu ke starému dobrému modelu politiky jako třídního boji pravice s levicí; koncepce, kterou strana vyhlásila na sklonku loňského roku a která se neodmyslitelně pojí se jménem Lubomíra Zaorálka. Tato konstrukce vůbec nesplnila očekávání, protože pan Babiš během čtyřletého spoluvládnutí Zaorálka a jeho tým, donkichotsky bojující s přízraky, pomalu, trpělivě a docela šikovně rozebíral a ničil. Kauza lithium byla poslední, definitivní zničující kapkou. Problém ČSSD bylo, že se jí během rekonstrukce nikdy nepodařilo vrátit se ne k odvěkému zápasu pravice s levicí, ale k demokracii. Stala se stranou, v níž se mísili špatně zamaskovaní předlistopadoví komunisté a výstřední, nevolitelní excentrici. A samozřejmě taky političtí podnikatelé, pro které byla „sociální demokracie“ jen terénem pro uplatnění profesních schopností (ty množiny se prolínají). Moc by mne zajímalo, zda je po tomhle všem ještě rekonstruovatelná.

Na okraj je třeba poznamenat, že podobné analýze je možné podrobit i další polistopadové strany, především ODS (a nejen ji).

Se „zkrachováním“ bych ovšem ještě trochu počkal: ale jen se zkrachováním ČSSD, nikoli „tradiční levice“, k níž se ještě i dnes, jak vidno, z nepochopitelných důvodů počítá KSČM. KSČM není ani tradiční, ani levice.

Bude Kalousek rezignovat? Miroslav Kalousek ohlásil, že zítra oznámí vedení své strany, jak bude reagovat na její volební výsledky. Dá se očekávat, že bude rezignovat na funkci a udělá tak radost mnohým lidem. Tlak zevnitř strany musí být obrovský a už se taky slétají spasitelé (europoslanec Pospíšil). Strana i její předseda jistě udělali řadu chyb, které teď budou zevrubně probírány. Nicméně nic to nemění na skutečnosti, že Kalousek byl jediným politickým lídrem demokratické opozice, který si zaslouží toho jména, a že to i ve své straně musel mít extrémně těžké. Úsilí „jen lidi tím Babišem nedráždit, mají ho docela rádi a je to nebezpečné“ mi pořád připadalo naprosto sebevražedné, vedlo k tomu, že se ve volebním zápase mluvilo soustavně od věci. A Kalousek se tomu v rámci možností snažil čelit. Reflektovat minulost bude teď možné dlouho, a čím od ní člověk bude mít větší odstup, tím bude kritika přesnější. Dovolil bych si jen jednu poznámku: k tomu, aby taková reflexe mohla být přesná a spravedlivá, je zapotřebí, za prvé, aby mezi tou minulostí a tím, co přichází po ní, byla docela ostrá hranice. Tak, tady to končí, a teď ukažte vy, co dovedete. A taky je důležité, aby se té minulosti dokázali její protagonisté jasně zastat. Kritiků bude teď dost a dost – a velmi varuji před „soudružskou sebekritikou“: když se vzdáš sám sebe, nikdo ti nepomůže.

Lídrové odcházejí a přicházejí. To je normální. Pouze chtít zároveň zůstat i odejít je hrozně náročný manévr a velmi snadno může vést k nedozírným následkům.

Sobotka může vládnout ještě týdny… Taky se objevila spousta spekulací, že všechno vlastně až tak nehoří, že jsou tu v ústavě a zákonech definované postupy, procedury, brzdy a záklopky, takže nakonec se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří. Při všech těchto úvahách lehce útěšného charakteru je ovšem zapotřebí vzít v úvahu, že analogie s tím, „jak to bylo za Topolánka“, „jak to bylo za Špidly“ atp. jsou zavádějící. Postupy, procedury, brzdy a záklopky nefungují ani náhodou jen tak samy o d sebe, musí o to pečovat spousta lidí, dá to práci a občas to chce i odvahu. Dnes došlo v české politice k revoluční změně a je tu spousta chytráků a rozčilených lidí, kteří jsou připraveni na zjedodušování, obcházení, porušování různých „idiotských zvyklostí“. Za všechny jmenujme prezidenta Zemana. Bránit jim bude dosti obtížné, obávám se, že nakonec nemožné. Není zdaleka moc času a dost dobré vůle. Záklopky, brzdy, procedury a předepsané postupy fungují ve společnosti jen tam, kde je dobrá vůle.

Zeman účtuje se Sobotkou a s Okamurou. V rozhovoru pro blesk.cz se Miloš Zeman vyjádřil mj. k Bohuslavu Sobotkovi a k lánskému puči: „Kdyby mě někdo vyzval k rezignaci, tak se urazím a odejdu. On se držel funkce jako jistá materie košile. Kdyby měl jistou míru cti v těle a vyhověl výzvě, tak tam mohl být někdo se životními zkušenostmi, energičtější, kdo v životě něco dokázal a ne že jen dělal politiku.“ Pan Zeman působí jako ozvěna od Andreje Babiše. Kromě toho přímo volá po tom, aby ho někdo vzal za slovo. A pokud jde o Tomio Okamuru: „jeho hnutí prý není fašistické, jak se někteří politici o SPD vyjadřují, a není ani extremistickou stranou. Pokud by mělo být ve vládě, neměl by problém takovou vládu jmenovat.“ Chtěl bych věřit, že k tomu nebude mít příležitost.

To se nám ulevilo! Hvězdám žurnalistiky z listů Obmyšleného zřejmě odlehlo (v tom, co psali v posledních dnech před volbami, byla cítit stopa jisté úzkosti). Takže nejprve Jaroslav Plesl v Mladé frontě dnes: „Předáci poražených stran teď budou donekonečna hledat vinu jinde než u sebe, ale to je jejich problém. Voliče to nezajímá a zajímat nebude. Pokud příčiny nepojmenují správně a nevyvodí z toho adekvátní závěry, není před nimi žádná budoucnost ani naděje.

Voliči se od těchto stran jednoznačně odvrátili, a tak před námi v sobotu defilovaly nové hvězdy české politické scény. V pořadí podle úspěchu to byl po Andreji Babišovi pražský lídr ODS Václav Klaus mladší, předseda Pirátů Ivan Bartoš a šéf SPD Tomio Okamura.

Každý z těchto lídrů ukázal svým poraženým kolegům od Miroslava Kalouska až po Vojtěcha Filipa, co je to nasazení v kampani, co je to vůle zvítězit a co je to radost z politické hry. Proto uspěli. A z toho také jednoznačně vyplývá, že většina voličů si řekla o změnu.“

A Martin Zvěřina v Lidových novinách: „Dvě strany, které propadly nejvíc, ČSSD a TOP 09, naopak prakticky veškeré síly napřely k neustálému opakování, že Andrej Babiš je čiré zlo. To nezafungovalo… Úspěšní Piráti mají svou protikorupční agendu, okamurovci obsesivně brání republiku před přistěhovalci. Jistě to nejsou programy, které by snesly detailní oponenturu, ba ani realitu reflektující myšlenky, nicméně je to pořád víc než nabídly sociální demokracie a topka. … Porazit letošního vítěze může jen ten, kdo se poučí a nahlédne, že spoluobčané potřebují nějaké vyhlídky do budoucnosti a ne jen krmení strachem. Koneckonců před osmadvaceti lety komunistům strašení imperialismem též nepomohlo.“ Ten závěr je přímo neuvěřitelný.

Mimochodem, způsob, jak se dnes mluví a píše v těchto kruzích o Sobotkovi a o Kalouskovi, mi připomíná nástup normalizace tak, až se mi dělají mžitky před očima.

Sobota 21. října, 20.45: K dispozici jsou teď už skoro kompletní výsledky voleb kromě jednoho jediného okrsku. Uvedu přehledně výsledky jednotlivých stran s přepočtem na mandáty, převzal jsem jej ze serveru Obmyšleného Idnes, myslím, že nemají důvod fixlovat. Plus vlastní komentář:

ANO, vítěz voleb: 29,44%, 78 mandátů. Přiznám se, že tak drtivý úspěch jsem nečekal. Strana zjevně vyluxovala hlavně ČSSD a KSČM. Bude si teď vybírat, kdo vůbec a hlavně kdo z někdejších koaličních partnerů bude mít tu čest nosit panu Babišovi v hubě bačkory. Pan Babiš se už nechal slyšet, že vláda bude daleko víc jeden tým (nikdo nebude mít dost prostoru na rozběh, aby si mohl vyskakovat). Zároveň Andrej Babiš naznačil, že se západní spojenci nemusejí bát nějaké změny, pokud jde o českou politiku v EU a v NATO. A rád by obnovil koaliční spolupráci s ČSSD a KDU-ČSL: měla by jen slabou většinu tří mandátů, ale v obou stranách by mohly proběhnout strukturální změny, které by zvýšily jejich spolehlivost (ani jedna nebyla úspěšná, i když míra neúspěšnosti je nesrovnatelná).

ČSSD byla v posledních měsících příjemně nahnilá a její lídr Zaorálek dopadl, jak se dalo čekat, jako sedlácí u Chlumce. Výsledek: 7,27%, 15 mandátů. Předpokládal jsem neúspěch, ale tak strašlivý debakl jsem nečekal. Ne že bych ho panu Zaorálkovi nepřál. Jeho koncepce návratu ke starému dobrému konceptu pravolevého neúprosného třídního boje byl pokus znovu napojit ČSSD politickou nenávistí (ať bylo Bohuslav Sobotka jakýkoli, tohle neprovozoval), tedy něco hluboce nemravného. A taky to z prakticky věcného hlediska byla blbost.

KDU-ČSL tratila jen cca 1% (výsledek: 5,8%, 10 mandátů).

Vítěz mezi všemi poraženými je ODS (11,32%, 25 mandátů). Strana hodlá držet vysoko prapor pravice (v tom napodobují Zaorálka, v modré poloze). Koalici s Babišem i podporu z opozice odmítají, ale v ČT24 za takovou spolupráci velmi úpěnlivě orodoval nezávislý politolog Michal Klíma: choval se tam velmi aktivisticky. Miroslava Kalouska předseda Fiala utřel a odkázal do patřičných mezí: prý není na místě uvažovat teď o spojení pravice, a zvlášť to není na místě od pana Kalouska. Já si nevšiml, že by zrovna tohle Kalousek řekl (šlo mu snad o spolupráci demokratických stran), ale i tak, já bych si takové poznámky v téhle situaci odpustil.

Pak jsou tu dva vítězové, kteří snad ani mezi poražené nepatří: Okamurova SPD (10,64%, 22 mandátů) a Česká pirátská strana (19,76%, rovněž 22 mandátů). Obě jsou nové, antisystémové strany a mají s Babišem hodně společného. Jsou s ním ideově kompatibilní, každá po svém. A po jakýchsi korekturách mají hodně společného i spolu: každá z nich je trochu jiným subsetem jednoho velkého celku, který v úplnosti nejlépe představuje pan Babiš se svým konglomerátem. Koalici dělat nemusejí, a přesto jsou spolu s panem Babiše schopni prosadit důkladnou destrukci liberální parlamentní demokracie a právního státu: mají totiž dohromady ústavní většinu. Sice trochu knap, ale mají.

A teď KSČM. Výsledek: 7,76%, 15 mandátů. Ani tuto drtivou porážku jsem nepředpokládal: to je vlastně dokonalý konec nostalgie za předlistopadovým režimem. Jednou to muselo přijít: teď se nedíváme do minulosti, která už nikde nebude, ale do babišovských Nových pořádků, které velkou část komunistických voličů zlákaly. Je to docela přirozené. „Nová jízda počata, noví andělé tu líčí, nová pějí ptáčata, nevinný je den, jenž klíčí“, jak praví básník. Té kuriózní společnosti kolem pana Filipa to ze srdce přeju: tak dlouho čekali na svůj den, až se konečně nedočkali.

A konečně dva šťastní maličtí trpaslíčci mezi poraženými: vyvázli s odřenými oušky. To, že se STAN (5,18%, 6 mandátů) dostali do PS, je pro mne třetí překvapení (po ANO a ČSSD). Mohou si gratulovat. Riskovali a vyplatilo se jim to. Nakonec dopadli lépe, než by dopadli v koalici s KDU-ČSL, a teď mohou s lidovci jednat v podstatě jako rovný s rovným. Těží trošku z toho, že jsou vlastně v podstatě taky antisystémová strana, žádní politici, co nemakali a kradli, ale jen docela maličtí starostové, a v lepším případě dokonce nezávislí. Přes tento maličký hříšek je možné maličkého trpajzlíčka považovat za demokratickou stranu. Asi mu taky nic jiného nezbude.

Že se TOP09 nakonec dostala do PS, jsem rád, i když to byly skoro do poslední chvíle nervy: nakonec dostala 5,31 hlasů a 7 mandátů. Definovala se, hlavně díky Miroslavu Kalouskovi, od počátku silně a jednoznačně proti Novým pořádkům. Řekl bych, že vůči této politice byla ve straně ne nevýrazná opozice, že to zastánci „tvrdé linie“ měli velmi těžké a museli dělat ústupky, a že teď se nakonec budou radovat Kalouskovi kritici v TOP09 i v okolí. Do služeb se hlásí europoslanec (nestraník za TOP09) Pospíšil. Místopředseda Ženíšek, který do PS neprošel, už nepřímo vybídl Kalouska k rezignaci. Upřímně řečeno, pokud dá strana najevo, že přistupuje na teorii, podle které je Kalousek balvanem, který ji táhne do bláta a brání v rozletu, vystaví si závěrečné vysvědčení.

To jsou jen první, předběžné úvahy nad výsledkem voleb. Jasné je jen jedno: antisystémové strany mají drtivou převahu (bez komunistů 122 hlasů, s komunisty 138). Demokratické strany 64 mandátů. Pozdrav pánbůh.

Sobota 21. října 16.20: V tuto chvíli je podle mých zkušeností v zásadě rozhodnuto, změnit se mohou už jen nuance. ANO neopatrně ztratilo (30,81), SPD rovněž (11,21). Obojí je lidová verze Nových pořádků. Piráti přibrali (intelektuální verze Nových pořádků, teď se dočítají obvody z velkých měst). KSČM má 8,34, ČSSD 7,59 – obě strany výrazně vyluxoval velký bratr Andrej Babiš. Pokud jde o KSČM, předlistopadový režim konečně výrazně prohrál – právě v konfrontaci s Novými pořádky (je to modernější varianta). ODS jako jediná strana Starých pořádků je lehce nad 10% (10,48), je to lidová verze Starých pořádků, roli hraje i lehká averze k EU, lehký děs z uprchlíků a migrantů i lehce skrytý důraz na „národní identitu“. Zde je jakási latentní kompatibilita s Novými pořádky všeobecně a s ANO zvlášť. KDU-ČSL má 5,96 a asi ještě lehce, malounko ztratí, STAN se vznáší nad propastí a může do ní ještě na poslední chvíli hupsnout. TOP09 je na tom velmi špatně.

Vlastně hlavní otevřená otázka je osud STAN.

Sobota 21. října, 14.40 hod.: zatím je sečteno jen asi 35% hlasů, což ještě nelze považovat za nějaký výrazný náznak relevantních výsledků. ANO má 31,62% (z toho by se dalo usuzovat, že získá nad 25%, tedy výrazně víc, než velká většina průzkumů. Nedá se čekat, že by nějak výrazně oslabilo). Druhá je SPD s 11,53%. Třetí ODS má 9,73 a je těsně před Piráty (9,52%). KSČM má 8,99% (to mne, upřímně řečeno, překvapuje). ČSSD dosáhla zatím 7,82, což mne těší, protože je to spravedlivá odplata za Velkou protikorupční revoluci a výrazný krach dnešního lídra Zaorálka. Vy měkoty, vy pařezy, vy duby!!! Lid neuvěřil, že pan Babiš patří do triumvirátu s panem Fialou a panem Kalouskem, naopak, myslí si, že tam opatří pan Zaorálek. KDU-ČSL má 5,87% a nevěřím, že by ještě moc vzrostla. Zato STAN má 5,03 a moc nevěřím, že by se nad 5% hranicí udržela. TOP09 je otázka – má pořád ještě šanci, že se přes 5% dostane. Nebude to asi o moc.

Průběžný výsledek je deprimující, jeden obr a nějak moc trpajzlíků. Jak by z toho mohlo vyjít něco aspoň trochu malounko snesitelného, si nedovedu představit.

Sobota 21. října 13.00 hod: omlouvám se za výpadek, ve čtvrtek a pátek mi bylo dost zle (viróza, nezemanovského typu, ty zemanovské si už vzhledem ke své zchátralosti nemohu dovolit; chápu to v této politické situaci jako jakési prokletí, ale zároveň také jako požehnání – aspoň mi nehrozí, že bych se uchlastal). Snad to dnes nějak zvládnu. Pokusím se o pár komentářů v průběhu sčítání hlasů. Nejprve poznámky k tomu co už bylo.

Superduel na Nově Čtvrteční superdebaty nelze pominout: ta na době byla strašlivá: vůbec se nemluvilo o podstatě věci, zjevně se souhlasem obou zúčastněných (pánové Babiš a Zaorálek). Byl to duet dvou vřískajících buranů, kteří dokázali každé z těch témat, o něž nešlo, ale přesto se o nich muselo mluvit, převést na árii na jednu notu: hříchy Andreje Babiše coby představitele odvěké zrádné pravice (Zaorálek), neschopnost „standardních stran“, to jest ČSSD, provést cokoli kloudného od vzniku ČR obecně a v v posledních čtyřech letech zvláště – dokázali jen házet klacky pod nohy Andreji Babišovi při jeho skvostných výkonech (Babiš). Občas se do té vřavy mísil i moderátor, který se jen velmi obtížně dostával ke slovu. Pak řvali všichni tři najednou a bylo to ještě o fous horší. Myslím, že podobnou diskusi jsem na televizní obrazovce ještě neviděl (přiznám se ovšem, že na Nově se dívám spíš na americké detektivky). Výsledný dojem: to, co produkuje Andrej Babiš, je únavná odrhovačka. To, s čím přišel pan Zaorálek, není ani únavná odrhovačka. Je to nevýrazné bláto, z něhož tu a tam vyčnívá poukaz na to, jak pan Babiš odírá náš pracující lid. Kdyby kandidoval proti panu Babišovi dr. Gustáv Husák (vím, nejde to, naše ústava zatím účast mrtvol ve volebním klání nepovoluje), říkal by nejspíš zhruba totéž.

Pan Babiš prohlásil o svém sokovi: „Je to tlučhuba, ale aspoň nekrade.“ (Možná že v zákulisí to zní: je to tlučhuba, a chudák malá, nešika, ještě k tomu ani nekrade). Myslím, že toto (veřejné) prohlášení pana Babiše voliče nějak osloví a promítne se do konečného volebního skóre ČSSD versus ANO).

Superdebata na ČT Dopadla ve srovnání se soubojem titánů na Nově líp. Moderátor byl přece jen zručnější v tom, že se mu podstatně lépe dařilo zabránit tomu, aby všichni účastníci mluvili najednou (to by bylo strašné, bylo jich deset). V první části se navíc hovořilo aspoň trochu k meritu věci (plus mínus: co znamenají tyto volby pro další osud české demokracie). Aspoň trochu přehled divák dostal (diskuse deseti lídrů je ovšem strašně nešťastný formát, prostor pro každého z nich je malý). Pánové Babiš a Zaorálek dorazili z Novy vlastně až poté, co se Tomio Okamura vehementně obul do Andreje Babiše (za jeho kritiku financování volební kampaně SPD). Když pan Babiš přišel, ukázalo se, že na Okamurovy protiargumenty není ani trochu připraven (to je pro způsob polemiky pana Babiše typické, vychází vždycky z toho, že objekt kritiky nebude moci odpovědět). Nastala hvězdná chvíle Tomia Okamury, neštěstí jediná ten večer. Pan Babiš byl zjevně po celou dobu diskuse už dost unavený, je hezké, že na tom člověku je taky něco lidského – pan Zaorálek naopak buď unaven nebyl, nebo to u něj vyjde nastejno, ať už je unaven, nebo ne.

Další pozitivní moment spočíval v přítomnosti „publika“. Vím, že to byly jen přizvané divácké lobby pozvaných stran, ale přesto se mi zdálo, že na největší drzosti a kraviny přece jen ti lidé reagovali spontánně a jako normální publikum (zřejmě když dáte dohromady dvě stě lobbistů, nic jiného jim nezbude a začnou se ze situace chovat aspoň trochu jako normální obecenstvo, zajímavý úkaz).

Můj celkový dojem byl aspoň trochu optimistický: pořád ještě se o volbách dá mluvit aspoň trochu věcně, a pořád se na to, co se říká, reaguje aspoň trochu tak, jak by člověk čekal. Ale možná, že přeháním, a pak: Nova nastavila laťku zatraceně nízko.

Moje zlomyslná prognóza volebního výsledku. V pátek ráno, v době, kdy mi bylo úplně nejhůř, mne volali z Ihned.cz. 5ekli, pokud se nemýlím, že shánějí prognózy různých lidí, co se tak či onak zabývají politikou, jak volby dopadnou. S tím, že to samozřejmě zveřejní až po uzavření volebních místností. Omluvil jsem se, i když jsem dva dny předtím, když jsem se ještě cítil ok, uvažoval o tom, zda bych neměl přijít s takovou vlastní prognózou. A tak ji tu (starou dva dny) předkládám teď. Vycházím z toho, že všichni si volby představují tak, jak dopadnou nejpravděpodobněji. Já zvolím opačnou možnost. A Zase ne docela opačnou – se zachováním některých základních parametrů, které nejspíš vyjdou. Jinak se musím přiznat, že do mé věštby se mísí trochu to, že jsem svou povahou škarohlíd. Myslím s totiž, že tyhle volby mohou dopadnout velmi překvapivě: jedno je však jisté: ani náhodou nemohou dopadnout dobře.

Takže:

První místo: Andrej Babiš, ANO: 22%. Jeho pozice je trochu choulostivá: přece jen se už čtyři roky ochomýtá na výsluní moci, aby mu mohli všichni bez dalšího uvěřit, že za nic nemůže. A pořád mele dokola to samé.

Druhé místo: Tomio Okamura, SPD: 16%. Nefalšovaná protestní strana, do ničeho se nezapletl, protože se jeho uskupení brzy po posledních volbách stačilo včas sesypat. Je to protestní strana pro lid. Odebere hlasy Babišovi, sociálním demokratům, možná i komunistům.

Třetí místo: KSČM: 14%. Stálice naší politické scény. Za miliardu let bude už průměrná teplota na zeměkouli 500°C, ale komunisté budou mít pořád 14%. Je to strana zároveň protestní i systémová (systémově protestní). Neodebere hlasy nikomu a nikdo neodebere hlasy jí, ani to nejde.

Čtvrté místo: Piráti, 12,5%. Protestní strana pro fajnšmekry a intelektuály. S Okamurou si nezadá, zato jediná slíbila, že bude zavírat (z legrace, ovšem). Přiznám se, že toto uskupení je mi z celého spektra neodpornější. A odeberou hlasy ANO a TOP09.

Páté místo: ČSSD, 11%. První strana Starých pořádků. Hlavní poražený volebního klání. Neodeberou hlasy nikomu.

Šesté místo: ODS, 9%. Proti posledním volbám by si o fous polepšili.

Sedmé místo: KDU-ČSL, 6,8%.

Osmé místo: TOP09, 6,2%.

A konečně deváté místo, první pod 5% hranicí: STAN, 4,8% (kdyby kandidovali spolu s lidovci, dostala by se koalice do PS; moc bych jim takový výsledek oběma přál, za to, jak se chovali už dlouho před volbami).

Vím, že to tak nebude. Ale snad i špatný odhad může vnést trochu jasna do situace.

Starý, zkušený sup v akci. A už jen malá poznámka na téma „nynější chování prezidenta České republiky“. Nejlépe by se dalo vystihnout biblickým „Kde je mrtvola, slétají se supi.“ Pan prezident dostal signál, že „některé strany“ chystají povolební obstrukce až sabotáže,aby zablokovaly zvolení vedení nové sněmovny. Tak nebude možné jmenovat nového premiéra (je to vůbec pravda?) a ve funkci až na další zůstane Sobotkova vláda. Proto prezident chce využít maximální lhůty 30 dnů, než sněmovnu vůbec svolá, aby se všechno předem spytlíkovalo kabinetně a pak už to šlo jako po drátě.

Nemám teď čas zjišťovat, jak je tomu doopravdy. V každém případě je to ovšem tak, že během této doby bude existovat interregnum s vládou ve vzduchu a s neexistující důležitější částí parlamentu. Včera večer jsem se v televizi chvilku díval na film o francouzském králi Jindřichu IV. Shodou okolností na tu, která byla věnována Bartolomějské noci. Jistě, dnes už jsme dál, pokud by se něco takového stalo, bude to provedeno humánněji. Aspoň doufám. Ale třeba jsem naivní.

Čtvrtek 19. října (pokračování): Polovina Čechů čeká krizi EU a západní civilizace, zejména profesor Bárta. Prof. Miroslav Bárta je mi sympatický kvůli své profesi. Když o něm slyším, vždycky si vzpomenu na povedený román Kingsleye Amise. Tím si odreagovávám stres, který ve mně vyvolávají jeho dalekosáhlé úvahy z oboru filosofie civilizací. Pan profesor je jakási učenější obdoba Vlastimila Vondrušky: ten se pohybuje spíše na půdě populární filosofie dějin. Oba spojuje to, že jsou to výrazní myslitelé dnešních Nových pořádků a člověk je nemůže jen tak přehlédnout. V Právu dnes citují chmurnou věštbu prof. Bárty, pronesenou na investiční konferenci zvané Vyšehradské fórum 2017. Podle pana profesora civilizace ve své momentální formě zaniká v okamžiku, kdy zaniká její systém hodnot, symbolický svět a dorozumívací jazyk. Kolaps však podle něj neznamená zánik ani vyhubení jejích nositelů, z kořenů zaniklé civilizace obvykle vyrůstá nová, jde o transformaci. Zdůraznil, že principy, které civilizaci vynesly vzhůru, se většinou pak na svém vrcholu stávají samoúčelnými a to, co způsobilo pokrok, ho zase srazí dolů… Pokud systém začne dlouhodobě spotřebovávat více energie, než je schopen vyrobit, nemůže udržet svou složitost ani ji dále rozvíjet. Nakonec dojde v důsledku vnitřní akumulace dluhu k rychlé a zásadní ztrátě složitosti v důsledku nedostatku zdrojů a ke zhroucení do sebe.“ Vidím to daleko jednodušeji. Problém „civilizace“, nějakého lidského společenství, začíná tam, kde lidé přestanou věřit. Například když ztratí společné sdílené náboženství. Pak se stávají bezbrannými i vůči těm, kteří nějaké mají, byť neskonale primitivnější, než bylo, vlastně je to, kterého se oni tak snadno vzdali. Pak se těch s primitivnějším náboženstvím hystericky bojí, a bojí se jich právem, protože vědí, že jsou proti nim svým způsobem bezbranní. Člověk se neliší od opic jen tím, že umí pracovat, ale že má ještě navíc osobní a zároveň sdílenou víru, bez níž si nepomůže, ani kdyby se udřel k smrti. Může pak už jen spekulovat a filosofovat jako prof. Bárta, egyptolog. Lidé, kteří přišli o společnou víru – a to vlastní vinou, jinak to ani není možné – jsou ztraceni.

To jen tak na okraj volební katastrofy, která se na nás právě řítí.

Souboj titánů, zatím jen v Babišovinách. V Lidových novinách předvedli s malým předstihem ideový souboj svého Obmyšleného s Hlavním sparingpartnerem Zaorálkem (mají tu kampaň docela dobře promyšlenou, s Miroslavem Kalouskem by panu Babišovi takové hrátky asi nevyšly, a proto se konfrontaci pečlivě vyhýbá. Babiš ovšem triumfuje, povedla se mu předvolební sněmovní prezentace v pondělí („Naštěstí nám Poslanecká sněmovna nakonec velkou většinou dala za pravdu v tom, že memorandum (o lithiu, bd) je nesmysl a je třeba ho zrušit“). Pozoruhodná je jen jeho nervozita z Okamury, on je člověk poměrně spontánní a je znát, že se ho zřejmě trochu bojí. Jinak jde vlastně o monolog, přerušovaný tu a tam otázkami obou novinářů, ti pro forma tu a tam proti některým formulacím protestovali (už to mají docela dobře nacvičené). Výlev se nápadně podobá promluvám strýce Pepina z Hrabalových próz, jen to je o politice a není to taková legrace.

To pan Zaorálek zdaleka není takový formát. Jediná story, kterou vypráví, je příhoda, jak ho v lese pronásledoval jakýsi duch a strašil ho Friedmanem a von Hayekem (zřejmě to nejstrašnější, co se může pravověrnému socialistovi bez přívlastků stát). Hádat se moc nechce, zlobí se na „pitomé kauzy“ a rád by se nějak domluvil, s Čapím hnízdem (tedy zjevně s tou kampaní) nemá nic společného. „Kdybych mohl Babišovi normálně říct: „Poslyšte, tohle je hovadina, budeme tratit všichni, v té vládě jsme byli spolu. Takhle jenom pomůžeme politickým podnikatelům, jako je Okamura, ten na tom vytříská kapitál jako ten jediný spravedlivý a pak se ta jeho bandička zase po volbách popere o peníze, které dostane od státu. To je nejhorší možný vývoj.““ Řekl bych, že ČSSD dopadne v těchto volbách strašně, a to i díky tomuto lídrovi.

Čtvrtek 19. října: Budou předčasné volby? na serveru Reportér se těsně před moratoriem na volební průzkumy objevila volební prognóza sociologa Jana Herzmanna. Není na ní nic dramaticky nového, jen mne zarazily dvě věci: za prvé, autor počítá mezi tradiční strany taky komunisty. Komunisté jsou přitom tradičně, už od listopadu 1989, strana antisystémová. A za druhé, zmiňuje možnost předčasných voleb. Připadá mi to vyloučené, i kdyby výsledky umožňovaly úvahy tímto směrem. Babišovo ANO a velmi pravděpodobně i Piráti a SPD na tom nebudou mít vůbec žádný zájem. Žádný zájem na tom nebude mít ani prezident Zeman. Těch, co by na tom zájem mít mohli, bude strašně málo. Dá se tedy předpokládat, že se nanejvýš, pokud se Babišovi vládu s přehledem sestavit nepodaří, „něco upytlíkuje“. Co by si od toho člověk mohl slibovat dobrého, mne nenapadá.

Osobnosti útočí. Ve středu večer proběhla na Hradčanském náměstí demonstrace, kterou pořádala iniciativa „Proč? Proto!“. Bylo na ní údajně asi tři sta lidí. Soudě podle fotodokumentace každý z účastníků držel velkou papírovou ceduli, takže to dělalo dojem, jako by zaplnili polovinu náměstí. Filozof Václav Němec tam podle ČTK varoval před tím, že volby mohou být cestou k likvidaci demokracie, pokud zvítězí tyranie většiny nebo tyranie populistů, kteří většinou manipulují. Doporučil "hrobaře vyprovodit svinským krokem". Opravdu, byla to výrazně demonstrace menšiny.

V podobném duchu se nese prohlášení občanů k volbám, které podepsalo víc než šedesát lidí převážně z okruhu Charty 77. Cituji z něho: „Je nám z několika stran podsouváno, že tyto volby mají skoncovat se starým „podlým“ světem. Nikoli! Mají být novým rozdáním karet v rámci vyvažování různých zájmů a mocí, které zajistí kontinuitu naší země a tím i naši prosperitu. Naše zastupitelská demokracie vykazuje mnohé nedostatky, tedy odstraňujme je – neodstraňujme však zastupitelskou demokracii!“ To je bezva, zbývá o tom už jen přesvědčit pány Babiše, Filipa, Bartoše a Okamuru.

Prohlášení a akce tohoto typu mne naplňují hlubokým zoufalstvím: úplně stejný pocit jsem totiž měl v roce 1970: spousta lidí mi vykládala přesně to, co jsme si s přáteli mysleli, říkali a psali v časopise Tvář zhruba po šest let předtím. Vykládali mi to jako svůj nejnovější objev. A vykládali mi to přesně ve chvíli, když už na to všechno bylo definitivně pozdě.

Proto se podobných demonstrací, jako byla ta na Hradčanském náměstí (podobná má být dnes odpoledne na Malostranském) neúčastním. A prohlášení bych ani dost dobře podepsat nemohl. Nejsem totiž žádná osobnost.

Středa 18. října: V ČT se zjevně zase mluvilo od věci. Nejprve ještě poznámka k pondělní debatě na ČT24: téma bylo na první pohled obecnější a proto atraktivnější (Stav demokracie v ČR). Nemohl jsem se na to koukat na celé (upřímně řečeno jsem to ani nevydržel). Během první hodiny a něco toho pořadu se mluvilo o prezidentovi a jeho ústavních pravomocech (což s volební kampaní ani tak nesouvisí, v ní jde o Babiše zvlášť a nesystémové stany všeobecně) a pak o volebním zákonu (přičemž ale podstatná a nejproblematičtější část novely volebního zákony, reglementace „registrovaných třetích osob“ zůstala úplně stranou. Čili zase mluvení od věci. Karel Schwarzenberg se snažil upozornit na věc během dnešní mánie všechny kontrolovat a sekýrovat velmi zásadní, totiž na to, že demokracie musí stát na důvěře. Marně, nikoho to nezajímá, a přitom to se stavem české demokracie souvisí zcela podstatně.

A ještě jedna věc, vlastně maličkost, zdánlivě vnějšková: bylo zajímavé sledovat pana Okamuru a pana Mikuláše Ferjenčíka. V útočnosti projevu a v arogantním, povýšeneckém šklebu jsou si velmi, velmi podobní, i když panuje všeobecný názor, že obě strany jsou si zcela zásadně nepodobné. Nevěřte tomu!

Schůze k lithiu: Selhala sněmovna jako celek. A ještě pár poznámek ke pondělní schůzi PS. Titulek v Právu zní: „Z lithia si poslanci udělali mítink“. Fajn, jen je třeba říci kteří: KSČM, SPD a ANO. Bylo by neblahé to svádět třeba na ČSSD, která byla jen obětí něčeho, na co neměla přistupovat a co měla odmítnout i ODS a TOP09. Jinak je třeba říci, že jako volební antikampaň to bylo od ANO, KSČM a SPD dobře připravené a provedené. Nenarazili na žádný odpor. Vybrali si to nejdemagogičtější téma, jaké je možné ve volební kampani zvolit, totiž „národní zájmy“. Měli kliku, proti nim stála malá skupina dezorientovaných matlafousů. Miroslav Kalousek prohlásil, že v Kauze lithium selhala vláda jako celek. Myslím, že teď je vhodná chvíle zejména zdůraznit: v sobotní schůzi selhala (končící, odcházející) Sněmovna jako celek.

S tím, že paní Němcová, pan Kalousek a pan Korte udělali to, co měli: hlasovali proti schválení pořadu schůze.

A konečně, co z toho všeho bude? To jest, zda a jak to ovlivní volby? Vzhledem k průběhu schůze (jen nedovedu posoudit, jakou měl přenos opravdu publicitu) to vypadá, že tratit bude Hlavně ČSSD. O tu taky šlo, ještě pořád z řady trpajzlíků velikostí trošku vyčnívá. (Z toho, co jsem viděl a slyšel a četl, mi nějak vůbec nevyplývá, že by ČSSD byla selhala – jen nerozumím tomu, proč memorandum podepsali těsně před volbami, ale to znamená jen, že se provinili neopatrností. A vydělají na tom nejvíc KSČM a Piráti (ANO v tom přece jen prstíčkem uvízlo). KSČM na účet ČSSD, ovšem.

Úterý 17. října: a ještě jedna, závěrečná poznámka ke včerejší schůzi Poslanecké sněmovny. Je mi líto, byla to potupná kapitulace dodělávající Sněmovny před nastupující autokracií. Schůzi svolala a ovládla ad hoc koalice ANO – KSČM – SPD. Závěrečná usnesení byla zcela v jejich režii. ČSSD byla v defenzívě. Demokratická opozice se od socanů štítivě odtáhla: jistě, co jí zbylo?

Upřímně řečeno, zbylo jí jedno, což bohužel neudělala: distancovat se od té odpudivé předvolební maškarády jako od celku: umírající sněmovna úkoluje umírající vládou o problému, o němž by měla jednat přinejmenším půl roku a v klidu. Měli jednoznačně odmítnout pořad schůze. Udělali to pouze Kalousek, Němcová a Korte a Kováčik jásal. Navíc nikdo jasně a zřetelně neřekl, proč je třeba pořad schůze neschválit. A pokud by to neprošlo, dále už se na opičárně nepodílet. Účast na opičárně opičárnu legitimizuje. A především platí, jako při všem, co zavání třeba neuvědomělou kolaborací: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Pondělí 16. října, pokračování předchozího zápisu: A na závěr cituji to, co jsem si právě přečetl na Českých novinách: „Sněmovna dnes požádala vládu, aby zrušila platnost memoranda o lithiu, které podepsal s australskou těžařskou firmou European Metals Holdings krátce před parlamentními volbami ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček (ČSSD). Končící dolní komora také uvedla, že lithium by měl v Česku těžit státní podnik. Návrhy usnesení poslanci přijali zhruba po devítihodinové debatě. Podpořili jen dva ze čtyř návrhů, které předložili poslanci KSČM, a návrh hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Pro jiná navrhovaná usnesení, mezi nimi vládní KDU-ČSL a opoziční TOP 09, se ve Sněmovně potřebná většina nenašla. Dolní komora požádala vládu, aby "memorandum vzhledem ke zřejmé neurčitosti jeho předmětu prohlásila za nulitní". Komunisté ještě prosadili text, kterým Sněmovna říká, že memorandum je nezávazné a nemůže mít vliv na případné arbitráže podle dohod o ochraně investic. Okamurovo hnutí uspělo s návrhem o těžbě lithia prostřednictvím státního podniku, přičemž zisk by měl být příjmem státního rozpočtu. "V případě dalšího využití lithia je nutné podpořit projekty zajišťující jeho zpracování na území České republiky podnikatelskými subjekty se sídlem na území České republiky," stojí dál ve schváleném usnesení.“ Nemám zatím k dispozici výsledky hlasování, ale je to docela hezké závěrečné Waterloo této Sněmovny a zároveň výmluvný signál, jak bude vypadat ta příští.

Další zítra.

Pondělí 16. října: Dvě ze zajímavějších události dne, totiž schůze Poslanecké sněmovny k případu Lithium a volební debata v České televizi na téma, zatím (když píšu tyto řádky) probíhají. Ke schůzi PS se tedy vyjádřím jen předběžně, volební debatu si nechám na zítřek.

Důležité je udržet distanci mezi farmáři a čuňaty. Nejprve však poslední z volebních modelů, který dnes předložila agentury Median. Od zítřka už je zveřejňování předvolebních průzkumů zakázáno. Babišovo ANO má podle něho 25% (je to relativně málo, ale souvisí to s tím, jak je „nastavena laťka“ pro všechny strany (ČSSSD má 12,5%, ODS 9%, TOP09 6%). Náskok ANO před ostatními je i tak minimálně 12,5% (tedy před druhými sociálními demokraty; ANO má přitom dvakrát víc než oni, je to tedy i tak obrovitý náskok). Prý by teď ANO potřebovalo minimálně dva koaliční partnery: řekl bych, že s tím nebude mít až takový problém. Důležité je, aby kromě ANO, dalších antisystémových stran (KSČM, Piráti, SPD) a případní další „spolupracovníci“ tu zbyly taky strany, případně uskupení stran, případně aspoň jednotlivci, co bude ochotni bránit i v této situaci na půdě Parlamentu ČR „Staré pořádky“ (polistopadový demokratický režim), a aby mezi těmi nimi a ostatními byla jasná, ostrá, nesmazatelná hranice. Aby budoucí PS nebyla orwellovská hospoda z Farmy zvířat, kdy v lavicích společně zasednou farmáři s čuňaty a už se ani nebude dát pořádně poznat, kdo je farmář a kdo je čuně. Nejvíc se bojím toho, aby tu nakonec nevzniklo něco na způsob Charty 77, kde se sešli komunisté s lidskou tváří s těmi ostatními na základě všeobecného pardonu: všem nám přece šlo v minulosti o jedno, to jest o lidská práva! To je falešný kompromis: bylo jistě žádoucí, aby se spolu sešli, ale ne na základě takového falešného kompromisu.

Proč se od toho pořádně nedistancovali! Pokud jde o schůzi PS, už jsem to tu vlastně napsal: za základní věc považuji, že by nikdo, kdo to s parlamentní demokracií myslí aspoň trochu váženě, neměl přistupovat na falešnou hru, že se jedná o standardní jednání Poslanecké sněmovny. Není to pravda, jedná se o nedůstojný veřejný spektákl přenášený v přímém přenosu, jehož smyslem ani nemůže být věcné projednání problému (problém Lithium a ministerské memorandum), protože Sněmovna už na to nemá ani časový prostor, ani dostatečný mandát. Dostatečný prostor je pouze pro předvolební exhibici. Vím, že je to velmi těžké: ANO, komunisté i Okamura ten prostor dostanou tak jako tak a někomu se může zdát, že ČSSD jen sklízí plody své problematické politiky někdy od roku 2011, kdy nejprve vytvořila příležitost pro Andreje Babiše, pak s ním vstoupila do koalice a nakonec mu umožnila, aby se na ní profiloval až do dnešních smutných konců. Je to tak, ale sociálním demokratům je to v zájmu dobré věci nutné odpustit. Ale říci komunistům, Okamurovi a dalším: jistě, nemůžeme Vám v této ohavné exhibici zabránit, řekneme jenom jasně a pokud možno všichni, co si o ní myslíme, a nebudeme ji legitimovat tím, že se do té hry zapojíme (např. rádoby věcnou kritikou, podáváním návrhů na jiné usnesení, než aby se toho okamžitě nechalo, atp.). Bohužel se to nestalo, tedy nestalo se to s dostatečným důrazem.

Jediný, kdo na spektáklu vydělá beze zbytku, jsou komunisté a Okamura. O trochu hůř je na tom Andrej Babiš a jeho rodinná firma: uvízli v tom drápkem, když ministr Brabec ministru Havlíčkovi jeho postup vlastně požehnal. Ještě hůř je na tom ODS, protože se po ní kritici mohou vozit jako po tom, kdo to v minulosti všechno začal. A TOPka si může myslit, že je za vodou. Ano, je za vodou. Stejně jako byla (tedy respektive myslela si to) v létě roku 2013. Tady nejde o obsahovou záležitost, nýbrž o ryze formální záležitost: zneužití PS k předvolební agitaci. Ale je to sice záležitost ryze formální, ale přitom zároveň naprosto podstatná.

Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí

T. G. Masaryk

nahoru