Co týden dal

Pátek 2. ledna: politický rok 2009 odstartovalo včera v poledne velkolepé šou Václava Moravce na ČT. Zahájil ho duel premiéra Topolánka s předsedou ČSSD Paroubkem. Topolánek oznámil zřízení Národní ekonomické rady, jejíž činnost chce sám koordinovat, a prohlásil, že v ní bude prostor i pro ČSSD. Paroubek to briskně odmítl, vyjádřil pochybnosti o tom, zda Topolánek jako neekonom může takový orgán vůbec řídit. Podmínkou k obnovení dialogu mezi ČSSD a ODS je pokorná omluva ODS za slova, že Paroubek bude odpovídat za případnou smrt vojáků při neprodloužení misí do Afghánistánu. Když premiér upozornil na to, že si ČSSD klade další a další podmínky a že on odmítá vydírání, prohlásil předseda ČSSD s obvyklým šarmem, že „Topolánek furt mele to samé“ a uzavřel: „Pokud se odvážíte zasáhnout do zákona o poplatku ve zdravotnictví… bez dohody se sociální demokracií, bude následovat hlasování o nedůvěře.“ Nedovedu pochopit, jak v takového člověka může někdo investovat nějakou naději. Pokud se dostane k moci, bude to strašné: to, co v televizi přednesl, by nemělo být přeslechnuto – ale nejspíš bude, je zajímavé, kolika lidem u nás imponuje hulvátství třetí cenové kategorie.

Následoval prezidentův projev, toho se týká naše dnešní glosa. pak vystoupil exprezident Havel. Mluvil o radaru v Brdech a Lisabonské smlouvě. Radar je Havlova silná stránka, přesvědčivě vysvětlil, proč jsou smlouvy tak důležité a proč na nich (respektive na tom, aby nebyly) tolik záleží Rusům. To, co řekl, se v podstatě kryje s tím, co jsem tu o těch věcech psal. Smlouvy o radaru jsou podle Havla důležitější než Lisabonská smlouva, protože i kdyby padla, proces integrace se nezastaví, kdežto odmítnutím radaru promarníme příležitost, která se nebude opakovat. Havel se domnívá, že by vláda vzhledem k důležitosti věci měla spojit hlasování o radaru s otázkou důvěry. To je věc, která stojí za úvahu i z dalších důvodů. Ve vládním táboře je řada nestydatých vyděračů, kteří vládu v čemkoli kdykoli podtrhnou, ale neradi by ji svrhli, protože by tím ohrozili svá teplá poslanecká křesla. Toto chování dobře známe z říše hmyzu: paraziti napadnou svého nositele, úplně ho ochromí, ale zachovají ho při životě (tj. pouhém fyzickém vegetování), aby ho mohli pomalu, pohodlně a přitom za čerstva vyžírat. Nositel sice nakonec stejně chcípne, ale oni se mezitím stačí zakuklit a z jeho mršiny pak vylítnou už jako veselí, bezstarostní pestrobarevní motýlkové. Kdyby je vláda tak říkajíc postavila do zásadní otázky, musel by jim Paroubek, pokud by chtěl získat jejich hlasy, nabídnout volitelná místa na kandidátce ČSSD, což by bylo přinejmenším zábavné. Problém Topolánkovy vlády je, že se vyhýbá zásadním konfrontacím v situaci, kdy se jim vyhnout nelze. Když vláda padne, je to porážka, ale nemusí být potupná. Potupné je přežívání z milosti těch, kteří vás chtějí zničit (byť i jen proto, že jako opozice to mají tak říkajíc v popisu práce).

Česká republika předsedá Evropská unii. Situace vlády je nelehká a všeobecně se to ví. Do klína jí přitom spadly dva krajně nepříjemné mezinárodní problémy: za prvé izraelské nálety na Gazu (Topolánek má v zádech hyperaktivního a proarabského prezidenta Sarkozyho, který chce dělat velmocenskou politiku i poté, co skončil s předsednictvím v EU a bez ohledu na to, že Francie žádná velmoc fakticky není – ten člověk se v něčem nápadně podobá Klausovi; zjevně sám pro sebe zůstal předsedou EU). A za druhé každoroční problém s dodávkami ruského plynu do Evropy. Poté, co si Rusové experimentálně ověřili, že pokud jde o ropu, tahají za kratší konec, vsadili na plyn. Je těžké uvěřit, že opakované ruské spory s postsovětskými sousedy (Bělorusko, Ukrajina) nejsou jen vítaná záminka pro politiku typu „Evropě to osladíme“ (Rusové pro ni mají víc možností než my). Titulek v Právu dnes optimisticky hlásá „Gazprom odřízl Ukrajinu od plynu, dodávky do Česka bez problémů“. Mezitím ovšem problémy nastaly na plynovodech z Ukrajiny do Polska a Maďarska. Kdy nastanou na plynovodu, který vede přes Slovensko k nám, je jen otázka času. Ruská strana dala už najevo své pohrdání ČR v souvislosti s nadcházejícím předsednictvím EU. Ale neklesejme na mysli, když bude nejhůř, může nakonec zase zaskočit Putinův přítel Sarkozy. A závěr? Nechtěl bych být v kůži ministra Schwarzenberga.

Jiří Paroubek má problém s hradeckým vicehejtmanem a senátorem Drymlem. O věci jsme psali už ve středu. Drymlův případ sice nemá kosmické rozměry kausy Morava (Dryml jednal na svou pěst a zcela zjevně v osobním zájmu), ale je horší v tom, že se všechno odvíjelo od jeho iniciativy. Paroubek realisticky nazřel, že se věc nedá držet, a vyjádřil se v tom smyslu, že on by na Drymlově místě rezignoval na funkci vicehejtmana. Dryml ovšem rezignovat nehodlá, ozbrojil se revolverem a bude vzdorovat. Paroubka už verbálně napadl. Těší se jakési podpoře dr. Ratha, který má z aféry pocit „rozpačitý na obě strany“. „To, co jsem pochopil, je, že pan Dryml měl nějaké informace o své kolegyni a z nějakého důvodu cítil potřebu si ověřit, zda informace je pravda. Nepřipadá mi to jako taková tragédie.“ Pan Rath je účelově nechápavý, protože je třeba doplnit za a, že informace o kolegyni byly kompromitující a zas b, že s kolegyní byl ve sporu o zadluženou vrchlabskou nemocnici, kde řediteluje a kterou chtěl prodat kraji za dvě stě padesát milionů, zatím co kolegyně byla toho názoru, že stojí maximálně čtyřicet a že koupě je pro kraj nevýhodná.

Premiér Topolánek se rozhodl udělat ve vládě razantní změny. Vyhlásí je v pondělí. Vzhledem k neexistenci dohody s ČSSD o toleranci by bylo nejvýhodnější, kdyby se zbavil co nejvíce ministrů, kteří jsou poslanci, a nahradil je ministry bez poslaneckých mandátů.

Petr Zídek kritizuje v LN Martina Zvěřinu za to, že nevěděl o průzkumech veřejného mínění z doby mnichovské dohody. Zvěřina měl ovšem pravdu aspoň v tom, že výsledky průzkumů, které Zídek uvádí (pokud jde o pravdivé údaje), svědčí o tom, že vlády měly jednoznačnou podporu veřejnosti (ve Francii 59 ku 37, v Británii 51 kun 39. Ty, kterým to bylo fuk, nemá smysl započítávat). Je přitom naprosto nezajímavé, že 70% Francouzů bylo tehdy přesvědčeno o potřebě bránit se dalším Hitlerovým požadavkům (podle vzoru „polívku pustím, brambory pustím, maso nepustím“) a že 86% Britů nevěřilo, že se Hitler ústupky spokojí, není to ani pro jedna, ani pro druhé žádné přesvědčivé alibi. A ödpověď na otázku, za jakých podmínek je v demokratické společnosti možné vládnout proti vůli občanů, není zase až tak složitá: v zásadě je třeba dělat ne to, co chce co nejvíc lidí, ale co je správné. Jen je třeba o tom v čase, který zastupitelská demokracie politikovi poskytuje, veřejnost přesvědčit. Demokracie nespočívá na víře, že správné je to, co chce co nejvíc lidí, ale na optimistickém předpokladu, že většinu lidí lze o tom, co je správné, přesvědčit.

Sobota 3. ledna: S napětím se očekávají změny, které premiér provede ve vládě. Změny ovšem nemohou nic podstatného změnit na současném krizovém vztahu mezi vládou a opozicí (resp. mezi vládou a Paroubkem, což je v tuto chvíli totéž). Politik, který by v ministerském křesle dokázal obstát v situaci, kdy neexistuje ani definovaná vládní, ani definovaná opoziční většina, a kdy (především vinou ČSSD a osobně Paroubkovou vinou) zuří na politické scéně studená válka, prostě neexistuje.

V Le Figaro vyšel pozoruhodně zavilý text věnovaný českému prezidentovi Klausovi. Klaus si vykoledoval jakési evropské a zvláště francouzské tažení proti své osobě, které mu může být do budoucna nepříjemné. Stalo se tak na základě postojů, o nichž byl přesvědčen, že se z nich tak říkajíc nestřílí. Bude zajímavé sledovat, zda neubere páru (u normálního smrtelníka-neprezidenta by se řeklo, zda se nepodělá). Text článku znám zatím jen z toho, co psaly české noviny, originál jsem si už stáhl z internetu, ale ještě jsem se k němu nedostal. Vytýkají Klausovi mj. že odmítá americký protiraketový štít, což není pravda, ani slovem se naproti tomu nezmiňují o Klausově zálibě v Rusku a v Sarkozyho kamarádu Putinovi. Výrazy jako „zarputilý hanobitel evropské integrace“ zběhlému čtenáři připomenou výrazivo mladočeského tisku v době zápasu o Rukopisy (že by byli Francouzi byli ve srovnání s námi taky něco zmeškali?). Je zjevné, že díky svým často přepjatým názorům je teď český prezident Sarkozy,u a spol. schopný posloužit jako fackovací panák při snaze posílit francouzské úsilí o obnovu dominantního postavení na evropském kontinentu, což není ani trochu v našem zájmu. Francouzská politika za současného prezidenta nese rysy jakéhosi obnoveného napoleonského imperialismu a usvědčuje z indolence všechny ty české tajtrlíky zejména z ODS, kteří od vzniku ČR dodnes viděli a vidí hlavní nebezpečí v Německu. Je těžké zbavit se podezření, že Francie jde tvrdě po dominanci v EU, nebude váhat se za tím účelem paktovat s Ruskem a možná také tu a tam někoho Rusku prodat.

Vicehejtman a senátor Dryml tvrdí, že sám žádnou detektivní agenturu ve snaze kompromitovat přítelkyni Orgoníkovou neoslovil, že slova o kompromitujících materiálech pronesl provokatér, „kterého posléze už nekontaktoval“ (všechny mezilidské vztahy končívají tím, že někdo někoho „posléze už nekontaktuje“) a že ostatně o celé „provokaci“ věděl už předem. Podaří se mu z věci vykroutit?

„Spojit otázku důvěry s projednáváním mezinárodní smlouvy vláda ale učinit nesmí, to jde jen u vládního návrhu zákona“, tvrdí Petr Uhl ve své dnešní polemice s Havlem v Právu. Našel jsem v ústavě pouze v čl. 35 formulaci „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže… b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“ (a v podstatě totožnou formulaci v Jednacím řádu Sněmovny § 83 odst. 2), ale měl jsem na to málo času, možná, že se mýlím. Když to člověk sémanticky rozebere, nezdá se mi, že by z toho plynulo to, co Uhl tvrdí. Nejsem ale právník a třeba jsem něco přehlédl. V tom případě prosím o opravení.

Česká vláda přijala upravený (tj. seškrtaný) plán vojenských misí, který chce znovu předložit Sněmovně. Udělala ústupky ČSSD pokud jde o vojenskou účast našich vojáků v Afghánistánu a v Iráku. Je to nedůstojné a nijak si tím nepomůže, jen posílí opozici. Opozice to s odmítnutím misí přehnala a měla by se v tom teď vymáchat.

Bernd Posselt vyzval ČR, aby předsednictví EU využila ke zrušení Benešových dekretů. Svatá prostoto! Ta věc je pro budoucí desetiletí prohraná. Český parlament si odhlasoval, že jsou základem našeho právního řádu a Německo se s jejich nezrušitelností potichu smířilo. Máme v základech naší zákonnosti ohavné „shit“, jak by řekl český premiér, něco, co se dost podobá Norimberským zákonům, a budeme to tam mít ještě pěkně dlouho. Za nějakých dvacet – třicet let, až se ukáže, že by to mohlo sypat, vyleze nějaký vypasený akademik s mastnou hubou a slavnostně prohlásí, že to byly nelidské dokumenty a je třeba je okamžitě zrušit. Bude pak oslavován jako vzor mravnosti a hrdina a postaví mu pomník. Nevadí, do té doby budeme tu ohavnost, kde to půjde a pokud to půjde, vždy znovu a znovu připomínat, aby se náš budoucí hrdina měl o co opřít.

Renata Kalenská zmiňuje ve svém rozhovoru s ministrem Schwarzenbergenm údajný „kalendář“ ČSSD, v němž je uloženo, kdy bude co nejvíc ministrů blokováno jednáním v Bbruselu a jinde v EU, a kdy tedy bude nejjednodušší vládu odstřelit. To se mi nezdá, k odstřelu vlády je třeba 101 aktivních hlasů a absence (např. absence poslance-ministra) je fakticky hlas proti nedůvěře.

Jakýsi ruský chytrák (dříve kágébák, nyní učenec) přišel s prognózou, že do roku 2011 se USA rozpadne na 4 státy, de facto se o ně podělí Čína, EU,Kanada a Mexiko, a ani Rusko nezůstane stranou, obdrží Aljašku. Rusko se pak bude ucházet o světové vedení. Je to jakási obdoba Amalrikova „Přežije SSSR rok 1984“ (dnes vidíme, že Amalrik byl ve své prognóze relativně přesný), tentokrát typicky rusky vyčůraná: ke světovládě se dopracujeme tím, že někdo jiný se rozpadne, na to, abychom o ni vysloveně bojovali, jsme moc zbabělí, i když po ní odedávna toužíme jako nikdo na světě. USA by vlastně měly jaksi znovu přehrát to, co se přihodilo Rusům na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se jejich rudé impérium opravdu v podstatě samo od sebe sesypalo. USA mají naštěstí poněkud pevnější základy než bolševický kolos na hliněných nohou, který držely pohromadě zamindrákovaný nacionalismus, nesmyslná mesianistická ideologie a ukrutný teror.

Pondělí 5. ledna: Izrael zahájil pozemní vojenské operace v Gaze, rozdělil její území na tři části a obsadil místa, z nichž teroristé z Hamánu nejčastěji odpalovali rakety na Izrael. Do této situace přijela do oblasti delegace EU v čele s ministrem Schwarzenbergem a zároveň taky prezident Sarkozy (tuto dvojkolejnost“ označují pozorovatelé za velmi nestandardní, Sarkozy zřejmě chce vystupovat i nadále jako faktický předseda EU, i když tím formálním bude Topolánek). K velké radosti francouzského tisku se Topolánkův mluvčí Potužník vyjádřil jménem českého předsednictví o konfliktu tom smyslu, že akce Izraele je defenzivní, nikoli ofenzivní. Ačkoli je to v podstatě pravda, od výroku se distancovaly některé země EU, protestovali Palestinci a (zprostředkovaně) Libye, ministr Schwarzenberg upozornil, že to není oficiální stanovisko EU ani ČR a mluvčí si poté veřejně umyl hlavu. Evropské stanovisko je mírotvorné, obě strany musí přerušit bojové akce. Tématu se týká naše glosa.

Pompézně ohlašovaná obměna ve vládě se zadrhla na koaličních partnerech, především na lidovcích. Protože podle premiéra má o „svých“ ministrech rozhodnout každá strana, hrozí, že Čunek vymění ministra financí Kalouska, který v kabinetu patří ke klíčovým Topolánkovým spolupracovníkům (Topolánek by se naopak rád zbavil Čunka, ale to touto metodou zjevně nepůjde). KDU-ČSL je rozpolcena, větší část poslaneckého klubu podporuje Kalouska (o jejich kandidatuře se rozhodovalo v době, kdy byl Kalousek předsedou strany), v jiných stranických orgánech má podporu Čunek. Koaliční krize se zjevně prohlubuje, změny ve vládě buď neproběhnou vůbec, nebo proběhnou nekontrolovaně. Jaký smysl má takovéhle vládnutí!

Předseda KSČM Filip se zastal nového tiskového mluvčí své strany Tomáše, který byl v 90. letech odsouzen k podmíněnému trestu za hlásání antisemitských názorů. „Dostal podmínku, v podmínce se osvědčil, já nemyslím, že je to téma, které by mělo být nějak šířeji publikováno“. Z toho vyplývá, že člověk, který nebyl nikdy odsouzen, je proti lidem jako pan Tomáš ve velké nevýhodě: neměl možnost se osvědčit. Podmíněný trest je jakási zkouška ohněm, a kdo jí projde, je jako zakalená ocel. To mi připomíná, že Události už dlouho předlouho neudělily žádného bobříka vyčůranosti.

Jiří Paroubek přitvrdil vůči vicehejtmanovi Drymlovi a požaduje jeho odchod ze senátorského klubu ČSSD, zároveň ovšem žádá prošetření jeho případu, který označil za řízenou politickou provokaci s podporu některých médií. Je zajímavé, že u případu Morava, kde bylo zcela zjevné, že jde o řízenou politickou provokaci za účasti některých médií, se nijak zvlášť nevzrušoval.

„Pokud se izraelská reprezentace nechce vrátit před rok 2005, kdy pásmu Gazy vyklidila“, píše v MfD Pavel Novotný, „nezbude jí zřejmě než – cynicky řečeno – občas s nějakou raketou počítat.“ Říkat něco podobného je jednak dost velká prasárna, a jednak je třeba dodat – a chce-li si Hamás občas nějakou raketu na Izrael vystřelit, musí počítat s pořádně masívní a dlouhotrvající odvetou. „I kdyby se podařilo Hamas porazit nejen na kolena, ale až na záda, o slovo se přihlásí další radikálové.“ Řekl bych, že pan Novotný si nemusí dělat starosti, Izraelci jsou v takové situaci už půl století a naučili se s ní žít. Což znamená (na rozdíl od dnešní Evropy) v případě potřeby taky bojovat.

Zástupce šéfredaktora MfD Musil vyzývá v souvislosti s případem vicehejtmana Drymla předsedu ČSSD Paroubka, aby se dohodl „s panem Topolánkem, koho z nich vlastně poškozujeme a komu z nich hrajeme do karet“. Odpověď je dost jednoduchá: „Případ Morava“ byl, jak trefně říká pan Paroubek, bohužel v jiné souvislosti, cílená politická provokace, na níž se MfD podílela, navíc byla medializována před krajskými a senátními volbami, kdo chce věřit, že to byla náhoda, ať tomu věří, mně se nechce. V případu Dryml, pokud jsou údaje MfD pravdivé, vyšla iniciativa od pana Drymla a MfD ji jen tak říkajíc monitorovala.

Proti požadavku Benda Posselta, aby ČR využila svého předsednictví v EU ke zrušení Benešových dekretů, se ohradil – kdo jiný než Jan Zahradil. Otevírání takových témat je prý „v příkrém rozporu s hodnotami evropské integrace 21. století“. Jak by to neříkal, česká politika se už v devadesátých letech významně přičinila o to, aby v souladu s hodnotami evropské integrace bylo zametat sviňárny pod koberec.

Úterý 6. ledna: Topolánkův pokus o důkladnou přestavbu vlády vyústil do zuřivého konfliktu mezi premiérem a předsedou KDU-ČSL Čunkem. Jak jsme už psali, premiér žádá Čunkův odchod z vlády, Čunek si vyhrazuje právo KDU-ČSL rozhodovat o svých ministrech a chce naopak odvolat Kalouska. Premiér tak zasáhl do sporu uvnitř KDU-ČSL, kde má ovšem Čunek současně lepší pozici než jeho protivníci, a přitom rozdělená KDU-ČSL znamená přímé ohrožení vlády. Topolánek dnes řekl Radiožurnálu, že buď bude vláda v té podobě, v jaké ji navrhuje (s Kalouskem a bez Čunka), nebo nebude vůbec. Toto stanovisko je věcně pochopitelné, není pochopitelné časově (proč to neudělal v době, kdy vrcholil Čunkův malér) a je velmi nestandardní (copak lze vyhodit z vlády předsedu koaliční strany proti jeho vůli a proti vůli té strany? KDU-ČSL - a vůbec, žádná strana si něco podobného z prestižních důvodů nemůže nechat líbit). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Naproti tomu se svým odchodem z vlády se zjevně už smířila ministryně Stehlíková. Je zjevné, že se vůbec nechystá chovat po kuchtovsku, tlustovsku, páralovsku atd. atd., tj. dělat brikule a přejít do tábora opozice. Je to něco v dnešních politických poměrech neslýchaného. Měl by jí být neprodleně postaven pomník.

Paroubek zopakoval, že bude s vládou jednat o vojenských misích až poté, co se mu Langer a Topolánek pokorně omluví. Klást taková ultimáta je neslušné a navíc Paroubek jistě ví, že mu ani nemohou vyhovět. Zároveň Klaus, kterému určitě neušla povaha Paroubkova ultimáta, mluví o „absenci dialogu“ mezi vládou a opozicí a vyčítá premiérovi, že ho nepožádal o zprostředkování. Proč by ho měl žádat, to by měla být základní úloha prezidenta, měl by ji dělat sám od sebe, např. místo toho, aby se politicky profiloval zároveň proti EU i vládě. Klaus je ovšem už s Topolánkem domluvený.

Jak se dalo čekat, je náš prezident příznivcem barevného vidění středovýchodního konfliktu a znepokojuje ho, co na to téma říkal Topolánkův mluvčí i ministr Schwarzenberg (před svým odjezdem na Blízký východ). Topolánek ho na společném obědě prý aspoň trochu uklidnil. Kdyby pan prezident pronikl do vysoké politiky v třicátých letech minulého století, viděl by nespíš barevně i Hitlera. Barevné vidění je zřejmě synonymum pro pokleslé, nemravné obojetnictví. Podstatou solidní politiky je schopnost vidět zásadní věci černobíle. Český prezident tuto schopnost úplně postrádá.

V ČSSD zajímavým způsobem eskaluje případ Dryml. Poté, co ho Paroubek vyzval k rezignaci na post vicehejtmana i k odchodu ze senátorského klubu ČSSD, se senátor zašprajcoval, vyčetl Paroubkovi případ Krakatice i „Kočky“ a jeho požadavky promptně odmítl. Krajský výkonný výbor v Hradci Králové nepodpořil výzvu hejtmana France, aby Dryml rezignoval (většina předsednictva se zdržela a žádá si další informace). Paroubek zjevně považuje Drymlovu neposlušnost za něco, co zásadně ohrožuje jeho autoritu a postavení ve straně a rozjíždí další akce. Drymlovo odstoupení už žádají další regionální organizace ČSSD a politické grémium ČSSD. Zbývá už jen, aby za Drymla postavil dr. Rath – jenže ten to nejspíš neudělá, musí cítit, že to Dryml neustojí, že na takovou razantní vzpouru proti Paroubkovi (zatím) nemá.

„Česká společnost nebyla antisemitská buď vůbec, nebo jen velmi vlažně,“ píše Jiří Hanák v dnešním Právu. Toto mínění je u nás velmi rozšířené, asi stejně jako přesvědčení o bytostné české demokratičnosti, a je stejně nevěcné a v podstatě nestydaté. Ať si pan Hanák přečte, co psaly české noviny (kromě Práva lidu) v době Hilsneriády. Ať si přečte ohavné antisemitské výlevy Václava Černého v posledním dílu jeho pamětí. A ať se zeptá některého z našich židovských spoluobčanů na jeho osobní zkušenosti. Bude zírat.

Vláda chce uzákonit přímou volbu prezidenta, a sice tak, že se nejprve upraví ústava a pak se doplní zákon o pravidlech volby. Tento postup je jednak postavený na hlavu, obojí spolu úzce souvisí – a jednak je taková úprava naprosto nežádoucí, protože by posílila posvátný charakter prezidentské funkce. Myslím, že nejlepší by bylo prezidenta vylosovat ze všech občanů s pasivním volebním právem.

Česká vláda se ve věci izraelského zásahu v Gaze dostala pod palbu západního tisku. V Evropě už se Sarkozymu a jeho francouzské lobby podařilo prosadit názor, že ČR na vedení EU nemá (Sarkozy zatím jezdí po Blízkém východě a prohlašuje „My, Evropa, chceme příměří co nejdříve“ - podle vzoru „l´Europe c´est moi“). Česká vláda k tomu mocně přispěla tím, že napřed vyslal signály zásadního postoje, kdežto v Evropě, jak správně říká Václav Klaus,to vidí jinak, a pak se jich bez okolků vzdala. Nicméně tváří v tvář tomu, co s chutí citují v Právu (samozřejmě si to citlivě vybrali, nicméně zajímavé je, že podobně píše i Teodor Marjanovič v MfD) se ve mně probouzí jakési vlastenectví. Jistě, česká vláda je slabá a nedůsledná. Ale tahle štvanice, nemohu si pomoci, předpřipravená ve Francii, má neklamné rysy mrchožroutství.

Petra Zavadila v LN fascinuje, že všechna média automaticky považují slova Topolánkova mluvčího Potužníka o povaze Izraelských akcí proti Gaze za Topolánkův názor. Musím se přiznat, že já taky. Totiž za Topolánkův názor, který však jeho nositel, když zjistil, co ve světě působí, honem zatloukl. A navíc se ještě musím přiznat, že ten názor považuji za správný.

A konečně, zdárně se rozvíjí i další malér pro české předsednictví: Rusové v klinči s Ukrajinci pořádně přiškrtili kohoutky se zemním plynem, který proudí do Evropy. Je to už rituál, a to ruský. Ukrajinci a Bělorusové jsou jen více či méně nedobrovolné instrumenty. Nízké ceny plynu pro Bělorusko a zejména Ukrajinu dávají Rusům skoro každoročně příležitost vystavit Evropu a zejména postkomunistické země zkoušce, co s nimi výpadek provede. Pojede teď Sarkozy i do Moskvy, aby demonstroval českou nemohoucnost a svou nepostradatelnost?

Středa 7. ledna: Rusko definitivně zavřelo kohoutky od plynových potrubí, vedoucích do Evropy. V některých zemích (např. Bulharsko) se už netopí ve školách. Tahanice s Ukrajinou jsou nezajímavé, celou akci je velmi těžké si vysvětlit jinak než jako mocenský tlak Moskvy na Evropu a evropské země. Současná „plynová krize“ je doposud nejvážnější zatěžkávací zkouškou. Vypadá to, jako kdyby Rusové testovali své možnosti, a až zjistí, že jsou dostačující, udělají něco jako Berlínskou blokádu z roku 1948, tentokrát v „globálních“ rozměrech. Rusům jde o to, otestovat, zda není možné zlomit Ukrajinu, aby provozovala politiku vstřícnější k Moskvě (vztah Moskva – Kijev má v úsilí o obnovu ruské imperiální politiky základní význam), zda je možné vrazit klín mezi evropské země a Ukrajinu, zda je možné tímto způsobem znesvářit evropské země navzájem a hlavně přinutit bývalé ruské kolonie (tj. i ČR) k poslušnosti. Vůbec nevěřím tomu, že jde primárně o spor Ruska s Ukrajinou (jak tvrdí Klaus, zjevně poté, co mu to nakukal ruský velvyslanec Fedotov), o problém mezi autonomními distributorskými firmami (a že by tedy něco vyřešilo potrubí spojující Rusko přímo se zeměmi EU). Známe své Pappenheimské. Tenhle problém se možná potáhne po týdny. Evropa je dosud málo připravená na ruské vydírání, příliš se už vydala Rusku šanc. Že Rusko celou věc manipuluje i k oslabení ČR a její nynější vlády (Paroubkova ČSSD má k Moskvě lepší vztahy než Topolánkova ODS a lidé vázaní na exprezidenta Havla, a vsadil bych se, že důvěrnější, než to na první pohled vypadá), považuji za zcela zjevné.

Konflikt mezi Čunkem a Topolánkem eskaluje. Topolánek hrozí, že pokud Čunek z vlády neodejde, podá demisi, kdežto Čunkovi lidovečtí stoupenci hrozí, že pokud by měl Čunek odejít, pomohou vládu svrhnout. Protože zelení jsou v preferencích momentálně hluboko pod hranicí 5%, vypadá to, že by mohla vzniknout jakási latentní Národní fronta ve složení ČSSD – KSČM – KDU-ČSL. Možná by se našlo i zdravé normalizační jádro v ODS s podporou prezidenta Klause. Protože ale KDU-ČSL je rozpolcená, není vyloučeno, že se štípne. (Vypadá to skoro půl na půl, ale Čunek má podporu voličsky nejsilnějšího lidoveckého regionu, jižní Moravy.) Pak bude otázka, jak si Topolánek jako předseda budoucí nejsilnější opoziční strany s novou situací poradí. Další otázka je geneze konfliktu. Jiří Čunek teď tvrdí, že on vznesl otázku Kalouskova odchodu z kabinetu jako první už v prosinci. Pak má Topolánek na to, co dělá plné právo, a jeho problém je „jen“, že se Čunka nezbavil včas. Pokud vznesl požadavek na odvolání Čunka jako první Topolánek (a Čunek pak jen kontroval žádostí odvolat Kalouska), je Topolánkovo jednání problematické, protože pokus odstranit z vlády předsedu koaliční strany během vládnutí a proti jeho vůli je něco dost nestandardního, a úplně čistě by nevypadalo ani jeho přesouvání z resortu do resortu rovněž bez jeho vůle.

Václav Klaus poobědval na Hradě s předsedy obou parlamentních komor a hovořil s nimi mj. i o problémech s dodávkami ruského plynu. Je nepochybné, že pan prezident vidí i tento problém barevně (a nikoli černobíle).

Prezident Klaus se nezúčastní slavnostního večera v Národním divadle, který pořádá vláda k zahájení českého předsednictví EU. Je to úplně zbytečné nezdvořilé gesto. Účast na večeru ho přece nijak politicky nezavazuje.

Podle průzkumu STEM je u nás radikálně antikomunisticky zaměřeno 44% lidí, 13% mírně protikomunisticky (co to znamená?), 36% lidí smýšlí prokomunisticky. Počet těch posledních klesl o 4%, ale stejně jsou na tom komunisté dobře. Jen 46% příznivců KSČM si nepřeje komunisty ve vládě. 51% lidí by chtělo vliv komunistů zásadně omezit. Jak? Jediné, co může v demokratickém státě vliv nějaké strany omezit, je odliv voličů. Odliv voličů může nastat, pokud se veřejnosti vysvětlí, že strana jako KSČM nemá mít v demokratické společnosti místo, a proč. Administrativní zákaz nadělá víc škody než užitku a navíc k němu stát už dávno vůbec nemá sílu.

Senátor Dryml si připadá být pronásledovaný jako Horáková. Má to snad znamenat, že si ho pozvali do Lidového domu a seřezali ho tam jako koně?

Jak číst Právo: článek ne straně 14 nese titulek „Západní tisk má pochyby o schopnosti unie pod českým vedením konflikt urovnat“. Ve skutečnosti pochyby o českém vedení, resp. o ministru Schwarzenberkovi, má pochyby jen zpravodaj ARD Kühntrop.

MfD dále dělá velkou politiku. Uspořádalo anketu mezi 18 svými novináři z domácího zpravodajství, kdo má ve vládě zůstat a kdo odejít. 10 hlasů pro odchod dostal Ivan Langer, ačkoli odposlechy zveřejněné v MfD vůbec nedokazují žádné „angažmá pro kmotra Mrázka“, nýbrž jen to, že byl (ještě jako opoziční politik) ve styku s podnikatelem, který s Mrázkem komunikoval. Kdyby se pod mediálním tlakem podařilo Langra z vlády odstranit, znamenalo by to pro Topolánka už jen z technických důvodů stejnou ránu jako odstranění Kalouska, sotva by to ustál a promítlo by se to i do situace v ODS. Ostatně si myslím, že podobné ankety nejsou v souladu s etickými zásadami, na nichž má stát práce komentátora, že jsou to nátlakové akce, a tedy v podstatě drzost.

Zajímavý je i průzkum, který pro MfD provedla agentura SC&C. Nejméně důvěryhodným politikem je pro veřejnost Topolánek, nejdůvěryhodnějšími Klaus a Paroubek. Konstatuji, že jsem opět v menšině, vidím to úplně naopak: relativně nejdůvěryhodnějším politikem je pro mne Topolánek, zato absolutně nejméně důvěryhodným Paroubek, těsně sledován Klausem. Příznivcům sociální demokracie prý vadí, když je politik arogantní. V tom případě by měli na stranu důrazně tlačit, aby si honem koukala opatřit jiného předsedu.

Ministr Schwarzenberg zveřejnil (mj. i) v MfD podivný článek. Píše v něm mj. „My Češi jsme stoprocentní Evropané a byli jsme jimi, i když nás od demokratické Evropy oddělovala železná opona.“ To není pravda, z deficitu demokracie jsme v letech 1945-8 sami dobrovolně vlezli ruskému krokodýlovi do tlamy a skoro půlstoletý pobyt v jeho útrobách českou společnost strašně poznamenal. Mluví o „trýznivé ekonomické transformaci, jíž jsme prošli v 90. letech“ ( k její trýznivosti jsem se kdysi vyjádřil ve fejetonu, na nějž zde odkazuji). Domnívá se, že se v době gruzínské krize Evropa sjednotila kolem společného postoje ohledně ruského stažení, zatím co pravda je, že EU zastoupená Sarkozym požehnala Rusům odtržení velkých částí Gruzie a vzala na sebe závazky pokud jde o situaci ve zbytkové Gruzii, aniž by mohla jakkoli ovlivnit situaci v odtržených provinciích. Angažmá EU bylo nešťastné a neslo rysy mnichovanství.

A poslední události dne. Sarkozy se slávou vytroubil do světa, že se jemu a egyptskému prezidentu Mubarakovi podařilo uzavřít příměří mezi Izraelem a Hamásem. Bylo by to pro misi ministra Schwarzenberga a pro české předsednictví velká rána (usvědčil by je z neschopnosti a sám by si na tomto pozadí vytvořil pověst člověka povolaného vést Evropu), jenže to nebude tak horké. Izrael žádá upřesnit detaily a pokračuje v ofenzívě, přistoupil zatím jen na to, že na tři hodiny denně přeruší boje, aby do Gazy mohla být dopravena humanitární pomoc. Hamás je v dobré situaci, může slíbit všechno, protože bude sliby podle okolností dodržovat po sovětském způsobu buď úplně, nebo částečně, nebo vůbec ne. Součástí plánu je rozmístění pozorovatelů na hranicích mezi Gazou a Izraelem, kteří budou monitorovat, zda Hamás neostřeluje izraelské území. S touto zprávou volně souvisí zpráva z druhého konfliktu, totiž toho rusko-ukrajinsko-evropského o ruské dodávky zemního plynu. Ukrajina i Rusko souhlasí s tím, že EU vyšle kontrolory, kteří budou monitorovat stav průtoku plynu v plynovodech na hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou. To je zábavné: zatímco pozorovatelé na hranicích mezi Gazou a Izraelem budou počítat rakety, vystřelené Hanusem na izraelské osady, pozorovatelé na hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou budou monitorovat plyn, který potrubím neprotéká. A přitom užitečné budou obě mise zhruba stejně, tj. tak, jako kdyby tam nebyly.

Čtvrtek 8. ledna: ve sporu o dodávky plynu z Ruska přes Ukrajinu svitla jakási naděje, může to ale být docela snadno fata morgana. Rusové by prý obnovili dodávky plynu, kdyby průtok z Ruska na Ukrajinu monitorovali mezinárodní pozorovatelé (nejspíš z EU). Ukrajina by s tím prý souhlasila (v tomto ohledu panuje nejistota, a také nejistota o tom, zda se vůbec v Bruselu uskuteční schůzka, na níž by formálně mohlo k dohodě dojít). Podstata rusko-ukrajinského konfliktu se velmi podobá konfliktu Gruzie s Ruskem: Rusko kdysi, na počátku existence SNS, v době, kdy vztahy s „osamostatněnou“ ukrajinskou provincií byly ještě poměrně klidné, nastavilo výhodné ceny energetických surovin, dnes, v době, kdy se Ukrajina pokouší vší silou emancipovat, necítí nutnost je držet a chce postupně či najednou přejít na ceny „tržní“. Z čistě formálního hlediska by se neměl nikdo divit. Druhá stránka věci je, že Rusko si výhodně stanovenými cenami vytvořilo mohutný mocenský nástroj, protože jejich zvyšováním v kritických obdobích může Ukrajinu dostat do úzkých nebo dokonce přivést k poslušnosti. Zároveň konflikt, jehož důsledkem je pravidelně omezení nebo dokonce přerušení dodávek plynu, umožňuje testovat, nakolik jsou země EU na Rusku v případě zastavení dodávek závislé, případně dokonce bezbranné. Dlouhodobě by jistě tratilo Rusko, potřebuje plyn prodávat. Ale co to znamená dlouhodobě – asi ne ty týdny, na něž má polovina Evropy zásoby (přičemž se ukázalo, že některé země nemají zásoby vlastně žádné). Je představitelný scénář, že některá z bývalých ruských kolonií se octne na prahu energetického kolapsu a Rusko jí pak poskytne bratrskou energetickou pomoc podobnou pompézním dodávkám obilí do ČSR v době sucha v r. 1947? Za mastnou politickou cenu, ovšem. Prezident Klaus po jednání s ruským velvyslancem a telefonátu s ukrajinským prezidentem Juščenkem prohlásil, že základem jakéhokoli řešení je bilaterální ukrajinsko-ruská dohoda o cenách dodávek na Ukrajinu, kterou prý nelze politizovat a určovat ji na úrovni Evropské unie. Jenže celá věc je politikum, je zpolitizovaná Ruskem, které tahá za delší konec podobně jako v gruzínsko-ruském konfliktu. A Klaus už zase vidí barevně.

„Tato krize v každém případě urychlí úvahy o řešení budoucího zásobování Evropy zemním plynem“, prohlásil tiskový mluvčí RWE Transgas Martin Chalupský. Je otázka, zda tato krize neukázala, že Evropa správný čas na úvahy o zásobování zemním plynem už zmeškala.

V KDU-ČSL zjevně zuří rozkol. O tom, kdo ho vyprovokoval, lze jen spekulovat: pokud má pravdu Čunek v tom, že on sám jako první požádal o výměnu Kalouska, byl to on, pokud příšel jako první Topolánek s požadavkem na výměnu Čunka, spustil celý proces on. Teď se buď KDU-ČSL rozpůlí a vláda definitivně ztratí podporu v parlamentu, nebo (což je po dosavadních výkonech předsedy vlády pravděpodobnější) se uklohní kompromis a ve vládě zůstane Čunek i Kalousek. Paroubek se postavil v konfliktu za Čunka, cítí v něm, zřejmě potenciálního spojence (těžko se zbavuji dojmu, že jsou spolu už dávno domluveni a že celý slavný Čunkův skandál bylo jen divadélko, jehož účelem bylo znemožnit ODS, Topolánka a vládu). Čunek si momentálně vylepšuje pozici tím, že obviňuje Kalouska ze snahy nechat KDU-ČSL rozpustit ve volební koalici s ODS. Je to argument pravdě podobný, o něčem takovém se spekulovalo už dávno. Pokud by se KDU-ČSL štípla, Čunkova část se zřejmě zmocní praporu, a protože má podporu nejsilnějšího regionu, není vyloučeno, že se v příštích volbách s odřenýma ušima protlačí do PS. Kalouska podporují spíš české kraje a bude to mít o dost těžší.

Senátor Dryml nasadil zpátečku a omluvil se za některé drsné výrok, které se týkaly poměrů v ČSSD a předsedy Paroubka. Učinil tak na jednání senátorského klubu ČSSD, který proto nedospěl k žádnému závěru. Teď bude záležet na stranické věrchušce. Zdá se, že ten člověk má jakýsi pud politické sebezáchovy, i když značně oslabený.

Podle průzkumu STEM je 57% lidí přesvědčeno, že dnešní režim je podstatně nebo aspoň trochu lepší než ten minulý, podle 19% je to stejné, 24% považuje za lepší ten minulý. Připadá mi to strašné. Kdyby byly polodemokratické poměry po roce 1945 vydržely, bylo by představitelné, že by po dvaceti letech čtvrtina lidí upřednostňovala protektorát? Pravda, po roce 1948 se tolik nevraždilo. Jak by ne, nebyla válka. Ale ruský protektorát to byl, jen to zpočátku mnoho lidé nevidělo a mnoho lidí to nevidí ani dnes.

Klaus napsal do Financial Times, že by EU měla v boji s ekonomickou krizí uvolnit či zrušit své pracovní, ekologické a zdravotní regulace. Předseda evropských socialistů Schulz nato o Klausovi prohlásil, že se „snaží otočit ručičky hodin proti 60 letům pokroku, který přinesl mír a prosperitu milionům lidí v Evropě“, a evropští socialisté vyzvali Topolánka, aby se od Klause distancoval. Je zjevné, že v EU taky není něco v pořádku, a že Klaus si úplně všechnu svou nevraživost k Evropě z prstu nevycucal. Co je to za argument, že český prezident není pokrokový (rozuměj: je reakční) a škodí míru a prosperitě? Reakční válečný štváč, to už tu bylo. I evropští socialisté by si měli zvyknout, že v Evropě je dovoleno, ba žádoucí, aby lidé měli na různé věci různé názory. Taky bych chtěl upozornit, že Klaus nepopírá holocaust, ale globální oteplování. A to se snad ještě smí, ne?

Ústavní soud vyhověl dědičce hlubocké větve Schwarzenbergů Petzoldové a zrušil rozsudky nižších soudů, jimiž bylo odmítnuto vrátit ji rodinnou hrobku. To je děsné, oni těm lidem konfiskovali i hroby (a na zkonfiskovaných zámcích se vystavují jejich zkonfiskované rodinné fotografie a písemnosti). Správně by asi byli měli paní Petzoldovou utratit, vycpat a vystavit na Hluboké. V rozhodnutí Ústavního soudu, kterému byla situace zřejmě trapná, se praví: „Stavba hrobky je místem, na které se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život.“ Aspoň něco. Je zjevné, že náprava ve věci konfiskace obrovských rodových majetků (Liechtensteinové, Kinský, Petzoldová) by se měla spíš dosáhnout nějakou politickou dohodou než zákonem, ale jen tak to nechat plavat je amorální a neprozíravé.

Pátek 9. ledna: zdá se, že Miroslav Kalousek byl pro předsedu Čunka velké sousto. Poté, co se vzbouřila řada krajských organizací KDU-ČSL, co se ukázalo, že Kalousek má vlivné zastánce i na Jižní Moravě, že drtivá většina lidí v ČR (já taky) je přesvědčena, že je nejlepším ministrem za KDU-ČSL a drtivá většina lidí se domnívá, že účast Jiřího Čunka ve vládě není nezbytná pro fungování koaliční vlády (podle mého názoru – už jsem to napsal – nelze jen tak vyhodit předsedu koaliční strany z vlády, ten předseda by s tím napřed musel sám souhlasit, je to jednak úzus a jednak slušnost), se vedoucí orgány strany usnesly na tom, že ve vládě musí zůstat všichni lidovečtí ministři. To je řešení šalamounské, dělá ze slavně vytrubované Topolánkovy rekonstrukce vlády frašku a staví do nemožné situace Zelené – proč by v této situaci měli oni souhlasit s výměnou ministryně Stehlíkové? V rozhovoru pro LN premiér připouští, že se s rekonstrukcí vlády dostal do pasti. Pokud se opravdu sám a jako první rozhodl vyhodit Čunka, způsobil si to sám, je zjevné, že to nejde: tj. teď to nejde, i když by to jak vládě, tak KDU-ČSL mimořádně prospělo. Bohužel, ne všechny užitečné věci jsou zároveň uskutečnitelné.

Premiér Topolánek se dohodl s Putinem o rozmístění monitorovacích komisí EU na „relevantní místa dodavatelského toku plynu“ z Ruska na Ukrajinu. Rusko ovšem požaduje, aby v komisi mělo své zástupce, Ukrajina to odmítá. Na tom ztroskotala jednání v Bruselu. Jak to vyřešili Topolánek s Putinem, není jasné, v každém případě Topolánek večer odletěl do Kyjeva, kde se nakonec dohodl s Juščenkem a Tymošenkovou (nepředpokládám, že by to nebylo v intencích toho, na čem se předtím domluvili s Putinem). V každém případě Moskva prý souhlasí s tím, aby se na kontrole ruských zařízení podíleli i Ukrajinci a Ukrajina v návaznosti na to výslovně souhlasí, že na kontrole ukrajinských zařízení se budou podílet i Rusové). V sobotu se má Topolánek sejít s Putinem a Rusové by prý pak mohli pustit do potrubí plyn. Nějak se mi nezdá, že by to všechno mohlo být tak jednoduché. Topolánek sám uvedl v rozhovoru pro LN, že se mu „podařilo na pozadí dohody o plynu dohodnout s Vladimírem Putinem, že se setkáme i kvůli jiným problémům“. To zní dosti hrozivě. Pozice ČR jako předsednické země EU je nahnutá, kdekdo českou vládu pomlouvá, Paroubek jí jde tvrdě po krku, Putin má v ČR své mocenské zájmy, drží teď Topolánka tak říkajíc za citlivou část těla a nedovedu si představit, že by toho nekoukal do mrtě využít. Jinak v této věci nejde o konflikt dvou rovnocenných stran, Ruska a Ukrajiny, ale o mocenský tah Moskvy, které se Ukrajina z nezbytí brání. Místo blbého předstírání, že píská spor dvou rovnocenných soupeřů, by si EU měla uvědomit, že pokud chce zabránit tomu, aby Ukrajina znovu spadla Rusku do chřtánu, měla by jí koukat pomoci se splácením tvrdých tržních cen, víc než dvakrát vyšších, než byly ty dosavadní. Ministr Říman prohlásil, že bere problém jako politický, nikoli už jen jako technický. Tak tomu je a bylo to zjevné od samého počátku. Rusové budou asi muset nakonec z blokády vycouvat, protože na Balkáně (v Bulharsku, ale i v Srbsku, po ČR další „zájmové zemi“ z blízkého zahraničí) lidé dosud neovládají finesy evropsky nestranného posuzování střetů beránků s vlky ( je jim teď na to moc velká zima) a jsou na Rusy pořádně namíchnuti.

Podle prosincového průzkumu STEM jsou prý lidé přesvědčeni, že u nás bohatnou především nepoctivci. To je plodné východisko k úvaze, k tématu se podle možností vrátíme.

Premiér Topolánek se v rozhovoru pro LN veřejně omluvil Paroubkovi za Langerova a svá slova pronesená bezprostředně poté, co mj. i hlasy ČSSD Sněmovna neschválila stávající české vojenské mise v zahraničí. Nebylo mu to moc platné, Paroubek dál váže souhlas s misemi na to, že ODS v Senátu nezablokuje novelu rušící registra poplatky ve zdravotnictví. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jan Rybář píše v MfD, že ve srovnání se sporem o to, kudy povedou trasy plynovodů z východu na západ, je spor o radar pro Rusko dětskou hrou. Velmi se mýlí, je to pro Rusko jeden a tentýž spor. Taky není pravda, že je to spor o to (nebo jen o to), jak bohatá bude ruská státní pokladna. Kdyby se Rusové spokojili s tím, že své oběti vyždímou, dalo by se to ještě nějak snést, jenže oni, jak jsme to v minulosti i my zažili na vlastní kůži, se chtějí zmocnit tak říkajíc jejich těl a jejich duší – tj. chtějí je schramstnout a vnutit jim reprezentaci, která pak bude to schramstnutí ještě velebit. V této situaci je návrh pana Rybáře „přestat se bát Ruska“ jako jedna alternativa řešení plynové krize nehorázná blbina. „Ač to tak nyní moc nevypadá, za deset dvacet let může Rusko opravdu vyrůst v prosperující a demokratickou zemi.“ Fajn, až se tak stane, bude zcela nezbytné přestat se ho bát.

Rovněž v MfD uvádí premiér Topolánek dost plasticky důvody, proč Slovensko mohlo a chtělo přejít na euro. Myslím, že zapomněl na jeden dost podstatný: EU si z politických důvodů nemůže dovolit, aby slovenský přechod na euro vyústil v nepřehlédnutelné hospodářské obtíže, a to znamená, že udělá (tj. bohaté země eurozóny udělají) vše pro to, aby se tak nestalo. Proto bych se hrozně divil, kdyby Slovensko na vstupu do eurozóny prodělalo.

Exprezident Havel konečně nějak zaregistroval, že dnešní ODS a nenáviděný Václav Klaus nejsou zase až tak úplně jedno, a že pokud pomůže zničit ODS, nezasadí svému úhlavnímu nepříteli smrtelný úder, ale naopak mu pomůže. Zastal se Topolánka v tom, že jako premiér má právo vybírat si ministry podle vlastního gusta. Na tom jistě něco je, zároveň je tento nepřímý projev přízně, jak zkušenost praví, pro adresáta smrtelně nebezpečný (u premiéra je ovšem jakási naděje, že by mohl být proti neznámému smrtícímu jedu, který se exprezidentovým polibkem přenáší na políbeného a záhy ho politicky zničí, imunní).

Sobota 10. ledna: Premiér Topolánek se dnes dohodl s Putinem na písemné formě dohody o monitorování transportu plynu z Ruska do Evropy. Teď už musí jen přesvědčit Ukrajinu o tom, aby také připojila svůj podpis (dohoda mezi Topolánkem, Juščenkem a Tymošenkovou byla pouze ústní, Rusové trvají na písemné formě). Jednání s premiérkou Tymošenkovou proběhne dnes „pozdě večer“. Náhlá Putinova vstřícnost (prohlásil prý pochvalně „dokázali jste nemožné“) je mi poněkud podezřelá. Nemohu se zbavit dojmu, že si dělá z Topolánka legraci. Topolánek podle vlastních slov hovořil předtím v telefonickém hovoru s Putinem i o jiných věcech, co to asi bylo? V každém případě záleží teď na ukrajinské premiérce, osobě dosti obojetné. Protože na Ukrajině je pozdě večer o něco dřív než u nás, možná bude ještě co komentovat.

Urovnání sporů uvnitř KDU-ČSL vyvrcholilo zuřivou hádkou předsedy Čunka s ministrem Kalouskem na tiskové konferenci. Podle Čunka se Kalousek omluvil za to, že umožnil českým subjektům podnikat v oblasti sázení na internetu, Kalousek to rozhořčeně popřel. V KDU-ČSL doutná velký konflikt, vyvrcholí na volebním sjezdu, který si bratři a sestry přesunuli na červen. Sjezd snad může stabilizovat stranu, na rozložení sil v PS samozřejmě nic nezmění.

Topolánek si svou omluvou Paroubkovi, jak se dalo očekávat, moc nepomohl (omlouvat se Paroubkovi je něco podobného jako omlouvat se Hamásu). Paroubek ji prohlásil za „určitý dobrý prvek, i když bagatelní“. ČSSD hodlá nadále spojovat schválení misí se zrušením poplatků ve zdravotnictví a její špičky podrobily vládu drtivé kritice za první kroky v předsednické funkci EU (jak ve věci Gazy, tak v „plynové krizi“). Prezident Klaus, Paroubkův tichý spojenec, se zase vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o zahraniční mise, musíme si velmi pečlivě vybírat, protože primárním smyslem naší armády nejsou její účasti v zahraničních expedicích, to prý je jen doplněk hlavního poslání, kterým je obrana naší země. Zlatá slova. Naší zemi zatím nehrozí zhraniční intervence, ale totální vnitřní rozklad, k němuž samozřejmě může přispět vnější tlak (jako je např. ruská plynová blokáda, pokud by trvala pár měsíců). Pro vmitřní rozklad je armáda nepoužitelná, protože jednak to zakazuje ústava, jednak je na to naše armáda příliš mrňavá, jednak mám podezření, že by se v tom rozkladu rozložila jako první, a jednak by nám to naši přátelé z EU nedovolili. Navíc jeden z lidí, kteří momentálně dělají na české politické scéně největší neslušně řečeno bordel, navíc lehce zákeřnými prostředky (viz právě toto prohlášení) je právě její vrchní velitel. Kromě toho, účast v zahraničních misích má i světlou stránku, ti vojáci se tam aspoň něco přiučí od svých kolegů, kteří ještě úplně nezapomněli bojovat.

Politické grémium ČSSD vyzvalo senátora Drymla, aby se vzdal funkce vicehejtmana a krajského radního a omluvil se své stranické kolegyni Orgoníkové. Dryml všechno odmítl a stojí si na svém. Má zjevně podporu dr. Ratha, jehož se Paroubek bude jen obtížně zbavovat. Předseda ČSSD jde od úspěchu k úspěchu, tohle jsou jen Blechy v kožichu, ale pořádně kousavé.

Nová hradní strana nabírá další spolupracovníky. Je mezi nimi exposlanec Jiří Payne, publicista Benjamin Kuras a zejména Miloslav Bednář. Pokud se ještě přidá europoslankyně Bobošíková, může strana zaplnit „obrovský prostor“ (slova Jiřího Payna), který zatím dělí ODS od Národní strany.

Ministr Říman poskytl Právu věcný rozhovor hlavně o problematičnosti jednostranné orientace na ruské dodávky plynu a o nutnosti solidarity mezi evropskými zeměmi v krizi, jako je tato. V závěru konstatuje, že se nedá říci (a možná se to nikdy nedovíme), kdo vlastně krizi zavinil. V téhle poslední věci bych nebyl takový pesimista, je to myslím celkem zjevné, netřeba zavírat oči.

Působí poněkud komicky, když zrovna v této situaci rakouský ministr zahraničí na návštěvě ČR horuje proti atomovým elektrárnám. Elektřina jistě plyn úplně nenahradí, ale může snížit závislost na něm. V téhle věci jde bohužel Rakousko proti životním zájmům svých postkomunistických sousedů; přitom za jeho odporem k jaderné energii je iracionální hysterie.

„Myslím si, že každou další hodinou, po kterou Izrael pokračuje ve své vojenské operaci, ztrácí v Evropě podporu veřejného mínění. Je to proces, který pokračuje velice rychle a ohrožuje vlády nakloněné Izraeli…“, prohlásil ministr Schwarzenberg v rozhovoru pro izraelský list Ha´arec. To je ale problém Evropy, ne Izraele.

Je pozitivní, že česká média dala v diskusi o izraelském zásahu v Gaze zaznít i hlasu představitelky českých bodyguardů. Paní Pavlína Reš prohlásila v jednom ze svých četných rozhovorů (tentokrát pro MfD): „Když jsem přišla, tak jsem přátelům říkala, že chápu, proč se o tuto oblast (Gazu,bd) bojuje. Je to překrásný kus země.“ Naši bodyguardi budou ovšem muset vyvinout trochu větší úsilí, aby čtenáře přesvědčili, že Izrael chce Gazu dobýt. Izrael chce jen, aby teroristé z Hamásu neostřelovali z Gazy izraelské osady.

Germanista Pavel Polák uvádí v dnešních LN (příloha Orientace), že Pavel Eisner po roce 1945, po šesti letech německého ponižování, nepodlehl protiněmecké náladě, tak silné v poválečné době. Pan Polák buď nezná Eisnerovy články z té doby, nebo lže. K tématu se vrátíme.

Pondělí 12. ledna: Rusové mohutně svádějí zádrhel ve spouštění zemního plynu na Ukrajinu, ale jinak se zdá, že na nějaké veliké obstrukce už asi nemají chuť ani sílu. Jde jim je o to, předvést Ukrajinu jako černou ovci, bylo by nešťastné, kdyby na to Evropa a česká strana přistoupily. Ukrajina je ochotna svou deklaraci s dohodou nijak nespojovat a smlouva byla nakonec v Bruselu bez ukrajinských dodatků podepsána (podle zpráv, které jsem měl k dispozici, dodatky nebyly ani včera součástí smlouvy, jež se podepisovala). Vypadá to z ruské strany jako prestižní cukání, jak dlouho bude trvat a k čemu nakonec povede, těžko říci. Ministr Říman se v Právu poněkud nadýmá („Žádné ze zúčastněných zemí… jsme neumožnili jakoukoli vlastní aktivitu a dostali jsme je do situace, kdy pro ně bylo velmi obtížné říci NE“). Ovšem že za toto angažmá se asi Topolánek nebude muset nijak zvlášť stydět, vyplývá i z vyjádření Jiřího Paroubka: zdůraznil, že on by všechno dělal jinak, dřív a daleko lépe, ale ocenil Topolánkovu „závěrečnou snahu“. Tomu člověku chybí i jen špetka velkorysosti, je to nejen hloupé a neslušné, ale i netaktické, kdyby Topolánkovi tu a tam něco uznal, tím líp by se mu ho pak kritizovalo.

Slovenský premiér Fico se obává kolapsu dodávek elektřiny a oznámil, že přes závazek učiněný při vstupu do EU bude asi muset uvést do chodu odstavený blok jaderné elektrárny v Jaselských Bohunicích. Slováci mají navíc tu smůlu, že jejich uhelnou elektrárnu v Novákách zrovna dnes stihla závažná porucha. Ficovi se v této věci těžko divit. Po letošní zkušenosti by EU měla přehodnotit akcenty: místo hysterického blbnutí s globálním oteplováním (netvrdím, že neexistuje a že na ně člověk nemá vliv, jen že tyátr, který se kolem toho dělá, je přepjatý) by se měla soustředit na rehabilitaci „jádra“ – je to zejména pro postkomunistické země životní nutnost, neexistuje jiná možnost, než jak se aspoň trochu poosvobodit z ruského sevření. Zejména rakouský odpor k jaderné energii má ráz jakéhosi náboženského šílení.

Jinak premiér Topolánek zažívá šťastné dny i na domácí scéně. O víkendu se ukázalo, že pozice předsedy KDU-ČSL Čunka ve straně je po nezvládnutém konfliktu s Kalouskem zcela otřesena. Čunek se proto raději rozhodl sám rezignovat na své vládní funkce. Tím se nejspíš octl na skluzavce do politického nebytí, je otázka, jak na červnovém sjezdu strany obhájí svou pozici. Případem Čunek se zabývá naše dnešní glosa. Čunkovou rezignací se otevřela cesta ke změnám ve vládě, jak se očekávalo, odejde ještě ministryně Stehlíková a ministři Řebíček a Julínek. K Julínkovu odvolání se ještě vrátíme, byl v podstatě předhozen k roztrhání davu rozlícenému registračními poplatky. Považuji to za hanebné.

O tom, že si Rusové plynovým bojkotem Evropy neudělali dobře ani v oblastech a mezi lidmi, kde se dřív těšili sympatiím, svědčí článek Petera Weisse, někdejšího předsedy SDL, v dnešním Právu: „Metoda řešení sporu, jehož důsledky znamenají pro Slovensko hrozbu obrovských hospodářských škod a občany země vystavily téměř tváří v tvář mrazu, tak… vzala Slovákům poslední iluze o slovanské vzájemnosti.“ Tak aspoň k něčemu to bylo opravdu dobré. (Jinak si myslím, že ten člověk přehání, u slovenských intelektuálů a politiků, s nimiž jsem měl možnost se blíže seznámit, jsem většinou žádné stopy iluzí o slovanské vzájemnosti nezaznamenal).

Úterý 13. ledna: Premiér včera oznámil, kdo z vlády odejde. Kdo přijde, není zatím oficiálně jasné. Jasné je jen to, že jediná smysluplná změna, u níž postranní úmysly nehrají rozhodující roli, je ta, co se stala tak říkajíc sama od sebe – tj. rezignace ministra Čunka. Vykopnutí ministra Julínka je – přes všechny řeči o to, co všechno nedokázal „zkomunikovat“ - jen a jen projev slabosti této vlády. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek změny ve vládě po svém způsobu „nemilosrdně“ zkomentoval, toho si už nikdo ani nevšimne, už si na to všichni zvykli (pozornost by bylo vyvolalo, kdyby byl někoho pochválil). Věnoval se však i médiím: „Chtěl bych se obrátit na média s žádostí o objektivitu, která v poslední době utrpěla dost značnou újmu.“ To je ten pravý arbitr elegantiae ve věci objektivity. Svůj díl dostalo i Právo: „Myslím, že i levicová provládní (!!!) média, jako je Právo, by měla změnit trošku svůj tón. Protože očekávat od opoziční strany, že půl roku českého předsednictví přestane být opoziční stranou, je prostě nemožné.“ Zatím může pan Paroubek takhle jen plácat. Až bude mít pod palcem exekutivu, řekl bych, že přejde od slov k činům.

Ostatně, jakousi mediální ofenzívu, takovou, kterou jí samozřejmě nemůže nikdo vyčítat, ČSSD už chystá. Hodlá totiž ovládnout rozkládající se mršinu Literárních novin, vyhodit odtamtud neschopného Jakuba Patočku a změnit list ve „významný společensko-kulturní žurnál“, který by měl „vyjadřovat názorové postoje blízké ČSSD“. To bude fuška! Navíc bude třeba zohlednit, že kromě toho všeho by žurnál měl mít taky nějaké čtenáře.

Plyn z Ruska měl začít téci dnes ráno. Údajně začal, ale kupodivu nikam nedotekl. Rusové promptně prohlásili, že jej Ukrajinci ukradli (Ukrajinci tvrdí, že ho Rusové pustili do potrubí málo). Monitorovací tým si stěžuje, že k monitorování nebyl ani v Rusku, ani na Ukrajině připuštěn. Putin si zve na jednání představitele dvou nejpostiženějších zemí EU, Slovenska a Bulharska. To vypadá pěkně: totiž tak, že premiér Topolánek zafungoval jako hejl, dohodl něco, co nemá žádnou váhu a jen ten smysl, aby měl Putin volné ruce pro pomlouvání Ukrajiny a vydírání nejslabších článků EU.

Start českého předsednictví není tedy nic moc a navíc je okořeněn obrovským skandálem: česká vláda sponzorovala pro bruselské ústředí EU jakýsi legrační výtvarný panel, kde si pod vedením Davida Černého skupina evropských výtvarníků ironicky utahuje z vlastních zemí. Některé (Bulharsko) jsou tam prezentovány sprostě a nechutně. Jen Česká republika si neutahuje ze sebe, ale z Klause. Teď se provalilo, že vlastně jde o mystifikaci a všechno dělal pan Černý sám. Bulharsko mezitím už protestovalo. Ostuda ze startu českého předsednictví byla silně okořeněna. Udělal to pan Černý z blbosti, nebo schválně, protože chtěl vládě zatopit? Předvedli jsme se v Bruselu jako idioti. Nic neumíme, je dělat si škodolibou a sprostou legraci ze spojenců. Pan Černý se prý vládě omluvil. Na panu Černém vůbec nezáleží. A omlouvat se není třeba naší vládě, naopak vláda se musí omlouvat Evropě, které to po česku osladila. Ostatně si myslím, že pan Vondra by udělal nejlíp, kdyby místo toho, aby příští týden v Bruselu slavnostně odhalil tu ostudu, honem odstoupil. A Události musí dohnat jeden rest: zatím nikdy jsme ještě neudělili bobříka vyčůranosti českému výtvarníkovi. Pan Černý si jej za tu kopníkiádu bohatě zaslouží.

Středa 14. ledna: Exprezident Havel vážně onemocněl. Mnohokrát jsem ho na stránkách Událostí kritizoval, na své kritice trvám. Taky jsem ovšem psal, že zejména v poslední době a zejména ve věci Ruska, radarové základny, vztahu k USA obecně a izraelsko-palestinského konfliktu dokázal říci věci, které jsou pravdivé a které lidé u nás neradi slyší. Je důležité, že je vyslovil člověk s jeho autoritou. Přeji Václavu Havlovi brzké uzdravení. Zejména v poslední době dokázal, že je ho tu velmi zapotřebí.

Rusko obviňuje Ukrajinu z toho, že mu krade plyn. Organizuje schůzku v Moskvě, na které si zve nejvíce ohrožené a taky nejvíce vydíratelné země EU. Projektuje schůzky v Praze a Bruselu. Převzalo iniciativu zcela do svých rukou, Toplánkovi se situace vymkla zpod kontroly. Moskva měla dokonce tu drzost, že označila USA za organizátora „plynové krize“. Česká vláda má jen minimum zahraničněpolitických zkušeností, které by byly zapotřebí k předsednictví EU. Konflikt v Gaze probíhá úplně mimo její režii, nebyla schopná do něho pořádně zasáhnout (Sarkozy taky ne, ale dokázal to o mnoho lépe prodat). Ministr Schwarzenberg se zjevně jen těžko smiřuje s rolí nestranného rozhodčího v utkání mezi izraelskými beránky (naštěstí jsou dobře vyzbrojeni) a vlky z Hamásu. Nedicím se mu. A ke všemu neštěstí ještě ta strašná blamáž s Černého plastikou. Při vší této hanebné politické nedostatečnosti v čele EU to vypadá, že si ČR dělá šoufky ze všech kolem a sama se přitom prezentuje jako sbor statečných, naváhajících zesměšňovat dokonce i svého vlastního prezidenta. Klaus je nesnesitelná osoba a zaslouží si do kožichu, ale kromě toho je to prezident ČR, a problémy s ním by si jeho zdejší odpůrci měli vyřešit na domácí scéně a ne lézt se svým antiklausovstvím Bruselu do zadnice (bruselské antiklausovství je móda s hysterickým přídechem, český prezident má svaté právo říkat voloviny, jak to ostatně často činí i jiní prezidenti z EU, jen se na ně kvůli tomu nepořádají štvanice. A popírat globální oteplování je něco jiného než popírat holocaust.) A vrchol všeho, jak se ukazuje dodatečně, je nafoukané heslo Evropě to osladíme, resp. Sladíme Evropu. Nezlobte se na mne, milí čtenáři, za to slovo, ale hovno sladíme. Jen prokazujeme totální neschopnost a děláme si příšernou ostudu. Ceterum autem censeo, že by vicepremiér Vondra měl co nejrychleji odstoupit.

Poslanec Hovorka se poté, co jeho šéf dostal kopačky z vlády (přesněji řečeno sám odstoupil tou formou, které se říká „byl odstoupen“), zázračně proměnil a hodlá podpořit vojenské mise. Odkazuje na to, že mluvil s několika účastníky, a ti ho přesvědčili. Zřejmě prostor pro sóloakce tohoto člověka se oslabením Čunkovy pozice o něco zmenšil. Jistěže o jen o něco, ale je to dobrá zpráva. Upřímně řečeno je mi sympatičtější posanec Melčák než poslanec Hovorka. Ten první se aspoň neprezentuje jako ctnost sama.

„S Topolánkem si to vyřídíme jako chlapi“, prohlásil bojovně odvolaný ministr Julínek. Dá se očekávat, že dojde na pěstní souboj. Bylo by to příjemné osvěžení v moři verbální sprostoty, kterou představují jednání PS. Jinak je zajímavé, jak se u nás pořád hauzíruje chlapáctvím. Většinou se pod ním rozumí bezpodmínečná kapitulace protivníka (viz Paroubkovy nestydaté požadavky vůči vládě a ODS). Aby se do chlapáctví (pod nímž se zjevně často rozumí pouhé buranství) vneslo i něco rytířství, resp. gentlemanství, je třeba doufat, že premiér dostane v chlapském konfliktu s ministrem Julínkem právo první rány.

Zpravodajství Práva o konfliktu v Gaze je opravdu síla. Dozvídáme se z něho např., že Izraelci používají Palestince jako živé štíty a že izraelští zpravodajci „mají zcela jistě“ v popisu práce přesvědčit lidi v Gaze i okolní svět, že vinu na jejich strádání nese Hamás (tvrdí to vyhozený šéf české civilní špionáže Randák, až se Paroubek dostane k moci, určitě ho vrátí zpátky). Pokud jde o to druhé, netřeba přesvědčovat, je to zjevné. Problém bude nejspíš v tom, že značné části „místních lidí“ to vůbec nevadí, protože sami jsou Hamás.

Karel Steigerwald se v MfD ohnivě zastává Davida Černého. Jeho instinkt, který mu velí stavět se na stranu takových (jedno slovo zabaveno), je neomylný. Na drzost a bezbožnost moderního umění si prý Evropa už zvykla, píše. Jde spíš o něco víc specifického, o nadutou českou drzost, která se vybíjí na druhých, ale když si někdo dovolí na ni (viz případ s francouzskými Gumáky), začne podle okolností buď kňučet nebo řvát o přepisování výsledků druhé světové války. Hrdě vystavujeme před světem naši vlastní nestoudnost a Steigerwaldové tomu tleskají. „Kudy půjde náš útok na Černého“, ptá se pateticky a myslí samozřejmě útok nepřejících, netalentovaných, neschopných a malicherných takykrajanů. Jakýpak útok na Černého, pan Černý se dopustil čuňárny, to se stává. Ti, kdo jí dodali kosmických a politických rozměrů jsou čeští politici v čele s Alexandrem Vondrou.

V Polsku (na území, které před válkou patřilo Německu) objevili masový hrob německých civilistů. Jde o dva tisíce lidí (i žen a dětí), povražděných zcela evidentně Rusy při jejich postupu na Berlín. Zpráva ČTK uvádí, že německé obyvatelstvo bylo vydáno na „milost“ sovětské (rozuměj ruské) armádě. To slovo milost se tu vyjímá opravdu pěkně. Je dobré, že nám dějiny zase jednou bezděky připomínají, jak vypadá ruská milost. Představitel města Malbork Piotr Szwedowski prohlásil, že tito lidé zemřeli velmi nelidským způsobem a bylo také nelidsky s jejich těly naloženo. Proto si nyní zaslouží (zpráva ČTK píše „prý“, to je opravdu hnusné) pohřeb s respektem a důstojností. Zase jeden slušný člověk v moři nenávisti až za hrob. Zaplať Pán Bůh za to.

Adéla Čabanová píše v LN: „Ministr Julínek věřil, že má nejlepší řešení na problémy českého zdravotnictví, a dával svým partnerům ve zdravotnictví i v parlamentu najevo, že z něj nechce ustupovat. Ani lékaři, ani poslanci ale nejsou na nepokorné chování zvyklí. A ve chvíli, kdy se vláda nemůže spoléhat na stranickou poslušnost poslanců, je takové chování bláhové. Kvůli tomu nedokázal Julínek své návrhy prosadit v parlamentu. A kvůli tomu, ne pro jeho změny zdravotnictví, je pochopitelné, že byl Julínek odvolán.“ Je to řečeno se sugestivností hodnou Libuše věštící slávu Prahy, nicméně je to nesmysl. Představa, že by Julínek prosadil své reformy, kdyby byl přilezl do sněmovny po břiše, je při opoziční politice spálené země naivní. Opozici nešlo o kompromis, ale o odstřel reformy. Odstřel reformy zkurvené je pro vládu větší potupa než odstřel reformy, která si aspoň v tom základním ještě zachovává hlavu a patu. A chtít prosadit v parlamentu něco důležitého v situaci, kdy se vláda nemůže spolehnout na poslušnost svých poslanců, je nesmysl a vláda by měla odstoupit.

Čtvrtek 15. ledna: Rusko organizuje summit odběratelů plynu, a to do Moskvy. Je to podobné, jako kdyby si šéf kapsářského gangu pozval do svého bytu okradené, aby s nimi „řešil situaci“. Smyslem je zjevně postavit na pranýř jako obětního beránka Ukrajinu, za níž je v současné době ochotno postavit se jen Polsko (a kdoví, možná jen prezident Kaczyński, v Polsku je podobná situace jako u nás). Evropská unie a její české předsednictví projevily velkou bezmoc a nechaly si vyrvat iniciativu z rukou. Barroso vyhrožuje, že pokud Rusko a Ukrajina nezajistí dodávky plynu, bude EK apelovat na podniky, aby se obrátily na soud. Je to trochu podobné jako vyhrožovat českými soudy Krejčířovi, vlastně ještě směšnější.

V této situaci předstoupil před víc než poloprázdný jednací sál evropského parlamentu premiér Topolánek a prohlásil, že chce hájit nejen české, ale i evropské zájmy jako císař Karel IV. Sebevědomí mu rozhodně nechybí. (To, že se ohradil proti útokům na prezidenta Klause, je ovšem v pořádku. Je to sice nesnesitelný člověk, v mnoha ohledech, jak se dnes říká, mimo mísu, ale je to prezident ČR, český politik to musí zohlednit a nepřipojovat se jen tak k evropskému protiklausovskému vytí, které se stalo v Bruselu a okolí nejen módou, ale skoro povinným rituálem. Přidat se by bylo neslušné a v této situaci by to byl i projev neloajálnosti k vlastní zemi.)

Vedení ČSSD zase oplývá humorem. Stínový ministr průmyslu a obchodu vyzval občany, stát a firmy, aby nekupovali zahraniční výrobky. „Považuji za nemravné od této chvíle posílat českou korunu přes hranice ČR při nákupu jakéhokoli zboží.“ Obávám se, že této formy uvědomělého vlastenectví se dá dosáhnout leda tak, že se dovoz cizího zboží prostě zakáže – jako za totáče. Lidé sice mají pro Paroubka a jeho čytřicet přátel velké sympatie, ale v tomhle ho určitě nebudou dobrovolně poslouchat, budou kupovat to, co je kvalitní a cenově výhodné, a ne to, co je české. Takový postup je totiž normální.

Právo coby hlásná trouba ruské lobby v ČR vede úpornou propagandistickou kampaň proti Ukrajině. V dnešním čísle citují „tisk“ (tedy ten, co se do Ukrajiny obouvá) a potom tak významného arbitra, jako je Robert Fico. Fico už jde jednoznačně Putinovi na ruku, což možná bylo (mimo jiné) smyslem celé akce. Až se do Strakovky probije Paroubek, bude dělat totéž. Je zarážející, jak snadno dokáže Evropa sednout Rusům na lep - ostatně, proč se divit, tutéž vstřícnost projevuje na Blízkém východě vůči palestinským extremistům a jejich podporovatelům.

ČSSD tvrdí, že Topolánkova vláda nezvládla krizi s přerušením ruských dodávek plynu, krizi v Gaze a že si udělala nebetyčnou ostudu s plastikami v Bruselu. Ve všech těch třech záležitostech má bohužel úplně pravdu.

Taktéž ČSSD se vzpouzí proti vládnímu návrhu Občanského zákoníku. Sociálním demokratům se například nelíbí, že by majitelé domů mohli nájemníkům dávat výpověď bez udání důvodů s dvouletou lhůtou, nebo z rozumných důvodů s toutéž lhůtou, nebo z vážných důvodů s dvouměsíční lhůtou. Nejlepší by bylo to zařídit tak, že by nájemníci byli prohlášeni za národní kulturní památku, na niž majitel nesmí vztáhnout svou zpupnou rukou (na dodržování tohoto principu by dozíral památkový úřad), nebo – demokratická verze - kdyby nájemníci měli možnost v případě nutnosti majitele sesadit a zvolit si jiného, lepšího. Povzbudivé v nové úpravě je, že z textu zákona byla vypuštěna možnost zbavit duševně nemocného člověka zcela svéprávnosti. To se bude hodit příští Paroubkově vládě: pomůže jí to překonat personální tíseň při výběru nových odpovědných řídících pracovníků.

Skandál s Černého bruselskou plastikou se rozrůstá. Množí se hlasy obhájců umělecké svobody, případ Černého srovnávají s Boratem nebo s karikaturami Mohameda. A naši kulturtrégři se hlavně bojí, aby to snad někdo nezakázal. Všechna srovnání kulhají. Podstatné je, že ať si vicepremiér Vondra tisíckrát opakuje, že dílo nezobrazuje pohled České republiky na 27 států unie, za prvé nejde o soukromou umělcovu iniciativu, ale o politické gesto, pod něž se vláda svou objednávkou-neobjednávkou spolupodepsala a za něž se tak zaručila, a za druhé, je to gesto nesmírně stupidní a po českém způsobu nestoudné: my si z druhých srandu dělat smíme, když si ji dělá někdo z nás, je to hned málem přepisování výsledků druhé světové války. Ostatně nejde o možnost to zakázat, ale především o možnost, ba nutnost říci, že to, co pan Černý pod ochrannými křídly pana Vondry provedl, je prasárna. A pana Vondru neomlouvá, že ho chránil z indolence: měl si předem zjistit okolnosti.

Ohlas izraelské obranné akce v Gaze v Evropě je takový, že člověk očekává, kdy budou na Blízký východ vyslány evropské mírové jednotky, aby učinily přítrž izraelským válečným zločinům. Naštěstí by vzhledem ke své pověstné bojovnosti dostaly nejspíš strašlivě nařezáno, a navíc, jakmile by někdo prvnímu evropskému bojovníku za mír prostřelil hýždě, byl by to dobrý důvod pro to, celou misi zase stáhnout (vojenské mise jsou sice v Evropě povoleny, ale jen do té doby, dokud se žádnému z vojáků nic nestane, pak se stávají bytostně problematickými). Morálku budoucích evropských vojáků by mohlo v současné době povzbudit to, že se Izrael dopustil dalšího ohavného válečného zločinu: jeho střely zasáhly dokonce i místní hřbitov v Gaze.

ČSSD má prý opět roupy svrhnout vládu, byla by ovšem nejraději, kdyby se vláda svrhla sama tím, že vyvolá hlasování o důvěře. Paroubek totiž správně tuší, že s nedůvěrou nemá šanci. Např. paní poslankyně Zubová už se dala slyšet, že teď, v době českého předsednictví, není pro vyjádření nedůvěry vhodná doba. Kdo nechce, aby mu pod zadkem ujela poslanecká sesle, vždycky si nějaký důvod najde. Také pánové Raninec a Schwippel si jistě počkají, jakkoli je může lákat nová hradní strana. Lepší křeslo v parlamentu než Mach na střeše.

Podle LN se ministerstvo dopravy má stát jakýmsi skladištěm odložených odéesáckých hejtmanů. Ministrovat bude Bendl, náměstkovat Šulc, Toman a dokonce i Skokan, kterého v senátorské kampani podpořil osobně Václav Klaus. Pokusme se doufat, že to není pravda.

Pátek 16. ledna: Předevčírem náhle tragicky zahynul architekt Jan Kaplický. Proslul návrhem budovy pro Národní knihovnu, kterou nejprve pražští papaláši v čele s Pavlem Bémem nadšeně přivítali, pak, když se prezident Klaus nechal slyšet, že je připraven se k staveništi připoutat řetězem, aby stavbě zabránil, rázem ochladli, a nakonec byl návrh za spoluúčasti ministra kultury Jehličky víceméně pohřben. Problém se zpolitizoval poté, co se Kaplického zastal Jiří Paroubek. Nyní Kaplického stoupenci mluví o tom, že se architekt stal obětí štvanic a české malosti, snad dokonce jako Karel Čapek po Mnichově. Vytváří se kýčovité klišé s politickým podtextem. Je to nechutné přehánění. S Kaplickým a jeho projektem se podle mého názoru nezacházelo korektně, a to je všechno. Zdá se, že válka koalice s opozicí už je u nás takové, že jeden už ani nemůže umřít, aby se nestal vítaným střelivem v tomto boji. A jediné, co mi připadá na věci znepokojivé, jsou okolnosti jeho smrti. Kdyby byl ten člověk, před nímž se Kaplický zhroutil, nebyl automaticky předpokládal, že každý, kdo upadne na ulici a nemůže vstát, je ožrala, zavolal rovnou sanitku (k opilci přijíždějí nejdřív policisti), třeba by mu zachránil život. Takhle ho třeba zabil. Nechtě, samozřejmě. Přesněji řečeno z blbosti.

Péčí paní Moniky Mac-Donagh-Pajerové, která kdysi proslula tím, že stála u kolébky jediné české politické strany, která se napřed rozpadla a teprve potom vznikla, spatřila světlo světa petice „SOS Palestina, SOS Izrael“. Podepsala ji řada „osobností“, mj. i ministr Liška. Nevím, zda by politici neměli spíš politiku dělat, než k ní podpisovat petice. Navíc petice mírně řečeno problematické. Tématu se týká naše dnešní glosa.

K výročí smrti Jana Palacha se vyjádřil mj. i předseda KSČM Vojtěch Filip. Vida, jak se časy mění. Před pár lety by si to ještě nelajsl. Vyjádření stojí za to: „Myslím, že každá zbytečná smrt je zbytečnou smrtí. Mě mrzí zbytečné smrti i jiných, kteří spáchali sebevraždu nejen do roku 1989, ale i po roce 1989.“ Říká tedy v podstatě totéž, co říkali jeho předchůdci v roce 1969. Budiž, co mu zbývá. Je ovšem pozoruhodné, že stejného názoru je např. i drtivá většina „čtenářů“ na chatu Lidových novin. Jistě, není to reprezentativní vzorek společnosti. Ale nejde o to, kolik těch lidí je, jde o to, jak už jsou zase oprsklí.

Právo pokračuje v systematickém líčení ukrajinské sabotáže ruských dodávek plynu do Evropy. Závazné je zjevně stanovisko mluvčího Gazpromu Kuprijanova, který úspěšně „rozoblačuje“ jak zní pěkný ruský termín, neobratné vytáčky mluvčího ukrajinského Naftogazu Dubiny. Evropská unie je zjevně ruské interpretaci nakloněna. Na Blízkém východě dělají rozhodčího mezi Izraelem a Hamásem, tady mezi Ruskem a Ukrajinou. Podařené.

Česká média mají šanci. V Právu vystoupil odhodlaný bojovník za jejich svobodu. Jmenuje se Jiří Paroubek. Hlavním problémem nesvobody podle Paroubka je, že tu máme jen vládní listy, které se dělí na levé a pravé. Je třeba, aby tu byla i média opoziční (taky pravá a levá?), která se vyznačují tím, že poskytují objektivní informace o ČSSD podle představ pana Paroubka. Opoziční média, poskytující objektivní informace o ČSSD, tu rozhodně budou, nejpozději tenkrát, až se pan Paroubek probije se svou stranou do Strakovky. „Sociální demokracie proto vyvine veškeré úsilí, aby překonala situaci v médiích tak, aby občané získávali o politice ČSSD objektivní informace, Věřím, že k tomu přispějí i opravdu profesionální a nezávislí pracovníci médií.“ A zapomněl už jen dodat: a s těmi ostatními zameteme. Jiří Paroubek se ve svých vyjádřeních začíná nápadně podobat dr. Husákovi.

České předsednictví EU požádalo naléhavě Izrael o přijetí takových opatření, která by zabránila opakovanému zasahování civilních nebo humanitárních cílů. Kdyby tu byli bývali takoví mírotvorci během druhé světové války, byl by ji Hitler vyhrál. Komisařka Benita Ferrerová prý nařídila zmrazení jednání EU o posílení vztahů s Izraelem. EU si zaslouží kritiky, ale je pozoruhodné, že v těchto věcech „disidenti“ jako Klaus zarytě mlčí.

Privatizace je podle jakéhosi odborného britského listu, který s chutí cituje Právo, aspoň na východě Evropy věc nebezpečná jako dýmějový mor: zabila tu už milion mužů v aktivním věku. Další argument proti vlčímu kapitalismu.

V MfD kdosi tvrdí, že v sobotu 21. ledna 1989, v den, kdy se měla konat celonárodní pouť k Palachovu hrobu ve Všetatech, policisté obsadili všechna nádraží v Praze, aby lidem znemožnili odjet na mělnicko. Není to pravda, aspoň já jsem bez problému odjel z vysočanského nádraží, a takových bylo mnoho. (Ve Všetatech na nádraží mne ovšem okamžitě sbalili).

Podle průzkumu agentury STEM si víc než polovina lidí u nás myslí, že většině lidí se nedá důvěřovat. Jednak by mne zajímalo, zda a jak se překrývají ti, kteří si myslí, že lidem nelze důvěřovat, s těmi, o nichž si myslí, že jim nelze důvěřovat, a jednak, jak je možné, že většina lidí u nás je pro referenda, když většině lidí nelze důvěřovat?

Sobota 17. ledna: ČSSD přestala spojovat schválení vojenských misí s tím, že koalice v Senátu nezablokuje zrušení registračních poplatků ve zdravotnictví. Paroubek dal svým poddaným volnost, a asi deset z nich (mj. předseda zahraničního výboru PS a dva místopředsedové výboru pro obranu) mise podpoří. Mise by ovšem velmi pravděpodobně prošly i bez nich, protože se je rozhodl podpořit poslanec Hovorka z KDU (jeho pozice po Čunkově pádu poněkud ochabla) a přeběhlíci. Paroubek to sám přiznal včera v ČT (dnešní Právo to umně zamlžilo). To je zvláštní logika: no, tak protože my ty mise už potopit nedokážeme, tak budeme tak velkorysí, že jim umožníme projít. Nelze ovšem přehlédnout, že ČSSD přesto zaznamenala významný dílčí úspěch, ministryně obrany musela snížit počet českých vojáků v rozhodující misi, v Afghánistánu. Signál vyslaný spojencům tedy zní: nakonec jsme sice nespolehliví, ale jen trochu.

Podle posledního průzkumu STEM by ČSSD sama obsadila v PS polovinu křesel. Sice malinko tratila (má teď skoro 38%), ODS však tratila ještě o něco víc. Komunisté tratili ještě víc než ODS, Paroubek jim zjevně odčerpává hlasy. Optimistické (pro ČSSD) výsledky průzkumů STEM všeobecně mne už delší dobu uvádějí do jakýchsi rozpaků, pořád mi připomínají to, jak Factum Invenio před časem odmítlo dělat průzkumy preferencí s tím, že se tu hraje jakási politická hra.

Předseda ČSSD Paroubek má představu o svobodě umělecké tvorby, která byla narušena zásahem „představitelů ODS“, tj. Knížáka (!!!), prezidenta Klause a primátora Béma, do sporu o Kaplického blob. Je obrovská škoda, že pan předseda nemá podobně jasnou představu o svobodě médií, což dává najevo každou chvíli různými nehoráznými vyjádřeními.

Rusko svolalo do Moskvy „summit“ všech zájemců o rychlé vyřešení sporu o plyn s Ukrajinou. Pozvána je i Ukrajina. Má jít zjevně o jakousi obdobu kostnického koncilu, kde se bude Ukrajina před tváří světa a před ruskou hierarchií zodpovídat ze svých zločinů (o zločinném jednání prý už dříve mluvil buď Medvěděv nebo Putin, špatně se teď pamatuje, kdo z nich, a v podstatě je to jedno). Unii bude na koncilu zastupovat eurokomisař pro energetiku a ministr Říman (Sarkozy a estonský prezident se odmítli šaškárny zúčastnit a je jim to ke cti). Rusko ve spolupráci s Německem plánuje zorganizovat konsorcium evropských odběratelů, s nimiž pak Rusko uzavře dohody. Obávám se, že situaci a chování supervelmoci EU nejlépe vystihuje pěkný obrázek Vladimíra Jiránka z dnešních Lidovek. Jistě, politická situace na Ukrajině a zejména vztah mezi prezidentem a premiérkou je nepřehledný a není úplně jasné, jakou roli v rusko-ukrajinském sporu Tymošenková hraje. Je však jasné dvojí: v problému s ruským plynem je hybatelem Moskva a jde jí především o to, aby dostala Ukrajinu opět pod kontrolu. A k tomu potřebuje taky neutralizovat Západ tím, že mu způsobí velké potíže a zároveň situaci znepřehlední: což je právě to, co se děje. A Evropa by měla vědět, že není v jejím zájmu, aby Rusko znovu ovládlo Ukrajinu, a že pokud tomu bude chtít zabránit, bude ji to něco stát (např. ten plyn pro „natlakování“ potrubí).

Kolem Černého Entropy, k níž se ještě vrátíme, se pořád něco děje. Objevují se například další a další interpretace toho, co vyobrazení jednotlivých zemí vlastně znamená. Například dálnice na mapě Německa už nepředstavují haknkrajc (nebo jenom haknkrajc), ale (také) číslo osmnáct, což prý je mezi nacionalisty běžný abecední odkaz na iniciály Adolfa Hitlera. A protože proti neonacismu je třeba bojovat, bylo by nejlépe pověřit skupinu matematických expertů, aby zkonstruovala takovou číselnou soustavu, v níž by po sedmnácti následovalo rovnou devatenáct. Neonacisté pak budou mít utrum. Tento přístup k minulosti mi připomíná pověrčivost afrických kmenů. Hitler je dávno mrtvý, Hitler není nebezpečí. Nebezpečí je islámský extremismus a znovuprobuzené ruské imperiální nároky.

Pondělí 19. ledna: Ukrajina se dohodla s Ruskem o cenách zemního plynu, dnes byla podepsána smlouva. Za normálních okolností by se měly dodávky plynu do Evropy obnovit, je ovšem otázka, zda jsou normální okolnosti. O víkendu taky Izrael vyhlásil jednostranně zastavení bojů, Hamás se pokoušel pokračovat, ale pak se raději připojil, takže tuto dobu se (snad) v Gaze a z Gazy nestřílí. Obou událostí se týká naše glosa.

Ministryně Stehlíková mne nezaujala výkonem ve svá (poměrně nevděčné) funkci, ale svým odchodem. Pokud mohu posoudit, byl to ukázkový odchod bez hloupých řečí, něco v české politice dost ojedinělého.

Náměstek ministra zemědělství Tureček (KDU-ČSL) by si představoval koalici ODS – KDU stejného typu, jako je v SRN koalice CDU – CSU. Představu by měl specifikovat, spolupráce CDU a CSU je založená na tom, že CSU existuje jen v Bavorsku a ne v ostatních spolkových zemích, kdežto CDU ve všech spolkových zemích kromě Bavorska, takže si navzájem nelezou do zelí. Jak by chtěl pan Tureček rozporcovat mezi ODS a KDU Českou republiku?

Humor komentátora Práva Jana Kellera je poněkud selektivní: přednesl dnes několik žertovných návrhů na to, co by mělo být na bruselském panelu uvedeno jako charakteristiky ČR, napadl ho zkarikovaný Topolánek, ministr Liška a Michael Kocáb. Na představitele ČSSD a KSČM se nějak nedostalo, jak to?

Kvíz Událostí: vypsal jsem si dnes z novin následující sentenci: „Experti se však shodují, že Obama není žádná holubice a má podobný cíl jako George W. Bush, uchovat USA jejich pozici supervelmoci. Jen trochu mírnějšími prostředky.“ Otázka zní: Je ukázka a) z Haló novin, b) z Práva, c) z Mladé fronty Dnes? Rozluštění zítra.

Milan Vodička uvádí jakýsi žebříček amerických prezidentů, který průběžně udržují američtí historici. Jako třetí nejhorší je vyhodnocen Lincolnův viceprezident Andrew Johnson, který nastoupil do funkce po Lincolnově zavraždění. Považují to za triumf „politické korektnosti“ v tom nejhorším slova smyslu. Johnson se pokoušel zabránit tomu, aby se s poraženým Jihem jednalo barbarsky a nelítostně (a přitom si účtovatelé taky namazali kapsu, zastáncem této politiky byl jeho nástupce ve funkci generál Grant, ten je mezi nejhoršími prezidenty právem). Je velmi žádoucí, aby po vyhrané válce vítězové nepodlehli pokušení poraženého zničit. Dnes se tomu ovšem v Johnsonově případě říká „blokoval obnovu po občanské válce a byl proti zrovnoprávnění černochů“, protože dnes v politice (u nás i ve světě) platí: píchni ho, řízni ho, pusť mu krev (a říká se tomu politická korektnost).

Úterý 20. ledna: Teď se zdá být definitivní, že se Rusko rozhodlo ukončit plynovou blokádu Evropy. Potřebuje zjevně už zase plyn prodávat. Otestovalo si citlivost jednotlivých zemí své „zájmové oblasti“ na zastavení dodávek (ví už, že pro Bulharsko a Srbsko znamená blokáda katastrofu, pro Slovensko stav blízký katastrofě, dostat do problémů ČR by už bylo náročnější, další země prokázaly větší či menší imunitu (ovšem výsledky testu jsou zkresleny tím, že blokovat zároveň i dodávky přes Bělorusko si Rusové zatím netroufli). Jakým způsobem díky blokádě posílili své pozice na Ukrajině, se teprve ukáže, řekl bych že dost, a to by byl zásadní a katastrofální výsledek celé akce (soudě podle toho, že „zdražení“ pro Ukrajinu nakonec, zdá se, nebylo tak brutální, jak se očekávalo). Doba byla vybrána citlivě – blokádu zčásti překryly události na Blízkém východě, které zaměstnaly i EU (podobně jako události na Blízkém východě na podzim 1956 překryly potlačení maďarské revoluce), významné bylo i částečné ochromení USA, způsobené střídáním stráží v Bílém domě. Do rukou hrálo Rusům i počasí. EU se prokázala jako dosti neschopná pomoci svým postiženým členům (Bulharsku) i významným potenciálním spojencům (mám podezření, že Ukrajinu prostě pustila k vodě, umyla si po pilátovsku ruce: jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou). Zdá se být jisté, že až se dostaneme do skutečného maléru, velkou pomoc od ní čekat nemůžeme – bohužel taky proto, že si ten malér způsobíme sami masovou podporou ČSSD, aspoň zčásti) prorusky orientované. Je třeba konstatovat, že po letech ponížení a mocenského úpadku Rusko vstalo jako fénix z vlastního popela: má v čele velmi schopného a obratného politika a vypracovalo si systém, který tradiční ruské samoděržaví po stolypinsku obohatil o prvky tržního hospodářství a jakési limitované demokracie a učinil ho podstatně efektivnějším. Obávám se, že demoralizovaná a ruskými agenty a lobbyisty prolezlá česká společnost má proti tomuto silnému a nelítostnému soupeři s nevysloveným, ale jasným cílem – obnovit ruské impérium v rozloze z roku 1945 – poměrně malou šanci. Ba řekl bych, že žádnou.

Václav Klaus zveřejnil v internetové verzi časopise Euro jakési ultimátum Topolánkovi ohledně skandálu kolem Černého Entropy. Tím celý skandál v podstatě korunoval. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Včera zasedala poprvé od kongresu ODS Výkonná rada strany. Zabývala se kandidátkou do Evropského parlamentu. Jednání skončilo úspěšně v tom smyslu, že lídrem byl zvolen Jan Zahradil. Je tedy reálná naděje, že se ho podaří uklidit do Štrasburku a Bruselu na příští čtyři léta. Jeden mandát se snad ODS podaří utrhnout, ostatně, kdyby byl jen jeden, bylo by to optimální, pan Zahradil by tam mohl natropit jen minimum škody a dost by ho to přitom zaměstnalo. Pořadí dalších osobností na kandidátce se nepodařilo stanovit, vzhledem k momentálním preferencím strany je to možná zbytečné.

Vláda schválila plán vojenských misí na tento rok, sestříhaný podle představ ČSSD. Jednání se zúčastnil i vrchní velitel našeho vojska Václav Klaus. Lehce vytahal Topolánka za uši: „Možná jsme se mohli některých problémů zbavit předem.“ Jistě, on by se se svým novým přítelem Paroubkem dohodl daleko rychleji.

„Obamu čeká buď světový triumf, anebo světová ostuda“, píše dnes Alexandr Mitrofanov v Právu. Řekl bych, že pan Obama to rozehrál tak, že pokud nedosáhne světového triumfu, bude to světová ostuda (během mého života se v Bílém domě vystřídala řada prezidentů, dobrých i špatných, ale světového triumfu nedosáhl žádný). Obama rozehrál svou volební kampaň tak, že se to podobá způsobu chování americké, západní a vlastně i naší veřejnosti, které přivodilo současnou hospodářskou krizi: důslednému životu na dluh. Nadělal si tolik politických dluhů, že je svou politickou praxí sotva dokáže splatit. Obávám se, že po něm zbude obrovitý deficit politické důvěry. Dnešní prezident se poslední den před nastoupením úřadu věnoval charitě: vymalovával místnost v útulku pro mladé bezdomovce. Je to jakási sekulární obdoba toho, když papež o Zeleném čtvrtku omývá nohy dvanácti starcům. Bůh ochraňuj Ameriku.

Jiří Paroubek se rozhněval na televizi Prima, která ho kritizovala za to, že využil smrti architekta Kaplického k útoku na ODS. Zváží prý proti Primě „příslušné právní kroky“. Moc by mne zajímalo, jak v budoucnu (až ČSSD vyhraje volby a on se stane premiérem, potažmo prezidentem) v konfrontaci s člověkem, který projevuje takový apetit na kriminalizaci projevů svobody tisku, obstojí poměrně chatrný český právní systém.

Advokát Václav Vlk v MfD zcela právem kritizuje výrok soudce v nedávném řízení proti sbormistru Kulínskému. Soudce měl údajně říci, že společnost má právo požadovat po umělecky vynikajících lidech mravnější chování než od jiných. To by bylo naprosto skandální porušení zásady rovnosti občanů před zákonem a být Kulínským, obrátím se k Ústavnímu soudu.

František Bouc píše v Lidových novinách. Že je zbytečné bát se privatizace ČSA do rukou ruského Aeroflotu. Zatímco firma Letiště Praha je objektem strategického významu, ČSA nikoli, protože v případě potíží zafunguje konkurenční nabídka. To nechápu. Proč máme prodávat jakýkoli poměrně významný český podnik do rukou ruské firmy s většinovou státní účastí? To přece není žádná privatizace.

Středa 21. ledna: prezident Sarkozy se těší na to, jak bude on a Barack Obama společně měnit svět. Snad by mu měl někdo taktně vysvětlit, že sílu své pozice poněkud přeceňuje. Ostatně: přidá se i Berlusconi? Pak by byli nepřátelé ztraceni.

Projev nového amerického prezidenta byl poměrně umírněný a věcný. Nejsem specialista na Ameriku a co píšu, jsou proto jen osobní dojmy, ale ze způsobu, jak vytvářel svou administrativu, bych řekl, že je dost obratný politik (obratnost je i morální plus) a obraz, který vzniká tím, jak se zrcadlí v očích a duších těch milionů, co ho teď zbožňují, je poněkud nespravedlivý (v jeho neprospěch).

Jakási americká dáma tmavé pleti prohlásila korespondentu MfD Marjanovičovi: „Moji předci byli otroci. A já jsem teď poprvé v životě na prezidentské inauguraci.“ Nic si z toho nedělejte paní, všichni moji předci byli ještě před koncem 18. století nevolníci toho střihu, jaký se tehdy nosil ve východnějších habsburských državách, a mezi nimi a otroky nebyla zase až tak velká vzdálenost (ti ruští byli ovšem otrokům ještě blíž, tím se můžu utěšovat). Pan Marjanovič je v extázi z toho, že byl při ceremonii vzdálen od prezidenta jen na sto metrů. Kdyby byl býval stál ještě blíž, mohl se dotknout jeho šosu a pokud má nějaká neduhy, které ho trápí, rázem by ho přešly.

Německá spolková kancléřka Merkelová by si od Obamy přála, aby zapojil Rusko do systému protiraketové obrany. Bylo by dobré, kdyby to nějak blíže specifikovala, abychom tomu u nás rozuměli: např. měla by být radarová základna u nás přímo ruská? Nebo by se paní kancléřka spokojila jen s tím, kdyby polovina osazenstva byli Rusové?

Složení kandidátky ODS pro volby do Evropského parlamentu je choulostivá věc, proto takové problémy. Zahradil má nejspíš mandát jistý, ale na další místa se kromě těch, co už si tam hřejí zadky, tlačí ještě odvolení hejtmani (např. pan Tošenovský). Kapacita lodičky, jíž bude pro přepravu do Štrasburku disponovat ODS, je přitom velmi, velmi omezená.

Ministryně Parkanová navrhuje, aby se o jednotlivých vojenských misích v parlamentu hlasovalo zvlášť. Vychází zjevně z toho, že sociální demokraté mají zvlášť velký problém s Afghánistánem (Kosovo je jim fuk). Přitom je ale zjevné, že pro mise budou hlasovat jen někteří sociální demokraté (předseda Paroubek např. ne), že minimálně někteří z nich by Afghánistán v té podobě, jak ho navrhuje Parkanová (tj. redukované) skousli a že koalice by mise, byť jen těsnou většinou, odhlasovala sama. Proč ministryně tak zbytečně komplikuje situaci sobě, koalici a vlastně i těm sociálním demokratům, kteří mají jakýsi cit pro věci, které přesahují úzce stranické zájmy?

„Mocní tohoto světa po dlouhá staletí z nejrůznějších politických, ideologických i náboženských důvodů atakovali umělecká díla“, píše v Právu Peter Kováč. Správná formulace by měla být doplněna: … atakovali umělecká díla, která si sami z indolence objednali, aby jimi politicky reprezentovali svůj stát“. Pan Kováč uvádí dále jako příklad umělecké provokace Tomáše Vaňka, který dostal Chalupeckého cenu za obscénní varianty ladovských figurek. Persifláž pana Vaňka byla vynikající a cenu dostal právem. Figurky však nepředstavovaly Bulhary a česká vláda je neprotlačila k vystavení v sídle Rady EU.

ČSSD řeší „případ Dryml“ stylem postupného a pomalého rozmazávání. Proč takovou věc nedokážou udělat najednou a rychle, bylo by míň ostudy. Zřejmě má Paroubkovo samoděržaví jakési limity.

V Moskvě zabil nájemný vrah ruského právníka Markelova, který se zabýval politicky „kontroverzními“ případy - např. případem ruského plukovníka, který nejprve znásilnil a pak zavraždil osmnáctiletou Čečenku. Plukovník za to dostal deset let – může se to zdát málo, ale vezměte v úvahu, jaký je to pokrok od konce druhé světové války! Tenkrát se ruští plukovníci – a nejen plukovníci - neměli čeho bát. Hrdinu pustili z basy o víc než rok dříve, než mu vypršel trest (osvědčil se, řekl by předseda KSČM Filip), Markelov protestoval a výsledkem byla díra v hlavě. A kdyby jenom to! Vraha se pokusila zadržet novinářka z Novoj Gazety, a on pak zabil i ji. Mám velikou úctu k těmto lidem. Jsou na tom nesrovnatelně hůř než (zatím) my, nebojí se a riskují životy. V Rusku se říká, že kvůli jednomu spravedlivému zůstane zachována celá vesnice. Tady jsou hned dva. Stálo je to život – ale kdesi se píše: zrno-li nezemře…

A teď honem zpátky do Kocourkova. Vrchní rozhlasová a televizní cenzura (RRTV) bude nejspíš pokutovat ČT za film Jana Hřebejka Kráska v nesnázích, protože „postrádá zřetelnější morální apel“. To je vyznané novum. Zatímco běžná cenzura předkomunistického střihu se zabývala věcmi, které v textu, díle atp. jsou a neměly by tam být, cenzura postkomunistická, odkojená minulým režimem, se zabývá tím, co v díle není a mělo by tam být připsáno. „Divák sleduje amorálnost jednání, vztahů a motivací bez explicitního odsouzení“ – tato výtka se vztahuje i na Jeníčka a Mařenku, kteří opravdu kradli Ježibabě perník, a Kocoura v botách, který úkladně zavraždil černokněžníka, protože potřeboval získat pro svého pána jeho hrad. Podobné věci se u nás smějí vysílat až po desáté večer, děti holt budou muset chodit později spát. Paní Spáčilová v článku z MfD, který se věci týká, s uznáním zmiňuje francouzskou praxi, kdy se televize může na cenzuru, totiž radu obrátit předem, když si není jistá. Pan Hřebejk by tedy měl běžet za prokurorem Nejvyššího synodu Žákem a pokorně se ptát: Vaše Vysokoblahorodí, smím? Nemohu se zbavit dojmu, že RRTV je protiústavní instituce, ale protože zatím nejsem postižen, nemohu se obrátit na kompetentní instituci, Ústavní soud.

Bloger Martin Matoušek se musí omluvit čtenáři, který v internetové diskusi k jeho článku zastával kontroverzní názory, za to, že ho následně nazval puncovaným blbcem, jeho názory sračkou a použil v souvislosti s ním též slova rypák. Je pravda, že to, co postižený napsal, bylo velmi problematické, ale vyjadřoval se formálně slušně a Matouška neurážel. Jinak mi intervence paní soudkyně Štolbové do internetových diskuzí za účelem jejich umravnění připadá být lehce marťanská. Je to zcela pravidleně žumpa plná nechutných urážek, sprostot a pomluv. Autoři jsou většinou anonymní, ale aspoň u části by nebylo pracné dobrat se jejich identity. Nevím jaký by to mělo smysl. Základní dojem z toho všeho je totiž přesný: jsme prostě otřesný dobytek a rozsudky tohoto typu z nás nic lepšího neudělají.

Čtvrtek 22. ledna: Včera v Praze zemřel ve věku nedožitých 77 let historik, politik a publicista Emanuel Mandler. K této zprávě se hned zítra vrátíme.

Premiér Topolánek zjevně během svého pobytu v Moskvě naše takové zalíbení ve svém ruském protějšku Putinovi, že ho promptně pozval do Prahy. Ministr Schwarzenberg by stejně jako kancléřka Merkelová přivítal, kdyby se Rusko „smysluplně“ zapojilo do projektu protiraketové obrany USA. Schwarzenbergovo stanovisko je poměrně rezervované (žádá jen „propojení“ ruské a evropské radarové sítě, bylo by dobré ještě specifikovat, co to prakticky znamená), přesto se člověk tváří v tvář této horlivosti neubrání dojmu, že polibek ruského medvěda na čelíčko českého politického Honzy má podobný, leč úplně převrácený účinek jako (a než) polibek pohádkového prince na čumák žabky, jež se poté promění v čarokrásnou princeznu.

Ve druhé polovině září přijede do České republiky na dvou- až třídenní návštěvu papež Benedikt XVI. Mají už česká vláda, opozice a pan prezident rozmyšlené, za co všechno by se měl při té příležitosti omluvit? (V hrubých obrysech je to jasné: jako Němec za druhou světovou válku a okupaci, jako katolík za upálení mistra Jana a bitvu na Bílé hoře.)

Alexandr Mitrofanov srovnává v Právu Obamu (mj.) s Gorbačovem. Od Gorbačova se podle něho očekávalo, že změní poststalinský systém. „Až nyní, po zveřejnění dobových dokumentů a svědectví, vychází najevo, že v podstatě nevěděl, co má dělat, a systém se zhroutil sám pod tíhou naprosté sešlosti.“ Přiznám se, že mám na Gorbačovova podstatně shovívavější názor. Chtěl opravdovou změnu systému (změnu, ne odstranění), a jediné, co nevěděl, bylo, že ten systém se reformovat nedá. Jeho úsilí o změnu bylo (např. ve srovnání s tím Chruščovovým) poctivé, byl v úsilí o změnu poměrně důsledný, což se pozná na tom, že úsilí o změnu vedlo k pádu nereformovatelného systému. Důslednost v nějakém úsilí může být politická ctnost, i když úsilí samo je svým způsobem bláhové (něco podobného se dá vyčíst z Kennedyho Profilů odvahy). A za tuhle důslednost jsem já osobně Gorbačovovi vděčný.

Ve Znojmě se adolescenti dohodli, že znemožní svou učitelku angličtiny (pokouším se rekonstruovat pravděpodobnou verzi případu). Sehnali někde kamaráda (ne-spolužáka, aby to nebylo nápadné), který ji dostal do postele, přitom ji nahráli na mobil a celé to upravili a opentlili jako pornoklip. Tento výklad je ovšem spekulace, ale pokud tomu tak opravdu bylo, snad jsou na to nějaké paragrafy, hoši jsou plnoletí a měli by si to pořádně odskákat. Byla by to prasárna, která nemá sobě rovné. K dovršení všeho ještě na Idnes přinesli fotku domu, kde dotyčná bydlí, škola a kraj se zabývá tím, jak ji vyhodit. Je to předčasné, napřed by měli vyloučit verzi, kterou uvádím a kterou není těžké si domyslet.

Slovenská prezidentská kandidátka Radičová si opatřila billboard, na němž je její volební heslo uvedeno slovensky i maďarsky. Dělá to nepochybně i proto, aby oslovila také maďarské voliče (její šance proti Gašparovičovi je malá). Přesto je paní Radičová odvaz. Kdybych byl Slovák, volil bych ji, takhle ji Slovákům jen závidím a věřím, že její čas přijde.

Pátek 23. ledna: Poslanec Schwippel se rozhodl odejmout svou podporu Straně svobodných občanů, protože její organizátor Mach projevil „amatérismus“. Jaký, není jasné, pan Schwippel to prý nespecifikoval. Pan Schwippel je ideální člověk na vystupování ze stran. Vstupování mu moc nejde a provádí ho zjevně jen proto, aby mohl vzápětí vystoupit. Má šanci se stát postrachem politických stran – ovšem jen do té doby, než ho pohltí propast zapomnění, což bude nejpozději po příštích řádných či předčasných volbách do PS.

Předseda ČSSD Paroubek (podle dnešního Práva) konečně dospěl k poznání, že kverulanti z řad vládní koalice mu odhlasují leccos, ale ne nedůvěru vládě, protože by pak už nemohli kverulovat veřejně a být za to ještě placeni (tedy ne za kverulování, ale za výkon poslaneckého mandátu). Místo vyjadřování nedůvěry bude ČSSD „procesy v ODS sledovat“. A pan Paroubek sází na ekonomickou krizi. Měla by být zjevně co nejtvrdší, protože to by dalo „důvod ke zúčtování s vládou“. Pěkné věci nám přeje předseda ČSSD.

Jenom mimořádná událost, jako tsunami či jiná přírodní katastrofa, by měla být důvodem k tomu, aby Evropská komise vyslala českou jednotku Battlegroup do akce, prohlásil předseda vojenského výboru EU generál Bentégeat. Ten člověk je zjevně realista.

RRTV opět pokutovala televize za nemravnost (odnesla to mj. upoutávka na seriál Kriminálka Las Vegas, postupem času se tyto pořady, podobně jako za totáče, přesunou do pozdních večerních a nočních hodin). Za řáděním televizní a rozhlasové inkvizice bude zjevně nějaká kolektivní psychóza, začíná to připomínat čarodějnické procesy, možná, že by její členové měli bát podrobeni odbornému vyšetření.

Senátor Dryml byl bez milosti vykopán z funkce vicehejtmana a radního (o zastupitelský a senátorský mandát ho ovšem nikdo nemůže připravit). Paroubkovi na dálku vzkázal, aby si dával pozor, protože jeho hlas bude potřebovat při příští prezidentské volbě. Jenže do příští prezidentské volby je daleko předaleko, a v Senátě není ČSSD na panu Drymlovi závislá, protože opozice tam je tak jako tak ve výrazné menšině. Taky nevím, ke komu by se chtěl pan Dryml přivinout, aby dal ČSSD zahulit. Myslím, že o něho nebude až tak velký zájem.

Úmrtí Emanuela Mandlera se týká moje dnešní glosa. A jen tak mimochodem, zarazilo mne, kolik bylo v novinových a televizních zprávách na toto téma nepřesností. Demokratická iniciativa nebyla „polistopadová politická strana“, protože se za nezávislou politickou stranu prohlásila a o registraci požádala ještě před listopadovým převratem. Mandler nebyl předsedou LDS do června 1990, ale do podzimu 1991 (navíc se pak strana rozštěpila a on zůstal předsedou jedné části). V časopise Dějiny a současnost se naproti tomu neangažoval po převratu, ale počátkem šedesátých let minulého století. Obávám se, že je těžké se kvůli tomu zlobit na novináře, většinou měli dobrou vůli něco napsat, ale naprostý nedostatek základních informací. Informace by jim měla poskytnout ČTK, ale ČTK musí někdo dát zprávu. To se zjevně nestalo (nebo ji snad ČTK „ztopila“?).

Sobota 24. ledna: Mirka Topolánka se zmocnily zcela neovladatelné sympatie k Vladimíru Putinovi. Oslovuje ho Vladimír Vladimírovič a lísá se k němu jako dospívající jezevčík k páníčkovi. V pohádkách nastává tato situace zpravidla poté, co zlá čarodějnice naleje princi kouzelný nápoj, takže zapomene na krásnou princeznu, kterou má osvobodit, a bláznivě se zamiluje do šeredné baby s bradavicí na nose. Proboha, co se to podávalo za premiérovy návštěvy v Moskvě? Polonium to tentokrát nejspíš nebylo. Změnu premiérova postoje a její ruskou ozvěnu pěkně předvedlo Právo v dvojím rozhovoru, jednak s Topolánkem, jednak s ruským velvyslancem v Praze Fedotovem. K tématu se pochopitelně vrátíme.

Mladá fronta Dnes s předstihem realizovala v podstatě to, co jsem navrhl v závěru svého článku o Černého Entropě z úterních Lidových novin, požádala totiž několik karikaturistů z různých evropských zemí, aby ztvárnili, jak se jim jeví Češi. Úroveň je různá, jako superjednička se představil slovenský karikaturista Ondrej Šútovec ze SME, zejména tím, že nepodlehl švejkovskému stereotypu a zvolil jinde v Evropě sice poněkud méně známou, ale pro tento účel daleko výstižnější figurku (viz titulní stránka dnešní MfD). Jeho obrázek je velmi vhodným vyvážením krajně lichotivého názoru, jaký našinec na svůj národ má, a je to pojato bez jakékoli zloby nebo zavilosti – prostě sranda. V jiném smyslu je pozoruhodná kreace rakouského karikaturisty listu Der Standard, k níž se ještě vrátíme.

Pan doktor Rath, středočeský hejtman, exceloval v rozhovoru s Lidovými novinami. V tomto kraji musí být nějaké jedovaté ovzduší, které nutí místní papaláše pronášet nehoráznosti. Před pár lety přivedl Rathův předchůdce Bendl redaktora Práva Kramera takřka k zhroucení tvrzením, že nacismus má sociálnědemokratické kořeny. Pan Rath jej dnes v LN hravě přetrumfl. Když se debata stočila na možná řešení hospodářské krize, prohlásil mj.: „Hitler řešil krizi tak, že začal zbrojit, čímž dal lidem práci a nastartoval ekonomiku! On s tím vyhrál volby! Pak to tedy vyústilo ve válku… Liberální ekonomové na tohle zapomněli. A místo toho přicházejí se svými fantasmagoriemi.“ Tvrzení je jednak nesmyslné, Hitler napřed vyhrál volby (i když ne tak, aby mohl vládnout sám, k moci mu pomohli němečtí ultrakonzervativci), a teprve potom začal zbrojit. A jakmile se dostal k moci, nebyla už nikdy o žádných volbách ani řeč. Kromě toho je nehorázné a hloupé, Marek Dalík se ve srovnání s panem hejtmanem jeví jako žabař. Předseda ČSSD se ovšem rozčílil, ví, že to bylo jinak. Kromě toho: kdyby si něco podobného dovolil někdo v Německu, letěl by na vteřinu a Německo by se za to muselo deset let omlouvat. Když si něco podobného dovolí nějaký český dejme tomu konzervativec (nejsme si jistý tím, jak toto označení na pana Dalíka sedí), má to pak deset let na talíři. Jenom čeští sociální demokraté mohou takové věci říkat jako chleba a nikdo nesmí ani škytnout.

Ministr pro lidská práva Kocáb je ministr bořitel. Jeho hlavním cílem je destrukce vepřína v Letech. Na téma se v posledních měsících poněkud pozapomnělo a na první pohled to vypadalo, jako by rozum byl zvítězil. Jenže chyba. Případ se ovšem, jak se zdá, zbytečně vleče. Pan ministr by se měl domluvit s ministryní obrany Parkanovou a jednou večer jednoduše ten ohavný podnik („prasečák“, jak on říká; zjevně nemá rád vepřové, není náhodou, tak jako byl údajně Maxmilián II. tajný protestant, tajným muslimem?) vybombardovat. Zlatá paní Stehlíková, měla spoustu podivných nápadů, ale s tímhle neotravovala.

Senát parlamentu předložil novelu zákona o loteriích, podle níž by poskytovatelé internetu měli zablokovat přístup k veškerým pornostránkám. „Úpravy“ tohoto typu mají plíživě totalitní charakter. Bolševik zakazoval porno a nestal se tím o nic mravnější. Morálka se neprojeví tím, že se pornostránky zakážou, ale že se nebudou pořizovat (přesněji řečeno že se budou pořizovat méně a že budou méně „brutální“). Navíc, kdo rozhodne, co už je porno a co ještě porno není? Pan Žák a jeho rozhlasová a televizní inkvizice? Zákon tohoto střihu je zastřený útok na svobodu projevu. Svoboda projevu se nenaplňuje zveřejňováním porna, ale porušuje jeho zakazováním.

Pondělí 26. ledna: Vláda pracuje intenzivně na Národním protikrizovém plánu. ČSSD připravila, jak je to u opozice běžné, svůj protiplán. Obsahuje řadu pozoruhodných momentů a týká se ho naše dnešní glosa.

Michael Kocáb nastoupil razantně: bude bourat prasečák v Letech a za mluvčí si vybral atraktivní mladou dámu exotického zjevu, aby dal najevo, že nemá nevhodné předsudky. Kdyby dokázal např. nějak přispět k řešení romského problému (tj. jinak než bouráním vepřínů), ohlídat si, aby u nás nebyli imigranti z chudých zemí často v postavení otroků atp., pak by mu bylo možné dokonce prominout, kdyby jeho mluvčí byla modrooká blondýna.

Hejtman Rath se s pomocí svého stranického předsedy Paroubka dále zamotává do svého hitlerovského exkurzu. Odvolává se na své zavražděné předky (jako by mu dávali legitimaci k tomu, aby na Hitlerovi viděl i pozitivní stránky, moc by mne zajímalo, co by tomu řekli), poukazuje na to, že pravými viníky jsou Topolánek a Dalík, kteří prý Hitlerův režim schvalují. Jeho předseda to po něm opakuje (vymyslel tuhle směšnou obhajobu on, Rath nebo oba dva? Nebo na tom pracoval celý braintrust Lidového domu?) a dodává, že jeho výrok byl vytržen ze souvislostí. Z jakých souvislostí? Podle LN zveřejnili vše, co Rath říkal. Mezi tím, co řekli Topolánek a Dalík, a tím, co prohlásil Rath, je opravdu rozdíl. U těch prvních šlo o nejapné buranské narážky dvou polovzdělanců, u Ratha o obhajobu Hitlerovy hospodářské politiky. Nepodezírám ho ze sympatií k osobě Adolfa Hitlera (ale ani Topolánek a Dalík určitě s Hitlerem nesympatizují), jen z toho, že určité jeho postupy v hospodářské oblasti by docela bral, přitom o nich ví v podstatě prd a navíc to nemá ani trochu domyšlené: řešit krizi tím, že se celá výroba orientuje na masivní zbrojení může jen stát ovládaný militantní ideologií a otevřeně se připravující na mimořádně agresivní politiku. Dr. Rath je, pokud jde o neomalené odkazy na válečné superzločince, u nás zatím rekordmanem. Jeho omluva je velmi vykutálená: omlouvá se za blíže neurčenou dezinterpretaci svých názorů v médiích a poukazuje na to, že pravými viníky jsou Topolánek a Dalík, aby odvedl pozornost od své maličkosti. Proti jeho vykrucování se ohradili dokonce i komunisté, a to už je co říci.

Ze své náklonnosti k ruskému premiérovi Putinovi coby k „silné osobnosti“ se včera na Primě vyznával i místopředseda vlády Vondra. Moc by mne zajímalo, co všechno se během jednání o dodávkách plynu pro Evropu mezi českou vládou a Kremlem upeklo. Ministr Říman dnes v ČT zase dával do jednoho pytle Putina a Tymošenkovou - přitom každému trochu uvažujícímu člověku musí být zjevné, že Rusko drží Ukrajinu pod krkem ještě podstatně pevněji než Evropu.

Úterý 27. ledna: Vláda navrhuje změnu ústavy, podle níž by se prezident měl volit přímo (zároveň má být upraveno, kdo všechno může prezidenta navrhnout). Problém spočívá v tom, že strany se shodnou na přímé volbě, ale už vůbec ne na její technice (jednokolově, dvoukolově, způsob dvoukolové volby). Změna ústavy by znamenala pro poslance a senátory určitý závazek, aby se dohodli na technice volby. Lid by přímou volbu chtěl, na způsobu se taky neshodne. Řekl bych, že přímá volba je populistický nesmysl. Je drahá. Dává prezidentovi ještě větší váhu, než jakou už tradičně má. Je zbytečná, kdyby se v posledních dvou volbách volilo přímo, nedopadly by jinak. Důležitější než změnit způsob volby je především důkladně osekat prezidentské pravomoci a zbavit tu funkci božského nimbu. A úplně nejlepší by bylo ji, jak navrhuje už delší dobu Petr Uhl, vůbec zrušit.

Opilí američtí vojáci, jak s radostí informuje Právo, zdemolovali českému taxikáři auto. Přijeli z Weidenu do Sokolova a chtěli do některého z pověstných chebských bordelů. Přitom se domnívali, že už v Chebu jsou, a znepokojilo je, že s nimi taxikář vyjel z města do terénu (domnívali se, podivíni, že je chce po českém způsobu natáhnout). Problém by byl zřejmě podstatně menší, kdyby taxikář uměl anglicky a kdyby čeští taxikáři neměli tak špatnou pověst.

Spor o to, kdo je u nás největším ctitelem Hitlera a kdo by se za to měl komu omluvit, eskaluje. Hybatelem je tentokrát duo Rath – Paroubek, ale aféru pořádně přiživili místopředseda ODS Vodrážka (je to jeho první výrazné politické zviditelnění) a ministr Langer. Za uši dostal i premiér Topolánek, prohlásil prý kdysi, když byl Klaus ještě předsedou ODS, o jeho volebním billboardu, že na něm měl „fašizoidní obličej“. Na billboard se velmi dobře pamatuji a myslím si o něm přesně totéž co pan premiér. Nechápu, proč by se to nesmělo říkat. Komickou shodou okolností zároveň na stínového ministra školství ČSSD Jiřího Havla, veselého chlapíka, prasklo, že před převratem v jakýchsi vysokošokolských skriptech obhajoval J. V. Stalina. Havla se předseda Paroubek ohnivě zastal, zjevně se Stalin ve vedení ČSSD těší lepší pověsti než Hitler. Je to zvláštní, vždyť oba byli socialisté, jeden internacionální, druhý nacionální. Obou témat se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek se vyslovil proti prodeji ČSA Aeroflotu s odkazem na to, že ta firma má netransparentní strukturu vlastnictví, navíc s podílem ruského státu. Dělá to sice Topolánkovi naschvál, nicméně v téhle věci má úplně pravdu.

Ruský deník Vědomosti uveřejnil podle Práva článek v zásadě kritizující (možná by bylo správnější říci hanobící, ale nemám čas si ho na internetu najít) Mirka Topolánka. Chválí ho v jediné věci, a to jak pěkně se zhostil urovnání plynového sporu mezi Ruskem a Ukrajinou. Být Topolánkem, tak se nad tou chválou hluboce zamyslím.

Středa 28. ledna: Nová ministryně zdravotnictví Filipiová uchlácholila dvě zelené vyděračky slibem, že regulační příplatky nebudou muset platit děti až do 18 let (místo do 15) a že limit pro děti, mládež a seniory bude 2500 Kč (místo současných 5000 Kč). Je to tzv. salámová taktika, kterou koalice ovšem provozuje nikoli na protivníkovi, jak bývá v silové politice zvykem, ale sama na sobě. Připomíná to pitomou pohádka o království, které dosud obětovalo sani (kverulantům v koalici) jednu princeznu, a teď jí nabízí dvě, aby saň náhodou nechtěla rovnou tři. Snad se tím saň uspokojí. Aspoň, jak se u nás módně říká od nástupu Topolánkovy vlády, „pro tuto chvíli“. Česká politika žije pro tuto chvíli, a je to na ní vidět. Vůbec se nedivím exministrovi Julínkovi, že pro kompromisní návrh paní Filipiové nehlasoval.

V Praze proběhlo „poslední rozloučení“ s architektem Kaplickým. S Kaplickým se u nás nezacházelo slušně. Jeho návrhem (mne nijak zvlášť nenadchl, ale kdyby mne o tom nechali hlasovat v referendu, asi bych nebyl proti: je to zvláštní, ať se to zkusí) byl nejdřív nadšen primátor Bém a celá magistrátní budova. Pak se prezident Klaus, jakýsi Bémův řídící důstojník, nechal slyšet, že pokud se to bude stavět, nechá ze připoutat řetězem ke staveništi, aby stavbě zabránil. Považuju takovou intervenci nejvyššího ústavního činitele do oblasti umění za nebetyčnou drzost. Pan Bém udělal kotrmelec pozpátku a bylo po blobu. Celé rozloučení mělo díky Klausovi a spol. patos vzdoru intelektuálů proti státní moci. Za mých mladých časů bývalo něco podobného (vzdor intelektuálů proti státní moci) věc nesnadná a nepříjemná, člověk mohl snadno přijít k úrazu. Dnes je to čirá snobárna. V jak příjemné době žijeme! Příležitosti nabořit se do svého věčného soka Klause neopomenul využít i exprezident Havel. Napsal slzavý a nemravně kýčovitý dopis Kaplického nedávno narozené dceři, který má dívka dostat, až jí bude dvanáct. Mladá Kaplického vdova omdlévala dojetím, příbuzenstvo ji muselo omývat. Jaký smysl má takové představení? Nechápu, jak se může člověk, který dokáže tak racionálně a přesvědčivě zformulovat své názory na americký radar a Rusko, takhle šaškovat. Zúčastnil jsem se shodou okolností dnes jiného pohřebního obřadu. Byl to křesťanský pohřeb, jak bývalo a někde možná ještě je zvykem, nikoli něco mezi Verdiho Aidou a muzikálem. Konal se v mírně ošuntělém evangelickém kostele. Zesnulý by si podle mého názoru zasloužil přinejmenším stejnou vážnost jako pan Kaplický. Jsem tedy asi poněkud zaujatý.

Vývoj debaty o hitlerismu je silný tabák i na Právo. Ostatně se Právu až tolik nedivím, bylo do věci Jiřím Paroubkem zataženo, i když k tomu přišlo jako Pilát do kréda. Podle předsedy ČSSD prý „jeho titulky určují píaristé z ODS“. K tomu si nemohu odpustit dvě poznámky. Za prvé, jak by si pan Paroubek představoval opoziční noviny? Ať se snažím jak snažím, vychází mi pořád cosi úděsného. A za druhé: může se nám zdát, že taková představa je ve svobodné zemi neprosaditelná, výstřední a ujetá. Jenže proč? Pan Paroubek je jeden z nejpopulárnějších českých politiků. Je zároveň krajně výstřední i šikovný (jako kdo se mi nechce jmenovat, zapletl bych se do právě probíhající včřavy). Veřejnosti to tak zjevně nepřijde.

Poslanec KDU-ČSL Kvapil utrpěl záchvat mozkové mrtvice a zjevně zápolí se smrtí. ČSSD uvažuje, zda ho v PS vypáruje, nebo ne. Otázka nejspíš zní: co za to, nebo, jak prý (podle svědectví ministra Nečase) Jiří Paroubek při politických vyjednáváních říká: co z toho budu mít? V poměrech, jaké u nás vládnou, je velmi těžké oponovat tezi, že politika je svinstvo.

Jihomoravský kraj se rozhodl, že se nebude plést do případu učitelky, jejíž údajný pornosnímek se zjevně přičiněním jejích žáků dostal na internet. Nechají to na škole. Tento ústup je mi velmi podezřelý, hejtman Hašek se ještě před pár dny tvářil, jakoby chtěl nešťastnici nechat upálit na brněnském náměstí Svobody coby čarodějnici. Ombudsman se do věci plést nebude, jeho náplní práce je chování státní správy. Kdo se tedy do toho má a může plést? Já se pořád nemohu zbavit podezření, že jde o jakési obludné svinstvo. Právo uvádí jméno učitelky. Proč? Zákon to asi nezakazuje, ale to ještě neznamená, že něco, co zákon nezakazuje, by nemusela být hnusná sprosťárna.

„Plynovod Nabucco zaručí svobodu, tvrdil v Budapešti premiér Topolánek. Zároveň upozornil, že ruský plán na South Stream (plynovod přímo z Ruska po dně Černého moře do Evropy) Nabucco fakticky likviduje, protože by čerpal ze stejných zdrojů. Podle toho, co jsem si přečetl v novinách, může Nabucco dopravovat do Evropy azerbájdžánský plyn, jehož množství na uspokojení evropských potřeb zdaleka nestačí, a navíc Ázerbajdžán není mimo sféru ruského vlivu. Kdyby dopravoval navíc ještě plyn z Turkmenistánu, který má obrovské zásoby, stačilo by to, ale ta země leží na východním pobřeží Kaspického moře a ani poté, co se její bývalý diktátor (údajně) uonanoval k smrti, není příliš spolehlivá. Nabucco by vedl přes turecké území. Turecko za to chce přijetí do EU. Turecko před časem požadovalo podmínečné vyloučení Izraele z OSN, dokud se nestáhne z Gazy. Gruzie, klíčová země, visí v luftě, a je otázka, zda jí Evropa může a chce nějak pomoci. A navíc Topolánek dostal v Moskvě napít čarovného nápoje lásky a zamiloval se do Putina. Není to náhodou tak, že čas na zbudování plynovodu Nabucco byl už prošvihnut?

Generální tajemní k Ústřední rady Židů v Německu Stephen Kramer se rozhodl nezúčastnit se vzpomínkového setkání na oběti holocaustu, protože v Německu roste opět antisemitismus. Důkazem podle něho je, že během války v Gaze vzrostl počet nenávistných e-mailů na adresu Ústřední rady Židů o 40%. Milý pane Kramere! Kdybyste měl možnost sledovat ty odporné antisemitské orgie, které se v té době odehrávaly v českých internetových diskusích (nevšiml jsem si, že by se tam Izraele a Židů vůbec někdo zastal), cítil byste se v Německu jako v ráji.

Ondřej Neff píše v LN o pokleslosti sporů o Hitlera a Stalina, které teď otřásají českou politikou. „Jaké jsou názory sociálně demokratického lídra Jiřího Havla? Koho to zajímá. Podstatné je, že „chválil Stalina“ ve vysokoškolských skriptech koncem 80. let.“ Je mi líto, ale nemohu souhlasit. Především pan Havel nechválil Stalina v uvozovkách, ale tak říkajíc na plnou hubu. A za druhé, u politika mne nezajímají jen jeho názory, ale i jeho věrohodnost. Nevěrohodný politik může mít dnes ty nejpozoruhodnější názory, jenže protože je nevěrohodný, nevím, zda zítra, podle změněných okolností, bude mít ty samé, nebo trochu jiné, nebo úplně jiné. Takže pokud jde o Stalina, kterého pan Havel chválil bez uvozovek: buď ho chválil upřímně,v čemuž moc nevěřím, nebo ho chválil cynicky, věda, že to byla krvavá mrcha, které šlo jen o moc, ale pro dobrou věc je třeba udělat úlitbu, čemuž věřím o něco více, ale taky moc ne, anebo si prostě a jednoduše myslel, že je všechno fuk, čemuž věřím na 99%. Názory lidí, kterým je všechno fuk, mne nezajímají a hrdě se k tomu hlásím.

Čtvrtek 29. ledna: Senát schválil drtivou většinou kompromisní návrh ministryně Filipiové ohledně regulačních poplatků, o němž jsme psali včera. Sociální demokraté byli pro, budou se však snažit v Poslanecké sněmovně prosadit znovu úplné zrušení poplatků (potřebují k tomu teď 101 hlasů), nebo aspoň zrušení poplatků aspoň pro seniory (což by se údajně skoro rovnalo plošnému zrušení poplatků vůbec). Sociální demokraté mají dobrou výchozí pozici: buď dopadnou dobře, nebo ještě lépe. Laťku nastavila paní ministryně.

Podle CVVM přišla ČSSD o 3,5% v preferencích (má však stále 41%) a ODS mírně posílila (o 2%, na 29%). Lidovci se vznášejí nad propastí (5,5%). ČSSD s komunisty by měla ústavní většinu, sociální demokraté by však mohli vytvořit koalici i s malými stranami (s pohodlnou většinou 108 mandátů). Čili košer koalice s malými stranami a v jejím stínu přepsání ústavy s komunisty. Průzkum probíhal mezi 12. a 19. lednem, v té době se už diskutovaly změny ve vládě a vrcholil spor mezi pány Čunkem a Kalouskem. Proměna preferencí je poměrně malá, na drtivé převaze ČSSD a rudého bloku to nic nemění. O tom, že by šlo o začátek nějakého dlouhodobějšího trendu, nelze zatím ani spekulovat.

Hlasováním v Senátu prošel také zredukovaný plán vojenských misí (trošku podobný případ jako regulační poplatky). Pět sociálních demokratů hlasovalo pro. Předseda Paroubek před pár dny „uvolnění“ hlasování zdůvodnil tím, že by to koalice stejně dokázala prohlašovat i sama, ve skutečnosti se sociální demokraté asi chtěli vyhnout problémům a evropskými partnerskými stranami.

Generál Jiří Šedivý bude kandidovat do Evropského parlamentu za Evropskou demokratickou stranu. Pan generál má rozumné názory na řadu významných mezinárodních problémů, dotýkajících se životních zájmů ČR. Zvolení do EP znamená v současné době praktickou neutralizaci zvoleného pro domácí politiku. Skoro bych řekl, že by to v tomto případě byla škoda – naštěstí si dovoluji typnout, že panu generálovi zvolení ani náhodou nehrozí, jen si volební kampaní vylepší image.

Na světové ekonomické konferenci v Davosu vystoupil ruský prezidentopremiér Putin. Varoval před přílišnými zásahy státní moci do ekonomického života a stálé spoléhání na všespasitelnost státu (pan premiér má smysl pro černý humor; je však třeba mít na mysli, že mu jde o to, aby západní země neprováděly žádná protekcionistická opatření, hlavně taková, která by se nějak dotkla Ruska – což doplňuji já. Je třeba vytvořit „právní rámec pro energetickou bezpečnost“ (další výrazný prvek černého humoru). Podle Práva se pan Putin vyslovil pro rovnost ve vztahu západních zemí s Moskvou (správně má nepochybně být: pro rovnost ve vztazích Moskvy s se západními zeměmi). Jako organický doplněk k této informaci třeba uvést, že Gazprom snížil dodávky Polsku v posledních 24 hodinách na polovinu a Polsko je tak v horší situaci než za „plynové krize“. Existují dvě verze, proč se tak stalo: ta první zní, že za to může Ukrajina. Ta druhá, že se tak Rusové Polsku mstí za proukrajinský postoj v době plynové krize a očekávají projev účinné lítosti (do Rumunska a Maďarska, které odbírají plyn stejným způsobem jako Polsko, jde totiž plyn normálně). Kterou z variant upřednostňujete?

Zdá se, že nápoj lásky, podávaný v Moskvě, po čase přestává působit, zatím aspoň na ministra Schwarzenberga. V rozhovoru pro Handelsblatt prohlásil, že Rusko přistupuje k umístění amerického radaru v ČR z imperiálních pozic z dob SSSR, že dobře ví, že systém není namířený proti ní a že se nerozloučilo s myšlenkou, že má právo veta v zemích bývalé Varšavské smlouvy. Tedy to, co v Událostech píšu od samého začátku sporu o radar. Zaplať Pán Bůh za to.

Jinak ruská stanoviska mají své duhově měňavé kouzlo, jaké za Brežněva postrádala. Agentura Interfax s odvoláním na vysokého důstojníka generálního štábu oznámila, že Rusko v reakci na Obamovu zdrženlivost, pokud jde o protiraketovou základnu, zatím nerozmístí rakety Iskander v Kaliningradské oblasti. V zápětí to další „zdroj“, tentokrát z ministerstva obrany, pro agenturu ITAR-TASS popřel: nelze zastavit akci, která zatím ani nezačala, na druhé straně jde o mobilní systémy, které mohou být dopraveny na místo velmi rychle a hned budou připraveny k zásahu. A konečně jiný „zdroj“ pro agenturu RIA NOVOSTI tvrdí, že šlo ostatně jen o projekt generálního štábu a ne o nějakou faktickou činnost. Račte si vybrat, můžete si vybrat vlastně všechno. Nic se sice neděje, ale to neznamená, že se, holoubci, nemáte čeho bát. Na druhé straně ruští partneři nejsou žádní nelidové, když budete moudří, určitě s nimi najdete společnou řeč.

Pátek 30. ledna: Spekuluje se o tom, zda náhodou Pavel Bém nenastoupí na místo „českého“ eurokomisaře, až v červnu odejde ze své funkce Vladimír Špidla. Zdá se, že by si to přálo mnoho lidí z ODS v Praze, kteří touží po primátorském trůnu, ale vyvolený to zuřivě odmítá. Jeho oponenti zatím na jeho vystřelení do Bruselu zjevně nemají dost sil. Taky se uvažuje o tom, že by do Bruselu mohl odejít Topolánek, až skončí jeho vláda, pokud skončí tak brzy. Bylo by dobré vidět (viz příklad Vladimíra Špidly), že takový odchod je jen dobře zaplacená politická kapitulace.

Europoslanec Kohlíček (KSČM) se napil smetany, poprášil si packy moukou, aby vypadaly jako tlapky kozí maminky, a hovoří ke kůzlátkům tenkým hláskem: Vznesl jsem požadavek, aby bylo do programu návštěvy (papeže,bd) zakomponováno také Pražské Jezulátko. Účelem, je upozornit na současný stav objektu, který se snaží změnit obecně prospěšná společnost. Pokud by papež objekt navštívil, jistě by to pomohlo při propagaci a tím i získání fondů na opravy.“ Zřejmě chce oslovit před volbami do europarlamentu i poživače opia lidu. Měl jen za „současný stav objektu“ doplnit, „do kterého jsme ho přivedli především my za naší čtyřicetileté nadvlády“.

Petr Uhl je demagog první třídy: tvrdí dnes v Právu, že pravice touží umístit v Brdech radar, aby „Rusové viděli“. Ve skutečnosti ČR kývla na americký projekt radaru, který měl být součástí protiraketového systému bránící Evropu a USA před balistickými střelami z nevypočitatelných oblastí středního východu. Nato Rusové spustili řev, že s tím zásadně nesouhlasí, protože systém je namířený proti nim. Obvinění je absurdní (proti dokonalým ruským raketám by byl bezmocný) a zároveň nestydatě účelové: Rusko si chce diktovat, co smí nebo nesmí být v jeho někdejších koloniích (v tomto případě americká základna, součást systému, který má bránit taky nás, nikoli před Rusy, na to nestačí). Iniciativa byla ruská a odmítnout je ji nutné, Rusové nemají co vetovat opatření, která ČR podniká i pro ochranu své vlastní bezpečnosti.

Pan Petr Blahuš, který si mne před časem povolal k výslechu kvůli Mnichovské dohodě, opěvá v Právu krásy Brd. Jen z náznaků v textu si čtenář může dovodit, že po celou dobu bolševismu byla velká část oblasti vojenským prostorem, kam normální smrtelníci nesměli. Důvod, proč byl článek napsán, je myslím zjevný: je to jakási nepřímá podpora návrhu dr. Ratha, aby se celá oblast prohlásila za chráněné území a nemohla se tam postavit radarová základna. Příspěvek do rubriky „jak číst Právo“.

Českých médiích zavládla bezuzdná radost nad tím, že Island má první lesbickou premiérku. Pokud je kromě toho ještě schopná, je to OK. Jinak k radosti není důvod, stejně jako by nebyl, kdyby byla neschopná a heterosexuální. Máme si snad jen kvůli příkazům politické korektnosti vybírat za premiérky lesbičky?

Sobota 31. ledna: opozice má problém se senátní úpravou zákona o regulačních poplatcích ve zdravotnictví. Pokud ve Sněmovně neprojde, bude se hlasovat o původním návrhu opozice v PS, který musí být schválen většinou 101 hlasů (jde o přehlasování Senátu) a ty opozice nejspíš nemá (absence a nepřítomnost jsou v tomto případě fakticky hlasy proti). Pak by zůstala v platnosti původní verze zákona a znamenalo by to jakési „posmrtné“ vítězství ministra Julínka. Docela bych mu to přál. Jenže Paroubkova ČSSD zvolí nepochybně v této situaci řešení „pragmatické“ (lidově se říká vyčůrané). Zjevně aby se vládě pomstila za tento dílčí neúspěch (nebo vlastně jen částečný úspěch, protože senátní kompromis je ústupkem ministryně Filipiové opozici), rozhodla se ČSSD způsobit ve vybírání rergulačních poplatků na krajské úrovni totální chaos. Těžko říci, zda je to schválně nebo, což je o hodně pravděpodobnější, bezděčně, prostou neschopností nových hejtmanů dohodnout se na společném postupu. Takové „řešení“ je ovšem na delší dobu neudržitelné.

Podle agentury STEM by opozice měla vládu během českého předsednictví EU tolerovat. Přeje si to 82% lidí. Je jen obtížně představitelné, že by výsledek byl jiný. Vzhledem k dobrým vztahům mezi STEM a ČSSD to vypadá, jako kdyby si Paroubek vytvářel zázemí k tomu, aby mohl vládu aspoň v těch elementárních věcech (párování poslanců) šetřit. Opak by nepůsobil v Bruselu dobře (což netřeba dokládat průzkumem veřejného mínění v centrále EU).

Z rozhovoru s ministryní Filipiovou v MfD vyplývá, že není úplně nekvalifikovaná pro řízení resortu. Má totiž s českým zdravotnictvím základní podstatnou zkušenost, totiž zkušenost pacienta. Podle toho, co říká, je dnes na vozíčku kvůli způsobu a kvalitě poskytnuté péče. Ovšem, tenkrát to bylo ještě „socialistické“ zdravotnictví. Jenže paní ministryně také poznamenává: „Navíc mám takovou zkušenost, že pokud přijdete do státního zařízení, tak tam jste diagnózou. V případě, kdy přijdete k soukromému lékaři, tam je to jiné.“ Moje zkušenost je naprosto totožná, s tím, že ve státním sektoru přežívají mocná rezidua socialismu (jsou samozřejmě výjimky na obou stranách, ale jen výjimky, nic víc).

O tom, jak se nová americká reprezentace postaví k problému protiraketového štítu, se prý rozhodne příští týden na konferenci v Mnichově (jde o pravidelnou každoroční bezpečnostní konferenci, za USA se zúčastní ministr Gates a možná i viceprezident Biden). Místem konání je to tentokrát skoro symbolické. ČR bude ovšem v lepší pozici než kdysi, konference se smějí zúčastnit hned tři čeští politici, vicepremiér Vondra a ministři Schwarzenberg a Parkanová.