Co týden dal

Středa 2. ledna: Novoroční projev prezidenta Klause (věnovali jsme mu naši dnešní glosu) vyvolal předvolební agitační bouři. V čele kritiků stanul Jiří Paroubek. Označil prezidentovo vystoupení za „mimořádně prázdné“ (stanoviska pana Paroubka jsou otravná svou účelovou vypočitatelností), a dodal, že se Klaus chlubí cizím peřím, když prohlašuje nynější období za „nejlepší“, protože je nejlepší díky politice sociálně demokratických vlád, které po roce 1997 vyvedly zemi z krize. Ještě že nynější období není nejlepší a že nejspíš bude ještě hůř – taky a především díky Paroubkovi. Klausův protikandidát Švejnar taky nepřekvapil, prohlásil, že on je člověk spíše otevřený navenek, kdežto Klaus se orientuje na místní scénu, a že se dívá trochu víc dopředu, kdežto Klaus se víc zajímá o minulost. Inu, pochval se radši sám, jinak ti hrozí, že tě nikdo nepochválí. Zvyk říkat „trošinku“ (víc dopředu) a myslet přitom „obrovsky“ tu zavedl Václav Havel, který byl taky přesvědčen, že skromnost je čistě verbální záležitost. Ostatně Havel vystoupil energicky na Švejcarovu podporu, vytkl komunistům, že jim dost nevadí Klaus, který je „v podstatě tržním fundamentalistou“ (Klaus je ovšem taky v podstatě fundamentalistickým šovinistou a Putinovým kamarádem, což jde komunistům pod fousy) a že jim naopak vadí jeho, Havlova podpora Švejnara. Nechápu, proč Havla irituje, že na rozdíl od Klause vadí komunistům, vždyť by na to měl být pyšný. A proč se je najednou snaží vychovávat.

Pohled na půlnoční Václavák v České televizi připomínal záběry z občanské války. Lidé se nenásilně a vesele učí zacházet s výbušninami, třeba si myslí, že by se jim to mohlo hodit, a navíc to vypadá, jako že se tu simuluje jeden rozměr života, který nám už dlouhou dobu chybí: vždyť kdy se naposled v pražských ulicích opravdu vydatně střílelo!

Milan Vodička vzpomíná v MfD poněkud melancholicky na ohavné šaškování evropské intelektuálské levice a akademické mládeže v roce 1968. My jsme tehdy ovšem měli jiné starosti. Řada západoevropských radikálů z té doby, upřednostňujících sex před válkou (ruské jednotky v závěru druhé světové války dokázaly, že obojí lze harmonicky skloubit) se posléze usadila a stali se z nich uznávaní politici a byznysmeni. Obávám se, že preference sexu před válkou v nich přece jen podvědomě zůstala – a že kdybychom se náhodou ocitli v rejži, vrátí se ke svým původním, revolučním preferencím a prodají nás jako v osmatřicátém – samozřejmě, pokud se včas nevzdáme protivníkům dobrovolně.

Čtvrtek 3. ledna: Mirek Topolánek podle českého tisku připustil, že bude muset vzít Jiřího Čunka zpátky do vlády. Následovala hněvivá reakce zelených (dala se ostatně čekat). Řečem o „výměně“ Čunkova návratu za lidovecké hlasy pro Klause nevěřím, všechny lidovecké hlasy nikdo nedokáže zaručit, protože velitelé jsou v záležitosti Čunek rozštěpeni a nikdo je nemůže při volbě kontrolovat. Taky bych řekl, že gesto dobré vůle už bylo učiněno v podobě koaličního návrhu zákona o odškodnění církví. Problémem se zabývá naše glosa. Pan Topolánek cítí hořkost k novinářské branži, a prohlásil v té souvislosti, že se na pana Čunka konal „mediální hon“. Ve skutečnosti chování pana Čunka v průběhu „štvanice“ připomínalo zajíce, který před smečkou loveckých psů tančí kozáčka. Co pak pejskům zbývám, vždyť jsou na světě od toho, aby zajíce honili.

Prezident ještě není zvolen a ČSSD se už se svými přáteli z KSČM opře o to, kdo z nich zavinil, že byl na hadě sedí znovu Klaus. Vyměňují si za tím účelem dopisy, Paroubek ten Filipův nezveřejnil, ale to si moc nepomohl, u nás pořád ještě existují svobodná média a dopis už je venku díky Harvardským, totiž Britským listům. Směšné je, že pan Paroubek volá předsedu Filipa na pomoc proti „modré totalitě“. Obrací se na borce v oboru totality zkušeného, s nepřehlédnutelnou praxí.

Někteří čeští mediální experti (Karel Hvížďala, Jan Potůček) soudí, že role veřejnoprávních médií bude stoupat, kdežto soukromé televize se spíše spojí s internetem (a v něm se po zieleniecovsku rozpustí, dodáváme my). Vznikl by ideální stav ruského typu, kdy by v éteru dominovala připodělaná polostátní televize kontrolovaná hned dvěma cenzurními orgány (Rada ČT, RRTV) a přes ně parlamentní většinou. Je snad smyslem přechodu na digitální vysílání právě tohle?

Okresní státní zastupitelství v Trutnově obžalovalo šest členů skupiny s poetickým názvem (to ze mne mluví ještě zážitky ze Silvestra v televizních kanálech) Ztohoven, kteří vložili do krajinných záběrů, vysílaných ČT2, cosi na způsob exploze jaderné pumy. Žaloba zní „šíření poplašné zprávy“. Poplašit někoho mohl ten záběr těžko, vypadal jako ta miniexploze ze závěru filmu Predátor. Přesto si myslím, že „autoři“ si popotahováni být zaslouží – stejně jako např. někdo, kdo se vydělá na nástupišti metra, abych zvolil příměr, který je v souladu s nápaditým jménem skupiny.

Dívka z německého města Mittweida, která údajně hájila holčičku z přistěhovalecké rodina před skinheady a oni ji zato vyřezali „do boku“ hákový kříž, si, jak se zdá, všechno vymyslila. V seriozním britském listě The Times prý o tom městě mezitím kdosi rozvášněně poznamenal, že „je to nacistické krysí doupě, které je třeba vybombardovat“. Upřímně řečeno, být Angličanem, příliš bych v souvislosti s Německem o bombardování nemluvil. Je to sice míň nehorázné, než kdyby Němci mluvili v souvislosti s Izraelem o holocaustu, ale přesto nehorázné.

Pátek 4. ledna: na včerejším obědě s prezidentem Klausem se předseda Senátu Sobotka i předseda PS Vlček údajně shodli, že všechna kola jedné volby by se měla konat v jednom dni (stejně tomu bylo i minule) a že mezi jednotlivými volbami, bude-li voleb více, by měla být týdenní přestávka (minule byly přestávky mezi volbami delší). Vlček tím vzbudil nelibost v řadách vlastní strany. Sociální demokraté by prý chtěli mít mezi volbami víc času na vyjednávání o podpoře pro svého kandidáta. Spíš to ale vypadá, že sociálním demokratům vyhovuje situace nejistoty a neklidu, mohou to svést na vládu a na ty, co podporují Klause, a předpokládají, že jim porostou preference. Je to paroubkovská taktika: buď bude po našem, nebo vám z toho uděláme kůlničku na dříví. Primitivní, ale může to fungovat. Pokud panu Vlčkovi nesedí tahle taktika, má recht. Není přitom sám jako kůl v plotě, podpořil ho místopředseda a vrchní kverulant ČSSD Škromach, který zřejmě není Paroubkovou politikou silné ruky příliš nadšen, protože pak zbývá málo prostoru pro ostatní „přátele“. Což by byl koneckonců taky legitimní důvod.

Senátorský klub ODS se rozhodl vyhovět Švejnarově žádosti o slyšení. To je rozumné a slušné, senátoři ODS ostatně vždycky patřili k vychovanější části strany. Poslanci se ještě nerozhodli. Je v logice věci, že by Švejnar měl dostat příležitost oslovit volitele ODS, přestože strana navrhuje jiného kandidáta. Naproti tomu není v logice věci, když ČT opětovně vnucuje Klausovi televizní duel se Švejnarem, ačkoli ten to už jednoznačně odmítl. Je těžké se zbavit dojmu, že to veřejnoprávní televize dělá proto, aby povzbudila populistické nálady ve veřejnosti, pocuchala Klausovi image a přihrála malou domů sociálním demokratům (signály nemístných sympatií tu už byly). Lidé, kteří Klause pořád dokola zvou, musí přece předem vědět, že jim nevyhoví. Není to příliš slušné.

Václav Havel chtěl poučovat KSČM o tom, proč má volit Švejnara, a se zlou se potázal: dnes se do něho v Právu obul předseda strany Filip. Tématu se týká naše glosa.

Poté, co Topolánek naznačil, že vzhledem k lidoveckému tlaku mu asi nezbude než vzít předsedu KDU-ČSL Čunka zpět do vlády, a zelení se tomu rozhodně opřeli, ozvaly se i v KDU hlasy, že strana není ve vládě proto, aby se udržel ten či onen ministr. Dalo se to čekat, lidovci nejsou v otázce svého předsedy jednotní a Čunek nemá prostředky k tomu, aby na Topolánka účinně tlačil. Taky mám dojem, že vyhlídka na lidovecké hlasy Švejnarovi je jednak hodně mlhavá a jednak to není zrovna to, co by Topolánkovi nahánělo největší hrůzu. Jistě mu záleží na tom, aby Klaus vyhrál, ale vůbec by se nejspíš nezlobil, kdyby to bylo s pořádně odřenýma ušima (to je moje spekulace, ovšem). Na druhé straně zelení (Kateřina Jacques) trochu mírní tvrdost původního Bursíkova protestu. Jen ministr Schwarzenberg trvá na svém. To je opravdu zvláštní: jít tvrdě po Čunkovi může konec konců opravdu znamenat pár lidoveckých hlasů pro Švejnara. Je to smysl té hry? Pak by nebyla zrovna moc zodpovědná.

MfD se dovolává právní expertky v tom, že Topolánek k rozvodu nepotřebuje souhlas své manželky. To jistě ne, ale rozvod se tím komplikuje, protahuje a premiérovi to uškodí u veřejnosti. Přitom ve věci rozvodu předsedy vlády a předsedy ČSSD není rozdíl ani tak mezi Paroubkem a Topolánkem, jako mezi (bývalou) paní Paroubkovou a paní Topolánkovou.

Sobota 5. ledna: bezdomovec, který zachránil novorozeně odložené do popelnice, se projevil jako nevděčník. Z pohodlného asylu, který mu poskytl pražský magistrát (a pan primátor se přitom trochu zviditelnil) uprchl oknem, poranil se, pak se popral s lékaři a nakonec přistál v Bohnicích na psychiatrii. Zase jeden, co se nechce dát sociálně spasit. Pokud zbude čas, k tématu se vrátíme.

Organizátoři rallye Dakar museli závod zrušit kvůli teroristické hrozbě. Zdá se, že se Západ (tedy my) bude napříště muset v lecčems uskrovnit. Žijeme (už zase) ve výjimečné situaci (a nevím, zda se o ní s naším prezidentem dá říci, že je ta nejlepší, jakou jsme zažili; optimismus vyplývá jen z toho, že mloci zatím nevystrkují hlavy z Vltavy, a pokud ano, jsou to mloci slovanští, kteří jsou blízcí našim srdcím). Civilizované politické útvary se čas od času musí omezovat. Kdyby byli za císaře Augusta pořádali populární a oblíbené orientační běhy Teutoburským lesem, taky by si je museli po určité době odpustit.

Podle agentury Median má teď ČSSD skoro 9% náskoku před ODS a v parlamentu by měla spolu se spřátelenými komunisty 114 mandátů. Zdá se, že se Topolánkova vláda přece jen pomalu propadá do pozice té Špidlovy.

ČSSD chce veřejnou volbu prezidenta. Má zjevně panickou hrůzu z odpadlíků a zároveň chce ztížit komunistům, aby hlasovali pro Klause. ODS naopak v odpadlíky doufá a je pro zachování dosavadního způsobu. Pokud komunisté budou muset hlasovat veřejně, může se stát, že nebudou volit Klause ani Švejnara a nebude hned tak zvolen nikdo. Veřejnou volbu bez ODS nelze prosadit v Senátě, kde má ODS většinu (ke změně způsobu volby stačí prostá většina). Může se tedy stát, že by měl Senát volit prezidenta jinak než PS, což by se blížilo šaškárně. Jinak je rozhodně lepší, když budou prezidenta volit aklamací, než když budou volit jakoby tajně a všichni sociální demokrati před urnou ukážou vyplněný lístek panu Paroubkovi.

Největší svoboda, jakou zažil Jiří Hanák (totiž tisková) existovala v roce 1968, „protože tehdy neplatilo Leninovo, že „Svoboda tisku (za kapitalismu) je svoboda pytle peněz majitele novin““. Na jednu stranu je hezké, že se ten člověk tak upřímně hlásí k Leninovi. Na druhou je pozoruhodné, jak málo mu stačí ke štěstí: ne že by v roce 1968 nebyla v médiích taková míra svobody, jaká předtím za komunistického režimu nikdy nebyla. Ale se situací po roce 1989 se to vůbec nedá srovnat. V roce 1968 vycházely jen ty deníky, které vycházely po celé období komunistické éry, a žádné jiné. Seděli tam titíž lidé, jen někteří z nich se propracovali k lidské tváři. Televize byla jedna, státní, komunistická, a totéž platilo o rozhlase. Nebyla to žádná pluralita v pravém slova smyslu. Svoboda tisku bez soukromého vlastnictví médií je nemožná. Vidím to zkrátka úplně naopak než Lenin s Hanákem.

Jiří Paroubek poskytl celkem zábavný rozhovor Právu. Prohlásil mimo jiné: „Jsem snad jediným českým politikem, který se tu a tam za něco dokáže omluvit.“ Přesnější formulace by byla: jsem snad jediným českým politikem, který dělá takové věci, že mu občas nezbývá než se za ně omluvit. ČSSD je prý už řadu měsíců vystavena mediální blokádě, podobné prý té, které čelí komunisté (svůj díl dostalo i Právo, které prý v poslední době netiskne panu premiérovi jeho mistrné komentáře). Obvinil ODS, že zorganizovala Kubiceho zprávu, že úplatkem nebo vydíráním zkorumpovali poslance Melčáka a Pohanku a že nepatřičně zasáhli do trestního stíhání Jiřího Čunka. Pokud jde o to, zda nám vládnou političtí gangsteři, neví, zda by volil přímo ten termín (tedy: možná jo, možná ne). Přitom mluvit o „zorganizování“ Kubiceho zprávy je silně přehnané (mohli nanejvýš pomoci Kubicemu vystoupit v parlamentním výboru a přispět nějak k medializaci případu) a o tom, že by pana Melčáka a Pohanku bylo třeba vydírat, mám velké pochybnosti. Navíc se mi zdá, že zejména pokud jde o vztah k médiím, Paroubek se za svého premiérování nepředvedl v nejlepším světle (např. faktický zákaz pořadu Bez obalu přinejmenším ovlivnil). A že je ochoten udělat všechno pro to, aby se dostal a pak udržel k moci (což taky vyčítá ODS) platí i pro něj.

O něco méně zábavný je rozhovor ministra Nečase v MfD. Vedení KDU-ČSL si prý musí být vědomé (tj. mělo by si být vědomé), že případné teoretické nezvolení Václava Klause bude mít dramatický nestabilizující vliv na fungování koalice. Co to znamená? Půjde snad ODS na truc do koalice s ČSSD, teď, když jí propadly preference tak jako kdysi Špidlovi? Bude Paroubek o takového koaličního partnera stát a nebudou mu příjemnější předčasné volby? Nebo půjde ODS dobrovolně do opozice? Dále mluví o zlé vůli médií (v případě Jiřího Čunka). To je zajímavé, o zlé vůli médií mluví i Topolánek (když jde o zdravotní reformu). Všichni politici jsou s médii nespokojeni. Nejdou jim dost na ruku. To není zase až tak špatné vysvědčení pro média, spíš pro politiky: těžko se vyhnout podezření, že by to raději viděli jako za Husáka. Jinak je pan Nečas věřící, ale považuje to za svou zcela soukromou záležitost. Ovšem, mohlo by mu to vadit u voličů. Zjevně přistoupil na Klausovu „zahrádkářskou teorii“. Jeden je letecký modelář, jiný zahradničí, on je věřící. Není to nic proti ničemu.

Pondělí 7. ledna: Komunisté mají plán pro první prezidentskou volbu: v prvním kole podpoří Švejnara, aby se z PS dostal do 2. kola (Klaus má kandidaturu ze Senátu zajištěnu, protož ODS má v Senátu absolutní většinu), v druhém kole nepodpoří nikoho, takže je velmi pravděpodobné, že prezident nebude zvolen (a pokud bude, komunisté budou teoreticky tak říkajíc z obliga – teoreticky ovšem, protože se nedá vyloučit, že někdo z komunistických volitelů si zahlasuje podle vlastního gusta, ani ti komunisté už nejsou to, co bývali). V případě nezvolení prezidenta by komunisté chtěli, aby do druhé volby strany po dohodě nasadily „nestranické“ kandidáty. Představa nestranického kandidáta za komunisty je zábavná (pokud se nedá uhovořit např. prof. Kohák). S podporou Klause KSČM podle předsedy Filipa nepočítá, pro podporu Švejnara je „holubice“ Dolejš. ODS ovšem od kandidatury Klause neupustí, a je pravděpodobné, že pokud jí to nevyjde v první volbě, v druhé nebo ve třetí bude slavit „triumf z únavy“. Prezidentský kandidát Švejnar zatím rozjíždí volební kampaň, zahrnující i cesty po republice. Na tom není něco v pořádku: simuluje se tak, jako by byl prezident volen plebiscitem. Má snad „lid“ tlačit na volitele ve smyslu stupidního hesla z minulých voleb „Poslanče ty nezbedný, hoď Sokola do bedny?“

V souvislosti s prezidentskou volbou se diskutuje, má-li být prezident volen tajně nebo veřejně (píše o tom např. bývalý poslanec ČSSD Koudelka v dnešním Právu). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Spor mezi ministrem spravedlnosti a předsedkyní Nejvyššího soudu (podnět k němu zavdala ministryni kárná žaloba na dr. Brožovou) mi připadá nepřehledný. Je zjevné, že vláda, ODS a prezident by Brožovou rádi vypudili (ač k tomu nemají žádné instrumenty), jako osoby na svém místě se jí ovšem není ochoten pořádně zastat ani předseda ČSSD. Zdá se, že tahanice je jeden z projevů politického patu v ČR. V zásadě si ovšem myslím, že je správné, když je vysoký soudní funkcionář exekutivou (u prezidentem) neodvolatelný, protože jinak by se justice mohla snadno stát nástrojem výkonné moci.

Článek v Právu o „církevních restitucích“ zdůrazňuje, že „církve“ dostanou takový balík, že nebudou vědět co s ním: např. Církev bratrská 50 milionů ročně, správně by asi měla ještě platit, že jí čeští ateisté vůbec dovolí existovat. Na druhé straně jiné „církve“ (např. mohamedáni) ostrouhají, ač by si nepochybně nějaký ten milion taky zasloužily. Chtěl bych říci, že v zásadě je důležité, aby se realizovala odluka církví od tohoto státu. Vládní návrh je jakási cesta k ní, že by prošel (nebo že by ho Paroubek, jakmile se dostane k moci, podobně jako spoustu jiných v „legislativní zrušovací smršti“ okamžitě nezrušil), je ztěží představitelné.

Ředitel soukromé Vrchlabské nemocnice (a bývalý Rathův náměstek) Dryml nehodlá vybírat od důchodců a nezletilých poplatky za ošetření, protože s nimi nesouhlasí. Podle něho pojišťovnám není nic do toho, jak nemocnice s vybranými penězi naloží. To jistě ne, ale napřed je neomcnice musí vybrat, zaevidovat, pak pacientům vrátit a vrácení rovněž zaevidovat. I tenhle postup má přitom poněkud sabotážní charakter. „Existuje něco jako selský rozum, k jehož nabytí nemusí člověk oblékat talár“, píše v souvislosti s Drymlovým rozhodnutím v Právu Alexandr Mitrofanov. A stěžuje si, že mluvčí ministerstva zdravotnictví, když o Drymlově rozhodnutí v ČT hovořil, dělal grimasy jako potentáti za totáče. Grimasa jako zas totáče se dosti těžko posuzuje. Jiné je to se slovy. Ve skutečnosti se za stalinismu právě hojně omílala – a už na prahu stalinismu taky uplatňovala – zásada, že selský rozum je důležitější než právní kvalifikace. Když je nás hodně a máme sílu, můžeme si dovolit ignorovat zákony ve jménu selského rozumu.

Premiér Topolánek otálí s garancí vlády pro konání olympiády v Praze. Příznivci namítají, že podpis nebude stát vládu ani halíř. Otázka je, co bude stát ČR pořádání olympiády. Výron primátorského populismu může nás všechny přijít pořádně draho.

Extrémně nacionalistická „Národní strana“ (v MfD píší „neonacionalistická“, co to znamená?) zahájila nábor do „Národní gardy“. Podle zakladatelů této instituce má jít o „neozbrojenou složku, která je založena na přísném vojenském principu“. Je naprosto nepřípustné, aby si strany zakládaly vlastní polovojenské organizace (přesněji řečeno bojůvky). Jde o instrumenty k „pokračování politiky jinými prostředky“. Pokud to naše zákony umožňují, není s nimi něco v pořádku. Minstr vnitra se zatím omezuje jen na silná slova.

Slovenský prezident požaduje, aby vláda měla vlastní média, kde by mohla prezentovat svá rozhodnutí a svoje názory, aniž by je někdo přehodnocoval. Není jasné, zda kromě těchto médií mají existovat ještě nějaká jiná. V civilizovaných zemích je vláda jedna věc a média druhá, vláda má konat a média mají komentovat. Dnešní Slovensko, zdá se, je v červeném to, co bylo Polsko za PiS v černém.

Přiznám se, že nesleduji Harvardské, přesněji řečeno Britské listy, tentokrát jsem udělal výjimku. Vyřizuje si tam totiž se mnou účty šéfredaktor Islámských listů Lukáš Lhoťan. Zájem Britských a Islámských listů jsem poznal podle toho, že se mi ve statistice trochu zvedla návštěvnost a objevil se v ní link na BL. Pan Lhoťan polemizuje s mým textem „Pro základnu“ z března minulého roku, a to tak, že si napřed vymyslí nějaký citát z neexistujícího „kompromitujícího“ zdroje, pak k němu přirovná skutečný citát z mého textu a následně mne označí za „xenofoba“. „Xenofob“ zní podobně jako za protektorátu „židomil“, označení má lehce vlajkařský podtext, naštěstí Islámským i jiným listům snad dosud chybí mocenský background, aby to mohlo mít pro dotyčného citelné následky. Pozornost BL není bohužel pro Události příliš velkým přínosem, sice mi na den trochu stoupne četnost (ne zase až tak moc), ale nepředpokládám, že by se čtenářské okruhy Událostí a BL příliš překrývaly.

Úterý 8. ledna: ČT upozornila na několik schůzek exministra Němce, místopředsedy Nevyššího soudu Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové. U jedné byla prý i nejvyšší státní zástupkyně Vesecká a mělo jít o manipulaci případem Jiřího Čunka. Jde o úplně stejné spekulace jako v případě Čunkova údajného úplatku, v rozkrývání problému se mohutně uplatňuje institut „důvěryhodného zdroje, který si nepřeje být jmenován“. Předseda ČSSD Paroubek chce nyní zřídit parlamentní komisi, která má celou záležitost prošetřit. Jak? Bude mít k dispozici i mučidla, nebo jen nepřehlednou řadu „důvěryhodných zdrojů, které si nepřejí být jmenováni?

Prezidentský kandidát Švejnar zahájil předvolební tažení audiencí u arcibiskupa Vlka. Nevím, proč má Jeho Eminence takovou snahu plést se, byť i jen nepřímo, do praktické politiky. Udělal to už kdysi v době sarajevského atentátu a mnoho tím nepomohl ani sobě, ani těm, kteří ho k angažmá zmermomocnili. Ted to bude nejspíš stejné. Má se snad říkat: kam čert nemůže, arcibiskupa Vlka nastrčí?

Předseda KDU-ČSL Čunek začíná připomínat expatriarchu Československé církve husitské Schwarze. Za jeho kauzami a aférami prý stojí nepřátelé, kteří chtějí zničit KDU-ČSL: „Existují síly a osoby, které vynakládají nem,alé úsilí nas to, aby znemožnily další působení KDU-ČSL jako samostatní a suverénní strany na české politické scéně“, píše na internetových stránkách KDU-ČSL. Ve skutečnosti jen Paroubek a ČSSD využívají jeho nemožného chování a záhadných milionů, které kolem něho krouží (či kroužily) ke znemožnění Topolánkovy vlády. Dělala by to, možná trochu míň nechutnou formou, každá opozice. (Kdyby se ovšem pan Čunek a KDU-ČSL rozhodli dát se do koalice s Paroubkem, vyměnily by se nejspíš role a Čunek by byl najednou pro ČSSD jako lilium.)

Další zpupný šlechtic oholen! V roce 1998 byl český stát násilím přinucen vrátit Jerome Colloredo-Mansfeldovi zámek v Dobříši, který, jak známo, předtím sloužil rozvoji vlastenecké literatury rudého zabarvení. Naštěstí se podařilo od nemovitostí oddělit movitosti, totiž vybavení, a jejich vydání teď Nejvyšší soud definitivně zabránil. Aristokratovi tak zbudou jen holé zdi, jak kdesi v tisku radostně konstatovali. Ještě lepší by bylo bývalo vrátit mu zámek, ale ne parcelu, na níž je postaven. Pan Mansfeld by ho pak musel nechat vyzvednout do ovzduší. Restituce po česku jsou věc zábavná – bohužel jen pro nezúčastněného pozorovatele.

Premiér Topolánek prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny mj., že Češi obvykle všechno vidí negativně, a když k něčemu dojde, podělají se. Inu, jak kdo, někteří ano, někteří ne. Nevím, proč premiér takovými pitomými výroky dodává úplně zbytečně munici šovinistům z ČSSD a extrémním nacionalistům, po nichž by jinak ani pes neštěkl.

Petr Uhl polemizuje v Právu s Ondřejem Nefem. Součástí polemiky je výčet Neffových hříchů z minulosti. Prý vystudoval v roce 1970 a 1981 dvě školy (podle pana Uhla se asi za normalizace nesmělo studovat, a kdo studoval, může dnes nanejvýš držet hubu, typicky chartistická konina) tvořil romány sci-fi, byl redaktorem Mladé fronty a psal tam hezky i o balkonové Gottwaldově fotografii z února 1948. Jednak bych řekl, že podle Paroubkovy doktríny to už nejsou zase až tak velké prohřešky, a jednak, i kdyby byly, neznamená to, že pan Neff nemůže mít pravdu, nemůže ji vyslovit a nemůže mít nárok na to, aby se v první řadě posuzovalo, zda má pravdu nebo ne, a ne to, jaké fotografie se mu líbily nebo nelíbily za totáče.

Sedm poslanců ODS (mj. paní Dundáčková a Páralová a pan Pleva) podepsali petici, volající po obraně hodnot, jako je národ, tradiční rodina, rozdělení rolí mezi mužem a ženou, a varující před ideologií šířící se u nás z Evropské unie. Petici iniciovala krajní pravice a poslance ODS nachytala na to, že se přizpůsobila klausovské šovinistické rétorice. Poslankyně Dundáčková se hájí, že autorství petice připisovala Občanskému institutu. Nicméně je zjevné, že Klausova kreace „normální strany evropského typu“ nebyla zcela dokonalá, takže napravo nepozorovaně srůstá s extrémisty.

KSČM hodlá v prvním kole prezidentské volby podpořit Švejnara, v druhém a třetím nikoho, a v další volbě postavit vlastního kandidáta. Tím pomůže ke zvolení Klausovi. Věřím, že si komunisté nakonec uvědomí, co je jejich posláním, totiž rozvrátit tento vratký demokratický systém, aby se na jeho troskách dal postavit jiný, podle jejich gusta: a že dají své hlasy Švejnarovi, protože zvolení Švejnara by byl rozhodný krok tímto směrem (o tom, že něco podobného není kandidátovým úmyslem, nepochybuji; jenže úmysly jsou jedna věc, a možnosti takto zvoleného prezidenta druhá).

Z průzkumu agentury CVVM vyplývá, že za posledního tři čtvrtě roku poklesla (i když jen mírně) důvěryhodnost všech ústavních institucí (přičemž u PS a Senátu už k dalšímu poklesu není moc velký prostor). Lidé jsou dosavadním uspořádáním společnosti otráveni: další bod pro komunisty a jejich spojence.

V dnešní glose se ještě vracíme k boji ČSSD s poplatky u lékaře.

Středa 9. ledna: Mirek Topolánek včera prohlásil na téma volba prezidenta: „Tajnost by měla být zajištěna, protože v nepřímé volbě to nejhorší, co by se mohlo stát, že zákonodárci by měli pocit, že volba není tajná, že svobodně nemohou vyjádřit svůj názor“. Zákonodárci mají pocit, že mohou svobodně vyjádřit svůj názor, jen tenkrát, když ho říkají tak, že na ně není vidět, nikdo neví, kdo ho vlastně říká? Čím se pak liší od někdejších popisovačů zdí veřejných záchodků a nynějších diskutérů na webu? Proč se zákonodárci bojí přiznat ke svým názorům? A neměla by snad tedy být všechna hlasování v parlamentu tajná? A všechny projevy? Neměli by poslanci chodit v burkách?

Zdá se, že premiér ve věci olympiády couvnul. Nyní prý jde jen o poskytnutí právních garancí, což znamená jen uznání určitých pravidel hry. Vládu to nezavazuje k finančním povinnostem. Ale proč se mají uznávat pravidla hry, v níž se hraje o megalomanský populistický projekt, který znamená pro ČR neúnosné riziko? Premiér zjevně kalkuluje s tím, že Praha stejně ostrouhá a nebude to na něm. To je postoj na můj vkus postoj příliš pragmatický – ve věcech jako je akce Olympiáda by mělo platit: vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Právo uvádí (hned pod sebou) dva pozoruhodné komentáře, jeden od europoslance ODS (a ve volných chvílích komentátora) Zahradila, druhý od odborníka v oboru public relations, lobbyisty a ve volných chvílích komentátora Jiřího Pehe. Je to šťastné setkání, oba pánové patří k sobě jako Pat a Patachon nebo Bouvard a Pécuchet, jako pozitiv a negativ jednoho obrázku. Pan Zahradil odhaluje špinavé rejdy „Pravdylásky“, pan Pehe si vyřizuje účty s pravicovými komsomolci z LN (mj. i se mnou). K oběma textům se vrátíme.

Slovenský premiér Fico se věnuje budování historického backgroundu pro své vládnutí. Má ho tvořit vedle Jánošíka ještě někdejší vládce velkomoravské říše Svatopluk: v případě Velkomoravské říše šlo totiž o první slovenský stát. Musím říci, že toto historické blbnutí nechápu, bylo v módě někdy v devatenáctém století (viz naše Rukopisy). Hodnotu národa a státu zakládá to, co prosazuje teď, a ne to, zda tu byl už v osmém století po Kristu.

Klausovi stoupenci hodlají bombardovat volitele e-maily, které by je měly přimět, aby volili jejich guru. To je neslušné podobně jako Švejcarova velkolepá kampaň, možná ještě víc, protože u Švejnara může jít o jakési nedorozumění, tady jde o zjevný nátlak. Václav Klaus je jiný formát: když ho požádali o debatu se Švejnarem před Senátem, prohlásil, že se mu to sice dvakrát nelíbí, ale pokud na tom budou senátoři trvat, je ochoten se podřídit. Proti besedě před senátory nelze totiž říci ani popel, je to kampaň na pravém místě. Problému „prezidentské volební kampaně“ se týká naše dnešní glosa.

K vyjasnění nové linie MfD, jak se utváří odchodu Pavla Šafra z místa šéfredaktora, dnes velmi podstatně přispěl Tomáš Zahradníček. Oba prezidentští kandidáti jsou fajn, pokud jde o komunisty, je třeba vzít na vědomí, že čas plyne. „Zdá se mi, že obrazy volebních dilemat a politických perspektiv kolující nyní na veřejnosti jsou mnohem neutěšenější než skutečnost, kterou se snaží popisovat. Jako by se po necelých dvaceti letech dostavovala únava z demokracie a rozhodování, které stále nepřináší řešení všech potíží a vítězství dobra nad zlem.“ Odpudivější vyznání konformismu si nedovedu představit. To, že to tu jde už drahnou řadu let od desíti k pěti, že tahle společnost dnes a denně prokazuje, že si s demokracií neví rady a že ji vlastně až tak moc nepotřebuje, je prý iluze, vyvolaná únavou z demokracie. Nemáme se čeho bát, všechno je v nejlepším pořádku…

Na rozsudku Vrchního a předtím Krajského soudu v občanskoprávním sporu mezi markem Dalíkem a ODS ne jedné, dr. Rathem na druhé straně (žalovali ho pro pomlouvání) mi připadá něco divného. Nejsem právník, ale nechápu, proč v té při měl soud rozhodovat o tom, zda ODS a Dalík korumpovali nebo ne, dále, když už o tom rozhodoval, proč bral v úvahu to, co o sobě nakdákal pan Dalík v novinách (znamená to, že se jako přiznal a že přiznání je dostačující důkaz?) Je těžké se ubránit dojmu, že jde o politické gesto.

Čtvrtek 10. ledna: Vláda tedy potvrdila právní záruky pro případ konání olympiády. Vláda jimi vlastně jen zaručuje, že ČR je právní stát, že bude respektovat olympijskou chartu a umožní účast všech přihlášených olympioniků. Neposkytla žádné finanční záruky. Pro premiéra bylo asi obtížné tyto právní záruky odmítnout, zároveň ale už prstíčkem uvízl v megalomanském a zbytečném Bémově projektu. Může se utěšovat, že na konání OH v Praze nedojde, ale život je bestie a podobné uvažování se velmi často nevyplácí.

Případ Aničky Škrlové (už se mi o něm ani nechce psát) je záležitost nepolitická a naprosto skurilní. Podtrhuje atmosféru v ČR na přechodu mezi demokracií do jisté míry skutečnou a demokracií potěmkinskou. Řekl bych, že v normální době a normální zemi se tak surreálný příběh nemůže odehrát, v Norsku, které bylo do věci zapleteno jen souhrou náhod, jsou z toho na větvi: policie něco podobného nepamatuje. Václav Klaus sice nemá pravdu, kyž tvrdí, že žijeme ve vrcholném období našich národních dějin, ale obávám se, že brzy se to většině lidí bude ve zpětném pohledu nepochybně zdát: podle známé sentence: kagdá búdět lúčše? – Užé býlo. (Některé ruské anekdoty z doby totáče jsou prostě geniální).

Mecenáška Meda Mládková se přetahuje s MÚ Praha 1 o vilu na Kampě, kde kdysi bydlil Jan Werich. Pokud tomu dobře rozumím, chce tam zřídit jakousi svatyni V+W a Praha 1 má cukání poskytnout ji místo kulturní legendě nějakému živému bohatému zájemci k bydlení nebo k jinému praktickému účelu. Mám dojem, že národní svatyně až tak moc nepotřebujeme. Ale pokud by paní Mládková na Kampě neuspěla, nechť neklesá na mysli: protože všechno vypadá tak, že Svatovítská katedrála už zůstane ve vlastnictví všeho lidu, bude ji pak možné vyrvat z pracek nevěstce babylonské a zasvětit V + W (V+W by napříště mohli hrát v našem národním životě podobnou roli jako na Slovensku Cyril a Metoděj).

V SR připravují zákon, podle něhož budou slovenské noviny, časopisy a tiskové agentury povinny zveřejňovat i reakce politiků dalších lidí a podniků, dotčených jejich zprávami a články: tedy nejen opravy chyb, ale reakce potrefených, kteří se přitom mohou vyjádřit nejen k tomu, co považují za nepravdivé, ale vůbec ke všemu. To je velmi rafinovaný způsob, jak zatočit se svobodou slova. Noviny budou sloužit jako vládní věstníky a novináři jen jako nabuzovači oficiózních výkladů a komentářů. Vyjde jeden článek a na něj zareagují v pořadí premiér a čtyři ministři (pochopitelně prostřednictvím najatých škrabalů, oni se jen pod texty podepíší a vyinkasují honoráře). Pan Fico se rázem stane nejtištěnějším komentátorem v SR. Vláda tak tisk prostě uřve. Strpí něco podobného EU? Při vší oprávněné kritice je to přece jen civilizovaná, původně západoevropská instituce, a měla by být citlivá na to, když někdo vnáší do jejího hájemství manýry z Boratova Kazachstánu. Pokud se zákon na Slovensku prosadí, nebude mít Paroubek poté, co se chopí moci, žádný problém zavést podobný i u nás, bude tu precedens. Myslím, že bychom to tak měli brát: není to jen vnitřní slovenská záležitost.

„Člověk, který se považuje za pasivní oběť režimu, mluví o době nesvobody. Tato doba však byla také především dobou boje za svobodu,“ píše Jiří Dienstbier o šedesátých letech v „ČSSR“. Čili jen srabi mluví o nesvobodě, my hrdinové o boji. Já mám na tu dobu trochu jiné vzpomínky, nemohu říci, že bych byl zrovna pasivní, ale účastnil jsem se na akcích, které nebyly zrovna bojem za socialismus s lidskou tváří (pravda, týkaly se literárních záležitostí) a naopak literáty bojující za polidštění socialismu často kritizovaly. Byl to sice boj, ale zároveň jsem se mohl vždycky spolehnout na to, že kritizovaní (kteří byli ve svízelné situaci, byli by měli správně bojovat za mé právo kritizovat je, přičemž kritizovat umělecké dílo staví jeho autora do bolestné pozice, v níž se vlastně nemůže bránit) svou povinnost boje za svobodu svých oponentů v případě mém a mých kolegů vždycky nějak zkurví. Často s přesvědčením, že dělají i pro nás to nejlepší. A přitom na nich záleželo, pokud tenkrát šlo o hájení prostoru o svobodu, víc než na mně, protože měli víc kompetencí (už proto, že např. na rozdíl ode mne byli všichni v KSČ). Proto jsem si připadal zároveň jako pasivní oběť režimu, protože v téhle věci jsem měl svázané ruce, byl to jejich džob a ani to skoro pravidelně zvorali. Čili: není to tak, že na jedné straně by stáli reformně komunističtí bojovníci za svobodu a na druhé straně líní zbabělci, kteří se považovali za pasivní oběti režimu.

Prezidentský kandidát Švejnar měl při své prezentaci ve Zlíně nabito. Nepořádal ji ovšem na náměstí, ale v posluchárně pro 450 lidí. Dvě středoškolačky se novinářům přitom přiznaly, že kdyby tam nešly, měly by neomluvené hodiny. Připomíná mi to trochu demonstrace školních dětí za Havlovy návrhy na reformu ústavy posilující jeho pravomoci někdy z roku 1990 nebo 91. Tato předvolební kampaň je bohužel pokrytecká komedie.

Jak jsem slíbil, v dnešní glose se vracím k textu Jana Zahradila, který vyšel včera v Právu.

Pátek 11. ledna: Čunkův návrat do vlády zablokovali údajně na včerejší koaliční schůzce zelení. Spojili tak užitečné (Čunkův návrat je v této situaci velmi problematická záležitost, jeho případ je uzavřen spíš formálně a pro vládu by znamenal neustále latentní nebezpečí) s příjemným (je nepravděpodobné, že by teď, když vláda a Topolánek požadavku KDU-ČSL nevyhověli, byli lidovečtí volitelé ochotni unisono volit Klause). Pokud jde o volbu Švejnara, jsou obě křídla ve straně zajedno. (Pokud bude Švejnar zvolen, situace vlády se ještě zkomplikuje, i když ne o moc, Klaus Topolánkovi nakloněn nebyl, není a nebude a potíže mu může dělat nenápadně a zprostředkovaně, přes vnitřní opozici v ODS. Vládě však může být i malá komplikace osudnou.).

Agentura STEM provedla pro ČSSD (jak jinak, STEM a ČSSD patří už tak nějak dohromady) průzkum veřejného mínění, podle něhož Švejnarova podpora ve veřejnosti je nyní o 15% vyšší než Klausova. Na podpoře veřejnosti ovšem nezáleží, protože prezidenta volí volitelé a ti se o podporu veřejnosti mohou, ale nemusí starat.

Topolánek podpoří polského premiéra Tuska v odporu proti plánovanému plynovodu z Ruska do Německa Baltským mořem. Čeští a polští politici jsou zvyklí jednat s Německem z pozice síly. Bude zajímavé sledovat, jak v této situaci zafunguje pozice síly na Putina. Plynovod si vykoledovala Polsko nemožnou a zpupnou politikou vůči Německu v posledních letech. Pokud v ní hodlá s pomocí ČR pokračovat, dosáhne jen toho, že nažene Německo do Putinovy náruče. Německé sociální demokraty nebude nutné dvakrát pobízet. Podle zprávy v Právu prý Tusk podpořil Topolánka v odporu proti vzniku Centra vyhánění v Německu. Nebylo to náhodou naopak? Zároveň Poláci hodlají zjevně zdržovat budování americké protiraketové základny a Američany v té souvislosti vydírat. Tím se z politiky, jakou prováděli Kaczyńští a jejímž jediným světlým bodem byla loajalita k USA, stalo něco dokonalého, další ztělesnění malého smyslu pro realitu, který je polské politice tradičně vlastní. V každém případě z nového česko-polského spojenectví toho pro ČR moc dobrého nekouká.

ČSSD podmiňuje vstřícnost vůči vládě v době českého předsednictví v EU tím, že vláda připustí opozici k formulování priorit v zahraniční, bezpečnostní a sociální politice. Je zjevné, že na něčem takovém se vláda s opozicí dohodnout nemohou. Je třeba se připravit buď na to, že premiér Paroubkovi ustoupí, nebo že Paroubek bude vládu v době předsednictví zavile a úspěšně torpédovat. Pokud jde o zahraniční a obrannou politiku, bylo by to první horší.

Právo otisklo neuvěřitelný text Jana Vaňouse, „česko-amerického ekonoma“, který lobuje za prezidentského kandidáta Švejnara. Jakýsi stín realismu je v tvrzení, že „si však Jan Švejnar možná bude muset ještě pár let počkat, než politická scéna plně ocení jeho charakter“. Zatím si ho tedy možná ještě nezasloužíme. A jinde zase: „Naopak nedílnou součástí Klausovy politické strategie byla vždy fragmentace českého politického spektra a snaha udělat cokoliv proti formální koalici sociálních demokratů a komunistů. To byl způsob, jak zajistit silnou politickou pozici pro ODS a pravicové strany. Dalo by se to označit heslem „rozděl, fragmentuj a vládni.“ Vida tedy, o co jde, o „formální“ (co to znamená?) koalici sociálních demokratů a komunistů. Tvrzení je navíc nesmyslné, v posledních deseti letech nebyla ODS v silné pozici, u vlády byli sociální demokraté a „fragmentace“ politického života u nás se projevovala v tom, že se občanští demokraté nebyli schopni nejen domluvit, ale vůbec snést právě s těmi „dalšími pravicovými stranami“.

Pozoruhodný rozhovor poskytl Lidovým Novinám Petr Pithart v souvislosti s jejich výročím (v roce 1989 vyšlo první číslo samizdatových „Lidovek“ a Pithart byl u toho). Rozhovoru se týká naše dnešní glosa a ještě se k němu vrátíme.

Sobota 12. ledna: Jiří Čunek v referátu pro programovou konferenci KDU-ČSL předestřel opět své názory na romskou otázku a její řešení. Je pozoruhodné, že to dělá vždyckY tenkrát, když je v úzkých (tentokrát se mu mj. nezdařil návrat do vlády). V referátu prý mj. prohlásil, že k romské komunitě patří kastovní rodový systém nadřazený individualitě jeho členů, že má rysy, které jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a že jedním řešením by bylo roztrhnout romské komunity a rozptýlit je po republice. Geniální jednoduché recepty s populistickým přídechem mohou sice na veřejnost zabrat, ale vypadají účelově a nezodpovědně. Tak jednoduché to určitě nebude. Nevím např., jaké techniky chce pan Čunek použít k „roztržení“ romských komunit, a jak zabrání tomu, aby se v krátké době a samospádem zase nesestěhovaly dohromady? Tj. jaké jiné techniky než té, kterou používat nelze.

Poté co soud v občanskoprávní při rozhodl fakticky o tom, že je dovoleno mluvit o korupci, kterou provozuje ODS, začal toho dr. Rath hojně využívat. ODS vládne díky korupci, mluví se o milionech v igelitkách. Nemohu si pomoci, ale těžko se zbavit dojmu, že soudy u nás pečují o to, aby se smělo říkat úplně všechno a aby sprosťáci měli volné ruce. Nebylo by dobré některé věci aspoň prokázat?

Alexandr Kramer udělal pro své domovské Právo rozhovor s ministrem Julínkem. Alexandr Kramer je zároveň iniciátorem petice za neplacení poplatků u lékaře. Rozhovor díky tomu vypadá tentokrát spíše jako výslech na politické policii. Ten, kdo pořizuje rozhovor, má jistě právo na vlastní názor. Měl by však mít od toho, o čem bude řeč, aspoň nějaký odstup. Což tentokrát bohužel není ten případ. Ministr Julínek v rozhovoru svého vyšetřovatele mj. upozornil, že primárním úkolem zdravotního systému je péče o zdraví občanů, nikoli o jejich sociální situaci. To je, řekl bych, pravda.

Případ Barbory Škrlové a všechno, co je kolem něho nabaleno, je tak zašmodrchaný a podivný, že už vzbudil pozornost ve světě. Najít racionální vysvětlení pro chování těch lidí bude velmi obtížné, společenství určitého typu se racionálnímu chápání vymykají. K tématu se, pokud bude čas, ještě vrátíme.

Komunisté mají dalšího dobrovolného a neplaceného poradce, Jiřího Paroubka: v rozhovoru pro dnešní MfD prohlásil: „Každému je zřejmé, že velkou odpovědnost za to, kdo bude zvolen prezidentem, mají právě komunisté. Pokud pana Švejnara podpoří, bude pravděpodobně zvolen. Pokud budou vymýšlet třetí kandidáty nebo ho v první kole podpoří a pak ne, tak je to cesta k tomu, že bude vítězem Václav Klaus. Jsem zvědav, jak to svým voličům, ale i všem levicovým voličům vysvětlí.“ Komunisté se teď mají jako nikdy dřív. Obskakuje je a radí jim kdekdo, odprava doleva. Díky tomu je do budoucna úspěch nepochybně nemine.

Americký historik polského původu Jan Tomasz Gross napsal, vydal v USA a nyní i v Polsku knihu Strach, v níž obvinil Poláky z masakrů židů po druhé světové válce. Proti knize teď protestují polští historici, katolické církev a úřady dokonce zahájily vyšetřování kvůli údajné „pomluvě polského národa“. To mají v Polsku podobný zákon jako ten, s nímž má nyní u EU potíže Turecko? Pokud je kritika přehnaná (událost, o níž Gross píše, se opravdu stala a zabývali se jí už i polští historici), je to možné ve věcné debatě dokázat. Hysterie svědčí spíš o špatném svědomí, o tom, že se polská veřejnost s některými stránkami své minulosti dosud nedokázala vyrovnat. Chtějí snad - komu, Grossovi, USA, kde kniha vyšla, nebo Izraeli – naúčtovat v odplatu náklady za zničení Varšavy druhé světové válce, jako to udělal prezident Kaczyński, když byl ještě primátorem Varšavy, Němcům? To v tomhle případě asi nepůjde.

Prezident Klaus prý na Slovensku k tématu Schengen mj. prohlásil: „Jen úplný hlupák by si mohl myslet, že to, že na hranici nebude muset zastavit autem, vytáhnout pas a ztratit šedesát vteřin svého času, je úplně zadarmo… To, že hodný člověk může cestovat bez ukázání pasu od Čiernej pri Čope a až po Gibraltar, je přívětivé pro toho, kdo to nechce zneužívat. Ale jsou tu i jiní, kteří tuto mimořádnou svobodu získají také.“ (Například zločinci). Ovšem, každá svoboda něco stojí. Zadarmo je jen nesvoboda.

Pondělí 14. ledna: Premiér Topolánek prohlásil včera v ČT, že spor o Čunkův návrat do vlády je spor mezi KDU-ČSL a zelenými, a je na těchto stranách, aby se dohodly. On je ochoten Čunka jmenovat. Tématu jsme věnovali naši dnešní glosu, odpoledne však Topolánek svůj výrok doplnil a opravil v tom smyslu, že pokud se obě strany nedohodnou, rozhodne on sám. Navíc celostátní výbor KDU-ČSL dnes doporučil lidoveckým volitelům, aby volili v prezidentské volbě Václava Klause, a požaduje veřejnou volbu (která by nepochybně po tomto rozhodnutí zvýšila počet lidoveckých hlasů pro Klause, jinak doporučení nemá zase až tak velkou váhu). Souvisí změna Topolánkova postoje s lidoveckým doporučením? A kdy hodlá premiér o Čunkově osudu rozhodnout?

Komunisté by zjevně nejraději zablokovali první prezidentskou volbu v druhém a třetím kole. Nelíbí se jim ani jeden, ani druhý kandidát, požadují slib, že se budoucí prezident nebude bránit jmenovat vládu (premiéra vlády), v níž bude na základě výsledků voleb zastoupena KSČM. Klaus to rovnou odmítl, Švejnar to váže na reformu KSČM v tom smyslu, jak ji požaduje Paroubek. Komunisté proto zřejmě po neúspěšné volbě navrhnou předběžně pět „nestranických“ kandidátů, z nichž si ostatní budou moci vybrat. Je otázka, zda to už nepřefintili, pokud by většina volitelů KDU-ČSL uposlechla stranického doporučení, Klaus komunistické hlasy v třetím kole volby už nepotřebuje.

TV Nova má k dispozici výpis telefonních hovorů mezi Miroslavem Šloufem, Zemanovým páterem Josefem, a vedoucím sekretariátu nejvyšší státní zástupkyně. Na věci mi připadá fascinující v první řadě ne to, že spolu telefonovali, ale že Nova má ten výpis. Řekl bych, že je to výrazná změna proti stavu věcí za totáče. Za totáče si člověk nebyl jistý, zda ho odposlouchává StB, ale mohl si být jistý tím, že pokud ho někdo odposlouchává, že je to StB. Dnes si nemůže být jistý ani tím.

„Jsme přesvědčeni, že americká finanční injekce do modernizace našich ozbrojených sil by vyvážila ohrožení naší bezpečnosti spojené s budováním základny. Pokud máme být skutečným spojencem, Američané se musí podílet na modernizaci naší armády“, prohlásil polský ministr obrany Bogdan Klich. Bezelstnost tohoto vyděračství bere dech. Vláda PiS měla spoustu problematických stránek, ale takhle hluboko se přece jen nespustila. Klich argumentuje tím, že americká pomoc pro Izrael činí dvě a půl miliardy dolarů, pro Egypt 1,3 miliardy a pro Pákistán 300 milionů, kdežto pro polskou armádu jen 28 milionů. Poláci by se měli smířit s tím, že to odpovídá jejich strategickému významu pro USA. Pokud se jim to nelíbí, mohou se obrátit na Putina, možná dá víc.

Právo prásklo u českých vlastenců ministra Schwarzenberga, že se zúčastnil pohřbu suspektního Habsburka spolu s četnými zástupci suspektního rodu Habsburků. Doufám. že spříznění Bojovníci budou protestovat, podobně jako protestovali proti obnově sochy císaře Františka I. Účast na některých pohřbech je u nás zjevně nežádoucí. Možná, že by členové vlády (nebo snad dokonce všichni občané) vždycky před tím, než jdou na funus, měli vyplnit žádanku a nechat si ji podepsat buď od nějakého vlasteneckého spolku, nebo přímo v redakci Práva.

Cirkus kolem Barbory Škrlové výrazně zviditelnil naši vlast v Norsku. Na místě je otázka, kterou kladou v MfD, kde ta vykutálená parta bere peníze na své vyvádění, které šíří slávu českého jména po celé Evropě a dokonce už i v USA, bohužel lehce „kontraproduktivním“ způsobem?

Úterý 15. ledna: lidovci prý přiblížili Klausovi uhájení Hradu, píší v Právu. Je zjevné, proč to píší – aby se posílilo podezření, že KDU-ČSL „vyhandlovala“ podporu Klausovi za restituci „církví“ a návrat Čunka do vlády. Ve skutečnosti jde o málo vgýznamné politické prohlášení a Klaus ani ODS nemohou být tak pitomí, aby to nevěděli. V žádném případě neznamená, že Klause podpoří aspoň 17 lidoveckých volitelů z 24. Naopak, zdá se být velmi pravděpodobným, že tolik lidoveckých hlasů Klaus nedostane a že (přes podporu dvou nezávislých senátorů) první volba skončí neúspěšně. Moc nevěřím, že by Klause volil někdo z KSČM nebo z ČSSD.

Komunisté se zřejmě definitivně rozhodli, že nepodpoří ani jednoho z prezidentských kandidátů. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Senátoři ODS udělili prezidentskému kandidátovi Švejnarovi sedmiminutovou audienci. Během těch sedmi minut se kandidát představil, senátoři neměli žádné dotazy a vypoklonkovali ho. Považuji to jednak za hulvátství, jednak za nevyužití příležitosti: proč se ho někdo ze senátorů nezeptal, jak se staví k Paroubkově doktríně? To je zcela zásadní věc a měla by se před prezidentskou volbou vyjasnit. Chování senátorů je těžké si vysvětlit jinak než jako projev ustrašené servility vůči Klausovi.

Václav Klaus se nakonec rozhodl, že se na klubu ČSSD utká s protikandidátem Švejnarem, i když zjevně budou přítomny i televizní kamery. Snad se ho na Paroubkovu doktrínu zeptá aspoň on, ale bude to mít osobní přídech. Paroubkova doktrína je naprosto zásadní věc, bohužel ji všichni podceňují, považují ten pasus z Ústavní stížnosti z neznámých důvodů za osobní stanovisko prof. Jičínského, což je nesmysl.

Jiří Franěk vytýká v glose v Právu ministru Řebíčkovi, že nejezdí tramvají. Proč by měl ministr jezdit tramvají? Má na práci spoustu věcí a s časem musí nakládat šetrně. Požadavek, aby ministr tímto způsobem splýval s lidem, je buranský a v podstatě bolševický.

Zjevně v návaznosti na problémy kolem předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové se vláda bude zabývat návrhem ministra Pospíšila na novelu zákona o soudech a soudcích, která umožní prezidentovi a ministru spravedlnosti odvolávat předsedy a místopředsedy soudců. Je krajně nežádoucí, aby exekutiva v Česku měla tyto pravomoci.

V Právu se věnují i kultuře: dnes píší např. o vitrajích pro dóm v Naumburgu, věnovaných životu svaté Anežky Duryňské. Dotyčná Anežka se ovšem jmenovala Alžběta.

Paroubek je prý ochoten jednat s vládou o „paktu o neútočení“ během českého předsednictví v EU. Jednání by měla začít až po prezidentské volbě a dohoda by měla být uzavřena až po senátních a krajských volbách (což je obojí pochopitelné). Zajímavé bude, jak by takový pakt o neútočení v Paroubkových představách vypadal a co by za to musela ODS zaplatit. Řekl bych, že to nepůjde.

Premiér Topolánek prohlásil, že pokud se Klaus nestane prezidentem, bude to znamenat jeho odchod z čela strany a pád vlády. To by bylo možné jen tenkrát, pokud by v ODS dostali šílený nápad postavit si neúspěšného prezidentského kandidáta opět do předsednické funkce a odebrat se do opoziční izolace (Paroubek by jim čas od času poskytl příležitost pomoci mu prosadit to euroatlantické minimum, s nímž mu komunističtí spojenci nepomohou). Za současného stavu preferencí, který vylučuje velkou koalici a způsobuje, že pád Topolánkovy vlády musí být pro špičky ODS noční můra, nemá např. pan Bém a další Topolánkovi oponenti v ČSSD příliš prostoru k nějakému velkému vyskakování. Na bárce, která se tak tak drží nad hladinou, je sebevražedné provádět široce založenou vzpouru proti kapitánovi.

Středa 16. ledna: Podle agentury STEM vede v preferencích setrvale levice, přičemž komunisté o něco posílili na úkor sociálních demokratů. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Právu píší, že funkcionáři a členstvo KDU-ČSL se bouří proti podpoře vedení KDU-ČSL pro Klause. Řekl bych, že nespokojenost poněkud nafukují, nějaká ovšem bude a způsobil si ji Klaus sám svým agresivním národně socialistickým atheismem (nejapné srovnávání církví se svazem zahrádkářů), odporem k majetkovému vyrovnání mezi církvemi a státem a ke smlouvě s Vatikánem. Teď, jsa v úzkých, obrací, ale na škodu už má zaděláno. Právo cituje lidovecký zdroj, který si, jak jinak, nepřeje být jmenován, a podle něhož ti, co se vyslovili pro Švejnara, čelí prý „neskutečnému strašení, že padne Topolánkova vláda, žezlo převezme Pavel Bém a dohodne se s Jiřím Paroubkem“. Strašení by bylo nesmyslné a sotva na něj může dnes někdo naletět, při současném stavu preferencí by Bém musel přilézt za Paroubkem po břiše. V této souvislosti je třeba upozornit, že kdyby Klause v první volbě nezvolili, mělo by to na něho velmi pozitivní vliv: trochu by mu spadl hřebínek.

ČMKOS je připravena organizovat demonstrace i stávku proti dopadu reformy a dalším chystaným vládním opatřením, ale jen tehdy, pokud by se k protestům připojila většina zaměstnanců. Znamená to „většina zaměstnanců ČMKOS“?

„Již dlouho jsme neměli tak špatnou vládu, který by tak často šla proti historii i zájmům vlastního národa“, píše v Právu sociálně demokratický europoslanec Rouček. Opravdu! Pečlivým studiem Rudého Práva člověk snadno zjistí, že tak špatnou vládu (vlády) jsme měli naposled za první republiky.

„Události“ stály za pozornost Mladé frontě Dnes, resp. jejímu komentátorovi Tomáši Zahradníčkovi. To je významné, dělají nám reklamu. Pana Zahradníčka se dotklo, co jsem o něm napsal minulou středu (pro pořádek cituji: „K vyjasnění nové linie MfD, jak se utváří odchodu Pavla Šafra z místa šéfredaktora, dnes velmi podstatně přispěl Tomáš Zahradníček. Oba prezidentští kandidáti jsou fajn, pokud jde o komunisty, je třeba vzít na vědomí, že čas plyne. „Zdá se mi, že obrazy volebních dilemat a politických perspektiv kolující nyní na veřejnosti jsou mnohem neutěšenější než skutečnost, kterou se snaží popisovat. Jako by se po necelých dvaceti letech dostavovala únava z demokracie a rozhodování, které stále nepřináší řešení všech potíží a vítězství dobra nad zlem.“ Odpudivější vyznání konformismu si nedovedu představit. To, že to tu jde už drahnou řadu let od desíti k pěti, že tahle společnost dnes a denně prokazuje, že si s demokracií neví rady a že ji vlastně až tak moc nepotřebuje, je prý iluze, vyvolaná únavou z demokracie. Nemáme se čeho bát, všechno je v nejlepším pořádku…“) Prý jsem vyjádřil obavu, zda jeho článek není projevem politické linie listu. Jak z citátu vyplývá, nevyjádřil jsem obavu, považuji to za tutovku. To o Šafrovi raději vypustil. Zřejmě aby doložil svůj nonkonformismus, píše mj.: „skoro vymizel kdysi hojný žánr souhlasné glosy, v němž komentátor upozorňuje na právě pronesenou myšlenku nějaké politické veličiny a dává jí za pravdu.“ Doufám, že se pp. Zahradníček, Musil ad. v dohledné době zaslouží o znovuvzkříšení a rozmnožení tohoto chvályhodného žánru, který kdysi (tj. před listopadem) u nás zdravě dominoval. Můj (a zjevně nejen můj, abych si zase moc nefandil) „politický katastrofismus“ je prý projevem „zvláštní uzavřenosti obyvatel útulné kotliny, kteří z ní málokdy vycházejí ven.“ Jde zjevně o tzv. „čecháčkovství“, o němž tak hezky hovořívá Václav Havel. Nechme se od weltmanna Zahradníčka poučit. Uvede nás do světových souvislostí tím, že obnoví neprávem opomíjený žánr, který by se dal nazvat „mazání medu kolem huby politikům“ (je opravdu tak opomíjený, jak pan Zahradníček tvrdí?) Jak šťastný člověk je pan Zahradníček! Dovede spojit příjemné (být světovým) s užitečným (šmajchlovat se k vlivným).

Americká vláda má nového mluvčího. Jmenuje se Bogdan Klich a ve volných chvílích vykonává funkci ministra obrany Polské republiky. Po jednání ve Washingtonu prohlásil, že americká vláda vidí možnost dosažení dohody s Polskem o budování protiraketového štítu na polském území optimisticky a je ochotna dále jednat o požadavcích Varšavy na zdokonalení polské protivzdušné obrany. Podle jiného vyjádření pana Klicha se Polsko nebojí Ruska a Poláci si nemyslí, že by jim zrovna z této strany hrozilo bezprostřední nebezpečí. Nechtějí být vzdáleným bratránkem USA (a zjevně budou raději blízkým bratránkem Ruska). Když kdysi Kaczyństí přišli se zahraničněpolitickým konceptem studené války zároveň proti Německu a Rusku, měl jsem dojem, že větší blbost si už nelze vymyslit. Pan Klich (a pan Tusk) je ovšem hravě trumfli: chtějí Ameriku vydírat Ruskem.

Profesoři a studenti římské univerzity La Sapienza tak zuřivě protestovali proti návštěvě papeže Benedikta XVI. (sepsali za tím účelem i petici), že papež musel nakonec návštěvu odložit. Vytýkají mu, že katolická církev v minulosti utlačovala vědu a že si papež kdysi troufl v nějaké práci ocitovat rakouského filosofa, který se domnívá, že inkviziční proces proti Galileimu byl rozumný a spravedlivý (je to zjevně něco jako popírání holocaustu). Studenti fyziky uspořádali dokonce „proticírkevní týden“, během něhož se konaly mj. i vepřové hody. Mimochodem, ty vepřové hody jsou jediná věc, jímž se jejich volnomyšlenkářské blbnutí liší od muslimského vyvádění v Turecku (i tam bylo kamenem úrazu to, že papež kohosi citoval). Stoupenci „politické korektnosti“, multikulturality, světské vědeckosti atp. jsou stejně tolerantní jako islámští teroristé, je to jakási evropská obdoba Al Kajdá, která se v současné době (vzhledem k evropské zbahnělosti) naštěstí zmůže jen na to, že co provozuje Al Kajdá činem, dělá ona hubou.

„Upřímně řečeno, míra bulvarizace všech českých novin, a myslím i ty hlavní deníky, překročila veškeré mé obavy“, tvrdí v LN předseda ÚS Rychetský. Když slyším takové řeči, mám vždycky dojem (nemohu si pomoci), že se bulvarizace těch listů projevuje mj. i tím, že jsou tu a tam ochotny tisknout texty podobných individuí, jako jsem já. Moc by mne ovšem zajímalo, zda pan doktor Rychetský mezi ty „hlavní deníky“ počítá i Právo.

Čtvrtek 17. ledna: někteří čeští poslanci dostali pozvání na slavnostní večeři, kterou pořádala americká zbrojní firma Raytheon spolu s americkým velvyslanectvím. Hrdě ho nakonec odmítli, zjevně aby nebyli v podezření, že se nechávají lobovat (a tedy korumpovat). Šlo většinou o poslance ČSSD a tedy odpůrce zbudování raketové základny. Připadá mi to lehce legrační. Nechtějí se snad vystavovat podezření, že za kus žvance prodají své svaté přesvědčení? Nebo jim snad vadí, že se firma chce před nimi takto prezentovat veřejně a dali by přednost nějaké diskrétnější formě?

Vyšlo najevo, že předseda ČSSD Paroubek udržuje omezené neformální styky s premiérem Topolánkem (jde o příležitostné, nepříliš časté schůzky). Je to jakási stopa civilizovanosti v české studené válce mezi opozicí a koalicí. Jenže o tom nic nevěděli ani jeho nejbližší spolupracovníci z vedení strany, a Paroubek se teď na premiéra zlobí, že to bezděky vyslepičil. Měl by se možná zlobit sám na sebe, že o tom třeba pp. Škromacha a Sobotku diskrétně neinformoval. Nebo se snad bojí, že by to proti němu zneužili? Pak se k té studené válce ve vedení ČSSD navzájem hecují, a kdo by prokázal slabost před nepřítelem (např. že s ním prohodí pár neurážlivých slov), dostane hned přes nos.

Václav Klaus se definitivně rozhodl, že nejmenuje soudního čekatele Langera ve lhůtě stanovené soudem, protože hrozí nebezpečí, že poruší ústavu a vytvoří precedens. Vyčká až na rozhodnutí Vrchního správního soudu o kasační stížnosti, kterou podal. Kdyby rozhodl jinak, dal by prý najevo, že jmenování do ústavních funkcí lze na prezidentovi vynutit a že jeho pravomoci v tomto smyslu jsou přezkoumatelné ve správním řízení. O případu psal dnes mj. Zbyněk Petráček LN a svou glosu uzavřel politováním, že prezidentovým postupem se zakrývá zásadní otázka: je místo soudce nárokový statek, kterého se může domáhat každý, kdo splní podmínky? To určitě neeí, je tomu přesně naopak, ústava umožňuje prezidentovi jmenovat nebo nejmenovat soudce zcela podle své libosti, důvody nejmenování jsou nezajímavé a problém zamlžují, možná by prezident ani žádné důvody uvádět neměl. Tato prezidentská pravomoc je sice strašná blbost, ale je to tak. Problém ovšem je, že prezident důvod Langrova jmenování uvedl: byl prý ve chvíli jmenování příliš mlád. Tento důvod nebyl v souladu se zněním zákona o soudech a soudcích, kde byla pro čekatele nastoupivší před novelou, zavádějící věkovou hranici 30 let, učiněna výjimka a prezident se vlastně rozhodl tento zákon ignorovat. To by se nestalo, kdyby nebyl řekl nic nebo kdyby prohlásil, že pana Langra nejmenuje, protože mu smrdí nohy. Smí prezident ignorovat zákony? Prezident si šlamastiku s precedentem sám vyrobil.

V příloze Práva Salon vyšel rozhovor s holandskou spisovatelkou Esther J. Endingovou, přívrženkyní multikulturality a mírového soužití mezi Holanďany a muslimy (některé významné kroky byly už učiněny, muslimové se postarali o nesametové odstranění Theo van Gogha a Holanďané na oplátku o sametové odstranění Ayaan Hirsí Alí; od dvou kverulantů je tedy pokoj). Paní Endingová mj. píše: „Čeho se teď bojím, je, že Evropu se valí taková velká, mohutná vlna černobílého myšlení“. Milá paní, ta vlna se Evropou valí někdy od poloviny prvního století po Kristu (pardon našeho letopočtu) a spočívá na zásadě „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“. V zásadních věcech je třeba vidět černobíle. Barevné vidění zásadních věcí je čuňárna.

Václav Klaus poskytl odpovědi na otázky známého lidoveckého poslance Jana Kasala. Otázky se týkají některých jeho kontroverzních výroků, zejména takových, které by prezidentovi mohly dělat zle u lidoveckých volitelů, a vyvolávají podezření, že byly předem s adresátem domluveny. Klaus vysvětluje mj. své srovnání církví se spolkem turistů (já si pamatuji zahrádkáře, ale možná si to pamatuji špatně). Prý to znamenalo, že z pohledu práva mají církve a občanská sdružení jeden společný znak. V odpovědi označil Klaus roli církví za „mimořádnou a nezastupitelnou“. Zní to hezky (stejně jako další prezidentova vysvětlení). Obávám se jen, aby v nějakém dalším kole prezidentské kampaně (např. u komunistů) neoznačil prezident za mimořádnou a nezastupitelnou i roli zahrádkářů.

Poslankyně rakouské FPÖ Wintrová se vyjádřila neuctivě o proroku Mohamedovi a dala najevo obavy z imigrantů z islámských zemí. Islámští radikálové jí teď hrozí smrtí a Rakousku odvetnými akcemi. Vylekali rakouské politiky víc než Temelín a ti teď delikventku horlivě a zuřivě kritizují. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Josef Mlejnek upozorňuje v dnešních LN na společné problematické rysy ODA, US a Strany zelených, které už vedly k faktickému zániku prvních dvou subjektů. Má úplně pravdu, problém je jen v tom, že bez nějaké platformy pro elektorát, který přitahují strany nebo polostrany tohoto typu (ostatně první takovou bylo už Občanské hnutí) nám bude natrvalo vládnout Paroubek s komunisty, resp. bude Paroubek moci na své potenciální koaliční partnery používat komunisty jako kladivo: co mi neodkýváte, prohlasuji s komunisty. Teze zní: bez zahrnutí nějaké platformy pro Pravdu a Lásku nebudou mít občanské strany šanci udržet se jako konkurenceschopný blok proti tomu růžově rudému.

Pátek 18. ledna: Podle průzkumu agentury STEM pro ČSSD vede v podpoře veřejnosti prezidentský kandidát Švejnar před prezidentským kandidátem Klausem. Bylo by divné, kdyby v průzkumu pro ČSSD vedl Klaus a bylo by divné, kdyby si ČSSD vybrala jinou agenturu než STEM. Naštěstí rozdíl je nepatrný (52 ku 48) a kromě toho na této podpoře příliš nezáleží. Kdybych byl podle ústavy kompetentní volit prezidenta, nenechal bych si do toho nikým kecat – ani lidem.

„Tajnost volby je pro nás tím technickým parametrem pro to, aby volba byla opravdu svobodná“, prohlásil předseda klubu ODS v Poslanecké sněmovně Tluchoř. Ve skutečnosti jim jde o to, aby svobodně, tj. tak, aby se nemuseli bát svého vedení, mohli hlasovat sociální demokraté a komunisté. Proč by se měl poslanec bát hlasovat pro někoho jiného, než koho mu nabídne jeho načalstvo, když k tomu má dobrý důvod? Ti, kdo se rozhodli pro tuhle kariéru, by měli mít pro strach uděláno – zvlášť v situaci, kdy jim nehrozí nic jiného, než že nanejvýš za pár let půjdou ode válu. To se snad dá přežít, ne?

Senát bude znovu rozhodovat o návrhu novely trestního zákona, zakazující komunistické symboly, ale až po prezidentské volbě, aby se komunisté nezlobili a státotvorně volili Švejnara, případně Klause. Zařídili to místopředseda Senátu Ptihart a senátor Jílek (oba KDU-ČSL). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek údajně (podle Lidových novin) původně lanařil pro úlohu prezidentského kandidáta ČSSD předsedu Ústavního soudu Rychetského. Rychetský jako realista to opakovaně odmítl (praví náš starý známý, „jeden ze sociálních demokratů, který si v této souvislosti nepřál být jmenován“) a Paroubek teprve pak sáhl po Švejnarovi. Zní to pravděpodobně, předseda ČSSD Švejnara nejdřív dosti razantně odmítal.

Europoslanci ODS v čele s Janem Zahradilem se zřejmě zmocnili stroje času a přesunuli se o deset – patnáct let do budoucnosti: vytvořili spolu s komunisty pevný blok k obhajobě českých národních zájmů proti „potomkům a obhájcům sudetských Němců“. Chtěli např. popohnat k zodpovědnosti předsedu parlamentu Pötteringa za účast na sudetoněmeckých dnech. To se sice nepodařilo (nesehnali potřebných 350 podpisů, kolik jich sehnali, článek v LN neuvádí), ale moc dobře si rozumějí. Komunistický europoslanec Ransdorf si libuje: „Když jde o české národní zájmy, spolupráce s ODS je velmi dobrá. Řekl bych nejlepší ze stran v Evropském parlamentu.“ To, že se tento druh blbnutí přestěhoval ze Sněmovní do Štrasburku, je na druhou stranu povzbudivé. Čeští poslanci, na nichž záleží víc než na těch euro-, mají jiné a praktičtější starosti.

Senátoři z iniciativy místopředsedy Senátu Jiřího Lišky odmítli novelu zákona na ochranu zvířat, který povoloval tzv. kontaktní norování (tj. trénink loveckých psů na lov lišek, při němž psi mohli lišku v noře zakousnout. Zaslouží si pochvalu, kontaktní norování je stejně barbarská záležitost jako býčí zápasy a různé štvanice (jinak jsem v této souvislosti zjistil, že v PS sedí pár poslanců, jejichž kontaktní norování bych sice nakonec, kdyby to bylo na mně, vetoval, ale musel bych se při tom dost přemáhat).

V rámci politické korektnosti nahradili na španělské reklamě automobilu Citroën podobiznu pitvořícího se Maa pitovřícím se Napoleonem. Stěžovala si totiž dotčená čínská komunita ve Španělsku. Navíc se firma za reklamu omluvila. Že tentokrát nebudou protestovat Francouzi, si zjevně spočítali. Proč takové ciráty! Vždyť ten člověk byl politický zločinec a masový vrah. Hájený tedy není už jen Mohamed (tam bych to aspoň trochu chápal), ale i Mao. Brzy k němu přibudou Stalin a Lenin. Hanobit evropské a americké politiky, Churchilla, Adenauera, Kennedyho ad., je naproti tomu „u nás na Západě“ projev slušného vychování. Je to nedůstojné, směšné a zbabělé.

Sobota 19. ledna: V poslední době se prý zvyšuje kriminalita ve věkové skupině nad 60 let. V Právu píší, že to souvisí s nepřirozenou koncentrací seniorů v domovech důchodců i se zvýšenou fyzickou výkonností lidí vyššího věku. Policejní psycholožka Čírtková k tomu říká: „Existují i katastrofické vize, že by společnost mohly v budoucnosti tyranizovat hordy zdivočelých důchodců. Sužovaly by společnost stejně jako nezaměstnaní mladiství.“ Z čirého alibismu upozorňuji, že já fyzicky na nic podobného nemám. Přirozeným řešením by mohl být odstřel jednou ročně např. na podzim, mohla by to provozovat myslivecká sdružení. Prosím jen, aby přitom myslivci nepoužívali brokovnic.

Nemocnice prý nevyužijí peněz, vybraných na poplatcích, ke zlepšení péče o pacienty, ale na vyšší provozní náklady (výdaje na elektřinu, vodu, plyn a další). Uvádějí to rovněž v Právu. Morální závadnosti tohoto postupu nerozumím, vždyť by to museli zaplatit tak jako tak.

Pokud jde o prezidentskou volbu, probíhá nyní spor o to, jak se dohodnout na způsobu hlasování. Má o něm hlasovat každá komora parlamentu zvlášť, nebo se mají shodnout obě dohromady? Podle prof. Pavlíčka pro volbu platí ustanovení o společné schůzi sněmoven, z čehož plyne, že by měly o způsobu volby hlasovat dohromady. To zní logicky.

Vdova po bývalém předsedovi KDU-ČSL Josefu Luxovi se těší v KDU-ČSL“ jakémusi výsadnímu postavení. Vyzvala nepřímo členy strany, aby volili Jana Švejnara a vzali přitom v úvahu, že pod jeho nominací je podepsán senátor Petr Pithart. Řekl bych, že to je naopak velmi pádný důvod,proč Švejnara nevolit.

Jiří Hanák se rovněž v Právu pozastavuje nad tím, proč jsou z jakékoli vedoucí funkce v Ústavu pro studium totalitních režimů vyloučeni bývalí komunisté, kteří se po svém mladistvém poblouznění osvědčili v protikomunistickém odporu. Správná formulace otázky by měla znít: proč jsme z jakékoli vedoucí funkce v ústavu vyloučeni my bývalí komunisté, kteří jsme se po svém mladistvém poblouznění v protikomunistickém odporu.

Mladá fronta Dnes přinesla zajímavé srovnání názorů obou prezidentských kandidátů. Ze srovnání vyplývá, že se ve třinácti případech z dvaceti jejich názory v podstatě shodují. Shoda je někdy asi zdánlivá: např. Švejnar zjevně věří, že z KSČM by se mohla stát státotvorná strana (Klaus nikdy nic podobného netvrdil), já to považuji za možné jen tenkrát, když nedej Bůh získá na politické scéně výlučné, dominantní postavení. Že by přijala Paroubkovy podmínky, které zopakoval i Švejnar, je, řekl bych, z nejrůznějších důvodů naprosto vyloučené. Klaus odmítá vyznamenat Mašíny, protože na ně u nás nepanuje jasný, obecně sdílený názor, Švejnar, protože by to nepomohlo ke smíření. Jenomže se nepotřebujeme za každou cenu a ve všem smiřovat, a obecně sdílené názory je občas třeba problematizovat. (Já mám k činnosti bratří Mašínů kritické výhrady a neměním je, jen mi argumenty obou kandidátů nepřipadají přesvědčivé). Oba kandidáti jsou proti soudcovské samosprávě, podle Švejnara opomíjí odpovědnost soudců vůči občanům a Klaus by to navíc považoval za prohru demokracie v naší zemi. To je nesmysl, soudci nejsou ve svém rozhodování vázáni vůlí občanů (to by to dopadlo), ale spravedlností. Vůle občanů se může se spravedlností rozcházet a zejména v soudní oblasti se s ní často rozchází. demokracie by prohrála, kdyby se soudní moc učinila závislou na tom, co chce pokud možno nejvíc lidí. Pak by se o rozsudcích mohlo hlasovat na internetu. Pokud jde o rozdíly, Švejnar se domnívá, že okupace „vojsky Varšavské smlouvy“ zmařila první vážný pokus o vytvoření demokracie v poúnorovém Československu. Přitom šlo jen o reformu komunistického systému, která ho měla podle představ navrhovatelů poněkud zlidštit, ve skutečnosti by ho byla proti vůli navrhovatelů rozmetala a Rusové to věděli. Byla technicky neproveditelná a skončila tak, jak skončit musela.

Pavel Páral v rozsáhlém článku v MfD hájí tezi, že problémy Klausovy vlády v roce 1997 má na svědomí ČNB a Josef Tošovský. Nejsem odborník na ekonomii. Myslím si v té věci: za prvé, že problémy z té doby se ze strany Klausových odpůrců (Havlovi lidé, ČSSD) uměle nafukují. Za druhé, že Klaus sice vyznával zásadu, že ekonomie má přednost před politikou nebo aspoň má být vzhledem k politice autonomní, ale v praxi se jí příliš neřídil a snažil se v procesu přechodu z komunistického na svobodné hospodářství zachovat v rukou politiky některé významné ekonomické nástroje, které vláda mít nemá (vliv v bankách), a provázanost se staronovou manažerskou sférou. Byla to velká nedůslednost. Politika má přednost před ekonomikou v tom smyslu, že zdravá ekonomika ještě sama o sobě negeneruje zdravou politiku, kdežto zdravá politika může přispět k ozdravění ekonomiky, ale ne tak, že s ní bude s politickými zámysly manipulovat. Klausovo úsilí skončilo v problémech, které ho právem stály dominantní pozici na politické scéně (mluvit v té souvislosti o „spálené“ nebo „vytunelované“ zemi je ovšem je velké přehánění a řeči o nedostatečném právním rámci jsou laciné, protože je to pravda vždycky).

Cyril Höschl říká v rozhovoru pro MfD mj.: „Při pohledu zevnitř (na českou politickou scénu, bd) ji máme tendenci hodnotit jako nevýkonnou a rozhádanou. Je to dáno tradičně slabým mandátem vlády. To není žádná novinka. Když se podíváme hlouběji do historie, tak to však není žádná patologická situace. Je to něco, co k parlamentní demokracii patří.“ Tenhle optimismus se mi nezdá. Během existence ČR jsme měli jen první čtyři roky vládu s dostatečným mandátem, normální většinou v parlamentě. Menšinové vlády nebo vlády vládnoucí na základě nestandardních dohod (opoziční smlouva), s většinou jednoho jediného poslance nebo s podporou přeběhlíků jsou v demokratickém systému možné snad jako výjimka, určitě ne jako pravidlo.

Tamtéž v Kavárně vyšel pěkný esej Petra Fidelia o „zdravotnické totalitě“. Zdraví se stává jakousi náhražkovou náboženskou hodnotou a občané jsou státem nuceni o ně pečovat. Na tom hodně je. Žijeme ovšem v poněkud výjimečné době. Dřív (do první poloviny minulého století) nic takového nemohlo vzniknout, protože lidi pronásledovaly obrovské epidemie a spousta čím dál tím ničivějších válek, takže na zbožštění zdraví nebyl čas ani podmínky. A nedělejme si iluze, tahle idylická doba zase skončí, je nejspíš výjimečná stejně jako nynější relativně teplé podnebí. A lidé budou mít zase starost, jak aspoň na nějakou dobu zachránit holý život, a ne jak se neukouřit, neujíst a neupít. Vždycky to tak bylo. Je to normální. To, čemu pan Zahradníček říká „katastrofismus“, je normální.

„Raději budeme ruskou provincií než členy Evropské unie“, prohlašuje nacionalistický kandidát na srbského prezidenta Nikolić. Kolik lidí u nás (zejména z ODS a zejména z Klausova okolí) si myslí něco dost podobného, jen se to neodvažují tak vyostřeně zformulovat!

Pondělí 21. ledna: sobotní extremistické demonstrace v Praze a v Plzni skončily tím, že pár desítek demonstrantů na sebe vázalo spoustu policistů, kteří mohli chybět jinde. Ti lidé nás přijdou dost draho a mohou v tom do budoucna pohodlně pokračovat. Ministr Pospíšil navrhuje zpřísnění shromažďovacího zákona, to je vhodná příležitost k povinnému řečnickému cvičení na téma neporušitelnost demokratických zásad, nějak se mi zrovna při téhle příležitosti do něho moc nechce.

Europoslanec Železný vytáhl v rozhovoru pro Právo do boje za české národní zájmy a proti sudetoněmeckému nebezpečí. Musí na tom být už dost špatně, chudák. Inu, volby do EP se blíží. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Náčelník ruského generálního štábu Balujevskij prohlásil, že nechtějí sice nikoho napadnout, ale k obraně Ruska a jeho spojenců v nutném případě použijí ozbrojené síly včetně preventivního zásahu, a to včetně jaderných zbraní. Upozorňuje na to „partnery“ (a zjevně zároveň potenciální oběti). Takovou rétoriku Rusko někdy od Chruščovových dob nevedlo, ostatně je otázka, zda to vůbec Chruščov a před ním Stalin říkali takhle otevřeně. Západ by si neměl dělat iluze, Rusko se už v podstatě vrátilo k rétorice a tedy i k manýrám z dob studené války.

Lidová strana je rozštěpená mezi stoupence Václava Klause (a ODS) a stoupence Václava Havla. Šéf senátorů Jílek mluví o tom, že „Pravda a Láska už zase zvedají hlavu“ už skoro podobným tónem jako Klausův zbrojnoš Zahradil. Zdá se, že Topolánkův nesmělý pokus o otevření ODS směrem k jejím někdejším oponentům ze středu a zprava, kteří se svého času seřadili za Havlem, neuspěje. Důsledkem bude, že ODS zůstane v izolaci a Topolánkova vláda dřív nebo později padne. Někdejší Klausovi oponenti z doby Sarajeva se rozhodli pro spolupráci s Paroubkem a komunisty – volbou Švejnara se chytí v pasti, ze které pak bude těžké uniknout. Je to krajně nešťastná politika. Navíc spor uvnitř KDU-ČSL může stranu ještě víc oslabit a exprezidentovi stoupenci mohou mít po příštích parlamentních volbách v rukou prezidentskou funkci a jinak nic.

Podle Lidových novin existují ve skupině 24 českých europoslanců takové vztahy, že nejsou schopni se ani dohromady sejít. Český „euroklub“ má značně panoptikální podobu, danou tím, že volební účast v roce 2004 byla extrémně nízká, do EP se dostala různá kuriózní uskupení bez změřitelné politické váhy a navíc za velké strany političtí důchodci nebo figury jako Jan Zahradil. Ještě že jde o tak bezvýznamnou instituci!

Nová ředitelka Radiožurnálu Barbora Tachecí napadla ministra Řebíčka za to, že se pokouší ovlivnit situaci ve veřejnoprávním médiu, protože jeho mluvčí podepsal sám za sebe jakousi petici proti jejímu působení v ČRo. To je sice nesmyslně přepjaté, ale stejně bych řekl, že funkce mluvčího významné státní instituce klade tomu, kdo ji přijal, jakési meze, a z toho hlediska se mi zdá být postup mluvčího Hanzelky poněkud nestandardní.

Úterý 22. ledna: prezidentský kandidát Švejnar prohlásil včera před novináři mj., že je problematické, když je prezident úzce spojený s jednou politickou stranou. Řekl bych, že to není problematické, pokud se prezident nestylizuje do pozice Otce národa a ústava mu k tomu nedává žádný prostor. V Německu je prezident pravidelně úzce spojený s nějakou politickou stranou. Pokud se ovšem Švejnar chce pokusit o „vyšší etický standard“ a „kultivaci politiky“ svou morální aktivitou (jak citují v Právu), nevěští to vůbec nic dobrého. Prezident má být především solidní úředník, a teprve když se o to bude snažit (k tomu patří např. nestrkat nos do věcí, do kterých mu nic není), může pak třeba mít taky nějakou morální autoritu.

Koalice dospěla do stádia, kdy jsou rozpolceny všechny tři koaliční strany. (Na ODS to zatím není moc vidět, výrazně se to projeví, pokud nebude prezidentem zvolen Václav Klaus). Rozkol u lidovců chce nyní zažehnávat Jiří Čunek, jeho prapříčina. Vyrazil do regionů vysvětlovat usnesení stranického vedení o podpoře Klausovi, s níž nesouhlasí. Věci se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek a ČSSD žalují za Kubiceho zprávu jejího autora i celou policii ČR. Je hezké, že nežalují hned také ČR, EU a celou zeměkouli. Měli bychom tu zdrženlivost umět ocenit.

Za Železného (o jeho kritice ODS a Topolánka jsme psali včera) se teď postavil Zahradil. Nebere prý nebezpečí, plynoucí z možné problematizace základu našeho právního řádu, Benešových dekretů, na lehkou váhu. Zdá se, že Železný promluvil Zahradilovi z duše. Nebylo to náhodou po vzájemné dohodě?

Zatímco náčelník ruského generálního štábu včera hovořil o preventivních jaderných útocích ruských ozbrojených sil proti nepřátelům, vystoupil dnes ministr Lavrov v roli hodného ruského policajta a ujistil polského ministra zahraničí Sikorského, že Rusko nebude vytvářet tlak ani na Polsko, ani na další země kvůli americké protiraketové základně. Chtějí prý jen, aby byly vyslyšeny a pochopeny jejich obavy. Teprve pokud nebudou (to dodávám já), přijde na řadu ten útok.

V Právu vystupuje jako Ficova lobby expředseda slovenské SDL Peter Weiss. Obhajuje tam zjevně zcela nehorázný návrh nového tiskového zákona. Zároveň se proslýchá, že novináři mají být do budoucna na Slovensku povinně organizováni v jakési profesní komoře, která je bude napřed prověřovat na způsobilost. Pokud by se něco takového realizovalo a EU to spolkla, bude to nepříjemný precedens i pro ČR (těžko se zbavit dojmu, že o ochočení médií sní Topolánek i Paroubek, Paroubek nepochybně víc). Pokud nám EU dopřeje takovou „suverenitu“, jako je neexistence svobody slova, bude nám platná jako mrtvému zimník.

Martin Komárek se v MfD vrací k případu Osetince Viktora Kalojeva, o němž jsme tu psali. Píše mj.:“Jistě, člověku se chce říci, že Petr Nielsen (dispečer, který údajně způsobil nehodu a Kalojev ho zabil, bd) je z těchto lidí vinen daleko nejméně. Prostě jen udělal chybu. Kdyby však byly v letadle vaše děti, neviděli byste to tak. Kdo by mu dokázal odpustit?“ Správná otázka by měla znít: kdo by odolal touze ho zavraždit?

Středa 23. ledna: Jiří Paroubek zjevně odtroubil veřejnou volbu prezidenta. Pokud ČSSD zjistí, že návrh nemá dostatečnou podporu, nevznese ho. Návrh nejspíš ztroskotá na KSČM, které tajná volby umožňuje do poslední chvíle licitovat s hlasy. Klaus by jich od komunistů potřeboval jen pár, Švejnar hodně. Klaus je mnoha komunistům bližší než Švejnar svým šovinismem, isolacionismem, militantním ateismem a proruskými sympatiemi.

Dcera ministryně Parkanové dělá pro erár, hlásá titulek v Právu. Člověk by řekl, že její firma obdržela nějakou výhodnou mnohamilionovou státní zakázku. Skutečnost je, že slečna Parkanová nemá žádnou firmu, jen dostala na základě konkursu místo v tiskovém oddělení Ředitelství silnic a dálnic. Kdybych četl Právo jinak než z povinnosti, a kdybych na tuto tiskovinu nebyl zvyklý už přes padesát let, myslil bych si, že si ze mne dělají srandu.

Rozvášnění bojovníci za práva otců nepustili už druhý den do práce nově jmenovanou ředitelku Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí s odůvodněním, že jako právnička zastupovala feministické organizace. U nás je zjevně možné už úplně všechno a člověk jen oceňuje, že ji na place před úřadem rovnou neupálili. Pokud je jmenování legální, a to je, mohou proti tomu ti lidé protestovat, jak hlasitě chtějí, ale nemohou nové ředitelce a úřadu bránit v práci. Nehledě k tomu, že podle této logiky patří obhájci lidí, kteří spáchali nějaký zločin, sami do kriminálu.

Ukázalo se, že organizátor posléze zakázaného plzeňského pochodu extremistů byl až do nedávné doby členem ODS. Jakási lehká dotyková plocha mezi „národní pravicí“ ODS a extremismem je patrná už nějakou dobu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jan Švejnar vytýká Klausovi, že nenabízí vizi pro naši budoucnost. Proč by měl prezident nabízet vizi. Prezident není prorok ani věštec, ale státní úředník, sice nejvyšší, ale s nevelkými pravomocemi. A dále: skutečnost, že Klaus nechápal neziskový sektor, protože neměl vliv na jeho řízení ani na jeho dozor, je třeba doplnit informací o tom, že Havel a jeho stoupenci chtěli manipulovat „neziskový sektor“ jako politický klacek na Klause.

Čtvrtek 24. ledna: Správa Pražského hradu se dohodla s Metropolitní kapitulou u sv. Víta o společném provozování katedrály. Spor o vlastnictví tím zřejmě nekončí, ale v současné době je stav takový, že soud přiznal vlastnictví katedrály státu (v zastoupení všeho pracujícího lidu, mne stát nezastupuje nejsem pracující lid). V dohodě se Správa hradu velkoryse zavazuje, že zajistí opravy, údržbu a restaurování objektu (nepíšu kostela, o kostel zjevně nejde, k čemu by ho potřeboval pracující lid, když v Boha nevěří). Kapitula se zavazuje, že nebude v katedrále provozovat žádnou činnost za úplatu nebo obchodní činnost (aby si náhodou něco nevydělala, církve mají být podle hradního načalstva chudé, aby s nimi bylo možno manipulovat). Načalstvo chce zjevně, jak ze smlouvy vyplývá, užívat bývalý kostel ke „státně reprezentačním účelům“ (třeba se tam bude Klaus formálně a obřadně bratřit s Putinem; poté bude nutno katedrálu znovu vysvětit a náklady by v tomto případě měla nést správa Hradu). Jinak se dá předpokládat, že Klaus musel „v ouzkostech“ před prezidentskou volbou ukázat něco jako lidskou tvář, z novinových zpráv se nepozná, v čem.

Předseda Akademie věd Pačes, ač nikým nežádán, se už po druhé dobrovolně hlásí do prezidentské volby, ovšem jen v tom případě, pokud v té první nebude zvolen Klaus či Švejnar. Jaká skromná zdrženlivost! Pokud by nebyl nikdo lepší, nechal by se oslovit. Pan předseda se soustavně nabízí do prezidentské role stejným způsobem, jako dívky ze známé amsterodamské čtvrti k milostným hrám, jen nevím, zda je politicky stejně atraktivní, jako ony eroticky.

KSČM nasadila tvrdý kurs: podle vyjádření místopředsedy Dolejše žádá po Paroubkovi a Bursíkovi (přičemž Paroubek je rozhodující) „akt respektu“, rozuměj veřejné pokání za to, že s KSČM nevyjednávaly o podpoře Švejnara hned od počátku. Má to svou logiku, bez podpory komunistů nemá Švejnar šanci, fakticky zastupuje širokou koalici od lidovců (ne všech) po KSČM - jak si mohl Paroubek myslit, že to s komunisty nějak očurá. Také každý z obou kandidátů by se měl pokoušet přesvědčit komunisty, že je pro ně lepší než ten druhý (to by bylo na jednu stranu ohavné, na druhou by to mohla být obrovská sranda, měli by to nejspíš pořádat v cirkusové manéži, oba dva zároveň, každý by si mohl od Bolka Polívky půjčit červený klaunovský nos a Polívka by to kandidátské ucházení se o přízeň komunistů ostatně mohl moderovat.

Zároveň probíhá málo důstojná a nepřehledná tahanice o to, jak má vypadat kandidátské klání na klubu ČSSD, Klaus zjevně z únavy přistoupil na veřejnou diskusi, z věcného hlediska je veřejná diskuse nejen nesmysl, ale něco, co nemá být, organizování voličského nátlaku na volitele. Volitelé přitom nejsou vázáni vůlí voličů, jako je tomu v případě volitelů amerického prezidenta (pokud se nemýlím, ani tam tomu tak není formálně, jen to tak vždycky funguje), mají od voličů jako poslanci a senátoři širší mandát, jehož součástí je, že budou dělat to, co považují za správné.

ODS vyjadřuje lítost nad tím, že měla (po krátkou dobu) ve svých řadách (jako člena jedné místní organizace) extremistu. O případu jsme už psali, jen je třeba podotknout, že samo o sobě to ještě není nic hrozného, stát se to může každé straně (a jsou tu i takové, dost velké, kde je extremistů většina nebo všichni, ač to na první pohled nemusí být vždycky vidět). Problém je jenom v tom, že ODS díky některým významným představitelům v čele s prezidentem a jejich podivnému ideologizovaní takové lidi přitahuje, i když v dnešním vedení nepochybně převažují poměrně slušní a realističtí politici.

Ministr Nečas se na chvilku vrátil do časů své politické puberty (kterou zažíval někdy v letech 1997-2004), dostal před novináři hysterický záchvat a promluvil na adresu bojovníků za práva mužů (K213) jako rozlícená modrá punčocha. To nic nemění na skutečnosti, že chování oněch bojovníků je skandální a protiprávní, bez ohledu na to, zda mají věcně pravdu nebo ne. V demokracii jsou formální ohledy ty základní, a ty byly porušeny. Policie ČR, která před časem projevila takovou rozhodnost, když seřezala paní Kateřinu Jacques (způsob, jakým ji nakládali do policejního antona, zdokumentovaný v ČT, je otřesný a hlavní účastník má dnes tu drzost vydávat se málem za mistra Jana před kostnickým koncilem), se k těm strejcům chová s neuvěřitelnou shovívavostí a oni teď hodlají blokovat i Nečasovo ministerstvo.

Nevěděl jsem, jak se vyjádřit k hrdinnému kousku mladých českých hrdinů, kteří opili kočku, pak ji nechali roztrhat pitbulem a tak dobře se přitom bavili, že ucítili potřebu se o svůj nevšední zážitek sdělit s veřejností na internetu. Nakonec to za mne udělal kolega Vladimír Kučera v MfD, navrhuje účastníky zábavy zpopularizovat, aby nezůstali nezaslouženě v anonymitě. Velmi se k tomuto nápadu připojuji. Odpornější případ zbabělé zvrhlosti si nedovedu představit, je to jen o malý stupínek níž než dětská pornografie. Dávat tak najevo skoro sexuální zalíbení v mučení a ubíjení bezbranných tvorů je prostě hnusné.

Na základě dojednání vládní komise s představiteli církví a náboženských obcí vznikl věcný záměr zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Významnému kroku vlády, jehož se týká naše dnešní glosa, jistě napomohla situace před prezidentskou volbou, která vede Klause a ODS k vstřícnosti k lidovcům (Václav Klaus dokonce zašel ve vstřícnosti velmi daleko, místopředsedovi PS Kasalovi napsal, že se nebrání ani politické diskusi o tom, komu by měla katedrála v budoucnu patřit (to je z jeho úst něco podobného, jako kdyby představená nějakého kláštera prohlásila, že se nestaví proti diskusi o jeho přebudování v bordel). Tak to na světě chodí, neviděl bych na tom nic špatného. Kromě toho si za tenhle záměr vláda i premiér Topolánek zaslouží uznání.

„Já po té funkci netoužím jako po mocenské instituci, ale rád bych co nejvíce pomohl rodné zemi“, prohlásil prezidentský kandidát Švejnar. Já bych zase za velmi osvobodivé považoval, kdyby nějaký prezidentský kandidát řekl: samozřejmě že chci pomoci dobré věci, ale zároveň nezapírám, že by mi dělalo dobře usednout v prezidentském křesle. Nechci se tím tajit, vždyť je to lidské. Je zajímavé, že Švejnar Klausovi vyčítá „gründerský kapitalismus“ a podporu partikulárních zájmů při privatizaci, která vedla k rozkradení majetku (triviální a problematická výtka), a ne to, že se snažil ekonomiku transformovat tak, aby mu zbyly v ruce důležité ekonomické instrumenty k ovládání politické situace. Čili že jeho privatizace nebyla překotná a neřízená, ale naopak nedůsledná, měla postranní úmysly a vedla k nezdravému prorůstání ekonomické a politické sféry.

Lidové noviny přinesly zcela zásadní text Michala Skořepy Je dnes dráž než za Husáka? Kdybych z něho chtěl citovat v rubrice Řekli napsali, tak ho musím ocitovat celý, proto tu dávám k dispozici link a velmi doporučuji k přečtení.

Pátek 25. ledna: Pražský městský soud zprostil obvinění z pokusu o podvod Zdeňka Doležala, někdejšího tajemníka sociálně demokratických premiérů Grosse a Paroubka (jakmile skandál propukl, Paroubek se Doležela zbavil). Státní zástupkyně se okamžitě odvolala k Vrchnímu soudu. Předseda ČSSD obviňuje podnikatele Pitra, polské konzervativce a ODS ze spiknutí proti ČSSD. Pro člověka, který proces nijak podrobně nesledoval, je výsledný dojem poněkud podobný jako u většiny lustračních procesů. Jinak je opravdu asi sporné a neprokazatelné, zda šlo o podvod, nebo ne (třeba to, co svým „partnerům“ sliboval, bylo docela reálně splnitelné). Zajímá mne jen, jak se příslušné orgány vyrovnají s výrokem o „pěti v českých na stole“. Pokud přistoupí na Doleželův výklad o zakódované řeči, budu se velmi těžko bránit dojmu, že se zapojily do hry, jejímž cílem je dělat si z veřejnosti srandu.

Ministr Svoboda apeloval na členy KDU-ČSL v otevřeném dopise, aby respektovali rozhodnutí celostátního výboru strany o podpoře kandidatury prezidenta Klause s tím, že ODS pak bude vstřícná ve věci majetkového vyrovnání státu s církvemi. Se zlou se potázal: všichni zúčastnění se začali rozhořčeně dušovat, že s takovými věcmi jako je volba prezidenta, proroka a Otce národa, se „nekšeftuje“. Považuji to od nich za ohavné pokrytectví, pokud tomu tak je, šlo by o běžnou politickou dohodu, dejme tomu neformální, na níž není vůbec nic špatného. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Klaus a jeho úřad se zbytečně as nesmyslně zamotali do “veřejné debaty-nedebaty“ na půdě Senátu s Janem Švejnarem. Kdyby ji byli rovnou odmítli, mělo by to svou logiku. Zapojování veřejnosti do prezidentské volby je pokus o nátlak na poslance a senátory, kteří mají právo rozhodovat se podle svého svědomí a ne podle toho, co chce nejvíc lidí, nebo dokonce co chtějí ti, co dovedou nejvíc křičet.

Právo přineslo obsáhlý rozhovor se státním zástupcem Salichovem, který rozhodl o zastavení stíhání Jiřího Čunka. Pozoruhodné je, že s panem Salichovem zacházejí v rukavičkách. Je těžké se to vysvětlit jinak, než že nepovažují za vhodné dráždit Jiřího Čunka těsně před prezidentskou volbou, kde o zvolení nebo nezvolení Klause rozhodnou lidovecké hlasy a Čunek nehlasoval pro doporučení volit současného prezidenta.

Sobota 26. ledna: podle agentury Factum Invenio se rozestup mezi ČSSD a ODS zvětšil na víc než 10%. ČSSD přibrala o 3,8%, ODS stagnuje, lidovci a zelení ztratili dohromady přes 4%, ale i lidovci zůstávají pořád o 1,4% nad hranicí volitelnosti. Znepokojivé je, že komunisté přibrali o 2,2% a mají teď 17,5%. Šplhají tedy pomalu k těm 19%, kterých dosáhli ve volbách v roce 2002. Protože tehdejší volby skončily relativním neúspěchem ODS (a velkým úspěchem ČSSD), nabízí se otázka, zda se náhodou nějaké hlasy nepřelévají mezi ODS a KSČM. Skrytá koalice ČSSD – KSČM by podle přepočtu měla 118 mandátů a přiblížila by se ústavní většině, Paroubek by mohl udělat vládu i s oběma malými stranami (105 mandátů, to je pohodlná většina) a samozřejmě s ODS. Malé strany i ODS by byly odkázány na něho a on by měl vždycky v záloze komunisty. O něčem podobném se muselo kdysi Miloši Zemanovi zdát v těch nejeuforičtějších snech.

Když se Václava Klause ve čtvrtek na Nově ptali, jakou udělal chybu, odpověděl: „Před rokem jsem tak trošku vyjel na variantu, že se pan Schwarzenberg stane ministrem zahraničí. Zpětně bych řekl, že bych určitě udělal rozumněji, kdybych si to odpustil. Jsem rád, že naše vztahy jsou férové a velmi dobré.“ To je na Klause docela výkon (v dobrém smyslu slova), i když tu nejspíš hraje roli i to, že ministr je zároveň senátor a tedy volitel prezidenta.

Prezidentský kandidát Švejnar, který osudově závisí na komunistických hlasech, přibrzdil ve svém kladném přístupu k americkému radaru: „V principu ho podporuji, ale jednejme dál. Nespěchejme, vyjednávejme.“

A nebyl by to Václav Klaus, kdyby nevyužil vhodné příležitosti e nepředstavil se jako český národovec. U příležitosti Dne památky obětí holocaustu se nechal slyšet: „Máme zkušenost s pokusy minulost přepisovat, zaměňovat viníky a oběti, symetrizovat jejich utrpení a takto vytvořený falešný obraz minulosti politicky zneužívat.“ Když slyším taková slova, mám podobný pocit, jako když za totáče hřímali bolševičtí potentáti o šiřitelích antisocialistických názorů, nepřátelích míru a socialismu. Vím, že se to týká i mne, a že kdyby se mu to jen trochu hodilo do krámu, tak se mnou pěkně zamete. Naštěstí jsem zatím hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností, má totiž jiné starosti (za totáče měli tehdejší potentáti nakonec vždycky taky důležitější starosti). Ještě rozhodněji se vyjádřil předseda Senátu Sobotka: „A kdyby někdo po něčem takovém toužil, tak je zapotřebí s tím (má asi být „s ním“, bd) pořádně zatočit.“ Díky za upozornění, pane předsedo, budu si na vás od teďka dávat pořádného majzla.

Jan Švejnar se rozhodl, že se v případě svého zvolení prezidentem vzdá amerického občanství. Vycítil prý při svých cestách po republice, že občané od něho chtějí, aby takto potvrdil svou loajalitu vůči republice. Myslím, že je to důvod, proč ho nevolit. Čeho všeho bude ještě ochoten se zříci, jen aby se stal prezidentem? Jednak by úplně stačilo, pokud by tak učinil, až by se dostal při výkonu funkce do nějakého frapantního reálného konfliktu se závazky, které na sebe občanstvím vzal (jako že taková situace ani náhodou nehrozí), a jednak je to projev nevděku zemi, která mu vypomohla, když byl tak říkajíc v rejži. A konečně vychází tím vstříc nízkým pudům části české veřejnosti – bohužel právě té části, na níž je při volbě závislý.

Bohumil Pečinka cituje v článku v MfD slova Václava Bělohradského o opoziční smlouvě: „Opoziční smlouva náš politický systém destabilizovala, protože zničila důvěru v efektivnost politické opozice a vyvolala tak prudkou recidivu české politické nemoci - opozici vůči politice, v níž morální kýč supluje opoziční politický program. Ve veřejném prostoru opět převládá antipolitický diskurz, který prezidentuje politiku jako boj ,slušných lidí‘, kteří tvoří občanskou společnost, proti ,neslušným lidem‘, kteří tvoří politické strany.“ To snad ani nelze říci přesněji. Bělohradský je pozoruhodná osobnost: ve chvíli, kdy se odpoutává od jednoho „hostitele“, aby se přestěhoval do kožichu jiného, se ocitá na krátkou dobu ve stavu jakési beztíže a je schopný uvažovat docela racionálně.

Rovněž Mladá fronta Dnes přinesla rozhovor s komunistickým předsedou Filipem, podstatně zajímavější než ten, co je (taky dnes) v Právu. Viliam Buchert nechal totiž papaláše hovořit o komunistické minulosti. Příliš mu neskákal do řeči, ačkoli po tom některé Filipovy nehoráznosti přímo křičely: únorový puč prý byl ústavní, dokonce prý ústavnější než změny na přelomu roku 1989-90. Stačilo by Filipovi připomenout už jen to, že komunisty ovládané „akční výbory Národní fronty“ daly obsadit sekretariáty nekomunistických stran a dosadily do jejich vedení své agenty. Filip kritizoval jen „excesy“ z padesátých let (s těmi excesy je to podobné, jako když se mluví o „odsunu“ sudetských Němců: akce byla OK, jen excesy je třeba odsoudit, ale hodně opatrně, aby, jak říká pan prezident, se nám nezaměnila příčina a následek; tatáž nedůstojná šaškárna, a kdo se nezlobí na tohle, nemůže se zlobit ani na Filipa a jeho vztah ke stalinismu). Jinak celá závěrečná pasáž by měla dát čtenářovi přibližnou představu o tom, jak by to tady vypadalo, pokud by tihle lidé dostali podíl na moci. Mrzí mne jen, že se Buchert nezeptal Filipa na „sloučení“ KSČ a ČSSD z jara 1948. Mohla vzniknout zábavná situace.

Kromě předsedy AV ČR Pačese se o funkci prezidenta ucházejí i další naši spoluobčané. Jakási inženýrka z Karlových varů, která by se ovšem o post ucházela, jen když Klaus neuspěje, protože Klaus je ještě lepší než ona, podle LN prohlásila v souvislosti s tím, jak by chtěla vykonávat svou funkci: „Prezident by měl být jako dirigent orchestru a zákonodárci muzikanti.“ To je přesně zformulovaná představa, jakou má český člověk z lidu o politice: prezident diriguje a poslanci podle toho skáčou. A protože naši poslanci jsou dobytek, dirigenta neposlouchají, každý si skáče podle svého a řídí se nanejvýš stranickými instrukcemi, mají mezi lidem tak špatnou pověst (viz průzkumy veřejného mínění a pitomé pořady jako je ten paní Bubílkové).

Pondělí 28. ledna: Ministr zahraničí Schwarzenberg řekl včera v ČT, že by přivítal, kdyby dohoda o radarové základně byla uzavřená co nejdřív. Zdůvodnil to taktickými ohledy (odcházející Bushova administrativa se bude chtít vykázat úspěchem v jednání, a proto bude vstřícnější než ti, co přijdou po nich a budou mít na jednání čtyři roky času). Řekl bych, že by dohoda měla být uzavřená co nejdřív už i proto, že co je doma, to se počítá, až se chopí moci Paroubek, bude mít práci s její demontáží, a kdoví zda mu to bude stát za to. V televizní debatě si místopředseda PS Zaoráloek stěžoval, že veřejnost ani opozice neznají podmínky, o nichž se s USA jedná. Je poněkud komické, že na stejné stránce Práva figuruje poměrně podrobný přehled projednávaných bodů a stanovisek obou stran. USA prý mj. chtějí, aby se smlouva o pobytu vojsk netýkala jen radarové základny, ale i další přítomnosti amerických vojáků do budoucna. Vláda to odmítá, asi se bojí veřejnosti. Situace v našem regionu se ovšem vyvíjí tak, že buď tu budeme mít Američany, nebo Rusy – přesněji řečeno buď se spolehneme na Američany, nebo tu budeme mít zase Rusy. Třetí cesta neexistuje. Na základě svých životních zkušeností jsem jednoznačně pro první možnost.

Předseda Sněmovny Vlček se vyslovil pro tajnou volbu prezidenta. Jiní jsou pro veřejnou. Vyvstává otázka, jak se má rozhodnout o tom, jaká to volba bude. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Pehe se zabývá v komentáři Práva projektem, že by Švejnar v případě neúspěchu při prezidentské volbě mohl kolem sebe soustředit silnou středovou stranu, která by odloudila hlasy nenáviděné ODS a stala se přijatelným partnerem pro ČSSD. (Opozicí by pak asi byla KSČM). Pan Pehe je zřejmě připraven dělat při tom Švejnarovi manažera. Nechápu, proč se pan Pehe nepokusí udělat takovou stranu sám, respektive se svými přáteli, a předem se odsuzuje do role kibice. Problém Havlova tábora nebyl jen v ambicích exprezidenta a zároveň v jeho neochotě dělat skutečného politického lídra se vším všudy, ale taky v neschopnosti jeho stoupenců postavit se na vlastní nohy.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury Median (byl pořízen pro MfD) by 59% lidí volilo Klause a jen 41% Švejnara. Výsledek je tedy opačný, než jaký pořídil STEM pro ČSSD, oba mají společné jen to, že na nich vůbec nezáleží.

V současné krizi důvěry veřejnosti v politiku svitla České republice naděje. Vedení US-DEU vyjádřilo přesvědčení, že je v silách strany překonat nynější krizi a odrazit se ode dna. Prohlásil to nynější předseda strany na společenském setkání v Praze. Strana si zachovává originalitu, zatímco v jiných zasedají ústřední, výkonné, celostátní výbory, předsednictva, výkonné rady, kongresy a konference, US-DEU pořádá společenská setkání a spojuje tak příjemné s užitečným. Je to strana vysloveně pohodová.

Hřbitov pro nejrůznější vojáky z válek, na kterém by směli být pochováni dokonce i padlí Němci, pokud si to Německo zaplatí, měl vzniknout v Chebu, už jsme tu o tom psali. Teď to ale vypadá špatně. Zpupní Teutoni se opovážili otisknout ve vládním deníku Bild dam Sonntag prohlášení, podle něhož chebská radnice požaduje za uložení ostatků nájemce výši 13 milionů Kč na příštích 21 let (není jasné, zda 13 milionů každoročně nebo dohromady). Chebský starosta se rozhořčeně ohradil. Za prvé nejde o nájem, ale o příspěvek na nutnou úpravu hřbitova, aby to bylo důstojné místo (chebský hřbitov musí být v pěkném stavu!). Za druhé, článek je prý skoro skandalizování, „vypadá to, jako bychom chtěli vydírat“ (proboha, koho by jen mohlo něco tak nehorázného napadnout!). Chebští měli ty nejlepší záměry, měl to být hřbitov souznění (se všemi padlými ze všech válek a byli dokonce ochotni tam v tom rámci umístit i Němce). „Ještě jeden podobný článek a nevím, jestli se podaří přesvědčit zastupitele, aby pro to zvedli ruku.“ No tak kdo by proboha mohl tohle považovat za vydírání! Radnice se snažila najít rovnováhu mezi nehoráznými požadavky německého spolku na pohřbení německých okupantů a odporem místních lidí (většinou starousedlíků, příslušníků známého kmene Chebanů). Pan starosta se hodlá obrátit na „německou stranu“ (nejspíš na ministerstvo zahraničí) a požádat o „vysvětlení“. Když nebude uspokojivé, přeruší Cheb se SRN diplomatické stryky a možná jí vyhlásí válku. Škoda že neudělujeme bobříka drzosti, pan starosta a jeho tým by pro tento měsíc neměli konkurenci.

Úterý 29. ledna: celá země dnes žije televizním duelem mezi prezidentskými kandidáty, který se má jednu hodinu po poledni odehrát na půdě Senátu. Samotného projektu kandidátského klání se týká naše dnešní glosa. Večer se ještě vrátíme k jeho průběhu.

Po Poslanecké sněmovně prý koluje soupis sedmnácti údajných sociálně demokratických „zrádců“, kteří se v tajné volbě chystají dát hlasy Klausovi. Jde vesměs o lidi, s nimiž má Paroubek jakýsi problém. Považuji za vyloučené, že by v ČSSD hlasovali pro Klause víc než jeden-dva lidé, za šiřitele těchto zpráv bych si troufl tipovat pana Paroubka nebo nějakého jeho zbrojnoše a smysl bych viděl v potřebě utužit ve stranických řadách před rozhodujícím střetnutím kázeň. Nynější vedení ČSSD zjevně trpí na základě minulé zkušenosti „syndromem prezidentské volby“.

Senátoři ODS se před časem zachovali k prezidentsklému kandidátovi Švejnarovi neomaleně. Neomalené jednání se stává zvykem, teď totéž provedli zelení Klausovi. Po skončení prezidentovy návštěvy vypadl předseda Bursík na tiskovce z role slušňáka a prohlásil, že debata „potvrdila jejich obavy“. Klaus se pochopitelně urazil a moc se mu nedivím. Nikdo přece nečeká, že ho zelení budou volit, nestačilo říci, že jakkoli byla debata zajímavá, stanovisko poslanců strany se nemění? Klaus má zvláštní talent dělat si z lidí nepřátele, zejména z těch, o nichž si myslí, že na nich nezáleží. Je to strašně nešikovné a zároveň ovšem taky nedůstojné. Proč má Bursík ctižádost napodobovat ho právě v tomhle. Nejdřív někoho urazit, a když se to povede, obvinit ho, že neumí prohrávat, se mi jeví být bezcharakterním.

Agentura SC&C zjistila, že 57% občanů si přeje na Hradě dál Klause. Učinila tak na objednávku ODS. Předtím agentura STEM zjistila opak, tentokrát na objednávku ČSSD. Agentury pro průzkum veřejného mínění začínají hrát roli proroků na starověkých královských dvorech blízkého Východu. Ti taky věštili panovníkům jen to dobré, na rozdíl od ohavných kverulantů typu Izajáše, Jeremjáše apod. Panu Hartlovi a šéfu SC&C (nevím jak se jmenuje) na rozdíl od královských proroků starověku pouze nehrozí, že v případě falešného proroctví budou napíchnuti na kůl. Mají zkrátka kliku.

ČSSD se ústy místopředsedy Sobotky distancovala od podstatné části vyrovnání s církvemi, jak ho navrhuje vládní koalice, tj. od sumy, kterou by měl stát církvím poskytnout. Připadá jí „naprosto nepřiměřená“. Tím si u lidoveckých volitelů dvakrát nešplhnou. Zřejmě jim ale nic jiného nezbývá, jsou na tom trochu jako komunisté: neustáli by to před vlastním členstvem, které je zjevně v drtivé většině toho komunistického klonem.

Vrchní politolog Lidového domu Lukáš Jelínek píše dnes v Právu, že ministr Svoboda prý „k zděšení spolustraníků vysvětlil koaliční dohodu nad církevními restitucemi“. Pan politolog se přehlédl (nechci tvrdil, že lže jako malý kluk). Svoboda jen řekl, že taková dohoda je možná a pro obě strany výhodná a že by na ní nebylo nic špatného. Což si myslím taky.

Užuž bych byl rezignoval a přestal o kauze Kulínský psát, ale dnešní právo přináší pozoruhodnou informaci. Jedna z bývalých sboristek totiž před soudem opravila svou výpověď na policii ohledně toho, že se jí chlípný sbormistr v opilosti pokoušel sahat mezi nohy, a uvedla, že na ni vyšetřující policisté prováděli nátlak. Jiná svědkyně uvedla, že ji sbormistr osahával na prsou a že se „šuškalo, že se Kulínský chová velmi důvěrně i k jiným dívkám“. Sbormistr nemůže být odsouzen za to, co se šuškalo, ale jen za to, co se stalo. A měl by být odsouzen a ne např. vystaven lynči od někoho, kdo si dnes kompenzuje své někdejší selhání.

Polský premiér Tusk se snaží naklonit Putina plánu nebudovat plynovod Rusko – Německo po dně Baltu, nýbrž přes území Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska. To je směšné: nejprve provokovali najednou Putina i Schrödera, a teď se pokoušejí Rusy přesvědčit, aby stavěli něco, co je pro ně strategicky podstatně nevýhodnější, ale levnější. Putin by musel být blázen, kdyby na něco podobného přistoupil. Jenže Putin není blázen.

Mezi politiky bývá více psychopatů než mezi normálními lidmi, prohlásil psycholog Jeroným Klimeš v Mladé frontě Dnes. Přesvědčení, že politici nejsou normální lidé, sdílí s paní Bubílkovou a nepochybně i s proroky „občanské společnosti“, která má být protiváhou prohnilé politice.

Za užitečný kravál prohlásil v Lidových novinách Martin Weiss vyvádění rozlícených sdružených otců. Já zase považuji jejich chování za skandální a za neuvěřitelné, že policie nezasáhne. Za prvé, i kdyby měli tisíckrát pravdu, nemají kvůli tomu co blokovat činnost státních institucí (právo demonstrovat jim nikdo nebere). To, že jich je sedm, jim na váze samozřejmě nepřidává. Za druhé, jeden z nich prohlašuje „chci syna vychovávat, ne si ho půjčovat na pár hodin“. Je mi líto, ale když se člověk rozvede (mně se to stalo taky), musí se v drtivé většině případů, pokud jde o výchovu svých ratolestí, dost omezit. Soudy dávají děti do péče otců jen v naprosto výjimečných případech a já to považuji za úplně správné. Vazba k matce je u každého dítěte silnější, než k otci a je to třeba respektovat (pan Weiss nemá tu zkušenost?). To co provádí těch sedm kumpánů, je feminismus naruby, a to je stejně směšné a odporné jako feminismus nalíc.

Tamtéž píše opět Jeroným Klimeš: „Musíme souhlasit, že nepustit Pavlátovou a Nečase do práce je menší zlo než pod vlajkou domobrany utopit bývalou manželku či zabít děti svému bývalému partnerovi…“ Jistě, např. krádež je menší zlo než vražda, ale to ještě neznamená, že krást se může.

Taktéž v Lidových novinách na straně 6 je uveřejněn snímek, z něhož se zdá, že Kaplického „blob“ výrazně naruší pohled z Letenské pláně na pražský Hrad a Hradčany. Nemohu se zbavit dojmu, že snímek není pořízen z úrovně terénu. To bych nepovažoval za korektní, jen málokdo z nás bude mít příležitost kochat se panoramatem Hradčan např. ze střechy stadionu Sparty.

Duel Klause a Švejnara překonal všechna očekávání. Poněkud mne konsternuje, že ohlasy komentátorů jsou tak vyhýbavé a rozpačité, vždyť sociální demokraté předvedli něco zároveň neohrabaného a krajně neslušného a v podstatě naběhli Klausovi na vidle. Tématu se týká naše druhá dnešní glosa.

Středa 30. ledna: V českých novinách (najmě Právu) se k včerejší debatě prezidentských kandidátů vyslovila řada politologů. Myslím si, že dřív, než se začne uvažovat o tom, kdo vyhrál, je třeba říci, co bylo to, v čem vyhrál. Toho se týká naše dnešní glosa. Švejnar mluvil o svém morálním kreditu. K tomu poznamenala Mirka Spáčilová v MfD tak pěkně a pregnantně, jak bych to nedovedl: „kdo sám o sobě prohlásí „mám morální kredit“, právě ho zahodil.“ Podstatu problému na téže stránce popsal přesně Václav Dolejší, doporučujeme k přečtení.

Klaus v souboji se Švejnarem z neznámých důvodů napadl a do věci zatáhl Petra Pitharta, kterému vytkl, že při „výměně stráží“ (tenkrát ještě v Lazarské ulici) utekl a nepřišel mu ani podat ruku. Pithart ovšem věci vzápětí nasadil korunu, očekával prý, že ho Klaus jako vítěz pozve alespoň do hospody a ne že on bude jako poražený klepat na dveře a vyžadovat slyšení. To jsou nejapné výmluvy, šlo o výměnu funkce, u níž měl odcházející premiér prostě být, o doprošování nemůže být ani řeči.

Lidovci (podle slov předsedy Čunka) žádají koaliční debatu o dalších reformách ve zdravotnictví. Nesouhlasí zejména se změnami zdravotních pojišťoven a univerzitních nemocnic na akciové společnosti. Zřejmě se lekli ohlasu, jaký měly poplatky ve zdravotnictví, a bojí se o své preference.

Jinak noviny přinesly včera zprávu o tom, že většina lidí podporuje reformy (podle průzkumu STEM). Při bližším ohledání lze ovšem zjistit, že většina lidí podporuje reformy an sich (kdo by nebyl pro reformy an sich!), ale ty vládní se jí moc nelíbí. Komu by se líbily reformy, které lidi něco stojí. Reformy, na nichž se hned vydělá, jsou přitažlivější, bohužel nerealizovatelné.

Další zajímavost z procesu s Kulínským: svědek, jemuž se sboristka, jehoo přítelkyně, svěřila v sedmnácti letech, že ji Kulínský údajně zneužíval, ji odvezl do centra krizové intervence do Bohnic. Proboha, proč se neobrátili okamžitě na policii! Jinak se přiznal, že ho Kulínský ze sboru vyhodil, protože se nezúčastnil nějakého setkání se spřáteleným souborem. Má tedy důvod být proti Kulínskému zaujatý.

Slovenská opozice dala najevo, že nepodpoří schválení Lisabonské smlouvy, pokud Fico nevezme zpět nestoudný návrh tiskového zákona. Opozici Fico potřebuje k dvoutřetinové ústavní většině. Opozice má recht, k čemu bude Slovensku EU, když se v něm octne se zničenou svobodou slova a strejdové z Bruselu to mnichovansky spolknou. Nepsal bych o tom, kdyby to nebyl precedens, který se pak bezprostředně dotkne i nás. Pokud EU dá najevo, že je vůči podobným vykutáleným iniciativám, jako je ta Ficova, bezbranná, můžeme se nejpozději po nástupu Jiřího Paroubka těšit na něco podobného. A můžeme si celou EU strčit za klobouk.

Podle Práva píší Polsko a SRN společně učebnici dějepisu. K čemu to bude dobré, půjde o jakési obsáhlé politické komuniké, dohadované na mezivládní úrovni, a o žádné svobodné a nezávislé zprostředkování dějin. V učebnicích má být pluralita, a ne jeden jediný společný a závazný text, uklohněný po několikaletých tahanicích mezivládních komisí, který je pak nutně prolhaný na obě strany.

Psycholožka Vladislava Bartáková vytýká v MfD Klausovi, že „má pocit, že na něj pořád někdo míří z minometu a on se pořád musí bránit“. V případě pseudodebaty z klubu ČSSD byl ten dojem docela oprávněný.

Čtvrtek 31. ledna: „STEM: Švejnar už 55%“, jásá titulek v Právu. Jde o preference prezidentského kandidáta u veřejnosti, která ho nebude volit. STEM, jak známo, pracuje pro ČSSD (tj. dělá průzkum na zadání ČSSD, aby si nikdo nemyslil nic špatného!) Doufám, že zítra ji trumfne SC&C, která dělá totéž pro ODS, přinejmenším 57% pro Klause. A tak to bude pokračovat až do 7. února, kdy se obě agentury dopracují 100%.

V úterý se neformálně sešli vedoucí představitelé ČSSD a KSČM, aby spolu probrali prezidentskou volbu. Paroubek si pochvaloval, že atmosféra byla velmi dobrá a že mu Filip podal ruku, což je dobré znamení. Pan Paroubek je skromný člověk. Doufám, že v budoucnu se budou při podobných setkáních líbat, jak to bylo zvykem za Brežněva.

O protiraketové základně USA se už hovoří i v Evropském parlamentu. Někteří poslanci žádají projednání na úrovni EU. Např. známý studentský operetní revolucionář a skandalista z r. 1968 Daniel Cohn-Bendit prý prohlásil: „Je nesvědomité od vlád jiných členských států, že strkají hlavu do písku a pokoušejí se kolem této otázky chodit po špičkách.“ Já bych řekl, že je nehorázná drzost od pana Cohn-Bendita, že strká nos do věcí, do nichž mu nic není. Ale těžko se mu divit, co se v mládí naučíš…

Slovenským novinám hrozí, že budou reglementovány nehorázným vládním návrhem tiskového zákona. Opozice je příliš slabá na to, aby v NR SR neprošel, a proto zatím blokuje přijetí Lisabonské smlouvy s tím, že smlouvu odsouhlasí okamžitě, jakmile vláda návrh zákona upraví nebo vezme zpět. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Mladé frontě Dnes píší, že prezidentovo slovo má v České televizi velkou váhu. Prezident odmítl účast v televizním duelu se Švejnarem a netají se tím, že nemá rád moderátora Moravce. Vedení ČT mu prý „v obojím vyšlo vstříc“ tím, že debatu obou kandidátů v nedělních Otázkách Václava Moravce odvolalo. Proboha, a co mělo dělat? To, co kdysi udělal právě zmíněný Václav Moravec, když poté, co mu odmítl účast tehdy ještě jen předseda ODS Topolánek v předvolební debatě s tehdy premiérem a předsedou ČSSD Paroubkem , celou dobu vyhrazenou pro duel věnoval Paroubkovi a choval se k němu přitom neuvěřitelně vlezlým a servilním způsobem? Byl to vzor nekorektního zásahu ČT do předvolební kampaně a Klausovi se vůbec nedivím, že Moravce nesnáší. Mně je z něho od té doby taky nanic, měl jsem o něm lepší mínění.

Senátor Kubera prý má zvláštní výsady, protože smí hrubě urážet své kolegyně. Na otázku, existují-li v Senátu milostné románky mezi senátory a senátorkami, jako tomu bylo a prý je v PS, odpověděl, že je to tam lepší, protože dolní věková hranice je 40 let a tak tam něco podobného příliš nehrozí. Prý navrhoval, aby senátorky byly limitovány naopak horní věkovou hranicí třiceti let. V jak nehorázně blbém světě žijeme, když něco podobného lze hodnotit jako urážku!