indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.12. - 30.12. 2006

 

Co týden dal

Pátek 1. prosince: česká vláda se dohodla na smírném řešení sporu s japonskou bankou Nomura. K podstatě problému se nechci vyjadřovat, nejsem ekonom. Jako laik cítím jistou úlevu, že ČR nebude muset po průšvihu s CME platit další desítky miliard korun (a např. nasazení přepadového policejního komanda považuji ze strany státu za poměrně nestandardní způsob řešení finančních problémů). Připadá mi jen zvláštní, když se vláda s protivnou stranou dohodne písemně na tom, že se obrátí na prezidenta s žádostí o milost pro obviněné bankéře. Staví ho tak do dosti nemožné situace.

Premiér Topolánek se dnes sešel s předsedou ČSSD Paroubkem a připravovali program pro dnešní schůzku představitelů obou stran. Mluvili prý především o programových záležitostech. Paroubek odmítá “čtyřkoaliční“ projekt (se zelenými), tvrdí, že zelení jsou v jednáních „tak trochu navíc“ ale „snad ničemu neškodí“. ODS a ČSSD by si měly vyjasnit tuhle věc, statut, jaký mají při jednáních zelení (pro ODS účastník, pro ČSSD pozorovatel, který nepřekáží), je pro ně ponižující a směřuje k možnému konfliktu. Konflikt by přišel ČSSD vhod.

Dr. Rath se nedomnívá, že by byl předseda PS Vlček vázán nějakým slibem. On by rozhodně nehlasoval pro Vlčkovo odvolání, jak se Vlček za poslance ČSSD zavázal. Dr. Rath jak vidno nedrží zásadu, že dané slovo platí. Bez této zásady se nedá dělat žádná rozumná činnost, tedy ani politika: přesněji řečeno dá se dělat jen politika zcela specifická: taková, jako se u nás dělala od roku 1948 do roku 1989. Tenkrát to ovšem politici (komunističtí) netvrdili na plnou pusu.

Exministryně Buzková se vzdala mandátu v pražském zastupitelstvu. Zdá se, že nezvládla umění odejít. Správně tušila, že ji Paroubek ve vedení strany nesnese, ale nechala se umluvit, aby kandidovala za ČSSD v Praze, načež ji obvinili (právem nebo neprávem, ale každopádně se to hodilo do krámu) z nedbalého vedení kampaně a svedli na ni špatný pražský výsledek. Nynější její zdůvodnění (zastupitelský mandát nepřevzala „z osobních důvodů“) je nejasné. Kdyby byla před časem odešla zcela rezolutně a najednou a nezdůvodňovala to tak, že ji každý musí podezírat z vykrucování, měla by dobrou šanci se za čas vrátit. Paní Buzková se bohužel chovala tak trochu (připouštím, že analogie je v tomto případě velmi volná, ale něco na ní je) jako Dubček po srpnu 1968.

Polský ministr školství navrhuje, aby mládež do 16 až 17 hodin měla vycházky jen do 22 či 23 hodin (a ven by směla zase až po páté hodině ranní). V noci budou zřejmě v polských obcích obcházet biřici a kontrolovat věk těch, co ještě nešli na kutě. Polská vláda funguje (v první řadě díky panu ministrovi) jako generátor mimořádně pitomých nápadů.

ČSSD prý není jednotná v názoru na novou vládu. Část (např. místopředseda Sobotka) se domnívá, že by strana měla jít do opozice a vládu jen tolerovat, část (předseda Paroubek) je pro účast ve vládě (kde ovšem, jak se zdá, chce být jen jednou nohou). Náhlý rozpuk plurality uvnitř ČSSD mi připadá podezřelý. Každopádně teď Paroubek může tvrdit: víte, já mám ve straně potíže, a když nebudete v koaliční dohodě rozumní, tak…

Místopředseda Nejvyššího soudu Bureš, jehož jmenování bude nyní co do ústavnosti zkoumat Ústavní soud, tvrdí, že pět ústavních soudců (jmenuje je) jsou v jeho záležitosti podjatí, protože se kamarádí s odvolávanou předsedkyní ÚS Brožovou, která si u ÚS na jeho jmenování stěžuje. Podjatá je i soudkyně Lastovecká, která se jeho případem zabývá. Nejlepší by možná bylo, kdyby si Dr. Bureš najmenoval přímo senát, který se na ÚS smí jeho případem zabývat.

Sobota 2. prosince: Komunisté chtěli v Poslanecké sněmovně prosadit usnesení, které by vládě zakazovalo pokračovat v jednání s USA o umístění protiraketové základny v ČR. Nepodpořila je však žádná další strana. Protože ani KSČM, ani ČSSD, ani zelení zase nepodpořili návrh ODS a KDU-ČSL, aby sněmovna vzala na vědomí zprávu vlády o jednáních ohledně základny, nezaujala PS k věci vůbec žádné stanovisko. To je pro další politickou orientaci ČR slibná věc. Věci, na kterých se občanské strany a rudý blok neshodnou, budou prohlášena za neexistující. Zelení by prý preferovali projekt vzniklý spoluprací v rámci NATO nebo ještě lépe EU. Až se takový projekt dostane do stádia, kdy by se o něm mělo rozhodovat, bude jeho prosazení v ČR snadné: bude tu spousta místa a žádní lidé.

Předseda PS a stínový ministr zahraničí Zaorálek zaštítil seminář, který by se měl konat příští týden v PS pod názvem „Pražská výzva pro Ïrák“. Má ho pořádat blíže neurčená „skupina irácké opozice“. S konáním semináře nesouhlasí ani ministerstvo zahraničí, ani irácké velvyslanectví. Pan Zaorálek nemá ani seznam účastníků, byl pouze ujištěn, že půjde o „politické a akademické osobnosti velmi dobře známé na české a irácké politické scéně“. Bude mezi nimi i prof. dr. Usáma bin Ládin? Pan Zaorálek je zjevně zcela neohrožený. Co, to si laskavý čtenář doplní.

„Češi bojují za svého Ježíška“, (a roste odpor proti symbolu nadnárodních monopolů Santa Clausovi), píše se v MfD. K článku se vrátíme.

Dr. Rath, jak nyní vychází najevo, vedl originální a neobyčejně sugestivní předvolební kampaň v Karlových Varech. Na předvolebním mítinku se zavázal, že zabrání osobám ve vedení Karlovarského kraje a jejich blízkým v přístupu k lékařské péči v pražských nemocnicích, které má pod kontrolou ministerstvo zdravotnictví. Teď se za to musel písemně omluvit náměstkovi karlovarského hejtmana Červenkovi (z konkurenční ODS). Nepochybuji o tom, že něco podobného je v silách a schopnostech dr. Ratha, a to po omluvě stejně jako před omluvou. Nechápu jen, proč o tom mluví na veřejnosti.

Pondělí 4. prosince: Předseda ODS má představu vlády, na níž by se dohodly ODS, ČSSD, KDU-ČSL a zelení, ovšem s tím, že o složení vlády rozhodne její předseda, tzn. on. Nemá to znamenat, že představitelé všech stran, účastných v dohodě, by se ocitli ve vládě. Zvlášť nestojí o to, aby ve vládě seděli představitelé ČSSD. Tato představa mi připadá nesmyslná a pro všechny kromě ODS nepřijatelná. Proč má nést odpovědnost za vládu strana, která nebude mít možnost její činnost ovlivnit tím, že se zúčastní její práce? Na podobnou podmínku může přistoupit jenom idiot. Tak to dopadá, když někdo zavrhne reálnou, i když nepohodlnou možnost (předčasné volby, jichž lze ovšem dosáhnout pouze riskantní cestou) a vybírá si místo toho možnosti nereálné, jichž nelze dosáhnout nijak.

V Turkmenistánu zadrželi české dopravní letadlo, na jehož palubě byla řada papalášů včetně (dosluhujícího) náčelníka generálního štábu Štefky. Česká armáda byla pár hodin nebojeschopná, protože její braintrust byl úplně ochromen. Naštěstí toho nikdo z našich sousedů nevyužil. Na turkmenské úřady zjevně nepůsobila ani skutečnost, že ČR je obávaným vítězem druhé světové války. Letadlo bylo propuštěno až poté, co údajně ministr zahraničí Vondra závazně slíbil, že v ČR, která je momentálně bez úředního náboženství, bude zaveden kult turkmenbašiho (prezidenta Saparmurata Nijazova) a že patnáctimetrová socha nového božstva bude umístěna na prázdný podstavec po Stalinově pomníku. Stavební práce mají být zahájeny neprodleně. Bouří se pouze poslanec Karas a klerikální křídlo KDU-ČSL.

Poté, co v MfD nahráli skrytou kamerou Marka Dalíka, jak si pouští pusu na špacír (v tuto chvíli je už jasné, že Dalíkovo „my“ neznamenalo „ODS“, protože pan Dalík nemá ani ve straně, ani ve vládě pražádné funkce, nýbrž pouze „já a můj kamarád Topolánek“), rozhodl se předseda ODS, že vůči novinářům přitvrdí: „novináři vždy usilovali o ochranu zdroje, teď si říkají o to, abych já svůj názor přehodnotil“ (cituji dle Práva). Když chcete, holoubci, abych zohlednil vaše profesní zájmy, musíte se chovat jak se patří vstřícně. Jaký je vlastně rozdíl mezi Topolánkem a Paroubkem? Ten, že Paroubek by své záměry takhle hloupě nevyzvonil.

„Slavnou bitvu u Slavkova zase vyhráli Francouzi“, zní titulek v Právu. Příště však bude konečně učiněno spravedlnosti zadost a dostane se i na rakousko-ruskou koalici, aby pořád nevyhrávali jedni a ti samí. Protestovat by ovšem měl Svaz bojovníků za svobodu: půjde o flagrantní případ přepisování historie.

Jak už jsem předestřel, nechci se vyjadřovat meritorně ke sporu Česká republika versus Nomura. Jenom jednu laickou poznámku, která mne napadla nad nebesky uklidňujícím článkem Pavla Párala v dnešní MfD, si nemohu odpustit: akce „české pivo“ je podle mého názoru krystalicky čistý příklad tunelu. A měla by být také podle toho ohodnocena.

Můj oblíbený autor Luboš Palata ( řečeno s Palackým: kdyby shodou okolností neexistoval, museli by si ho Češi vymyslet) píše v Lidových novinách, že v Rakousku jsou Češi považováni za příbuzné Boratových Kazachů. Nejen že jsou za příbuzné považováni, oni jimi opravdu jsou! K tématu se ještě vrátíme.

Taktéž v Lidových novinách se na jedné stránce zabývají smutným zdravotním stavem Fidela Castra a Augusto Pinocheta. Nejsem Pinochetovým příznivcem, ale srovnávat ho s kubánským banditou je nevěcné. Nepřál bych sice žít pod jedním ani pod druhým, ale kdybych si už musel vybírat, nebudu váhat ani vteřinu. (čím,ž ostatně jen opakuji v jiné situaci to, co kdysi řekl Winston Churchill).

A rovněž v Lidových novinách srovnává Marek Kerles (psychologicky) postoj Rakušanů k Temelínu s tím, jaký postoj by zaujali Češi k ukrajinské elektrárně, kdyby sousedili s Ukrajinou. Srovnání je naprosto nevěcné, černobylská katastrofa bylo něco naprosto jedinečného a výjimečného i v kulisách ruské komunistické veleříše.

Úterý 5. prosince: Václav Klaus se rozhodl, že nevyhoví žádosti vlády o milost pro manažery Nomury. Prohlásil, že by to byl schopen udělat, kdyby bylo zjevné, že jde o veřejný zájem, který se podstatně dotýká blaha České republiky. On sám takový veřejný zájem necítí a ani vláda mu nic podobného nesdělila. Prezident ve svém rozhodnutí citlivě reaguje na veřejné mínění, podnícené opozicí a médii. Zároveň se ukázalo, že o záměru vlády už řadu dní ví. To nabuzuje otázku: byla vláda s prezidentem domluvena, že o milost požádá, leč on jí nevyhoví? Podle místopředsedy ODS Béma tím smlouva s Nomurou nepadá pod stůl. Byla s takovým průběhem událostí víceméně srozuměna i Nomura? (tedy aspoň v tom smyslu, že když se něco podobného stane, svět se nezboří?) Aktivity Nomury na českém bankovním trhu jsou podezřelé (akce České pivo), postup Zemanovy vlády (vzetí sídla IPB útokem) nepřiměřené a hysterické, celá věc se teď v povolebním boji nenáležitě nafukuje. Paroubek tvrdí, že Klaus zabránil skandálu kolosálních rozměrů. Skandál kolosálních rozměrů je spíš to, když se někdo mocensky paktuje s komunisty.

V ČSSD pokračuje diskuse o tom, zda do vlády nebo do opozice. Ti, co nechtějí do vlády, hodlají buď tolerovat menšinovou vládu ODS, nebo využít třetího pokusu (Paroubek věří, že v něm uspěje). Je otázka, zda by to v dané situaci nebylo pro občanské strany nejlepší řešení. Paroubek si budoucí spoluvládu s komunisty (za Čunkovy podpory?) zjevně představuje příliš idylicky. Navíc je poměrně cynický: „Předpokládám, že v komunistické straně se otvírají dveře k hluboké reformě této strany. To by bylo dobré pro celou českou levici.“

Podle Práva vyšetřují kriminalisté v severních Čechách smrt sedmi „odsunutých Němců“. To je poněkud nepřesné: dotyční byli usmrceni dříve, než mohli být „odsunuti“, a pak už „odsunuti“ nebyli, protože nebylo zvykem usmrcené „odsouvat“, naopak (mohlo by prasknout, jak byli usmrceni). Takže v tomto případě se „umístění ostatků údajných obětí“ nepodařilo zjistit. Šlo o „mladíky z Hitlerjugend“ (vědí to vůbec jistě, že byli z Hitlerjugend?), je to už třetí podobný případ, předchozí byli odloženy, „protože se násilnou smrt nepodařilo prokázat“. Také „většina svědků těch událostí už nežije“ (někteří tedy žijí, ale je jich málo na to, aby je české úřady mohly brát vážně). Podle policistů by to měl řešit Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ - má se to snad svést na komunisty, vždyť se ve vraždění tehdy vyžívali lidé nejrůznější stranické příslušnosti! U nás se podle kriminalistů na rozdíl od Německa podobné případy (masové vraždy) po dvaceti letech považují za promlčené. Škoda že to ten ošetřovatel z Havlíčkova Brodu nevydržel dvacet let, byl by pak za vodou a mohl by o své praxi na ARO vykládat v hospodě. Slovo „odsunutý, odsunutí“ mi připadá čím dál tím legračnější. Odsunutá je např. dáma na dlouhatánské pohovce, kterou minulý měsíc na ČT1 v reklamě, uvádějící předpověď počasí, před sebou tlačil jakýsi mladý muž.

Ostatně nejen v Německu se s vraždami zachází jinak než u nás. Na Slovensku se odvolali lidé odsouzení za vraždu (a znásilnění) jakési studentky. Stalo se to před třiceti lety, za totáče, tehdy byli dopadeni, odsouzeni a seděli až do roku 1989, kdy tehdy ještě československý Nejvyšší soud rozsudky zrušil. Nyní zase Nejvyšší soud SR rozsudky nejen potvrdil, ale dotyčným ještě přidal, takže se zase vrátí do kriminálu. To mi jako laikovi připadá přece jen poněkud nestandardní.

Konec dobrý, všechno dobré: místopředseda S Zaorálek se nakonec rozhodl „odsunout“ konferenci odpůrců odpůrců Saddánma Husajna (to mi podle toho, co jsem si přečetl v novinách, připadá jako nejpřesnější označení účastníků) z PS na jiné místo. „V parlamentu jsou doma všechny strany, a pokud některá z nich, ať už z jakýchkoli důvodů, s nějakou akcí nesouhlasí, nepřipadá mi správné takovou akci natruc konat.“ To je od představitele ČSSD nezvyklá míra vstřícnosti vůči „modré totalitě“. Mám jen jednu pochybnost: platí to i pro komunisty? Pak se v PS nebude konat nic. Což by ostatně nebyla zase až tak velká škoda.

Středa 6. prosince: ODS doporučuje ČSSD, aby poté, co podpoří v hlasování o důvěře trojkoaliční vládu, odešla do opozice a nekazila nové vládě provádění reforem. Jakkoli nejsem přítelem mesaliancí s Paroubkem, nedovedu vůbec pochopit, jak někoho může něco takového napadnout. Je to, jako když někdo míří na po zuby ozbrojeného lupiče dřevěnou flintičkou a volá „vzdej se, padouchu!“ Pro ČSSD by samozřejmě bylo velmi výhodné být ve vládě jen jednou nohou, aby za vládnutí nesla co nejméně odpovědnosti, a pro ODS zase nejlepší, kdyby jí ČSSD pomohla k vládnutí a pak se jí příliš nepletla pod nohy. Zdravý rozum ovšem dá, že člověk může žádat jen to, co mu dovolují politické prostředky, které má k dispozici, a ty ODS dovolují v optimálním případě dopřát nějaké Paroubkově vládě hořkost porážky při hlasování o důvěře. A to ještě kdoví jestli. Garnitura, která stojí nyní v čele ODS, se zdá být natolik neschopná, že si svou příští potupnou porážku (k níž se bohužel schyluje) vrchovatě zaslouží. Vyděšení lidovci a zelení zjevně marně upozorňují Topolánka, že bez ČSSD žádná vláda nevznikne. Topolánek zatím vůbec nijak neprokázal, že bez ODS taky ne.

Poslanecký klub ČSSD je přitom v podstatě jednotný, pokud jde o příští vládu: chtějí trojkoalici ODS – ČSSD – KDU-ČSL. Paroubek bude mít ODS v hrsti, komunisty si příliš nerozhněvá (bude je potřebovat a nebudou jedinou opozicí) a zelené bude mít příležitost získat na svou stranu.

Nakonec se ovšem věci vyjasnily: Topolánek slíbil Klausovi, že do příštího týdne sestaví vládu. O jejím složení jednají předsedové ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Zelení byli z těchto jednání vyřazeni, ale jednají o programových záležitostech. Proč? Stejně ten program nebudou moci realizovat a korigovat během vládnutí. Bylo by pro ně užitečnější jít do opozice, to, co jim nabízejí, je lehce potupné. Nedivil bych se, kdyby to oslabilo Bursíkovu pozici, do čela strany se pak klidně může dostat někdo, komu nebude faktická spolupráce s komunisty vadit a ODS bude nahraná, Paroubek ji nebude potřebovat. ODS předložila návrh programu se stupidním názvem „Sedm statečných reforem“, ČSSD je ochotna o něm jednat. Zdá se, že se uskuteční ta vůbec nejhorší ze všech variant (samozřejmě mimo menšinovou vládu s podporou KSČM). Navíc ČSSD se prý snaží do vlády prosadit Zaorálka na zahraničí a dr. Ratha na zdravotnictví: v obou případech jde o hororovoui záležitost, pánové jsou opřitom svým způsobem (typologicky) antipody; bude zajímavé sledovat, kdo z nich nadělá větší paseku.

Na souostroví Fidži proběhl převrat. Byl svržen ministerský předseda Laisenia Qarase, na nějž se kdysi Události obrátily s dopisem v záležitosti chystané fidžijské omluvy za anglického misionáře, kterého obyvatelé souostroví sežrali kdysi v první polovině devatenáctého století, protože se neopatrně dotkl náčelníkovy hlavy. Předpokládám, že omluva nyní padne a na Fidži se konečně prosadí dvě Křenovsko-peškovské zásady: za prvé, není se za co omlouvat, protože to tenkrát dělal každý. A za druhé, byl to jen následek příčiny, totiž britského imperialismu a z něho plynoucího hladu Fidžijců.

Jiří Pehe píše v Právu, že pokud by došlo na třetí pokus o sestavení vlády, „neměl by předseda komory Vlček zbytečně destabilizovat zemi odstupováním ze své funkce, ale okamžitě prezidentovi navrhnout na jmenování premiérem Jiřího Paroubka.“ To je pozoruhodné navádění k věrolomnosti. Pan Pehe taky, podobně jako další autoři Práva, používá spojení „pravicoví komentátoři“. Myslím, že by bylo poctivější, kdyby se vrátili ke starému dobrému označení „buržoazní komentátoři“. Bylo by to upřímnější.

V rozhovoru pro MfD tvrdí předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, že po ní chtěli, aby předstoupila s nějakou politickou vizí. S jakou vizí, nedokázala specifikovat. Jak je tedy možné posoudit, že vůbec mělo jít o politickou vizi? To je směšně paušální obvinění. Její zpovědnice Jílková jí zase vytýká, že má nepatřičné nároky, protože chce, aby většina (soudců) měnila svůj názor na ni. Proč by se člověk proboha musel řídit podle většiny, zvlášť v tak choulostivém oboru, jako je soudnictví! Musí si umět stát na svém i proti většině. Většina velmi často nemá pravdu. A pravda je důležitější než většina.

Tamtéž historik Galandauer tvrdí, že nebylo možné ponechat potomkům Ferdinanda d´Este jejich majetek v Čechách (Konopiště a zámek v Chlumu u Třeboně), protože „psychologicky bylo těžko představitelné, aby tento původně habsburský majetek zůstal uprostřed Čech“. Naše vlast vyniká nejen tím, že má v poměru ke své velikosti největší pohraničí na světě (sahá až k Mělníku), ale taky, jak se ukazuje, největší prostředek (Chlum u Třeboně je vzdušnou čarou asi sedmnáct kilometrů od rakouských hranic). Jsme zeměpisnou kuriozitou a měli bychom na tuto podivuhodnou skutečnost lákat turisty.

Kvůli rekonstrukci Národního muzea bude nutno na čas uschovat do skladiště i naši národní pýchu, slavnou kostru velryby. Mám typ na její důstojnější umístění. Zbude-li čas, k tématu se vrátíme.

Čtvrtek 7. prosince: Premiér Topolánek hodlá prezidentu Klausovi příští týden představit vládu bez ohledu na to, shodne-li se s Paroubkem nebo ne. Všechno ovšem svědčí o tom, že se shodne. Strany, které jednají o programu, jsou prý údajně blízko dohodě o tom, že by vláda mohla zůstat v úřadě po celé volební období. Zelení se z neznámých důvodů účastní rozhovorů o programu, ačkoli je zcela zjevné, že ve vládě zastoupeni nebudou. Tím se předem vmanévrovávají do nemožné pozice: budou sice opoziční stranou, ale v mnoha ohledech nebudou smět vládu kritizovat, protože spoluvytvářeli její program. O programu vlády by měli jednat jen ti, kteří jej pak budou provádět. Nedovedu si představit, že by tenhle lapsus Strana zelených svému vedení dřív nebo později, ale spíš dřív, nespočítala.

Prezident, jak se zdá podle Práva, jedná s premiérem Topolánkem jako se psem. Prý ho na uvítanou „spražil“ slovy: „Vy jdete bez papírů?“ Připomíná to historku z roku 1953, kdy u Stalina kdysi tak oblíbený maďarský minidiktátor Rákosi byl Berijou v Kremlu, kam si ho pozvali na kobereček, protože mezitím, aniž o tom věděl, upadl v nemilost, přivítán slovy: „Cože? Vy jste ještě tady? Vy jste ještě pořád v Maďarsku generálním tajemníkem?“ Vztahy mezi vedením ODS a Hradem nejsou zjevně normální a ODS daleko víc škodí než prospívají. Měli se od Klause dávno emancipovat.

Jednání probíhají v dosti vypjatých kulisách: zatímco Paroubek zjevně pracuje na přetažení celé KDU-ČSL na svou stranu a současně na izolaci ODS od zelených, odpadává mu v kusech omítka z fasády poslaneckého klubu. Po poslanci Pohankovi vystoupil teď z klubu prý i poslanec Melčák, který je zásadně proti tomu, aby se ČSSD podílela na vládě s ODS. Rozmýšlí si prý, zda by takové vládě dal důvěru. Pan Melčák je stoupencem Miloše Zemana a možná taky nástrojem Zemanovy pomsty. Paroubek totiž Zemana před volbami úspěšně vodil za nos, Zeman mu pomohl předvolební kampani a hlavně nezasíval neklid do vedení strany a poslaneckého klubu. Nedočkal se za to vděku (v téhle věci Paroubka do jisté míry chápu, nic jiného než se poté Zemana zbavit mu asi nezbývalo; neopakoval chybu ODS s Klausem). Melčák a Pohanka by ovšem pro Paroubka znamenali nebezpečí jen tenkrát, kdyby v případném třetím pokusu nechtěli podpořit jeho vládu. Nepodpoří-li teď Topolánkovu vládu, nic se neděje, protože ta bude mít i bez nich v PS obrovskou převahu.

V Mladé frontě Dnes se rozepisuje Jan Rybář o návrzích americké speciální komise pro Irák. Podstatnou částí tohoto návrhu je, aby USA zapojily do „řešení situace“ Sýrii a Írán. Je to podobná koncepce, jako když kdysi Británie a Francie zapojily do řešení situace ve střední Evropě Hitlera a Mussoliniho. Vlastně ne stejná, jen podobná, protože tohle je ještě daleko horší. Tady nejde jen o regionální evropský problém. Rýsuje se scénář dalšího vývoje: mírové řešení irácké krize proběhne tak, že se v Iráku o moc podělí Sýrie a Írán. Nato se režimy v Jordánsku, Saudské Arábii, Egyptě atp. postupně zhroutí jako domečky z karet. Pak proběhne státní převrat v Turecku, které se stane po íránském vzoru islámskou republikou. Ve sféře tureckého vlivu se octne Albánie a Kosovo. Izrael je v tuto chvíli již odepsán. Pořád se ještě nic neděje, protože EU ani USA nejsou ohroženy přítomností cizích jednotek na svém území (operují tam zatím jen teroristické oddíly složené z imigrantů). Teprve když Turecko obsadí Kypr a zaútočí na Řecko, zatímco Rusko zahájí velkolepou osvobozovací akci na záchranu Pobaltí a slovanských bratří před islámskou potopou (bránit se budou jen Poláci, ale budou to mít těžké, protože budou už nějakou dobu ve válce s Německem kvůli karikaturám Panny Marie Czenstochowské, které zveřejnil jakýsi německý plátek), pochopí v Evropě a v demokratických kruzích v USA, že je zle. Jenže v té době už budou taky stát na jižních hranicích USA po zuby ozbrojené oddíly mexických revolucionářů, podpořené “dobrovolníky“ z celé latinské Ameriky. Jak vidíte, milí spoluobčané, tento scénář je pro nás poměrně optimistický: Naši slovanští bratři z východu nám dovolí papat vepřové a chlastat pivo a nebudeme muset každý večer za halekání muezínů vystrkovat v kleče své vypasené zadnice na vycházející měsíc (přiznávám pokorně, že mé vědomosti o muslimských náboženských obřadech jsou možná poněkud zjednodušené). Jen aby to ti Rusové zase zvládli!

V Lidových novinách se známý český publicista Dušan Třeštík vyjadřuje k tomu, že nevěstka babylonská (katolická církev) dostala do svých špinavých pracek náš národní skvost, tzv. katedrálu Víta („svatého“ vynechávám, většina národa, jemuž katedrála patří, neholduje pověrám). A praví: „V českých zemích prostě platí, že takovýhle velechrám je národní památka a teprve poté kostel. To je něco, co Poláci nikdy nepochopí, pro ně ke kostel v první řadě kostel.“ Kostel je v první řadě kostel nejen pro Poláky, ale pro všechny normální lidi.

Zřejmě zavedu novou rubriku: novinky z Kazachstánu (viz můj článek „Kde leží Kazachstán“, v tomto čísle Událostí). Dnes by do ní kromě právě uvedeného vystoupení pana Třeštíka (kostel není kostel) patřila zpráva z bratrského Polska: Předseda Sebeobrany a místopředseda vlády Lepper poskytl úřednici sekretariátu strany práci za sexuální služby, jež si výslovně vyžádal, a poslanec téže strany dotyčné dokonce udělal dítě. Oba zatloukají, ale poslanec se zároveň pro sichr vzdal mandátu (z pochopitelných důvodů, testy DNA by případné otcovství prokázaly). Taky druhá vládní strana, Liga polských rodin, si vylepšuje image: asistentka europoslance Giertycha hajlovala na setkání mládežnické organizace strany (vypadá to, že je to tam poměrně obvyklé). Další náměty pro Borata Sagdijeva.

Pátek 8. prosince: Poslanec ČSSD Miloš Melčák, který se rozhodl opustit poslanecký klub sociálních demokratů „kvůli nátlaku, zastrašování a vážným pomluvám“, je prý ochoten nejen hlasovat proti jakékoli otevřené či skryté koalici ODS a ČSSD, ale dokonce i tolerovat vládu ODS, ovšem jen za té podmínky, že v ní nebudou ani lidovci, ani zelení. Taková vláda však nezíská důvěru ani když ji podpoří pan Melčák nebo ještě nějakých pět dalších poslanců ČSSD. Stejně jako jakákoli vláda, v níž bude současně ODS a ČSSD, nestojí a nepadá s nějakými pěti-šesti hlasy (lidovci se vždycky rádi přidají, mají to v tradici). Pan Melčák (zvlášť pokud jedná ve srozumění s Milošem Zemanem) zároveň nemůže podpořit vládu „trojkoalice“ ODS, KDU-ČSL a zelených, protože by tím poškodil nejen Paroubka, ale i celou ČSSSD. Z toho plyne, že pan Melčák je celkem nezajímavý a moc na něm nezáleží. A pokud by akce pana Melčáka byla součást jakéhosi Zemanova puče proti Paroubkovi, stejně nemá šanci: Zeman to podělal už v roce 2002, kdy odstoupil ze všech funkcí ve straně z důvodů, které se nedají rozumově uchopit.

Jinak pan Melčák není osoba přespříliš důvěryhodná: proslul mj. návrhem novelizace zákona o veřejných komunikacích: mělo jít o to, že na přechodech pro chodce by chodci nesměli přecházet jednotlivě, nýbrž pouze po skupinách. Podle (jiného a staršího) návrhu nebožtíka Jiřího Šlitra doplňuji a upřesňuji: sudí vpravo, liší vlevo. Je zjevné, že tento návrh pana poslance patří do rubriky „Novinky z Kazachstánu“. Pokud by bylo budoucí vládnutí ODS vázáno na takováto individua, tak tedy pozdrav Pánbůh.

V této souvislosti si dovoluji upozornit na dnešní článek v Českých novinách „Jednání o programu vlády pokračují; bez zelených“, kde se doslova praví: „Vedle kabinetu ODS, sociální demokracie a lidovců by mohla být sestavena trojkoalice ODS, KDU-ČSL a zelených. Takový kabinet už ale jednou nezískal důvěru sněmovny.“ To je prosím prachsprostá, nehorázná lež, její autoři to nemohou nevědět: důvěru nedostal menšinový kabinet ODS, doplněný o nestraníky. Jinak zeleným slouží ke cti (a je to pochopitelné), že se na potupnou roli, kterou jim Topolánek ve spolupráci s Paroubkem soustavně vnucuje, vykašlali. Na opozici v této situaci nemohou prodělat.

Zítra začíná sjezd KDU-ČSL. Horkým kandidátem na předsedu je senátor Čunek. Udělal si jméno populistickým tažením proti vsetínským Romům. Chce (logicky) odstranit z vedení strany všechny, kdo se podíleli na Kalouskově saltu mortale. To znamená úplně všechny. Zároveň se dvakrát sešel s Paroubkem. Je logické, že bude chtít dělat jinou politiku, než Kalousek. Kalouskova politika byla (až do jeho politického harakiri) pravicová profilace a spolupráce s ODS. Pan Čunek mohl těžko dojít k jinému závěru, než že se tato spolupráce nevyplatila. Těžko se mu divit, může za to indolentní a totálně neschopné vedení ODS a především předseda Topolánek. Pan Čunek bude dělat jinou politiku (že ta politika je zhoubná, a to i pro KDU-ČSL, by mělo být myslícímu člověku zjevné, ale on už se zřejmě rozhodl). Pan Čunek je podstatně důležitější než nějaký poslanec Melčák.

Česká televize „odložila“ další pořad (dokument o hmotných výhodách českých politiků) pro údajnou nevyváženost. Nevyvážeností argumentovali už proti pořadu Bez obalu (tentokrát si toho ti dnes zakazovaní ani nevšimli, nepřišlo jim to košer a není to pro ně jistě košer ani dnes; druhé klidně zakazujte, jen nás ne. Ale zakazování se nikdy nezastaví u těch druhých). Nevyvážeností argumentovali proti dokumentu o Hučínovi. Nevyváženost je nešvar, který česká média pronásledoval už v šedesátých letech za Antonína Novotného. Nevyváženost tenkrát znamenalo zmiňovat domácí problémy a nechat stranou kritiku buržoazní republiky, amerických imperialistů a západoněmeckých revanšistů. Dnes zjevně nevyváženost znamená kritizovat politiky a nedat zároveň zahulit i těm, co je kritizují. Ty různé televizní, rozhlasové i komplexní rady se začínají nápadně podobat nebožce HSTD, resp. ČÚTI.

Sobota 9. prosince: Zelení (konečně) ukončili svou účast na jednání o nové vládě a rozhodli se pro opozici. Je to zcela logický krok: sociální demokraté je trpěli pouze v týmu, kde šlo o programové otázky, a dávali jasně najevo, že jejich účast ve vládě je pro ČSSD nepřijatelná. Topolánek zase, jak se zdá, zrovna tohle nepovažoval za zásadní věc. Zásadní věc to ovšem je: Zelení by se podepsali na programu vlády a tím by za ni vzali zodpovědnost. Účastnit by se jí ovšem nesměli a octli by se v opozici – se svázanýma rukama. Když Paroubek teď zeleným vyčítá pokrytectví, je to poměrně dost velká drzost – pokrytectví na kvadrát je namočit zelené do vytváření vládního programu a pak je do vlády nepustit. Nechápu jen, proč předseda strany Bursík tu věc takhle nepojmenoval. Řekl prý (cituji dle Lidových novin): „… není zdravé pro zemi, aby tu po celé funkční období byla vláda bez demokratické opozice a v opozici ba byla jen KSČM.“ To přece vůbec není hlavní důvod.

Miloš Zeman se údajně pomocí svých věrných pokouší rozvrátit Paroubkovi ČSSD. Paroubek si ho proto zvláštním glejtem povolal z Vysočiny na zasedání Ústředního (výkonného) výboru, aby se obhájil. Zemanovi očividně hrozí vyobcování z přátelského kruhu ČSSD a možná i prohlášení za kacíře (upálit ho zatím ještě nemohou). Vysočinský hejkal se ovšem Paroubkovi vysmál, a protože ČSSD zatím nedisponuje dostatečnými prostředky a kompetencemi k jeho odchytu, bude si muset pan předseda nechat zajít chuť. ČSSD kritizuje už taky Richard Falbr, pokud tomu dobře rozumím, tak za pravicový oportunismus ve věci valorizace důchodů. Ani to není tak docela samo od sebe. Zdá se, že dlouhodobé a cílené vyhrocování situace se Paroubkovi nakonec přece jen trochu vymstilo, jak strana, tak její okolí začínají vykazovat známky destabilizace.

Po Melčákově odchodu museli všichni poslanci ČSSD přísahat věrnost straně. Z té věci se už stává jakýsi rituál, možná, že by tím měli zahajovat každé zasedání klubu a mohlo by to mít povahu přesně vymezeného obřadu (inspirovat by se mohli např. u svobodných zednářů, nebo, aby to bylo bližší lidové povaze dělnické strany, u baráčníků).

Novinky z Kazachstánu: V sousedním Polsku se rozrůstá aféra se sexuálním vydíráním ve straně Sebeobrana. Ukazuje se, že nešlo jen o projev samčí zpupnosti (jak by to nejspíš pojala paní Sommerová nebo paní Hauserová a její šimpanzi), bylo to naopak vyvážené. Dvě poslankyně strany (jedna z nich podle výpovědi jejích kolegů šeredná jako opice) nutily zase k sexu své asistenty. Regionální poslankyně, která v zájmu kariéry prokazovala sexuální služby zároveň předsedovi strany a jednomu poslanci Sejmu, si zase stěžuje, že když se dotyčný poslanec dozvěděl, že s ním čeká dítě, přikázal svému asistentovi, profesí veterináři, aby jí podal injekci s látkou vyvolávající porod. Šlo údajně o medikament určený pro dobytek. Paní poslankyně projevila ovšem nečekaně velkou dávku odolnosti a dítě donosila. Ježíši Kriste! Sebeobrana je veselé společenství, je pouze otázka, zda se podobné radovánky hodí tak říkajíc pro parlamentní půdu. Ale to je věc suverénní Polské republiky.

Pondělí 11. prosince: Nově zvolený předseda KDU-ČSL Čunek den po svém zvolení pozval kolegy z ČSSD a ODS (Paroubka a Topolánka) na cosi jako pracovní oběd. Tématem byl údajně program jejich budoucí společné vlády (Čunek tvrdí, že chtěl pozvat i Bursíka, ale ten byl zrovna v zahraničí, myslím, že se to docela hodilo, pan Čunek už také pustil zelené k vodě). Taková schůzka není nic samo od sebe: proč by měl jednání, byť i neformální, moderovat předseda nejslabší strany, jejíž účast ve vládě z formálního hlediska ani není nutná (vláda by měla i bez ní většinu). Minimálně jeden z pozvaných s ní musel předem souhlasit. Pokud se tak stalo, druhému pak už nejspíš nezbylo než přijít. Kdo byl tím jedním a kdo tím druhým, se můžeme jen dohadovat.

Zemřel Augusto Pinochet. Svého času zastavil nezodpovědný a zničující experiment prezidenta Allendeho, který neváhal se spojit s Rusy. Učinil tak velmi tvrdými, nedemokratickými prostředky. Nic jiného mu asi nezbývalo, otázka je jen, nepřekročil-li nutnou míru represí. Odpovídá se na ni obtížně. Stal se pak symbolem nejstrašnější krutosti, v jeho stínu se od té doby ukryly a ukrývají celá hejna různých afrických a asijských lidožroutů. Proč se nemluví o spoluzodpopvědnosti Allendeho za to, co se stalo? Proč se oslavuje jihoamerický bandita Che Guevara? Proč se Pinochet, který se pokusil zachránit svou zemi nedovolenými prostředky, protože nejspíš ty dovolené už nebyly k dispozici, srovnává ještě dnes v konzervativním českém listě s jiným jihoamerickým banditou, Fidelem Castrem? Je nešťastné a odsouzeníhodné, když někdo použije k záchraně své vlasti nedovolených prostředků. Přinejmenším stejnou zodpovědnost nesou ti, kteří se ať už z darebáctví nebo z blbosti postarali o to, aby dovolené prostředky nebyly k dispozici. V ulicích Santiaga de Chile oslavovaly smrt bývalého diktátora jeho odpůrci. To je ubohé. Co je k oslavování na smrti jednadevadesátiletého bezmocného starce? Komu pomohla? Všichni přece umřeme.

Podle poslankyně Strany zelených Kateřiny Jacques by předsedu Sněmovny měla nominovat opoziční strana, aby byla nastolena rovnováha mezi vládou a opozicí. To je nesmysl, respektive platí to jen tenkrát, když jsou síly přibližně vYrovnané. Naštěstí. Protože když vznikne vláda ODS – ČSSD – KDU, měla by zřejmě podle paní Jacgues předsedu PS nominovat KSČM.

Podle průzkumu agentury Median jsou viníky politické krize současně ČSSD a ODS, Paroubek a Topolánek. Lidé vycházejí zjevně z toho, že povinností těch stran a těch lídrů bylo se domluvit. Z toho je vidět, že lidem je jedno, kdo vládne. Koukejte se nějak domluvit a dejte nám pokoj. Život v zemi, kde obyvatelstvo vykazuje takovou politickou kulturu, je stejně bezpečný jako pod kráterem Etny. Znamení nevinnosti dostali komunisté a Filip. Nikoho nenapadne, že se na krizi podílejí už svou nemravnou existencí, a že ti, kteří jim tu existenci umožňují tím, že je volí, pak Paroubka s Topolánkem obviňují, že se neumějí dohodnout. Časté politické krize v ČR by nevyřešil jen zákaz KSČM, jak se domnívají pánové Štětina a Mejstřík. Pomohlo by např. i nucené sloučení obou stran. Beztak k sobě mají velmi, velmi blízko, a tak by to slučované ani moc nebolelo.

Ministr zahraničí a senátor Vondra se v úterý oficiálně stane členem ODS. Je to něco jako ztráta panenství. Gratulujeme!

Jiří Paroubek v sobě zjevně objevil básnickou žílu. Jeho poslední článek v Právu má titulek „Stín se vznáší nad temnými tůněmi“. Doufám, že nezůstane jen u titulků a že není daleko doba, kdy bude psát své velmi četné publicistické výtvory ve verších nebo v rýmované próze. Velmi by jim to prospělo, staly by se podstatně čitelnějšími. Ostatně, citovaný titulek by vydal případně i na operní árii.

Novinky z Kazachstánu: Aféra se sexuálním obtěžováním v polské straně Sebeobrana (název strany nabývá v této souvislosti zvláštního významu) eskaluje. Předseda strany Lepper prohlásil: „Je to pokus o státní převrat listu Gazeta Wyborcza“ (Gazeta Wyborcza jsou největší polské noviny, levicově liberální orientace). V této souvislosti musím důrazně upozornit, že Kazachstánem nerozumím jen Polsko. Bylo by to ostatně nespravedlivé, pan Lepper se – možná aniž to tuší – jen opičí po panu Paroubkovi.

Úterý 12. prosince: jednání o nové vládě pokračují. Zdá se, že si všichni účastníci dávají záležet na tom, aby bylo vidět, jak úporné jsou to tahanice. Vypadá to trochu pokrytecky, zároveň se totiž situace vyvinula tak, že účastníkům už asi nic jiného než dohoda nezbývá. Topolánkova i Paroubkova stovka jsou velmi problematické: Topolánek se znovu na Paroubkovo přání zbavil zelených, je otázka, nakolik má nový lidovecký předseda pod kontrolou svůj poslanecký klub, kde sedí skoro vesměs lidé připravení o pozice ve vedení strany, tj. odvolená „stará garda“, a poslanecký klub se díky minérské práci Miloše Zemana začal bortit i Paroubkovi. Je pozoruhodné, že Miloš Zeman funguje jako ten, kdo stmeluje nově vznikající pravolevou mesalianci, proti níž tolik brojí. Pokud bude Paroubek pohromadě s Topolánkem a případně ještě s lidovci, jednoho nebo dva poslance bez problémů oželí. Pokud by musel držet svou stovku, měl by vážný problém.

Podle agentury Factum Invenio by volby znovu dopadly patem. To se nesmí brát doslova (nový pat je krajně nepravděpodobný), ale zdá se, že síly se vyrovnaly. Podle agentury Median sice ODS ještě zvýšila svůj náskok, ale Factum Invenio je v posledních měsících spolehlivější.

Místopředseda ODS Bendl by dával přednost vládě ODS a KDU-ČSL, které by ČSSD jen určila mantinely. Zbývá už jen problém, jak k tomu ČSSD donutit. Do opozice se jí totiž vůbec nechce a těžko se jí divit.

Dr. Rath zveřejnil v Právu článek, podle něhož má odpovědnost za vraždy v havlíčkobrodské nemocnici ODS, konkrétně její „arogantní krajští místodržící“ (je opravdu povedené, když dr. Rath mluví o aroganci). Z jeho textu čouhá politická účelovost tak nápadně, že to předem znehodnocuje i jeho odborné stanovisko. Jen blázen by bral vážně člověka, který ten případ tak nestydatě a zároveň neohrabaně politizuje.

Podle CVVM se 52% lidí se domnívá, že senát zbytečně zdržuje přijímání zákonů. Zároveň si (zjevně podle odpovědí na jinou otázku) 48% lidí myslí, že posuzování zákonů v Senátu předchází chybám Sněmovny. Je tedy jakási slabá naděje, že si nikdo nemyslí obojí zároveň: ta naděje je ale ryze teoretická.

Generálním ředitelem veřejnoprávní Slovenské televize se stal (cituji podle Práva) „odborník na digitalizaci a mediální analytik působící v ČR“ Radim Hreha. Naposled se angažoval v ČT. Kdo je to „mediální analytik“? Jak víme z naší domácí české zkušenosti, je to člověk, který, když veřejnoprávní televize nějaký pořad zakáže, to následně odborně okecá. Zdá se tedy, že pan Hreha bude člověkem na svém místě.

V Teheránu byla zahájena mezinárodní konference o holocaustu. Má „prozkoumat jeho skutečný rozsah“ a „dát prostor pro vyjádření názorů, jejichž nositelé se o holocaustu nemohou svobodně vyjadřovat v Evropě“. To se děje v zemi, kde si nositelé nejrůznějších názorů musí dávat velký pozor, aby se nepřišlo na to, jakých názorů nositelé jsou, protože tam platí zásada: mrtvý nositel – žádný nositel. Íránu jde pochopitelně o to, získat jakési ideologické alibi pro chystané „vylikvidování“ Izraele. Dělají to pěkně po bolševicku a je otázka, nehrají-li jim evropské zákony zakazující zpochybňování holocaustu do ruky. Zpochybňovat holocaust je jistě morálně ohavné: zároveň je to podobné, jako když někdo tvrdí, že země je placatá nebo že RKZ nejsou padělky. Je třeba se tolik bát několika ujetých cvoků, že kvůli nim raději dodáváme Ahmadínežádovi ideovou munici?

Středa 13. prosince: ODS údajně trvá na tom, aby ČSSD pouze umožnila vládě, složené z ODS a KDU-ČSL, ujmout se úřadu, a pak odešla do opozice. Zřejmě tak reaguje na nepřiměřené programové a personální požadavky ČSSD (přitom úporné trvání na rovné dani není udržitelné a není to taky tak zásadní věc, aby v ní nebylo možné udělat nějaký kompromis). Bohužel však nemá vůbec žádné prostředky, jak k tomu Paroubka přinutit, a Paroubek dost dobře nic podobného ani nemůže udělat, znamenalo by to z jeho strany bezpodmínečnou kapitulaci. ODS je taky zřejmě v pokušení kalkulovat s „přeběhlíky“, ale to je jednak nejisté, jednak nemravné. Vláda, která by tak vznikla, by byla dvojnásob slabá. Zároveň, jak se zdá, definitivně padla cesta k předčasným volbám pomocí třetího neúspěšného pokusu: je velmi pravděpodobné, že by ho pro sebe získal Paroubek (pokud by se tak nestalo, bylo by to absurdní a směšné). A lidovecký poslanecký klub v této situaci nikdy nebude celý hlasovat pro předčasné volby, protože pod některými poslanci se houpou křesla a je otázka, zda by se vůbec dostali na volitelná místa kandidátek. Pan Čunek sice v rozhovoru pro Právo sebevědomě prohlašuje: Paroubek naše hlasy v třetím pokusu nedostane. Jenže pan Paroubek nepotřebuje jejich hlasy, bude mu stačit, když jeden – dva poslanci KDU-ČSL v den hlasování o důvěře na cestě do Sněmovny zabloudí. ODS všechny okolnosti tlačí ke koalici. Celkem vzato celé povolební vyjednávání strašným způsobem zvorala: přenechala Paroubkovi iniciativu, teď se začíná jevit jako ten, kdo zbytečně zdržuje, a její preference nikoli náhodou klesají. Do politiky ODS mluví spousta lidí, v neposlední řadě prezident, Topolánek by rád dělal politiku na prezidentovi nezávislou, ale zase ne až tak moc. To je střední cesta, horší než obě krajnosti. OSDS zjevně vytvoří koaliční vládu s ČSSD a KDU-ČSL, a pořádně na ní prodělá. (Pokud se ministrem zahraničí stane Lubomír Zaorálek, bude to katastrofa pro Českou republiku; pan Zaorálek je svérázný politik, tak nějak si představuji prezidenta Allenda: neohrožený idealista – nechávám na laskavém čtenáři, aby si druhé slovo doplnil případně jiným podle vlastního výběru.)

V Právu se přihlásil ke slovu další propagátor politické věrolomnosti, poslanec-publicista Jičínský. Domnívá se, že pokud by Topolánek ve druhém kole neuspěl, je předseda PS Vlček nejen oprávněn, ale dokonce „v politickém smyslu“ povinen navrhnout prezidentovi sociálního demokrata, a tento jeho závazek k „demokratickým zásadám“ stojí nad jeho prohlášením, že bude rezignovat. Na základě podobného pojetí „politického smyslu“ proběhl únorový puč v roce 1948.

Právo přineslo rozsáhlý politický článek Dr. Ratha. Je to koncepční materiál, prozrazující, že ambice pana doktora už daleko přesáhly pouhý resort zdravotnictví. Rodí se nám snad malý český Papa Doc? Dr. Rath je jediný český politik (s výjimkou komunistů), před nímž bych dal přednost panu Paroubkovi (kdybych byl postaven před strašlivou volbu vybírat si mezi oběma pány).

Čtvrtek 14. prosince: proti všem (i mým) očekáváním výkonná rada ODS pohřbila rodící se dohodu s ČSSD a KDU-ČSL a chce se teď orientovat na obnovení původní trojkoalice. Podle toho, co se proslýchá, došlo ke změně díky jakési vzpouře regionů, užší vedení ODS dohodu podporovalo. Je to správné rozhodnutí v nesprávný čas, totiž příliš pozdě. Politika ODS začíná působit chaoticky, strana získává image kverulanta, kterou doposud měl Paroubek, a její preference klesají (výsledky průzkumu agentury Factum Invenio považuji za věrohodné a aktuálnější než výsledky agentury Median). Podle zpráv z tisku se kamenem úrazu stalo zastoupení stran ve vládě (nakonec se dohodli na paritě mezi ODS na jedné straně, KDU-ČSL a ČSSD na druhé straně, ODS však chce většinu). Paroubek ovšem nemůže v této věci ustoupit dál, protože už toto rozdělení neodpovídá rozdělení mandátů v PS. Další problémem je rovná daň: jakkoli jsem pro rovnou daň, řekl bych, že ani v této věci nemůže Paroubek přistoupit na stanovisko ODS (může jít ovšem v kompromisu dál, než doposud). ODS by spáchala politické harakiri a vážně poškodila zájmy ČR, kdyby souhlasila s tím, aby se ministrem zahraničí stal Lubomír Zaorálek, který se v této oblasti dosud prezentoval spíše jako politická obdoba komisaře Clouseaua z filmů o Růžovém panterovi. Je to jakýsi negativ Jana Zahradila. Abychom si mohli dovolit takového ministra zahraničí, museli bychom být zároveň velmoc a ostrov. Ale nezdá se, že by tato věc byla zrovna kamenem úrazu. Správné řešení by byly stále předčasné volby (koalice, o níž se doposud jednalo, není ani trochu správné řešení a doplatili by na ni nakonec všichni zúčastnění), ale cesta k nim je už v podstatě zatarasená. Možnosti jsou totiž nyní tyto (samozřejmě když nechám stranou možnost, že se ODS vrátí k jednáním s ČSSD): Topolánek sestaví vládu na půdorysu ODS – KDU-ČSL – zelení a uspěje. To se může stát jen v tom případě, když vláda bude stát na podpoře jednoho či více přeběhlíků (stačí, když se nezúčastní hlasování). Vláda bude slabá, způsob, jakým se dostane k moci, nemorální, ODS dlouhodobě utrpí ztrátou veřejné podpory. Tato možnost není moc pravděpodobná, předseda KDU-ČSL Čunek je proti a aspoň část lidoveckého poslaneckého klubu stojí za ním. Přeběhlíci je nenahradí. Nebo Topolánek neuspěje: na ODS ulpí ódium neúspěšného pokusu o nemravné řešení, což se promítne do preferencí, a přijde na řadu třetí pokus. Ve třetím pokuse jsou opět dvě možnosti: méně pravděpodobná, že bude opět pověřen Topolánek (záleží na tajné volbě nového předsedy PS, bude-li vůbec nějaká). To že Paroubek nedostal sou šanci, bude ve většině veřejnosti právem považováno za do nebe volající nespravedlnost. Pokud by Topolánek uspěl, byla by jeho vláda opět buď slabá, nebo velkokoaliční (to ale není moc pravděpodobné, Paroubek by patrně už ani dost dobře nemohl vyjednávat o nějaké koalici s ODS) a promítlo by se to do preferencí ODS. Pokud by neuspěl, preference ODS tento neúspěch a vše, co se dělo předtím, poškodí v nadcházejících předčasných volbách. Mohly by skončit její porážkou. Pokud by ve třetím pokuse dostal šanci Paroubek a uspěl by, byla by to pro ČR dost velká katastrofa. Může se to stát, nedá se např. vyloučit, že by mohl získat podporu (třeba jen formou nepřítomnosti při hlasování) od těch lidovců, kteří by se díky Čunkovi v předčasných volbách nemuseli dostat na kandidátky (Kasal, Kalousek ad.) Pokud by Paroubek neuspěl, což je málo pravděpodobné, přišly by na řadu předčasné volby opět s nejistým výsledkem, šance ODS by byly v tomto případě o fous lepší, než kdyby ve třetím pokuse neuspěl Topolánek. Zdá se tedy, že v současné době zbývají jen samá špatná řešení. Kagdá búdět lúčše? Užé býlo.

Poslance Melčáka se patrně podařilo ODS nějak zlanařit. Silácké a hulvátské řeči matadorů ČSSD (dr. Rath) o korupci jsou asi od věci, poslanec Melčák je nejspíš Zemanova pomsta Paroubkovi. Říkat ovšem panu Melčákovi „konstruktivní sociálnědemokratický poslanec“ je, nemohu si pomoci, trochu, byť i jen vzdáleně podobné tomu, když se kdysi Kádárově vládě říkalo „dělnicko-rolnická“.

Americký režisér natočil film o úpadku říše Mayů v devátém století po Kristu, dnešní potomci Mayů protestují trochu podobně, jako vyznavači islámu proti karikaturám Mohammeda. K tématu se vrátíme.

Reportérka Mladé fronty Dnes se pohybovala po Praze v burce, aby vyzkoušela snášenlivost spoluobčanů a institucí. Z PS ji vyhodili za tři vteřiny (policie si zaslouží pochvalu), jinde se setkávala s nevraživostí a podezíráním. Nemohu si pomoci, tyhle starosti bych chtěl mít. Považuji za po všech stránkách správné, aby podobný oděv byl u nás z bezpečnostních důvodů jednoznačně zakázán. Doposud se v naší společnosti neprojevil nikdo, kdo by cítil potřebu se do něj halit. A jak se má poznat, že ve směšném prostěradle s mřížkovaným průzorem není ukryt fousatý samopalník? Omezení svobody, spočívající v zákaze halit se od hlavy k patě do koberců, je velmi snesitelná daň za zmírnění nebezpečí, které s sebou nese dnešní doba.

Karel Steigerwald nepřímo srovnává případ agenta StB Holečka, který kdysi, když se o jeho agentství ještě nevědělo, dostal od Akademie věd Patočkovu medaili, s tím, jak prezident Masaryk udělil kdysi zlaté hodinky za vysvědčení pravnukovi komisaře Dedery, který „odvlekl našeho Havlíčka do exilu“. I když odhlédneme od toho že Dedera si „odvlečení“ nevymyslel, ale dostal ho rozkazem, kdežto pan Holeček agentem být nemusel, zůstává tu podstatná věc: jak se na odvlečení Havlíčka podílel dotyčný pravnuk? Mají být za své pradědy trestání i pravnuci? Tomu se říká (právem) kádrování: Dederův pravnuk měl nevhodný třídní původ.

Lidové noviny uvádějí v rubrice Věda „ukázku z knihy o vědě“ Encyklopedie hradišť v Čechách. V knize se uvádí, že na Tetíně byla v roce 921 zavražděna „vdova po českém knížeti Vratislavovi“ Ludmila. Nevím, zda to LN uvádějí jako legraci nebo vážně (v ukázce je rovněž zmíněna Drahomíra, ale bez toho,aby byl definován její „status“). Pro případ, že by Události četl česky nějaký cizinec, znalý sice českého jazyka, ale totálně neznalý české historie, podotýkám, že Ludmila nebyla vdova po Vratislavovi, nýbrž po Bořivojovi. Vdova po Vratislavovi byla Drahomíra. To u nás snad ví každý absolvent základní školy.

Pátek 15. prosince: Václav Klaus dal najevo svou nevoli nad způsobem, jakým Topolánek a vedení ODS pracují na vytváření nové vlády. Jeho nevrlost lze pochopit hned ze dvou důvodů: jednak se zhroutila představa skryté velké koalice, která je blízká jeho srdci, jednak Topolánek a ODS postupují chaoticky a zřejmě se v tuto chvíli (oblíbené úsloví pro posledního půl roku) upnuli spíš k naději, že při hlasování v PS získají pár přinejmenším tolerujících hlasů z klubu ČSSD, než k tomu, že vláda bez ČSSD je jedinou rychlou cestou k předčasným volbám. Vládě „s přeběhlíky“ se ustavičně vzpírá předseda KDU-ČSL Čunek, i když teď o něco méně energicky než dřív (lidovecká poslanecký klub je v této věci rozdělen). Pokud nakonec lidovci a zelení kývnou na obnovu trojkoalice (opakuji, že Topolánek si na ni vzpomněl dost pozdě), přijde to ODS tentokrát o dost dráž než v létě. Něco podobného ostatně řekl Právu plzeňský hejtman Zimmermann: postup je správný, ale „je otázka, jestli jsme ho neměli držet od počátku“. Přitom protijaderná a protiamerická politika zelených je jen o něco méně nebezpečná než by byla ta Zaorálkova, vydala by nás (ač o tom její tvůrci nejspíš nemají ani ponětí) na pospas Rusku.

Klub ČSSD jeví jakési známky eroze: Paroubek si od poslanců žádá další slib věrnosti (totiž že nepodpoří žádnou Topolánkovu vládu, v níž nebude zastoupena ČSSD), místopředseda Škromach, který odjakživa funguje jako citlivý ukazatel stability vedení ČSSD, lehce remcá (nerozumí prý tomu, proč by se poslanci měli pořád zavazovat, jak se zachovají při hlasování o důvěře: „Neustálé přesvědčování, jak jsme jednotní a jak jsme silní, je spíš ukázka určité slabosti. Síla je v tom, že si lidé věří“). Navíc Paroubek dal najevo nejistotu, pokud jde o jeho případný třetí pokus (nechce se zabývat „ruskou ruletou“, politická krize může v únoru přerůst do marasmu) a uvažuje o předčasných volbách (cítí asi, že ODS v preferencích přece jen ztrácí, potvrdil to poslední průzkum STEM, i když „trojkoalice“ by podle něho triumfálně vyhrála). Předseda Vlček zjevně nedá na rady svého kolegy Jičínského a pana Jiřího Pehe a prohlásil, že splní slovo a před třetím pokusem se vzdá funkce. To ho ctí, byl by jedním z mála, kdo tu ještě drží slovo. Miloš Zeman celý rozkvetl a libuje si, jak mu samota a politická izolace na Vysočině jde k duhu. Na věrohodnosti mu trochu ubírá, že tak činí nikoli ve společnosti zajíců, veverek a srnek, nýbrž před studenty na olomoucké univerzitě, jimž vykládá své představy o řešení politické krize a prognózy ohledně dalšího vývoje. Domnívá se (to je třeba vzít vážně), že touha některých politiků po moci a strach (některých) poslanců o křesla nedovolí předčasné volby, nýbrž povede k jakési „splácané vládě“, která nebude realizovat žádný program a bude pouze udržovací. Něco podobného by byla bývala už právě zkrachovalá koalice ODS – ČSSD – KDU-ČSL.

Prezident naznačil možnost, že by Topolánek mohl „vrátit“ pověření sestavit vládu, načež on by jmenoval někoho jiného. Mezi ústavními experty vypukl spor, zda to vůbec Topolánek může udělat a zda by tím nevyčerpal svůj druhý pokus. Nejsem ústavní expert, ale myslím, že formulace ústavy je dosti určitá, prezident může jmenovat třeba sto premiérů, není důvodů, proč my se jmenovaný nemohl pověření vzdát (co když vážně onemocní a není schopen v úkolu pokračovat), jakmile však druhý ze jmenovaných nedostane v PS důvěru, přichází na řadu předseda PS s třetím jmenováním. Cituji znění příslušné části článku 68 Ústavy:

(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.

(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Jinak možná poslední vývoj událostí nebude zase až tak osudově špatný. Soudím tak podle vzteku, který zachvátil komunisty a jejich předsedu Filipa. Ten žádá přímo, aby prezident Topolánkovi jeho pověření sestavit vládu „odebral“ a druhý pokus prohlásil za zkrachovalý, „pokud nechce ztratit tvář“. Z toho si člověk může udělat názornou představu, jak by to tady vypadalo s právem, kdyby se komunisti dostali k nějakému, byť i jen skrytému podílu na moci. A to je pan Filip profesí právník!

Společnost Nomura chce žalovat dr. Marvanovou za to, že dlouhodobě poškozuje její pověst tím, že „dlouhodobě šíří lži, polopravdy a překroucená fakta“ zejména o kauze České pivo. Paní Marvanová to naposled někdy včera nebo předevčírem prohlásila v novinách za klasický tunel. Jakkoli jsme paní Marvanové v době její politické kariéry věnovali pozornost hlavně v rubrice Bobřík vyčůranosti, v téhle věci má podle našeho názoru do slova a do písmene pravdu. Tunel jako Brno.

Rakouský parlament přijal jednomyslně rezoluci, vyzývající vládu k podání žaloby na ČR, pokud česká strana nepřinese nové důkazy o bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. ČR prý nedávnou kolaudací elektrárny porušila dohodu z Melku. Prezident Klaus prohlásil rezoluci za skandální a v tomto případě nezbývá než přiznat, že se nerozčiluje jen pro nic za nic. Jednak, když v demokratické zemi schválí parlament něco jednomyslně (viz rezoluce PS o Benešových dekretech z dubna 2002), signalizuje to, že něco není v pořádku. Za druhé, postoj Rakouska k atomové energii je hysterický a dává tušit, že je to sublimace nějakých jiných problémů: a je za ním mj. i podobné nepřátelství k Čechům, jaké cítí Češi k Němcům. Takové nepřátelství vždycky staví na něčem aspoň trochu reálném, vždycky je ale přehnané a opožděné a jeho důvody by měly být přesně pojmenovány. A dále: když se Rakousko snaží ČR bránit ve využívání jaderné energie, snaží se, aby ČR byla co nejzávislejší na ruských zdrojích energie, a ohrožuje (jistě nevědomky) základní bezpečnostní zájmy ČR. Za třetí: Češi (a Poláci) si mohou troufnout provokovat Němce, jsou dost silní a civilizovaní na to, aby nereagovali neadekvátně a hystericky. Tady je situace jiná. A nemohu se zbavit dojmu, že Rakušané, toho mají s Čechy hodně společného víc, než si jsou schopni připustit, přestože se – rád uznávám, že také vlastní zásluhou - vyhnuli pádu do ruského impéria. Kdyby nebylo Evropské unie, skončilo by to nejspíš nějakým hodně divokým konfliktem.

Alexandr Mitrofanov vytýká dnes občanským demokratům, že „nejeden z nich má za sebou VUML“. Pan Mitrofanov patří ke komentátorům kteří mají nadstandardní vztahy k ČSSD (i když mu rád přiznávám, že k ní dokáže být i objektivní a kritický). Proto mluvit o VUML jen v souvislosti s ODS považuju tak trochu za hovor o provaze velmi, velmi blízko domu oběšencova.

Sobota 16. prosince: Podle Práva monitoruje soukromá bezpečnostní agentura, střežící objekt Rádia Svobodná Evropa, pohyb lidí do vzdálenosti cca 500 metrů od budovy mj. i digitálními kamerami a fotoaparáty. Právo z toho pochopitelně dělá vědu a různí experti mluví (už zase) o prznění naší státní suverenity. V bezprostředním okolí budovy došlo už v minulosti (ještě předtím, než se teroristické nebezpečí rozvinulo do své dnešní podoby) přinejmenším k jedné politické vraždě. Chtěl bych sám za sebe prohlásit, že ačkoli se v té oblasti pohybuju poměrně často (bydlím tam), mi toto opatření absolutně nevadí, schvaluji ho a jsem srozuměn s tím, že případně jsem a budu natáčen a fotografován.

Jiří Paroubek dnes označil chování poslance Melčáka za „ránu dýkou do zad“ (německy Dolchstoss). Pan Topolánek před časem mluvil o noci dlouhých nožů a jeho neporadce Dalík přirovnával svou roli k roli Martina Bormana (pochopitelně neměl na mysli ideologii). Proč sahají přední čeští politici tak často a tak rádi k rekvizitám z doby Třetí říše? Je to ve všem všudy a jen úplná náhoda?

KDU-ČSL se nakonec rozhodla pro účast v obnovené trojkoalici pod podmínkou, že spojí otázku důvěry s balíkem zásadních reformních návrhů. Už dříve si vymínila, že důvěra vládě nesmí stát na přeběhlících. Dnes po poradě celostátního výboru strany to (soudě podle toho, co přinesly České noviny) Čunek už nezopakoval, zato není pro exkluzivitu jednání výlučně s dvěma trojkoaličními partnery, chce o nové vládě (resp. její podpoře) jednat i s ČSSD (to, jak víme, udělal velmi pěkně už Kalousek). To bude zjevně kámen úrazu pro zelené, kteří po špatných zkušenostech z nedávné minulosti exkluzivitu vyžadují. ODS prý nabídla lidovcům šest křesel ve vládě – neměla by mít možnost koaliční partnery přehlasovat. Problém je v tom, že prý se mluvilo i o jménech a ne s předsedou Čunkem, takže na seznamu ministrů figurují i členové bývalého vedení Kalousek a Svoboda (staré vedení je k ODS podstatně vstřícnější než nové). Znovu se ukazuje, že slepit trojkoalici bude teď o hodně těžší než v létě. Topolánek se vyznačuje tím, že správná řešení co nejpozději přijímá a co nejrychleji opouští. Tím správná řešení ztrácejí na reálnosti. Pan Topolánek je pro ODS skutečné neštěstí. Poslední vývoj situace dává za pravdu exmístopředsedkyni ODS Němcové. Ta teď požaduje buď „řešení s realistickou skupinou uvnitř ČSSD“ nebo předčasné volby. To první „řešení“ je poněkud eklhaft a ODS by na ně proto zákonitě doplatila.

ČSSD navrhuje „úřednickou vládu“ do doby, než se strany dokážou dohodnout na vládě politické. O třetím pokuse uvažuje předseda Paroubek poměrně realisticky: „Vyjádřil jsem se ve čtvrtek ve zprávách, že třetí pokus vidím jako velmi obtížný úkol a že bych ho musel před jeho přijetím konzultovat s představiteli politických stran. A je nepochybné, že s každým dnem, kterým se vzdalujeme od voleb, fragmentace politických stran postupuje a přehlednost politické scény se zhoršuje. Kdo dostane ten úkol ustavit vládu ve třetím kole -a já věřím, že k tomu přeci jen nedojde - někdy v únoru, i když to budu já, nebo někdo jiný, tak tomu skutečně nezávidím.“ Problém je, že pro něho je už teď hrozba porážky v třetím pokuse hrozbou politické smrti. Připodepsal se na tom sám tím, jak i po volbách situaci neustále vyhrocoval (ve skutečnosti nevyužít pro sebe patovou situaci je sice porážka, ale žádná katastrofická).

Podle agentury STEM ODS ve srovnání s volebním výsledkem ztratila mírně, ČSSD kastroficky. Trojkoalice by teď prý zůstala v PS dva hlasy pod ústavní většinou. Upřímně řečeno, věřím víc agentuře Factum Invenio (velmi těsný výsledek).

V dnešním rozhovoru pro Právo prohlásil Martin Bursík v souvislosti s Klausovým slibem, že nejmenuje vládu založenou na podpoře přeběhlíků: „K vyjádření Václava Klause, které jste připomenul, řeknu jen tolik, že to zapadá do jeho chápání role prezidenta, ale že já tu roli chápu poněkud odlišně. Myslím, že prezident nemá z titulu svých ústavních kompetencí právo dávat si podmínky tohoto typu - že prostě musí jmenovat v podstatě jakoukoli vládu, kterou mu premiér donese.“ To je do slova a do písmene pravda. Alexandr Kramer, který rozhovor pořídil, Bursíkovi vytýká, že zelení z jednání o čtyřkoalici neodešli dobrovolně, vypudily je vlastně ČSSD a ODS tím, že je nepřizvaly k jednání o personálním obsazení vlády. Ovšem, a co je na tom špatného? Proč by zelení měli jednat o programu vlády, ve které nebudou? (ODS v této věci už podruhé zelené podtrhla). Bylo to logické a nemyslím si, že by se to nějak vázalo na Melčákovu dezerci – respektive důvod byl respektabilní a dostačující, Melčák sem, Melčák tam.

Mladá fronta Dnes uspořádala anketu „Jak se ubránit vánočnímu konzumu“. Výsledky jsou pozoruhodné. K tématu se vrátíme.

Kardinál Vlk se v LN vrací k problému agentů StB v řadách katolické církve (podotýkám, že to vůbec není jen problém katolické církve, ale i těch dalších). Píše o tom, že se katolická církev za ty, co spolupracovali, omluvila a vyzvala k pokání za tyto své hříchy. Katolíci si - hlavně zásluhou papeže Jana Pavla II. – osvojili zvláštní techniku švejkování pomocí omluv a hlášení se k hříchům, které vůbec nejsou hříchy jejich církve. S StB nespolupracovala žádná církev, ale docela konkrétní lidé (kolektivní agentství StB nevedla), kát se mají ti konkrétní lidé, co práskali, a měli by za tím účelem pokud možno někam hodně hluboko zalézt. Nejde tedy o ani tak o to, jak se církve za agentství svých duchovních před veřejností kají, ale jak se „svými“ agenty zametly a jak se od nich a od jejich agentství distancovaly. Tady mají všechny dost velké resty.

Pondělí 18. prosince: Premiér Topolánek předpokládá, že jmenný seznam ministrů bude mít do čtvrtka a o důvěru se vláda bude ucházet někdy v půli ledna. Lidovci a zelení chtějí vázat všechny reformní zákony na otázku důvěry a v případě neúspěchu vyprovokovat předčasné volby. Pokud ovšem vláda důvěru nedostane, následuje, řekl bych, ceremoniál trojího jmenování. Aby ho bylo možné obejít, bylo by zapotřebí, aby se o návrhu zákona, na nějž je vázána otázka důvěry, Poslanecká sněmovna do tří měsíců neusnesla. Dosáhnout toho by bylo krkolomné, a navíc, jak mohou předem vědět, že zákon bude zamítnut, když při hlasování bude velmi často rozhodovat náhoda? Divoké návrhy tohoto druhu signalizují, že nová vláda bude nejspíš chtít vládnout s pomocí poslance Melčáka (řeči o dalších adeptech na přeběhlictví se zatím nepotvrdily a už asi nepotvrdí, poslanec Pohanka je úplně jiný případ, jeho trucování nemá s ODS nic společného a nepochybně Topolánkovu vládu odporovat ani tolerovat nebude). To je dost velké hazardérství, taková vláda bude skoro úplně bezmocná.

Jiří Paroubek se verbálně okázale distancuje od komunistů, chce si tak asi vylepšit preference. Komunisty to zatím nijak zvlášť neznervózňuje, dobře vědí, že bez nich si ani ruce neumyje.

Právo uvádí dnes na druhé straně obojaká vyjádření představitelů ODS k otázce přeběhlíků a jednoznačně odmítavá vyjádření představitelů ČSSD. Někde jim vypadla Paroubkova slova z léta t. r., která cituje MfD z 15. prosince (rovněž na druhé straně): „Já bych nehovořil o přeběhlíkovi. Já bych hovořil o člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu.“ Prosím čtenáře, aby si tento citát do dnešního Práva na stranu 2, nejpravější sloupec, spodní část (podtitulek „a jak se s nimi – tj. přeběhlíky - vypořádala ČSSD) doplnili.

Poté,co komunisté (tj. jejich předseda Filip) přišli s vykutáleným návrhem na to, aby prezident Topolánkovi jmenování premiérem odejmul a vytrestal ho tak za to, že nepřistoupil na koalici s ČSSD, přicházejí s návrhem velmi podobným, ale obecnějším. Přeběhlictví by mohl zabránit zákon, který by umožnil odejmout poslanci mandát, pokud by přestoupil „z důvodů nízkých pohnutek“. O věci by měl rozhodovat Nejvyšší správní soud. Aby byl zákon ještě dokonalejší a ještě víc v komunistickém duchu, doporučuji, aby Nejvyšší správní soud dostal zároveň pravomoc podrobit poslance právu útrpnému a aby dostačujícím důkazem bylo přiznání „přeběhlíka“.

Exministr Bartoszewski prohlásil v souvislosti s majetkovými nároky Němců vyhnaných z dnešního polského území, že by se měli obrátit na USA, Velkou Británii a nástupnické země SSSR, protože tyto tři státy rozhodly po válce o jejich osudu. To je třeba přinejmenším upřesnit, velmoci v Postupimi jen „odsun“, o němž už Polsko a CSR rozhodly (v Maďarsku byla situace složitější), dodatečně požehnaly (je přitom málo sporné, že bez tohoto dodatečného požehnání by jej ovšem dotyčné státy nemohly dovést do konce). Vyhnaní se obracejí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. To není rozumné, tlačí soud do politického rozhodnutí, protože z politických důvodů jsou majetkové restituce nemožné. Soud jim samozřejmě nevyhoví a jeho vážnost, už tak nevalná, se ještě sníží.

Lidové noviny uvádějí na str. 4 „typickou českou vesnici“ Zubrnice na Litoměřicku. V této typické české vesnici žili ovšem do roku 1945 samí Němci. Rád bych v té souvislosti upozornil, že kromě takových vesnic je v Čechách a na Moravě obrovská spousta takových, kde zase žili jenom Češi. A mnohé mizejí podobně jako ty kdysi německé. Není třeba se pořád chlubit cizím peřím, i když jsme si ho v pětačtyřicátém naškubali.

Opět se píše o smrti Jana Masaryka. Způsob, jak odešel ze světa, toho na smutné bilanci jeho politické dráhy příliš nezmění. Stejně mi jako nejpravděpodobnější připadá varianta, podle míž jej zavraždilo komando, kterému velel komunista a agent NKVD major Augustin Schramm. Dotyčný byl jednak fanatický bolševik a jednak sudetský Němec, takže neměl problémy vztáhnout ruku na národní paládium (vyvraždění carské rodiny bolševici také svěřili lotyšské jednotce, Rusy nepovažovali za zcela spolehlivé). A hlavně: za pár měsíců poté u Schrammů kdosi zazvonil, soudruh major otevřel, za dveřmi stál samopalník a udělal ze soudruha majora ementál. Pak za to ještě popravili docela nevinného člověka. A stopy byly po rusku zameteny.

Úterý 19. prosince: Předseda KDU-ČSL Čunek se zjevně smířil s tím, že bude ve vládě podpořené přeběhlíkem. Přemlouval prý ovšem poslance Melčáka, aby neopouštěl ČSSD, jednal a chce ještě jednat s Paroubkem o podpoře sociálních demokratů vznikající vládě a žádá, aby vláda co nejdřív přišla do sněmovny s reformním návrhem, s nímž bude spojena otázka důvěry. Čunkovo stanovisko má jakýsi reálný základ (vláda spočívající na toleranci přeběhlíka nebude moc prosadit nic opravdu významného) a zároveň je v něm něco z tradiční lidovecké snahy získávat body tím, že se emancipuji od svých koaličních partnerů. Čunkovi by předčasné volby přišly docela vhod, mohl by nepřímo ovlivnit složení poslaneckého klubu strany ke svému obrazu. Ti, kterých se to v klubu týká, to ovšem vědí a budou dělat všechno pro to, aby volby nebyly. Stačí jeden poslanecký dezertér (pro volby určitě nebude ani poslanec Melčák, bylo by to od něho politické harakiri) a Paroubek při třetím pokusu vyhraje. Místopředseda ČSSD Škromach je přesvědčen, že Melčák se už rozhodl vládu trojkoalice podpořit, asi to tak bude, proč by to jinak zrovna Škromach říkal. Bude to ovšem zase vláda, která si bez ČSSD ani ruce nuemeje.

Podle CVVM klesl počet lidí, kteří se domnívají, že by Bnenešovy dekrety měly dále platit. Je jich ovšem pořád 53%. Vzrostlo procento těch, které to nezajímá. O tom že „odsun“ byl spravedlivý, je stále přesvědčeno 50% lidí (i tady lze pozorovat mírný pokles). Posun je ovšem zcela v rámci kolísání procentních údajů v posledních pěti – šesti letech, nejde o žádnou výraznou změnu, svědčí to jen, že o věci se nemluví, byla zametena pod koberec. Nevycházejí už ani štvavé články, o než v Právu pečoval normalizační harcovník Kovařík. O tématu se nesmí psát – ne proto, že by to bylo úředně zakázáno, ale protože „lidé od novin“ to nepovažují za slušné. Za těchto podmínek se názory veřejnosti budou měnit tím způsobem, že do deseti – patnácti let nebude nikdo vědět o tom, že se něco takového stalo. Stane se to neexistujícím od samého počátku. Bude to jaksi vyňato z historie. A kdo by to připomenul, setká se s výtkou, že historii přepisuje: nic takového přece nikdy nebylo. Připomíná to Ahmadínežádův postoj k holocaustu.

Německá vláda se může přetrhnout, aby Poláky ujistila, že nejen nepodporuje žádosti vyhnaných o majetkové restituce, ale co nejvášnivěji je odsuzuje. Není jí to vůbec nic platné: polský prezident kdesi napsal, že v poslední době zaznamenal „neobvykle radikální revizi historických hodnocení“ a „renacionalizaci německé politiky“. Appaesement se nikdy a nikomu nevyplácí. Zvyšuje jen apetit protistrany.

Jakýsi čtenář požaduje v MfD, aby se Slováci omluvili za vyhnání českých učitelů, úředníků atp. v roce 1938. Když už se dnes každý omlouvá za všechno. Jednak si nejsem jistý, zda je za co se omlouvat a v jakém rozsahu – kromě „bratrské pomoci“ sloužili ti lidé taky kolonizaci nově získané provincie, které nebyla dopřána ani autonomie pod nejapnou záminkou, že Slováci jsou vlastně Češi (neboli, jak se tenkrát říkalo, „Čechoslováci“); a jednak není pravda, že se každý omlouvá každému: existuje ne světě jeden národ, který se rozhodně v žádném případě nemá za co omlouvat a taky se ještě nikdy nikomu vůbec za nic neomluvil: totiž my Češi. Měli bychom si zamést před vlastním prahem a nechat Slováky na pokoji, pokud jde o ně, máme máslo na hlavě.

Německá policie včera zažila masové nasazení při premiéře Mozartova Idomenea, kde se nakonec (ač to do opery vůbec nepatří) řežou hlavy Mohammedovi, Ježíšovi a Buddhovi. Jsem pro založení rozsáhlého celosvětového hnutí – proti prznění oper všeobecně a Mozartových zvlášť. Ten režisér je prase ne snad proto, že se rouhá (to dělá dnes kdekdo), ale že exhibuje na účet krásné hudby, která si to nezaslouží, a na účet mrtvého skladatele, který se nemůže bránit. Uříznout hlavu mu sice netoužím, ale přiznám se, že se občas – zcela platonicky – zabývám představou, jak by bylo příjemné mu nakopat zadnici.

Musím říci, že postoje Strany zelených jsou pro mne v některých ohledech příliš náročné. Protestují proti vystěhování Romů na periferii Vsetína „do bytů z plechových kontejnerů“ (mluvit o kontejnerech je totéž, jako když se o moderním vepříně v Letech mluví jako o „prasečáku“) s tím, že je to vytváření ghett. A ten barák v centru, to nebylo ghetto? K Čunkově akci lze mít spoustu oprávněných výhrad, ale ne tuhle.

Středa 20. prosince: Ústavní soud zrušil přidělení Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu v Brně (byl tam nepochybně vyslán jako potenciální nástupce dr. Brožové). O přidělení kdysi rozhodl ministr Němec. Bureš tak paradoxně zůstává místopředsedou NS, ale není už soudcem NS (o jeho jmenování místopředsedou NS, které má na svědomí zase Klaus, bude ÚS teprve rozhodovat). Klaus se vyjádřil (rozhodnutí ÚS v té chvíli neměl k dispozici), že se může jednat o nebezpečný krok k tomu, aby soudní moc postupně přebrala politickou moc na úkor exekutivy, která stojí na výsledcích demokratických voleb. K tomu je třeba poznamenat, že v každém trochu civilizovaném státě je soudní moc poslední instancí, kam se může občan dovolat proti komukoli, to jest i proti politikům, i proti monarchovi, případně prezidentovi (zvlášť pokud má prezident monarchické ambice, protože vůle lidu je velmi významná, ale zásady jsou ještě významnější, a v situaci, kdy se zásady dostanou do rozporu s vůlí lidu, mají i v demokratickém státě přednost zásady, ovšem jen tenkrát, když o nich a podle nich rozhodne nezávislý soud. A nezávislý znamená nezávislý m na prezidentovi, na parlamentu, a konec konců i na vůli lidu. Ten, kdo se dovolává proti nezávislému soudu „vůle lidu“ je nestydatý populista (všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval).

Bulharské ošetřovatelky, vězněné už několik let v Libyi, dostaly opět trest smrti. Byly obviněny, že úmyslně nakazily v nemocnici libyjské děti virem AIDS. Obvinění je drzé, sprosté a úplně nesmyslné, libyjské orgány se jím snaží zakrýt bordel, který mají ve svém zdravotnictví. Kromě toho Kaddáfí by zjevně rád Západ (všimněte si, že Bulharsko už je taky Západ) vydíral, Bulharsko mu připadá dost slabé na to, aby se po něm mohl vozit, a počítá realisticky s evropskými Mnichovany. Evropa se bohužel jako vždy s postiženými (v tomto případě s Bulharskem) dostatečně nesolidarizovala. Kaddáfí by měl dostat srozumitelně na vědomí, že poprava těch žen bude pro Evropu znamenat casus belli.

Paroubek se už údajně smiřuje pro svou stranu s opoziční rolí. Je otázka nakolik se pak ČSSD smíří s dalším Paroubkovým předsednictvím. Zároveň podle Paroubka musí předseda PS Vlček zvažovat, zda má dodržet slib a před případným třetím pokusem o sestavení vlády odstoupit z funkce. To je zvláštní: slíbil to Vlček a měl by si to zvážit sám, bez Paroubka. (Jiná věc je, že Klaus měl Paroubka pověřit druhým pokusem; Klaus to neudělal, a místo toho tlačí na koalici ODS s ČSSD, v níž bude ČSSD sice hrát druhé housle, ale stejně si bez ní ODS ruce neumyje. Klaus, místo toho, aby dělal nestranného moderátora politiky, rozehrává vlastní politické koncepce na úkor Paroubka i Topolánka. Paroubek je teď ve slabší pozici, tak mu to celkem vyhovuje, protože to vypadá, jakoby ho Klaus podporoval).

Podle CVVM si téměř tři čtvrtiny lidí myslí, že v politice je málo žen. Problém je spíš, že je v ní moc hlupáků, na pohlaví nezáleží.

Vrchní soud, k němuž se odvolalo Ministerstvo vnitra ve sporu s hercem Kanyzou o jeho údajné fízlovství, rozhodl na rozdíl od nižších instancí v hercův neprospěch. Je to jeden z mála případů, kdy se člověku, evidovanému jako agent StB, nepodařilo prokázat svou nevinu. Že by tu přece jenom byli nějací agenti StB existovali?

Zemřel druhý ze spolutvůrců legendárního (všimněte si, že používám podobného termínu jako Právo pro Alexandrovce) Médi Bédi, Joseph Barbera. Připomínám zde v této sovislosti, co jsem před několika lety napsal u příležitosti úmrtí jeho kolegy Williama Hanny. Zásluha obou pánů je společná a nedělitelná.

V rozhovoru s Michaelou Jílkovou se policejní prezident (opět) pozastavil na d tím proč lidé z nemocnice v Havlíčkově Brodě, jakmile dospěli k podezření, že se tam odehrávají hromadné vraždy, nezavolali např. na linku 158 a místo toho dva měsíce připravovali trestní oznámení. Mně je to divné taky.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury Eurobarometr důvěřují (orgánům) EU asi dvě třetiny Čechů, kdežto právnímu systému ČR jen třetina, vládě čtvrtina a PS míň než pětina. Tomu se říká politický realismus.

Polsko hodlá na majetkové žaloby Preussische Treuhand reagovat revizí polsko-německé dohody z let 1990 a 1991, která umožnila sjednocení Německa s tím, že SRN uznala hranice na Odře a Nise. Chce Polsko dosáhnout opětovného rozdělení Německa a obnovy NDR? Premiér Kaczynski údajně mluví v těch majetkových žalobách o „propojení židovských a německých zájmů a někdo si velice dobře spočítal, že židovský element v tom může pomoci“. Nevím, zda toto propojení němcožroutství s antisemitismem získá v Evropě širší podporu. Je to bohužel další důkaz o mohutné kazachstanizaci Polska za vlády nynější vládní koalice. Škoda, že pan premiér na dotvrzení svých slov nezapěl známou polskou lidovou píseň Hoď Žida do studny.

Čtvrtek 21. prosince: pokračují tahanice o složení vlády, seznam má dnes odpoledne předložit premiér Topolánek prezidentovi Klausovi. Po několika schůzkách ODS zjevně přistoupila na dost velké koncese svým koaličním partnerům. Lidovci získali ministerstvo financí, zelení ministerstvo zahraničí pro nestraníka Schwarzenberga. Vondra se musí spokojit funkcí místopředsedy vlády a bude mít zjevně na starosti evropské záležitosti. Tohle rozvržení zahraničních kompetencí je dost povážlivé – Vondra bude v duchu ODS v evropských záležitostech prosazovat euroskepticismus, kdežto Schwarzenberg ve „světových“ záležitostech antiamerikanismus zelených. Mělo to být přesně naopak, zástupce zelených měl v evropských záležitostech korigovat euroskeopticismus ODS. Vlivné a bohaté ministerstvo pro místní rozvoj bylo přiklepnuto lidoveckému předsedovi Čunkovi, místopředseda ODS Gandalovič se musí spokojit tradičním lidoveckým resortem, zemědělstvím. Pokud tato vláda projde, stane se tak díky jedinému hlasu poslance Melčáka (což je, nemohu si pomoci, v tuto chvíli jakýsi maňásek Miloše Zemana, v tom případě by Zemanovi pomsta vyšla), bude slabá a rozhádaná. Je to o hodně horší varianta než předčasné volby, ale přesto o hodně lepší než přímá či zamaskovaná velká koalice ODS a ČSSD, kterou podporuje mj. prezident.

Podle CVVM v preferencích mírně tratí obě nejsilnější strany, rozdíl ve prospěch ODS je ovšem stále strašně velký. Výrazně získali zelení a lidovci (průzkum byl pořízen už po nástupu Jiřího Čunka do čela strany, Čunek je v celostátní politice v pravém slova smyslu nová tvář, a to má lid rád). Obě strany se dotáhly na KSČM, zelení komunisty dokonce trochu předstihli. Současná slabost komunistů ovšem vyplývá z toho, že jim Paroubek vyluxoval část voličstva. Jakmile by ČSSD oslabila, přelijí se někteří její voliči zpátky ke komunistům.

Ministr Štěpánek má za sebou čerstvý skandál, píší v Právu. Před týdnem prý veřejně „připustil“, že jeho ministerstvo používá nelegální software Microsoftu. Legalizace by přišla asi na milion korun. Za prvé milion není ve srovnání s prošustrovanými miliardami pouhým okem viditelná částka, za druhé a hlavně: zařídil používání uloupeného software Štěpánek (což považuji za krajně nepravděpodobné, jak by to za tak krátkou dobu stihnul, a kdyby to stihnul, tak by to tak rychle nepřiznával) nebo jeho předchůdci? V tom případě mají skandál oni a ne Štěpánek.

Podnikatel (a ruský agent) Kovtun tvrdí, že Alexandr Litviněnko, který nedávno zemřel za víc než záhadných okolností na otravu poloniem 210, byl prý úplně švorc a ve finančně bezvýchodné situaci. Věc je tedy jasná: Litviněnko spáchal sebevraždu poloniem 210. Holubčíci, duše slovanské, co se nám to zase pokoušíte nakecat!

Kazachstanizace Polska pokračuje mílovými kroky. 46 poslanců Sejmu ( z PiS, Ligy polských rodin a Polské lidové strany) již podalo návrh, aby parlament usnesením jmenoval Ježíše Krista polským králem. Ještě by se měli zeptat nominovaného, co říká tomu, že se stane králem země, kde jednou z vládních stran právě zmítá neslýchaný kurevnický skandál a kde ministryně zahraničí rozjíždí kampaň proti německo-židovskému spiknutí. Polsko se pod vedením nynější vládní koalice stává jakousi veselou obdobou Íránu ve střední Evropě. Tamější nacionálně katolický fundamentalismus se od toho islámského příliš neliší. Bylo by zábavné to pozorovat ze vzdálenosti pár tisíc kilometrů. Bohužel jde o naše nejbližší sousedy. Kromě toho mám dojem, že takovému Zahradilovi a jeho suitě se to musí docela líbit: je to podle jejich gusta národní formou (nacionálně katolický fanatismus) a internacionální obsahem (úsilí o emancipaci od všeho, co je na obzoru a vypadá to aspoň trochu civilizovaně).

A ještě doplnění z Lidových novin: v návrhu na korunovaci Ježíše polským králem se prý mj. praví: „Svatý otec si byl vědom, že Polsko může zachránit Evropu od záplavy nevěrectví a nemorálnosti“ (typický nával polského mesianismu, měli by za tím účelem zřídit komisi, předsedou by se měl stát šéf Sebeobrany Lepper, pokud ho zavřou za sexuální obtěžování, řídil by komisi z basy, nebo by za něho mohl zaskočit poslanec Romaniuk a dirigovat ji z bordelu, který funguje v hotelu, jejž vlastní). Jeden ze dvou hlavních iniciátorů návrh, poslanec Gorski prý před návštěvou Benedikta XVI. v Polsku navrhl nastolit v Polsku boží království. Považuji za nutné, ač z jejich hlediska kacíř, upozornit, že vyvádění našich polských sousedů (samozřejmě ne všech!) obsahuje mj. mocný náboj nesmírně nestydatého rouhání. Zdá se mi, že je to všechno záležitost zároveň pro psychiatry a inkvizici (jenže tu už si katolíci bohužel zrušili). Zdá se, že naše severní sousedy zachvátilo jakési kolektivní šílenství. Doufám, že to není nakažlivé.

A nakonec aktualita: prezident Klaus zatím nejmenoval Topolánkovu vládu. Má výhrady k tomu, že nemá zajištěnu dostatečnou podporu v PS a navíc není spokojen s obsazením některých ministerstev, jmenovitě ministerstva zahraničí. Karel Schwarzenberg je podle něho příliš úzce spojen s Rakouskem, a to není při dnešních napjatých česko-rakouských vztazích vhodné. K záležitosti se vrátíme v podrobném komentáři, zatím jen docela stručně. Má věcnou a formální rovinu. K věcné patří, že vláda postavená na přeběhlíkovi je opravdu málo stabilní a že jmenování Schwarzenberga za ministra zahraničí je možno (z jiných důvodů, než jaké uvádí Klaus, viz výše) považovat za nešťastné. Navíc při vší úctě neodpovídá faktické váze Strany zelených, aby disponovala druhým nejvýznamnějším resortem ve vládě. Formální rovina je ovšem podstatná, a zde je věc jednoznačná: prezident se nemá co plést se do vytváření vlády a bezprostředního ovlivňování každodenní politiky. Navíc je víc než zjevné, že Klaus hodlá prosadit otevřenou či skrytou velkou koalici, která by sice byla stabilnější, ale znamenala by zavedení politické oligarchie s jakousi simulovanou politickou pluralitou. To, co právě dělá, je zjevně v souladu s úsilím pražské organizace po svolání výkonné rady ODS. Jeho výhrady k osobě Karla Schwarzenberga jsou absurdní a nestydaté. Topolánek by si měl za každou cenu stát za svým a nedělat žádné ústupky, jinak prezident získá tichou cestou pravomoce, které mu nepřísluší, a octneme se na cestě k prezidentské diktatuře. (Taky se mi zdá, že Klaus přeceňuje míru možného srozumění mezi ním a Paroubkem. Paroubek ho bere asi tak, jako kdysi Gottwald Beneše, a až se jim oběma podaří zdeptat a rozložit ODS, bez skrupulí s ním zatočí.)

Pátek 22. prosince: Prezident Klaus včera odmítl jmenovat vládu, s jejímž složením ho seznámil premiér Topolánek. Odkázal na to, že nemá zajištěnu v PS podporu a on již dříve dal najevo, že nechce kabinet závislý na „obchodu s jedním hlasem doleva či doprava“. Uvedl, že se zásadně rozchází s předsedou vlády v názoru na prosazení vlády a že návrh hrozí vznikem dalších politických či dokonce ústavních krizí. Vyzval proto premiéra, aby se pokusil najít řešení, jež by jeho obavy minimalizovalo (tj. širší podporu nebo aspoň toleranci vlády). Dále uvedl, že „i z důvodů velmi křehkých vztahů s Rakouskem“ nedovede pochopit, proč Topolánek považuje Schwarzenberga za vhodného kandidáta na ministra zahraničí. Zároveň se zvedla vlna reptání v ODS, zejména v pražské a asi taky středočeské organizaci, nad tím, že se Topolánek vzdal pro ODS ministerstva financí (Topolánek se rád zbavil Klausova nohsleda Tlustého, nicméně resort byl v minulosti pro pravostředé vlády klíčový a ODS si ho vyhrazovala pro sebe). „Někteří vedoucí činitelé ODS“ (přesněji řečeno nejspíš Zahradil) taky sdílejí Klausovy výhrady ke Schwarzenbergovi s tím, že by mohl problematizovat „poválečné uspořádání“ - tím mu ovšem krutě křivdí, pan Schwarzwenberg je, jak jsem se mnohokrát přesvědčil, oportunista, kterého něco podobného nikdy ani ve snu nenapadlo a taky nenapadne. Věcně na prezidentových námitkách a hlavně na námitkách ODS něco je (u Schwarzenberga nesedí jen to nehorázné zdůvodnění, problém je, že by mohl, nebo dokonce musel slyšet na ostentativní antiamerikanismus zelených), formálně znamená prezidentovo stanovisko nepřípustné vměšování do oblasti praktické politiky, kde mu ústava neposkytuje žádné pravomoci. Prezident bezprostředně po negativním ohlasu na jeho kroky trochu zaváhal (jeho mluvčí prohlásil, že prezident ovšem vládu jmenuje), pak ho to přešlo (mluvčí se opravil v tom smyslu, že prezident někdy nějakou vládu jmenuje). Jde o mocenský boj dvou frakcí v ODS, z nichž jedna má navíc intenzivní podporu z Hradu. Je ze zásadních důvodů nutné, aby Topolánek stál na svém (jinak se cestou precedentu pokřiví český politický systém, ODS zůstane bezmocnou depoziturou Hradu a postupně ztratí veřejnou podporu). Zatím, jak se zdá, trucuje. Je ovšem otázka, zda se nedočká obvyklé reakce ze strany KDU-ČSL, Čunek už vyjádřil pochopení pro prezidentovo stanovisko a zaujal postoj nezúčastněného (Klaus a Topolánek si to musí mezi sebou vyřídit). Paroubek a Filip se rozplývají nad Klausovou státnickou moudrostí. Být Klausem, styděl bych se za tuhle chválu.

Zdá se, že zvolit Ježíše polským králem se skupině poslanců Sejmu nepovede. Zatrhne to polská církevní hierarchie. Arcibiskup Žiczinski upozornil, že do kompetencí Sejmu nepatří vymezování Kristova místa a jeho role. To je respektabilní a vyčerpávající vyjádření. Snaha přeměnit Polsko na teokratický stát íránského typu (s tím rozdílem, že místo islámu by v něm zaujal jakýsi národní katolicismus) asi neuspěje a moderní koncepce sekulárního demokratického státu v němž se křesťanství prosazuje každodenním konáním věřících a ne ukazy načalstva, se přece jen prosadí, přesněji řečeno udrží.

Sobota 23. prosince: Poté, co se Václavu Klausovi podařilo zasít rozkol do ODS, celý se zklidnil a prohlásil, že jeho odmítavý postoj k nové Topolánkově vládě je záležitost politická, nikoli ústavní, a že nakonec vládu jmenuje. Rozčiloval se jen, že mu Topolánek přinesl hotový seznam a žádné jméno s ním předem nekonzultoval (proč by to Topolánek dělal, Ústava mu to nenařizuje a v případě své první vlády to taky nedělal a Klaus se nijak nezpěčoval ji jmenovat). Je zajímavé, jak se Klaus i Zeman zároveň pokoušejí zničit strany, které „udělali“. Klaus je zatím podstatně úspěšnější. ČSSD přišla díky Melčákovi o „stovku“, ale ODS je docela rozpolcená. Proti Topolánkovi se zjevně vzbouřily regiony, které bolestně zasáhla skutečnost, že Ministerstvo pro místní rozvoj (penězovod z Bruselu do regionů) připadne lidovcům. Je ovšem zajímavé, že proti Klausovi se postavil i exmístopředseda ODS Miroslav Macek (je to už podruhé, kdy Macek zaujal v podstatě racionální stanovisko – poprvé to bylo během kongresu ODS, když byla řeč o třetím pokuse a předčasných volbách). Macek zjevně na rozdíl od Klause, Béma a odéesáckých regionů nepodceňuje Paroubka.

V rozhovoru pro MfD prohlásil Klaus o Schwarzenbergovi, že je Rakušan. To samozřejmě není pravda a Klaus to nemůže nevědět. Jinak by jistě byl důsledný a protestoval by už v okamžiku, když Schwarzenberg kandidoval na senátora.

Předseda KSČM Filip navrhuje, aby PS usnesením požádala Klause, o odebrání mandátu Topolánkovi (zjevně nejde o poslanecký mandát, ale o mandát k vytvoření vlády). Paroubkovi se prý nápad zamlouvá. Byla by to zajímavá generální zkouška na Paroubkův třetí pokus. Zároveň by se poslanci mohli rovnou usnést, že Topolánka pověsí před hlavní vchod do PS za nohy na lucernu. Ústavně by obojí bylo srovnatelně čisté. Připomíná to Haškova zešílevšího soudce, který odsoudil v jakémsi občanskoprávním sporu jednoho z účastníků k trestu smrti a nařídil soudnímu sluhovi, aby rozsudek neprodleně vykonal: „jdou a pověsej ho na klepadle“. Komunisté bohužel v minulosti už mnohokrát prokázali, že to, co je u Haška legrační nadsázka, dokážou docela vážně a důsledně realizovat.

Trojkoalice se pokusila vyjít Klausovi vstříc a zmírnit jeho obavy z toho, že pokud se dostane k moci, nebude mít šanci obhájit prezidentský úřad. Navrhuje přímou volbu prezidenta. Přímá volba prezidenta ovšem předpokládá změnu ústavy, a na tu trojkoalice určitě mít nebude. Navíc Klausovi nejde jen o znovuzvolení, ale taky v neposlední řadě o to, aby měl ODS pod kontrolou. Topolánek se mu pokouší vymknout. Chová se k němu podobně nevděčně jako v roce 1968 Dubček vůči Brežněvovi.

Středa 27. prosince: proti Topolánkovu rozhodnutí svěřit koaličním partnerům ministerstva zahraničí, financí a ministerstvo pro místní rozvoj se v ODS bouří nejen lidé kolem prvního místopředsedy Béma, ale i představitelé regionů. Topolánek se ukázal být vůči lidovcům a zeleným velmi vstřícný a je otázka, jak to všechno zdůvodní a ustojí. Vypadá to příliš jako improvizace, která předem nepočítá s možnými důsledky. Jistě, Schwarzenberg by byl (při všech možných výhradách) o dost lepší ministr zahraničí než Zaorálek: ale byl by např. lepší ministr zahraničí než Svoboda? Navíc jeho jmenování mělo vůči Klausovi přídech osobní provokace (člověk jeho věčného soupeře Havla v tak významné vládní funkci!) a Klaus to nepochybně taky tak vzal: počítal s tím Topolánek předem, a pokud ano, co tím sledoval? Na druhou stranu se Klaus snaží vnést rozkol do ODS podstatně úspěšněji než Zeman do ČSSD. Co tím sleduje on? A co bude, když Topolánek ve svém pokuse neuspěje? Dění na české politické scéně připomíná čím dál tím víc spíš než politické šachy nevázanou hospodskou rvačku. Předčasné volby se pořád ještě jeví jako nejrozumnější řešení. Až se k nim čeští politici po několika měsících doklopýtají, už jím možná nebudou.

Aby snad Klause nenechal na pochybách, podpořil Schwarzenberga i Václav Havel. Tím se ze Schwarzenbergova jmenování stala zcela jasně prestižní záležitost. Havel zároveň poskytuje Klausovi i Topolánkovi hraběcí rady: prezident i premiér by prý měli konzultovat složení vlády nejprve soukromě a pak teprve prezentovat svá stanoviska veřejně. Niv podobného ústava designovanému premiérovi nepředpisuje, a pokud by tak učinil, dobrovolně posílí faktickou pozici prezidenta. Konzultovali snad Klaus v roce 1996 a Zeman v roce 1998 s Havlem složení své vlády? A konečně: zdá se, že i Havel by rád viděl, aby byl do hry zapojen i Paroubek. U Havla to ovšem nepřekvapí, byl, pokud jde o politiku, vždycky poměrně indolentní.

Čtvrtek 28. prosince: část pražské organizace ODS usiluje o svolání mimořádného sjezdu strany. Topolánek se brání tím, že jeho oponentům jde fakticky o koalici s ČSSD. (Koalice s ČSSD by zahrnovala funkci ministra zahraničí pro Zaorálka. Nejsem žádným nadšeným přívržencem Karla Schwarzenberga, ale přesto si myslím, že výběr mezi ním a Zaorálkem je pro normálního člověka poměrně jednoduchý.) Předseda Zelených Bursík se domnívá, že rovněž prezident usiluje jednak o velkou koalici a jednak podporuje vnitřní opozici v ODS, aby mohl posléze docílit toho, že nemilovaného Topolánka nahradí milovaný Bém. To je celkem přesné. Pokud ODS prokáže, že s ní lze podobným způsobem manipulovat, vystaví si dost špatné vysvědčení. Ústupky, které udělal Topolánek koaličním partnerům, jsou dost povážlivé a neklidu ve straně se těžko divit. Pokud má ovšem demokratickou politickou stranu řídit pan prezident z Hradu jako Teng Siao Ping, měl by mít člověk problém takovou stranu volit. Topolánek zatím Klausovi vzdoruje, nic jiného mu nezbývá. Preferencím ODS to nepřidá, ale viníkem je jednoznačně Klaus. Znovu opakuju, ODS si problém se svým expředsedou měla už dávno radikálně vyřídit, teď se aktualizoval v nejméně vhodné době.

V Národním divadle probíhá cosi na způsob Velké Národní revoluce. Řada Národních Umělců zvučných jmen si žádá ředitele podle svého gusta. Pokud ho nedostane, budou stávkovat. To je trochu riskantní, mohlo by se ukázat, že se národ bez nich obejde. Na jednu stranu by měl být v takové instituci jakýsi soulad mezi vedením a herci (resp. zpěváky, tanečníky, hudebníky apod.), na druhé straně mi připadá nepochopitelné, proč by si měli zaměstnanci nějakého podniku volit ředitele. (Naopak by mi připadlo samozřejmé, pokud by si vedení vybíralo, koho bude angažovat a koho ne). Doufám, že Národní Umělci nezvolí k řešení konfliktu stejnou cestu, jako (údajně) Český komorní orchestr, který prý na svém zájezdu ve Španělsku svedl v jakési restauraci vyrorvnanou bitku s policejní zásahovou jednotkou.

A když už jsme ve Španělsku: věhlasný španělský onkolog Sabrido léčí Fidela Castra. Zdůvodňuje to tím, že se žádného pacienta neptá na jeho náboženství nebo politické přesvědčení. Vysvětlení kulhá. Kdyby byl kubánského banditu nalezl ve stavu ohrožení života někde na silnici, musí mu samozřejmě poskytnout lékařskou pomoc. Když jde jen o lukrativního pacienta, může si vybírat, protože bandita zjevně není odkázán pouze na něho jediného. Kromě toho problémem není banditovo náboženství nebo politické přesvědčení, ale fakt, že je to bandita. Bandita je podle chirurga správný chlapík, překvapil ho množstvím anekdot o sobě, které mu vyprávěl. Jistě se už ale nepochlubil skalpy těch, od nichž se je jeho estébáci dozvěděli, resp. z nichž je vytřískali. Předsedkyně madridského městského zastupitelstva se pozastavila nad tím, že město posílá ze svého rozpočtu banditovi do Havany léky. Předsedkyně je členkou Lidové strany. Socialistický zastupitel jí vytkl, že „v touze potlesku krajní pravice nazývá Castra diktátorem“. Má pravdu, je to neudržitelné. Castro není žádný diktátor: je to normální tradiční latinskoamerický bandita.

Václav Klaus poskytl Mladé frontě dnes rozsáhlý politologicko-filosofický text, v němž vyvozuje, proč nemá být Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí. Zaslouží si zevrubnější analýzu.

Viliam Buchert v sloupku MfD staví do jedné řady Stalina, Kim-Ir-Sena, Pol Pota a Pinocheta. Všichni to byli diktátoři. Myslím si, že je to vůči Pinochetovi nespravedlivé. Winston Churchill prý kdysi řekl: Frankův režim ve Španělsku vůbec není podle mého gusta: ale kdybych si musel vybrat mezi ním a tím ruským, nebudu váhat ani vteřinu. Z čehož plyne: i mezi diktátory je legitimní rozlišovat. Například: ani Stalin, ani Kim Ir Sen, ani Pol Pot nedovedli svou zemi k hospodářskému rozkvětu a nevzdali se dobrovolně moci. Diktátor, který dokáže na své diktátorství rezignovat, není úplně „správný“ diktátor. (v Lidových novinách se kvůli Pinochetovi obouvá do Josefa Mlejnka Jarka Stuchlíková, ta srovnává Pinocheta zase s Gottwaldem, není divu, že ta dáma má poněkud poškozený orientační smysl, její knížka -mimo jiné- o Pinochetovi mohla vyjít v roce 1977, v roce Charty, v normalizačním Československu; paní Stuchlíková ovšem nepochybně patří k těm, kteří se nemají za co stydět, protože to nedovedou).

A ještě jedna, tentokrát opožděná reakce (za zpoždění se omlouvám): ve středečních Lidových novinách se v dopisech čtenářů pozastavuje Simeona Zikmundová nad tím, že ji označili za bezvýznamnou političku. Je mi líto, ale postup Lidových novin v této věci je nehorázný: nejdřív (22. 12) zveřejnili očividně zaujatou zprávičku, která obsahovala nepravdivou (když vezmeme v úvahu způsob, jak je napsána, je těžké se ubránit označení lživou) informaci, že paní Zikmundová v současné době pracuje jako vedoucí právního oddělení Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou. Přitom paní Zikmundová je už šest let ředitelkou Krajského úřadu kraje Vysočina. Když redakce uveřejní reakci kritizovaného v dopisech čtenářů, je to jakýsi výraz benevolence: nebereme tě vážně, ale ať je po tvém. Zde ovšem byla uveřejněna nepravdivá informace. Zda bylo jejím cílem poškodit paní Zikmunovou, lze jen spekulovat, pokud ano, podařilo se, protože paní Zikmundová na nabídku ministerského křesla mezitím rezignovala. Redakce LN ovšem paní Zikmundové dluží výslovnou omluvu za nepravdivý údaj, který ji mohl poškodit (a patrně taky poškodil), a to na tomtéž místě, kde byl ten nepravdivý údaj uveden. To, že zveřejnili její dopis, nemá s touto morální povinností nic společného. Je to málo.

Pátek 29. prosince: Představitelé ODS, KDU-ČSL a zelených podepsali včera koaliční smlouvu. Za ODS se aktu nezúčastnil první místopředseda Bém, který má k smlouvě rezervované stanovisko (umírněně, radikální jsou za něj představitelé pražské organizace). Topolánek dal podle Práva najevo, že mu Kalousek jako ministr financí vyhovuje lépe než Tlustý (Klausův člověk). Nechápu, proč takové věci říká. Smlouva nevypadá na první pohled vysloveně odpudivě, je otázka, zda vláda vůbec může dostat důvěru a zda by bylo dobré, abydůvěru dostala – její pozice bude slabší než pozice té Špidlovy a Grossovy. Topolánek už ale nemůže couvnout, jeho koaliční partneři taky ne, Klaus taky ne. Záleží na tom, jak velký je v ODS strach z třetího pokusu.

Europoslanec Zahradil naznačuje, že za nominací senátora Schwarzenberga na ministra zahraničí může být pokus obnovit „havlovskou“ frontu. Je možné, že by k tomu byl Topolánek svolný? Kdokoli z ODS se v minulosti uvázal na Havla, od zakladatelů US po Jana Kasla, dopadl špatně. A představa, že podstatou české zahraniční politiky má být obhajoba lidských práv (něco podobného naznačil dnes v rozhovoru pro Právo předseda zelených Bursík), je dosti bláznivá.

Sobota 30. prosince: Týden je chudý na vnitropolitické události – kde jsou doby Velké televizní revoluce! Předseda ODS (a úřadující předseda vlády) Topolánek půjde 2. ledna na každoroční slavnostní oběd prezidenta s premiérem bez manželky. Ve hře je (podle Práva) jakási Topolánkova štědrovečerní fotografie s místopředsedkyní PS Talmanovou. Paní Topolánková se učí – tohle odmítnutí je podstatně přiměřenější než kandidatura do Senátu za obskurní pastranu paní Bobošíkové. Její manžel je svými politickými i soukromými eskapádami žhavým kandidátem na titul „Inspektor Clouseau české politiky“.

Vedení liberecké ODS je ve sporu s libereckým hejtmanem Skokanem (rovněž ODS). Hejtman kritizuje Topolánka za jeho koaliční vládu, krajské vedení ODS se s ním solidarizuje. Čestnému předsedovi ODS se daří svou stranu důkladně rozkládat.

V rozhovoru pro jeden vídeňský list se nominovaný ministr zahraničí Schwarzenberg zaklíná, že nehrozí zrušení Benešových dekretů, protože jsou to „historické dokumenty“ a „nejsou součástí ústavy“ (zřejmě je možné rušit jen to, co je součástí ústavy) a že by jich nebylo, kdyby nebylo protektorátu (to je přijetí teorie příčiny a následku; sStejným právem se dá např. říci, že ani mne, ani pana Schwarzenberga by nebylo, kdyby nebylo Adama a Evy). A další moudrost: „dějiny nelze vracet o šedesát let nazpět“. Vrátily se v Německu dějiny zpět, když se rušily Norimberské zákony? Klaus se Zahradilem velmi přeceňují iniciativnost pana Schwarzenberga v otázce vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů. Je v podstatě „jejich“. Tj. jak kdysi říkával jeden můj nešťastný známý, všichni tři „si protiřečí jenom zdálnlivě“. Aspoň v této věci.

V Právu vzpomínají na známou tragickou událost z konce války. Poté, co četníci zastřelili v hospodě v jedné obci u Přibyslavi odbojáře generála Lužu a jeho pobočníka, provedlo rusko-české partyzánské komando za spoluvelení syna zastřeleného odvetnou akci: přepadli četnickou stanici v Přibyslavi a postříleli pět přítomných (jen dva z nich se podíleli na generálově zastřelení). Luža to zdůvodňuje takto: „Museli jsme vykonat rozsudek i na těch, kteří v hostinci nebyli… Kdybychom někoho z nich nechali na živu, všechno by ohlásil gestapu do Jihlavy a do hodiny by všechny četnické stanice na Českomoravské vysočině vyhlásily poplach…“ Chápu, že ve válce je leckdy nutné vykonat leccos, ale tohle (zejména to zdůvodnění) je přece jen dost velká síla.

Profesor Cepl se v rozhovoru pro Právo vyjadřuje za vládu práva. Obecně vzato jsou to krásná slova: jenže právo uskutečňují konkrétní lidé. Tak například Ceplův guru Havel si díky svým pravomocem nastrkal do ÚS své lidi: lze se divit, že jeho nástupce se po něm opičí? A za co může stát soud, do kterého se takhle promítají politické zájmy? Jak může být orgánem „vlády práva“? Jinak je pan profesor svým založením anarchista, strana, která klade na své poslance určité nároky při tak důležitých hlasováních, jako je schvalování rozpočtu, důvěra vládě ap., není prý demokratická, protože „poslanci jsou naprosto svobodní a jsou povinni řídit se svým vědomím a svědomím“. „Svědomí a vědomí“ ovšem velí nejen poslancům, ale každému slušnému člověku, aby ctil sliby a závazky, které na sebe vzal. V zemích, kde ve volbách kandidují politické strany, jsou poslanci vázáni programem a politickou linií strany (jinak do ní neměli lézt). K tomu, aby vystoupili v tak zásadních věcech samostatně, by museli mít velmi, velmi silné důvody, tak silné, že si je skoro nedovedu představit. A hlavně: vůbec nevěřím, že kdokoli z těch, který u nás v minulých letech takhle vystoupil proti své straně nebo se k tomu právě chystá, takové silné důvody měl.

A ještě dvě aktuality. Jeden máš slovanský bratr ze země, kde ještě před nedávnem zítra znamenalo včera, se na palubě letadla své vlasti důkladně zbumbrlíkoval a poté simuloval únos. Posádka i obsluha postupovala přísně podle pravidel a instrukcí, jež pro takové případy od odpovědných ruských orgánů obdrželi, a dotyčného seřezala jako koně. Recept v tomto případě kupodivu zafungoval (kdyby šlo o islámského teroristu, za výsledek bych nic nedal). Mezitím si česká strana mohla v klidu a na účet Aeroflotu nacvičit zásah v krizové situaci, letadlo na cestě kamsi do Švýcarska bylo nuceno mimořádně přistát v Ruzyni. (Podle novinových zpráv se ovšem nezdá, že by ruská strana byla ochotna zaplatit všechna „opatření“ včetně nasazení dvou grippenů z vojenské základny v Čáslavi.

V Bagdádu byl popraven Saddám Husajn. Vypadá to, jako by bagdádské úřady (učinily tak nepochybně s americkým požehnáním) už nevěděly co s ním. Úvahy o nepřípustnosti (nebo přípustnosti) trestu smrti mi v souvislosti s případem iráckého diktátory připadají jako typické probírání pseudoproblému.