Co týden dal

Pondělí 2. října: Václav Havel se v televizních Otázkách Václava Moravce vyslovil skoro ke všemu, k čemu se vyslovit jde. Pokáral Klause a ODS, že trvalo příliš dlouho, než byl Topolánek jmenován premiérem (přitom jmenování premiéra blokovali Paroubek a ČSSD tím, jak účinně bránili zvolení předsedy PS), označil za chybu, že se dříve nedospělo k politicky neutrálnější překlenovací vládě (jak by se mohlo, když o ni nikdo nestál). Vyslovil se pro předčasné volby (je povzbudivé, když jejich nutnost došla už i jemu). A celkové zhodnocení? „Zatím to bylo podle mého mínění a k mému velkému zklamání zcela bezkoncepční“: to je laciný postoj krasobruslařského rozhodčího, který hodnotí umělecký dojem z volné jízdy. Nelze přitom přehlédnout, že rozhodčí se nominoval sám. Tady jde bohužel o vážnější věci. Podobně estétsky přistupuje exprezident i k ústavě: je prý příliš dlouhá a má mnoho dodatků. Jinak se vyjádřil v tom smyslu, že na jedné straně Paroubek nemusí být nutně jmenován premiérem, na druhé straně Kubiceho zpráva byla nečitelná patlanina a tajné služby si měly najmout nějakého spisovatele, aby jí dal nějakou formu (zase estetický soud). Nemohu se vyhnout dojmu, že se pan Havel nenápadně nabízí, aby to střetnutí mezi Paroubkem a ODS pískal: strašlivá představa. K odposlechům řekl, že se ze své zkušenosti, kdy byl téměř celý život odposloucháván, naučil mluvit tak, aby to, co je skutečně tajné, nikdy neřekl. A kvůli tomu si mají nechat líbit odposlouchávání všichni ostatní? Je třeba mít na mysli, že odposlouchávání Václava Havla za totáče nebylo něco jako trvalá atmosférická porucha, ale svinstvo. A přitom bylo jistě striktně „podle zákona“, totiž toho tehdejšího. Komunisty by Havel ovšem zakázal: to se mu to říká, když on je zakazovat nemusí ani nemůže.

Zelení se rozhodli podpořit ODS. Jejich rozhodnutí je správné, i když ODS jim to, jak zdůraznili, nijak neulehčila. Záležitosti se věnuje jeden z našich dnešních komentářů. Chci jen dodat, že hlasování nebude jen o důvěře v Topolánka, ale zároveň, a možná hlavně, o nedůvěře v Paroubka. Z toho důvodu na té stovce pro vládu velmi záleží, je to totiž stovka proti Paroubkovi.

Vyhozený ministerský náměstek Janota, nepostradatelný odborník, který sestavoval státní rozpočty ještě za Husáka (pokud tomu dobře rozumím, tak jakási poněkud obstarožnější replika pana Teličky), byl po konfliktu s ministrem Tlustým vyhozen. Nechci se vyjadřovat k podstatě sporu, jde o ekonomickou záležitost a nemohu vyloučit, že pan Janota má pravdu. Podle Práva však mimo jiné řekl: „Hrubou chybu jsem ale udělal v tom, že poté, co byl v pátek 22. září zveřejněn první inzerát, jsem na jednání tripartity minulou neděli navrhl určité možné odůvodnění údaje 1,3 biliónu korun. Chtěl jsem tím zamezit tomu, aby vznikl trapný rozpor mezi tím, co ministerstvo veřejně hlásá a co inzeruje.“ Místo toho ovšem vznikl trapný rozpor mezi tím, co pan náměstek řekl na tripartitě, a tím, co říká teď. Jak ho člověk má brát vážně?

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká se brání proti těm, kdo shledávají v jejích slovech rozpory. Její tiskové prohlášení podle Práva znělo:

„Veškeré úkony trestního řízení v souvislosti s prověřováním úniku obsahu tzv. Kubiceho zprávy jsou a byly činěny zákonným způsobem a veškeré úkony mají rovněž opodstatnění v důkazní situaci.

Informace prezentované ministrem vnitra o odposlechu dvaceti poslanců a novinářů, včetně prostorových odposlechů v Poslanecké sněmovně, na ministerstvu vnitra a v Českém rozhlasu byly nepravdivé.

Činnost státního zastupitelství ani policejních orgánů není vedena proti konkrétním osobám z důvodu jejich politické nebo profesní orientace, ale vždy pouze jako vůči osobám podezřelým z nezákonného jednání.“

Paní Vesecká jistě může konstatovat jen to, zda byl porušen zákon či nikoli. Problém ale není v tom, že byl porušen zákon, ale že zákony jsou nemožné. To samozřejmě není problém paní Vesecké. Paní Vesecká ovšem prohlásila za nepravdivou informaci, že bylo odposloucháváno dvacet politiků a novinářů, a přitom dobře věděla, že byli odposloucháváni dva politici (jeden z nich v době, když už byl ministrem vnitra, a přiřkli mu hned devatenáct telefonů) a dva novináři. Neměla tedy říci, že informace je nepravdivá, ale že je nepřesná. A konečně: to, že činnost státního zastupitelství není vedena proti konkrétním osobám z důvodu jejich politické nebo profesní orientace, ale pro podezření z nezákonného jednání platilo (pro státní prokuraturu) už za totáče. Paní Vesecká se mohla zbavit všech problémů, kdyby byla veřejnost, k níž se svým prohlášením obrátila, nejprve informovala, že může mluvit jen o tom, zda odposlechy proběhly v souladu se stávajícími zákony a v uvedeném rozsahu. To by bylo bývalo korektní.

Pavel Verner píše v Právu mimo jiné: „Vzhledem k lehce dosažitelné odposlouchávací technice nás může šmírovat obchodní konkurent, či drzý soused, a to by jistě vadilo každému. Kdežto pro některé lidi ctnostné, co žijí v souladu se zákony, nemusí představa, že mohou být odposloucháváni nařízením soudu policií, být stejně nesnesitelná.“ To je naprosto neuvěřitelné: policie nemá co odposlouchávat ctnostné lidi, co žijí v souladu se zákony, a pokud to dělá, jsou špatné buď zákony, nebo policie. A těm lidem to nemá nevadit, kdo kašle na svá práva, kašle na práva lidí všeobecně, kdo se neumí zastat sám sebe, prohřešuje se i na svých bližních. Citovaná slova připomínají řeč stranického podtajemníka z husákovských dob: „když jste nic špatného neprovedl, nemáte se přece za co stydět“. Rád bych věřil, že tahle strašidelná předvolební propaganda jednou skončí a komentáře v Právu (aspoň některé) bude možné zase číst. Jenže obávám se, že Paroubek zavedl nový standard, kterého se už nezbavíme.

Podle toho, co píše v Lidových novinách Svatopluk Karásek, provedl Topolánkův úřad razantní zeštíhlení (přesněji řečeno likvidaci) své sekce pro lidská práva a rovné příležitosti. Z rozhodnutí čiší ideologie a není to jistě věc, která by zrovna v tuto chvíli nesnesla odkladu. To nemá vláda dva dny před tím, než se bude hlasovat o důvěře, jiné starosti?

Úterý 3. října: znepřátelené politické tábory se na poslední chvíli předhánějí v gentlemanství. Topolánek před hlasováním o důvěře osobně vypáruje těžce nemocnou poslankyni ČSSD Mazuchovou. Co mu taky zbývá, kdyby to neudělal, udělali by to s chutí lidovci nebo zelení. Paroubek jeho rozhodnutí ovšem ocenil jako „součást politické kultury“ a poslanci ČSSD se poté rozhodli přece jen připustit premiéra na svůj klub (nic je to nestojí a budou vypadat o trochu lépe). Důležitější je, že Paroubek prozradil něco z toho, jaké má plány, pokud jej prezident pověří sestavením vlády. Předseda PS Vlček by pak měl podat demisi a znovu kandidovat na předsedu PS. Pokud dostane 101 hlasů (což se může stát, proč by pro něho nehlasovali zelení nebo lidovci), bude to Paroubek považovat i za podporu své budoucí vlády (ten výklad je mírně přitažený za vlasy, poslanci budou hlasovat pro předsedu PS, ne pro Paroubkovu vládu). A následně Paroubek sestaví vládu, která bude menšinová, ale budou v ní poslanci, případně členové dalších stran. Vzhledem k tomu, že KDU-ČSL se dosud nedokázala dohodnout na jednotném hlasování o důvěře Topolánkovi, není vyloučeno, že by Paroubek získal v PS většinu (tři lidovci chtějí před hlasováním odejít, což v této situaci znamená faktickou podporu Topolánkovi; KDU-ČSL neměla příležitost při hlasování ukázat, že se distancuje od pochybných aktivit svého expředsedy, ale zjevně na to nemá; nedá se vyloučit, že někdo z jejího klubu se dá koupit; mělo by jenom být jasné, že se dal koupit, takové jednání je neomluvitelné – teď ostatně vůbec nejde o podporu Topolánka, ale o podporu Paroubka a ať se chytráci z KDU-ČSL netváří, že o tom nevědí). A je skoro jisté, že se Paroubkovi podaří do vlády uhnat aspoň nějakého člena zelených (nebo možná i KDU-ČSL) a vytvořit jakési potěmkinské zdání pluralitní vlády. Odpůrcům spolupráce s komunisty pak bude horko. Klaus odmítá jmenovat vládu, která bude závislá na komunistické podpoře. Poslední slovo ale bude mít předseda PS. Paroubek se sice zaklínal, že Vlček po druhém neúspěchu podle dohody odstoupí, ale jednak mi pan expremiér připadá stejně věrohodný jako generál Jepišev, když v létě 1968 rozhořčeně odmítl, že by se Rusové chystali na invazi do Československa, a jednak, nedá se vyloučit, že pokud bude Vlček znovu kandidovat, dostane podporu těch, kteří si myslí, že by Paroubek měl dostat šanci (mezi zelenými a lidovci se jistě najdou a je podle mého názoru těžké jim zrovna tohle zazlívat.) Pak Paroubek dostane tu třetí, nejvýhodnější příležitost. Znovu opakuji, že vládu, v jejímž čele stojí Paroubek a která je závislá na hlasech KSČM, považuji za katastrofu pro už tak velmi vratkou českou demokracii.

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká se přece jen rozhoupala a hodlá zjistit, proč soud nařídil odposlechy až 4. září (když podezření z úniku informací vyvstalo koncem května) a proč je přerušil až 20. září. Zdá se, že když se chce, není zase až tak bezmocná. Taky by si měla všimnout toho, že odposlouchávat ministra vnitra a novináře může být formálně podle zákona, ale je to i tak dost velká drzost.

Do novin prosákla informace, že na den všech národních svatých (28. října) chce prezident odměnit medailí mj. svého Mluvčího Hájka. Zdá se ovšem, že jde o záměnu jmen (medaili má nejspíš dostat jiný Petr Hájek) a že Hrad zlomyslně mlčí, aby se v tom rozhořčeně kritizující komentátoři pěkně zkoupali. Proto si počkáme.

Ministr Tlustý uzavřel mír s náměstkem Janotou a vlastně uznal aspoň některé jeho argumenty. To je vstřícné gesto. Nicméně náměstkovo odvolání platí. Pak ale není jasné, proč ho odvolal, a mělo by se to vysvětlit.

Venezuelský prezident Chávez, jak se zdá pověřený, aby svět informoval o zdravotním stavu Fidela Castra, prohlásil, že kubánský diktátor se „uzdravuje pomalu“. Přeloženo do normální řeči to znamená, že umírá.

(pokračování večer)

Úterý 3. října (pokračování): Že vláda nezíská důvěru, bylo předem jasné. Jasné nebylo, jak se zachovají lidovci. Lidovci se zachovali tak, jak je jejich zvykem. Skunčím způsobem. Tři absence při hlasováním jsou tři hlasy pro Paroubka. A podle zprávy v ČT poslanecký klub třem absentérům jejich absenci de fakto požehnal. Bude obtížné zabránit tomu, aby někdo z lidoveckého klubu podržel Paroubka, až bude pověřen sestavit vládu. Jsem přesvědčený, že se tomu nedá zabránit: po druhém pokuse podá Vlček demisi, jak se zavázal, vzápětí bude znovu kandidovat a bude zvolen. V tajné volbě, takže se nepozná, kdo mu dal svůj hlas. Pak navrhne Klausovi jako premiéra Paroubka. Klaus v té situaci může udělat jen dvojí, pokud si chce zachránit aspoň trochu čistý štít: totiž buď se zastřelit, nebo okamžitě rezignovat. Ani jedno, ani druhé nepochybně neudělá. A pak Paroubkova vláda projde. Je mimořádně důležité, aby ti, co Paroubkovi pomohou k moci, věděli, co si o nich většina veřejnosti myslí. Samozřejmě to nepomůže. Ale ti lidé to budou mít aspoň nepříjemné. Nepříjemnější než Plojhar, Šlechta a Hájek v roce 1948.

Pana Martina Hekrdlu obdivuji: dokáže vždycky naprosto přesně zformulovat pravý opak toho, co si myslím já. Tentokrát se pustil do Ústavního soudu. Tématem jeho kritiky je způsob, jak se ÚS postavil ke Klausovu odvolání dr. Brožové a k některým pasážím Zákona o neziskových nemocnicích. V obou případech ÚS prokázal, že je přes všechny lapsy a problémy přece jen poslední instancí, která v krizových situacích dokáže zabránit nejkřiklavějšímu prznění zákonnosti v ČR. Od Klause je mimořádná drzost mluvit o „soudcovském korporativismu“. Je mimořádně důležité, aby tu byla instituce schopná čelit korporativismu tam, kde opravdu hrozí: tj. v exekutivě a v zákonodárných orgánech.

Mirek Topolánek má plán: plán spočívá v tom, že by Klaus měl jmenovat co nejrychleji premiérem znovu jeho a on by předstoupil před sněmovnu se stejnou vládou, s níž už jednou dostal nedůvěru. Tím by se prý urychlila cesta k předčasným volbám, protože by bylo možné maximálně zkrátit zákonné lhůty. Omyl. Urychlila by se tím cesta ke třetímu, nejvýhodnějšímu pokusu, který připadne Paroubkovi. Václav Klaus zejména po „Sarajevu“ opečovával ODS velmi důkladně, aby se v ní neoctl nějaký rozkladný živel, který by ostatní obtěžoval svou přílišnou přemýšlivostí.

JUDr. Václav Vlk se v MfD vzteká, že lidem z justice prochází spousta neuvěřitelných dezinformací proto, že nemají profesionální kritiky. Možná, že by místo vztekání měl takovou profesionální kritiku provádět. Místo toho, aby se pokoušel po způsobu poručíka Duba ty ostatní donutit až k pláči.

Středa 4. října: Exministr pro životní prostředí Ambrozek (jeden ze tří lidovců, kteří při hlasování o důvěře pro Topolánkovu vládu odešli ze sálu) naznačil, že si dokáže představit svou podporu menšinové vládě ČSSD. Paroubek se na něho okamžitě vrhl jako sup, a exministr začal brzdit: prý jeho stanovisko závisí na stanovisku celé KDU-ČSL. Předpokládám, že strana nebude mít tu drzost, aby dala svým poslancům volnou ruku také při hlasování o důvěře pro Paroubkovu menšinovou vládu (i když se ta vláda po způsobu vlka z pohádky bude maskovat za poloúřednickou, úřednickou nebo dokonce podúřednickou). Lidovci slíbili před volbami svým potencionálním voličům, že vládu, která by závisela na komunistech, nepodpoří. Navíc, realisticky vzato, by k tomu, aby v soutěži o Plojharův kolárek někdo vystoupil veřejně před kamerami a řekl ano něčemu, co se strana dušovala, že nikdy nepřipustí, bylo mj. zapotřebí i jisté odvahy; realisticky nepředpokládám, že by odvaha bylo něco, čím KDU-ČSL pekypuje. Paroubek by musil přeběhlíkovi nebo přeběhlíkům nabídnout nějaké velmi dokonalé alibi, nevím, je li to možné. Dovedu si ovšem představit, že pokud Klaus teď nejmenuje premiérem Paroubka, předseda Vlček podá demisi a ČSSD jej okamžitě nominuje za předsedu. Pak bude nejspíš v tajném hlasování někdo ze zelených nebo lidovců hlasovat pro něho: hlasování bude o tom, má-li Paroubek dostat příležitost sestavit vládu. Přiznám se, že kdybych byl poslancem, měl bych s takovým hlasováním problém, chybí mi nějaké přesvědčivé důvody pro to, proč by Paroubek příležitost dostat neměl (přesvědčivé důvody pro to, proč by vláda pod jeho vedením za žádných okolností neměla dostat důvěru, mi nikdo nemusí dodávat, píšu o tom už tři čtvrtě roku, ale nemyslím si, že by se k takovému rozumnému rozhodnutí mohlo dospět cestou podrazů).

Jiná otázka je otázka politické budoucnosti Mirka Topolánka. Mám dojem, že se nyní tak říkajíc uzavřela, a to právem. V povolebním klání naprosto selhal. Vsadil bych se, že ho k jednání s Paroubkem v ODS tlačili, a že i hradní pán si po maradonovsku přisadil: ale to ho neomlouvá, neměl na to nikdy přistoupit. Měl se snažit upevnit trojkoalici tak, aby byla schopná dokázat Paroubkovi, že bez ní si ani ruce neumeje. Zatím se mu podařilo Paroubka přesvědčit o tom, že on i ODS jsou papírový tygr.

Miloš Zeman podle Práva včera prohlásil: „Tady existuje dvojice, podle mého názoru, sebevědomých fracků, která představuje jakýsi nový, a podle mého názoru nezdravý způsob vládnutí…“ Při bližším ohledání zjistíme, že svatý muž z Vysočiny nemá na mysli Paroubka a Topolánka, ale jejich poradce Tvrdíka a Dalíka. To je finta, používaná v „sovětské“ diplomacii od Chruščova: aby protivník, jehož je třeba utáhnout na vařené nudli, mohl mít dojem, že má ještě šanci, svede se to na jeho bezprostřední okolí. Lidově řečeno: on není tak zlý, ale lidi kolem něho ho kazí. Zároveň tím vlastně kritizující na člověku, kterého prozatím ušetřil přímé kritiky, požaduje, aby se nevhodného okolí (tj. v tomto případě Tvrdíka) zbavil. Chruščov a jeho následovníci s touto taktikou neměli velký úspěch a Paroubek asi Zemanovu velkorysost vůči jeho osobě náležitě neocení.

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká připustila, že by bylo vhodné řešit postup při povolování odposlechů „jinou cestou“, než jak se to děje dosud. Rád bych věřil, že ji k tomuto stanovisku vede střízlivá úvaha a ne momentální politický a mediální tlak. Obávám se jen, že paní doktorka udělala (jistě nechtě) všechno pro to, aby uvěřit tomu bylo poměrně nesnadné.

Předseda FIDESZ Orbán vyzval své přívržence, aby (pokud nebude premiér Gyurcsány odvolán) vyšli do ulic a setrvali tam až do pádu vlády. Je mi líto, ale vynucovat si odchod vlády, dosazené demokratickými mechanismy, pouličními demonstracemi, není politicky korektní (přitom nijak nesympatizuji s maďarskými socialisty, jen mi připadají přece jen o něco lepší než Paroubek a spol.).

Karel Steigerwald napsal v dnešní MfD: „ODS toto vše může být jedno, včetně včerejší porážky. Nějakou technikou se nakonec k předčasným volbám dostaneme. Ty budou vážné, ne jako dnešní šachy. A i kdyby se Paroubek k vládě nějakým karambolem vrátil - dočkáme se v dalších volbách takové ODS, která bude mít nad padesát procent sama.“ Pokud v kruzích blízkých a bližších ODS panuje dnes takový optimismus, je naprosto neúměrný.

Vzhledem k tomu, že se Česko zmítá v povolební krizi, zanedbáváme trochu způsob, jak Rusko po svém tradičním způsobu deptá Gruzii. Gruzie je samozřejmě v horším postavení než ČR, je odříznutá od Evropy a na Rusku závislá (např. pokud jde o dodávky energie) ještě víc než my. Neměli bychom však zapomínat, že až si to vyřídí s Gruzií, přijde na řadu Pobaltí a pak postkomunistická střední Evropa. I z toho hlediska by člověk očekával trochu víc solidarity s „malou vzdálenou zemí“.

Čtvrtek 5. října: ČSSD, to jest Paroubek, naléhá na Klause, aby co nejrychleji jmenoval nového premiéra. V té souvislosti má taky co nejdřív podat demisi Topolánkova vláda. Smysl je zjevný: Klaus by měl podle svého údajného slibu nominovat Paroubka ještě předtím, než ČSSD dopadne v senátních volbách jako sedláci u Chlumce a její postavení bude oslabeno.

ČSSD prý chystá fintu, jíž by obešla Vlčkův slib podat po druhém neúspěšném hlasování o důvěře vládě demisi. Podal by ji hned a kandidoval by vzápětí znovu na stejnou funkci. Na další období by se tak už jeho slib nevztahoval. To není zcela srozumitelné: pokud bude znovuzvolen teď, byl by on (nebo jiný sociální demokrat) zvolen taky po druhém hlasování o důvěře. Hlasování je tajné, takže lidovečtí vyčůránkové se nemusí bát vlastního členstva, a kromě toho je těžké najít přesvědčivý důvod, proč Paroubek nesmí dostat příležitost sestavit vládu (hlasování bude nejen o Vlčkovi, ale i o pokusu pro Paroubka). Jediný smysl tedy může být zase předsunout volbu před případný neúspěch ČSSD v senátních a komunálních volbách. Jenže může takový neúspěch oslabit nárok strany na tuto funkci?

V KDU-ČSL probíhají jakési nekontrolované procesy. Poté, co se všichni tři disidenti, co nedali své hlasy Topolánkovi, zapřísáhli, že budou respektovat vůli stranických orgánů a nebudou separátně vyjednávat s Paroubkem (a z toho,co řekli, vyplynulo, že nejsou nakloněni podporovat Paroubkovu vládu opřenou o komunisty), vynořil se další kandidát na Plojharův kolárek, totiž exministr Svoboda: podle toho, co sdělil MfD, považuje za chybu, že si strana zakázala tolerovat menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou (jde mu o toleranci, ne o účast ve vládě). Usnesení prý bylo přijato ve vypjaté situaci. Strana si to ovšem zakázala před volbami a na základě toho ji někteří důvěřiví pitomci volili. Svobodovi zatím jde prý o prodiskutování a případné přehodnocení toho usnesení. Neřekl ještě, že pokud by to strana nepřehodnotila (teď zrovna to vypadá, že takové přehodnocení není příliš pravděpodobné), přehodnotil by to on sám za sebe.

Černá mračna se stahují nad Topolánkem. Blíží se volební kongres ODS. Kladenská organizace už doporučila za předsedu strany Béma (prvním místopředsedou by měl být středočeský hejtman Bendl), o angažmá na celostátní scéně usiluje moravskoslezský hejtman Tošenovský (už jednou kandidoval na předsedu strany, ale vzdal to pro odpor ústředí strany a poslaneckého klubu). Tošenovský chce taky vyzvat k nástupu do vedení strany i další krajské hejtmany a významné komunální politiky ODS. Nechce však kandidovat proti Topolánkovi. Současný předseda Topolánek vyhrál všechny volby, ale prohrál hlasování o důvěře. Je v tom jakýmsi antipodem George Washingtona, o němž se říkalo, že prohrál všechny bitvy kromě té jediné, na které záleželo. Obávám se, že jeho předsedování nebude v análech ODS zapsáno zlatým písmem.

Paroubek projevil jakousi citlivost k Zemanově kritice na adresu jeho věrného podrždeštníka Tvrdíka (kritika spočívala v označení drzý fracek). Nejdřív ujistil veřejnost (zejména tu její citlivou část, která se zdržuje ve vysočinských hvozdech) že hned po skončení volební kampaně a po pokusu sestavit vládu Tvrdíka vyhodí, pak se asi trochu zastyděl (je-li to vůbec představitelné) a prohlásil, že se potom o Tvrdíka postará. Jenže Zeman by zřejmě rád vstoupil do vyjednávání o premiérských nominacích, a kdovíjaké má přitom ambice.

Američtí imperialisté zvolili v případě muslimských bojovníků za svobodu, vězněných v gauntánamském pekle, mimořádně zavilou a podlou taktiku. Netrápí vězně hladem, ale naopak je nutí, aby se přežírali. Denní dávka kalorií činí 4200 kalorií, o 1300 víc než v jiných amerických věznicích. V důsledku toho jeden bojovník už svou váhu zdvojnásobil na 186 kilogramů, čímž se zjevně stal pro další boj proti křižákům a sionistům nepoužitelným. Představuji si to tak, že ráno, v poledne a večer se každého bojovníka zmocní čtyři zhovadilí žoldáci a cpou do něj násilím jako do husy šišky z hmoty bohaté na kalorie. O tom, že účinky mohou být strašlivé, mám jako dítě povědomí z doby protektorátu, kdy se komusi z příbuzenstva podařilo propašovat do Prahy krmnou husu. Zavřeli chudinku do sklepa a cpali do ní sladové šišky, které voněly tak krásně, že jsem jí je záviděl. Ztloustla velmi rychle a její konec byl tragický.

A ještě slovo k maďarské situaci. Prezident Sólyom označil rozhodnutí premiéra Gyurcsánye požádat v parlamentu o důvěru za nedostatečné. Rozhodnutí opravdu nic neznamená, koalice má v parlamentu dostatečnou důvěru a za premiérem jednotně stojí, takže důvěru dostane. Prezident ovšem ještě předtím, hned po skončení voleb, vyzval de fakto parlament, aby předsedu vlády svrhl, protože ztratil mravní kredit. A to mi připadá, i když si to promítnu jen do našich zvyklostí, pokud jde o politickou kulturu, hodně přehnané.

Tatra Kopřivnice chce dodávat nákladní automobily izraelské armádě. Nový spolumajitel prohlásil, že nemá z tohoto prodeje strach a nemyslí si, že by dodávka mohla na firmu upozornit teroristické organizace. V tom je obsaženo dosti svérázné pojetí svobody obchodu: svoboda ano, ale jen když proti ní nebudou (po svém způsobu) nic namítat teroristé.

Pátek 6. října: Exministr Svoboda způsobil svým včerejším prohlášením, které vzápětí napůl dementoval (prý šlo z jeho strany jen o akademické vypočítávání možností) skutečné pozdvižení. Opět se bouří členstvo, pražská organizace, do níž exministr patří, od něho žádá veřejnou omluvu. Vedení strany bude teď chtít od všech svých poslanců revers, že nedají svůj hlas vládě, jež se bude opírat o komunisty. Kdo odmítne podepsat, má se vzdát mandátu. Je před volbami a funkcionáři se obávají hněvu členů a voličů, kteří mají nad lidoveckými papaláši momentálně navrch. Takže ti, pro než doposud byla KDU-ČSL dobrým bydlem a teď cítí, že se pomalu stává Titanikem, budou muset své zaječí úmysly o měsíc odložit. Po volbách se ukáže.

České velvyslanectví odmítlo účast na oslavě Havlových sedmdesátin v Berlíně, které pořádá tamější České centrum. Spolková vláda tam totiž vyslala náměstka státního ministra pro kulturu Schäfera, který údajně urazil oběti nacismu, když se při zahajování jakési výstavy ve Weimaru zmínil o utrpení Němců při odsunu a nezmínil přitom utrpení vězňů z někdejších koncentračních záborů, kteří byli také přítomni. Výtky tohoto typu velmi nápadně připomínají vyvádění islámských fundamentalistů kvůli údajným urážkám proroka. Utrpení vyháněných Němců a utrpení vězňů v koncentráků mají dvě společné věci: jednak jsou si podobné (v obou případě jde o utrpení) a jednak způsobovat lidem vědomě takové utrpení je hnusné svinstvo. Vůbec však není pravda, že by se o nich muselo mluvit vždycky jedním dechem. Požadují to ti, kteří mají na svědomí vyhnání a byli by rádi, kdyby se jejich vina nějak okecala.

Senát odklepl novelu volebního zákona do PS, podle níž budou mít nyní voliči možnost udělit čtyři preferenční hlasy místo dvou. Změna je líbivá, ale nesmyslná, vyvolá mezi kandidáty jedné strany orgie populismu a vnitřní zápas a znemožní stranám odpovědně sestavovat kandidátky – přitom volič nevolí lidi, ale strany, je zcela legitimní, aby o tom, kdo má sedět v PS, rozhodovaly stranické orguány a když už chce mermomocí někoho zvýhodnit nebo znevýhodnit, dva preferenční hlasy mu bohatě stačí.

Pavel Verner píše v Právu: „Bojovně naladění mladíci bez dospělé zkušenosti s totalitou i zralí muži se špatným svědomím (mnozí si kdysi s komunisty zadali) malují obraz české společnosti, na němž tuzemští komunisté jako by se drali k absolutní moci, mnoho jim k tomu nescházelo, a my ostatní čelíme akutnímu nebezpečí nástupu rudé totality.“ Sám za sebe považuji toto obvinění za obrovskou drzost.

Tamtéž vyzývá Petr Uhl k revolučnímu povstání lidu, pokud Topolánek okamžitě neodstoupí a prezident okamžitě nejmenuje jeho nástupce. Revoluce se dá uspořádat velmi snadně. C. a k. Štěchovy státní odbory vyšlou do Prahy jako obvykle sadu autobusů s třiceti tisíci zájemci o zájezd do metropole, každý tentokrát dostane flašku tuzemáku, kterou musí cestou povinně vypít. A na Staroměstském náměstí se pak uspořádá jakási replika února 1948. Že by někdo demonstroval proti úřední odborové demonstraci, je stejně nepravděpodobné jako v únoru 1948. Bude to revoluce jako vyšitá, jen se to všechno musí sfouknout za dvě hodiny, pak revolucionáři vyrazí na nákupy a do hospod.

Paní Topolánková si v novinách stěžuje, že jí a její rodině manžel „systematicky, řekla bych přímo cíleně, konstruktivně, chladnokrevně tak dlouhou dobu lhal“. Ať si to s ním tedy vyřídí obvyklým způsobem, v rozvodovém řízení, neotravuje tím zbytečně několik milionů lidí a netříská z toho politický kapitál. Je to nestoudné.

Martin Weiss píše v Lidových novinách v souvislosti s vyjádřením Cyrila Svobody, že lidovci dnes začínají tam, kde Unie svobody včera skončila. To je omyl, podstatný rozdíl mezi oběma stranami je v tom, že Unie svobody prakticky neměla žádné členstvo, kdežto KDU-ČSL ho má, a je to členstvo početné, které navíc, jak se ukazuje, na sobě aspoň zatím nenechá dříví štípat. V tom je obrovská výhoda téhle strany. Weiss taky píše, že liodovcům nikdo nezakázal, aby se stali českou CDU/CSU. Tento argument považuji za krajně nekorektní: zakázali jim to čeští voliči, kteří nikdy nedají hlasy straně, co má v názvu křesťanství. Křesťané jsou podle průměrného českého člověka cvoci, co věří nesmyslným pověrám a upalovali čarodějnice.

Na otázku „Vidíte ještě nějakou možnost opakovat spolupráci se Stranou zelených a KDU-ČSL?“, odpovídá v Lidových novinách ministr Nečas: „Řeknu své osobní stanovisko, pevně věřím, že ano, protože je evidentní, že došlo k takovému propletení zájmů a postojů komunistů a sociálních demokratů, že ty dvě strany jsou v podstatě neodlišitelné, což musím velmi otevřeně říci, že se divím i komunistům, protože oni budou na tomto spojenectví ztrácet, protože jim bude pan Paroubek přetahovat voliče.“ Pan ministr má úplně pravdu, jen nevím, jak se ta jednou promarněná koaliční příležitost dá znovu zopakovat.

Sobota 7. října: První místopředseda ODS Nečas kritizuje některé své kolegy, že se nesoustřeďují na předvolební boj, ale ohlašují své ambice pro chystaný volební kongres ODS. Ve hře je ovšem taky a v neposlední řadě místo pana Nečase. Zdá se, že nastupují krajští hejtmani a že jejich nástup by mohl znamenat výměnu posarejevské klausovské garnitury včetně pana Nečase. Možná, že by se pak změnily vztahy k čestnému předsedovi, garnitura jeho věrných by mohla být aspoň trochu oslabena. ODS by to nesmírně pomohlo.

Podle „exkluzívního bleskového průzkumu pro Právo“, který provedla agentura STEM, si 53% lidí přeje za premiéra nestranického odborníka. Pokud to má být hlas pro „úřednickou vládu“, která má dovést zemi k předčasným volbám, je to rozhodně věrohodnější, než následné tvrzení, že Paroubka chce za premiéra o 8% víc lidí než Topolánka. Tomu si troufnu velmi nevěřit, vyvolává to podezření, že průzkum se konal pouze mezi čtenáři Práva. Nepochybuji o tom, že lidé nejsou z Topolánka vůbec nadšeni (není taky proč), ale z jiných průzkumů vyplývá, že Paroubka s jeho nesnesitelnými manýrami má dnes už každý plné zuby.

Některé lidovecké poslance (přesněji řečeno Kalouska a Ambrozka, což je podle dnešního Práva „část lidovců“) rozhořčila forma, jakou byli zavázáni k tomu, aby nepodporovali vládu opírající se o hlasy komunistů. Měli by si laskavě uvědomit, že řadu lidí, kteří je volili, rozhořčil nehorázný cynismus, s jakým byli a nepochybně ještě jsou ochotni vykašlat se na závazné předvolební sliby. Rozčilovat se nad výzvou, aby se v případě, že chtějí podporovat paroubkobvsko-komunistickou mesalianci, vzdali mandátu, je navíc pokrytecké, dobře vědí, že je k tomu nemůže nikdo donutit. Vypadá to jako rozčilení lidí, kteří se odhodlali zradit to, k čemu se zavázali, a pořád jim v tom nějací neodpovědní šťouralové chtějí zabránit. Ambrozek se ptá, zda pořád ještě platí svoboda pro poslance. Ovšem, pořád ještě platí svoboda pro lidovecké poslance, aby se, budou-li chtít, chovali jako prasata. Je ovšem důležité, aby, pokud se tak rozhodnou, všichni věděli, že se skutečně jako prasata chovají, a dávali jim to nepokrytě najevo.

Předseda Senátu Sobotka si myslí, že odvolat nyní Topolánka z čela strany by mohli jen blázni. Obávám se, že by to byl naopak racionální krok, pan Topolánek selhal na celé čáře.

Krajští hejtmani (všichni až na jihomoravského Juránka jsou ODS) se vyslovili o co nejkratší termín k předčasným volbám. Možná, že nekratší cestou jsou teď už opravdu ty dvě zbývající nominace. Formálně vzato by Paroubek měl dostat příležitost (a nevím, zda bude možné se tomu technicky vyhnout). Je ovšem jasné, že Paroubek může uspět, jen na pokud se někdo z poslanců rozhodne jednat nečestně.

Paroubek slibuje, že jeho vláda nebude jednobarevná a že nabídne místo i „zástupci ODS“. Jednoho už má po ruce, je to ten Pečenka, co pomáhal dr. Rathovi zbavit se ředitelky VZP Musílkové.

Platy duchovních vyjdou na miliardu, zlobí se v Právu. Darmožrouti! Správně by za to, že jim naši pracující a jejich odpovědní představitelé dovolí šířit opium lidu, měli ještě platit.

Taktéž v Právu se píše, že ODS je „zaskočena billboardy“ (zesměšňujícími její politiky). Z ničeho nevyplývá, že by byla zaskočena, nikdo není zaskočen, všichni jsme si už dávno na tyhle špinavé manýry zvykli a tak předpokládám, že lidé z ODS taky. Navíc je to už dost ohrané. Představovat si, že by za kampaní stála ČSSD, je ovšem zcela zcestné. Viník je jasný: Sněhurka a sedm trpaslíků.

„Menšinovou vládu ČSSD, která by se opírala o komunisty a některé další poslance, pokládám za nešťastné řešení a nikdy bych ji nepodpořil“, říká v rozhovoru pro Právo Kalousek. Jistě. Jak názorně předvedl, podpořil by něco podobného jen tenkrát, kdyby lidovci byli přímo v té vládě opřené o komunisty.

Předseda KSČM Filip nabízí dohodu o vládě odborníků, která by měla dovést zemi k předčasným volbám. Jistě, nic ho to nestojí, vládu, kterou by podpořili komunisté, nepodpoří lidovci a zelení, a ČSSD je proti předčasným volbám z pudu sebezáchovy.

Předseda ČSSD opublikoval v Lidových novinách vědecký text, v němž se mj. praví: „V dnešní postindustriální době se společnost již nerozděluje na dva víceméně sociálně homogenní třídní bloky. Přesto zde jistý druh sociální polarizace existuje. Pocity velké většiny obyvatel planety dnes určuje fenomén ekonomické globalizace a s ní související tlak na zvyšování konkurenceschopnosti. Po lidech se žádá, aby byli nejen flexibilní pracovní silou, vysoce vzdělanou, schopnou několikrát za život se rekvalifikovat, měnit často zaměstnání, ale například i ochotnou přijmout nekvalifikovanou práci za nízkou mzdu.“ To je pro mne osobně velmi objevné: v životě jsem se totiž musel několikrát rekvalifikovat – z literárního kritika na nádeníka, z nádeníka na programátora, z programátora na vysokoškolského učitele a publicistu. Jak z výčtu povolání plyne, byl jsem tedy i pracovní silou ochotnou přijmout nekvalifikovanou práci za nízkou mzdu. Myslil jsem si vždycky ve svém primitivním antikomunismu, že za to můžou bolševici. Pan Paroubek mi teď otevřel oči: pravým viníkem je fenomén ekonomické globalizace.

Pondělí 9. října: Mirek Topolánek prý už nebude sestavovat vládu, pokud tím prezident Klaus opět pověří ODS. Tomu se snad má rozumět tak, že Topolánek se už neuchází o funkci premiéra, protože prezident nepověřuje stranu, ale konkrétní osobu. Uvedl to primátor Bém v televizních otázkách Václava Moravce. V rámci ODS se prý uvažuje o třech nestranických kandidátech, padla jména exministrů Stráského (po Sarajevu vstoupil do US, ale zase z ní vystoupil) nebo Bureše. Topolánek prý má zůstat „hlavním orchestrátorem, který bude hledat politickou dohodu, jednat se všemi stranami a s prezidentem“. Tedy pokračovat v tom, v čem už neuspěl. Bém připouští, že by vláda mohla vládnout až do roku 2008 (rok prezidentských voleb). Když už provizorium, tak pokud možno dlouhodobé, aby byl větší nepořádek. Paroubek přitom formálně trvá na třech pokusech o sestavení vlády (podstatné je, že chce aspoň jeden ze zbývajících dvou pro sebe), komunisté žádají do předčasných voleb vládu národní shody, v níž by buď seděli nebo měli v rukou důležité kontrolní mechanismy a která by mj. měla změnit dosavadní orientaci zahraniční politiky české republiky. Nevím, co si Klaus a ODS od těchto tanečků slibuje. Nejprve předvedla ODS několikrát veřejně nejednotnost protiparoubkovského tábora a Paroubek jednotu sociálně demokratických a komunistických řad, a teď se bude ODS společně s Klausem pokoušet tuto jednotu rozbít a najmou si za tím účelem nějakého mouřenína, který bude s komunisty a sociálními demokraty handlovat? Přitom by stačilo doložit, že Paroubek nemá na víc než na tuto rudou jednotu, a že tato rudá jednota je mu na nic.

Místopředsedkyně PS Lucie Talmanová prohlásila, že premiér Topolánek a celé stranické vedení ODS vyhrálo volby výjimečným způsobem. To je do slova a do písmene pravda. Vyhráli je tak, že jim to není vůbec k ničemu.

Primátor Bém žádá celostátní referendum o olympiádě. To je čirý populismus, lidé budou pro, aniž by byli schopni zvážit, co to bude stát a co se na tom dá prodělat. Zastupitel Hvížďala má pravdu, olympiáda v Praze by byla megalomanské dobrodružství.

Šéf Paroubkových poradců Tvrdík přijal nabídku na prodloužení spolupráce s Paroubkem. Původně to vypadalo, že ho Paroubek chce vyhodit, aby vyšel vstříc Zemanovi, pak si to rozmyslel – zjevně mu došlo, že by těžko hledal někoho, kdo nad ním dokáže tak zručně a úslužně rozprostřít deštník, když prší.

Úterý 10. října: Václav Klaus přijme ve středu demisi Topolánkovy vlády, pověří ji dalším výkonem funkce až do té doby, než bude jmenována další, a hned poté zahájí konzultace s delegacemi parlamentních stran, aby získal co nejucelenější informace o názorech politických stran na řešení situace. Názory jsou přitom už teď zcela jasné: ODS, KDU-ČSL a zelení jsou pro předčasné volby v krátkém termínu (odzkoušeli si už, že většinu v PS nezískají), ČSSD a komunisté trvají na tom, aby Paroubek dostal napřed šanci vytvořit vládu (zatím si nevyzkoušeli, zda mohou v PS získat většinu, výsledky dosavadních tajných i veřejných hlasování v PS je mohou utvrzovat v přesvědčení, že by to možná šlo). V takto přehledné situaci může mít tedy prezidentova iniciativa jediný, a to skrytý záměr: nějak ten otevřený konflikt upytlíkovat: tak, že každý něco ubere a něco přidá, a nakonec vznikne situace nekonfliktní, která v sobě bude zároveň obsahovat prvky toho, co chtějí dělat socialisté s komunisty, i toho, co chtějí dělat ti ostatní. Problém je v tom, že tyhle věci by se neměly míchat do jednoho guláše. Slušné a čestné řešení (pokud to „pravostředé“ strany myslí vážně), je zásadní střetnutí na parlamentní půdě. To s sebou ovšem nese riziko, že Paroubek uspěje. Paroubek může uspět jen na základě vysloveného darebáctví některého z poslanců někdejší trojkoalice (předseda ČSSD ovšem hovoří o „člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu“). Upatlaný kompromis, k němuž se nachyluje (u nás je tradice řešit zásadní věci upatlanými kompromisy) však v sobě nese daleko víc rizik: Paroubek už mnohé naznačil, když se před časem uprostřed jednání s ODS najednou dohodl s Kalouskem. Tahle rizika se však většinou ukáží, až už bude pozdě.

V souvislosti s možným „nestranickým premiérem“ se mluví mj. o exministru Burešovi, který to razantně odmítl, a o exministru Stráském, který dal najevo ochotu funkci přijmout. Pan Stráský je jakýsi Jan Sokol české klausovské pravice: z neznámých důvodů je ochoten se vymáchat v každé kaluži, do které ho Klaus nastrčí. Dělá to iniciativně už předem (zatím ho nikdo nepožádal). Navíc na podobnou vládu bude předseda ČSSD ochoten přistoupit jen tenkrát, když ji ve svobodě rozhodování omezí natolik a zároveň donutí vládnout tak dlouho, až si lidé řeknou: než tohle, tak to raději Paroubek.

Své hvězdné chvíle zažívá KSČM: začíná si všímat, že může trochu zmáčknout i sociální demokraty. Možná ODS i prezident za kulisami sleví pořádně ze svého odporu k ní. Uchází se o ně Miloš Zeman, který se už nechal slyšet, že je mu Filip bližší než Paroubek (je zajímavé, co všechno je ten člověk ochoten udělat pro to, aby se tentokrát podloudně a zadními vrátky vrátil na politickou scénu!) Vypadá to teď, jako by celých uplynulých šestnáct let bylo plíživou. postupnou a nezadržitelnou kapitulací nových politických elit před komunisty. Ne proto, že by to chtěly a plánovaly, ale prostě proto, že na ně nemají.

Pozoruhodné jsou taky poslední iniciativy primátora Béma. Paroubkova úporná antipatie k Topolánkovi se zdá být zcela iracionální. Vysvětlitelné by to bylo (velmi prakticky a přízemně), kdyby se najednou ukázalo, že s panem Bémem si už pěkně dlouho rozumějí daleko lépe. Pak by si ovšem chorobně podezíraví lidé kladli otázku: nebyli ti hoši od počátku tak nějak domluveni?

Je zcela zjevné, že informace o mluvčím Hájkovi coby budoucím laureátu Státní ceny Václava Klause byly zlomyslně vypuštěny do oběhu nejužším okolím českého prezidenta s cílem zesměšnit média. Povedlo se to především v případě Práva, které to spolklo i s navijákem. Pavel Verner se to, že naletěl (napsal na to téma dokonce komentář), pokouší soustavně a legračně zamlouvat. Jiným kdo naletěl (možná) byl Miroslav Korecký z Týdne. Brání se, že vycházel z informací, které mu poskytl prezidentův tajemník Jakl, a jak pravil lžilaureát Hájek, hrozí mu za to na Hradě ztráta důvěry. To snad není největší rána, jaká může českého novináře potkat.

Nepsal jsem o vraždě ruské novinářky Anny Politkovské, protože to je věc přehledná a jasná. Člověk se těžko brání podezření, zda si náhodou ruský režim nevypracoval velmi novou a velmi účinnou formu cenzury. Vycházela by ze slavné formulace soudruha Stalina: nět čelavěka – nět prablěmy. Zkušenost praví, že se nemusí vybít všichni, stačí pár a ostatní už si dají pozor. Je pěkné, že naši slovanští bratři tyto metody zatím neexportovali na západ do „blízkého pohraničí“ (tj. k nám). Ale co není, může být: ruská mafie prý intenzivně usiluje o návrat do Česka, odkud byla (aspoň částečně) po tolik kritizovaném zásahu v restauraci u Holubů vypuzena. Exportovat metody v Rusku nepříliš novátorské předpokládá spolehlivé technické zázemí v zemi, kam export směřuje.

Pavel Verner píše dnes v Právu o případu Kořistka. Exposlanec byl odsouzen k pokutě třiceti tisíc korun. Podle pana Vernera je to prý „půl penny“. Upřímně závidím panu Vernerovi jeho hmotnou situaci. Současně si stěžuje, že problém je v odposleších: kdyby byly k dispozici, měli bychom o věrohodnosti Kořistkova obvinění jistotu. Řešení tedy zní: odposlouchávat, odposlouchávat a zase odposlouchávat. Poctivci se přece, jak už v Právu kdosi napsal, nemají čeho bát.

Čerstvý jubilant Václav Havel přišel na konferenci Forum 2000 s plánem na přijetí „jakéhosi celosvětového mravního minima“. K tomuto tématu se pokud možno ještě vrátíme.

Francie jde (alespoň podle toho, co píše v Lidových novinách Petr Zavadil) tvrdě po Turecku kvůli genocidě Arménů. Prezident Chirac si myslí, že by to mělo být podmínkou tureckého vstupu do EU. Francouzští socialisté chtějí uzákonit (zatím jen ve Francii), aby popírání masakrů za první světové války bylo trestné. Je zajímavé, že masakry německého civilního obyvatelstva po skončení druhé světové války Francouzům při přijímání např. ČR do EU těžkou hlavu nedělaly: ovšem, nešlo o genocidu, jen o průvodní jevy obrovské a nelítostné etnické čistky. To se tedy v EU smí? Asi ne, vždyť jkvůli něčemu podobnému nemají dodnes vyhlídky na členství ani Srbsko, ani Chorvatsko. Vypadá to, že pokud se něco podobného přihodilo po roce 1947 nebo před rokem 1945, je to třeba tvrdě postihovat (viz též omluvy za křižácké války). V letech 1945-7 je však jakási černá díra. Totální amnézie. Nebylo by nejlepší je označit za neexistující od samého počátku?

Středa 11. října: Podle agentury The Future Foundation skončili Češi při porovnávání devíti evropských národů ohledně testu inteligence při nákupech na třetím místě (předstihli je prý jen Poláci a Francouzi). Zřejmě to nějak souvisí s jinou zprávou, která před nedávnem prosákla i do našich novin, totiž že se v českých obchodech v celoevropském měřítku daleko nejvíc krade.

Předseda ČSSD Paroubek tvrdí, že když se najde poslanec z druhé strany barikády, který bude ochoten podpořit rudý blok, bude to „konstruktivně uvažující člověk“ a odvolává se na představitele ODS, kteří chtěli pro svou vládu získat „konstruktivně uvažující sociální demokraty“. To odvolání je do jisté míry oprávněné, jen je třeba na obou stranách přehodit znaménka: Hlasovat pro rudý blok zejména po všech slibech a všem zaklínání, které jsme od ODS, KDU-ČSL a zelených vyslechli, je projev darebáctví, a pokud by se někdo ze sociálních demokratů nebo komunistů rozhodl dát svůj hlas druhé straně, není důvodů to hodnotit shovívavěji. Volební výsledek a všechno, co se od té doby odehrálo, ukazuje jednoznačně k předčasným volbám.

Ministr Nečas prohlásil, že je připraven vzdát se představy o rovném důchodu. Je pozitivní, že pan ministr tu zrůdnou blbost už nedrží, ale je to zároveň taky lhostejné, protože tahle vláda končí.

Předseda KSČM definoval své priority: první je „vláda národní shody složená ze zástupců všech parlamentních stran“ (tedy vláda Národní fronty, je zajímavé, nakolik jsme klesli od roku 1945, tenkrát to bylo jasné, země byla obsazena z drtivé části Rusy (odešli až na podzim) a KSČ měla v obyvatelstvu obrovskou podporu. Dnes se ukazuje, že to jde i bez toho. Český vztah k dějinám: Všechno zapomněli a ničemu se nenaučili.) Druhou možností v pořadí je pro pana Filipa menšinová vláda sociálně blízkého Paroubka (závislá na komunistické podpoře). A člověk má dojem, že nevyslovená, úplně nejlepší možnost by byla bratrská pomoc pana Putina a jeho tanků: bohužel na to zatím nemá, navíc to k nám má ve změněných podmínkách trochu daleko a může nás ovlivňovat jenprostřednictvím těch rour, jimiž z Ruska do Evropy proudí plyn a ropa.

Václav Klaus je minimalista: nechce přepisovat celou ústavu jako Havel a nevolá po žádných super pravomocech. Chtěl by mít pouze možnost jmenovat úřednickou vládu, která by nemusela žádat Sněmovnu o důvěru; podobná praxe prý byla možná za první republiky, v prvorepublikové ústavě se mi to nepodařilo najít, ale možná že jsem ji četl nepozorně nebo že to stanovil nějaký ústavní zákon. Ať tak či onak, je třeba konstatovat, že při vší své příslovečné skromnosti není náš pan prezident žádný troškař.

Předseda ČSSD Paroubek původně vyhlásil jako volební cíl pro ČSSD získat v senátních volbách devět mandátů. Jak se volby blíží, pomalu ze své chruščovovské vize ubírá: stačilo by prý pět až devět, a i když to budou dva, je to dvakrát víc než ten jeden, který ČSSD obhajuje. Nikdo se taky nemůže divit pokud to krachne, Paroubek je v tom i pak nevinně, protože je předsedou teprve čtyři a půl měsíce a nikdo od něho nemůže chtít zázraky. Pan Paroubek se ovšem fakticky stal vůdcem ČSSD bezprostředně poté, co nahradil Stanislava Grosse ve funkci premiéra. Tj. zhruba před rokem a půl. Bylo to tenkrát snadné: ČSSD je strana, která přímo volá po silné ruce. Když se jí nedostává, začíná se okamžitě rozkládat. Pro spravedlnost je třeba říci, že ODS se jí v tom trochu podobá. Skoro se zdá, že české politické strany nejsou společenstvími dospělých lidí, ale tlupami přerostlých puberťáků, které je možné držet pohromadě jen pomocí rákosky a vůdcovského principu.

Prezident Putin prohlásil na adresu zavražděné ruské novinářky Politkovské, že se sice jedná o odporný zločin, ale vliv zavražděné na politické dění v Rusku byl minimální. Ovšemže: vliv Solženicina a Sacharova na dění v rudém Rusku byl taky minimální. Vliv člověka, který hájí svobodu proti samoděržavému státním aparátu je vždycky minimální. Člověk nesmí být maximalista. Minimální vliv v dobrém směru znamená tisíckrát víc než maximální vliv ve směru špatném. Když se to tak vezme, měl Ježíš ve své době ve srovnání se svým současníkem císařem Tiberiem taky minimální vliv.

“Úkolem stoupenců předčasných voleb je přesvědčit své sympatizanty, že jsou nositeli vyšších hodnot než stoupenci stran, které mají být knockoutovány“, píše Alexandr Mitrofanov v Právu. Předčasné volby neznamenají nic jiného, než že se síly změří znovu. Musí se k nim dospět ústavní cestou. Pokud se to stane, je všechno v pořádku a úvaha pana Mitrofanova je demagogická a nesmyslná. Je rozhodnutí většiny diskriminací menšiny, jak se nám pokouší namluvit pan Mitrofanov? A jak se potom má rozhodovat? Vůlí „všeho lidu“ jako za totáče?

Francie chystá zákon o genocidě Arménů. Nikoli o genocidě Arménů ve Francii, ale o genocidě Arménů v Turecku. K této velmi zajímavé a pro nás svým způsobem aktuální zprávě se ještě vrátíme.

„Jak francouzsko-americká válka proti Vietnamu, tak i sovětská invaze do Afghánistánu vyvolaly více problémů, než vyřešily“, píše v MfD Fratakyntišek Janouch. Předpokládal bych, že články tohoto typu se hodí spíše pro Právo, kde ostatně pan Janouch hojně publikuje.

A Karel Steigerwald píše tamtéž: „Pokud demokratické strany, které ve volbách získaly dohromady 88 procent hlasů, nebudou schopné demokraticky řešit politické poměry bez pomoci a aktivní účasti komunistů, bude to pro tuto republiku zahanbující a zlé - jako když měšťanské strany v Německu či naše před únorem 1948 potřebovaly (čertvíproč) mít nacisty a komunisty u moci.“ Demokratické (lépe řečeno nekomunistické, ony taky moc demokratické nebyly) strany v ČSR komunisty nepotřebovaly čertvíproč, ale proto, že komunisté za sebou měli drtivou podporu Moskvy a velké části české veřejnosti, což se ukázalo v relativně svobodných volbách. Byly svobodné přinejmenším stejně jako ty o půl roku dříve v Maďarsku, kde komunisté utrpěli drtivou porážku. O Rakousku ani nemluvě. Čertvíproč potřebují naše strany (přesněji řečeno naše veřejnost, protože ta dala stranám hlasy tak, jak jim je dala) komunisty teď.

Zítra bude vyhlášen nositel Nobelovy ceny za literaturu. Nobelova cena za literaturu se většinou uděluje s výrazným opřihléfnutím k morálnímu profilu laureáta (viz případ Jaroslava Seiferta) Mezi možnými kandidáty jsou turecký spisovatel Orhan Pamuk, který kritizoval genocidu Arménů a dostal se kvůli tomu v Turecku před soud (kritizovat v Turecku genocidu Arménů je něco podobného jako kritizovat u nás vyhnání sudetských Němců, s tím rozdílem, že tam se daleko víc daří prosazovat své právní představy lidem typu Benjamina Kurase a za kritiku se tam už zavírá). Dalším kandidátem je Milan Kundera, který u nás začal jako stalinista, pak se změnil v stalinistu s lidskou tváří, pak si ponechal lidskou tvář, s tou emigroval do Francie a své předchozí dílo prohlásil (jako čeští politici Mnichovskou dohodu) za neexistující od samého počátku. Milan Kundera je ztělesněním nestydaté simulované amnézie, tak typické pro české prostředí. Pan Pamuk je statečný člověk. Měli by ji snad dostat oba dva, jako kdysi - v případě Nobelovy ceny za mír, ovšem - Kissinger a ten rudý vietnamský potentát (zapomněl jsem, jak se jmenoval), nebo Arafat a Šimon Perez. Vystihovalo by to princip multikulturality.

K aktuální otázce jaderného pokusu v „KLDR“ se vyjádřil mj. stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek. Je to prý neštěstí pro nás pro všechny a svůj díl viny má i Západ, konkrétně Američané, protože nejevili dost velký zájem jednat s tou zrůdnou diktaturou. „Dalo se udělat víc. Mohlo se to brát vážněji“. Nedělejme si iluze: pokud se Paroubek a jeho lidé dostanou k moci, nebude to znamenat jen změnu vlády, ale změnu základní koncepce zahraniční politiky a nakonec i změnu režimu. (Ostatně Zaorálek není sám. František Šulc mluví v Lidových novinách o Bushově „hloupém sloganu“ ohledně osy zla. Janouch píše v MfD, jak jsme už citovali, o americké agresi ve Vietnamu. České noviny se ochotně a rády přizpůsobí, a nebude to pro ně nijak namáhavé).

Martin Weiss píše, rovněž v Lidových novinách, o tom, že kdyby po druhém prezidentově neúspěšném pokuse jmenovat premiéra (předpokládá se, že ani tentokrát by se na Paroubka nedostalo), předseda PS Vlček podle slibu odstoupil, ale pak kandidoval znovu a dostal sto jedna hlasů, byl by to pokus o ústavní puč. Ten člověk se snad zbláznil: jakýpak puč? Bude to naprosto legální. Strany mimo rudý blok mají v PS sto hlasů: měly by být schopny Vlčka napodruhé nezvolit; když se jim to nepovede, mají pak ještě naději na reparát – mohou a měly by v hlasování o důvěře Paroubka zablokovat. A pokud nemají ani na to, mají smůlu a my všichni s nimi. To, co bude pak následovat, si vrchovatě zasloužíme. V roce 1945-8 to nebyla jen a jen naše vina. Tentokrát to bude.

Čtvrtek 12. října: Topolánkova vláda podala demisi a prezident Klaus prý zvažuje, že by nového premiéra jmenoval až po kongresu ODS, který má proběhnout 18. a 19. listopadu. Vedou ho k tomu ohledy na mandát nového vedení strany. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný dobrý důvod, proč by neměl jmenovat premiérem Paroubka (jinak Paroubek dostane třetí, nejvýhodnější příležitost), nemá tohle zdržování žádný valný význam.

Bývalý Paroubkův tajemník Doležel prý (kromě jiného) chystal vraždu vedoucího ÚOOZ Jana Kubice a najal si za tím účelem specialistu z oblasti „bývalého Sovětského svazu“. Pokud je to pravda, byl by měl by podstatně šťastnější ruku než kdysi Srba. Na tenhle obor byli naši slovanští bratři z východu odjakživa machři. Nová aféra Doležel zasáhla Paroubka a ČSSD plnou silou, ministerstva vnitra i spravedlnosti jsou toho času mimo jejich kontrolu, a tak jim nezbývá než překonávat se ve vstřícnosti, pokud jde o „řešení“. Není přitom příliš pravděpodobné, že by skandál nějak výrazně poznamenal jejich volební výsledky (senátní a komunální volby jsou regionální záležitost a s „problémem Budišov“ se míjejí, otázku případné plánované vraždy pana Kubice pak bude asi přece jen nutné ještě dost důkladně prošetřit). Taky bych předem nevylučoval, že na Paroubkově hodnocení Doležela (jeho chování mu připadá jako chování „těžkého psychotika“) může něco být.

Předseda Topolánek se vyslovil proti tomu, aby měl prezident možnost jmenovat úřednickou vládu, která nebude muset žádat v PS o důvěru. Za tuto neslýchanou minivzpouru proti svému dalajlámovi dostane v politickém pekle, do něhož se co nevidět propadne, abychom použili motivu z jedné pěkné povídky Jaroslava Haška, jednou za každých tisíc let do pusy kostku ledu.

Paroubek oznámí sto prvního poslance, který zajistí většinu pro jeho vládu, až poté, co bude jmenován prezidentem Klausem do premiérské funkce. Na jednu stranu je zjevné, že pan Paroubek kecá a žádného takového poslance k dispozici nemá. Když se ale člověk dívá na to, co provádí už nějakou dobu vedení KDU-ČSL, může mít obavy, že poté, co Paroubek získá nominaci, si nějakého většího vypaseného hlodavce z bývalé „trojkoalice“ přece jen přitáhne.

Věnujme teď trochu pozornosti komentářové stránce Práva. Pan Franěk ve svém sloupku upozorňuje na to, že korupce je děvka, která si nevybírá podle stranické příslušnosti. To je jistě pravda, jenže v tuto chvíli se s ní peleší sociální demokraté. Pan Franěk také upozorňuje, že v budišovském zastupitelstvu sedí i zástupci KDU-ČSL, ODS a KSČM, a že na malé vesnici se všechno proflákne. Výborně, zbývá jen ještě dokázat, že jsou v tom taky namočeni. Jinak je to sprostá pomluva. Ústavní odborník Jiří Hanák vytýká Klausovi, že hned dva dny po volbách sestavením vlády nepověřil Topolánka coby vítěze, dnes už jsme mohli mít tři pokusy za sebou a spět k předčasným volbám. Pak Hanák kecá. Premiéra je možné jmenovat až poté, co je zvoleno vedení Sněmovny a stará vláda podá demisi. Další ústavní odborník, poslanec-komentátor Jičínský (myslím, že jde o zjevný střet zájmů, v Právu ovšem od dob blahoslaveného poslance-ministra-komentátora Dostála běžný) vytýká Bémovi neúctu k ústavní proceduře, protože nebere v úvahu, že by měl dostat příležitost Paroubek jako předseda druhé nejsilnější strany. O tom v ústavě není ani slovo, a to, že to pan komentátor-poslanec navrhoval už v roce 1999, na této skutečnosti nic nemění, to byl návrh, který neprošel, a žádné „pevné ústavní stanovisko“ (já si samozřejmě taky myslím, že by Paroubek měl dostat příležitost, pokud se neprokáže, že nemá šanci, nebude od něj pokoj). A konečně: pan poslanec-komentátor píše: „Přijetí zvláštního ústavního zákona po zkrácení volebního období -analogie postupu z roku 1998 - je jistě možné, ale sotva se pro ně najde ústavní většina v situaci, kdy se neuskutečnila předpokládaná ústavní procedura tří pokusů.“ A pokouší se nám tím věšet bulíky na nos: v okamžiku, kdy proběhnou tři neúspěšné pokusy, není už žádné ústavní většiny zapotřebí, rozhodne prezident.

Prezident Putin slibuje poskytnout Německu sloní kvanta zemního plynu. Německo by se prý stalo „centrem energeticého rozdělování této komodity v Evropě“. Zdá se, že to zapůsobilo na kancléřku Merkelovou i na bavorského premiéra Stoibera jako mohutná dávka rajského plynu. Možná, že by měli věnovat trošku pozornosti tomu, co si o této věci myslí Gruzínci, které se právě ten hodný pan Putin snaží dosti nechutným způsobem zmáknout. Předsedkyně gruzínského parlamentu na to téma Právu řekla: „Západ je i nyní příliš závislý na ruské ropě a plynu. A pokud se Rusko nebude chovat jako demokratická země, Západ si nikdy nemůže být jist, že mu Moskva jednoho dne nezavře kohoutek. Proto je i ve vašem zájmu, abyste bránili demokratické principy a bránili takové země, jako je Gruzie, aby Rusko nenabylo dojmu, že je všemocné.“ Merkelová a Stoiber ovšem dávají přednost „dialogu“. Jak by ne, když jim Putin slibuje roli redistributorů. Proč by je měla zajímat nějaká malá vzdálená země. jde přece o mír pro naši dobu.

Podle MfD je postoj komunistů, kteří „na první místo kladou tzv. vládu národní shody“ nevyzpytatelný. Nevyzpytatelný se postoj komunistů může zdát jen lidem, kteří by si od nich hrozně rádi slibovali něco dobrého. Pokud si připustíme, že od komunistů se nikdy ničeho dobrého nadít nemůžeme, bude jejich postoj naprosto transparentní. Jde jim o to, co nejvíc posílit svou pozici a zároveň co nejvíc oslabit dosud vratkou demokracii v ČR.

Taky není třeba očekávat nějakou vstřícnost (ve věci severokorejského jaderného pokusu) od komunistické Číny. Její momentální silácká rétorika je jen kamufláž. Jde jí o to, co nejvíc oslabit demokratický Západ, jen to nechce dělat, jako kdysi rudé Rusko, humpolácky přímou konfrontací. Její technikou je vyčůraný sametový brežněvismus, totéž, co předvádí Putin.

Pátek 13. října: nechci nijak bagatelizovat to, z čeho jsou podezíráni p.Doležel a d., ale zdá se mi, že noviny ten případ trochu přeceňují. Je před volbami, ODS se to hodí jako argument proti ČSSD, ČSSD dělá z nouze ctnost a pokouší se na přístupu k věci dokázat svou politickou počestnost. Obojí může být na úkor věcnosti.

Strana evropských socialistů v Evropském parlamentu pozastavila členství Ficovu Smeru za to, že je ve vládní koalici se Slotovými nacionalisty. O věci se bude znovu jednat v červnu příštího roku podle toho, co se do té doby bude na Slovensku dít. Fico svádí všechno po starém osvědčeném způsobu na mezinárodní monopoly a na revanšisty, kteří ve slovenském případě ovšem nejsou němečtí, nýbrž maďarští. Při hlasování podpořila SMER jen ČSSD. Česko-slovenské souručenství funguje. Rozhodnutí evropských socialistů je docela na místě, jen se obávám, že až Paroubek uzavře tichou a později třeba otevřenou koalici s komunisty, vůbec jim to vadit nebude. To je přece něco úplně jiného. Takže Slováci nám naši dobrotu nebudou moci oplatit: snad jenom, kdyby došlo na Benešovy dekrety, a to je víc než nepravděpodobné. Ty přece žádným socialistům nevadí.

V rámci obrany útokem ve věci Doležel a spol. přišel na přetřes opět Pepa z Hongkongu: kde jinde než v Právu a kde jinde než v článku Jiřího Hanáka. Předpokládám že o záležitosti Bács, Sigh, Pepa atd. budou ještě za dvě stě let zpívat kosti pana Hanáka, podobně jako kosti toho náčelníka v indiánské pohádce. Pan Hanák se taky podjal nelehkého úsilí o polidštění Jiřího Paroubka. Zatím jde o přátelské rady: „Musí to být Paroubek usměvavější, nearogantní, zkrátka konciliantnější. Jeho povolební projev jakož i časté sebevědomé plky nechť jsou mu výstrahou, jak snadno ztrácet politické body.“ Ještě pár takových pedagogických úvah, a díky výřečnosti pana Hanáka se užaslé veřejnosti zjeví něco nebývalého a oslnivého: Paroubek s lidskou tváří.

Poslankyně Čurdová (tamtéž) zase píše: „O to víc jsem překvapena zjištěním, že za hlavního poradce pro otázky rodiny si pan ministr vybral člověka zaměstnaného v organizaci Občanský institut, baště křesťanských fundamentalistických názorů. K nim patří například nesouhlas s používáním jakékoli antikoncepce včetně používání kondomů v afrických oblastech postižených AIDS, nekompromisní lpění na jakési idealizované tak zvané „tradiční“ rodině, absolutní odpor k legalizaci interrupcí či registrovanému partnerství.“ Zde se tu Právo činem hlásí ke svým světlým tradicím z padesátých až osmdesátých let. Nepřátelský ministr je pranýřován za to, že si vybral člověka zaměstnaného v instituci, která je baštou buržoazně revizionistických názorů. Aby to bylo víc než pouhá denunciace, musela by paní poslankyně uvést jméno toho odporného individua, za druhé dokázat, že on, a taky Občanský institut, sdílejí ty ideové úchylky, o nichž mluví, a konečně nějakým způsobem prokázat u těch, u nichž se jí to podaří, že jsou neslučitelné s funkcí, kterou poradce vykonává (nechápu například, co je špatného na „lpění“ na idealizované tradiční rodině).

Francouzské národní shromáždění včera schválilo zákon o trestném činu popírání genocidy Arménů v Turecku. Popírači hrozí až rok vězení a pokuta 45000 eur a prosadili ho francouzští socialisté. Mám pochybnosti o tom, zda se podobné věci mají řešit zákonem. Nadšena není francouzská vláda ani Evropská komise. Příznačná je ovšem reakce experta ODS na zahraničí, europoslance Zahradila: „Musíme stát na straně Turecka, zneužívání minulosti v politice je nepřijatelné.“ Pan poslanec totiž dostal vítr z toho, že by se mohl otevřít prostor k otvírání naší minulosti (vyhnání Němců). To, pravda, nedosáhlo kvalit někdejší turecké akce (nešlo o to je vyvraždit, jen vyhnat, a aby bylo možné je vyhnat, muselo se jich pár tisíc – nebo snad desítek tisíc? – povraždit), ale taky to nebylo nic moc. Pan europoslanec ještě zapomněl odsoudit Švédskou akademii věd za udělení Nobelovy ceny známému tureckému kverulantu Orhanu Pamukovi, který se odvážil tvrdit: „třicet tisíc Kurdů a milion Arménů byly zavražděny a nikdo kromě mě si o tom netroufá mluvit“. V Turecku ovšem mají zákony podle vkusu pana Zahradila, takže se za to ocitl před soudem (obvinění: „urážka turectví, republiky a jejích institucí“). Zdá se ale, že ho zatím nezavřeli.

Sobota 14. října: po jednání s představiteli KDU-ČSL prohlásil včera Václav Klaus, že nebude jmenovat vládu, která by stála na jednom přeběhlíkovi, ať na tu či onu stranu. Přijme řešení, „které je založeno na explicitní dohodě politických stran, jistého počtu politických stran, který v tuto chvíli nepředurčuji“. To, co prezident dělá, není nic protiústavního, jak se snaží veřejnosti vsugerovat Paroubek a ČSSD, prezident může jmenovat premiérem prakticky kohokoli není vázán vůbec ničím k tomu, aby jmenoval zrovna pana Paroubka, i kdyby za ním stála celá PS jako jeden muž. Jenomže… k tématu se ještě vrátíme.

ČSSD má ze skandálu kolem Doležela a spol. pořádně nahnáno, a tak asi preventivně oholí o všechny funkce expremiéra Grosse a exposlance Krause. Ohlas u veřejnosti nebude asi velký, ostatně ani vliv aféry na výsledek voleb nebude velký, v tom má Paroubek pravdu. jeden z obžalovaných, starosta Péťa, byl před třemi měsíci operován kvůli rakovině tlustého střeva a měl v těchto dnech podstoupit chemoterapeutickou léčbu. Nepřipadá mi příliš lidské, aby byl místo toho držen ve vyšetřovací vazbě.

Ministr práce a sociálních věcí údajně přesunul jednání tripartity z úřadu vlády na svůj úřad. Státní odbory v tom vidí útok na odborářská práva a vyhrožují demonstracemi. Demonstrace se pořádají snadno, protože pohrobek ROH funguje zároveň jako turistická kancelář a organizuje zájezdy do Prahy, při nichž jedním bodem programu je demonstrace. Snad by bylo dobré, kdyby demonstranti nosili pro přehlednost taky uniformy, pak bude všechno jasné. Myslím, že c. a k. odborům velmi nevyhovuje, že pádem vlády, v níž dominovala sociální demokracie, přestaly být neoficiální součástí státní mašinerie.

Čerstvý laureát Bobříka vyčůranosti Vondra nabídl Irům tzv. pivní alianci. Češi mají s Iry společné víc než čestné umístění na evropském žebříčku kozumentů piva. My jsme přitom samozřejmě první. Smyslem aliance je zabránit zvýšení daně na pivo, které v EU prosazuje vinařská lobby. To je věc, za kterou stojí vytáhnout do boje! Tu si měl dát pan Vondra na prapor ve své volební kampani, a ne „rozoblačení“ údajného deformátora dějin a hanobitele terezínských obětí Bárty. Spojil by příjemné s užitečným, a já bych litoval, že nebydlím na litoměřicku a nemůžu mu dát svůj hlas.

Německý Svaz vyhnanců vítá záměr rady Evropy vybudovat památník všech, kteří byli v minulém století vyhnáni ze své vlasti. Právo ve zprávičce neopomíná zdůraznit, že návrh byl odsouhlasen „těsnou většinou“ (a proto prakticky neplatí, že; nebo snad ano?) a že jeho kritikům se nelíbilo, že v projektu je vynechán holocaust. A to je opravdu povedené. Když kupř. sudetští Němci prohlásí, že v případě jejich vyhnání šlo o genocidu, spustí obhájci vyhnání ryk, že to žádná genocida nebyla (a věcně mají pravdu, šlo „jen“ o obrovskou a brutální etnickou čistku). A teď by se to najednou mělo míchat dohromady? A kromě toho: o výjimečně zrůdné povaze holocaustu v Evropě nikdo (kromě pár psychopatů) nepochybuje. Památníky holocaustu najdeme na mnoha místech v každé zemi, a je to tak v pořádku. Mnoho lidí (nejen u nás, ale u nás taky) by velmi rádo vidělo, aby se ve stínu tohoto obrovského svinstva skrylo svinstvo, které je sice menší, ale zato ho na rozdíl od holocaustu máme na svědomí.

Alexandr Mitrofanov polemizuje v Právu s dopisem Václava Havla. Kdybych v Událostech dostal dopis někoho, jako je Havel, a chtěl s ním polemizovat, považoval bych za povinnost jej nejprve celý zveřejnit. V Právu platí ovšem jiné standardy. Dále: panu Mitrofanovi se nelíbí Havlovo (údajné, plný text dopisu díky Právu neznám) tvrzení, že „komunisté znásilnili tuto zemi“ a upozorňuje na volební výsledek z roku 1946. Jistě, neviňátkovský alibismus v této věci není na místě, hodně jsme k tomu znásilnění sami přispěli. Ale vymlouvat se na volby 1946 je nestydatost na druhou stranu, protože komunisté nebyli zdaleka absolutními vítězi voleb a navíc dostali hlasy na základě jiného programu, než jaký od února 1948 uskutečňovali, a k tomu, co dělali od února 1948, neměli od voličů žádný mandát. Panu Mitrofanovovi nesedí taky srovnání komunistů s hitlerovskými nacisty, s nímž prý Havel přišel. A píše: „Sám Hitler samozřejmě po válce o důvěru nežádal. Ani jeho NSDAP už nebyla. Kam se ale poděli středně velcí a malí nacističtí pohlaváři? Všichni emigrovali do Jižní Ameriky? Anebo se začali objevovat na středně vysokých a vysokých postech v demokratickém režimu? Semlelo demokratické Německo bývalé nacisty, nebo oni semleli demokracii?“ Pan Mitrofanov dnes konciliantně napůl přiznává, že demokracii nesemleli, před rokem 1989 bylo Právo (tehdy ještě Rudé) opačného názoru. Jenomže tenhle příklad nesedí: představme si, že by za blahovolné ignorance spojeneckých orgánů vznikla v roce 1946 z iniciativy „středně velkých a malých nacistických pohlavárů“ např. nějaká Deutsche Sozialistische Volkspartei, přetáhla si tvrdé jádro členstva NSDAP, jeho struktury a část majetku, a šířila ideologii toho typu, že v minulých dvanácti letech nebylo všechno jen špatné, že myšlenka (národního) socialismu neztratila platnost, se na to dobré musí navázat a že se to s kritikou minulostí tudíž nesmí přehánět. A zakrátko by měla vlastní noviny, vlastní rádio a 20% voličské podpory. Neexistuje demokracie, která by pak dokázala takový zhoubný nádor semlít. A kdo se tváří, že chce takové vykutálené společenství semlít, ať už to dělá z hlouposti, z vyčůranosti nebo ze směsi obojího, bude se s ním nakonec jen a jen paktovat a pelešit.

Rovněž v Právu klade Alexandr Kramer předsedovi ODS otázku-odpověď: „Pane předsedo, vy přece víte, že ty vaše údajné obavy z komunistické strany a z návratu předlistopadových poměrů nikdo nebere vážně – že je všichni považují za čistě účelové.“ Za prvé, klást takovéto „otázky“ v rozhovoru je už samo o sobě krajně neslušné. Za druhé, je to lež: slabá větší polovina voličstva má z komunistů a případně i z návratu do minulosti strach, dali to najevo ve volbách. A za třetí: pouhý návrat do minulosti jistě není možný. Je ale docela dobře představitelné, a já bych řekl že skoro jisté, že skrytá socialisticko-komunistická mesaliance povede k plíživé změně režimu, k proměně ČR v autoritativní stát otrocky závislý na Putinově (resp. postputinovském) Rusku.

Pondělí 16. října: podle průzkumu STEM ztratila ČSSD ve srovnání se zářím skoro 4% veřejné podpory. ODS a zelení zůstávají zhruba na stejné úrovni, KDU-ČSL a komunisté si trochu polepšili. „Pravozelená“ koalice by ve virtuální sněmovně získala přesvědčivou většinu. Zdá se, že se čtyřměsíční silová politika a útočná arogance Paroubkovi příliš neosvědčila (klesá i na žebříčku popularity politiků, i když pořadí na žebříčku není příliš relevantní). Možná proto teď začíná ukazovat oponentům a hlavně veřejnosti „lidskou tvář“. Zároveň se stává nepravděpodobným, že by ČSSD pod jeho vedením kývla k předčasným volbám, byla by to teď od Paroubka politická sebevražda. Že by výsledky průzkumu nějak otřásly Paroubkovou pozicí v ČSSD, je nepravděpodobné, rozhodují výsledky voleb do PS, pak dlouho nic, pak ostatní volby, a výsledky průzkumů jsou jen „podpůrný ukazatel“.

„Paroubek s lidskou tváří“ se zjevil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Jde mu to ztuha, zvlášť když jeho partner v debatě Topolánek se po řadě utrpených příkoří (mj. soustavné sprosté Paroubkovy narážky na jeho osobní problémy) na novou roli předsedy ČSSD adaptoval jen s krajními potížemi (upřímně řečeno, ani se mu v tomto případě nedivím). Nabídka na vytvoření vlády velké koalice, v níž by Paroubek nebyl zastoupen a která by vládla po zkrácenou dobu dvou let, se možná bude líbit Václavu Klausovi. Je tu ale řada problémů: za prvé, pan Paroubek prokázal v bezprostřední minulosti jako vyjednavač dost velkou neserióznost. Za druhé, chtěl by se zjevně uchýlit do funkce předsedy PS, jenže Topolánek by byl sebevrah, kdyby bral funkci premiéra, kterou mu Paroubek nabízí, premiérem by musela být nějaká politicky neutrální osoba, aby ODS nebyla v situaci, že bude vládnout jen na oko, ale odpovídat bude naplno a odnese to ztrátou preferencí. A kam pak uklidit Topolánka? A konečně, velká koalice by byl typický falešný kompromis, protože paroubkova vstřícnost ke KSČM a vůči nevybíravým manipulátorům typu dr. Ratha z něj nečiní přijatelného partnera. Topolánek v debatě řekl mj.: „Všichni si uvědomují, že váš návrat do Strakovy akademie … je ohrožením dalšího vývoje“. To je pravda jen z poloviny, protože zdaleka ne všichni si to uvědomují. A „ohrožením dalšího vývoje“ by byla i velká koalice jako každé polovičaté řešení. Situace je dost zvláštní: vypadá to, že Klaus se velmi obává toho, že Paroubek už má svého sto prvního poslance (a proto ho nechce za žádnou cenu jmenovat premiérem), kdežto Paroubek na tom už vehementně netrvá, protože dobře ví, že žádného sto prvního poslance nemá. A je pravda, že neúspěch při hlasování o důvěře spolu s neúspěchem ČSSD v senátních a komunálních volbách by s jeho postavením ve straně mohl otřást. Asi ne moc, protože v té straně kromě něj žádný možný lídr s jasnou představou toho času není.

Topolánek se v debatě taky ohradil proti nedávnému průzkumu STEM ohledně toho, koho si veřejnost přeje za premiéra. Ředitel Hartl se proti Topolánkově kritice ohradil. Problém je možná v tom, jak o průzkumu původně referovalo Právo (další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“). Zpráva ze 7. 10. zněla: „Názor, že by měl prezident znovu jmenovat Topolánka, jehož kabinet v úterý nezískal důvěru Sněmovny, zastává 30 procent dotázaných, zatímco 70 procent je proti. O něco více (36 %) dotázaných soudí, že by měl být pověřen některý jiný politik ODS. Ještě o něco lépe na tom je Paroubek, kterého uvedlo 38 procent. Paroubek neskrýval, že ho výsledek potěšil. „38 procent podpory, to je senzační číslo s ohledem na bubnovou palbu sdělovacích prostředků. Za 14 dní to bude ještě vyšší číslo. Lidé si vzpomínají na stabilitu za mé vlády,“ reagoval pro Právo Paroubek.“ Vzhledem k seřazení cifer (nejméně Topolánek, víc někdo jiný z ODS, ale daleko nejvíc Paroubek, načež následuje masivní Paroubkovo chvástání) čtenáři snadno unikne skutečnost, že 66% lidí je proto, aby premiérem byl někdo z ODS, kdežto pro Paroubka je jen 38%. Kolik je pro někoho jiného z ČSSD se nedovíme, ale řekl bych, že nikdo, vždyť tam žádný jiný není.

Jiří Paroubek ztrácí podporu plebsu, ale podařilo se mu získat celebritu, totiž Karla Gotta. Ten prohlásil na Frekvenci 1, že by mu dal jako premiérovi přednost před Topolánkem. Je to zjevně výsledek Mistrovy předvolební návštěvy v Kramářově vile. Proč by Karel Gott nemohl podporovat Paroubka! Sládek už dávno není k dispozici.

Jakási zaměstnankyně British Airways má problém, protože nosila na krku křížek a byla kvůli tomu dočasně postavena mimo službu (zřejmě proto, že by to mohlo urážet jinak nábožensky orientované, přičemž, co si budeme povídat, ti jinak orientovaní asi nebudou ani buddhisté, ani vyznavači Konfucia). Je hezké, že ji zatím její zaměstnavatelé nedali, jako se to dělalo ve starém Římě, předhodit lvům. Jednou se k tomu možná dopracují. Přitom turbany, muslimské šátky a náramky je u British Arways nosit povoleno, protože prý „pro zaměstnance není praktické, aby je ukrývali pod uniformami“!!! Nemám nic proti šátkům, turbanům a náramkům, ale velmi mi vadí zbabělá diskriminace křesťanů v křesťanské Evropě. Nebo jsem měl napsat „v kdysi křesťanské“?

Dostal jsem tento dopis od Alexandra Mitrofanova: „Vážený pane Doležale, V. H. nemusí být nutně Václav Havel. A také v žádném případě není. Myslel jsem, že je jasné – když už někoho taková bizarní věc napadla – že Václav Havel nebude vystupovat jako deklarovaný zastánce pravice. Mohl jste se zeptat, než začnete šířit takto chybně pochopenou věc. S pozdravem Alexandr Mitrofanov.“ Omlouvám se tedy panu Mitrofanovi, Právu a čtenářům Událostí, že jsem je v sobotním Co týden dal uvedl v této věci (V.H. = Václav Havel) v omyl. Nápad pana Mitrofanova, abych se ho předem zeptal, nepovažuju za dobrý už proto, že vzhledem k závěru článku („Stejně jako V.H. uvažuje pan V.K.,toho času český prezident…“ atd.) by měl asi telefonátů poměrně hodně. Na meritu mých výhrad k názorům pana Mitrofanova, které v článku tlumočil, to nic nemění.

Úterý 17. října: Václav Klaus včera po setkání s představiteli ODS popřel, že by jeho cílem byla velká koalice ČSSD a ODS. Respektuje prý, že ODS si to nepřeje. Tomu je možno buď věřit, nebo ne. Předseda zelených Bursík mu to nevěří, já bych spíš řekl, že poslední průzkumy veřejného mínění činí (naštěstí) velkou koalici čím dál tím svízelnější – a ovšem taky souhlas ČSSD s předčasnými volbami čím dál tím nepravděpodobnější (a pravděpodobný nebyl nikdy). Mluví se (konečně) o prozatímní překlenovací vládě. Není jasné, kdy mají být předčasné volby, ODS zatím nesignalizovala ústup od své původní představy, že v první polovině příštího roku. Jenže komunisté, na kterých záleží, řeknou překlenovací vládě a předčasným volbám ano jen tehdy, když v té vládě budou i oni. ČSSD je zásadně proti (souhlasili by s volbami za dva roky, protože doufají že do té doby se vybabrají z nejhoršího). A účast komunistů by byla nejspíš přijatelná jen pro ČSSD, která ani překlenovací vládu, ani předčasné volby nechce.

Dnešní Právo přináší další materiál pro rubriku „Jak číst Právo“, totiž zprávu „Na webu kandidáta ODS byl nabízen sex nezletilým dívkám“, umístěnou na první straně hned pod „otvírákem“. Zpráva začíná odstavcem: „Milevská radnice podá žalobu na kandidáta ODS do komunálních voleb Pavla Bolka za to, že na svých webových stránkách … publikoval inzeráty, na nichž jsou nabízeny sexuální služby nezletilým dívkám, přičemž jim navrhoval, že jim „udělá dítě““. Zamlčeným podmětem poslední věty souvětí („přičemž jim navrhoval…“) je Pavel Bolek. Aby tento dojem zůstal zachován, hovoří se v dalších řádkách neadresně o „inzerentovi“. Ten, kdo dočte zprávu pozorně až do konce, ovšem nakonec zjistí, že Bolek jen zveřejnil inzerát někoho jiného. Je málo sporné, že pan Bolek takový inzerát zveřejnit nikdy neměl. Je taky málo sporné, že Právo v prvních několika větách zprávy vzbuzuje dojem, jako by inzerentem byl sám Bolek. Což zapadá do horečné snahy vyvážit Péťu, Doležela a spol. před volbami honem honem nějakými skandály ODS. Proč ne, jen by se to mělo dělat korektně.

ČSSD prý podpoří rozpočet, prohlásil místopředseda Sobotka, ale bude za to něco chtít: „Máme již jen dvě podmínky, na kterých se shodlo předsednictvo ČSSD… Vláda nebude prodávat ČEZ a příjmy, se kterými počítá z jeho privatizace, najde někde jinde, ukončí nepravdivou kampaň o stavu veřejných financí a nějakou formou, například přes ministra financí, se omluví za nepravdivé údaje, které byly zveřejněny v inzerátech ministerstva.“ Především je málo povzbudivé, když čtenář zjistí, že bývalý dlouholetý ministr financí neumí počítat do tří. A za druhé, pan Sobotka si dělá z veřejnosti srandu. Nechtěl by náhodou, aby Tlustého natřeli dehtem, vyváleli v peří a pak jej s omluvnou cedulí na krku vozili na oslu po městě? Slušné lidi nenapadne klást někomu tak ponižující podmínky. Kromě toho je to vyčůrané, protože „pánové“ v ČSSD dobře vědí, že taková podmínka je pro každého politického partnera nepřijatelná.

Předseda ČSSD slibuje, že se ještě tento týden obrátí na KDU-ČSL a zelené s „inzerovanými“ otázkami, v čem je pro ně nebezpečná tolerance dnešních komunistů. Zavazuji se, že ač netázán, okamžitě a s chutí na otázky pana Paroubka odpovím. Ne proč je to nebezpečné pro ty dvě strany, ale proč je to nebezpečné pro ČR a její občany. Pan Paroubek dává taky najevo, že předčasné volby nedopustí. Musí proběhnout všechny tři pokusy o ustavení vlády, a pokud budou všechny neúspěšné, „tak si to umím představit, že by nic jiného nezbylo“. Pan Paroubek si v tomto případě nemá co představovat, i kdyby to snad neuměl, nebylo mu to nic platné. V ústavě stojí: „Článek 35.(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. Prezident ji může rozpustit, ale nemusí, záleží to jen a jen na jeho rozhodnutí a vůbec ne na představivosti pana Paroubka.

Polské poměry jsou snad ještě vykutálenější než ty české: politici PiS odmítají spolupracovat s poslankyní Sebeobrany Bergerovou, protože jí prý nemohou důvěřovat. Je třeba připomenout, o co šlo: zástupce PiS se pokusil poslankyni zkorumpovat a ona zařídila, že pokus o korupci byl nahrán skrytou kamerou. Problém je na straně korumpujícího, tj. PiS. PiS by se měla spíš snažit, aby jí mohli i po tom skandále důvěřovat její voliči.

„Nepochybně bychom do parlamentu nešli s ničím, co by obsahovalo znárodňování, policejní stát, ohrožení demokracie“, píše předseda – komentátor Jiří Paroubek v Právu. Je mi líto, ale znárodňování se za minulé Paroubkovy vlády už rozjelo ve zdravotnictví, přičemž národ se nakonec zhmotnil v dr. Rathovi a jeho přičinlivé lobby (národ má smůlu, vždycky se v někom zhmotní a většinou se mu nepovede vybrat si vhodného „hostitele“, za totáče byl národem např. aparát KSČ). Příslib policejního státu je obsažen v čilé snaze přistřihnout křidýlka svobodě projevu. To všechno dává tušit, že pod Paroubkovou osobní vládou s podporou komunistů by se demokracii zrovna moc dobře nedařilo. Pan Paroubek vyčítá Topolánkovi „nabubřelé prohlášení o „štvoucích“ novinářích“. To si opravdu myslí, že si mi hloupí čtenáři vůbec nic nepamatujeme?

Vedení ODS (a místopředseda Nečas) podle MfD počítá s tím, že „milovník průzkumů“ Paroubek změní svůj názor na předčasné volby poté, co zjistí, že už je preferuje víc než polovina lidí. Nad takovým závěrem zůstává rozum stát – Paroubek si z průzkumů vyvodí především to, že předčasné volby by pro něj a pro jeho stranu byly skutečnou pohromou. Ostatně to už jistě udělal a těžko se mu divit.

Středa 18. října: předsedkyně SNK-ED europoslankyně Hybášková obvinila „lidi z okruhu ministra financí Vlastimila Tlustého“ z toho, že v souvislosti s případným uvolněním finančního příspěvku pro SNK-ED za volby z roku 2000 požadovali několikamilionovou provizi. Provize prý (podle ČT) měla směřovat i k ministrům Tlustému a Pospíšilovi. Hybášková jednala se zprostředkovatelem, jehož jméno tají. Zpráva se mi na první poslech moc nezdá, nedovedu si představit, že by v nynější situaci a navíc před dvojími volbami vyvíjeli dva ministři ODS takové sebevražedné iniciativy. O panu Tlustém je možné si myslet leccos, ale rozhodně to není kamikadze.

Inspekce ministerstva vnitra (lépe řečeno, jak uvádí Právo, vyšetřovatelé inspekce na pokyn dozorujícího státního zástupce a bez souhlasu svého nového nadřízeného, souhlas nepotřebují) podala návrh na obvinění plukovníka Kubiceho ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, pomluvy a neoprávněného nakládání s osobními údaji. Člověku dá docela práci, aby si obě aktivity (tu paní Hybáškové a tu policistů z Inspekce) nedával do souvislosti s vývojem případu Doležal, Péťa ad. jako odvetné akce. Pokud jde o případ Kubice, mělo by se hlavně vyšetřit, co na obsahu zprávy je pravda a co jsou jen nepodložené dohady. Zveřejnění zprávy těsně před volbami nebyla vůbec čistá věc a pan Kubice ze to nese morální spoluzodpovědnost. Kriminální by ovšem nesl jen v tom případě, pokud by se podařilo prokázat, že se na průniku zprávy na veřejnost podílel. Čtyřměsíční bezvládí a volební kampaň právě v tomto období má, jak vidno, pustošivý vliv na stabilitu významných policejních orgánů a politiky vůbec. Bude policie ČR během tohoto bezvládí roztrhána na cucky soupeřícími stranami? Člověk by skoro řekl, že týden před volbami by se mělo zveřejňování zpráv výše uvedeného typu prostě zakázat (to se týká samozřejmě i kauzy Doležel). Důvody, které mluví pro to, aby pan Paroubek neřídil další čtyři roky českou politiku, jsou daleko závažnější než nějaká kauza Doležel.

Pokud jde o případ Kubice, vystoupil český expremiér a předseda ČSSD včera v televizi s krátkým sdělením, že půjde po Kubicovi, když to malinko přeženu, jako slepice po flusu. Pomstychtivé výlevy tohoto typu jsou jednak nešikovné, jednak nechutné.

Ještě k aféře s inzerátem na sex s nezletilými na serveru kandidáta ODS: není mi jasné, zda si inzerci obstarával sám nebo zda to svěřil nějaké firmě. V druhém případě může být jeho možnost zjistit, co se na stránkách objevuje za inzeráty, poměrně malá.

KSČM dala opět najevo, že ji ani nenapadne přispět k takovému uklidnění situace, z něhož ona (a taky Paroubek) nebude nic mít. Předčasné volby připouští místopředseda Dolejš „jen po vyčerpání všech ústavních pokusů a na základě shody všech stran“. Znovu opakuji, že po vyčerpání všech tří pokusů záleží jen a jen na prezidentovi. Je naivní si představovat, že by KSČM byla schopná udělat něco kloudného. Její role je stejná jako role KSČ za první republiky.

Vedení KSČM jako jeden muž popírá, že by vedlo jakékoli jednání s ODS. V komentářích Práva se neformální jednání ODS s KSČM bere za hotovou věc: jak může ODS jednat s KSČM, která s ní nejedná?

Poslanec-komentátor Jíří Paroubek píše v Lidových novinách, že Topolánek vyčerpal už své tři pokusy o vytvoření vlády. Topolánek zase soustavně tvrdí, že Paroubek už svůj pokus na vytvoření vlády fakticky dostal. Obojí je nehorázné překrucování skutečnosti a úplný nesmysl. Český volič už brzy upadne na zem pod tíhou bulíků, které mu obě nesmiřitelně zápasící strany věší na nos.

Ve zmíněném článku píše Paroubek taky o tom, že jednání o menšinové vládě ODS s tolerancí ČSSD „najednou skončila – protože proklamace Mirka Topolánka vždy platily do té doby, než se sešlo grémium ODS“. Nevím, proč pan Paroubek považuje čtenáře LN (a čtenáře všeobecně) za totálně sklerotické idioty: jednání ukončil pan Paroubek poté, co se za zády svých dosavadních partnerů v jednání dohodl s Kalouskem na jeho saltu mortale.

Jiří Paroubek rovněž konečně dospěl k názoru, že po třetím neúspěšném pokusu o důvěru prezident může a nemusí vypsat mimořádné volby. Jen se tváří, jako by to, zda je prezident vypíše nebo ne, záleželo taky na něm. Obávám se, že se ho Klaus v tom případě asi nebude ptát. Zvlášť když pro ně je už jednoznačná většina veřejnosti.

V Lidových novinách věnoval mé maličkosti opět pozornost známý národní socialista z ODS pan Zahradil. Píše: „Nyní, v souvislosti s francouzským zákonem, napíše jeden publicista, známý svou posedlostí tématem odsunu, tento dosti neuvěřitelný komentář: „Je zajímavé, že masakry německého civilního obyvatelstva po skončení druhé světové války Francouzům při přijímání ČR do EU těžkou hlavu nedělaly.“ Není to náhoda.“ Myslím, že texty tohoto typu patří vzhledem ke svému výrazně vlajkařskému charakteru do Práva. Je to typická „stranické denunciace“. Nenapíše se, o koho jde, neuvede se žádný argument, jen se názor ocejchuje jako neuvěřitelný a hned se označí, že to není žádná náhoda (nýbrž jen další projev vlastizrádného spiknutí proti národním zájmům, má si čtenář domyslit). Divím se, že se LN neštítí něco podobného zveřejňovat.

Čtvrtek 19. října: Václav Klaus jednal dnes s představiteli sociální demokracie. Vyjádřil se velmi zdrženlivě nejen o velké koalici a o tom, že by byl povinen dát Paroubkovi jeho příležitost, ale docela všeobecně: „já jsem jasně řekl, že hledám, mapuji situaci, v politických stranách mapuji to, co ony jsou schopny akceptovat.“ Pan prezident se chová poněkud alibisticky. Zároveň prohlašuje, že politici už začínají chápat, že každý bude muset ustoupit, všichni nemohou stoprocentně vyhrát. To zní dost hrozivě, chystá se – jak je tomu u nás ve vypjatých situacích zvykem - nějaké ohavné pytlíkování? Nevím, jak dlouho může přetahování o moc ve státě ještě trvat. Teď to vypadá, že jedinou schůdnou a přímou cestou je co nejrychleji odbavit dva zbývající pokusy. Tím se otevře cesta k předčasným volbám. Je zjevné, že jeden z těch pokusů bude Paroubkův: pokud ne ten druhý, tak rozhodně ten třetí, a pokud Paroubek dostane druhý pokus, zajistí si nejspíš novou volbou Vlčka do funkce předsedy PS taky ten třetí ne-li pro sebe, tedy aspoň pro ČSSD nebo pro nějakého jí blízkého „odborníka“. Je totiž zcela jasné, že v tajné nové volbě předsedy PS bude opět někdo (a já jsem přesvědčen, že ten někdo je z KDU-ČSL) hlasovat se sociálními demokraty.

Paní předsedkyně Hybášková (SNK-DE) narazila se svou oznamovací iniciativou i ve vlastní straně. Její kolegové se domnívají, že věc zveřejnila bez jasných důkazů, podle ní se tak domnívají proto, že myslí na budoucí místní koalice s ODS. Pravda je nejspíš zároveň obojí. Paní Hybášková je ovšem veselá kopa, protože zároveň prohlašuje: kampaň je namířena proti korupci a proti osobám (ministr Tlustý, ministr Pospíšil a nejmenovaný poslanec ODS), nikoli proti ODS. Když tohle někdo řekne dva dny před volbami, zaslouží si velebobra vyčůranosti. Jenže my jsme ho už za tento měsíc udělili panu ministru Vondrovi. Škoda, v předvolebním období se to jen hemží důstojnými kandidáty.

Informace o aktivitách pp. Doležela, Péti a spol. nabývají hrozivých rozměrů. Mělo se jednat mj. o vraždu plukovníka Kubiceho, přičemž její scénář (diskreditace v médiích, postavení mimo službu a následná „sebevražda“) se pomalu naplňuje (přesto že plánovači už bručí), a to včetně role, kterou v tom měla sehrát Inspekce ministra vnitra. Utěšuju se tím, že předvolební stres působí i v tomto případě jako mohutná zvětšující čočka, ale jde mi to čím dál tím méně. A otázka mj. zní: přežije policie ČR rok 2006? Podrobovat instituci zvlášť u nás tak křehkou a po mnoha stránkách problematickou takovým zkouškám z odolnosti (přesněji řečeno neodolnosti) politickým tlakům považuji za strašně bezohledné: fungující policie je smysluplná instituce a občané ji potřebují.

Příští týden bude ministr Tlustý jednat s představiteli ostatních politických stran o státním rozpočtu. Nejsem, odborník v ekonomice a rád se nechám poučit, ale neznamená náhodou ta podmínka ČSSD, že vláda nebude privatizovat část ČEZu, zároveň to, že se vládě nemůže za žádných okolností dodržet schodek ve výši „jen“ 91 miliard Kč (tj. že pak bude nutně podstatně vyšší)? Pro ČSSD by to pak bylo pohodlné: pokud by zůstala v opozici, svedla by to na ODS, pokud by se dostala do vlády, taky.

Z rozhovoru Jiřího Paroubka pro Právo vyplývá, že expremiér je skutečným mučedníkem české politiky: „Myslím si, že žádný politik v ČR nebyl nikdy zahrnut takovou sadou útoků jako já.“ Škoda, že ve své skromnosti neřekl „žádný politik na zeměkouli“. Ve skutečnosti „sadou útoků“ jsou už přes půl roku zahrnováni všichni zleva doprava a pan Paroubek se na tom zahrnování velmi čile podílel a podílí.

Podle zpráv v českém tisku (poskytl je senátor Mejstřík) měl předseda KSČM kdysi za totáče jako „rozvědčík“ (žádný estébák, ovšem) po určitou dobu služebně navštěvovat jakýsi bordel ve Stuttgartu a získávat jeho majitelku (českou emigrantku) pro spolupráci se světem míru a socialismu. „Noční klub“ byl atraktivní proto, že jej navštěvovali hlavně američtí vojáci. Majitelka byla navnaděna velkodušným darem, sadou litinového nádobí firmy Sfinx České Budějovice. Jak snaha o „verbovku“ bordelmamá dopadla, se nepraví. Pokud je to pravda (a pravda to samozřejmě není, záhy o tom rozhodne nějaký soud na základě svědectví řídících důstojníků p. Filipa), může se KSČM pyšnit předsedou s opravdu dobrodružnou minulostí.

Expatriarcha Československé církve husitské Schwarz se postaral opět o rozruch. Při návratu z nějaké akce (kde se podle některých zdrojů mohutně přijímalo pod obojí, takže svatý muž byl v dobrém rozmaru), porazil kýbl brigádníkovi, který v nočních hodinách opravoval poškozené billboardy ODS. Podle verze zavilých odpůrců pana Schwarze se pak sápal nejdřív na brigádníka, pak na policisty, a argumentoval tím, že je zaměstnán na Ministerstvu vnitra ČR, což je pravda: pracuje tam nikoli jako feldkurát, nýbrž tzv. „antikonfliktním týmu“. Policisté prý neprojevili vůči antikonfliktnímu odborníkovi náležitý respekt a nasadili mu promptně klepeta. Takže přece jen nějaká dobrá zpráva z policejních kruhů.

Pátek 20. října: Dnes ve 14 hodin začaly komunální a senátní volby. Přečetl jsem si v novinách několik komentářů na téma, že v nich půjde nakonec o něco úplně jiného, než je výraz podpory pro největší strany. Měl jsem možnost pozorovat jednoho jediného voliče, a tím jsem já sám. Tato málo reprezentativní zkušenost názor komentátorů nepotvrzuje. Volební místnost jsem navštívil ve 14.30 a nabyl jsem jednoznačného dojmu, že volby jsou tentokrát záležitostí seniorů. To jsou ovšem málo reprezentativní dojmy. Uvidíme.

Bývalá náměstkyně ministra pro místní rozvoj Jourová uvedla při výslechu na policii mj., že na ni Paroubek ještě coby ministr tlačil, aby preferovala projekt Bono Publico (tj. akci pánů Péti a Doležela). Jakkoli nemám pana Paroubka rád, v tomto případě chápu jeho rozhořčení. Je skandální, že takové informace unikají z počáteční fáze policejního vyšetřování, a je dvojnásob skandální, že se tak děje den před volbami. Jenže: v situaci víc než čtvrtročního bezvládí (a na této situaci má pan Paroubek svůj mohutný podíl viny) je prostě možné leccos.

Prezident Klaus se nechal včera slyšet, že šance na vytvoření vlády se slušnou podporou v PS je možná větší, než se na první pohled zdá. Tím jen potvrdil dojem, že z nejrůznějších důvodů (starost o znovuzvolení k nim nepochybně patří) bude preferovat zpytlíkování krize do nedůstojného kompromisu. Paroubkovi se jeho současná schopnost blokovat jakákoli smysluplná rozhodnutí bohatě zhodnotí. Přitom Paroubek znamená pro další politický vývoj ČR velké nebezpečí (patří k tomu typu politiků, kteří jsou schopni se ve svém zájmu se spojit třeba s čertem, čertu on říká „marťané“), ale je třeba jej porazit v otevřeném politickém boji, a ne se s ním paktovat a pelešit. Porazit jej znamená v první řadě dokázat mu, že ani on není schopen vytvořit vládu, která by dostala v PS důvěru (a bude-li to nutné, dokázat mu to třeba dvakrát po sobě, přičemž já věřím, že by to podruhé už třeba nebylo).

Místopředseda KSČM Dolejš prohlásil v souvislosti se zákazem Komunistického svazu mládeže, že i „problematické názory mají právo na existenci“, je zapotřebí o nich debatovat a nepřistupovat hned k restriktivním opatřením. To je najednou nějakého liberalismu! Platí to i pro popírání holocaustu?

Současné problémy izraelského prezidenta jsou snadným terčem pro jedovaté poznámky. Měl jsem taky chuť, nakonec jsem si to odpustil. Prezident Putin s příslovečným ruským taktem řekl v Moskvě po tiskovce izraelskému premiérovi (není jasné, chtěl-li, aby to proniklo do médií): „Pozdravujte svého premiéra. Je vidět, že je to chlapák. Znásilnil deset žen, to bych do něj nikdy neřekl! Všechny nás překvapil, všichni mu závidíme.“ To je typické ze dvou hledisek: za prvé, prezident je podezříván (zatím nikoli obviněn) ze dvou znásilnění. Aritmetiku ovšem naši slovanští bratři na východě už tradičně podceňují. A za druhé: zohlednění průvodních jevů vítězného tažení našich slovanských bratrů Evropou v druhé světové válce by mělo vést každého ruského politika, který má nějaké ponětí o studu, k tomu, aby se dobrovolně zřekl podobných komentářů. Čtenář či posluchač totiž jinak může snadno dojít k závěru, že to pan prezident myslí docela upřímně.

Jinak jsou ovšem Rusové na koni, drží pevně v rukou kohoutky od plynu a ropy a mohou jednat s Evropou i s USA (zatím jen do jisté míry) z pozice síly. Z Německa, pokud jim po schröderovsku půjde na ruku, by udělali redistributory energetických surovin v Evropě. Kancléřka Merkelová se prý zatím cuká. Pokud by se ovšem Německo s Ruskem dohodlo, budou mít polští kačeři a čeští minikačeři problém. A my ostatní, bohužel, taky.

V Lidových novinách se k volbám vyjadřuje mj. i Mnislav Zelený-Atapana, etnograf a indiánský náčelník. Doporučuje vzít si příklad z pralesních indiánů Amazonie. Jednak mám dojem, že na tom česká politika už nějaký rok pracuje, jednak s napětím očekávám, kdy se ozve paní Hauserová se svými šimpanzy Bonobo, ti jsou nepochybně ještě demokratičtější než pralesní indiáni. Pan Atapana (nebo Zelený?) byl svého času českým velvyslancem v Kolumbii. Byl už tenkrát zároveň indiánským náčelníkem? A připouští česká ústava takový střet zájmů?

Ondřej Neff píše v Lidových novinách: „Bohužel, ale více než - zřejmě -ukvapené zveřejnění nepodložené důkazy (jde o obvinění vznesené europoslankyní Hybáčkovou, o němž jsme už psali, bd) je šílený fakt, že se někdo snaží získat úplatek. Šílený je dále fakt, že mohla tato situace vůbec nastat, že totiž ministerstvo financí vzdoruje rozhodnutí soudu. A vůbec nejšílenější je skutečnost, že mediální pozornosti se dostane tato politická neobratnost a meritum věci jde stranou.“ Pan Neff se mýlí, meritum věci je v tom, zda a do jaké míry může paní Hybášková své obvinění potvrdit. Pokud ne, je šílené naopak to, co provedla.

Sobota 21. října: Z dosavadních volebních výsledků se zatím nedá mnoho vyvozovat, jsou víc než prozatímní. V Senátu si zjevně nejlíp vede ODS, v komunálních volbách jsou z hlediska vlivu na politickou situaci relevantní jen velká města a zpřehlednit výsledky bude dosti obtížné. V tuto chvíli je na to brzy, k volebním výsledkům se ještě vrátím ve zvláštní relaci.

Vedení ČSSD běsní a nazývá Útvar pro odhalování organizovaného zločinu politickou policií ODS. Nepřízeň sociálních demokratů si vysloužil i policejní prezident Husák. Nechci se pouštět do detailů, policejní problematice se nevěnuji, ale dojmu, že policie je zpolitizovaná na tu i na onu stranu, se ten, kdo situaci pozoruje z odstupu, těžko ubrání. Vliv posledních skandálů na výsledek voleb však asi nebude příliš velký. Český člověk dobře ví, že si nevybírá mezi anděly a čerty.

Předsedkyně SNK-ED Hybášková začíná jevit příznaky nejistoty, má pocit, že „mohla udělat chybu“, když obvinila ministra Pospíšila z účasti na vydírání své strany. Ministr z důvodů celkem pochopitelných žádá přímou omluvu. Nechápu, co si od celé akce strana slibovala. A vůbec osud SNK-ED (dříve Evropských demokratů) je zarmucující. Po odchodu pana Kasla z čela pražské radnice měla nově vzniklá strana docela slušné šance, aby se zdola uchytila v politice a vytvořila jakousi civilizovanější alternativu k ODS. Pan Kasl ovšem vršil chybu za chybou, úplně zbytečně se spřáhl s Centrem za Pravdu a Lásku a s politickými mrtvolami typu Josefa Zieleniece, takže nakonec byl z iniciativy, kterou sám rozjel, potupně vytlačen. To, že teď může z odstupu sledovat její tragikomické konce, bude pro něj asi jen slabým zadostiučiněním.

V rozhovoru pro Právo říká Jiří Pehe mj.: „A když se třeba v KDU-ČSL, která se sama definuje jako středová strana, najdou dva nebo tři poslanci, kteří tíhnou spíše nalevo, bude to znamenat, že to nejsou skuteční lidovci, že opravdoví lidovci jsou jen ti, kteří tíhnou napravo?“ Ne, bude to znamenat, že KDU-ČSL, která se před volbami tisíckrát zavázala, že ve vládě, jež bude záviset na hlasech poslanců KSČM, ani nezasedne, ani ji nebude podporovat, je naprosto nedůvěryhodný spolek, který obelhává své voliče a dělá si z nich srandu. A ti poslanci, kteří s tím nesouhlasili, to měli říci už před volbami, a ne až teď. Čili: nejde o to, kam poslanci tíhnou, ale zda řeknou ano Paroubkovi. A pokud tak učiní, bude to znamenat, že jsou podvodníci a darebáci.

V Mladé frontě Dnes se pozastavuje Lubomír Heger nad tím, že západní média označují středoevrposké postkomunistické státy en bloc za „východní blok“ a počítají mezi ně i ČR. Myslím, že to, co se teď děje u nás, se moc neliší od vývoje v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Snad jen v tom, že spojení silné strany s extremisty (ČSSD s KSČM) se u nás zatím ještě nerealizovalo – jen už je přes čtyři měsíce, od voleb, na spadnutí. Je to svědectví o labilitě a nedokonalosti české demokracie. Např. situace v Maďarsku není taky nic moc, ale spolčení velkých stran s extremisty tam nehrozí. Řeči o tom, že něco podobného je FIDESZ, jsou úplně nesmyslné a souvisí s českými mindráky (mindráky z anexe etnicky maďarských oblastí po r. 1918 a z nelidských opatření vůči maďarské „menšině“ na Slovensku v r. 1945). Proti např. PiS je FIDESZ tvrz demokracie.

Španělský král se údajně před časem zúčastnil v Rusku velmi originálního lovu na medvěda. Ke zprávě se vrátíme.

Paroubek se pohoršuje na Novu, že záměrně načasovala odvysílání reportáží o gangu kolem Doležela tak, aby očernila ČSSD před volbami. Pan Paroubek má svérázné představy o svobodě médií. Pokud si stěžuje na postup policejních orgánů a odpovědných politiků, musím uznat, že na těch stížnostech něco je. pokud si stěžuje na média, je to nehorázné, média mají, pokud se jim něco takového dostane do rukou, přímo povinnost to okamžitě zveřejnit, jinak budou hrát spolu s potrefenou partají její politickou hry.

Česká televize prokázala naprosto nebývalou míru zmužilosti, když utnula v přenosu z tiskové konference ČSSD Paroubkův proslov, který pozvolna přešel v předvolební chvástavou agitaci v době, kdy už je něco podobného zákonem zakázáno. Problém je jen v tom že ČT24, která tiskovku přenášela, určitě zase až tak moc lidí nesleduje (myslím, že vysílá jen digitálně, v některých kabelových sítích a na internetu). Takže se až tak moc nestalo.

Sobota 21. října (pokračování): v tuto chvíli jsou již prakticky známy výsledky prvního kola senátních voleb. Je z nich zjevné, že se uplatnily především velké zaběhnuté strany: ODS se prosadila ve všech volebních obvodech až na zlínský, ČSSD bude zastoupena v 11-12 obvodech, KDU-ČSL asi v šesti. Zdá se, že neuspěli zelení, na různé pidistrany připadá jen 7 kandidátů. S druhým kolem bude ovšem potíž: Paroubek vyhlásil tažení hrrr na ODS, může se spolehnout na komunisty, aliance s ČSSD je velmi výhodná i pro KDU-ČSL, kdežto aliance s ODS nemůže KDU-ČSL mnoho přinést, protože všichni kandidáti KDU až na jednoho stojí v druhém kole proti ODS. Taky se dá aliance (podobně jako hlasování o předsedovi PS) udělat tiše a za bukem. ODS tedy může v druhém kole leccos ztratit, a ČSSD pravděpodobně mnoho získá (obhajuje jediný mandát!), spojenectví s KSČM je nerozborné. Účast byla díky spojení s komunálními volbami neobvykle vysoká, za týden tomu bude bezpochyby jinak.

Pokud jde o komunální volby, výsledky jsou dosud velmi nepřehledné a je velmi těžké srovnávat mandát v malé obci s mandátem např. do pražského zastupitelstva. Takže s výsledky se dá pěkně manipulovat.

Pondělí 23. října: Výsledkům komunálních voleb a prvního kola senátních voleb jsme věnovali zvláštní komentář.Zde jenom doplňující informace. Paroubek vyzval pro druhé kolo senátních voleb k mobilizaci všech stran proti ODS. - Na jednu stranu mu nic jiného nezbývá, na druhou je to zbytečné, komploty se uzavírají nejlépe bez mobilizace a např. KDU-ČSL je do skrytých dohod s ČSSD přímo tlačena (kandiduje většinou proti ODS), jen se o nich pokud možno nesmí moc nahlas mluvit (místopředseda Kasal vyčůraně prohlásil, že žádná mobilizace nebude, jen příležitostné dohody případ od případu). Navíc není příliš jednoduché přesvědčit voliče, aby v druhém kole volili toho, koho jim partaj vybere. Normální reakce voliče, jehož kandidát v prvním kole vypadl, totiž je, že v druhém kole nejde volit. Donutit ho reagovat nenormálně bude těžké, a např. voličstvo KDU-ČSL asi nebude mít moc chuti hlasovat pro Paroubkovu partaj. Větší šanci má Paroubek jen u komunistů, ale s těmi zase žádnou mobilizaci dělat nemusí, zafunguje to i bez ní. Stejně asi zůstane doma i řada komunistických voličů. Otázka do druhého kola tedy nejspíš je: zvládne ne zcela úplný rudý blok osamocenou ODS? Předseda ODS Topolánek se vyjadřuje zdrženlivě a tvrdí, že za úspěch by považoval obhájení všech deseti senátorských mandátů. Je dnes příjemné slyšet politika, který mluví střízlivě a nezřízeně se nechvástá.

Pan Bursík si slintá přes pysk, prohlásil zdvořile předseda poslaneckého klubu KSČM Kováčik. Je to politik každým coulem lidový a ve výrazivu svého spojence Paroubka dokonce o prsa předstihuje.

Paní Topolánková, poté co pohořela ve volbách za Sdružení proti sudetoněmeckým revanšistům, velkoryse odkázala své hlasy v druhém kole senátorovi za ODS. Proč ne, mají k sobě očividně programově blízko. Zdá se, že paní Topolánkové pomsta na manželovi v přímém přenosu dvakrát moc nevyšla, míra utržené ostudy u soudných lidí musí být relativně velká, efekt nulový. Kdyby tu energii byla věnovala rozvodové při, mohla by z toho vytěžit více a nezatahovala by do svých rodinných problémů celý národ, který přece v této věci výjimečně za nic nemůže.

Paroubek není úplně v dobrém rozmaru: nejdřív to schytala pražská organizace. ČSSD v Praze sice netratila, ale vzhledem k mimořádnému úspěchu ODS zřejmě bude muset přejít do opozice. Předseda ČSSD si myslí, že „nevedení konfrontační kampaně ve svých důsledcích znamenalo, že se sami (pražští sociální demokraté, bd) dostali do pozice partnera, který nemusí být v radě“. Je to skrytá kritika Petry Buzkové. je na nynější styl ČSSD asi příliš slušná. Od Paroubka to zní spíš jako pochvala, nehledě na to, že z dosavadního vývoje voličské přízně lze spíš usoudit, že většinu lidí sprosťáctví nepřitahuje. Paroubkovi se dále zdá, že pokud jde o skandály a aféry, je to „tak trošku“ taky věc poslanců ČSSD v bezpečnostním výboru Sněmovny, kteří jsou také „příliš slušní“. Bezpečnostní politiku „nemohou dělat ti, kdo se bojí jít do svých soupeřů a kdo si myslí, že se někde schovají“ (zjevně kritika exministra vnitra Bublana). Je impozantní, s jakou otevřeností dává předseda ČSSD najevo, že „příliš slušní lidé“ nemají v ČSSD co pohledávat.

Podle Paroubka hodlá ČSSD uzavřít „smlouvu se specializovanou advokátní kanceláří, která by ji zastupovala v mediálních kauzách. První jsou na řadě MfD a Nova, postupně se dostane na všechny. Hezký příspěvek k šíření svobody projevu. Něco podobného zatím u nás žádnou stranu nenapadlo. Kromě KSČ kdysi, ovšem.

V Mostě zvítězilo občanské sdružení, které pojalo předvolební kampaň jako loterii (lístky z jeho mítinků byly slosovatelné, vyhrát lze i automobil). Je to hezký nápad a doufám, že se všeobecně ujme. Druhá zajímavá inovace proběhla v komunálních volbách v Bujesilech na Roycansku a v Havířově, kde z piety na kandidátkách nechali i zemřelé. Tím volby dostávají lehce morbidní nádech, zasedání zastupitelstva se budou muset konat od půlnoci a skončí, když kohout zakokrhá.

Petr Pithart, který skončil v prvním kole senátních voleb v Chrudimi na druhém místě, podle LN připouští, že bude hledat podporu u sociálních demokratů. To nepřekvapuje. Pan Pithart bude pro to, aby byl zvolen, hledat podporu u kohokoli. Je to člověk vstřícný a tolerantní: když jde o politickou kariéru, sbratří se s kdekým. Obávám se navíc, že v KDU-ČSL“ není sám.

Jiří Černý napsal v Lidových novinách: „Nejroztomilejší byla opět Jana Bobošíková. I všechny ostatní, kteří své výsledky v senátních či dalších volbách nazírali „poměrně optimisticky“, trumfla útokem proti dosavadnímu senátorovi Zdeňkovi Bártovi, „známému příznivci sudetoněmeckého landsmannschaftu“. Mě sice už v předvolební agitaci zarazilo, jak účelově zkreslil Bártův odsudek poválečných protiněmeckých masakrů jeho senátorský protikandidát Alexandr Vondra, ale kam se hrabe na úsměv Lady Populism.“ Pan Černý je zřejmě jediným českým novinářem, který obě nechutnosti v celostátním papírovém deníku zmínil a kritizoval. Klobouk dolů.

Ve stínu volebních výsledků probíhá padesáté výročí maďarské revoluce z roku 1956. V Maďarsku ho opozice (přesněji řečeno FIDESZ) využila k rozpoutání protivládních protestů, které dnes přerostly v rozsáhlé demonstrace a násilná střetnutí s policií. Policie musela použít granáty se slzným plynem a gumové projektily. Demonstranti ukradli na jakési výstavě tank a projíždějí se s ním po Budapešti. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to nechutné. Při vzpomínkách na tragický osud revoluce 1956 bych byl očekával víc piety. Ostatně, dnes se to demonstruje.

Úterý 24. října: Ve velkých městech se rozjelo jednání o koalicích na radnici. Ukazuje se, že přes velké procentuální vítězství i přesto, že většinou získala převahu v mandátech, to ODS nebude mít úplně lehké. Problém je zejména v Brně, kde mj. zuří boj o odsun hlavního nádraží (ODS je pro, další strany proti). Volební vítězství ODS se v povolebním vyjednávání může dost výrazně umenšit.

CVVM provedlo průzkum veřejného mínění ohledně popularity profesí. Že poslanci jsou předposlední, nijak nepřekvapí (ministři a hlavně prezident by nepochybně dopadli lépe, národ touží po vůdcích a manažerech, demokracie se všemi jejími slabinami mu zjevně příliš nevoní). Zajímavé je, že třetí od konce je profese „kněze“. Především je otázka, jak tomu rozumět: posuzovala se všeobecně popularita profese duchovního, nebo jen katolického duchovního? Drtivá většina lidí nepochybně neví, k čemu je to dobré. Kdyby v žebříčku byla profese „šaman“, dopadla by stejně.

Ve spolupráci ministra vnitra a nevládní „Transparency International“ vznikne u nás „protikorupční linka 199“. Bude sloužit jako oznamovací centrum, nebo i jako jakási psychologická poradna pro ty, kteří pocítí, že se jich právě zmocňuje nezvladatelná touha někoho korumpovat nebo se naopak dát zkorumpovat?

Na Chrudimsku se komunisté a sociální demokraté bez problémů dohodli, že podpoří Petra Pitharta v druhém kole senátních voleb. Vzhledem k tomu, že si komunisté dali u nelevicových kandidátů podmínku, že je o podporu musí požádat, vypadá to, jako by pan Pithart opět prokázal, že když jde do tuhého, nezná nepřítele.

Mirek Topolánek se k otázce velkých koalic ODS s ČSSD staví kupodivu docela rozumně. Je pro ně jen tenkrát, když je to pro stranu zcela nezbytné, protože velké koalice všeobecně „zavání rozparcelováním moci, která není kontrolovatelná“. Obávám se, že někteří jeho vlivní spolustraníci jsou bohužel jiného názoru.

Středa 25. října: Po setkání s představiteli KSČM promluvil pan prezident hlasem všech občanů (ostatně, to je v českém pojetí podstata jeho funkce, že): „Na to, abychom mohli nalézt řešení, které si přejí občané České republiky, politické strany musí něco přidat nebo ubrat ze svých postojů.“ Nutkavě se vnucuje tento výklad: Topolánek něco ubere, Paroubek něco přibere a máme tu velkou koalici. Velkou koalicí by se ČR významně přiblížila ruskému pojetí demokracie.

Topolánek ovšem není přítelem velké koalice. Klausův korunní princ Bém na něj proto vypustil zatím předsedu ODS v Praze 11 (a místopředsedu pražské organizace) Janečka. Ten Topolánkovi přes média (přesněji řečeno přes Právo) promptně sdělil, aby si hleděl svého a koukal se spíš od komunálních politiků poučit. Janečkova koncepce je geniální: „Chceme částečně uspokojit všechny, protože nám jde o tak zásadní věci, že chceme velmi silný mandát.“ Pokud bude mít jednou ODS nějaký erb, měla by to tam mít napsáno, je to něco na způsob Viribus unitis v americkém státním znaku, ale daleko „sofistikovanější“. Mohou také existovat různé zlomyslně pokroucené verze, např.: „Chceme do toho částečně namočit všechny, protože nám jde o to nahrabat si tolik, že potřebujeme velmi silný mandát.“ To ovšem pan Janeček ani náhodou neměl na mysli.

Geniální vynález Miloše Zemana, registrační pokladny, které měly zatnout tipec všem tunelářům a podvodníkům, se hned tak neuplatní, jejich zavedení se o rok odkládá. Pokud jde o technický a ideový projekt tohoto převratného vynálezu, popsali jsme ho před pár lety v jednom fejetonu, který tímto připomínáme.

Při své návštěvě u prezidenta Klause upozornili komunisté slovy svého předsedy Filipa, že jejich podmínkou při vytvoření nové vlády je „nesnižování suverenity země, nepostavení raketové základny a žádná cizí vojska na našem území“. Jak vidno, udělala strana od roku 1989 velký pokrok. Jinak podle MfD komunisté nechtějí stavět na přeběhlících, nýbrž na celých stranách či aspoň stranických frakcích (rozdíl mezi přeběhlíkem a stranickou frakcí je ovšem velmi jemný) a předčasných voleb se nebojí. Že se jich nebojí, ještě neznamená, že je chtějí.

Výsledek komunálních voleb zapůsobil i na Paroubka. „Je potřeba měnit tón, styl, a ten bude zdvořilý a přátelský.“ Zajímalo by mne, jak to chce realizovat. Je to totiž, jako když se hroch zaváže, že od teďka bude švitořit jako skřivánek.

Předseda pražské organizace Hulínský poněkud zareptal v reakci na Paroubkovu kritiku pražských volebních výsledků ČSSD. Je to zatím velmi nesmělý pokus a nedá se z něho nic vyvozovat. Pokud by se Paroubkovi v budoucnu nedařilo, může být hůř. Skutečnou pohromou by pro něho ovšem bylo až to, kdyby se pokusil sestavit vládu a neuspěl by.

Při příštích volbách do Sněmovny budou mít voliči daleko větší možnost měnit pořadí na kandidátkách. Důsledkem bude nepořádek ve volební kampani (každý kandidát bojuje nejen proti jiným stranám, ale i proti svým kolegům) a orgie regionálního populismu a podbízení. Pro strany se stanou volby jakousi loterií: hodí do ní své tikety a budou čekat, co z toho vyleze. I tady platí stará pravda: jak poměrný systém, tak většinový systém jsou lepší než jakékoli „kompromisní“ řešení.

Petr Pithart otiskl v Právu článek, v němž se ohnivě zastává třech neúspěšných pokusů o sestavení vlády jako momentálně jediné ústavní cesty k předčasným volbám. Je to cena za podporu KSČM a ČSSD v Chrudimi?

Bez ohledu na přání předsedy Topolánka vznikají velké koalice v jednom městě za druhým. Předvolební strašení „KSČSSD“ je to tam; realizuje se „ČSSODS“.

Podle výroční zprávy BIS je polovina z šedesáti ruských diplomatů v ČR zároveň agenty FSB a FSB kontaktují ruské mafie působící na našem území. Nesmíme přitom ovšem zapomínat (to se ve zprávě BIS nepraví, asi to považují za samozřejmost), že hlavním nebezpečím zůstávají jako vždy sudetští Němci.

Čtvrtek 26. října: českou politickou scénou otřásá případ Pohanka. Poslanec Pohanka vystoupil z ČSSD, z klubu ČSSD, prohlásil se za nezávislého a zmizel. Problém je v tom, že jeho jména padlo v souvislosti s případem Péťa, Doležel a spol., byl zúčastněnými označen za „hráče“ (tj. za někoho, kdo v tom jede) . Následně si s ním pohovořili předseda klubu ČSSD v PS Hašek a předseda ČSSD Paroubek. Z toho lze usuzovat, že informaci neberou zrovna na lehkou váhu. Pohanka tvrdí, že ho vydírá vlastní strana a že na něj tlačí, aby rezignoval na poslanecký mandát. Představitelé ČSSD naopak tvrdí, že na něj tlačí ODS a policie. Dr. Rath říká dokonce „nátlak z oblasti kolem policie nebo z útvarů snad okolo Kubiceho“. Proč by policie nemohla např. žádat po poslanci vysvětlení, když může odposlouchávat vlastního ministra? Co je to za nátlak? Navíc věrohodná verze případu je tato: vedení ČSSD dostalo strach, protože aféru Péťa, Doležel a spol. nepodceňuje a nepochybně moc dobře ví proč. Vyzvalo Pohanku k rezignaci na mandát, ten ji odmítá a nepochybně taky moc dobře ví proč: cesta od rezignace do tepláků může být zatraceně krátká. A konečně, to, že se aféra rozjela zrovna před senátními volbami a že probíhá tak, jak probíhá, taky není jen vlivem příznivých povětrnostních podmínek. Vypadá to, jako by všichni navzájem se pomlouvající účastníci této mely měli pravdu zároveň. Pravdu nemá jen pan dr. Pohanka, když si myslí, že věc připomíná padesátá léta. Kdyby byla padesátá léta, už by se byl dávno přiznal a návdavkem přidal i to, co neudělal. ODS si vesele myje ruce a dušuje se, že na žádné takto nabyté stojedničce nechce stavět. Proč taky. Sesuv Paroubkovy většiny jí stačí. Filip mluví o „zradě na voličích“ – KSČM je v situaci pejska, před kterého nastavili jitrničku na provázku, a když už ji chtěl schramstnout, na poslední chvíli cukli.

Zdá se také, že Paroubek přecenil možnosti své strany. Svou agresivní politikou připomíná teď řidiče staré káry, kterou vyhnal na dálnici a uvedl do nejvyšších obrátek: pár kilometrů to jde, ale pak začínají odpadávat blatníky, výfuk, reflektory, dveře, a vyvstává nebezpečí, že z vozidla, které už na začátku nebylo nic moc, zbude nakonec jen hromada šrotu.

V naší zemi žije nejen řada chronických gamblerů; objevila se i nová odrůda závislosti na moderní technice, totiž mobilní (nebo spíš mobilový) maniak. Jmenuje se Pavel Němec a býval do léta ministrem spravedlnosti. Vlastnil v té době pět mobilů a jen v lednu z nich provolal 130 000,- Kč. Zpráva ponechává fantazii čtenářů volný prostor pro úvahy, o jaký druh hovorů (lze ministra spravedlnosti podezírat z toho, že provozuje sex po telefonu, a to hned z pěti přístrojů najednou?) To by bylo ošklivé podezření, myslím si jen, že pan exministr se stal obětí televizních reklam všech našich třech mobilních sítí, které se navzájem předhánějí ve vlezlé stupiditě, ne zcela informovaný televizní divák z nich nezíská žádnou informaci o tom, k čemu vlastně mobilní telefon slouží, a může si dělat naprosto nepřiměřené iluze.

ČSSD musí být posledním vývojem událostí pořádně otřesená, protože prošvihla jednání o komunistickém návrhu referenda ohledně raketové základny v ČR. Návrh byl těsnou většinou vrácen navrhovatelům k přepracování. Pro schválení návrhu je ovšem zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu, a to nebude jednoduché, zaplať Pán Bůh za to.

Polský Sejm začal jednat o novelizaci zákona o interrupcích. Navrhla ho Liga polských rodin a zakazuje interrupci i v případě znásilnění, incestu a ohrožení života matky. Jde o ústavní zákon, pro nějž musí hlasovat dvě třetiny poslanců Sejmu. Naštěstí. V konfrontaci s nápady tohoto typu se ze mne stává zuřivá feministka.

Postkomunistické státy střední Evropy otevřou svůj pracovní trh zájemcům z Bulharska a Rumunska po jejich vstupu do EU. Jak by ne, musí nějak nahradit úbytek pracovních sil, který nastal migrací pracovních z těchto zemí na Západ a neochotou domorodců dělat práce nepříjemné a hůře placené. V Rakousku např. bylo povoleno legálně zaměstnávat české au pair (vracíme se do starých dobrých časů, kdy česká služka měla ve Vídni velmi dobrou pověst, a zamidrákovaní vlastenci typu p. Třeštíka asi puknou vzteky). Velmi nevrlí jsou naproti tomu ve Velké Británii, kde Češi (a Poláci) hromadně na černo loví ryby. Naivní Britové si to vysvětlují chorobnou rybářskou vášní, ve skutečnosti jde o laciné získávání potravy (britský gentleman sladkovodní ryby nejí,je to pro něj něco takového jako pro nás pojídání štěkáčů a mňoukáčů, a po ulovení je velkoryse pouští zpět do řeky. Tato poslední zpráva svědčí o tom, že Evropa se i zde vrací ke starým tradicím: ostuda se v ní už zase šíří směrem z východu na západ.

Pátek 27. října: dnes začalo druhé kolo senátních voleb. Účast je na základě dosavadních odhadů nevalná. Výsledky budu zítra odpoledne průběžně komentovat.

Poté, co byl poslanec Pohanka na základě svých dosavadních vyjádření prohlášen Jiřím Paroubkem za zrádného odpadlického smraďocha, který se na svůj odporný čin už dlouho záludně připravoval, zjevil se ve sněmovně, setkal se tête-à-tête s předsedou ČSSD, a leccos si vysvětlili, takže pan poslanec zůstává nadále nezávislým, zároveň však prohlásil, že má velmi blízko k ČSSD. Pan poslanec Pohanka je typickým nikoli sto prvním, ale stým poslancem (doba se změnila, teď rozhodující roli hraje ten stý poslanec, který zajišťuje, že si protistrana ani neškrtne). Zatímco kdysi sto první poslanec mohl být jen jeden, stí (skloňuje se to tak?) poslanci mohou být dva, jeden bude sedět za krkem Paroubkovi, druhý Topolánkovi. ČSSD má, jak vidno, v této věci jako vždy náskok.

Rozpočet prošel v PS v prvním čtení dostatečnou většinou. Pro byla i ČSSD, komunisté naopak přes dřívější vstřícné signály proti. V prvním čtení však jde jen o výši příjmů, výdajů a schodku, a ty si nadiktovala ČSSD. Až půjde o to, jak toho všeho dosáhnout, bude ČSSD klást neuskutečnitelné návrhy.

ODS opět zneuctila naši národní svatyni na Vítkově. Teď se za to předseda strany horem dolem omlouvá. Proč? Národní svatyně nemají být. Stejně ji využívali v první řadě bolševici a ti „pohřbení prezidenti“, jimiž se cituplně argumentuje, byli do jednoho hnusní ruští satrapové. Slušný, civilizovaný, kulturní národ žádné svatyně nepotřebuje.

Jan Eichler píše v Právu v souvislosti s maďarskou revolucí: že „pod dojmem britsko-francouzského bombardování Egypta začali Chruščov a jeho okolí hledět na věc čistě geostrategicky: ztratí-li Moskva Egypt, nemůže si dovolit ztratit i Maďarsko.“ To je úplný nesmysl, „Chruščov a jeho okolí“ hleděli na věc čistě geostrategicky od samého počátku, rudí ruští imperialisté byli dostatečně mazaní, aby věděli, že když pustí Maďarsko, sesype se celá jejich evropská koloniální říše (tak, jak se to pak stalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let). Nevěděli jen, jak to navlíknout. Vhodnou příležitost jim neposkytla „hrubá chyba Britů a Francouzů“, ale indolentní politika Dwighta Eisenhowera, který své spojence podrazil (později toho prý litoval) a zákeřnost jugoslávského diktátora Tita, který Chruščovovi jeho ničemný plán na potlačení maďarského povstání požehnal.

K maďarské revoluci se vrací v Právu také spisovatel Pavel Kohout, nedotčený nadbytečnými vědomostmi o novodobých maďarských dějinách. Mluví o „Horthyho Šípových křížích“. Ve skutečnosti „Stranu Šípových křížů“ (původní jméno bylo Maďarská národně socialistická strana – Hungaristické hnutí) založil a vedl penzionovaný plukovník Ferenc Szálasi. Byla to opoziční strana (v Maďarsku existovala legální opozice), čas od času pronásledovaná, sám Szálasi strávil dva roky za mřížemi. Jeho hvězdná hodina přišla v říjnu 1944, kdy se Horthy neúspěšně pokusil uzavřít separátní mír s Rusy, byl Němci svržen a internován (Maďarsko od března 1944 okupovala německá armáda, protože od roku 1943 hledalo cestu, jak z války vyklouznout) a Szálasi zaujal jeho místo jako „národní vůdce“. Zavedl v zemi neobyčejně surovou a krvavou diktaturu, která naštěstí trvala jen pár měsíců, a po válce byl po zásluze oběšen. Pokud jde o Horthyho, Stalin díky tomu pokusu o separátní mír vůbec netrval na tom, aby byl souzen nebo dokonce postaven před Norimberský tribunál, a tak mohl dožít svůj život v portugalském exilu. A k těm lucernám: pan Kohout příliš podlehl propagandě, kterou v šestapadesátém možná sám pomáhal šířit: v Budapešti došlo celkem asi k dvaceti aktům pouličního lynčování poté, co příslušníci ÁVH (komunistická StB) - mimo jiné! - rozstříleli 25. února pokojnou demonstraci na Kossuthově náměstí. Na náměstí zůstalo skoro dvě stě mrtvých neozbrojených civilistů. K článku pana Kohouta, zbude-li nám čas, se ještě vrátíme.

Sobota 28. října: Výsledky senátních voleb jsou v podstatě známy. Volební účast byla něco přes 20,7 (ještě není úplně všechno spočítáno): není to nic moc, standardní bída. ODS měla kandidáty v 26 obvodech, vyhrála ve 14. ČSSD kandidovala v druhém kole v 11 obvodech, vyhrála v šesti. Z 6 kandidátů KDU-ČSL uspěli čtyři, z toho Petr Pithart o pouhých 24 hlasů. (Tenhle výsledek mne obzvlášť mrzí, tak málo chybělo…). Neformální koalice „všichni proti ODS“ pod socialisticko-komunistickou taktovkou zafungovala v pěti případech (tj. v pěti případech kandidát ODS, v prvním kole úspěšnější, v druhém neprošel). To je docela slušný Paroubkův úspěch. Komunisté se za svou věrnost nedočkali odměny, všichni tři jejich kandidáti beznadějně propadli. Výsledek z prvního kola se podařilo obrátit ještě ve Zlíně, tam však byl postiženým kandidát KDU-ČSL. Komunisty úspěšně zastoupí ČSSD. Senátorský klub ODS posílil z 37 na 41 členů, což znamená, že ODS má v Senátě nejtěsnější možnou nadpoloviční většinu. Klub ČSSD posílil ze 7 na 12 členů a ČSSD má teď s ODS i v Senátu ústavní většinu. To je významný signál pro Klause a jeho lidi. KDU-ČSL naopak ubyla - má teď 11 členů místo 13. Spolu s ODS to je 52,a to znamená, že by obě strany měly být schopné v třetím kole prezidentské volby (kdy hlasuje Senát a PS dohromady) protlačit Václava Klause do funkce prezidenta – jenže hlasování je tajné, o spolehlivosti zastupitelů KDU-ČSL víme své a ví to i Klaus. Paroubek může být výsledkem úplně spokojen, ODS uspěla, ale není to žádný triumf, a na KDU-ČSL moc nezáleží. Výrazně ubylo chaotického smetí – Klub otevřené demokracie se např. ztenčil na šest lidí (senátní evidenci nerozumím, senátorka (vlastně exsenátorka) Rögnerová jen tam vedena ve dvou klubech: to se smí?) a hodlá se sloučit s klubem SNK. Uvolněná senátorská křesla zástupců pidistran a špatně definovaných uskupení si mezi sebe rozdělily ODS (4), ČSSD (3) a KDU (1). Tyto výsledky nemohou nijak výrazně ovlivnit politickou situaci v Poslanecké sněmovně ani sílu a sebevědomí velkých stran. Nezměnilo se nic, jen Paroubek se nám zase trochu nafoukne.

Pondělí 30. října: Podle vyjádření prezidentova tajemníka Jakla pověří Klaus jednáním o příští vládě tentokrát někoho jiného z ODS než předsedu Topolánka. To vzbudilo v OSDS jakýsi neklid. Místopředseda Nečas např. prohlásil: „Pověřen má být předseda Topolánek, protože nikdo jiný z ODS k tomu mandát nemá a nesměl by to ani přijmout. Já bych to osobně klasifikoval jako pokus o vnitrostranický puč.“ Podle Práva uvažuje Klaus o Tošenovském nebo o Bémovi, Tošenovský ovšem nedávno projevil veřejně nechuť vystupovat proti svému ostravskému kolegovi v předsednickém křesle. Takže by to měl být Bém. Zdá se, že v ODS existuje jakýsi neklid. Nepředpokládám, že by Jakl řekl jen tak něco, co by předem s prezidentem nekonzultoval (tak daleko jeho samostatnost nejde). Nicméně Klausovi samotnému se to říkat nechtělo, chtěl si nejspíš otestovat, co to provede. Je ODS otevřena prezidentským intervencím, nebo ji má pevně v rukou Topolánek? Tomu druhému bych se divil.

Paroubek zjevně zažehnal problém s Pohankou aspoň natolik, že nehrozí bezprostřední a dramatický rozpad levé stovky. Jakýsi úpadek železné kázně ve straně se ovšem dá vycítit, domažlická kandidátka do Senátu Rippelová hodila zjevnou distanc od svého předsedy (a pomohlo jí to, jak se zdá, k vítězství). Jiný úspěšný nový senátor ČSSD, Jaromír Jermář, prohlásil zase na rovinu, že za žádných okolností nepodpoří většinový volební systém, protože většinový systém by omezil menší strany. Má samozřejmě pravdu. Zdá se, že jednotný a tvrdý postoj své strany drží Paroubek v současné době s jistou námahou.

Předseda Senátu Sobotka jednal v Tbilisi se svou gruzínskou kolegyní a při té příležitosti nabídl, že ČR by mohla pomoci zprostředkovat komunikaci mezi Gruzií a Ruskem. ČR nemá co zprostředkovávat mezi Gruzií a Ruskem, ČR má Gruzii pomáhat, a to v současné době třeba i proti Rusku. Pan předseda zřejmě místo toho zažívá jakousi recidivu benešismu: ČR bude mostem mezi Gruzií a Ruskem. Tak daleko by snad ani prezident – obnovitel nešel.

V kubánské televizi se objevil poprvé od svého onemocnění Fidel Castro: soudě podle fotografií je kost a kůže a v televizi prý žertoval na téma, že je mrtvý. Je to morbidní spektákl a připomíná krále Claudia, který poté, co ho Hamlet propíchne otráveným rapírem, volá: braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn!

„Léta jsem tam byl pečený vařený“, prohlásil Petr Pithart. Na vysvětlení musíme doplnit, že to neřekl o Senátu, ale o Chrudimsku.

Sdružení „Katedrálu všem“, v němž se angažuje mj. Zdeněk Mahler, rozšířilo fámu, že Katolická církev coby nový majitel Chrámu svatého Víta chce z katedrály odstranit hrobku husitského krále Jiřího z Poděbrad. Proč by to dělala, v tom smyslu, jak to slovo dnes používáme, byl Jiří z Poděbrad katolík. Sdružení ovšem zároveň tolerantně připouští, že může jít o fámu. Česká biskupská konference takový úmysl přesto zděšeně dementuje. Nechápu, k čemu lidé, toho typu, jací se sdružují v tom spolku, potřebují katolický kostel. To jim nestačí památník na Vítkově?

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu nechal včera ve Slaném zadržet Karla Kučeru, který kandidovalt za OSDS do městského zastupitelstva. Podezírají ho ze dvou pokusů o vraždu. Víc než sám fakt zadržení zaujme jeho načasování: nepochybně jen shodou podivných okolností vyvíjí tentokrát ÚOOZ aktivitu bezprostředně po skončení voleb a ne jako obvykle bezprostředně před nimi.

Úterý 31. října: Z neformální včerejší schůzky Paroubka s Topolánkem vyplynulo, že velká koalice mezi oběma stranami na celostátní úrovni není možná. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Také se zdá, že vedení OSDS nese nelibě signály z Hradu, podle nichž by měl Klaus pověřit jednáním o nové vládě někoho jiného než Topolánka. Vzbouřili se (soudě podle reakcí) i lidé jako Nečas nebo Němcová. A údajně možný kandidát Bém se honem honem stáhl. ODS se pokouší emancipovat od pokusů svého expředsedy strkat nos do jejích věcí. To je taky relativně dobrá zpráva.

Zdá se, že žádná z parlamentních stran nebude mít problém s upraveným senátním návrhem na změnu ústavy, umožňující Poslanecké sněmovně rozpustit se a vypsat předčasné volby. Jedna věc je ovšem prosadit změnu ústavy a druhá prosadit pak ústavní většinou ty předčasné volby. V současné době je ČSSD zásadně proti a těžko se jí divit (dopadla by nejspíš jako sedláci u Chlumce a je docela legitimní, že to zohledňuje, dělala by to každá strana). Komunisté dělají tajemné náznaky a rýsují okolnosti, za nichž by, možná… Opakuji, že od komunistů si nikdo nemůže slibovat nic kloudného, a zvláště ne v téhle situaci. Vzdají lákavý pokus o tajnosnubnou spoluvládu s ČSSD teprve tehdy, když budou mít jistotu, že ji Paroubek nechce a nemůže uskutečnit. Tu jistotu zatím ani náhodou nemají.

Poslanec Pohanka našel už jakýsi modus vivendi s ČSSD a dochází jako host do jejího klubu. Asi chtěl jen dát Paroubkovi najevo, že jako hadr na podlahu k líbivým populistickým gestům ohledně „presumpce viny“ je nepoužitelný, protože v takovém případě nebude váhat předsedu ČSSD podrazit, a ten je vůči tomu za stávající situace bezbranný. Je to tedy zároveň dobrá i špatná zpráva: špatná zpráva – Pohanka zůstává integrální součástí rudé stovky. Dobrá zpráva – Paroubek dostal viditelně přes nos. Což neprospěje jeho autoritě. Něco podobného ho ostatně čeká taky od jeho doposud věrného spojence Filipa, který je rozladěn tím, jak se ČSSD v některých městech vrhá chtivě do náruče ODS, i když by tam vlastně mohla vládnout s komunisty, a tam, kde s komunisty vládne, sápe se na post primátora, který měli předtím v držení komunisté. Paroubkopvi nepřidá ani kritika volebních výsledků, s níž přišel místopředseda Škromach, ani to, co řekl údajně jeho nedávný spojenec Miloš Zeman: „Myslím si, že do politiky nepatří ani hysterie, ani dejme tomu jistá nabubřelost.“ (Od Zemana to ovšem sedí). Jsou to všechno jakési drobné signály eroze. Zdá se, že spousta lidí (Zeman, Filip, lidé z vedení strany) si toho od Paroubka hodně slibovala a teď všichni pomalu zjišťují, že jim to nebude schopný splnit. Je v situaci insolventního politického dlužníka.

Polský premiér Kaczyński přijel do Německa na jednání s kancléřkou Merkelovou. Rád by byl dosáhnul zrušení německo-ruského projektu na vybudování plynovodu pod Baltem, který by se vyhnul polskému území. Mají Němci nějaký zvláštní důvod, aby mu vyšli vstříc? Projevilo Německo v posledních letech vůči Polsku nějakou vstřícnost? Je Polsko schopné přinutit bývalé spojence z druhé světové války, aby ho teď a v této věci proti tehdy poraženému Německu podpořili? Ne, ne, ne. Polsko dnes na jednání s Německem z pozice síly prostě nemá. Navíc jeden významný spojenec, Rusko, se na projektu podílí a s Kaczyńskými se nebude vůbec bavit. Kaczyński zároveň požaduje, aby se Německo zřeklo eventuálních nároků svých občanů na majetek v Polsku nějakou mezinárodní smlouvou. To by bylo indiánské, přesněji řečeno bolševické řešení: demokratický stát se nesmí zavazovat k tomu, co je v kompetenci jeho svobodných občanů. Merkelová Kaczyńskému slíbila to, co mu jako demokratická vedoucí politička slíbit může, a to, co už slíbili její předchůdci: že ty požadavky nebude podporovat. To Kaczyńskému sice nestačí, ale nic si s tím nepočne. A konečně Kaczyńskému leží v žaludku Centrum proti vyháněním. Zde je jistý problém: Svaz vyhnanců se možná měl spokojit zřízením centra, které by se věnovalo výlučně vyhnání Němců. Pak by do toho nikomu mimo Německo nic nebylo a hlavně, nic by si s tím nepočal. Putin potřebuje Německo jako partnera pro distribuci ropy a zemního plynu po Evropě, Francii ten problém nepálí (nebyla v Postupimi) a USA teď mají zřetelně jiné starosti.

Chci, aby Rumsfeld skládal v Kongresu účty, volá bojovně jakási Tammy Duckworthová, která sloužila v Iráku jako pilotka helikoptéry a přišla o nohy. Zřejmě to považuje za legitimní důvod, aby byla proti iráckému angažmá USA. To je, řekl bych, drzost. Tu dámu jistě do armády nenaverbovali jako naše předky za Marie Terezie, šla tam dobrovolně, a pokud by si byla myslila, že stát má povinnost garantovat jí, že se jí v armádě nemůže nic stát, pak by ji určitě nebyli přijali (předpokládám, že slabomyslní v americké armádě sloužit nesmějí). Připomíná mi ty její krajany, kteří žalují tabákové koncerny za to, že je nedokázaly včas přesvědčit, aby přestali kouřit. Rozdíl je jen v tom, že oni se ze svého neštěstí snaží vytřískat prachy (což je lidské), kdežto ta bývalá pilotka politický kapitál (což je ohavné).

V památníku na Vítkově je pochován mj. generál Eliáš, popravený nacisty. Chápu, že lidem vadí (mně taky), když se nad jeho ostatky pořádá něco jako disco. Jenže: nebylo by vůbec nejhezčí pohřbívat lidi – i hrdiny, hrdinové jsou taky lidé, - tam, kde se za normálních okolností lidé pohřbívají, tj. na hřbitově, a to ohavné monstrum na Vítkově prostě zbourat? Je to jakýsi pendant k nesmyslnému stadionu na Strahově, který se nehodil k ničemu jinému (a rozumnějšímu) než jednou za čtyři roky ke konání Všesokolských sletů (a pak ovšem bolševikům k té směšné parodii na slety, které říkali spartakiáda) – a teď už patnáct let jen chátrá.

Vyčůraní lidovci navrhují ČSSD a ODS, že když je vezmou do vládní party, budou oběma stranám dělat nárazník. To jest, když to přeložíme do normální řeči a zohledníme přitom tradice této strany, budou zároveň obě vydírat: Topolánek by se po zkušenosti s Kalouskovým veletočem musel zbláznit, kdyby na něco podobného přistoupil. Pokud tu má být vícečlenná koalice, tak jedině do velmi brzkých předčasných voleb a jedině (také) se zelenými.

Ministr školství za Ligu polských rodin chce, podnícen zjevně otřesným případem se sebevraždou středoškolačky, kterou brutálně obtěžovali její spolužáci, zavést oddělené školy pro chlapce a pro dívky. Ještě účinnější by bylo, kdyby dívky chodily v burkách (a aby byla rovnoprávnost, tak chlapci taky).

Pan Luboš Palata napsal do Lidových novin nacionalistický blábol pod titulkem „Masaryk, fotr Slovenska“. Vyčítá v něm Slovákům, že nejsou svým někdejším českým protektorům a tatíčku Masarykovi dostatečně vděčni za to, že mají dnes za hlavní město Bratislavu, neslaví 28. říjen jako státní svátek a nepojmenovali po Masarykovi nábřeží. Je věcí redakce, že něco podobného trpí, ale je taky věcí redakce, že panu Palatovi v textu neopraví nehorázné věcné koniny: „Málokdo ví, že do roku 1945 byla slovenská jen tato strana Dunaje. Na té druhé bylo Rakousko, od roku 1938 třetí říše…“ Ve skutečnosti se hranice u Bratislavy v době první republiky lišila od té dnešní jenom tím, že tehdy k vzdálenějšímu předpolí Bratislavy nepatřily tři vesnice, uzmuté Maďarsku rozhodnutím Pařížské konference v roce 1946; a od první Vídeňské arbitráže z r. 1938 po konec druhé světové války patřily Petržalka a Devín nikoli Třetí říši, ale Maďarsku. „Nebýt Masaryka… Slovensko… by nemělo za svou metropoli do příchodu českých sokolů maďarsko-německo-židovské město“ (v tehdy sedmdesátitisícovém Pressburgu žilo už před první světovou válkou jedenáct tisíc Slováků).