Co týden dal

Pondělí 2. října: O co půjde ve volbách? Miroslav Kalousek poskytl v sobotu obsáhlý rozhovor Právu. Je povzbudivé, že se poněkud důrazněji opřel do Babiše: „Pokud někdo říká, že s ANO ano, ale bez Babiše, tak je jen pokrytec. Kdo si uvědomuje realitu, tak ví, že Andrej Babiš, hnutí ANO a korporace Agrofert je jeden nedělitelný organismus. Pro nás vládní spolupráce s ANO je stejně nepřijatelná jako s komunisty. Oba subjekty mají stejný problém, netají se tím, že chtějí mnohem autokratičtější správu země, než je parlamentní demokracie. S tím odmítáme kolaborovat a slibujeme svým voličům, že s tím budeme ze všech sil bojovat.“ Bohužel je to ve volební kampani TOP09 jen jakési specifikum: říká to jasněji a výrazněji než ostatní strany a tak trochu na okraj všeobecného předvolebního slibování. Ve skutečnosti právě o tohle, a ne o slibování, ve volbách půjde. Hlavně a především. Pak dlouho nic, a pak daně, sociální zabezpečení, zdravotnictví, školství, kultura atp. Kdo neříká nahlas pořád a dokola tohle, dláždí Andreji Babišovi a jeho lidem cestu k úspěchu a k moci.

Ukradli nám katolíci Svatého Václava? Jiří Pehe se rovněž v sobotním Právu vrací k oslavám Dne české státnosti. „Den české státnosti si pro změnu stát nechal vyvlastnit katolickou církvi, která nejen nereprezentuje většinu společnosti, ale je také o poznání konzervativnější než většina společnosti. Není přitom známo, že by se Den české státnosti stal společně s obrovitým majetkem také předmětem církevních restitucí.“ To nabuzuje dojem, že hrabiví katolíci státu a národu ten svátek podloudně uloupili. Pravý opak je přitom pravda. Stát se ze nejapných poznámek tehdejšího premiéra Miloše Zemana toho svátku napůl zřekl už při jeho schvalování. Aby prošel, bylo třeba se demonstrativně shodnout na tom, že nemá s přemyslovským panovníkem vůbec, ale vůbec nic společného. Prý to byl kolaborant, Jistě, a Ježíš byl taky kolaborant, místo aby bojoval proti římským utlačitelům s mečem v ruce. To jsou strašně pitomé řeči, lichotící nevolnické mentalitě. Stát nechal ten svátek válet na zemi a katolíci se o svého světce starají stejně jako předtím. Kde se na 28. září zašívali premiér Sobotka, předseda Senátu Štěch, předseda PS Hamáček, o prezidentovi samozřejmě nemluvím, je to zbytečné. Proč se nikdo nestará o sekulární stránku svátku, která ovšem se svatováclavskými legendami nutně souvisí, a ty zase souvisejí s osobou (jak se dnes říká „osobností“) panovníka. Legendy c sobě shrnují v sobě vše, čím obohatilo duchovní i společenský život našich předků křesťanství. To snad může uznat i člověk, který křesťan není. Bohužel, my Češi s tím máme jakýsi problém.

A dále: nejsem katolík, neříkám to z alibismu, ale jen proto, že je povinnost nás, co nejsme katolíci, říci toto: katolíci mají v české společnosti od národního obrození podobný hodnotový „statut“, jako měli v Evropě už předtím židé. Český antikatolicismus je stejně nechutný jako český antisemitismus.

A není to tak, že by nám zlí katolíci vyvlastnili svátek, ale tak, že jsme ho nechali válet na zemi. Nesmíte se divit, že se o něj starají.

Jen proboha nejmenovat! A v pátečních Lidových novinách Obmyšleného, v rubrice „Poslední slovo“ (vzhledem k poměrně vysokému věku většiny přispívajících je to skoro symbolický název) končí tentokrát Jiří Hanák svůj fejeton slovy: „Když se dívám na české volební preference, vypadá to, že většina voličů by proti takovému osudu nebyla. Zvítězí-li předpokládaná strana, nedostane se nám totiž jen varovného pavince jako Německu, ale přímo zničujícího kravince. A pěkně si v něm pošmatláme.“

To je podivuhodné. V Novinách Obmyšleného všeobecně, a v této rubrice zvláště, panuje zvláštní zvyk. Autoři, kteří tvoří jakýsi pomyslný paví chvost (toho páva jsem převzal od pana Hanáka), zdobící statného tchoře, mají občas potřebu se o Obmyšleného tu a tam otřít (možná, že se v koutku duše trochu stydí, ale to jim asi moc fandím). Proto o něm mluví, aniž by ho jmenovali, se směsí tiché hrůzy a šibalského pomrkávání. Připomíná mi to dobu mého mládí, epochu Antonína Novotného, kterou jsem tu před nedávnem na jiném místě zmínil.

Hrrrr na Španělsko. Přiznám se, že nejsem zrovna fanda pana Zaorálka, ale… Dnes si kdekdo pucuje boty o Španělsko a španělskou policii a předvádí své morální a lidskoprávní svaly, včetně Andreje Babiše (moc mne zajímá, jak se bude chovat policie pana Babiše, až mu to tady po volbách celé spadne do klína). Pan Zaorálek jako ministr zahraničí se vyjádřil kriticky, ale uměřeně: „Jsem přesvědčen, že to, co se teď odehrává v Katalánsku, je vnitřní záležitostí Španělska. Je to demokratická země a věřím, že je schopna najít řešení, jak situaci uklidnit,“ sdělil Novinkám ministr zahraničí a volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. „To je asi podobné, jako když my jsme dělili stát. Vždy to nejde tak sametově jako u nás.“ Změny se podle něj musí dosáhnout ústavní cestou, což konání referenda nebylo. Brutální útoky španělské policie proti Kataláncům jsou podle něj politováníhodné. „Věřím, že španělská vláda se bude snažit, aby se nic podobného neopakovalo. Nemyslím si ale, že by lidé v Katalánsku byli pod útlakem.“ Dodal, že postoj Česka by v této chvíli měl být neutrální: „Není naše role, abychom posuzovali a vážili, na čí straně je více argumentů.“ S výjimkou té poslední věty, která mi nepřipadá šťastná (nešlo jen o to, na čí straně je víc argumentů, ale v poslední fázi, na čí straně je víc pendreků), to beru.

Úterý 3. října: Mírný Antibabiš v mezích zákona. V Mladé frontě Dnes Obmyšleného Andreje Babiše se v pondělí po Miroslavu Kalouskovi představil (v rozhovoru) i Karel Schwarzenberg. V rámci debaty (asi na jedenáctém místě) řekl: „Můžeme spolupracovat s každou demokratickou stranou, tedy s každým mimo strany komunistické a také strany ANO, což je strana vůdcovského typu, a to je pro nás neakceptovatelný partner. Se všemi ostatními, ať je to levice, či pravice, se může vždy vytvořit nějaký kompromis. Tedy pokud jde o demokratické strany.“ Pozoruhodné jsou tři věci: jednak, proč mezi nedemokratickými vynechal Okamurovu SPD. To je možná jen opomenutí. Za druhé, proč jmenuje na prvním místě KSČM. Je třeba vycházet z toho, že KSČM je dnes sice jistě nebezpečná v tom smyslu, že se od ní nedá očekávat nic kloudného, ale zároveň je taky nezajímavá. Na první místo jako nebezpečí by patřil Andrej Babiš a jeho mocenský konglomerát, a to nejen ve výčtu, ale v celém rozhovoru. Pan Schwarzenberg k tomu mohl aspoň ještě jednou vrátit, mohl s tím přijít sám a nečekat, až se ho redaktor zeptá, atp. Jistě, hodně lidí nerado slyší, když se mluví o Babišovi – ale TOP09 by teď mělo stačit, kdyby lidí, které zaujmou, bylo přes 5%, a kdyby oni přišli s něčím, na co všichni ostatní z vyčůranosti, populismu a e předpodělanosti kašlou. Takhle to sdělení zaznělo jen jako tiché upšouknutí tak mimochodem. Tímhle postupem ty, kteří nemají rádi, když někdo Babiše kritizuje, nezískají, a ty, kteří chtějí, aby se mu někdo postavil čelně (jistě, není jich mnoho, ale určitě jich je víc než 5%, a o to teď jde), otráví.

Volební debaty v ČT: zároveň zdroj zmatku i uklidnění. Předvolební debaty politických lídrů v ČT jsem zatím sledoval dvě. První byla o kultuře, druhá o financích. Na první jsem se dokázal dívat asi deset minut a zaujal mne především poměrně vysoký stupeň nekulturnosti všech zúčastněných. Byl to hlavní výrazný dojem, který jsem z toho měl. A další, jakési nevyslovené odhodlání: tak, a teď se všichni, přes pochopitelné a užitečné rozdíly, které mezi námi jsou, dáme společně do kultury. No nazdar.

Včerejší Debaty o financích jsem viděl víc než polovinu, už i kvůli atraktivnímu obsazení (Babiš, Kalousek, Sobotka, Stanjura ad.). Přiznám se, že problematika je mi poměrně cizí, k financím mám vztah spíše záporný (a ony ke mně taky, je to vzájemné; zatím nikdy jsem ale netrpěl hladem a zimou). V problematice se tedy vyznám stejně málo jako 80% obyvatelstva této země. (Během sledování debaty jsem měkl občas dojem, že mezi nás patří i moderátorka Písařovicová). Debata byla vzrušená, divoká a nepřehledná. Na to hlavní, tj. na přítomného Andreje Babiše, nepřišla až tak moc řeč. Zaujal mne drzý sebevědomý mladík, který zastupoval tzv. Piráty. Miroslav Kalousek mu s jistým zoufalstvím v hlase v několika větách a celkem přesvědčivě vysvětlil, že říká úplné nesmysly, s ním to ani nehnulo. Nedovedu si představit, že by takovéhle divoká vřava mohla někomu pomoci v tom, koho má volit. Výsledný dojem může být jen: tak jako tak, stejně o nic nejde.

Středa 4. října: Nastupují Piráti: „Ano“ s lidskou tváří. Tzv. Piráti mají podle posledních průzkumů veřejného mínění naději se dostat do PS. Jistě, dnes je možné všechno. Jejich předseda Ivan Bartoš k tomu řekl a) že za doby od vzniku strany před osmi lety on a jeho přátelé zestárli a stali se důvěryhodnějšími (je ovšem možný i ten výklad, že voliči se stali důvěřivějšími, to se taky často stává), b) „naši voliči tu byli pořád, jen nás dosud nevolili“. Piráti se teď vydávají za „liberální alternativu v Česku“ a odebírají prý hlasy hlavně ANO a TOP09. To je docela možné, jejich ideologie je vlastně v hlavních obrysech stejná jako ta babišovská (dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek), tj. vůbec žádná liberální, nýbrž revoluční, je ovšem důslednější a věrohodnější, aspoň pro ty, co milují revoluce: nikdo z nich není přímo miliardář a Babišovu stranu zahrnuli do té první kategorie („nemakali a kradli“). Atmosféra u nás už až tak moc revoluční není, spíš unavená a zklamaná (hlavní revolucionář – miliardář mnohé zklamal), ale na těch pět procent by to mohlo dát. A nedá se vyloučit, že i TOP09 může mít jistý problém: jako každá strana, která je jednou nohou v „pravdoláskařství“ (tj. v havlovském salonním anarchismu). I proto jim velká mladá naděje TOP09 pro pražskou kandidátku Dominik Feri přeje jako demokratické a proevropské straně úspěch a doufá, že spolu zasednou ve Sněmovně. Já naproti tomu doufám, že ve Sněmovně nezasedne pan Dominik Feri. Můžu pro to udělat jen velmi málo a zprostředkovaně (úpravou hlasovacího lístku při volbách), ale budu se snažit.

Pan Bartoš sice zestárl a zmoudřel, ale pořád je ještě zároveň srandista. K předvolebnímu pirátskému „vězeňskému autobusu s karikaturami“ prohlásil: „Autobus je spíš humorný, neagresivní. Karikatura je nejčastější grafické ztvárnění politiky.“ To je zvláštní pojetí humoru: zavřeme je, až zčernají (říkají expresis verbis, koho), to bude sranda, hahaha! V padesátých letech byl taky kopec srandy, to ovšem pan Bartoš, přestože nám notně zestárnul, nepamatuje. Bartošovský humor projevil před časem jakýsi mladý „spontánní pirát“, když na kolemjdoucího Miroslava Kalouska zvolal „bonmot“ (jak se dnes říká): „Kalousku, jsi zloděj, budeš viset!“ Kalousek je ovšem suchar, který nemá smysl pro srandu, a humorista dostal hned na místě pár facek.

A ještě: Piráti na soudním kolbišti. Tzv. Piráti dosáhli ovšem velkého úspěchu na poli justice: Obvodní soud pro Prahu 3 pravomocně zamítl žádost Jany Nečasové o stažení její podobizny z výše zmíněného autobusu. Chápu, že soud nerozhoduje o tom, je-li prezentace paní Nagyové na autobuse sprosťárna, nebo ne, ale úžeji, je-li to soudně postižitelné. V rozsudku se říká (cituji dle toho, čím se na internetu chlubí Pirátská strana“), že „žalobkyně je osobou veřejného zájmu, která je povinná snášet důsledky vyvozené z její politické odpovědnosti a akceptovat větší míru kritiky“. Paní Nagyová je osobou veřejného zájmu proto, že čelí už přes čtyři roky několika žalobám (žádná z nich se zatím nezhmotnila v pravomocném rozsudku). Nebyla političkou, ale státní úřednicí (na vysokém postu, ovšem). To jen na okraj.

Ještě pozoruhodnější je ovšem komentář pana Bartoše: „Soudu děkuji za potvrzení, že svoboda slova a možnost dělat si legraci z politiků formou karikatury v naší zemi platí. Náš autobus upozorňuje na to, že v české politice se stále drží lidé s problematickou minulostí a na to, že vymahatelnost práva se v naší zemi musí zlepšit." Opakuji, paní Nagyová nikdy nebyla politička. I kdyby byla bývala, v politice se už dávno, čtyři roky, nedrží. Jakou chce pan Bartoš jinou vymahatelnost práva, než že se soudy budou zabývat „kontroverzními“ případy a rozhodnou podle spravedlnosti, ne podle řevu volebních kampaní! Což se přece už děje. Panu Bartošovi by někdo měl vysvětlit, jaký je rozdíl mezi legrací na jedné, a drzostí a hyenismem na druhé straně.

Španělsko a postkomunistické státy: je tu maličký rozdíl. V Lidových novinách, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš, píše Zbyněk Petráček o „katalánském problému“ mj.: „Ta situace ozřejmila starší obecnější rány. Třeba soudržnost španělského státu. Zapomínáme, že mezi transformační země Evropy patří nejen státy po vládě komunismu, ale i ty po vládě vojenských diktatur – Španělsko, Portugalsko, Řecko.“ Je mi líto, ale je tu jeden zásadní rozdíl, který kdysi pěkně vystihl Winston Churchill známým výrokem, že Frankovo Španělsko je nevábný stát a žít by v něm nechtěl, ale kdyby si musel vybrat mezi ním a bolševickým Ruskem, nebude váhat ani na okamžik. Španělsku se nestalo to, se stalo nám (mj. i díky naší indolenci): nebylo vyrváno z Evropy, nestalo se na půl století nesvéprávnou kolonií zaostalé orientální diktatury, maskující svůj chtivý imperialismus upravenou extrémní evropskou ideologií (tzv. marxismus-leninismus). Španělsko možná není „zemí definitivně normální“ (nevím, co pan Petráček rozumí pod definitivní normalitou), ale k zemi s takovou půlstoletou minulostí, jako je ta naše (a navíc na prahu Babišových „Nových pořádků“) má pořád ještě hodně daleko. Nějak moc si fandíme, necelé tři neděle před volbami.

Čtvrtek 5. října: Jaký je nejlepší prezident? Podle agentury CVVM prezidentova popularita mírně vzrostla. Dnes mu důvěřuje 51%, takže pomalu vyrovnává ztrátu, kterou nabral v době vládní krize v červnu. Je to celkem logické. Tenkrát byl prezident politicky aktivním, a to výrazně na svůj způsob. Teď už delší dobu neprojevuje žádné výrazné známky života. A popularita stoupá. Z toho plynou dva závěry: Za prvé, standardní popularita prezidenta, daná všeobecnou vážností úřadu, je cca 50%. A za druhé: pokud pan Zeman nedělá nic, je to zdaleka to nejlepší, co pro ČR může udělat. Potvrdilo se to během celých pěti let jeho fungování v úřadu. Neplatí to ale obecně? Není na základě dosavadního ústavního vymezení funkce prezidenta a toho, jak je u nás tradičně pojímána, pro ČR nejlepší takový prezident, který nedělá vůbec nic? Pak by možná nebylo od věci upravit ústavu tak, že úmrtí prezidenta by nebylo napříště důvodem pro ztrátu funkce. Bylo by totiž stoprocentně zajištěno, že už nebude dělat vůbec nic.

Katolíci k volbám, tentokrát dost jasně. Česká biskupská konference vydala výzvu k nadcházejícím volbám. Výzva je přece jen o dost určitější než to, co říkal ve svém kázání na Svatováclavské mši ve Staré Boleslavi kardinál Duka. Jistě, žádná církev si nemůže dovolit, aby toho řekla k volbám příliš mnoho. A něco přitom říci musí. Katolíci to tentokrát vyřešili poměrně šťastně a důstojně. Cituji: „Někdy se zdá, že je naší přirozeností doufat v nebe na zemi a být věčně nespokojení. Často voláme po změně a hlasujeme spíš PROTI něčemu než PRO něco… Je proto dobré podpořit dlouhodobé snahy lidí, kteří v politice často nezištně a vytrvale něco smysluplného budují… Vypořádání, zúčtování či skoncování s něčím, co je označeno za špatné, není dostatečný politický cíl. Vymýtit les je vždy rychlejší a jednodušší než les vysázet a roky o něj pečovat, než vyroste. Hledejme mezi politiky ty, kteří neslibují jen změnu a „kácení“, ale snaží se o kontinuitu a budování tam, kde je to jen trochu možné.“ Pro myslícího člověka není těžké si to přebrat.

Prezident Zeman filosofuje. Evropa se nám regionalizuje, tj. rozpadá: rozpadá se Španělsko. Rozpadá se Británie. Na spadnutí je něco podobného v Itálii. Divoká hypotéze ovšem prý je, že by se rozpadl,a SRN a osamostatnilo se Bavorsko (nějak se nemůžu zbavit dojmu, že by si to pan Zeman docela přál, aspoň by bylo u Putinovců veselo). To vše pravil prezident Zeman na Ústecku. Je to hezké hospodské filosofování, které se k výkonu jeho funkce docela hodí: stařičký mocnář čtvrté kategorie. Na popularitě mu to jistě neubere, mnozí jeho vrstevníci si naopak budou říkat: kdepak, to je hlava! A nic se tím rozhodně nepokazí, jako kdyby říkal, zda a v kterém případě je to správné nebo ne, nebo zda je to obecně správné nebo ne. Prostě je to tak, jako že v předjaří kvetou sněženky.

Bartoš řádil v Příbrami. „Noviny Obmyšleného“ (tentokrát MfD) přinášejí na závěr seriálu „Den s lídrem“ reportáž ze setkání pirátského předsedy Bartoše s voliči v Příbrami. Úvodem tam prý zahřměla píseň „Děvky jsou tady“. To mi připadá velmi trefné. Pan Bartoš je, soudě dle přiložené fotočky, něco jako Andrej Babiš pro adolescenty. Je taky důslednější, s ohledem na oslovovanou skupinu (puberta přeje hysterii). Obrací se taky proti „politikům, kteří nemakali a kradli“, ale ještě důsledněji než pan Babiš: počítá mezi ně totiž i jeho. Podle vzrůstajících preferencí strany je u nás adolescentů nějak moc: neměl by se v ústavě zvýšit věk, od něhož se smí k volbám?

Ale nebojme se. Nic strašného se nestane. Bartošovci (je to taky na „Ba“, asi to není náhoda) zasednou na čtyři roky v PS. Seberou sice pár hlasů panu Babišovi, ale ten jich bude mít i tak dost, a seberou hlasy „standardním“, „tradičním“ stranám, kterým budou citelně chybět. Po čtyřech letech část Pirátů s Babišem splyne, část zmizí do nenávratna. Tak to chodí, už jsem to zažil. Tvrdit, že to mají Ba + Ba domluvené, ovšem nemohu: byla by to spekulace. Strašně se mi chce spekulovat. Ostatně uvidíme, u nás se nakonec všechno proflákne.

A ještě pár slov předního českého spisovatele a historika. Doplňuji jen k mému včerejšímu článku o ideologii Nových pořádků jednu myšlenku pana Vondrušky z dnešního pokračování jeho „Civilizace 2017“: „Stejný nadhled a tolerance by měly platit u nás doma. Jsme-li opravdu demokraté, nebudeme těm druhým spílat, ale menšina bude respektovat většinu.“ To je liberální základ Nových pořádků: menšina bude respektovat většinu, a basta. Bezelstnost hlasatelů Nových pořádků je bezbřehá.

Pondělí 9. října: Omlouvám se. Vzhledem k dramatickým událostem posledních dní mám už zase hrozné zpoždění v této rubrice. Přitom se dějí velmi významné věci (zejména kauza Lithium). Prosím o strpění, snad něco doženu už zítra.

Úterý 10. října: Doplňuji postupně pár poznámek k událostem od pátku do dneška.

Preference osobností: proboha co jsme to provedli! Agentura CVVM (ona to není agentura, ale část Sociologického ústavu, ale nemám bohužel čas hledat správné pojmenování) přinesla údaje o tom, jak veřejnost hodnotí čelné představitele politických stran, zastoupených ve Sněmovně. Nejdůvěryhodnějším se lidem zdá mýt ministr obrany a člen ANO Martin Stropnický, má 43% a polepšil si od dubna o 4%. Naproti tomu jeho šéf Andrej Babiš za tutéž dobu přišel o 6% a má teď pouhých 37%. Jenomže: preference „osobností“ vyjadřují emocionální rozpoložení lidí a zpravidla se vůbec nijak nepromítají do toho, koho budou a koho nebudou volit. A tak v prvních letech České republiky byl sice nějakou dobu nejpopulárnější Václav Klaus, ale jakmile začal něco opravdu dělat, šlo to s jeho popularitou dost dolů, a na vrcholu žebříčku popularity se ocitl Vladimír Dlouhý. Preference ODS ovšem nijak dramaticky neklesly a preference ODA, jejímž čelným členem Dlouhý byl, nestouply ani o fous. Na chvostu je samozřejmě Miroslav Kalousek (10% procent důvěry, 81% nedůvěry, předseda KSČM Filip má důvěru 22% a nedůvěřuje mu 48%). Vztah české veřejnosti k Miroslavu Kalouskovi ve mně vzbuzuje jakési reminiscence na hilsneriádu. A je to docela setrvalé. Opakuji, ještě že na tom vůbec nezáleží. Přeskakuji teď z pátku na dnešek: dnes se ukázalo, že tatáž (vlastně totéž, je to Centrum) CVVM informuje: nejvyšší preference v prezidentské volbě má Miloš Zeman (31%), kdežto dva nejvážnější protikandidáti, pánové Drahoš a Horáček, mají tolik zhruba oba dva dohromady. A pokud jde o volení modely, vévodí jim přesvědčivě Andrej Babiš a jeho rodinná firma. Když se na to dívám, zmocňuje se mne hluboké zahanbení. Snažil jsem se sedmadvacet let jako vysokoškolský učitel a publicista ovlivňovat veřejné mínění. A stejně tak činili i mnozí mí kolegové zprava i zleva. Jak strašně, neodpustitelně, hanebně jsme všichni selhali, když se dnes na nejvyšší stupínky v politické hierarchii naší země vydrápali – zcela demokraticky – takové (jedno slovo zcenzurováno) jako Andrej Babiš a Miloš Zeman.

STEM/MARK: všechny přístroje fungují normálně. Průzkum STEM/MARK zveřejněný v pátek (týká se voleb do PS) nepřináší nic převratně nového: Vede ANO se 27,7%, druhá KSˇVM má 11,9%, třetí ČSSD 11,7. Poté, jak se zdárně rozvíjí Babišovská akce Lithium s podporou KSČM, dá se počítat s tím, že nešťastní sociální demokraté ve volbách dopadnou tvrdě na nos. Ach jo, vy měkoty, vy pařezy, vy duby. Nemám z toho vůbec žádnou radost. Průzkum věští jen jednociferné výsledky dvěma hvězdám babišovského nebe, Okamurovi a Bartošovi (Ivanovi). ODS, TOP9 a KDU-ČSL jsou podle STEM/MARK sice mikroskopické útvary, ale nad pětiprocentní hranicí. Agentura nebývá ve svých předpovědí příliš přesná. Zabývá se nadto dost irelevantní otázkou, koho by si lid přál za premiéra (premiéra nevolí lid, ale jmenuje prezident Zeman dle vlastního uvážení, když už mu nic jiného nezbývá, tak takového, který bude mít podporu v PS. Podpora Babiše jako premiéra je však skoro stejná jako podpora jeho strany. Něco to snad přece jen napovídá. Skandály typu Čapí hnízdo moc nezabírají.

Zoufalství není na místě. Do toho všeho se ptá duchovní autorita MfD zvlášť a Nových pořádků všeobecně Vlastimil Vavruška: „Kdy může skončit šílenství zvané lidská práva?“ nebojte se, milý pane, bude to už co nevidět.

Lasciate ogni speranza! V sobotu dal rozhovor Právu náš budoucí vlastník (narážím na projekt ČR jako rodinná firma) Andrej Babiš. Říká, že by byl rád premiérem jen čtyři roky. Nenechte se šálit klamnými nadějemi, tak jednoduché to mít nebudeme! Jeho premiérování je ovšem neodvratné: „Česko si v prvé řadě zaslouží dobrého premiéra. Pokud bych tu šanci dostal já, tak vám garantuji, že udělám všechno pro to, abych byl tím nejlepším premiérem. Dám tomu ještě víc, než když jsem byl ministrem financí, který vybral na daních od nástupu do konce letošního září 195 miliard navíc, snížil státní dluh o 73 miliard, loni hospodařil s přebytkem 61,8 miliardy, za což mě pan Sobotka na příkaz té korupční hydry, která naši zemi dusí už 27 let, vykopl z vlády.“ Zkrátka, i kdyby nechtěl, musí, Češi si ho zaslouží. Já bych skoro taky řekl, že ano. A bude to premiérování jako řemen: „Samotná vláda musí fungovat úplně jinak než za Sobotky. Premiér musí ministry řídit, vláda musí táhnout za jeden provaz, spolupracovat a věcně se bavit, ne jen formálně. Debaty, kde všichni mluví, ale není z toho žádný závěr, termín nebo úkol, jsou na nic.“

Středa 11. října: Doplňuji další zmeškané poznámky. (Zbytek doplním zítra, spolu s aktuálními událostmi).

Bozi, tedy Bůh na nás nechce, abychom to nechali na něm. V Mladé frontě Dnes, jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš, řekl v sobotu v rozhovoru ústavní právník Jan Kysela: „Ve starověkém Řecku byl jako prvek rovnosti při výběru osob do funkcí vnímán spíše los. Zatímco na volbu se hledělo jako na prvek aristokratický, který umožnil odlišit, koho vybíráte, losem se vybírá naslepo. Ve chvíli, kdy volíte někoho konkrétního, děláte to na základě jeho odlišnosti od ostatních. Je známější, slavnější, schopnější, vzdělanější, možná bohatší. Takže kdekoli byl důraz na rovnost hodně silný až absolutní, což se týká právě starověkého Řecka nebo některých hnutí ve středověké Itálii, tenduje se spíše k losu. A kdekoli se historicky přichylujeme k volbám, je výsledek takový, že spíše vyhrávají reprezentanti lépe situovaných společenských vrstev. Prapůvodní zdůvodnění, proč los, nebylo založeno na myšlence rovnosti, ale v podmínkách starověkého Řecka šlo o přízeň bohů. ... Ve chvíli, kdy přestáváme věřit, že bohové zasahují do každodenního dění, zvažujeme, jak koho vybírat do jakých funkcí. Pokud je to plus minus jedno, můžeme losovat.“ Vidím to jednodušeji: akt volby znamená, že někomu dáváme, vyslovujeme důvěru. Abychom mohli někomu vyslovit důvěru, musíme o něm něco vědět. Když se rozhodneme pro los, necháváme to na „bozích“. Pokud někdo důvěřuje sobě a své schopnosti se zodpovědně rozhodnout (a může přitom, jako třeba já, zároveň věřit v Boha, ovšem takového, který mu dává svobodu, aby si vybral, ale zároveň taky zodpovědnost za to, že si vybral správně; ale taky v něj věřit nemusí), nebude se této své zodpovědnosti jen tak pro nic za nic vzdávat. Demokracie stojí zároveň na svobodě a zodpovědnosti.

Volič se neřídí podle důvěryhodnosti, volič důvěryhodnost vytváří. V dalších novinách Obmyšleného, totiž v LN, řekl týž den – rovněž v rozhovoru - sociolog Jan Herzmann, že problémem lidí, kteří „řeší“ problémy Andreje Babiše, je prý Miroslav Kalousek. Prý je brzdí: „Klíčovou figurou této skupiny je Miroslav Kalousek. Což je slabinou tohoto tábora, protože Miroslav Kalousek podle dat agentur CVVM a STEM patří k nejméně důvěryhodným osobnostem. Kdyby v čele protibabišovského proudu stála důvěryhodnější osobnost, hnutí ANO by to mělo složitější.“ Z toho by plynulo, že když někdo chce „řešit“ Babiše, musí si k tomu najít všeobecně důvěryhodného politika. Jenomže ono je to naopak: pro lidi s nedůvěrou v Babiše je důvěryhodným ten, kdo se dokáže srozumitelně o „problému Babiš“ postavit a veřejně se Andreji Babišovi opřít. Je mi líto, pro mne je to Miroslav Kalousek – tedy nejvíc ze současné politické garnitury (i když mám dojem, že mu zrovna ve finiši trochu docházejí síly). Tím, když člověk – obyčejný čičmunda – takového politika podpoří, dává mu tu malou část důvěry, která mu v demokratickém státě jako obyčejnému čičmundovi a voliči přísluší. A ceterum autem censeo: měl by to udělat zvlášť tenkrát, když ve společnosti existuje – jako v případě Miroslava Kalouska – hysterická atmosféra, připomínající hilsneriádu. Pan Herzmann dělá ovšem pravý opak: veze se na vlně všeobecné nálady. A je příznačné, že tak činí v novinách Obmyšleného. (Tahle poznámka tematicky vlastně souvisí s předchozí).

Další, kdo věří, že lidská práva selhala. V pondělním Právu jsem si zase přečetl v komentáři Antonína Raška: „Stále nám nedochází, že také naše politika lidských práv a svobod, jak ji praktikujeme, nepřináší takové plody, jaké jsme od ní původně očekávali. Ne snad že by její obsah nebyl správný a žádoucí. Je ale realizován na úkor většinové společnosti. Její radikální část se proto objektivně začala bránit a organizovat způsobem, který nás někdy až děsí.“ To je tedy bezva: lidská práva ano, ale nesmějí být realizována na úkor většinové společnosti. Tam, kde začíná většina, končí lidská práva.

Čtvrtek 12. října: pokračuji v doplňování poznámek za minulé dny:

Neberte „Piráty“ příliš vážně! Předseda tzv. Pirátů Ivan Bartoš v úterním rozhovoru pro Mladou frontu Obmyšleného (publicitu mu tam dávají slušnou, řekl bych, že to není náhoda) objasnil kritéria, která musí splnit politická strana, případně politik, pokud chce dostat tu čest, aby s nimi mohl/mohla sedět ve vládě: „Vylučujeme nedemokratické strany, což jsou pro nás KSČM a SPD. Druhou podmínkou je, že tam nebudou figurovat lidé, kteří mají korupční minulost. A to v ČR neznamená jen to, že ten člověk byl odsouzen. Jsou to lidé, kteří třeba jsou v politice dvacet let a s jejichž jmény se pojí velké kauzy. Další podmínka je vláda, kde by nemělo většinu ANO. To vyloučí, že jste pouhým přívěskem v nějaké vládě. Pak přichází na řadu dvacet pirátských priorit. Jedna z nejdůležitějších je ztransparentnění smluv na internetu a ztransparentnění ČEZ. A pokud nějaká strana splní tyhle podmínky, my se s ní budeme rádi bavit.“ Takže ANO je sice demokratická strana, ale pro jistotu nesmí mít ve vládě většinu. Korupční minulost znamená, že s „vaším“ jménem jsou spojeny korupční kauzy. Co to znamená? Jak jsou spojeny? Že to jedna paní povídala? Nebo pan Bartoš a jeho parta? „Pan Sobotka je namočený v kauze OKD, sedí tam jako svědek.“ Už tedy nejen sprostý podezřelý, ale i „sprostý svědek“. To je lynčerská etika. A ANO je demokratická strana, ale aby se s nimi pan Bartoš bavil, musí odejít pan Babiš, Faltýnek a všichni zaměstnanci Agrofertu. Nepochybně tak učiní, jakmile si pan Bartoš zadupe.

Ale neberme příliš vážně tuto rétoriku. Až se pan Bartoš protlačí do PS, myslím, že se trochu usadí. To ale nemění vůbec nic na tom, že se od něho nedá čekat vůbec nic kloudného. To, co říká, vypadá čestné až na půdu, ale ve skutečnosti je to cynicky vypočítavé a útočí to na slabé stránky rozčileného voličstva. Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev! A až toto voličstvo zjistí, že se v panu Bartošovi spletlo, bude sice už pozdě, ale nevadí: bude hledat další spasitele.

Drzejšímu štěstí přeje.Praktičtí lékaři hodlají zavřít 18. října ordinace. Sdružení praktických lékařů tak chce protestovat proti byrokracii, nekompetenci ministerstva zdravotnictví a celé vlády a proti nedostatečnému financování praxí. Řekl bych, že mají smůlu. Citelné protesty jsou takové, které budou vydírat vládu přes pacienty. Dokonale nacvičené to mají nemocniční lékaři. Vzhledem k tomu, že jsou koncentrováni ve velkých institucích, kde je navíc snadné, aby ti silnější tlačili na slabší, kdyby nebyli ve stávkování ukáznění, a vůbec, že protesty se snadněji organizují, že dokážou získat kapacity v oboru a že člověk je na nemocnicích víc závislý, protože tam se dostane až tehdy, když má vážnější zdravotní malér, šlo to v minulosti jako na másle: náš exodus, váš exitus. Také mají praktičtí lékaři přece jen lidsky blíž k pacientům a jsou na nich víc ekonomicky závislí (což je správné). Tato doba přeje bezohledným s ostrými lokty, a ne každý má k asociálnímu chování vhodné podmínky a upřímně řečeno i vlohy a chuť. Příznačné je, že po matadorovi lékařského křižáckého tažení na pacienty MUDr. Kubkovi teď není ani vidu, ani slechu. Tohle není jeho job. Martin Zvěřina ve sloupku v Lidových novinách Obmyšleného srovnává na jedné straně symbolický pohřeb, který praktičtí lékaři uspořádali kdesi na venkově, a na druhé straně známou černou sanitku s výše uvedeným nápisem (náš exodus, váš exitus). To je obyčejná demagogie. Praktičtí lékaři nepohřbívali symbolicky své pacienty, ale své ordinace. Zdá se, že v novinách Obmyšleného je ale už možné všechno.

Slušní lidé umírají.Zemřel Milan Otáhal. Patřil k těm výrazně slušnějším mezi českými historiky (bojím se, že jich není až tak moc). Je mi to líto a vzpomínám na něj v dobrém.

Prezident Zeman opět v akci. A vzhůru od sentimentality do tvrdé skutečnosti: prezident Zeman poskytl na parlamentním zasedání Rady Evropy ve Štrasburku několik praktických rad Ukrajincům a evropským hlupákům. Ruskou anexi Krymu označil za „fait accompli“. Ukrajina by místo snahy o znovuzískání Krymu měla usilovat o nějakou hmotnou kompenzaci. Vyprofiloval se tak znovu i proti skomírající české vládě. Pan Zeman má zvláštní potřebu se pokud možno co nejvíc dotýkat lidí, jimž se nějak křivdí. Zřejmě mu to poskytuje nějaké uspokojení, které by se mělo zkoumat ve stopách Sigmunda Freuda. Člověk by řekl, že takové počínání, pokud se provozuje vytrvale a zavile, musí vést ke strmému poklesu popularity dotyčného (u Zemana je to vlastně jakýsi racionální projekt, je to intelektuál, na rozdíl např. od pana Babiše, který podobné věci dělá, jen když je to z hlediska jeho zájmů naprosto nezbytné – což ovšem bývá taky dost často). Ne tak v Česku. Většině se to, jak se zdá, líbí.

Svobodnými, suverenními občany ruku v ruce s Bartošem a jeho partou? Mladé frontě Dnes poskytl předvolební rozhovor Miroslav Kalousek. Vyjádřil se sice k meritu věci poměrně jasně („…v těchto volbách půjde mimo jiné o základní otázku, zda budeme svobodnými, suverénními občany, kteří se mohou spolehnout na férové chování svého státu, svého moderního státu, anebo zda budeme zastrašení zaměstnanci jakéhosi holdingu, kteří si nemohou být jisti vůbec ničím, protože chování takového státu bude naprosto nepředvídatelné“ ), ale: hranici úspěchu TOP09 vidí v tom, zda se podaří sestavit demokratickou vládu bez ANO a KSČM. Obávám se, že sestavit vládu bez ANO nebude možné a že by se demokratické strany měly věnovat taky, ne-li především tomu, co pak. A pokud jde o tzv. Piráty, vypadá to, že vychází vstříc vnitrostranickému tlaku: „Řekl jsem, že jsme připraveni hledat konsenzus na programovém prohlášení vlády se všemi ostatními demokratickými stranami, to znamená, že jsem je nevyloučil, byť samozřejmě v případě Pirátů jejich snaha ovládnout politicky nezávislou justici je zcela nepřijatelná. Každý ale bude muset z něčeho trochu ustoupit.“ To je dobré: piráti trochu ustoupí ze snahy zničit právní stát a TOP09 trochu ustoupí z demokracie. Piráti přitom nejsou nic jiného než jakási varianta Babiše, trochu jinak vybarvená, menší, proto snad míň nebezpečná. Ale odpudivé je to stejně. Je to stále táž podloudná snaha v rámci „boje proti korupci“ zničit demokratický režim.

(Tím jsem dohnal časovou ztrátu a mohu přejít k dennímu pořádku, což učiním večer).

Pátek 13. října: Zpráva dne. Slovenský ústavní soud zrušil pravomocná rozhodnutí slovenského nejvyššího a bratislavského krajského soudu, podle nichž je Andrej Babiš veden v archivních svazcích StB neoprávněně. Věc se vrací zpátky ke krajskému soudu. Slovenský ÚS dospěl k závěru, že slovenské soudy rozsudek založily na svědectvích bývalých příslušníků StB, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti a navíc jsou nevěrohodní. Žalovanou stranou ve sporech o evidenci osob v dokumentech StB přitom nemá být Ústav paměti národa (to dá rozum, on tam pana Babiše nezanesl). Krajský soud musí stanovisko ÚS při svém rozhodování respektovat. Andrej Babiš hodlá ve sporu pokračovat a zažalovat tedy ministerstvo vnitra. A samozřejmě mluví o dlouhých prstech české mafie.

V procesu byl aktivní Andrej Babiš, on vznesl žalobu. Soud ji může odmítnout, to je vše. Protáhne se to a volby, co budou za týden, to nijak zásadně neovlivní. Obvinění ve věci Čapí hnízdo nebo problém Babišova konfidentství (formálně vzato zatím údajného) mají smysl jen jako podpůrné nebo doprovodné argumenty proti Andreji Babišovi. Hlavní argument je to, že vybudoval mocenský útvar, který nemá v demokratickém státu co dělat. A je to argument politický, argument, proč ho nevolit. Ve volební kampani přitom ani pořádně nezazněl, profilovala se na něm vlastně jen TOP09, a to nakonec jen trochu rozpačitě, Jen žádný Antibabiš! Když ale není Antibabiš, chybí důvod, proč nevolit Babiše, ale někoho jiného. Toho, kdo to jasně zformuloval.

A k tomu malý historický exkurs. Jen tak mimochodem, je tu jakási historická paralela k tomu, jak se dnes Babišiovi oponenti snaží bojovat proti Babišovi jeho vlastními zbraněmi („Všici kradnú, i Andrej Babiš“). Politické špičky Horthyho Maďarska nebyly už v předvečer války Adolfem Hitlerem nijak nadšeny. Jednak jím pohrdali, jednak se ho báli. Obojí právem. (Měli to naplánované tak, že Hitlera využijí k tomu, aby jim pomohl odčinit křivdu, která se jim stala v roce 1918, a pak se na něj vykašlou. Tento vyčůraný plán se velmi nepovedl). Jednou z výjimek byl ministerský předseda z roku 1938 Béla Imrédy. Ten po Mnichovu dospěl k závěru, že Hitlerovi všechno vychází, a že podle zásady, že svoboda je poznaná nutnost, nezbývá než s ním bezvýhradně spolupracovat. Od té chvíle maďarské politické elity s Miklósem Horthym v čele nemyslely na nic jiného, než jak se Imrédyho zbavit. A zároveň jak to udělat, aby se Hitler moc nerozzlobil (potřebovali ho). Nakonec někdo někde vyšťoural, že premiér má mezi předky „rasově problematickou“ osobu. Tak to na něj vytáhli (přitom v tehdejším Maďarsku to vlastně nebyl žádný formální důvod pro to, aby nemohl funkci premiéra vykonávat), donutili ho odstoupit a Hitler nemohl říci ani popel. (Jeho nástupce Pál Teleki se zoufale snažil rozjetý vlak spolupráce s Hitlerem zabrzdit, ale nepovedlo se a nakonec se zastřelil. Béla Imrédy byl dál čilý v politice a vesele kolaboroval s Hitlerem, takže po válce skončil na popravišti). Chci říci jen jedno: je velmi nešťastné, když při pokuse zbavit se někoho, koho je třeba se zbavit, používáme vedlejší nebo docela jen zástupné důvody.

Smějí mít těžební licence jen české firmy? Vláda zamítla návrh hnutí ANO, aby bylo zrušeno memorandum o těžbě lithia. Ministři ČSSD i KDU-ČSL byli proti. Senát vyzval politiky zejména z ANO a KSČM, aby nenadřazovali své politické zájmy a způsob vedení volební kampaně nad zájmy Česka, a ministry průmyslu a životního prostředí, aby lépe koordinovali činnost svých ministerstev za účelem co nejvyššího využití nerostného bohatství ve prospěch dotčených území a celé země. Zásadní věc ovšem je, co se bude dít na jednání Sněmovny příští týden: bude to hysterická předvolební kampaň ANO, komunistů a okamurovců, otázka je jen, zda a jak se zasedání dostane na veřejnost. Pozoruhodná je reakce exministra životního prostředí Drobila na tvrzení, že jeho úřad kdysi vydal první licenci na těžbu lithia. Argumentuje tím, že firma, která se tehdy o licenci přihlásila, patřila Čechům. Přistupuje tak na argumenty protivníka: proč by nemohla patřit někomu jinému než Čechům!

Emancipace Pavla Teličky. Místopředseda Evropského parlamentu Telička ukončil spolupráci s ANO Andreje Babiše. Pan Telička je pragmatik. V roce 2014 byl zvolen do Evropského parlamentu za EU. Byl sice nestraník, ale zároveň taky lídr kandidátky. Jako výtah tedy ANO zafungovalo a pan Telička se stal jedním z místopředsedů EP. Pak ale začal populismus pana Babiše dělat panu Teličkovi v EP problémy, a tak se teď od něj emancipoval. Není už důvod, proč by to neudělal: mandát ani místopředsednické křeslo mu pan Babiš nevezme.

Petr Fiala byl opatrný. V Mladé frontě dnes, jejímž Obmyšleným je Andrej Babiš, se ve čtvrtek rozhovorem prezentoval předseda ODS Petr Fiala. Na rozdíl od Miroslava Kalouska si dal velký pozor na to, aby se neprofiloval proti Andreji Babišovi v té nejzásadnější věci: tj. pokud jde o povahu Babišova politického projektu. Možná ale, že to v MfD nejde (ostatně i pan Kalousek to udělal někde uprostřed rozhovoru, tedy jako jednu věc z mnoha). Pokud to ovšem nejde, pak není důvod, proč jí dávat rozhovor.

Chodorkovským proti své vůli? komunisté (ale i Andrej Babiš) se snaží nabudit dojem, že v kauze lithium vedou nitky k zlosynu Bakalovi. Nevypadá to zatím zvlášť přesvědčivě. Pan Bakala má ovšem šanci, že se z něj touto cestou stane jakýsi český Michail Chodorkovskij. A nemusí se ani moc snažit: zařídí mu to pan Babiš s komunisty. (Průkazné to zatím moc není, to připouštějí i v MfD. Nejlepší by tedy bylo, kdyby se pan Bakala přiznal. Zatím to nejde, bydlí ve Švýcarsku. Nabízí se model Laušman.

Politika jako koníček. Předseda tzv. Pirátů dostal dnes prostor v Lidových novinách Obmyšleného. Zdůraznil, že všichni Piráti, pokud nejsou uvolněni (jako např. pražští zastupitelé) měli zatím politiku jako koníček. Mají prý ve svých civilních profesích slušné platy a nepotřebují politická korýtka. To je pěkný příklad pohrdání politikou. Politika je profese jako cokoli jiného a není nejmenší důvod, proč by za její provozování nesměl být člověk placen. A to slušně. Politika jako koníček je výraz dost velké nezodpovědnosti.

A nakonec trochu legrace. Papež František (přiznám se, že toho člověka nějak nemám rád) uspořádal v Bologni v bazilice San Petronio velkolepou opičárnu: poobědval společně s 1400 lidmi v nouzi, mj. i s dvaceti trestanci. Dva z nich dobročinnosti svatého muže pragmaticky využili k tomu, že zdrhli. Jen není jasné, zda to udělali ještě před hodokvasem, nebo až po něm.

Sobota 14. října: Říjnový průzkum agentury Focus – hezká příloha k rozhovoru ČTK s M. Kalouskem. Jako pěkný doklad toho, co jsem napsal v komentáři k rozhovoru s M. Kalouskem, by mohl sloužit říjnový volební model agentury Focus. ANO v něm má 26,5% (tedy dokonce o půl stupně pod 27), ČSSD 15,7% (tedy víc než 14), TOP09 7% (tedy víc než 5). Je to třeba chápat jako projev krajní odvahy? Pak tu uvádějí rovněž volební potenciál – což je podle mého skromného názoru naprosto zavádějící údaj, který vychází z toho, že každý volič má víc než jeden hlas a každý volič může volit víc než jednu stranu.

Stíhání bude přerušeno. V kauze Čapí hnízdo bude prý obviněno všech jedenáct lidí, zmíněných v žádosti o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. Taky zdůvodnění je stejné jako na žádosti o vydání. Uvádějí to v dnešním Právu, stejně jako upřesnění, co bude po volbách: poslanci získají svou imunitu zpět a policie bude muset jejich stíhání přerušit a požádat novou Sněmovnu o vydání (půjde tedy o přerušení trestního stíhání).

Kozel na Hrad? Čtyřicet demonstrantů, údajně nacionalistů, demonstrovalo před českou ambasádou v Kyjevě. Demonstrace se účastnil i dospělý kozel coby symbol ČR (odkazem na velkopopovického Kozla, což je zjevně značka na Ukrajině zvlášť populární). Přiznám se, že od té doby, co Miloš Zeman učinil Pražský hrad pro mne nepřístupným tím, že ho nechal obklíčit strážnicemi, kde Vás jeho pochopové perlustrují (pokud se pamatuji, to nebylo ani za Reinharda Heydricha), tedy od té doby tam nechodím. Nicméně zcela platonicky jsem se hned po znepřístupnění Hradu pro lidi, jako jsem já, zabýval představou happeningu, při němž by účastníci přišli k jedné ze strážnic právě s živým kozlem: pustili by nás dovnitř? (kozel by mohl mít košík, aby bylo jasné, že nikoho nepokouše). Ztroskotalo to na tom, že na to nemám formát ani dost času, nevlastním ani kozla a nerad trápím zvířata.

Pro pana Okamuru jsou při výkonu spravedlnosti hlavní policajti. A teď přejdu k novinám Obmyšleného. Tomio Okamura prohlásil v MfD v předvolebním rozhovoru: „Ruku v ruce se sociální revolucí musí také fungovat vymahatelnost spravedlnosti. Motivovat policisty, zvýšit jim mzdy a rozpohybovat soudnictví. My jako jediná strana navrhujeme, aby soudci měli časově omezený mandát na čtyři až pět let, po nichž budou obhajovat svou práci. Chceme zavést hmotnou odpovědnost soudců, státních zástupců i politiků – hejtmanů a ministrů. Kdyby se přišlo na to, že zakázka je předražená, doplatil by politik rozdíl.“ To je řečeno hezky a natvrdo: policajtům přidat a všechny ostatní zbuzerovat. A bude konečně pořádek.

Může se pan Babiš stát vysokým ústavním činitelem, nebo nemůže? Ještě k rozhodnutí slovenského ÚS a co z něho plyne: podle pana Zaorálka se člověk s takovou minulostí jako Andrej Babiš, který je navíc obviněn z podvodu, nemůže ucházet o vysoké ústavní funkce. K tomu musím říci dvojí: za prvé, když ho prezident jmenuje a Poslanecká sněmovna mu dá důvěru, jdou bohužel všechny mravní imperativy stranou. Mravní imperativ by platil jen tenkrát, když by pan Babiš sám uznal, že se nemůže ucházet. (Morálka je vždycky osobní věcí, „mravní zákon ve mně“, jak říká Kant). Obávám se, že k tomu je ovšem pan Babiš, cituji ze Shakespeara, „méně než odhodlán a více než neochoten“. A za druhé, ne že by tohle nebylo důležité, ale hlavní důvod, proč by se pan Babiš neměl stát vysokým ústavním činitelem, je skutečnost, že hodlá zcela nepřijatelným způsobem přebudovat českou demokracii - a neměl by se jím stát ani tenkrát, kdyby byl jinak čistý jako lilium, o čemž mám ovšem vážné pochybnosti. Jenže o tom budou rozhodovat v pátek a v sobotu voliči, spoléhajíce se na morální imperativ, který má každý z nich v sobě. A jsem fakt zvědav.

Co říkají ti, na nichž záleží. V Lidových novinách zase prezentují ty, na jejichž rozhodování na rozdíl od nás obyčejných čičmundů záleží, totiž „politické vyjednávače, stratégy, „insidery“ či podnikatele, jejichž zájmy mnohdy leží v těsné blízkosti politického rozhodování“, jak píše přední člen úderného komanda LN Ondřej Koutník. (Copak je pro Vás, pane Koutníku, třeba zrovna Andrej Babiš? Na svém souboru „insiderů“ jste ho vynechal). Takže např. developer Luděk Sekyra, „sponzor KDU-ČSL“, říká: „Nevidím bezprostřední nebezpečí polského šči maďarského vývoje, kde dochází ke změnám politického režimu“. Pan Sekyra dělá jednoduchou chybu, kouká se do budoucnosti, místo aby se koukal kolem sebe. Bývalý lobbista blízký ČSSD (za nebožtíka Stanislava Grosse, doplňuji) Andrej Surňak zase píše: „Kampaň je vyhroceným střetem téměř všech proti Andreji Babišovi a jsou za ní konkrétní zájmy mocenských skupin sdružených kolem ČEZ.“ No tak tedy skoro všech, to je velmi silný výraz. Hlavně že pan bývalý lobbista ví, kdo je ten černý vzadu (ČEZ). Myslím, že si to přečetl v LN. Lobbista Dušan Palcr si stěžuje, že dnes je skutečně těžké v té politické rovině obhajovat pravdu nebo nevinu (myslím si, že při troše dobré vůle to přece jen jakž takž jde). A konečně, pan Surňak se vyjádřil docela otevřeně: „Je tu s Babišem velká šance na změnu. Měl by dostat šanci ukázat, zda to bude změna k lepšímu, nebo ne. Ostatní ji už měli.“ Tak hlavně že to víme.

Martina Zvěřinu trápí nejistoty. V komentáři v LN totiž píše: „Další velká skupina, která jej (Andreje Babiše, bd) podporuje, vidí hlavní smysl v tom, že by se měla obměnit vládnoucí garnitura i její způsoby. Andrej Babiš určitě nějakou změnu vyvolá, ale nevíme, zda to bude změna žádoucí, je to riskantní sázka.“ Řekl bych, že Andrej Babiš je v této věci jedna velká jistota. Dále: „Miroslav Kalousek v reakci na slovenský Ústavní soud prohlásil: „Rozhodnutí soudu znamená, že ANO vede právoplatně evidovaný udavač StB.“ Což není pravda, je to stále předmětem soudního sporu.“ Slovenský soud ovšem všechna rozhodnutí soudů o tom, že pan Babiš nebyl agentem StB, zrušil. Z toho plyne, že platí to, co je v archivech, dokud pan Babiš nepodá znovu žalobu a soud mu pravomocným rozhodnutím nedá za pravdu. Taky závěr článku, že „rozhodně proti sobě nekandidují andělé a ďábli“, je poněkud demagogický. Jistěže, politici jsou lidé smrtelní a hříšní, stejně jako my všichni. To ovšem nic nemění na tom, že proti sobě stojí liberální demokracie a právní stát na jedné straně, a stát jako rodinná firma a zjednodušená demokracie na druhé straně, a že je možné si vybrat, jednoduše a rozhodně, tu správnou stranu.

Neděle 15. října: Lubomír Zaorálek zaříkává Babiše. Právu poskytl v sobotu rozhovor volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. Je poměrně obtížné najít v něm něco, o co by se čtenář zarazil. Připadá mi trochu zajímavé, že pan Zaorálek nevylučuje koalici s ANO (ovšem bez Pánů Babiše a Faltýnka) a upozorňuje, že koaličním partnerem ANO může být po volbách ledaskdo: „ANO, TOP09 a ODS si jsou programově blízko“. To souzní se základní myšlenkou pana Zaorálka z podzimu minulého roku, že je třeba vyhlásit znovu boj zrádné pravici - ovšem s tím rozdílem, že do ní teď zahrnou i Andreje Babiše, a tím ho definitivně zničí. Zatím to na to moc nevypadá.

Václav Klaus: spadlo na nás popření. Václav Klaus v sobotu napsal: „Nežádám vést staré války, ale bráním se dopustit popření všeho a zneuznání všeho, o co nám v postkomunistické éře šlo. O co jsme – při vší své nedokonalosti, nesvornosti a názorové protikladnosti – usilovali. Tím byla svoboda, demokracie, státní suverenita, znovunalezení národa a jeho svébytnosti, zajištění prosperity a národní sounáležitosti. O to jde i v těchto volbách. Skoro nikdo to však neříká tak výslovně.“ To bych celkem bral se dvěma výhradami, které jsou bohužel zcela zásadní. Za prvé, hrozně mne tam tahá za uši „znovunalezení národa a jeho svébytnosti“ a „národní sounáležitost“. Nezdá se mi, že o to by zrovna dnes šlo, svébytnost a sounáležitost nám nikdo brát nebude. Bylo legitimní se na ni odvolávat za totáče, kdy jsme neměli vůbec žádnou politickou instituci (všechny je pro sebe zrekvírovala ruská koloniální správa), a jediné co nám zbylo, byl „národ“ jako duchovní instituce, zakotvená v české demokratické tradici, jíž jsme byli ovšem patřili do Evropy a Západu (pro mne jsou v té věci rozhodující čtyři jména: Palacký, Havlíček, Masaryk a Emanuel Rádl). Protože druhé dvě třetiny exprezidentova článku obsahují standardní proklínání EU a NATO i jakési pochopení pro Tomia Okamuru, mám dojem, že to, co nazývá Václav Klaus svobodou a demokracií, se od toho, co si pod těmi pojmy představuju já, tak nějak dost liší. A druhá věc: jak může Václav Klaus v takové souvislosti, o niž mluví, vynechat jméno Andrej Babiš? Ale hned si taky odpovídám: jak by nemohl, když to publikuje v tiskovině (Mladá fronta Dnes), jejímž je Andrej Babiš Obmyšleným!

Tak či onak, nějací nerozhodnutí tu pořád ještě jsou. V druhé tiskovině Obmyšleného (Lidové noviny), jsem si přečetl o „unikátním průzkumu společnosti Behavio a katedry sociologie FF UK“, podle něhož 51% obyvatel s volebním právem stále váhá, komu dát hlas nebo zda k volbám vůbec jít. Jiné agentury mluví jen o čtvrtině. Tak či tak, pořád, do poslední chvíle má tedy ještě smysl se o něco snažit. Podle téhož článku se prý proti Babišovi před volbami zformovala neformální koalice. Nic podobného se ovšem ani náhodou nestalo.

Demokracie a ústavní pořádek bez demokratů nefunguje. Přímo hymnus nechumelismu napsal do přílohy Orientace šéfkomentátor Obmyšleného Petr Kamberský. Pozoruhodné mi připadá, že pan Kamberský věří v demokracii, svobodu lidské volby a český ústavní pořádek, to vše an sich. Jakoby mohly fungovat samy o sobě, nebo jako by je mohli provozovat Blaničtí rytíři, o nichž hovoří. Taky je dosti směšná představa (právě v téhle souvislosti), že lidé, kteří by rádi zbourali demokracii (je jich hodně a zmocnili se vlivných postů v politice i v médiích, na ta nezapomeňme), budou muset po řadu let zdolávat odpor liberální demokracie a ústavního pořádku, které budou fungovat samy o sobě a dlouhá léta samospádem. Demokracie, kterou demokraté opustili a zmocní se jí ti druzí, přestane být demokracií ráz dva.

Hádat se s panem Kamberským ovšem nemá valný smysl. Proto jen opisuji jeho úvodní věštbu s tím, že bude dobré se k ní za rok, za dva, za tři a za čtyři vrátit (tj. 15. října 2018, 2019, 2020 a 2021) a zabilancovat si. Pokud bych tu náhodou už nebyl, ať za mne laskavě někdo zaskočí. Takže cituji:

„Houbeles. Nerozhodne se nic. Ať budou povolební vyjednávání jakkoli složitá, ať vyhraje „dobro“ nebo „zlo“, žádná revoluce ani kontrarevoluce nepřijde. Nedovolí to volební systém, nedovolí to ústavní pořádek, nedovolí to zájmy partají a v posledku to nedovolí ani otloukánek volič, který by jakékoli zásadní otočení kormidlem musel potvrdit v několika dalších hlasováních.

Nedosti na tom: ať už dopadnou volby jakkoli, i po nich se tu bude žít poměrně příjemně, ačkoli zdejší platy jsou oproti Německu třetinové a máslo o čtvrtinu dražší.“

Pondělí 16. října: Dvě ze zajímavějších události dne, totiž schůze Poslanecké sněmovny k případu Lithium a volební debata v České televizi na téma, zatím (když píšu tyto řádky) probíhají. Ke schůzi PS se tedy vyjádřím jen předběžně, volební debatu si nechám na zítřek.

Důležité je udržet distanci mezi farmáři a čuňaty. Nejprve však poslední z volebních modelů, který dnes předložila agentury Median. Od zítřka už je zveřejňování předvolebních průzkumů zakázáno. Babišovo ANO má podle něho 25% (je to relativně málo, ale souvisí to s tím, jak je „nastavena laťka“ pro všechny strany (ČSSSD má 12,5%, ODS 9%, TOP09 6%). Náskok ANO před ostatními je i tak minimálně 12,5% (tedy před druhými sociálními demokraty; ANO má přitom dvakrát víc než oni, je to tedy i tak obrovitý náskok). Prý by teď ANO potřebovalo minimálně dva koaliční partnery: řekl bych, že s tím nebude mít až takový problém. Důležité je, aby kromě ANO, dalších antisystémových stran (KSČM, Piráti, SPD) a případní další „spolupracovníci“ tu zbyly taky strany, případně uskupení stran, případně aspoň jednotlivci, co bude ochotni bránit i v této situaci na půdě Parlamentu ČR „Staré pořádky“ (polistopadový demokratický režim), a aby mezi těmi nimi a ostatními byla jasná, ostrá, nesmazatelná hranice. Aby budoucí PS nebyla orwellovská hospoda z Farmy zvířat, kdy v lavicích společně zasednou farmáři s čuňaty a už se ani nebude dát pořádně poznat, kdo je farmář a kdo je čuně. Nejvíc se bojím toho, aby tu nakonec nevzniklo něco na způsob Charty 77, kde se sešli komunisté s lidskou tváří s těmi ostatními na základě všeobecného pardonu: všem nám přece šlo v minulosti o jedno, to jest o lidská práva! To je falešný kompromis: bylo jistě žádoucí, aby se spolu sešli, ale ne na základě takového falešného kompromisu.

Proč se od toho pořádně nedistancovali! Pokud jde o schůzi PS, už jsem to tu vlastně napsal: za základní věc považuji, že by nikdo, kdo to s parlamentní demokracií myslí aspoň trochu váženě, neměl přistupovat na falešnou hru, že se jedná o standardní jednání Poslanecké sněmovny. Není to pravda, jedná se o nedůstojný veřejný spektákl přenášený v přímém přenosu, jehož smyslem ani nemůže být věcné projednání problému (problém Lithium a ministerské memorandum), protože Sněmovna už na to nemá ani časový prostor, ani dostatečný mandát. Dostatečný prostor je pouze pro předvolební exhibici. Vím, že je to velmi těžké: ANO, komunisté i Okamura ten prostor dostanou tak jako tak a někomu se může zdát, že ČSSD jen sklízí plody své problematické politiky někdy od roku 2011, kdy nejprve vytvořila příležitost pro Andreje Babiše, pak s ním vstoupila do koalice a nakonec mu umožnila, aby se na ní profiloval až do dnešních smutných konců. Je to tak, ale sociálním demokratům je to v zájmu dobré věci nutné odpustit. Ale říci komunistům, Okamurovi a dalším: jistě, nemůžeme Vám v této ohavné exhibici zabránit, řekneme jenom jasně a pokud možno všichni, co si o ní myslíme, a nebudeme ji legitimovat tím, že se do té hry zapojíme (např. rádoby věcnou kritikou, podáváním návrhů na jiné usnesení, než aby se toho okamžitě nechalo, atp.). Bohužel se to nestalo, tedy nestalo se to s dostatečným důrazem.

Jediný, kdo na spektáklu vydělá beze zbytku, jsou komunisté a Okamura. O trochu hůř je na tom Andrej Babiš a jeho rodinná firma: uvízli v tom drápkem, když ministr Brabec ministru Havlíčkovi jeho postup vlastně požehnal. Ještě hůř je na tom ODS, protože se po ní kritici mohou vozit jako po tom, kdo to v minulosti všechno začal. A TOPka si může myslit, že je za vodou. Ano, je za vodou. Stejně jako byla (tedy respektive myslela si to) v létě roku 2013. Tady nejde o obsahovou záležitost, nýbrž o ryze formální záležitost: zneužití PS k předvolební agitaci. Ale je to sice záležitost ryze formální, ale přitom zároveň naprosto podstatná.

Pondělí 16. října, pokračování předchozího zápisu: A na závěr cituji to, co jsem si právě přečetl na Českých novinách: „Sněmovna dnes požádala vládu, aby zrušila platnost memoranda o lithiu, které podepsal s australskou těžařskou firmou European Metals Holdings krátce před parlamentními volbami ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček (ČSSD). Končící dolní komora také uvedla, že lithium by měl v Česku těžit státní podnik. Návrhy usnesení poslanci přijali zhruba po devítihodinové debatě. Podpořili jen dva ze čtyř návrhů, které předložili poslanci KSČM, a návrh hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Pro jiná navrhovaná usnesení, mezi nimi vládní KDU-ČSL a opoziční TOP 09, se ve Sněmovně potřebná většina nenašla. Dolní komora požádala vládu, aby "memorandum vzhledem ke zřejmé neurčitosti jeho předmětu prohlásila za nulitní". Komunisté ještě prosadili text, kterým Sněmovna říká, že memorandum je nezávazné a nemůže mít vliv na případné arbitráže podle dohod o ochraně investic. Okamurovo hnutí uspělo s návrhem o těžbě lithia prostřednictvím státního podniku, přičemž zisk by měl být příjmem státního rozpočtu. "V případě dalšího využití lithia je nutné podpořit projekty zajišťující jeho zpracování na území České republiky podnikatelskými subjekty se sídlem na území České republiky," stojí dál ve schváleném usnesení.“ Nemám zatím k dispozici výsledky hlasování, ale je to docela hezké závěrečné Waterloo této Sněmovny a zároveň výmluvný signál, jak bude vypadat ta příští.

Úterý 17. října: a ještě jedna, závěrečná poznámka ke včerejší schůzi Poslanecké sněmovny. Je mi líto, byla to potupná kapitulace dodělávající Sněmovny před nastupující autokracií. Schůzi svolala a ovládla ad hoc koalice ANO – KSČM – SPD. Závěrečná usnesení byla zcela v jejich režii. ČSSD byla v defenzívě. Demokratická opozice se od socanů štítivě odtáhla: jistě, co jí zbylo?

Upřímně řečeno, zbylo jí jedno, což bohužel neudělala: distancovat se od té odpudivé předvolební maškarády jako od celku: umírající sněmovna úkoluje umírající vládou o problému, o němž by měla jednat přinejmenším půl roku a v klidu. Měli jednoznačně odmítnout pořad schůze. Udělali to pouze Kalousek, Němcová a Korte a Kováčik jásal. Navíc nikdo jasně a zřetelně neřekl, proč je třeba pořad schůze neschválit. A pokud by to neprošlo, dále už se na opičárně nepodílet. Účast na opičárně opičárnu legitimizuje. A především platí, jako při všem, co zavání třeba neuvědomělou kolaborací: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Středa 18. října: V ČT se zjevně zase mluvilo od věci. Nejprve ještě poznámka k pondělní debatě na ČT24: téma bylo na první pohled obecnější a proto atraktivnější (Stav demokracie v ČR). Nemohl jsem se na to koukat na celé (upřímně řečeno jsem to ani nevydržel). Během první hodiny a něco toho pořadu se mluvilo o prezidentovi a jeho ústavních pravomocech (což s volební kampaní ani tak nesouvisí, v ní jde o Babiše zvlášť a nesystémové stany všeobecně) a pak o volebním zákonu (přičemž ale podstatná a nejproblematičtější část novely volebního zákony, reglementace „registrovaných třetích osob“ zůstala úplně stranou. Čili zase mluvení od věci. Karel Schwarzenberg se snažil upozornit na věc během dnešní mánie všechny kontrolovat a sekýrovat velmi zásadní, totiž na to, že demokracie musí stát na důvěře. Marně, nikoho to nezajímá, a přitom to se stavem české demokracie souvisí zcela podstatně.

A ještě jedna věc, vlastně maličkost, zdánlivě vnějšková: bylo zajímavé sledovat pana Okamuru a pana Mikuláše Ferjenčíka. V útočnosti projevu a v arogantním, povýšeneckém šklebu jsou si velmi, velmi podobní, i když panuje všeobecný názor, že obě strany jsou si zcela zásadně nepodobné. Nevěřte tomu!

Schůze k lithiu: Selhala sněmovna jako celek. A ještě pár poznámek ke pondělní schůzi PS. Titulek v Právu zní: „Z lithia si poslanci udělali mítink“. Fajn, jen je třeba říci kteří: KSČM, SPD a ANO. Bylo by neblahé to svádět třeba na ČSSD, která byla jen obětí něčeho, na co neměla přistupovat a co měla odmítnout i ODS a TOP09. Jinak je třeba říci, že jako volební antikampaň to bylo od ANO, KSČM a SPD dobře připravené a provedené. Nenarazili na žádný odpor. Vybrali si to nejdemagogičtější téma, jaké je možné ve volební kampani zvolit, totiž „národní zájmy“. Měli kliku, proti nim stála malá skupina dezorientovaných matlafousů. Miroslav Kalousek prohlásil, že v Kauze lithium selhala vláda jako celek. Myslím, že teď je vhodná chvíle zejména zdůraznit: v sobotní schůzi selhala (končící, odcházející) Sněmovna jako celek.

S tím, že paní Němcová, pan Kalousek a pan Korte udělali to, co měli: hlasovali proti schválení pořadu schůze.

A konečně, co z toho všeho bude? To jest, zda a jak to ovlivní volby? Vzhledem k průběhu schůze (jen nedovedu posoudit, jakou měl přenos opravdu publicitu) to vypadá, že tratit bude Hlavně ČSSD. O tu taky šlo, ještě pořád z řady trpajzlíků velikostí trošku vyčnívá. (Z toho, co jsem viděl a slyšel a četl, mi nějak vůbec nevyplývá, že by ČSSD byla selhala – jen nerozumím tomu, proč memorandum podepsali těsně před volbami, ale to znamená jen, že se provinili neopatrností. A vydělají na tom nejvíc KSČM a Piráti (ANO v tom přece jen prstíčkem uvízlo). KSČM na účet ČSSD, ovšem.

Čtvrtek 19. října: Budou předčasné volby? na serveru Reportér se těsně před moratoriem na volební průzkumy objevila volební prognóza sociologa Jana Herzmanna. Není na ní nic dramaticky nového, jen mne zarazily dvě věci: za prvé, autor počítá mezi tradiční strany taky komunisty. Komunisté jsou přitom tradičně, už od listopadu 1989, strana antisystémová. A za druhé, zmiňuje možnost předčasných voleb. Připadá mi to vyloučené, i kdyby výsledky umožňovaly úvahy tímto směrem. Babišovo ANO a velmi pravděpodobně i Piráti a SPD na tom nebudou mít vůbec žádný zájem. Žádný zájem na tom nebude mít ani prezident Zeman. Těch, co by na tom zájem mít mohli, bude strašně málo. Dá se tedy předpokládat, že se nanejvýš, pokud se Babišovi vládu s přehledem sestavit nepodaří, „něco upytlíkuje“. Co by si od toho člověk mohl slibovat dobrého, mne nenapadá.

Osobnosti útočí. Ve středu večer proběhla na Hradčanském náměstí demonstrace, kterou pořádala iniciativa „Proč? Proto!“. Bylo na ní údajně asi tři sta lidí. Soudě podle fotodokumentace každý z účastníků držel velkou papírovou ceduli, takže to dělalo dojem, jako by zaplnili polovinu náměstí. Filozof Václav Němec tam podle ČTK varoval před tím, že volby mohou být cestou k likvidaci demokracie, pokud zvítězí tyranie většiny nebo tyranie populistů, kteří většinou manipulují. Doporučil "hrobaře vyprovodit svinským krokem". Opravdu, byla to výrazně demonstrace menšiny.

V podobném duchu se nese prohlášení občanů k volbám, které podepsalo víc než šedesát lidí převážně z okruhu Charty 77. Cituji z něho: „Je nám z několika stran podsouváno, že tyto volby mají skoncovat se starým „podlým“ světem. Nikoli! Mají být novým rozdáním karet v rámci vyvažování různých zájmů a mocí, které zajistí kontinuitu naší země a tím i naši prosperitu. Naše zastupitelská demokracie vykazuje mnohé nedostatky, tedy odstraňujme je – neodstraňujme však zastupitelskou demokracii!“ To je bezva, zbývá o tom už jen přesvědčit pány Babiše, Filipa, Bartoše a Okamuru.

Prohlášení a akce tohoto typu mne naplňují hlubokým zoufalstvím: úplně stejný pocit jsem totiž měl v roce 1970: spousta lidí mi vykládala přesně to, co jsme si s přáteli mysleli, říkali a psali v časopise Tvář zhruba po šest let předtím. Vykládali mi to jako svůj nejnovější objev. A vykládali mi to přesně ve chvíli, když už na to všechno bylo definitivně pozdě.

Proto se podobných demonstrací, jako byla ta na Hradčanském náměstí (podobná má být dnes odpoledne na Malostranském) neúčastním. A prohlášení bych ani dost dobře podepsat nemohl. Nejsem totiž žádná osobnost.

Čtvrtek 19. října (pokračování): Polovina Čechů čeká krizi EU a západní civilizace, zejména profesor Bárta. Prof. Miroslav Bárta je mi sympatický kvůli své profesi. Když o něm slyším, vždycky si vzpomenu na povedený román Kingsleye Amise. Tím si odreagovávám stres, který ve mně vyvolávají jeho dalekosáhlé úvahy z oboru filosofie civilizací. Pan profesor je jakási učenější obdoba Vlastimila Vondrušky: ten se pohybuje spíše na půdě populární filosofie dějin. Oba spojuje to, že jsou to výrazní myslitelé dnešních Nových pořádků a člověk je nemůže jen tak přehlédnout. V Právu dnes citují chmurnou věštbu prof. Bárty, pronesenou na investiční konferenci zvané Vyšehradské fórum 2017. Podle pana profesora civilizace ve své momentální formě zaniká v okamžiku, kdy zaniká její systém hodnot, symbolický svět a dorozumívací jazyk. Kolaps však podle něj neznamená zánik ani vyhubení jejích nositelů, z kořenů zaniklé civilizace obvykle vyrůstá nová, jde o transformaci. Zdůraznil, že principy, které civilizaci vynesly vzhůru, se většinou pak na svém vrcholu stávají samoúčelnými a to, co způsobilo pokrok, ho zase srazí dolů… Pokud systém začne dlouhodobě spotřebovávat více energie, než je schopen vyrobit, nemůže udržet svou složitost ani ji dále rozvíjet. Nakonec dojde v důsledku vnitřní akumulace dluhu k rychlé a zásadní ztrátě složitosti v důsledku nedostatku zdrojů a ke zhroucení do sebe.“ Vidím to daleko jednodušeji. Problém „civilizace“, nějakého lidského společenství, začíná tam, kde lidé přestanou věřit. Například když ztratí společné sdílené náboženství. Pak se stávají bezbrannými i vůči těm, kteří nějaké mají, byť neskonale primitivnější, než bylo, vlastně je to, kterého se oni tak snadno vzdali. Pak se těch s primitivnějším náboženstvím hystericky bojí, a bojí se jich právem, protože vědí, že jsou proti nim svým způsobem bezbranní. Člověk se neliší od opic jen tím, že umí pracovat, ale že má ještě navíc osobní a zároveň sdílenou víru, bez níž si nepomůže, ani kdyby se udřel k smrti. Může pak už jen spekulovat a filosofovat jako prof. Bárta, egyptolog. Lidé, kteří přišli o společnou víru – a to vlastní vinou, jinak to ani není možné – jsou ztraceni.

To jen tak na okraj volební katastrofy, která se na nás právě řítí.

Souboj titánů, zatím jen v Babišovinách. V Lidových novinách předvedli s malým předstihem ideový souboj svého Obmyšleného s Hlavním sparingpartnerem Zaorálkem (mají tu kampaň docela dobře promyšlenou, s Miroslavem Kalouskem by panu Babišovi takové hrátky asi nevyšly, a proto se konfrontaci pečlivě vyhýbá. Babiš ovšem triumfuje, povedla se mu předvolební sněmovní prezentace v pondělí („Naštěstí nám Poslanecká sněmovna nakonec velkou většinou dala za pravdu v tom, že memorandum (o lithiu, bd) je nesmysl a je třeba ho zrušit“). Pozoruhodná je jen jeho nervozita z Okamury, on je člověk poměrně spontánní a je znát, že se ho zřejmě trochu bojí. Jinak jde vlastně o monolog, přerušovaný tu a tam otázkami obou novinářů, ti pro forma tu a tam proti některým formulacím protestovali (už to mají docela dobře nacvičené). Výlev se nápadně podobá promluvám strýce Pepina z Hrabalových próz, jen to je o politice a není to taková legrace.

To pan Zaorálek zdaleka není takový formát. Jediná story, kterou vypráví, je příhoda, jak ho v lese pronásledoval jakýsi duch a strašil ho Friedmanem a von Hayekem (zřejmě to nejstrašnější, co se může pravověrnému socialistovi bez přívlastků stát). Hádat se moc nechce, zlobí se na „pitomé kauzy“ a rád by se nějak domluvil, s Čapím hnízdem (tedy zjevně s tou kampaní) nemá nic společného. „Kdybych mohl Babišovi normálně říct: „Poslyšte, tohle je hovadina, budeme tratit všichni, v té vládě jsme byli spolu. Takhle jenom pomůžeme politickým podnikatelům, jako je Okamura, ten na tom vytříská kapitál jako ten jediný spravedlivý a pak se ta jeho bandička zase po volbách popere o peníze, které dostane od státu. To je nejhorší možný vývoj.““ Řekl bych, že ČSSD dopadne v těchto volbách strašně, a to i díky tomuto lídrovi.

Sobota 21. října 13.00 hod: omlouvám se za výpadek, ve čtvrtek a pátek mi bylo dost zle (viróza, nezemanovského typu, ty zemanovské si už vzhledem ke své zchátralosti nemohu dovolit; chápu to v této politické situaci jako jakési prokletí, ale zároveň také jako požehnání – aspoň mi nehrozí, že bych se uchlastal). Snad to dnes nějak zvládnu. Pokusím se o pár komentářů v průběhu sčítání hlasů. Nejprve poznámky k tomu co už bylo.

Superduel na Nově Čtvrteční superdebaty nelze pominout: ta na době byla strašlivá: vůbec se nemluvilo o podstatě věci, zjevně se souhlasem obou zúčastněných (pánové Babiš a Zaorálek). Byl to duet dvou vřískajících buranů, kteří dokázali každé z těch témat, o něž nešlo, ale přesto se o nich muselo mluvit, převést na árii na jednu notu: hříchy Andreje Babiše coby představitele odvěké zrádné pravice (Zaorálek), neschopnost „standardních stran“, to jest ČSSD, provést cokoli kloudného od vzniku ČR obecně a v v posledních čtyřech letech zvláště – dokázali jen házet klacky pod nohy Andreji Babišovi při jeho skvostných výkonech (Babiš). Občas se do té vřavy mísil i moderátor, který se jen velmi obtížně dostával ke slovu. Pak řvali všichni tři najednou a bylo to ještě o fous horší. Myslím, že podobnou diskusi jsem na televizní obrazovce ještě neviděl (přiznám se ovšem, že na Nově se dívám spíš na americké detektivky). Výsledný dojem: to, co produkuje Andrej Babiš, je únavná odrhovačka. To, s čím přišel pan Zaorálek, není ani únavná odrhovačka. Je to nevýrazné bláto, z něhož tu a tam vyčnívá poukaz na to, jak pan Babiš odírá náš pracující lid. Kdyby kandidoval proti panu Babišovi dr. Gustáv Husák (vím, nejde to, naše ústava zatím účast mrtvol ve volebním klání nepovoluje), říkal by nejspíš zhruba totéž.

Pan Babiš prohlásil o svém sokovi: „Je to tlučhuba, ale aspoň nekrade.“ (Možná že v zákulisí to zní: je to tlučhuba, a chudák malá, nešika, ještě k tomu ani nekrade). Myslím, že toto (veřejné) prohlášení pana Babiše voliče nějak osloví a promítne se do konečného volebního skóre ČSSD versus ANO).

Superdebata na ČT Dopadla ve srovnání se soubojem titánů na Nově líp. Moderátor byl přece jen zručnější v tom, že se mu podstatně lépe dařilo zabránit tomu, aby všichni účastníci mluvili najednou (to by bylo strašné, bylo jich deset). V první části se navíc hovořilo aspoň trochu k meritu věci (plus mínus: co znamenají tyto volby pro další osud české demokracie). Aspoň trochu přehled divák dostal (diskuse deseti lídrů je ovšem strašně nešťastný formát, prostor pro každého z nich je malý). Pánové Babiš a Zaorálek dorazili z Novy vlastně až poté, co se Tomio Okamura vehementně obul do Andreje Babiše (za jeho kritiku financování volební kampaně SPD). Když pan Babiš přišel, ukázalo se, že na Okamurovy protiargumenty není ani trochu připraven (to je pro způsob polemiky pana Babiše typické, vychází vždycky z toho, že objekt kritiky nebude moci odpovědět). Nastala hvězdná chvíle Tomia Okamury, neštěstí jediná ten večer. Pan Babiš byl zjevně po celou dobu diskuse už dost unavený, je hezké, že na tom člověku je taky něco lidského – pan Zaorálek naopak buď unaven nebyl, nebo to u něj vyjde nastejno, ať už je unaven, nebo ne.

Další pozitivní moment spočíval v přítomnosti „publika“. Vím, že to byly jen přizvané divácké lobby pozvaných stran, ale přesto se mi zdálo, že na největší drzosti a kraviny přece jen ti lidé reagovali spontánně a jako normální publikum (zřejmě když dáte dohromady dvě stě lobbistů, nic jiného jim nezbude a začnou se ze situace chovat aspoň trochu jako normální obecenstvo, zajímavý úkaz).

Můj celkový dojem byl aspoň trochu optimistický: pořád ještě se o volbách dá mluvit aspoň trochu věcně, a pořád se na to, co se říká, reaguje aspoň trochu tak, jak by člověk čekal. Ale možná, že přeháním, a pak: Nova nastavila laťku zatraceně nízko.

Moje zlomyslná prognóza volebního výsledku. V pátek ráno, v době, kdy mi bylo úplně nejhůř, mne volali z Ihned.cz. 5ekli, pokud se nemýlím, že shánějí prognózy různých lidí, co se tak či onak zabývají politikou, jak volby dopadnou. S tím, že to samozřejmě zveřejní až po uzavření volebních místností. Omluvil jsem se, i když jsem dva dny předtím, když jsem se ještě cítil ok, uvažoval o tom, zda bych neměl přijít s takovou vlastní prognózou. A tak ji tu (starou dva dny) předkládám teď. Vycházím z toho, že všichni si volby představují tak, jak dopadnou nejpravděpodobněji. Já zvolím opačnou možnost. A Zase ne docela opačnou – se zachováním některých základních parametrů, které nejspíš vyjdou. Jinak se musím přiznat, že do mé věštby se mísí trochu to, že jsem svou povahou škarohlíd. Myslím s totiž, že tyhle volby mohou dopadnout velmi překvapivě: jedno je však jisté: ani náhodou nemohou dopadnout dobře.

Takže:

První místo: Andrej Babiš, ANO: 22%. Jeho pozice je trochu choulostivá: přece jen se už čtyři roky ochomýtá na výsluní moci, aby mu mohli všichni bez dalšího uvěřit, že za nic nemůže. A pořád mele dokola to samé.

Druhé místo: Tomio Okamura, SPD: 16%. Nefalšovaná protestní strana, do ničeho se nezapletl, protože se jeho uskupení brzy po posledních volbách stačilo včas sesypat. Je to protestní strana pro lid. Odebere hlasy Babišovi, sociálním demokratům, možná i komunistům.

Třetí místo: KSČM: 14%. Stálice naší politické scény. Za miliardu let bude už průměrná teplota na zeměkouli 500°C, ale komunisté budou mít pořád 14%. Je to strana zároveň protestní i systémová (systémově protestní). Neodebere hlasy nikomu a nikdo neodebere hlasy jí, ani to nejde.

Čtvrté místo: Piráti, 12,5%. Protestní strana pro fajnšmekry a intelektuály. S Okamurou si nezadá, zato jediná slíbila, že bude zavírat (z legrace, ovšem). Přiznám se, že toto uskupení je mi z celého spektra neodpornější. A odeberou hlasy ANO a TOP09.

Páté místo: ČSSD, 11%. První strana Starých pořádků. Hlavní poražený volebního klání. Neodeberou hlasy nikomu.

Šesté místo: ODS, 9%. Proti posledním volbám by si o fous polepšili.

Sedmé místo: KDU-ČSL, 6,8%.

Osmé místo: TOP09, 6,2%.

A konečně deváté místo, první pod 5% hranicí: STAN, 4,8% (kdyby kandidovali spolu s lidovci, dostala by se koalice do PS; moc bych jim takový výsledek oběma přál, za to, jak se chovali už dlouho před volbami).

Vím, že to tak nebude. Ale snad i špatný odhad může vnést trochu jasna do situace.

Starý, zkušený sup v akci. A už jen malá poznámka na téma „nynější chování prezidenta České republiky“. Nejlépe by se dalo vystihnout biblickým „Kde je mrtvola, slétají se supi.“ Pan prezident dostal signál, že „některé strany“ chystají povolební obstrukce až sabotáže,aby zablokovaly zvolení vedení nové sněmovny. Tak nebude možné jmenovat nového premiéra (je to vůbec pravda?) a ve funkci až na další zůstane Sobotkova vláda. Proto prezident chce využít maximální lhůty 30 dnů, než sněmovnu vůbec svolá, aby se všechno předem spytlíkovalo kabinetně a pak už to šlo jako po drátě.

Nemám teď čas zjišťovat, jak je tomu doopravdy. V každém případě je to ovšem tak, že během této doby bude existovat interregnum s vládou ve vzduchu a s neexistující důležitější částí parlamentu. Včera večer jsem se v televizi chvilku díval na film o francouzském králi Jindřichu IV. Shodou okolností na tu, která byla věnována Bartolomějské noci. Jistě, dnes už jsme dál, pokud by se něco takového stalo, bude to provedeno humánněji. Aspoň doufám. Ale třeba jsem naivní.

Sobota 21. října, 14.40 hod.: zatím je sečteno jen asi 35% hlasů, což ještě nelze považovat za nějaký výrazný náznak relevantních výsledků. ANO má 31,62% (z toho by se dalo usuzovat, že získá nad 25%, tedy výrazně víc, než velká většina průzkumů. Nedá se čekat, že by nějak výrazně oslabilo). Druhá je SPD s 11,53%. Třetí ODS má 9,73 a je těsně před Piráty (9,52%). KSČM má 8,99% (to mne, upřímně řečeno, překvapuje). ČSSD dosáhla zatím 7,82, což mne těší, protože je to spravedlivá odplata za Velkou protikorupční revoluci a výrazný krach dnešního lídra Zaorálka. Vy měkoty, vy pařezy, vy duby!!! Lid neuvěřil, že pan Babiš patří do triumvirátu s panem Fialou a panem Kalouskem, naopak, myslí si, že tam opatří pan Zaorálek. KDU-ČSL má 5,87% a nevěřím, že by ještě moc vzrostla. Zato STAN má 5,03 a moc nevěřím, že by se nad 5% hranicí udržela. TOP09 je otázka – má pořád ještě šanci, že se přes 5% dostane. Nebude to asi o moc.

Průběžný výsledek je deprimující, jeden obr a nějak moc trpajzlíků. Jak by z toho mohlo vyjít něco aspoň trochu malounko snesitelného, si nedovedu představit.

Sobota 21. října 16.20: V tuto chvíli je podle mých zkušeností v zásadě rozhodnuto, změnit se mohou už jen nuance. ANO neopatrně ztratilo (30,81), SPD rovněž (11,21). Obojí je lidová verze Nových pořádků. Piráti přibrali (intelektuální verze Nových pořádků, teď se dočítají obvody z velkých měst). KSČM má 8,34, ČSSD 7,59 – obě strany výrazně vyluxoval velký bratr Andrej Babiš. Pokud jde o KSČM, předlistopadový režim konečně výrazně prohrál – právě v konfrontaci s Novými pořádky (je to modernější varianta). ODS jako jediná strana Starých pořádků je lehce nad 10% (10,48), je to lidová verze Starých pořádků, roli hraje i lehká averze k EU, lehký děs z uprchlíků a migrantů i lehce skrytý důraz na „národní identitu“. Zde je jakási latentní kompatibilita s Novými pořádky všeobecně a s ANO zvlášť. KDU-ČSL má 5,96 a asi ještě lehce, malounko ztratí, STAN se vznáší nad propastí a může do ní ještě na poslední chvíli hupsnout. TOP09 je na tom velmi špatně.

Vlastně hlavní otevřená otázka je osud STAN.

Sobota 21. října, 20.45: K dispozici jsou teď už skoro kompletní výsledky voleb kromě jednoho jediného okrsku. Uvedu přehledně výsledky jednotlivých stran s přepočtem na mandáty, převzal jsem jej ze serveru Obmyšleného Idnes, myslím, že nemají důvod fixlovat. Plus vlastní komentář:

ANO, vítěz voleb: 29,44%, 78 mandátů. Přiznám se, že tak drtivý úspěch jsem nečekal. Strana zjevně vyluxovala hlavně ČSSD a KSČM. Bude si teď vybírat, kdo vůbec a hlavně kdo z někdejších koaličních partnerů bude mít tu čest nosit panu Babišovi v hubě bačkory. Pan Babiš se už nechal slyšet, že vláda bude daleko víc jeden tým (nikdo nebude mít dost prostoru na rozběh, aby si mohl vyskakovat). Zároveň Andrej Babiš naznačil, že se západní spojenci nemusejí bát nějaké změny, pokud jde o českou politiku v EU a v NATO. A rád by obnovil koaliční spolupráci s ČSSD a KDU-ČSL: měla by jen slabou většinu tří mandátů, ale v obou stranách by mohly proběhnout strukturální změny, které by zvýšily jejich spolehlivost (ani jedna nebyla úspěšná, i když míra neúspěšnosti je nesrovnatelná).

ČSSD byla v posledních měsících příjemně nahnilá a její lídr Zaorálek dopadl, jak se dalo čekat, jako sedlácí u Chlumce. Výsledek: 7,27%, 15 mandátů. Předpokládal jsem neúspěch, ale tak strašlivý debakl jsem nečekal. Ne že bych ho panu Zaorálkovi nepřál. Jeho koncepce návratu ke starému dobrému konceptu pravolevého neúprosného třídního boje byl pokus znovu napojit ČSSD politickou nenávistí (ať bylo Bohuslav Sobotka jakýkoli, tohle neprovozoval), tedy něco hluboce nemravného. A taky to z prakticky věcného hlediska byla blbost.

KDU-ČSL tratila jen cca 1% (výsledek: 5,8%, 10 mandátů).

Vítěz mezi všemi poraženými je ODS (11,32%, 25 mandátů). Strana hodlá držet vysoko prapor pravice (v tom napodobují Zaorálka, v modré poloze). Koalici s Babišem i podporu z opozice odmítají, ale v ČT24 za takovou spolupráci velmi úpěnlivě orodoval nezávislý politolog Michal Klíma: choval se tam velmi aktivisticky. Miroslava Kalouska předseda Fiala utřel a odkázal do patřičných mezí: prý není na místě uvažovat teď o spojení pravice, a zvlášť to není na místě od pana Kalouska. Já si nevšiml, že by zrovna tohle Kalousek řekl (šlo mu snad o spolupráci demokratických stran), ale i tak, já bych si takové poznámky v téhle situaci odpustil.

Pak jsou tu dva vítězové, kteří snad ani mezi poražené nepatří: Okamurova SPD (10,64%, 22 mandátů) a Česká pirátská strana (19,76%, rovněž 22 mandátů). Obě jsou nové, antisystémové strany a mají s Babišem hodně společného. Jsou s ním ideově kompatibilní, každá po svém. A po jakýchsi korekturách mají hodně společného i spolu: každá z nich je trochu jiným subsetem jednoho velkého celku, který v úplnosti nejlépe představuje pan Babiš se svým konglomerátem. Koalici dělat nemusejí, a přesto jsou spolu s panem Babiše schopni prosadit důkladnou destrukci liberální parlamentní demokracie a právního státu: mají totiž dohromady ústavní většinu. Sice trochu knap, ale mají.

A teď KSČM. Výsledek: 7,76%, 15 mandátů. Ani tuto drtivou porážku jsem nepředpokládal: to je vlastně dokonalý konec nostalgie za předlistopadovým režimem. Jednou to muselo přijít: teď se nedíváme do minulosti, která už nikde nebude, ale do babišovských Nových pořádků, které velkou část komunistických voličů zlákaly. Je to docela přirozené. „Nová jízda počata, noví andělé tu líčí, nová pějí ptáčata, nevinný je den, jenž klíčí“, jak praví básník. Té kuriózní společnosti kolem pana Filipa to ze srdce přeju: tak dlouho čekali na svůj den, až se konečně nedočkali.

A konečně dva šťastní maličtí trpaslíčci mezi poraženými: vyvázli s odřenými oušky. To, že se STAN (5,18%, 6 mandátů) dostali do PS, je pro mne třetí překvapení (po ANO a ČSSD). Mohou si gratulovat. Riskovali a vyplatilo se jim to. Nakonec dopadli lépe, než by dopadli v koalici s KDU-ČSL, a teď mohou s lidovci jednat v podstatě jako rovný s rovným. Těží trošku z toho, že jsou vlastně v podstatě taky antisystémová strana, žádní politici, co nemakali a kradli, ale jen docela maličtí starostové, a v lepším případě dokonce nezávislí. Přes tento maličký hříšek je možné maličkého trpajzlíčka považovat za demokratickou stranu. Asi mu taky nic jiného nezbude.

Že se TOP09 nakonec dostala do PS, jsem rád, i když to byly skoro do poslední chvíle nervy: nakonec dostala 5,31 hlasů a 7 mandátů. Definovala se, hlavně díky Miroslavu Kalouskovi, od počátku silně a jednoznačně proti Novým pořádkům. Řekl bych, že vůči této politice byla ve straně ne nevýrazná opozice, že to zastánci „tvrdé linie“ měli velmi těžké a museli dělat ústupky, a že teď se nakonec budou radovat Kalouskovi kritici v TOP09 i v okolí. Do služeb se hlásí europoslanec (nestraník za TOP09) Pospíšil. Místopředseda Ženíšek, který do PS neprošel, už nepřímo vybídl Kalouska k rezignaci. Upřímně řečeno, pokud dá strana najevo, že přistupuje na teorii, podle které je Kalousek balvanem, který ji táhne do bláta a brání v rozletu, vystaví si závěrečné vysvědčení.

To jsou jen první, předběžné úvahy nad výsledkem voleb. Jasné je jen jedno: antisystémové strany mají drtivou převahu (bez komunistů 122 hlasů, s komunisty 138). Demokratické strany 64 mandátů. Pozdrav pánbůh.

Pondělí 23. října: Pokračuji v denním komentování.

Opravdu zkrachovala levice? V Právu jsem si přečetl, že „tradiční levice zkrachovala“. A myslí se tím ČSSD a KSČM. To mne konsternuje. Jakápak je KSČM tradiční levice? KSČM se organicky vyvinula ze strany, která nejprve od svého vzniku hájila zájmy ruského impéria, které prošlo pořádnou destrukcí a pak přejalo jako mimikry pseudonáboženskou ideologii, odvozenou z evropského marxismu. Byla to politická strana a zároveň ruská servisní organizace (zpočátku to asi všichni její členové a aktivisté úplně přesně nevěděli). V letech 1945-8 se postupně přerodila v orgán ruské koloniální správy. Tak fungovala až do roku 1989, nedůsledná transformace po listopadovém převratu jí umožnila, aby se zakuklila a čekala na svou chvíli. Trpělivě a občas i šikovně. Teď se konečně ukázalo, že už čeká zbytečně. Svět je jiný, Rusko je jiné (ne že by se nějak moc změnilo k lepšímu, ale je jiné), a tak se stalo, že se místo ní dočkali jiní, šikovnější, kteří jsou víc v souladu s dobou. KSČM se stává už jen záležitostí pro archeology. Bohužel ti, co ji teď nahradili, nejsou ani o fous lepší. Možná spíš naopak.

Pokud jde po ČSSD, to, co zkrachovalo, a to by se mělo říci docela jasně, je koncepce návratu ke starému dobrému modelu politiky jako třídního boji pravice s levicí; koncepce, kterou strana vyhlásila na sklonku loňského roku a která se neodmyslitelně pojí se jménem Lubomíra Zaorálka. Tato konstrukce vůbec nesplnila očekávání, protože pan Babiš během čtyřletého spoluvládnutí Zaorálka a jeho tým, donkichotsky bojující s přízraky, pomalu, trpělivě a docela šikovně rozebíral a ničil. Kauza lithium byla poslední, definitivní zničující kapkou. Problém ČSSD bylo, že se jí během rekonstrukce nikdy nepodařilo vrátit se ne k odvěkému zápasu pravice s levicí, ale k demokracii. Stala se stranou, v níž se mísili špatně zamaskovaní předlistopadoví komunisté a výstřední, nevolitelní excentrici. A samozřejmě taky političtí podnikatelé, pro které byla „sociální demokracie“ jen terénem pro uplatnění profesních schopností (ty množiny se prolínají). Moc by mne zajímalo, zda je po tomhle všem ještě rekonstruovatelná.

Na okraj je třeba poznamenat, že podobné analýze je možné podrobit i další polistopadové strany, především ODS (a nejen ji).

Se „zkrachováním“ bych ovšem ještě trochu počkal: ale jen se zkrachováním ČSSD, nikoli „tradiční levice“, k níž se ještě i dnes, jak vidno, z nepochopitelných důvodů počítá KSČM. KSČM není ani tradiční, ani levice.

Bude Kalousek rezignovat? Miroslav Kalousek ohlásil, že zítra oznámí vedení své strany, jak bude reagovat na její volební výsledky. Dá se očekávat, že bude rezignovat na funkci a udělá tak radost mnohým lidem. Tlak zevnitř strany musí být obrovský a už se taky slétají spasitelé (europoslanec Pospíšil). Strana i její předseda jistě udělali řadu chyb, které teď budou zevrubně probírány. Nicméně nic to nemění na skutečnosti, že Kalousek byl jediným politickým lídrem demokratické opozice, který si zaslouží toho jména, a že to i ve své straně musel mít extrémně těžké. Úsilí „jen lidi tím Babišem nedráždit, mají ho docela rádi a je to nebezpečné“ mi pořád připadalo naprosto sebevražedné, vedlo k tomu, že se ve volebním zápase mluvilo soustavně od věci. A Kalousek se tomu v rámci možností snažil čelit. Reflektovat minulost bude teď možné dlouho, a čím od ní člověk bude mít větší odstup, tím bude kritika přesnější. Dovolil bych si jen jednu poznámku: k tomu, aby taková reflexe mohla být přesná a spravedlivá, je zapotřebí, za prvé, aby mezi tou minulostí a tím, co přichází po ní, byla docela ostrá hranice. Tak, tady to končí, a teď ukažte vy, co dovedete. A taky je důležité, aby se té minulosti dokázali její protagonisté jasně zastat. Kritiků bude teď dost a dost – a velmi varuji před „soudružskou sebekritikou“: když se vzdáš sám sebe, nikdo ti nepomůže.

Lídrové odcházejí a přicházejí. To je normální. Pouze chtít zároveň zůstat i odejít je hrozně náročný manévr a velmi snadno může vést k nedozírným následkům.

Sobotka může vládnout ještě týdny… Taky se objevila spousta spekulací, že všechno vlastně až tak nehoří, že jsou tu v ústavě a zákonech definované postupy, procedury, brzdy a záklopky, takže nakonec se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří. Při všech těchto úvahách lehce útěšného charakteru je ovšem zapotřebí vzít v úvahu, že analogie s tím, „jak to bylo za Topolánka“, „jak to bylo za Špidly“ atp. jsou zavádějící. Postupy, procedury, brzdy a záklopky nefungují ani náhodou jen tak samy o d sebe, musí o to pečovat spousta lidí, dá to práci a občas to chce i odvahu. Dnes došlo v české politice k revoluční změně a je tu spousta chytráků a rozčilených lidí, kteří jsou připraveni na zjedodušování, obcházení, porušování různých „idiotských zvyklostí“. Za všechny jmenujme prezidenta Zemana. Bránit jim bude dosti obtížné, obávám se, že nakonec nemožné. Není zdaleka moc času a dost dobré vůle. Záklopky, brzdy, procedury a předepsané postupy fungují ve společnosti jen tam, kde je dobrá vůle.

Zeman účtuje se Sobotkou a s Okamurou. V rozhovoru pro blesk.cz se Miloš Zeman vyjádřil mj. k Bohuslavu Sobotkovi a k lánskému puči: „Kdyby mě někdo vyzval k rezignaci, tak se urazím a odejdu. On se držel funkce jako jistá materie košile. Kdyby měl jistou míru cti v těle a vyhověl výzvě, tak tam mohl být někdo se životními zkušenostmi, energičtější, kdo v životě něco dokázal a ne že jen dělal politiku.“ Pan Zeman působí jako ozvěna od Andreje Babiše. Kromě toho přímo volá po tom, aby ho někdo vzal za slovo. A pokud jde o Tomio Okamuru: „jeho hnutí prý není fašistické, jak se někteří politici o SPD vyjadřují, a není ani extremistickou stranou. Pokud by mělo být ve vládě, neměl by problém takovou vládu jmenovat.“ Chtěl bych věřit, že k tomu nebude mít příležitost.

To se nám ulevilo! Hvězdám žurnalistiky z listů Obmyšleného zřejmě odlehlo (v tom, co psali v posledních dnech před volbami, byla cítit stopa jisté úzkosti). Takže nejprve Jaroslav Plesl v Mladé frontě dnes: „Předáci poražených stran teď budou donekonečna hledat vinu jinde než u sebe, ale to je jejich problém. Voliče to nezajímá a zajímat nebude. Pokud příčiny nepojmenují správně a nevyvodí z toho adekvátní závěry, není před nimi žádná budoucnost ani naděje.

Voliči se od těchto stran jednoznačně odvrátili, a tak před námi v sobotu defilovaly nové hvězdy české politické scény. V pořadí podle úspěchu to byl po Andreji Babišovi pražský lídr ODS Václav Klaus mladší, předseda Pirátů Ivan Bartoš a šéf SPD Tomio Okamura.

Každý z těchto lídrů ukázal svým poraženým kolegům od Miroslava Kalouska až po Vojtěcha Filipa, co je to nasazení v kampani, co je to vůle zvítězit a co je to radost z politické hry. Proto uspěli. A z toho také jednoznačně vyplývá, že většina voličů si řekla o změnu.“

A Martin Zvěřina v Lidových novinách: „Dvě strany, které propadly nejvíc, ČSSD a TOP 09, naopak prakticky veškeré síly napřely k neustálému opakování, že Andrej Babiš je čiré zlo. To nezafungovalo… Úspěšní Piráti mají svou protikorupční agendu, okamurovci obsesivně brání republiku před přistěhovalci. Jistě to nejsou programy, které by snesly detailní oponenturu, ba ani realitu reflektující myšlenky, nicméně je to pořád víc než nabídly sociální demokracie a topka. … Porazit letošního vítěze může jen ten, kdo se poučí a nahlédne, že spoluobčané potřebují nějaké vyhlídky do budoucnosti a ne jen krmení strachem. Koneckonců před osmadvaceti lety komunistům strašení imperialismem též nepomohlo.“ Ten závěr je přímo neuvěřitelný.

Mimochodem, způsob, jak se dnes mluví a píše v těchto kruzích o Sobotkovi a o Kalouskovi, mi připomíná nástup normalizace tak, až se mi dělají mžitky před očima.

Úterý 24. října: Babišovy námluvy s ODS. Andrej Babiš a jeho tým se usilovně a nápadně dvoří ODS. Zaklíná se přitom programovými průniky a člověk má dojem, že kdyby to jinak nešlo, zřekne se i EET. Jeho heslem je „stabilní většinová vláda“. ODS (a taky KDU-ČSL s jedinou výjimkou Jiřího Čunka) nedává najevo ani tu nejmenší chuť vytvářet s Babišem vládní koalici. Andrej Babiš ovšem zároveň vyjednává i s Okamurou (a úplně nejdřív se sešel s předsedou KSČM Filipem, který za ním ochotně přiklusal do Průhonic). Okamura prohlásil, že mu Babiš odsouhlasil návrh zákona o celostátním referendu, zákaz přijímání nelegálních migrantů (co to znamená, nelegální migrace u nás přece není povolená) a zákaz propagace islámského práva šarja v ČR (to snad někdo dělá?). Hrozně bych se ovšem divil, kdyby Andrej Babiš nějaké široce pojaté referendum odkýval, považoval by to pro sebe za nebezpečné.

Nicméně vypadá to, že Andrej Babiš chce přes Okamuru a komunisty tlačit „standardní“ strany k větší vstřícnosti. Pro něj je o hodně šikovnější, když mu někdo bude dělat „demokratickou“ štafáž, než když bude muset ve vládě zápolit třeba s Okamurou a ještě mít v Evropě z ostudy kabát. Zatím to moc nevychází, ale jsme teprve na začátku. Jen opakuji: zablokovaná situace znamená dnes něco jiného než např. v době Topolánkovy vlády. Tehdy byl „režim“ tolerantnější, trpělivější a otevřenější k „standardním“ řešením. Dnes, v situaci, kdy lidé jako Miloš Zeman, Andrej Babiš nebo Tomio Okamura vzhledem k vývoji situace fakticky nabyli na váze a moci, se moc tolerance a trpělivosti od účastníků politické krize čekat nedá. Doba se změnila.

Středa 25. října: Pár dodatečných poznámek k mému včerejšímu článku. Text jsem psal večer a poměrně narychlo, považuji ho však za velmi zásadní, protože se nám urodila spousta různých těšínských jablíček (kdosi ve Fóru 24 dokonce spekuluje, že se ANO rozpadne. Jistěže se rozpadne, jen to bude trvat poměrně dost let, jak to teď vypadá.Je třeba vycházet z toho, že Andrej Babiš dosáhl velkého politického úspěchu: podařilo se mu skoro vymazat z politické mapy ČR svého hlavního konkurenta, ČSSD. Považuji to za spravedlivou odplatu Boží (ne Abndreje Babiše) za bezohledné chování sociálních demokratů ve chvíli, kdy rozpoutali Velkou protikorupční revoluci bez ohledu na to, že s nenáviděnou „zrádnou pravicí“ možná demontují i demokratický politický systém v ČR. Jinak v zájmu ČR doufám, že se sociální demokracie z této pohromy vzpamatuje a zařadí se mezi demokratické opoziční strany (v tom rámci, v jakém tu nějaká opozice bude).Pan Babiš je velmi schopný politický manažer a soustředil kolem sebe velmi a všeho schopné lidi (což odpovídá i jeho parametrům). Myslím si, že jeho okázalá a trochu překvapivá nabídka koaliční spolupráce s ODS je toho příkladem: kdyby na ni byla ODS přistoupila, byla by její pozice v té vládě velmi slabá a Babiš by ji kdykoli přehlasoval s Okamurou, komunisty nebo Piráty (nedělejte prosím žádný velký rozdíl mezi Piráty a Okamurovci, jsou to v podstatě stejní ptáci, jen s jinak vybarvenými brky na ocase, cituji ze svého oblíbeného spisovatele Jana Hanče - ten to ovšem říkal o někom jiném: bylo to v padesátých letech a okamurovci ani Piráti tehdy ještě neexistovali). ODS toto harakiri odmítla a pan Babiš má teď alibi: měl jsem dobrou vůli, ale v zájmu politické stability teď musím sáhnout po někom méně vábném. Nekritizuji tím po respekťáčsku ODS, myslím, že se rozhodla správně, jen popisuji situaci. Podobný význam má i odmítnutí KDU-ČSL, které je nyní ostřejší než dřív.Druhá věc, na niž bych chtěl upozornit, je vnitřní situace stran „Starých pořádků“ (tedy těch, co se hlásí k demokracii). Situace ve zbořeništi, jež nese název ČSSD, je zatím nepřehledná: ale už se o slovo hlásí pánové Tejc se Zimolou, v PS je bude zatím zastupovat brněnský exprimátor Onderka. A takových bude jistě víc. V ODS je Václav Klaus mladší, zatím se opatrně stáhl do pozadí, nespěchá. V KDU-ČSL číhá hejtman Čunek. Tito lidé se budou panu Babišovi v budoucnu velmi hodit. Trošku, trošičku podobně, jako se v letech 1945-8 hodili komunistům sociální demokraté Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek nebo Ludmila Jankovcová, národní socialisté Emanuel Šlechta a Alois Neuman. nebo v ČSL Josef Plojhar či Alois Petr. Jistě, s těmito analogiemi je třeba zacházet opatrně, nečeká nás žádná „totalita“. To ale neznamená, že by to, co nás čeká, nemohlo být případně ještě horší. A nechci vlastně říci nic jiného, že ty partaje jsou tak trochu „nahniličko“ a není jasné, jak budou odolávat, až se dostanou pod nějaký silný tlak.

Čtvrtek 26. října: Stěhuje se ČSSD do ilegality? ČSSD projevuje tváří v tvář volební katastrofě, jaká v krátkých dějinách ČR snad nemá obdoby, dosti velkou bezradnost. Snaží se pokud možno co nejvíc oddálit jakákoli zásadnější rozhodnutí a vůbec „účtování s (bezprostřední) minulostí“. Je to na jednu stranu pochopitelné, na druhou velmi neúčinné. Jako zoufalá reakce na zoufalou politiku (typické „bránění nedozírným následkům“, jímž se nedozírné následky naopak přivolávají) vznikla „v prostředí ČSSD“ (jinak se to říci nedá, viz dále) petice „ČSSD musí být v opozici“. Je kratičká, ocituji ji celou: „Vzhledem k historickému propadu ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017 žádáme my, níže podepsaní členové a členky, naplnění tohoto požadavku: ČSSD musí být v opozici! Vstupem do vládní koalice s ANO by ČSSD ztratila poslední zbytky důvěryhodnosti. ČSSD se musí stát hlavní silou opozice a nadcházející volební období využít k rekonstrukci strany a přípravě na vítězství v příštích volbách.“

K tomu je třeba říci: je dosti nepředstavitelné, že by ČSSD v této situaci šla do koalice se svým hlavním soupeřem, který jí způsobil tak důkladnou a potupnou porážku, navíc způsobem dosti bezohledným (kauza lithium byla vrchol). Volební lídr Zaorálek, který za debakl formálně i věcně odpovídá, uprostřed trosek nějak zapomněl vyvodit z pohromy osobní zodpovědnost, ale přesto dnes jasně řekl, že strana odchází do opozice. To ale není to hlavní: to, co se ví (přesněji řečeno proslýchá), je, že petici připravilo 60 řadových členů strany (jména jsem nikde nenašel). Není známo, kdo se k ní připojil. Zdá se tedy, že strana se rozhodla aspoň částečně přejít do ilegality. Zahájila to tím, že v rozměru přísné ilegality zorganizovala petici. To je velmi radikální řečení, které zjevně svědčí o velkém duševním pohnutí, jaké mezi řadovými členy panuje. To tu ještě nebylo!

Václav Klaus se urazil. Exprezident Václav Klaus využil příležitosti, aby veřejnost seznámil se svými názory. Hned po vyhlášení výsledků voleb prohlásil, že „že volby byly vítězstvím demokracie, že volič promluvil, a že ti, kteří nevyhráli, by měli jejich výsledky respektovat.“ Jistě, volby proběhly formálně v pořádku a jejich výsledky platí. Od tohoto konstatování je ovšem k tvrzení, že byly „vítězstvím demokracie“, přece jenom hodně daleko. Vyhrála strana, která je zároveň obří firma a silné politické hnutí s mohutným mediálním ohonem. Něco podobného do demokracie nepatří. Vyhráli legitimně a s obrovským náskokem. Těsně na třetím a čtvrtém místě se umístila populistická uskupení, prosazující „přímou“ a „zjednodušenou“ demokracii: ve dvou verzích, jedna je pro lid (SPD), druhá pro městské snoby (Piráti). Klaus sice článek uzavírá: „Říkám to jako někdo, kdo Babišovo ANO, Piráty a Okamuru nevolil a kdo by si přál, aby zvítězily standardní politické strany“. Dobře, ale jak může zároveň mluvit o vítězství demokracie“? ve zbytku textu si vyřizuje účty s oponenty. Neuspěla prý posthavlistická „pražská kavárna“ – nic podobného jednak nekandidovalo, a za druhé, mezi „posthavlistickou pražskou kavárnou“ (měl by přece jen trošku blíž vysvětlit, co pod tím rozumí) a jeho názory (hysterická kritika EU, spojená s odmítáním „totálního podřízení se unijnímu diktátu a zbavení se posledních zbytků naší suverenity“) není zase zas tak velký rozdíl v jedné základní věci: jsou to dva úplně špatné koncepty, dvě úplně špatné odpovědi na neexistující otázku. Nebyl by to Václav Klaus, kdyby si nevyřizoval účty s nezodpovědnými (tentokrát zahraničními) novináři. V rakouském listu Kurier si dovolili napsat „Česko je frustrováno demokracií“ a „Velkým vítězem parlamentních voleb byli populisté, štváči a chaoti“. Václav Klaus se smrtelně urazil. Přitom je pravda, že byly zvoleny strany, které usilují o revizi polistopadového demokratického režimu, a ani popis vítězů není od věci. Jistě volič má právo rozhodnout tak, jak rozhodl. Volič se ovšem může mýlit. Povinností myslících lidí není se hystericky urážet, ale pokoušet se v prostoru, který tu určitě nějaký ještě zbude, jej o jeho omylu přesvědčit: protože demokracie stojí na víře, že volič se sice může mýlit, ale že zároveň je možné jej přesvědčit o správné věci; že za omyly voličů odpovídají ti, kteří té možnosti – přesvědčit je o dobré věci – nedokázali využít; a že se oni tedy musí snažit v rámci, daném demokratickými pravidly, aby to napravili). Bude to pracné a na dlouhé lokty. Urážet se jako zhrzená primadona je jednodušší.

Proměna Lidových novin. Lidové noviny nabývají rázně povahu listu, který bude nejspíš pro Nové pořádky něčím na ten způsob, jako kdysi Rudé právo po předlistopadový režim. Proberu to popořadě.

Na pořadu rozkrývání korupce je teď Tomio Okamura. Dá se z toho usuzovat, že ho pan Babiš považuje za velmi nebezpečného konkurenta. Otvírák LN se věnuje způsobu, jak kdysi prodal byt Nejvyšší státní zástupkyni Vesecké. A objevují s e prý „další otazníky“. Pokračování článku na třetí stránce je provázeno sugestivní kresbou korupční chobotnice, jejíž hlavy jsou (kromě té nejdůležitější, Okamurovy) Tomáš Pitr, Tomáš Hrdlička, Roman Janoušek, Renata Vesecká a Tomáš Hrdlička. Připomíná mi to trošku humoristický list Dikobraz z mých dětských let, a těším se na mezinárodně politickou variantu.

Účtování s exponenty starého režimu probíhá kritikou Miroslava Kalouska, Který podle LN očernil komentátora ČRo Radka Kubička. Měl o něm prohlásit na twitteru, že se dal koupit od Andreje Babiše. Pan Kubičko se chystá nehodného politika zažalovat.

S Tomiem Okamurou se vypořádává v kulturní rubrice i stálý přispěvatel LN Břetislav Rychlík. Pana Okamuru nazývá obskurním tunelářem. Bude další proces (mám na mysli občanskoprávní, jistě)? A pan Rychlík zároveň upozorňuje na novelu zákona o ČT a ČRo, která před časem spadla pod stůl. Zhmotnilo se v ní prý předvídavé mnohaleté varování předkladatelů zákona před možným nástupem nedemokratických politických sil. Nezastírám, že jsem tu novelu považoval a dodnes považuji za dosti nestydatý pokus o obcházení pravomocí, které příslušejí parlamentu v demokratickém státu ve věci ochrany svobody veřejné diskuse ve veřejnoprávních médií. Když se parlament změní tak, jak se změnil teď, je zjevné, že s tou ochranou bude velký problém. Problém, a to ještě větší, by byl ovšem tenkrát, když by v mediálních radách byly zasedly místo celebrit nominovaných parlamentem celebrity, které se nominují samy. Dále nevím, co teď bude platné, když se teď nad tím budou zamýšlet ředitelé obou institucí, kteří nemají zákonodárnou pravomoc. A konečně výzva k obraně demokracie zrovna na stránkách Lidových novin této doby mi připadá dosti surreálná.

Pátek 27. října: Proměna Lidových novin – pokračování.. Ve čtvrtečních lidových novinách vyšly ovšem hlavně dva články, které mají význam ideový. Tak především Martin Věchet („zakladatel Open Air Festivalu Trutnoff“) přichází přímo s chmurnou věštbou: „…není výsledek voleb důsledkem toho, jak to tradiční partaje vedly přes dvacet let? A zkazit to nyní mohou paradoxně opět ony. Čím? Svým odmítáním spolupráce nabízené vítězem voleb a vyhraňováním se, povyšováním svých zájmů nad prospěch země. Odmítnou-li tradiční partaje podíl na vládě, lídr Ano jim to opět spočítá. I s úroky.“ Hlášky o konci demokracie jsou podle pana Věcheta od počátku blbostí. Jistě. Demokracie nekončí pro všechny. Pro pana Věcheta např. zjevně ne. „Pozitivem jsou nové tváře a pestrobarevná sněmovna, kterou naše polistopadová historie nepamatuje… V mnoha stranách dojde k provětrání a výměně zkostnatělých a dlouhodobých struktur, protože již nedokážou jít s dobou. A to je dobře.“ Tedy to už tu minimálně jednou bylo. Pan Věchet to ovšem nepamatuje, byl ještě na houbách. A hlavní výzva doby? „Pokračování ve vykopávání příkopů a pálení mostů k Babišovi je zvláštní a nesmyslné. „Demokratické“ strany jej tím tlačí ke spolupráci s největším nebezpečím s rasistickonáckovskými prvky pod zkratkou SPD nebo KSČM. Strany by se měly vykašlat na přikládání viny na „prokletého“ Babiše a na nářky o „konci demokracie“ a vstoupit do jednání s Babišem. Usměrňovat jej, vyvažovat a ohlídat. Bude to asi těžké a výsledek se může zdát nejistý. Pravicové strany to nemají rády – ale je to nyní jejich nikoliv stranická, ale občanská povinnost.“ To je tedy Pravda a Láska v lidové podobě. Pan Věchet jen rozvíjí to, co už dávno píší Erik Tabery, Marek Švehla, Jan Moláček a další. Teď je ta pravá chvíle. Doufám jen, že aspoň někdo je neposlechne.

Politologickou analýzu s podobným vyzněním dal tamtéž k dispozici Josef Mlejnek jr. Zařazuje Andreje Babiše do světového kontextu a píše: „Nedůvěra k zavedeným politickým strukturám se totiž už dlouho projevuje skoro ve všech demokratických zemích, u nás pak nejen hlasy pro Babišovo hnutí, ale třeba i pro Piráty. Z tradičních stran tudíž pravděpodobně přežijí jen ty, které se této vlně dovedou pružně přizpůsobit.“ Doufám, že se přece jen někdo nepřizpůsobí. Konec konců nejde přece o to přežít, z dlouhodobého hlediska nepřežijeme nikdo.

A konečně: velmi zvláštně v tomto kontextu vyznívá příspěvek prezidentského kandidáta prof. Jiřího Drahoše. Cituji: „Odmítám však populistický přístup, který se snaží dosáhnout jednoty a sounáležitosti pomocí strašení, hysterickým vytvářením obrazu nepřítele či vymýšlením hrozeb, jež ve skutečnosti neexistují. Cestu naopak spatřuji v upevňování pozitivního a otevřeného týmového ducha národa. Klidné sebevědomí a odvaha pracovat na naší budoucnosti společně a beze strachu či falešných předsudků, to je ta nejlepší odpověď populistům všeho druhu.“ Pan profesor to tak nejspíš nemyslel, zarážející je vlastně jen to, že tato univerzální ideologie je v souladu i s tím, co píše třeba Martin Věchet. Je totiž v souladu úplně se vším. Což vůbec není její přednost. Proto bych chtěl říci na okraj jen jeden můj nutkavý pocit. V této době jde hlavně o to, pružně se nepřizpůsobit. A obávám se, že to s úsilím „stát se prezidentem“ bude neslučitelné.

Stav povolebního vyjednávání ke čtvrtku 26. října. Jenom shrnuji: ODS definitivně a jednoznačně potvrdila odmítnutí účast ve vládě i podporu vlády. Jednání o ustavení orgánů Poslanecké sněmovny se pochopitelně neuzavírá. Žádá jako nejsilnější opoziční strana místo předsedy Sněmovny, které nedostane, protože je jen shodou okolností a jen o fous nejvzrostlejším z osmi trpaslíků, kteří spolu s babišovskou macatou Sněhurkou tvoří nový povolební establishment. Jediná poznámka, kterou si dovolím učinit, zní: není dobré spoléhat na to, že bude následovat nějaké dlouhé povolební patové přetahování. Nebude. Nové pořádky jsou relativně silné v kramflecích a mají zatím veřejnou podporu (přesněji řečeno nenarážejí zatím na vůbec žádný veřejný odpor). Jít v této situaci s Andrejem Babišem na holport by samozřejmě bylo pro trpajzlíky smrtící, chci jen říci, že je třeba počítat se změněnou situací.

ČSSD je v mrákotách, ale do koalice s Babišem se nechystá. Středopravé strany budou zjevně otevřeny vzájemné spolupráci, jen čekají na to, až se TOP09 definitivně a úplně zbaví Miroslava Kalouska. Je příznačné, že zrovna Kalousek je pro ně symbolem něčeho, co považují za politiku nezdravou, přehnanou a nevím co ještě. Taky ho určitě považují za nevhodnou konkurenci. S Jiřím Pospíšilem, který se na místo předsedy TOP09 zřejmě „došplhá samospádem“ (nikdo jiný to vzít nechce), problémy mít nebudou. Považovat ho za nezdravou konkurenci bude zjevně obtížné.

ANO s SPD a SPD s ANO vládnout za žádných okolností nechtějí, ale jinak si docela dobře rozumějí. Jejich harmonie bez spoluvládnutí může být dost rozhodující moment pro příští dobu. Nemají sice dohromady většinu, jen sto hlasů, ale to znamená, že taky nikdo žádnou většinu proti nim dohromady nedá. Jejich souručenství bude stvrzeno tím, že se pan Okamura stane místopředsedou PS.

Bratří se moje entita? Bezpečnostní informační služba dala teď k dispozici výroční zprávu za loňský rok. Zaujala mne jedna pasáž, kterou cituje ve svém komentáři v Aktuálně.cz Martin Fendrych: „Někteří čeští občané tak vědomě či nevědomě participovali na zpravodajské agresi cizí moci proti integritě třetího státu. V souvislosti s těmito aktivitami bylo velmi zajímavé sledovat, jak se pod ruskou taktovkou „bratří“ entity z extrémní či ortodoxní pravice a levice, či skalní zastánci a smrtelní odpůrci Benešových dekretů.“ (Víc toho ve zprávě v tomto směru není, aspoň jsem tam nic nenašel, zpráva je na internetu). V řeči, jakou používají tajné služby, by se o mně dalo docela říci, že patřím ke „smrtelným odpůrcům Benešových dekretů“, tedy v tom smyslu, že je považuji za odpornou hnusárnu, která jako taková nebyla dosud u nás jasně pojmenována a odsouzena. Je to o mně taky veřejně známo. Moc by mne zajímalo, jaké mají pánové z BIS „poznatky“ o tom, jak se moje entita „pod ruskou taktovkou bratří s entitami z extrémní či ortodoxní pravice či levice“. Třeba by mi v tom směru mohl pan Fendrych pomoci.

Sobota 28. října: Dnešní státní svátek nechám stranou, je zcela přehlušen povolebním vývojem politické situace.

Budeme mít „Vládu národní jednoty“? Ve velkém rozhovoru pro Právo Andrej Babiš načrtl svůj další politický postup. „Chtěl bych Sněmovně předložit takovou vládu, ve které budou sedět odborníci, kteří dané problematice rozumějí a kteří možná ty poslance přesvědčí, že pro ně zvednou ruku“. Prezident Zeman se vyslovil, že Babiše premiérem jmenuje, ať už bude chtít sestavit vládu koaliční nebo menšinovou (má to teď jednodušší než v létě 2013, teď se žádná alternativní většinová vláda nerýsuje; jen se zatím nerýsuje žádná většinová vláda). Je představitelné, že nakonec vnikne nějaká vláda krytá ideologií „národní záchrany“, tj. např. dejme tomu nějaká vláda národní jednoty, složená z nominantů nejsilnější strany a z „odborníků“, jejímž úkolem bude jen a jedině přemostění období, v němž se Poslanecká sněmovna nedokáže dohodnout. Ta vláda by sice formálně musela požádat o důvěru. Avšak i kdyby ji nedostala, vládla by v demisi a byla by krytá politickou vahou Andreje Babiše, Miloše Zemana coby hlavy státu a podporou ve veřejnosti, odvozenou z autority obou politiků. Sílu této podpory nedovedu odhadnout, zjevné je, že Babiš s obrovským náskokem vyhrál volby a Zeman (pro jistotu píšu „údajně“) vede v preferencích, pokud jde o prezidentskou volbu. Nová situace „národní jednoty a záchrany národa“ (nemusí to mít vyloženě hystericky nadnesenou podobu, nejde o to, jak se tomu bude říkat, ale jak se to bude lidem prezentovat), by mohla být ustavena už před vánocemi a už před vánocemi by tedy ovládla státní aparát. Situace je jiná než za Topolánka v r. 2006 i než za Nečase v létě 2013. Aby se to mohlo stát, musí být zachována jednota postupu Andreje Babiše a Miloše Zemana. Nic ovšem zatím nesvědčí tomu, že by zachována být neměla.

Proměna Lidových novin pokračuje. Lidové noviny se rychle proměňují ve skutečnou údernou pěst Babišova mocenského uskupení. Dříve tu úlohu hrály spíš jen v druhém plánu, mj. i proto, aby příliš nevylekaly ty „hodné a slušné publicisty“, kteří jim v listě dělali křoví (teď, řekl bych, přijde bída na kozáky; už je až tak moc nepotřebují).

Cílem pátečního ataku na prvních dvou stránkách jsou tzv. Piráti. Je to cíl poměrně snadný – něco takového jako oni se může dostat na výsluní veřejné přízně skutečně jen v situaci, kdy je veřejnost mimořádně rozčilená a popletená: tj. v situaci jakési veřejné hysterie, totální veřejné zfetovanosti. Pro investigativce LN nebylo těžké vystopovat, že se někteří noví pirátští papaláši (údajně včetně choti předsedy Bartoše, neformálně obdařené titulem „kněžka chaosu“) orientují na řeckého exministra financí Varufakise, jehož před časem museli “umírnění“ ze Syrizy, Tsipras a spol., nakonec vykopat z vlády). Jiný pirátský výtečník údajně (rovněž podle LN) má v plánu frontální útok na veřejnoprávní média, především na Českou televizi. Piráti ze své povahy nemají šanci na to, aby se trvale udrželi v politice jako samostatná entita. Řekl bych, že v budoucnu se většina z nich rozpustí v novém establishmentu, kdežto z menšiny možná vznikne jeden z opěrných pilířů jakési budoucí Charty77.

Pozoruhodná je cílevědomost, s níž jdou LN proti dvěma politickým uskupením, které Andrej Babiš a jeho lidé považují za jakous takous konkurenci: tedy kromě Pirátů ještě SPD. Piráty zjevně čeká podobný osud, jaký potkal kdysi ve „VŘSR“ esery, případně levé esery. Je to ostatně něco podobného.

Americký novinář tepe nešvary v českých médiích. Meritorní texty v tomto čísle LN jsou ovšem dva: především rozhovor s Erikem Bestem. Pozoruhodná je především pozornost, jakou pan Best věnuje šéfredaktorovi Fóra 24 Pavlovi Šafrovi (je tam v úvodní poznámce redakce označen jako „bývalý šéfredaktor předních novin“, ne jako dnešní šéfredaktor Fóra 24, aby jeho médiu v LN nedělali zbytečnou reklamu). Dříve se LN zbytečnému jmenování protivníků tohoto typu spíše vyhýbaly. Pan Šafr (má u pana Besta rozlitý ocet, protože ho údajně někde na twitteru označil za agenta KGB, a byl zařazen do široké fronty novinářských přisluhovačů různých oligarchů. Zde je výmluvná část analýzy pana Besta:

„Babiš vlastní některá média, má příznivý vztah k panu Soukupovi a podporu, sice ne úplnou, televizí Nova a Prima. To je jedna strana, na té druhé je pak Česká televize a další, kteří jsou jednoznačně na straně ČSSD, a. s., kde jsou i komentátoři Economie, Seznamu, části Práva či Reflex, který patří panu Křetínskému. A to jsou úplně neobjektivní analýzy, ani se tomu nedá říkat analýza. Babiš je asi sebejistější a jeho média jsou otevřenější jiným názorům. Člověk s jiným názorem má větší šanci být publikován nebo pracovat v jeho médiích než na druhé straně, když má jiný názor, než očekává Česká televize. Babiš se musí prezentovat tak, že není autokrat, zatímco o České televizi určité procento lidí automaticky řekne, že je objektivní.“ (A pokud jde o Echo 24 nebo Svobodné fórum, která vznikla během posledních let, píše:) „To je ten samý problém… a vidím tam vliv pana Romana a pana Pokorného… To je v tomto případě dost jednoduchá analýza, že tato média podporují zájmy ČSSD, a. s. Pan Kalousek je v tom taky, je součástí. I když není možná přímo v tom samém táboře, ale je to spřízněná osoba… My ale nevíme (není jasné, co najednou znamená tento pluralis maiestaticus, bd), kdo financuje tato média, pan Babiš o tom mluví pořád. Mám tu nevýhodu, že občas říká to samé co já, a pak to vypadá, že podporuji pana Babiše. (!!!) Tyto projekty vznikly proti Babišovi a teď je otázka, jestli po volbách zaniknou, nebo v tom budou pokračovat. Spíš myslím, že ano, pokud nedojde k dohodě mezi finančními skupinami v pozadí…“ atd.

Připadá mi to zároveň výmluvné i neuvěřitelné. A to, zda to, co říká pan Best, náhodou třeba financuje FSB, nebo Agrofert, nebo zda to říká z čistého srdce, je podle mne úplně vedlejší a nezajímavé. Hlavní je to, co říká.

Pravda a Láska na paškále. Profesor blábolí. Rovněž v pátečním čísle LN se šéfredaktor Léko pustil do komentátora Aktuálně.cz Martina Fendrycha. To je taky nový prvek, přímé konfrontaci s lidmi z okruhu Bakalovských médií, tj. Pravdy a Lásky (Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz), se v LN zatím vyhýbali. Hájení zjevně končí, už je k ničemu nepotřebují. Pan Fendrych se v ČT vyslovil proti tomu, aby se stal předsedou Sněmovny poslanec Vondráček z Babišova ANO. ODS má prý trvat na tom, aby ta funkce připadla jí jako druhé nejsilnější straně. „Je v zájmu občanů České republiky, jinak by pan Babiš ovládal úplně všechno.“ K tomu se dá podotknout leccos: na tom, že dnes Andrej Babiš bude ovládat úplně všechno, má podíl i několikaletá indolence novinářů z hájemství Pravdy a Lásky, kteří toto nebezpečí soustavně bagatelizovali. Taky má pan Léko kousíček pravdy aspoň v tom smyslu, že se teď už nedá vůbec nijak zabránit, aby se ANO nezmocnilo i postu předsedy PS. Už je pozdě, pánové.

Zabrat dostává i učenec, politolog Michal Klíma z Metropolitní univerzity v Praze (přiznám se, že mi taky tak nějak souzní s Pravdou a Láskou, tedy s těmi, které zatím Babišoviny velkoryse tolerovaly). Mluvil ve volebním studiu ČT o tom, „že (Babiš) vlastní velmi vlivnou bezpečnostní agenturu, kde jsou schopni téměř na každého vytvořit vlastní složku a nějakým způsobem je zastrašovat.“ Pravda prý je, jak zní úřední dementi z Agrofertu, že „máme pouze divizi interní bezpečnosti, stejně jako ji má celá řada velkých firem v České republice. Tato divize řeší výhradně interní záležitosti firmy, jako jsou krádeže ze strany zaměstnanců, zpronevěry apod. Rozhodně odmítáme, že bychom na kohokoli vedli nějaké složky nebo někoho zastrašovali. To je nesmysl.“ Kdo nevěří, ať tam běží. Spoluviníkem je podle LN ovšem moderátor Moravec a Česká televize, o tu hlavně jde, a signál zní: o bezpečnostní divizi Agrofertu už neradno mluvit. Pan profesor se přitom dočkal babišovského „bonmotu“, že blábolí. Ovšem, místo „divize“ řekl „agentura“.

A na okraj jen malá poznámka, týká se něčeho, co mi utkvělo v paměti z doby mého působení na univerzitě: Komunistická strana Československa měla po roce 1945, zjevně jako řada jiných velkých stran všude na světě, i svůj evidenční odbor. Vedl ho komunistický funkcionář Karel Šváb. Až mnohem později se provalilo, že zrovna tento odbor fungoval pro KSČ jako zpravodajská služba v nekomunistických stranách Národní fronty a řídil činnost tajných členů KSČ v jejich řadách. Jen na okraj podotýkám, že Karel Šváb sám se velkého vděku nedočkal: v prosinci 1952 ho pověsili v procesu s Rudolfem Slánským. Pro dobrotu na žebrotu. Na popravišti prý zvolal: Ať žije Sovětský svaz! Ať žije KSČ!

Jak nejlépe posílit. A nakonec jen tak na okraj: přední komentátor LN Zvěřina doufá, že „stranám, kterým se ve volbách nedařilo“ časem dojde, „že předčasné volby nejsou nejlepší cestou k posílení“. Jistě, nejlepší cestou k posílení je uznat, že co je skutečné, je rozumné a že svoboda je poznaná nutnost, a držet pozice svobody a demokracie v táboře pana Babiše. Je to nejlepší cesta k posílení Andreje Babiše.