Co týden dal

Pondělí 3. srpna: Konečně se můžu zase na chvíli vrátit k denním záznamům.

Miloš Zeman zahájil frontální útok na city svého voličského jádra, „dolních deseti tisíc“. Situace je bohužel taková, že vzhledem k davové hysterii ohledně běženců a muslimského nebezpečí osloví teď lidí nesrovnatelně víc než to tvrdé jádro a daleko víc, než by jich oslovil kdy dříve.

Cílený útok provedl tentokrát v Blesku.cz, aby ho snad někdo z potenciálních příznivců nepřeslechl. Zrekapituluji jen nejdůležitější momenty. Hlavní sdělení zní: Za prvé, „Nikdo vás sem nezval“. Za druhé, „Když tu jste, musíte respektovat naše pravidla.“ A konečně: „Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ K tomu za prvé: ti lidé nejdou k nám, ale někam jinam, bohužel přitom nemohou náš zemský ráj na pohled např. přeletět (už třeba jen proto, že na to nemají peníze ani vybavení). Za druhé, náš pan prezident může v některých ohledech působit zejména na příchozí z Afriky jako velká autorita, ale v tomto případě se obávám, že pouhé důrazné „Huš, huš, oškliví, ať už vás tu nevidím“ na ně nějak výrazněji nezapůsobí. Pan prezident dále navrhuje nasadit proti vetřelcům armádu. To na jednodušší povahy působí jako razantní krok (podobně jako např. vyvěšení fangle EU na pražském Hradě). Vojáků má být prý 1500, musí o tom rozhodnout vláda, armádní špičky zatím jen sdělily, že s nimi o tom prezident mluvil. Měl by mít taky nějaké bližší představy, co tam ti vojáci dělat (tj. co jiného než řinčet zbraněmi). Přitom jde o nasazení armády proti neozbrojeným civilistům, a to by mělo být zdůvodněno něčím artikulovanějším, než že máme všichni plné kalhoty (tedy všichni ne, ale je hodně takových a pan prezident by toho rád politicky využil).

Ale hlavně a především: těžko se mi zápasí s podezřením, zda se snad pan prezident tak trochu maličko nepokouší o jakési repete toho, co mu nevyšlo bezprostředně po volbách do PS v říjnu 2013. Tedy o politickou manipulaci veřejností, která není zase až tak nevinná. Zemanova virtuální řeč k národu má totiž i mezinárodně politický rozměr. Prezident prohlásil, že imigrační vlna vznikla bláznivým nápadem podniknout invazi do Iráku, pak bláznivým nápadem dělat pořádek v Libyi, totéž v případě Sýrie. Odpovědnost za uprchlickou vlnu mají právě ty režimy, které svými hloupými akcemi tuto vlnu vyvolaly. Tedy především USA za Bushe i za Obamy a ti v Evropě a v ČR, kteří tyto režimy podporovali, doplňuji já. „My“ naproti tomu bychom měli usilovat o potlačení teroristických režimů, jmenovitě islámského státu, a tím prý odpadne základní příčina migrace. Lví podíl potlačení mají mít „modré přílby“. Pan prezident už nedodal, že k tomu se samozřejmě musíme spojit s Vladimírem Vladimírovičem, už jen proto, že o „modrých přílbách“ svým vetem spolurozhoduje, ale zrovna tohle on přece ani dodávat nemusí.

To, co pan prezident říká, sice na první pohled to vypadá jako fantazírování, ale zdaleka to není tak nevinné. Proto je třeba jasně a srozumitelně říci: za prvé zásah v Iráku, Sýrii i Libyi byl nutný, jednak proto, že to byly křiklavě nelidské režimy, jednak proto, že byly ve své divoké nelidskosti naprosto politicky nevypočitatelné a proto představovaly pro bezpečnost západního společenství soustavnou hrozbu (a pro Vladimíra Vladimíroviče, jakož ostatně i pro jeho předchůdce, byly soustavným zdrojem nadějí). Problém není v tom, že tam Západ zasáhl, ale že zasáhl málo a neúčinně. Není vyloučené, že to bude muset napravit. A za druhé: podle mého názoru není vůbec žádná náhoda, že s tím pan prezident přišel zrovna teď, během prázdnin, kdy jsou všichni na dovolených, pozornost ochabla a dá se prosadit na vlně rozpoutané hysterie leccos, co by jinak nešlo. Neberme to na lehkou váhu! Není vůbec žádná náhoda, že se už zase blíží výročí 21. srpna, den, na který zatím nevyšlo místo mezi našimi státními svátky. Slavme ho tedy v nadcházejících dnech opět, alespoň virtuálně, ale o to pozorněji jako „Den dobré paměti“, a tím spíš, když náš prezident vede zrovna takovéhle řeči.

Paralelně s vnější imigrací u nás probíhá i imigrace vnitřní, podobně divoká. Její obětí se stala obec Červený Újezd u Bíliny a okolí. Podobně jako u vnější imigrace, ani tady nehrozí, že by se imigranti v postižené lokalitě usalašili natrvalo, pobudou tam jen na čas, ale místní obyvatelstvo s nimi má docela problém. Imigrační vlna se předběžně odhadovala na 400 duší, přijelo jich daleko víc (4000 je prý velmi skromný odhad) a nějak se je nedaří vypudit. Jeden z těch, co i po ukončení vlastního programu setrvávají, řekl přítomným policistům: nemůžu vodjet, můj šofér je totálně vožralej. Obec je vůči konání akce úplně bezbranná, probíhá na soukromém pozemku. Pozemek patří podnikateli, který na něm vlastní budovy, s nimiž měl jakýsi záměr, který mu obec neschválila. Poté pozemek pronajal k pořádání „tekna“. To řekl s velkým sebeuspokojením České televizi. Že by to byl udělal obci naschvál, samozřejmě neřekl. Byla by to taky, jak se říká učeně, redundantní informace. Spousta účastníků (snad většina) je z ciziny: ne ovšem ze Sýrie nebo Afghánistánu, nýbrž z Itálie, Španělska, Francie nebo Slovinska. Tam se zjevně podobné opičárny konat nesmí, nebo aspoň ne tak svobodně jako u nás (podobný problém byl už v roce 2005). To, že se u nás pořádat smějí, resp. že se smějí pořádat v takové míře, není projevem svobody, ale indolence a bezohlednosti. Bezohlednosti kvůli místním lidem, kteří jsou proti takovému návalu úplně bezbranní. Je to od účastníků akce možná bezděčný, ale obrovitý projev zbabělosti a buranství. Někteří publicisté se za Starých pořádků, v létě 2005, kdy se podobná akce odehrála někde na Plzeňsku, k věci vyjádřili kriticky, a dnes se za to kají. Já se k tomu tenkrát taky vyjádřil kriticky (dva mé texty najdete zde a zde), ale dnes se za to kát ani náhodou nehodlám.

Úterý 4. srpna: Lukáš Jelínek píše v Právu (když popisuje peripetie případu exsenátora Alexandra Nováka): „Soud Nováka poslal na čtyři roky za mříže. S předchozím úsilím o zmírnění trestu Novák neuspěl. Ještě 7. dubna 2015 Krajský soud v Ústí nad Labem jeho žádost odmítl. O měsíc později mu ale soud v jiném složení vyhověl.“ Protože mi to nějak neštymovalo s tím, co jsem si o té záležitosti pamatoval, použil jsem google a zjistil jsem, že: Alexandr Novák byl 16. července 2012 pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 roky nepodmíněně. Ve „výkonu trestu“ byl od 2. dubna 2013. 7. května 2015 byl podmíněně propuštěn na svobodu. To, co pan Jelínek napsal, není sice, jak vidno, konec konců v rozporu se skutečností, ale že by si z toho někdo dokázal skutečnost zrekonstruovat, považuji za vyloučené.

Babišova Mladá fronta Dnes věnuje systematickou pozornost majetkovým poměrům nejbližších bližních dr. Davida Ratha. Není sice z hlediska dnešních dní méně zajímavé politické mrtvoly, než je dr. David Rath, ale pohyb ve vlastnictví nemovitostí v tomto společenství během posledních let je skutečně pozoruhodný a zábavný. Budiž jim to přáno. Dr. Rath má hroznou smůlu: slouží jako živoucí doklad toho, že účtování se Starými pořádky probíhá systémem padni komu padni (tedy nejen zrádná pravice, ale i ČSSD). Aby to bylo dokonalé, chybí v tom spolku už jen nějaký oligarcha. Tedy jakýpak nějaký. Je tu jen jeden.

Středa 5. srpna: Ministerstvo vnitra si pronajalo na Karvinsku 20 bytů od společnosti RPG Byty pro ty uprchlíky, kteří už v ČR dostali asyl. Mají jim sloužit jako dočasné ubytování pro období, než se jim podaří uchytit v české společnosti. Firma je, jak uvádí Právo, „spojena se jménem miliardáře Zdeňka Bakaly“. Miliardáři u nás jsou na jedné straně hodní filantropové, obyčejní lidé, kteří přišli vyrvat naši zem ze spárů politiků, co nemakali a kradli: to jest Andrej Babiš. Není ovšem miliardář jako miliardář, jak říkal kdysi Klement Gottwald, totiž pardon, on říkal není Němec jako Němec, a to v roce 1949, když to dostal od Stalina befélem, protože bylo třeba ukončit nenávistné nacionální štvaní - kus Německa se stal stejně jako my ruskou kolonií; ale to je vlastně totéž). Pak jsou tu ovšem miliardáři špatní a po všech stránkách zavrženíhodní, a jejích představitelem je Zdeněk Bakala. Proto další z našich předních moralistů (kromě Andreje Babiše), totiž Miloš Zeman, zase prohlásil: „já dlouhodobě pokládám pana Bakalu za lidskou hyenu, tento způsob těžení z uprchlíků to dokazuje“. Představte si, milí čtenáři, že by někdo prohlásil o nějakém našem ústavním činiteli, něco zhruba stejného kalibru, tj. např. „Já dlouhodobě pokládám pana X.Y. za cynické ožralé prase, které pro vlastní lesk a slávu bez rozpaků dnes a denně prodává svou vlast do ruských spárů“. Pak by bezpochyby vystartili na jeho obranu všechny orgány, co jich ČR má, i jeho oddaní stoupenci - a vystartili by právem, protože takové věci a takhle se říkat nemají. Chci jen upozornit, že pan Bakala je na tom hůř než pan Zeman, on si hulvátství pana Zemana víceméně musí nechat líbit. To neodpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem. Pán je víc než kmán (byť i kmán dosti bohatý). A těžko se zbavit dojmu, že pan Bakala těm lidem (taky Andreji Babišovi) vadí nejen takříkajíc z hlediska vyššího principu mravního, ale jako nevítaná a nepotřebná konkurence. Vítejte v Buranistánu!

Další zpráva dne se týká shodou okolností taky Miloše Zemana. Rozhodl se, že navštíví Čínu, aby se zúčastnil oslav 70. výročí ukončení druhé světové války. Učinil tak citlivě zrovna v době, kdy v EU uvažovali o tom, že budou demonstrovat svou jednotu a žádná hlava státu z Unie do Číny nepojede. Zeman zasáhl cíleně a přesně, z plánovaného bojkotu zjevně sešlo. A postavili se za něho jako jeden muž všichni papaláši z ČSSD (Sobotka, Zaorálek, Štěch i Hamáček – ten poslední obvinil EU z pokrytectví). Je pozoruhodné, jak se pánové na prezidentském talíři ještě sami solí a pepří, aby panu Zemanovi lépe chutnali. Zejména pp. Sobotka a Zaorálek jsou virtuosové v oboru politický kamikadze. Nejlépe se jim navazují družby a přátelství s těmi, co jim jdou po krku. Zasloužili by čestnou plaketu Edvarda Beneše, který v tom oboru byl kdysi taky mistr. Zemana podporuje ho i Babiš (prezident se prý snaží o ekonomickou diplomacii (!) – tzv. rektální forma ekonomické diplomacie - , jen musí ještě přidat, protože zatím to nemá hmatatelné výsledky). Lidovci se při podpoře nervózně vrtí, jak se sluší na opozici v koalici. Zrádná pravice (TOP09, ODS) Zemana kritizuje, místopředseda ODS Kupka ovšem tvrdí, že prezident a vláda prosazují zcela odlišnou politiku. Jak to? Vždyť mu to zrovna teď vláda fakticky požehnala. Zaorálek tvrdí, že Čína uznala válečnou Benešovu vládu již v roce 1941. Jo, jenže to nebyla úplně ta samá Čína jako dnes, nebo snad ne? Jedno je ovšem třeba zdůraznit: prezident Zeman od svého nástupu tvrdě prosazuje linii „skoncování s unipolárním modelem světa“ (tj. vzhůru směr Moskva a Peking). Tedy něco, co by se dalo nazvat jako „drulákismus“ (proto to Zaorálkovi až tak nevadí). Kamarádit se s Evropou a USA je fajn, jen se to nesmí přehánět a musí se k tomu přidat něco Putina a Číny. Vztyčení unijní vlajky na Hradě, nad nímž se všichni rozplývali, byla čirá potěmkiniáda. Zeman je v drulákismu důsledný. A nemá zatím žádné moc viditelné a schopné politické oponenty.

Blíží se opět velkolepý pražský festival „Prague Pride“. Proti akci samozřejmě vůbec nic nemám, účastnit se jí nebudu (je ostatně děsné vedro). menšiny mají právo na emancipaci a je zcela obvyklé, že se emancipující menšiny chovají občas zcela nesnesitelně (viz Češi v Rakousku mnohokrát v devatenáctém a na prahu dvacátého století). A tak jen melancholicky vzpomínám na krásné, po všech stránkách reprezentativní reportážní foto, které se loni touto dobou objevilo v Právu: byl na něm (uprostřed davu) mladý veselý chlapík, na nose měl nasazenou velikánskou žlutou maketu ztopořeného pohlavního údu, smál se od ucha k uchu a byl jednička. Nebylo by to možné zopakovat? Vyjímalo yb se to velmi dobře i jako reklamní billboardy na akci podél našich silnic.

Vatikánský astronom, jezuita Gabriel Funes (je z Argentiny, přivedl ho s sebou nový papež?) dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby Ježíš vstoupil na svět ještě někde jinde než na Zemi, Přitom nevylučuje existenci mimozemšťanů. Nechápu tyhle úvahy. Ježíš přišel na svět (taky) kvůli mně. To je rozhodující. Všechno ostatní je nepodstatné a mudrovat o tom je směšné.

Kdesi v severních Čechách byl nalezen „sudetský poklad“. Tj. majetek, který si před vyhnáním schovali manželé, již dům, v němž byl poklad skryt, obývali. „Byl nalezen“ je směšný opis, používá ho Luděk Navara v Babišově MfD (tedy přesněji řečeno píše „nalezly se věci“). Zbývá tedy doplnit, že věci se nenalezly samy od sebe, nýbrž upozornil na ně stařičký syn původních majitelů (ti tehdy „odsun“ naštěstí přežili). Myslím, že je to případ pro orgány činné v trestním řízení. Zločinu se dopustili jak dotyční manželé (dá se to vůbec promlčet? A je to, že už nežijí, dostatečný důvod k tomu, aby už nebyli postaveni před lidový soud?), tak, o to víc, jejich syn, který místo aby to byl práskl včas, tj. co nejdříve, nejprve mnoho let otálel, a až teď se v něm pohnulo svědomí. Až se pan Šlachta vrátí z Libanonu, měl by se do něho obout se stejnou vehemencí jako před časem do Nečase a spol. Jinak musím říci, že takovéhle zprávy mne naplňují zoufalstvím: našel se jakýsi majetek, který se nám v posledních sedmdesáti letech shodou okolností nepodařilo napřed zkonfiskovat (všimněte si, že nepíšu „ukrást“), a pak prošustrovat. Je to příležitost se chvilinku radovat a zároveň chvilinku potichu stydět.

Čtvrtek 6. srpna: Krajský soud v Ústí nad Labem pravomocně rozhodl, že Iráčan, který byl se svou rodinou držen v detenčním zařízení v Bělé pod Bezdězem, je tam zadržován protiprávně a musí být propuštěn (což se už taky stalo). Lidé jsou v detenčních zařízeních zadržováni na základě tzv. dublinského usnesení (nařízení EP a Rady č. 604/2013) s odkazem na nebezpečí útěku, ale žádná česká norma zatím nespecifikuje toto nebezpečí. Podle ministerstva vnitra má upřesnění obsahovat novela zákona (Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR), která čeká na schválení v Poslanecké sněmovně (a bude čekat minimálně do září, zatímco uprchlíků samozřejmě přibývá). Rozhodnutí ústeckého soudu má prý povahu precedentu, ale další krajské soudy (o podobném případu má prý rozhodovat Městský soud v Praze) jím nejsou vázány. V Babišových Lidových novinách tvrdí, že zadržování těch, kteří o azyl požádali v jiné zemi EU, než je ČR, nemá oporu v unijních ani v českých zákonech, a nemá prý smysl i vzhledem k tomu, že německá politika i německá veřejnost jsou žadatelům o azyl příznivě nakloněny. A protože uprchlíci nemají v podstatě jiný zájem než dostat se co nejrychleji do některé z bohatých západních zemí (tedy taky do SRN, to je pro nás nejaktuálnější, protože ti, co přicházejí z Maďarska, musí na cestě do SRN proběhnout naším územím), měli bychom jim to prý podle LN umožnit a nestavět jim do cesty zbytečné a navíc nezákonné překážky. To je jenom shrnutí stavu problému.

Miloš Balabán píše v ruském koutku Práva ještě o Zemanovu rozhodnutí jet na oslavy do Číny, a o tom, co s ním souvisí. Začíná se prý rýsovat perspektiva hlubšího geopolitického rozkolu světa na dva silné bloky: jeden vedený Spojenými státy a druhý vedený Čínou a Ruskem. Tomu je prý třeba čelit tím, že budeme posilovat vzájemnou důvěru, třeba i připomenutím historie, kdy Čína a Spojené státy spolu vítězně bojovaly proti nacistickému Německu a militaristickému Japonsku (jistě, a připomínám jen, že v Číně přitom spolu bojovali Mao s Čankajškem), což zjevně Zeman svou cestou dělá. K tomu je třeba podotknout, že se nerýsuje žádná perspektiva, nýbrž že svět v tom „rozkolu“ už čím dál tím víc je. Shodou okolností jsme teď – na rozdíl od let 1945-1989 – pořád ještě na té správné, naší straně. A musíme si především připomínat především úděsnou situaci let 1945-8, kdy jsme ve zpitomělém rauši z toho, že se předtím na chvíli sešly dva neslučitelné světy v pragmatickém a nutném, ale zcela dočasném spojenectví proti společnému nepříteli, sami napomáhali tomu, aby nás (tehdy ruský) predátor mohl bez problémů slupnout, což taky učinil. To, že jsme se stali jeho kořistí, nebyla jen naše vina, možná že tomu nešlo zabránit. Ale mocně jsme k tomu přispěli, a dnes ve srovnání s tehdejší dobou jsme v lepší situaci. Projekty jako je ten, s nímž vystupuje ruský koutek Práva obecně a Miloš Balabán zvlášť (a samozřejmě Miloš Zeman taky, nezapomínejme na něj!), jsou promyšlené, politicky účelové a mírně řečeno zavrženíhodné. Je třeba jim zcela zásadně čelit.

Spolu s nenávistí k migrantům všeobecně rostou v české populaci, včetně těch nejproblematičtějších kruhů (fotbaloví rowdies nebo prezident Zeman) sympatie ke křesťanství: když už někoho (přijmout), tak syrské křesťany! Je mi to hrozně podezřelé, člověk by s tím mohl spojovat falešné naděje, že podobně jako teď berou na milost ty syrské, vezmou dokonce do budoucna na milost i nás ostatní. Možná by se o tom mělo uvažovat věcně. Paní poslankyně Chalánková píše v dnešních Babišových Lidových novinách o tom, že stát ve spolupráci s církvemi může pomocí křesťanským rodinám, které musely uprchnout před Islámským státem, neboť tím přispějeme k záchraně válkou ohrožených uprchlíků, ale současně budeme „minimalizovat náklady a rizika spojená s přílivem lidí z naprosto odlišného kulturního a náboženského prostředí“. Naše kulturní prostředí, když to vezmeme co nejšíře, není v posledních minimálně sedmdesáti letech křesťanství zase až tak nakloněno; a na druhou stranu je otázka, nakolik je či není syrské křesťanství ovlivněno „naprosto odlišným kulturním prostředím“ blízkého Orientu. Chci tím říci jen tři věci: za prvé, možná by nezaškodila nějaká věcná informace o syrském křesťanství; za druhé, mám dojem, že rozhodující hledisko je, jak je ten, kterému chceme pomáhat, ohrožený (je zjevné, že syrští křesťané jsou ohroženi taky kvůli své víře, ale i ti ostatní jsou naši bližní); a konečně, podotýkám jen na okraj, aby pomoc byla efektivní, neměli bychom se dostat do situace, kdy sobě ublížíme natolik, že už nebudeme schopní pomoci nikomu: ani jiným, ani sobě.

Pátek 7. srpna: V Právu a zároveň v Babišově Mladé frontě Dnes se rozjela mohutná mediální kampaň proti Zdeňkovi Bakalovi. Bakala totiž oznámil prodej 43 000 bytů v Moravskoslezském kraji: byty vlastní firma RPG Byty, v níž má Bakala většinový podíl. Kupcem je mezinárodní investiční společnost Round Hill Capital. Nájemníkům prý kdysi Bakala slíbil, že pokud budou mít zájem, prodá jim byty do soukromého vlastnictví za netržní cenu, to se až dodnes nestalo a nyní se místo toho bytů zbavil. Širším kontextem kauzy je privatizace OKD (byty patřily OKD), Bakala se k OKD dostal v době Špidlovy a Grossovy vlády. V souvislosti s privatizací OKD jsou nyní trestně stíháni tři lidé (znalec a dva bývalí vysocí úředníci fondu národního majetku), hlavní líčení s nimi dosud neproběhlo. Od Bakaly se dnes distancuje kdekdo (tedy kdejaký politik): Prezident Zeman ho, jak jsem už napsal, nazval lidskou hyenou. Miroslav Kalousek prohlásil, že smlouva o privatizaci OKD byla zformulována velmi nevýhodně pro stát, za což nese odpovědnost tehdejší vláda (v níž byl ministrem financí nynější premiér Sobotka, bd). Mezi Koženým a Bakalou je prý rozdíl pouze ve schopnosti jejich mediální sebeprezentace, podnikatelskou morálku mají oba stejnou: žraločí. V tomto kontextu zní kritika Bakaly z úst premiéra Sobotky ještě velmi uhlazeně a umírněně („definitivně porušil svůj opakovaný veřejný příslib, že se bude o bytový fond starat a v případě zájmu umožní prodej bytů jejich nájemníkům“ což je „jeho velké morální i podnikatelské selhání“). Jakkoli je jednání pana Bakaly problematické, je zjevné, že a) naběhl svým rozhodnutím někomu na vidle, a b), což s tím souvisí, vypadá to, že se stává předmětem jakéhosi veřejného lynče. V takových případech je třeba se ptát „cui bono“. Protože případ OKD se vleče už od poloviny devadesátých let minulého století, stačili se v něm vymáchat skoro všichni „politici, kteří nemakali a kradli“. V Babišových tiskovináchm (MfD, Lidové noviny) mocně jedou po premiéru Sobotkovi, ale i pro Kalouskovi (jeho verbální horlivost mu moc nepomohla, bylo to od něho pozoruhodní spojení neslušného s neužitečným), a dokonce i po Zemanovi. Stranou zůstali jen „slušní lidé, co už se na to nemohli koukat“, zvlášť jeden. Copak tomu říkají svatouškové a nechumelisté z Respektu, Aktuálně.cz, Hospodářských novin, médií Bakalova hájemství? Jistě, bylo by možné se rozhořčeně a svatouškovsky od svého nehodného majitele a dlouholetého podporovatele distancovat, a tak dokázat, že jako profesionálové držíme zásadu “Padni komu padni“; nebo se s panem Bakalou přes obtížnost situace solidarizovat a poukázat na velmi podezřelé okolnosti, za nichž se nynější případ rozvíjí. Hned předem říkám, že slušný člověk by udělal to druhé. Taky ovšem je možné dělat mrtvé brouky. To bude jenom směšné a nedůstojné. K případu se ještě vrátím.

Sobota 8. srpna: Zemanův šéfžehlič Hynek Kmoníček poskytl rozsáhlý rozhovor sobotnímu Právu. Pokud jde o prezidnetovu účast na Pekingských oslavách, zopakoval jen společné vládní a prezidentské stanovisko: EU se na žádném bojkotu nedohodla a nepadlo ani žádné české veto. Konala se jen pracovní schůzka, během jíž se diskutovalo, jak by měla vypadat účast EU na oslavách, „a výsledek byl konstatace stavu, který trvá dodnes“. Velmi pěkně řečeno. Zeman je prý jen první z pozvaných lídrů EU, který účast potvrdil, uvidíme, kdo se ještě přidá. (Musíme doufat, že nebudeme zase za skunky sami.) „Česká republika považuje za nešťastné smíchávání oslav druhé světové války, během níž zahynulo patnáct až dvacet milionů Číňanů, s reakcemi na současný vnitřní politický vývoj Asie.“ Je obtížné nemíchat oslavy s pořadatelem oslav. Čína byla „po osmnáct z jednadvaceti století našeho věku nejbohatší země na planetě“, a proto měla důvod považovat se za střed světa. Ještě kolem roku 1820 měla prý sedminásobné HDP Britského impéria. Moc by mne zajímala aritmetická stránka těchto výpočtů. Ideově mi to připomíná bolševický boj proti „europocentrismu“ z padesátých a šedesátých let minulého století (vedl se tehdy proto, aby bylo umožněno dokonale přetrhat všechny kulturní vazby české společnosti na (západní) Evropu. Dnešní řeči o tom, že Evropa byla vlastně až do konce osmnáctého století zaostalý kontinent, mají podobně nekalý ideoolgický background. Jinak je hezké, že zahraniční záležitosti vyřizovalo v Číně až do druhé poloviny devatenáctého století „ministerstvo rituálů“: vypadá to, že za Nových pořádků se touto osvědčenou praxí bude inspirovat i Česká republika. Pokud jde o ochotu ČR přijmout v příštích dvou letech 1500 lidí z Blízkého Východu a z Afriky, pan Kmoníček zdůrazňuje, že jsme kývli na naši lidskou spoluzodpovědnost a zároveň dokázali říci, že si nenecháme diktovat. Dá se to i obrátit, nejdříve jsme se předvedli jako nesolidární burani a kvóty jsme odmítli, a pak jsme se do nich de fakto nechali natlačit. Slušné chování, nelimitované buranským vzdorem, má taky své praktické výhody: např. člověk se nemusí bát, že se bude jevit jako šašek.

V Právu dále rozvíjejí problém „sudetského pokladu“. Muzeum prý neví, zda nález patří obci, kraji nebo státu, a zda by neměl případně nárok na desetiprocentní nálezné i libouchecký rodák Rudi Schattner, který na poklad upozornil (pan Schattner je syn rodiny, která věci před konfiskací ukryla). Má se k tomu vyjádřit „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“. Zdůvodnění úřadu bude nepochybně nebetyčná sranda. Těm lidem byl po válce ukraden veškerý majetek. Krádež byla sice požehnána zákonem, ale zákon nemá takovou sílu, aby tak říkajíc před Hospodinem udělal ze svinstva spravedlnost. I zákon může být hnusný. Hnusnost zákona bude teď nepřímo dodatečně zmírněna tím, že jeden dědic majetku bude odškodněn jako šťastný nálezce. Nejsou mi úplně jasné pohnutky, které pana Schattnera vedly k tomu, že českým úřadům o „pokladu“ řekl. Nicméně, pokud by mi po to po všem české úřady nabídly deset procent z jeho nálezu jako „šťastnému nálezci“, poradil bych jim velmi důrazně, kam si těch deset procent mají strčit.

Zjevně pln dobré vůle odcestoval ministr Kerry do Hanoje k oslavě dvacetiletého výročí navázání diplomatických styků mezi komunistickým Vietnamem a USA. Americké úsilí o dobré styky s poměrně silnou zemí, která se rozhodně bude snažit udržet si jakous takous suverenitu ve vztahu k čínskému veleobru (čínské choutky se probudily ihned poté, co severní Vietnam dokončil sežrání svého jižního souseda) je zcela pochopitelné a racionálně podložené. Kerry ovšem ve svém projevu na slavnosti říkal věci, které mi připadají zarážející: „Válka, která zuřila před půl stoletím, rozdělila naše národy a byla důsledkem nedostatku diplomatického rozhledu a politické vize.“ Válka, která ve Vietnamu zuřila, byla občanská válka mezi brutální orientální rudou despocií na severu a dosti rozloženým postkoloniálním státem na jihu. Vlády USA byly smluvně vázány podporovat jižní stát, a snažily se tomuto závazku dostát s dosti obdivuhodnou vytrvalostí a nakonec skoro proti celému světu. Projevily velký odpor k mnichovanskému řešení (i když jim nakonec nezbylo než si ho nechat od vlastní populace a evropských spojenců vnutit, krásný příklad toho, že lid nemá vždycky pravdu). Já se na to dívám jako obyvatel malé země, která mnichovanská řešení přímo přitahuje, s velkým obdivem. Oč lepší je dnešní Česká republika, v níž se pod heslem protikorupční vzpoury ujímá moci vyčůraná postkomunistická oligarchie a její různí přisluhovači, než někdejší Jižní Vietnam? Je ale pořád ještě o hodně lepší než Ho Či Minova rudá tyranie. Bylo by neštěstí, kdyby se u nás jednou v budoucnu mezinárodně prosadilo (tedy už zase po roce 1938 znovu prosadilo) řešení, které bude na jedné straně vypadat jako triumf diplomatického rozhledu a politické vize, a na druhé jako cynický pakt mezi farmáři a čuňaty, po němž už nebude možné poznat, kdo je (ještě) farmář a kdo je (už) čuně. Naši američtí spojenci pro mne byli až dosud jistou zárukou, že se něco takového nestane. Naproti tomu nynější slova pana ministra mne naplňují tichou hrůzou.

V Babišovinách pokračuje (v rovině komentářů) hon na Bakalu, o němž píši zde. Byla to první cílevědomě koordinovaná mediální akce, která navazuje na tradice z přelomu tisíciletí (slonkismus-respektismus). Je komické, že na talíři je dnes člověk, který kdysi společenství Pravdy a Lásky podporoval (jistě, dnes každý řekne, že z vypočítavosti, a to je vždycky pravda, protože člověk, který nedělá z vypočítavosti vůbec nic, je jednak úplná zrůda, a jednak se nakonec vždycky ukáže, že dělal z vypočítavosti úplně všechno. A jde o to, nedělat z vypočítavosti úplně všechno. Proto bych měl na místě dnešních pravdoláskařů a respekťáčů trošku problém s tím, dělat nad svým někdejším podporovatelem jen tak cynicky křížek, protože nám přece jde o svatou věc, a v tom případě musí jít nízké lidské ohledy stranou. Daleko největší nebezpečí pro lidskou společnost (daleko větší než třeba korupce) je nelidský, nelítostný fanatismus. Z něho se rodí vždycky největší špinavosti a bývá vždycky spojen s dosti velkou vychcaností. Pravdoláskařské tichounké „loučení s Bakalou“ je jeden malý, dílčí příklad v této věci.

K rozběhnutému případu Bakala se přidružil v Babišových LN případ Savov. Pan Savov jako mediální vlastník zdaleka nedosahuje významu Zdeňka Bakaly a neměl ani takové ambice. Vlastní však několik titulů, které ještě zcela nepohltil vír Velké protikorupční revoluce (E15, týdeník Euro), a proto nepochybně panu Babišovi vadí. V současné době pobývá v Londýně a jedná se o jeho vydání do ČR v případu údajného podvodu s DPH a praní špinavých peněz (pro ruské velkopodnikatele je uniknout do Londýna bezpečnější, Rusko není součástí EU). Dílčí případ, který se teď řeší na stránkách Babišových LN, je tento: policie potřebuje dešifrovat data na disku, která mají obsahovat důkazy proti Savovovi ve věci krácení daní a praní špinavých peněz. Kdosi se prý pokusil uplatit soudního znalce, aby data na disku nedešifroval (není jasné, zda to měl odmítnout nebo zda měl tvrdit, že se mu to nepodařilo). Věc má teď řešit soud v Českém Krumlově. Souběžně se otevřel spor o legálnost způsobu, jakým si „orgány“ obstaraly informace od Savovových advokátů. Pan Savov si stěžuje, že je ze strany babišovin terčem diskreditační kampaně. Z toho, co teď LN zveřejnily, je zjevné, že z policie unikají do Babišových médií nadstandardní informace o otevřeném případě. Zatím to nejsou přímo odposlechy. Že Babišova média pokračují tam, kde paní Slonková, Respekt a virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky přestaly, je i bez toho zjevné.

Rovněž v Babišových Lidových novinách mne velmi zaujal komentář Tomáše Vlacha „Po Hirošimě Evropa“. Zabývá se zločinnými plány amerických imperialistů v době tzv. bipolárního světa (tj. v době, kdy Ruské impérium, jehož kolonií jsme zrovna byli, ohrožovalo Západ svými jadernými zbraněmi, jak říkáme my nevyvážení reakcionáři). Plány měly napřed chaotickou podobu, pak byly vypracovány dvě varianty útoků, plný a částečný, jak na SSSR „a jeho satelity“, tak na Čínu. Američtí imperialisté chtěli podle pana Vlacha vyhubit polovinu lidstva. Nakonec pan Vlach konciliantně připouští, že příliš humánní nebyly ani plány sovětské. Ale bylo to nanejvýš prašť jako uhoď. A zdůrazňuje, že vzájemné držení se v šachu USA kontra Rusko pokračuje dodnes. Zřejmě je i tady třeba nastolit Nové pořádky. To je jakýsi publicistická předzvěst budoucí babišovské zahraničněpolitické koncepce pro ČR, ze které jde ovšem děs.

Pondělí 10. srpna: Státní zastupitelství v Olomouci vyloučilo k samostatnému projednání další část kauzy Nagyová – tu, která se týká uplácení tří poslanců a krácení daně za dary, jež paní Nečasová dostala. Obvinění podali proti tomu stížnost na Nejvyšší státní zastupitelství, předpokládá se, že jim to nebude nic platné. V průběhu podzimu by pak mohla být hotova obžaloba. Jde zjevně o to, vykousnout z případu, který začíná být nepřehledný a hrozí mu, že v té nepřehlednosti utone, klíčovou část celé kauzy, kvůli které padla Nečasova vláda (přitom krácení daně za dary je tam jen přilepeno, aby dokreslilo problematičnost obviněné; ta bude taky pod tlakem a mohla by být vstřícnější, pokud jde o výpovědi). Tím se taky věc urychlí. Obviněni mohli být jen expremiér Nečas, bývalý náměstek ministerstva práce Bouček a paní Nečasová. Trestní stíhání bývalých poslanců Tluchoře, Šnajdra a Fuchsy (klíčových účastníků kauzy) za to, že za funkce ve státem řízených společnostech se vzdali poslaneckých mandátů, zastavil Nejvyšší soud. Vznikla tak absurdní situace, kterou se budou představitelé Nových pořádků snažit svést na prohnilou justici Starých pořádků: část delikventů její vinou ujde spravedlivému trestu. Takže protikorupční revoluce (včetně účtování s poraženým politickým nepřítelem v soudních síních) víceméně samospádem pokračuje: jsou k tomu hnáni ti, co případ bezprostředně rozjeli, státní zástupci (kdyby neuspěli, měli by veliký problém). Mimochodem je zvláštní, že zrovna jim nikdo neříká „justiční mafie“. A je k tomu hnán i nekorunovaný vítěz revoluce, oligarcha Babiš (oligarcha vítězem protikorupčního tažení, to tu snad ještě nebylo). Musí živit revoluční nadšení, pokud to jde, jinak mu budou logicky klesat preference (např. jeho úspěšnost jako ministra financí ve vybírání daní není nijak oslnivá, a to má ještě kliku, že start Nových pořádků se odehrál v kulise celosvětové hospodářské rekonvalescence). Jde ovšem o zcela zásadní věc: pokud budou Nečas a spol. za tohle odsouzení, znamená to jednak překroucení věcné podstaty toho, co se stalo: nešlo primárně o to, že by Nečas uplácel poslance, ale že poslanci ho politicky vydírali; dále, Nečas jim nenabídl úplatek, ale jakousi kompenzaci za utrpěnou ztrátu (ztráta mandátu a politického vlivu, která je nesrovnatelně větší než to, co by nabyli případnými funkcemi ve státní správě, ostatně pokud se dobře pamatuji, u jednoho se argumentovalo tím, že funkci neměl nabýt on, ale jeho známý, což považuji skoro za drzost); a konečně, podstata obvinění byla, že poslanci byli vedeni k tomu, aby nejednali v souladu s vlastním svědomím, což není právní argument, ale populistická demagogie. V okamžiku, kdy bude někdo odsouzen za tohle, vyvstane otázka, nakolik je ještě Česká republika právním státem a nakolik se justice stává jen nástrojem pro účtování s poraženými politiky. A jsem moc zvědav, jak se v té situaci zachovají jakobínští fanatici z iniciativ jako je Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Transparency International, nebo novinářští svatoušci z potápějícího se bakalovského Titanicu, kteří dělají Babišovi štafáž nezávislé, neutrální žurnalistiky a svého někdejšího dobrodince se „pragmaticky“ zřekli.

Dojde ke znovuvzkříšení Úsvitu? Političtí šíbři, kteří svrhli svého šéfa Okamuru, protože jim zjevně nepřipadal dost nosný si našli náhradu v osobě Miroslava Lidinského. Je to válečný veterán z Afghánistánu, utrpěl těžké zranění v boji, dostal za to řadu vyznamenání, jeho image nemá chybu. Snaží se vystupovat ve srovnání s ostatními „antiislamisty“ jako umírněný. Nechce přímo zakazovat islám (jak taky, k tomu naší tvrzi demokracie ve střední Evropě chybí prostředky). Muslimové se musí jen chovat řádně, podobně jako křesťané nebo stoupenci jiných směšných pověrečných ideologií. Příjmu běženců hodlá zabránit střežením hranic (to je náročný úkol, aby to fungovalo, budeme muset střežit hranice jako za totáče, a to kolem dokola, nejen kousek). Pokud jde o „běžence“, je prý třeba rozlišit ty rodiny, které utíkají před válkou, od těch, kteří chtějí do Evropy za lepšími podmínkami. Moc by mne zajímalo, jak se to bude rozlišovat, kdo utíká před válkou, utíká přece taky za lepšími podmínkami, a ekonomický imigrant je i ten, který utíká, aby nechcípl hlady. Jako nástroj pro demagogii, byť i „umírněnou“ (té je zapotřebí, s Adamem B. Bartošem a fotbalovými rowdies nikdo žádné volby nevyhraje), se takové teze hodí, vážně je brát je zhola nemožné. Úsvit - Národní koalice kráčí i nadále důsledně ve stopách Tomia Okamury (který vyčerpal svůj potenciál) a Věcí veřejných (které byly to samé v růžovém a vyčerpaly svůj potenciál ještě dříve). Podobné politické aktivity vycházejí z nepsaného předpokladu: lid chce být tahán za nos, vyhovme mu. Je třeba snažit se dennodenně dokazovat, že to není pravda. My jsme taky lid a lid zas nos být tahán nechce a nedá si to líbit.

Pan Lukáš Jelínek je coby sociálně demokratický publicista pozoruhodný jev: cítí nějak (je těžké to necítit), že nezodpovědná a dobrodružná politika ČSSD coby hybatele Velké protikorupční revoluce se straně úplně vymkla z rukou, a pokouší se to jednak zakecat, jednak přivést zrádnou pravici k tomu, aby se chovala racionálně podle představ sociálních demokratů – tj. uznala svou zaslouženou porážku snažila se pomoci pro ČSSD coby vítěze jejich sporu zachránit českou demokracii. Potíž je v tom, že dosud žádná opozice, co jich na světě bylo, neprojevila pro své přemožitele takový altruismus, a to zvlášť v situaci, kdy jejich ideologové (taky pan Jelínek) jsou vybaveni tak velkou měrou drzosti. Pan Jelínek má (mj. v konfrontaci s akcemi jako je vše zmíněná resuscitace Úsvitu nebo aktivity poslankyně Černochové z ODS) očividně pocit, že populismus bojovníků proti imigrantům může nyní přebít populismus pomyslných vítězů Velké protikorupční revoluce. A proto - nevím už po kolikáté – uděluje poražené zrádné pravici hraběcí rady: „Stojí ale marginalizování krajní pravice za radikalizaci tradičních demokratických proudů? Neměly by spíš voličům trpělivě vysvětlovat, že kastování a obnovování nedávno přestřihaných ostnatých drátů řešení při vší bídě nepředstavuje?“ Pan Jelínek by si měl uvědomit, že k tomu, aby vznášel na zrádnou pravici takovéhle požadavky v duchu „vyššího principu mravního“, je jeho pozice jako jednoho z destruktorů demokratických pořádků v ČR zatraceně slabá.

Petra Procházková píše v Babišových Lidových novinách o tom, že ukrajinští oligarchové zakládají politickou stranu, která by měla hájit jejich zájmy. Je zajímavé, v tomhle je situace na Ukrajině o fous normálnější než u nás: u nás založil oligarcha politickou stranu rovnou za účelem spásy českého národa, a národ mu na ten špek skočil.

Úterý 11. srpna: Ve sporu mezi Peroutkovou vnučkou, paní Terezií Kaslovou, a prezidentem Zemanem se prý rýsuje možnost mimosoudního vyrovnání. Paní Kaslová po prezidentovi žádá omluvu za jeho výroky ohledně jejího dědečka, kterému přiřknul článek s titulem Hitler je gentleman a obvinil ho z toho, že na čas podlehl nacistické ideologii. Nejsem ani náhodou ctitelem Ferdinanda Peroutky, ale ani jedno, ani druhé není pravda, a nepravdám tohoto druhu se konvenčně říká pomluvy. Protože paní Kaslová je realistka a předpokládá, že omlouvání zvládá pan prezident s podobnou bravurou jako hroch létání, obrací se na stát a žádá, aby se jí za pana prezidenta, který se ještě nikdy nikomu neomluvil, omluvil sám. Náš stát má sice s omlouváním v některých věcech podobné problémy (sudetští Němci), ale je technicky lstivější a méně přímočarý, takže aspoň dovede vyprodukovat něco, co se omluvě aspoň vzdáleně podobá. Soudní spor řeší Obvodní soud pro Prahu 1, paní doktorce Novotné, která ho má na starosti, ho nezávidím. Je to test – hádanka podobná té, kterou jsem si kdysi dávno přečetl v jedné dětské knížce: co se stane, když nezastavitelný nosorožec narazí na neprorazitelnou skálu? V rámci pokusů o mimosoudní vyrovnání paní Kaslová ovšem navrhla kompromis a prohlásila, že pokud se prezident Zeman omluví, vezme žalobu zpátky. Pan Zeman před časem vypsal odměnu 100 tisíc korun pro toho, komu se podaří Peroutkův článek „Hitler je gentleman“ objevit. Je to podobné jako odměny, které v pohádkách vypisuje vladař pro toho, kdo zachrání jeho dceru ze spárů lidožravého draka, jen pan Zeman, který brání pouze svoji čest, se projevil jako skrblík (standardní odměna je půl království a ruka princezny). Doporučoval by vypsat odměnu dejme tomu jeden milion korun (já na ho nemám, musel by se najít bohatý sponzor) pro toho, komu se podaří přinutit nynějšího prezidenta ČR bez použití mučidel, aby se slušně omluvil. Vlastně jakýpak milion korun, to je málo: měl by tím získat rovnou prezidentský stolec (ekvivalent pro „půl království a princezna“). Tím by se vyřešila taky otázka prezidentské volby, aspoň pro tento jeden případ (problém je jen, že by k tomu bylo zapotřebí ústavního zákona). Zbývá tedy jen, aby někdo s zákonodárnou pravomocí zákon navrhl: logické by hned z několika důvodů bylo, kdyby tak učinil ministr Dienstbier – je např. zjevné, že první vyzyvatelkou by byla pani Kaslová, a tím by se začaly naplňovat ženské kvóty ve vrcholné české politice. Nemusím snad zdůrazňovat, že bych pak paní Kaslové v boji s drakem držel palce. Riziko je jen jedno: že se to nikdy nikomu nepovede. A pak běda České republice.

Exprezident Klaus vystoupil na Sněžku. Myslím, že prezidenti by měli zásadně vystupovat na Říp: bylo by to vlastenečtější, víc v souladu s naší národní tradicí, Sněžka v naší národní mytologii nehraje žádnou zásadní roli, nestačili jsme z ní totiž dost brzy vyhnat Němce; a zároveň pro ty velebné kmety míň fyzicky náročné (je pravda, že na druhé straně na Říp dosud nevede žádná lanovka). V té souvislosti se v hlavě našeho někdejšího národního vůdce zrodil nevšední nápad, že pokud jde o imigranty, měly by evropské země přijmout neprodleně účinná opatření na hranicích, a jednoznačně říci, aby sem žádní svévolně přicházející uprchlíci nepřicházeli. Co je to účinné opatření na hranicích, to víme: dráty, kulometné věže, minová pole. Problém je, že existují dva typy účinných opatření tohoto druhu: za prvé typ čínská zeď, za druhé typ železná opona. První má zemi ochránit před svévolnými uprchlíky zvenčí, často po zubvy ozbrojenými, druhý před svévolnými uprchlíky zevnitř. Není mi jasné, zda Václav Klaus cítí jakýsi rozdíl mezi oběma druhy. Nikdy se přitom nedá zabránit tomu, aby takové opatření neomezovalo propustnost hranic v obou směrech a se vším všudy, navíc typ Čínská zeď - a o ten tu jde – se v dějinách ukázal být dosti neúčinný. Pozoruhodný je rovněž termín „svévolně přicházející uprchlíci“: padne skoro na všechny imigranty, i ty, kteří před rokem 1989 odcházeli z ruského koloniálního impéria na západ. Jen dosti málo lidí prchalo proto, že by jim hrozil kriminál nebo smrt, a vesměs byli „svévolní“ v tom smyslu, že se rozhodli o své vůli a neměli k tomu oficiální požehnání bolševické vrchnosti. Taky si nenamlouvejme, že utíkali lidé dejme tomu na stejné kulturní a civilizační úrovni jako byli ti na Západě: rozdíl tu byl, samozřejmě menší, než např. mezi západními Evropany a Afghánci, a brání nám ho vidět jen naše perspektiva (z druhé strany železné opony) a naše mindráky. (Pokud by někdo chtěl argumentovat Němci a nacismem, bylo by to směšné, nacistické běsnění trvalo dvanáct let a rozdíly tohoto typu se vyvíjejí po staletí). Nechci vůbec říci, že by nynější obrovitá vlna imigrace nebyla problém a že by nebylo třeba ji regulovat na snesitelnou míru (jinak se poměry v Evropě postupně srovnají s poměry v zemích, odkud lidé prchají, což nikomu neprospěje). Jen že bychom si při posuzování problému měli aspoň trochu vidět do úst.

Středa 12. srpna: podle toho, co dnes píšou v Právu, zažívá pražská koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice dosti vážnou krizi. Jejím hybatelem je náměstek primátorky Matěj Stropnický, který jako spolehlivý a funkční destabilizátor a vyvolavatel krizí fungoval na celostátní úrovni už v době Topolánkovy vlády (a to tehdy ani neseděl v parlamentu). Zelení a STAN jsou v pražském vedení jakýsi přívažek stran celostátní vládní koalice (ANO, KDU-ČSL, ČSSD), většina tohoto uskupení je velmi těsná a může se stát, že budou vydáni na milost a nemilost chaotům z Pirátské strany, kteří se ještě nestihli na magistrátu domestikovat a už svým programovým zaměřením představují jakéhosi kolektivního Superstropnického. Pan Stropnický (a zelení všeobecně) měli zjevně zafungovat jako jakýsi dynamit při destrukci starých pořádků v Praze, srdci ČR. Ukazuje se, že jako dynamit funguje setrvale. V souvislosti s tím se vyrojily spekulace, že čtyři zastupitele zelených by v koalici mohli nahradit (někteří?) lidé z TOP09, která má v zastupitelstvu nejsilnější opoziční klub (12 lidí). To by ovšem byl od TOP09 i v té nejskromnější verzi (nešlo by o podíl celé pražské topky) velmi nestandardní signál vstřícnosti vůči Novým pořádkům a Babišovi v nejcitlivějším místě, kde se komunální politika protíná s tou celostátní. A okázalý krok ke koalici typu farmáři + čuňata (nikoli první krok, ale dalo by se říci rozhodující) v té nejvyšší politice. A jeden by se musel ptát: je to skutečná a definitivní kapitulace polistopadových politiků před obyčejnými miliardáři?

Matěj Stropnický je zároveň výrazný představitel pokračující Velké protikorupční revoluce, která přerůstá přes hlavu Babišovi (tj. hnutí ANO). Jako Deacroixova Svoboda na barikádách třímá v rukou opuštěný prapor Nových pořádků: „Osobně považuji situaci v koalici za neudržitelnou: změny se nekonají, staré projekty a praktiky pokračují, Trojkoalice je přehlasovávána faktickým spojenectvím přátel starých pořádků ANO a ČSSD, a tak pouze přihlížíme politice ‚zažít město stejně‘.“ Nevypadá to, že by za sebou mohl shromáždit davy. Pomáhal jako jeden z mnoha matlalů shromáždit davy za Babišem. Pomůže teď ještě Babišovi, aby si nad jeho politickou mrtvolou padl do náruče s Kalouskem?

Alexandr Mitrofanov píše v Právu v souvislosti se schůzkou Zeman - Hamáček – Štěch v Lánech mj. i o tom, že rubem snahy EU o upevnění vnějších hranic Unie bude nebo může být „posun EU od prostoru, v němž se celou dobu propagovaly zásady humanismu, mírová řešení jako priorita a nepoužití síly, k něčemu, co bude připomínat pevnost. Setrvačnost dějin může Unii dotlačit do této podoby a pak se teprve uvidí, jak by se to projevilo na vnitřním životě tohoto společenství. S jídlem roste chuť a povolené násilí v malé míře a vůči cizím může zapálit větší doutnák. To je ale úvaha když ne předčasná, tak rozhodně předběžná.“ To je samozřejmě velký problém: jakmile se nějaká kultura nebo civilizace nebo nevím jak to říci (ty názvy jsou velmi nepřesné) začne zavírat sama do sebe, začne budovat kolem sebe limes, bude pak hnít uvnitř těch vytyčených hranic, a nakonec se ukáže, že už jí ani limes není k ničemu. Předtím limes tolik nepotřebovala, protože dělala expanzivní politiku. Expanzivní politika není nutně politika vojenských výbojů: i pořádné vojenské výboje se v minulosti daly vždycky dělat jen tenkrát, když existovala expanze idejí. Evropa dnes sama od sebe dospěla k přesvědčení, že křesťanství, k němuž se v minulosti hlásila, bylo jen snůška primitivních pověr a barbarských ukrutností. To vůbec není pravda, křesťanství znamenalo boj proti primitivním pověrám a barbarským ukrutnostem. Dějiny křesťanské Evropy byly dějinami souboje „civilizace“, „humanity“ s barbarstvím a ukrutností, od christianizace Evropy přes středověk, reformaci, osvícenství až po moderní liberální a demokratickou společnost. Samozřejmě pomalu, s mnoha regresemi, ale ta celková linie postupné, kontinuální kultivace, také politické kultivace, je nezpochybnitelná. Je součást toho, v co věřím. Dnes je Evropa v krizi (nechtěl bych to moc dramatizovat, k evropským dějinám krize neodmyslitelně patří, bez nich se nevyvíjí k lepšímu, to jen orientální despocie žádné krize neznají). Nicméně krize tu je, a součástí té krize je bezbranná hrůza lidí, kteří ztratili svou víru a své přesvědčení, z islámu. Je např. zajímavé, co se u nás teď urodilo Vikingů. Vikingové, to je to, co je třeba postavit proti zhůvěřilému křesťanství, a jako Vikingové vyrazíme do boje proti imigrantským vetřelcům. Je to zároveň směšné a blbé. Jistě, Vikingové nebyli žádní křesťané (a když se křesťany stali, přestali být Vikingy). Byli to divocí krvelační bojovníci, podobně jako bojovníci islámského státu. Dva stejní ptáci, s různě vybarvenými brky na ocase. Naši protiislámští aktivisté, zejména ti, jejichž nejapné plakáty se nyní snad budou řešit i soudně, jsou divocí, krvelační budou, až bude možné být krvelačným beztrestně, a o jejich bojovnosti proti dobře vyzbrojenému nepříteli mám jakési pochybnosti. Podobně i různí vyčůraní političtí kariéristé z okraje politického spektra, kteří chtějí využít vzedmuté vlny celonárodní hysterie k tomu, aby prosadili své neukojené politické ambice. To, co u nás, v době rozvratu polistopadové demokracie, kvete, je buranismus – divokost a podmínečná krvelačnost bez bojovnosti. A naším heslem je suverenita: je pozoruhodné, že suverenita v českém pojetí se realizuje bojovným odhodláním, na koho na všeho se s odpuštěním vysereme (nechť mi čtenář odpustí hrubé slovo): na imigranty, na Evropskou unii, jejíž jsme součástí a která má teď velký problém. To je ovšem velmi vratký základ pro budování nějakého politicky stabilního útvaru. K tématu se určitě ještě vrátím.

V Senátu se blíží ke schválení novela Zákona o svobodném přístupu k informacím (tj. k informacím od státních orgánů). Píší o tom v Babišových Lidových novinách. Shromažďování informací je „in“ z hlediska revoluční ideologie, která zachvátila ČR zvlášť a Evropu a Západ celkově. Informace musí být shromažďovány nejpozději v okamžiku, když vznikají, a pokud možno ještě dříve. Politicky nejužitečnější informace jsou ty, které se během procesu svobodného přístupu k informacím rodí. Politicky velmi produktivní jsou např. informace, které unikají z policejních spisů dosud neuzavřených případů, přitom občas má člověk dojem, že jejich významnou částí jsou informace, které do spisu byly vloženy přímo za tím účelem, aby unikly. Praxe se u nás začala zavádět někdy v druhé polovině devadesátých let a bují dodnes. Významnou roli přitom hrají ušlechtilé profese jako „whistleblower“ (česky se dříve říkalo práskač), agent (profesi jsme zdědili z předlistopadového režimu, dnes má o hodně širší a mravně pozitivnější význam, protože se práská na stát, což je pro plebejce atraktivní; mnoho lidí ji provozuje z přesvědčení a to, že jsou za to taky z různých stran placeni, bývá jen podružná okolnost) a nejrůznější odrůdy „investigativních novinářů“. Nejplnohodnotnější informace vzniká tím, že se něco práskne, a na základě toho prásknutí se nějakému hlaváčovi udělá pořádný malér. Z maléru tyje jiný hlaváč, zpravidla ještě horší. S tím se bohužel nedá nic dělat. Trend je celosvětový (WikiLeaks, Snowden ap.). Žijeme ve světě, v němž mimořádnou roli hrají různé „informační technologie“. Vzhledem ke způsobu, jak se s nimi zachází, by bylo nejlepší mluvit o „vypráskaném světě“. Teď to vše získává podporu i v zákonech. Smysl informací je dnes v tom, aby unikaly. V tom spočívá naše svoboda.

Čtvrtek 13. srpna: Ekonomický expert ODS Skopeček si stěžuje, že Babišův aparát není dostatečně apolitický: ministerstvo financí totiž dalo na svém webu k dispozici seznam protiargumentů k tezím ODS, napadajícím zákon o elektronické evidenci tržeb. Protiargumenty jsou uvedeny větou: „10 mýtů, které šíří ODS, když odmítá evidenci tržeb. 10 důvodů, proč se mýlí. Nebo cíleně šíří chaos?“ prý jde o „zneužívání aparátu ministerstva financí šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem k marketingovým účelům. K tomu bych rád řekl: Za prvé, považuji Zákon o EET o naprosto škodlivý pro svobodné prostředí v českém podnikání a obecněji v české společnosti. Za druhé: je mi líto, ale podobně, ne-li ještě více škodlivý je Zákon o státní službě, který byl schválen i s podporou demokratické opozice včetně ODS a který ve svých důsledcích likviduje demokratickou politiku v ČR, protože bere politickou moc z rukou politiků, kteří pětadvacet let nemakali as kradli, a svěřuje ji nezávislé státní byrokracii. V rámci normálních politických poměrů, které Zákon o státní službě bezohledně bourá, má každé ministerstvo financí, dokonce i takové, v jehož čele zrovna sedí oligarcha s nekalými politickými záměry (to, že tam sedí, je jiný problém, náš problém), právo argumentovat proti tomu, s čím přichází opozice, když se to týká zákona v gesci ministerstva. Odpolitizovat ministerský aparát v tomto smyslu znamená zničit demokratickou politiku v duchu nedemokratické utopické doktríny. A za třetí: naprosté vykolejení je jen poslední věta: „Nebo cíleně šíří chaos?“. Babišův úřad přičítá opozici „protistátní“ úmysly. Se zákonem o státní službě to ovšem nemá zhola nic společného. Je to skandální projev bolševického buranismu, tak příznačného pro Nové pořádky.

Andrej Babiš si připravuje ústupovou cestu, pokud jde o velikost rozpočtového schodku na příští rok: mluví o „obrovském tlaku“, kterému je vystaven, a zejména o výdajích v souvislosti s přílivem uprchlíků, novou bezpečnostní situací v Evropě a náborem dalších policistů a vojáků. Ustoupil taky ministru Chovancovi a přiznal mu další tři miliardy na uprchlíky, policii a hasiče. Jistě, tím získá jednak politické body a jednak alibi pro větší rozpočtový schodek. Ministr Chovanec nezíská body žádné. Pozoruhodná dělba výhod mezi ČSSD a jejím největším politickým konkurentem.

Ministr Chovanec má ovšem i další problém, tentokrát v souvislosti s aférou Česká pošta. Totiž odposlechy, pořízené obchodním partnerem (státní) pošty, které dal k dispozici server neovlivni.cz (to je skoro stejně strašné jméno jako Respekt) paní Slonkové. Další informace v té věci podává Aktuálně.cz. Ministr Chovanec a ČSSD je teď na paškále. Média Pravdy a Lásky (dříve Zdeňka Bakaly, teď už jen trošku) mu jdou po krku formou zveřejňování odposlechů. Po krku jde po panu Chovancovi (shodou okolností taky zveřejňováním odposlechů) i pan Babiš v MfD. V tomto smyslu Velká protikorupční revoluce pokračuje. Vypadá to, že teď zrovna Pravda a Láska s Andrejem Babišem vítězí nad ČSSD, lží a nenávistí.

V dnešní Babišově Mladé frontě Dnes mne zaujal komentář Zuzany Kubátové. Začíná ostře a nesmlouvavě: „Miliardář Andrej Babiš drží české politiky nakrátko a současná vláda tančí podle jeho píšťalky, stejně jako všechny předchozí“. Tedy byl by mne zaujal, kdyby citovaná pasáž začínala tak, jak jsem právě uvedl. Ona ovšem ve skutečnosti začíná slovy „Miliardář Zdeněk Bakala drží české politiky nakrátko…“ atp. To původní dojem trochu kazí. Jinak je ovšem k Zdeňku Bakalovi tak nesmlouvavý, jak text správného českého novináře z doby Nových pořádků k českým miliardářům má a smí být. Tedy ke všem až na jednoho. Jen se prosím pokochejte stejně jako já těmi břitkými slovy: „Pan Bakala pro budoucnost projektu už nemusí hnout ani prstem. Své peníze, utržené za pozemky na Barboře, může v klidu investovat do jiných podnikatelských projektů v Česku či v zahraničí. Nebo je posílat na podporu spřátelených stran, jako to udělal třeba před volbami v roce 2010, když podělil ODS, TOP 09 a Věci veřejné skoro 30 miliony korun. Obchod na Barboře je mimořádně nemravný… A barvitě ilustruje povahu a charakter Zdeňka Bakaly… Zdeněk Bakala měl jedinou možnost, jak si zachovat zbytek důstojnosti: pozemek na Barboře měl státu nabídnout za symbolickou korunu. A sám na něm postavit fabriku, která má lepší perspektivu než těžba uhlí.“ To je odvaha! A navíc, jaká šťastná shoda okolností, na správném místě: v Babišově MfD.

Pátek 14. srpna: Je zjevné, že velká protikorupční revoluce vstoupila do druhé, tentokrát už racionálně řízené fáze. Podílejí se na ní Babišovy noviny (dnes zvlášť intenzivně MfD, připomíná to slavné dny Slonkové a Kubíka), trosky Bakalova impéria (Aktuálně.cz), server bývalé Babišovy šéfredaktorky Slonkové (podle vzoru bývalý šéfredaktor Blesku Šafr) Neovlivní.cz, a případu se hodně věnuje i Právo. Jádrem hlavního prázdninového případu je údajný úplatek pro ministra Chovance; aféra je natolik nepřehledná, že se sotva podaří něco vyšetřit. Zato k pošramocení preferencí ČSSD a k pořádnému rozhoupání ministrova křesla postačí až až. ANO za pomoci ČSSD vyřídilo demokratickou opozici (ODS, TOP09) – upřímně řečeno za její sice nechtěné, ale mohutné spolupráce. Teď je Babišovým hlavním konkurentem a cílem číslo jedna protikorupční revoluce ČSSD. Cíl je to, jak se zdá, dost snadný. Místo ministra vnitra je nyní klíčový silový post (obranu má ANO už v rukou; a spravedlnost, což sice silový resort není, ale spolu s vnitrem bude představovat betonový mocenský blok, rovněž). Ve veřejnosti už sice neexistuje takové revoluční zanícení, jaké bylo v letech 2012-13, ale Andrej Babiš získal účinné mocenské a mediální páky, aby ho tak trochu nasimuloval. Bude to symbolické: ČSSD se sice podařilo dokonale zničit „zrádnou pravici“, ale zároveň nainstalovala Babiše, který zase pro změnu zase zničí ji. Hlavním Babišovým spojencem je přitom virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky - „orgány činné v trestním řízení“, novinářská lobby (Respekt, trosky Bakalova mediálního impéria, server Neovlivní.cz paní Slonkové) a „Občanská společnost“ (iniciativy jako Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Transparency International, Nadační fond proti korupci atd.). Spojenectví tohoto Oortova oblaku s Babišem je logické: jde o útvary nepolitické povahy, zároveň mají politické ambice, a nezbývá jim tedy, než se na nějakého politika přilepit. Babiš jejich pomoci rád využije, ví totiž, že až je nebude potřebovat, zbaví se jich daleko snadněji než celých Starých pořádků a ČSSD.

ČSSD má ovšem vážnější starosti. Řeší totiž zásadní otázku: má lídry (pro krajské volby) kandidovat přímo sociálně demokratický pracující lid, nebo je má nominovat stranické vedení? Je to na první pohled spor mezi usurpátorským diktátem stranických papalášů a vůlí pracujících, a tedy jasná věc. Jenže ČSSD měla k 31. březnu t.r. 21 501 členů. To nejen že je zhruba 2,6% z počtu oprávněných voličů, ale navíc to znamená, že jakési stranické primárky v krajích se dají poměrně snadno zmanipulovat. Vedení ČSSD se tedy může sestavování kandidátek v některých krajích (ne ve všech a ne úplně) vymknout z rukou: např. v tom ryze teoretickém případě, že by jejich hlavní politický rival byl náhodou pořádně prachatý, mohl by jim tu a tam s některou kandidátkou zacvičit. Navíc ČSSD bude v krajských volbách obhajovat naprosto neobhajitelný výsledek. Neúspěch bude všechno, stejně jako pro Babiše bude úspěch skoro všechno. Vnášení přímé demokracie v takové situaci znamená sice v každém případě přímou, ale sotva už demokracii.

Zároveň pokračuje další aféra tažení proti ČSSD, případ Bakala. Do tažení se zapojila osoba, která má všechny předpoklady k tomu, aby se u nás politicky prosadila, totiž miliardář. Jmenuje se Pavol Krúpa. Být dnes miliardářem je podobně důstojné a výhodné, jako bylo být za totáče havířem. Protože ovšem miliardářů je dnes z pochopitelných důvodů o dost méně než bylo za totáče havířů, musíme tu a tam nějakého importovat. Mimořádně vhodné jsou k tomu země našeho kulturního a civilizačního okruhu. V tomto případě nám (už opět!) vypomohlo Slovensko. Pan Krúpa napsal opovědný list premiéru Sobotkovi. Vyzývá ho, aby napravil škody, způsobené státu, regionu a pracujícím nájemníkům v roce 2004. Případ Bakala žije.

A nejen proto: v Babišově MfD jej rozehrávají i v další linii: vláda se usnesla, že bude investovat přes miliardu korun na přípravu pozemku pro průmyslovou zónu v lokalitě Nad Barborou na Karvinsku. Problém je, že to zároveň znamená vykoupit i pozemky, které tam vlastní nemravný a zrádný miliardář Zdeněk Bakala. To znamená zaplatit mu. Což je dnes morální problém. Je pozoruhodné, jak náš svět po všech stránkách a čím dál tím víc připomíná Orwellovu farmu zvířat: vyhnali jsme politiky, kteří nemakali a kradli, a na jejich místo jsme dosadili nejinteligentnější z nás, miliardáře. Protože ale i mezi miliardáři jsou co do inteligence rozdíly, prosadil se nakonec Naopleon (Babiš), kdežto Kuliš (anglicky Snowball, česky Bakala) musel s hanbou odtáhnout do Švýcarska (to jsem si přidal a trochu předbíhám), poté co na něj Napoleon poštval své novinářské pejsky (někteří z nich přitom Kuliše předtím oddaně milovali - jenže vůně Kosteleckých uzenin byla silnější než hlas srdce). Případ zpracovává Zuzana Kubátová (dříve Bakalovy Hospodářské noviny, přišla do MfD s Babišem a Slonkovou, o jejím ohavném komentáři rovněž na téma Bakala jsem psal včera). V lehce lynčerské atmosféře živené Napoleonovými tiskovinami mi není jasná jedna věc: od Bakaly se z hlediska vyššího principu mravního žádné pozemky zásadně kupovat nesmějí. Nebylo by tedy z téhož důvodu správné mu ty pozemky prostě ukrást?

Sobota 15. srpna: „Nezasvěcený pozorovatel by totiž mohl při sledování televizních zpráv usoudit, že v Česku vládne právě Babiš“, píše Jiří Pehe v Právu. Zatímco ve skutečnosti (dodávám já) tu pan Babiš ještě nevládne úplně ve všem.

Realitní makléřka Nosková z Lovosic se podle rozhodnutí litoměřického osudu musí omluvit Romce Lence Baloghové za diskriminaci. Baloghová pracovala jako „figurantka“ pro Poradnu pro občanství, občanská a lidská práva, která zase spolupracovala s úřadem ombudsmana. Šlo o test ochoty realitních kanceláří pronajímat byty Romům. Zaměstnanec realitní kanceláře paní Noskové paní Balogové sdělil, že klient kanceláře, který nabízel byt k pronájmu, si nepřál, aby si byt pronajal někdo, kdo je „etnické romské příslušnosti“. Paní Balogová majitelku kanceláře zažalovala o omluvu a o odškodné ve výši 100 000 Kč (to už ve svém pracovním úvazku jako figurantka doufám neměla). Nárok na odškodné ani uhrazení soudních výloh soud paní Balogové nepřiznal. Věc mi připadá podivná: zadavatel situaci, která se stala předmětem žaloby, vlastně vyprovokoval, a navíc proč má majitelka kanceláře nést právní zodpovědnost za přání majitele bytu. A majitel bytu může byt pronajmout, komu chce. Taková soudní rozhodnutí navíc nepovedou k odstranění diskriminace, ale k tomu, že pronajimatelé bytů budou při udávání důvodu, proč byt nechtějí pronajmout, více lhát. Je to typický pokus o řešení problému diskriminace jakobínskou cestou. Tím se sníží jen právní jistoty občanů. Myslím, že právě kvůli právním jistotám občanů je takový postup (a taky rozhodnutí soudu) třeba kritizovat.

„Sexuální orientace je nakonec především otázkou sebedefinice. Pokud se občas – samozřejmě ironicky a s nepříliš skrývanou homofobií v zádech – říká, že by snad pochod hrdosti měli pořádat i heterosexuálové, nezbývá než souhlasit“, napsal v Babišově MfD Vojtěch Varyš. To je strašný nesmysl: demonstrace za práva většiny se konávají jen v totalitních státech, a to jen do té doby, dokud tam má vláda opravdu většinu. V totalitním státu ovšem za krátkou dobu už vláda žádnou většinu mít nepotřebuje, vystačí si s tím, když má policii. A ta pak obstará i případné demonstrace (říkalo se jim „manifestace“).

Pondělí 24. srpna: omlouvám se, minulý týden jsem byl vytížen přípravou výzvy KOD „Evropa nás potřebuje a my potřebujeme Evropu“. Dvě věci najednou už nestíhám.

V pátek jsme oslavovali opět výročí 21. srpna. Zdá se, že teď už nikomu až tak nevadí, je to výhodná příležitost jak zakecat aktuální problémy Babišistánu. Jakési souvislosti s dneškem tu ovšem jsou. Např. je zcela na místě sdělení: „pokud vám, holoubci, západní spojenectví (EU, NATO) nevoní – ne, že by občas nemělo své mouchy – vzpomeňte si na to, co jsme měli předtím“. Což jsme svou výzvou udělali. Lidé ovšem dnes daleko raději dávají najevo svou bojovnou náladu a chtěli by bít po hlavě machometány našimi hodnotami (podle islamobijce Konvičky k těm hodnotám patří horolezectví, polárnictví a sběr vzácných rostlin – viz můj článek výše. premiér Sobotka na pietní akci před Rozhlasem řekl mimo jiné: „Chci připomenout také představitele pražského jara, kteří to nevzdali, dál prosazovali myšlenky svobody a demokracie, byli za to vězněni a později stáli u vzniku Charty 77.“ To je pozoruhodné, já si pamatuji spíš na ty, jichž byla velká většina a kteří to napřed zvorali, pak to vzdali, asistovali při spuštění normalizace, a jakmile byla normalizace spuštěna, byli nakopnuti do zadnice a odplížili se do ústraní. Někteří z nich se pak vynořili po listopadu 1989 coby velcí bojovníci za demokracii. (Tím nechci bagatelizovat těch pár opravdu statečných.) „Pražské jaro“ není nic, na co bychom měli vzpomínat jako na tradici, na niž je možné navazovat: naroubování „českých demokratických tradic“ na kmen ruské orientální despocie dopadlo tak, jak dopadnout muselo. Navazovat můžeme na ten jeden srpnový týden celonárodního odporu proti ruské okupaci (jehož se účastnili i lidé jako např. František Kriegel nebo Věnek Šilhán, i ty je třeba vzpomenout s úctou).

Jiří Pehe vzpomíná u příležitosti výročí 21. srpna na polemiku Václava Havla s Milanem Kunderou o „smyslu tehdejšího dění“. Polemika proběhla až po srpnové invazi, Havlova reakce na Kunderovy názory vyšla v únorovém čísle Tváře z roku 1969 (Tvář se dnes nesmí připomínat, je to sprosté slovo). Pehe píše (správně), že Kundera viděl „socialismus s lidskou tváří“ jako alternativu „normalitě“ západní liberální demokracie. Zastával pojetí, jehož nejvýraznějším představitelem byl tehdy Jan Patočka (viz jeho eseje z knížky „O smysl dneška“). Musím říci, že Havlův článek považuji za výtečný, držel jsem ho tenkrát a držím ho i dnes. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že liberální demokracie není pro mne ukotvena v žádné „normalitě“ ani v žádném „kapitalismu“ (slovo „kapitalismus“ je pro mne marxistická nadávka. Karl Marx uměl znamenitě konstruovat pojmy, které byly zároveň nadávky, a jeho ruští následovníci toto umění ještě podstatně zdokonalili), ale v tisícileté tradici křesťanské Evropy. Je mi líto, že Havel své původní stanovisko po Chartě 77 opustil(viz např. Moc bezmocných) a po listopadu 1989 se k němu jen horko těžko a ne ve všem vracel. Patřím tedy podle Jiřího Pehe k „větší části české politické a intelektuální elity“ (patřit k „elitě“ je dneska už zase obvinění jako za totáče). Podle pana Pehe se Kunderovo přesvědčení, že chceme-li zachránit svobodu a demokracii, je třeba uvažovat na půdě humanismu mimo kapitalismus, začíná v posledních letech jevit jako docela prorocké. Jaképak dneska a prorocké, komunisté to hlásali odjakživa.

Oligarcha a ministr financí Andrej Babiš poskytl rozhovor Právu. Vyjádřil uspokojení nad prezidentem Zemanem: „Pan prezident je svůj, je to velká osobnost české politiky. Určitě se s ním nenudíme, je s ním legrace… Já ho respektuji a nemám s ním problém“. Připomíná mi to, samozřejmě ve zcela pozitivní, příznivé podobě, způsob, jakým doporučuje polní kurát Katz nadporučíku Lukášovi svého burše Švejka coby sázku do karetní hry: „Obrovský pitomec a zajímavá figura, zkrátka něco non plus ultra“). Dále pan Babiš shrnul své názory na problém migrace: „Schengenský prostor musíme uhájit klidně i za nasazení vojáků. Vždyť po Evropě špacírují desítky tisíc lidí… To je ohrožení Evropy.“ (To se zase podobá někdejšímu výroku jeho slavného krajana, dr. Gustáva Husáka, že „hranice nemají být žádné korso“; Husák to řekl někdy na podzim roku 1969, těsně předtím, než spadla klec). Chybí nám prý náš Ellis Island, musíme chránit evropské hranice, potápět lodi předtím, než do nich uprchlíci nastoupí, svolat konferenci pod záštitou OSN a velmocí, organizovat uprchlické tábory mimo Evropu, řešit podmínky režimů v zemích odkud lidé prchají, vesměs geniální nápady, jsem zvědav, jak je Agrofert na světovém fóru prosadí. Evropská komise se prý místo toho baví o tom, jak přerozdělí 40 tisíc uprchlíků v průběhu tří let (ty bruselské darmožrouty by bylo třeba rozehnat). Většina uprchlíků jsou ekonomičtí uprchlíci, kteří vědí že v Německu dostanou na sociálních dávkách takové peníze, o nichž by se jim v jejich zemích ani nesnilo. Potud Andrej Babiš. Vesměs nápady, hodné k přednesení a odhlasování u piva v restauraci čtvrté cenové skupiny. Do takto zkypřeného názorového podhoubí pak vrhají Babišovy noviny články a rozhovory, o nichž píšu v článku, na který jsem tu už odkazoval.

Úterý 25. srpna: Bohužel jsem vzhledem k práci na výzvě „Evropa nás potřebuje a my potřebujeme Evropu“ nestihl komentovat nejzávažnější vnitropolitický problém, případ Česká pošta a ministr Chovanec. Pokud mi to čas dovolí, vrátím se k němu v příštích dnech, považuji to za důležité. Heslo zní: Babiš přejímá štafetu od „Virtuálního ministerstva pravdy a lásky“ - zneužívání médií k politickému nátlaku.

Pirátská strana hodlá vzít ztečí krajská zastupitelstva, píší v Právu. Ve skutečnosti je jejich cíl o něco skromnější, chtějí mít aspoň jednoho zastupitele v každém kraji. Nevím, nevím, zda se jim to podaří. Jejich vzestup je příliš spojen s politickým rozvratem let 2013-2014 (když si odmyslíme to, že jsou na Západě módou mezi intelektuály s anarchistickými sklony). Tato pastrana je typickým příkladem postpubertální politické nezodpovědnosti. Chtěl jsem napsat původně, že jsou to Okamurové s lidskou tváří, ale to by bylo nespravedlivé, oni to dělají z hlouposti (a z vyčůranosti, ovšem, a to je smrtící koktail: z toho nakonec vždycky spolehlivě vznikne – tedy v případě úspěchu – darebáctví; tedy v případě úspěchu, samozřejmě. Proto jim přeju, aby neuspěli, je to i v jejich zájmu).

Neznám odpudivějších textů než jsou komentáře Jana Kellera, europoslance ze Sobotkovy milosti. V pondělí v Právu napráskal Karla Schwarzenberga za to, že drží ruku nad europoslancem Štětinou. Jak nad ním drží ruku? Měl by ho zmlátit? Pan Keller v sobě spojuje dvě české revoluční žurnalistické tradice: tu stalinistickou a tu dejme tomu „pomnichovskou“ (obě mají hodně společného a ta druhá, pokud jde o formu a techniky, vyrostla vlastně ze zkušeností a výdobytků té první). Pan Keller se pozastavuje nad tím, proč dosud nevznikla žádná petice rozhořčených akademiků ohledně výroků Jaromíra Štětiny. Mne zase konsternuje, že dosud nevznikla žádná petice rozhořčených občanů ohledně výroků Jana Kellera. Je to i moje chyba a budu na tom pracovat. Jakýsi klub těch, kterým názory pana Kellera připadají odpudivé a hnusné. Samozřejmě nejde o to, že by se mu měla zavřít ústa. Svoboda znamená i svobodu psát odpudivé a hnusné věci. Ale svoboda nespočívá v tom, že se píší odpudivé a hnusné věci. Pravá svoboda je jen tenkrát, když se kromě těch věcí zároveň píše i to, že ty věci jsou hnusné a odpudivé.

Jeremy Corbyn usiluje o funkci předsedy britské Labour Party. Chce se jménem své strany omluvit za účast Británie na invazi do Iráku v roce 2003. Loni řekl v ruské(!) televizi, že mezi brutalitou ozbrojenců z Islámského státu a členů americké armády až tak veliký rozdíl není (hezký příklad: páteční příklad z Arrasu, kdy dva američtí žoldáci, k nímž se připojil ještě jeden americký imperialista a jeden nehodný Brit, zmasakrovali nešťastného islámského Bojovníka za svobodu). Nevím, zda islámští bojovníci tento pokus být nad věcí, tuto snahu o spravedlnost padni komu padni náležitě ocení. V každém případě odkazuji na minulý odstavec: i pan Corbun jistě patří k britské svobodě. Jen se obávám, že pokud by se nějak výrazně prosadil, britská svoboda ztratí hodně na svém kouzle a na svém smyslu.

V Babišově MfD rozvíjejí nápad s tím, že by vojákům a policistům měly v ostraze hranic pomáhat stovky dobrovolných armádních záložníků. Důrazně upozorňuji, že problému je třeba čelit standardním způsobem, a tím jsou, pokud to bude nezbytné, odvody a povolání do vojenské služby dle formálních hledisek (např. data narození). Pokud to současná legislativa neumožňuje, je třeba ji změnit. Vyzbrojování „dobrovolníků“ v takhle vypjaté době, kdy spousta politických darebáků živí v lidech ty nejhorší pudy, nemůže skončit jinak, než že se s přispěním státu ozbrojí a zorganizují extremistické ozbrojené útvary, něco jako česká verze SA. Ty se pak dají snadno politicky manipulovat. Věřím, že leckterému čelnému politickému lídrovi by se to docela hodilo. Je to obrovské nebezpečí a je třeba mu čelit.

Jazykovědec Karel Oliva uvádí pěkný příklad toho, jak ruština ovlivnila „mezinárodní“ slovník: slovo „pogrom“. (Naproti tomu čeština přispěla slovem „robot“ – tedy op sobě vzato něco, co se v původní, čapkovské podobě – umělý člověk – ukázalo jako naprosto nepraktické a nerealizovatelné. Jsme národ snílků. Rusové, chlapíci, se proti nám ukázali být pragmatiky: vymyslili něco, co se později ukázalo být tak realizovatelné, že si to celý svět bude pamatovat ještě po tisíce let; že v tom jejich prapor převzali jiní, totiž němečtí nacisté, není až tak důležité).

Středa 25. srpna: Aby situace s uprchlíky nebyla jednoduchá, vyšel v německém liberálním listě Frankfurter Rundschau článek o pronásledování uprchlíků v České republice. Uprchlíci, kteří projíždějí Českou republikou do SRN, jsou zadržováni a jedná se s nimi jako s ilegálními imigranty, údajně na základě českého azylového zákona. Jsou drženi v detenčních centrech obehnaných ostnatými dráty, někdy i přes třicet dní. Stěžují si na nedostatek jídla. Na nelegálnost zadržení prý upozorňují i české soudy. Toto tvrzení mi připadá nesmyslné. Lidé, kteří jsou u nás zadrženi, požádali už o asyl jinde, např. v Maďarsku, kde na schengenské území vstoupili. Podle dublinského nařízení mají v zemi, kde o azyl požádali, setrvat až do vyřízení žádosti. Místo toho cestují okamžitě dál přes slovenské a české území do Německa. V tom případě má policie ČR právo je zadržet a vrátit na území státu, kde o azyl požádali. Dokud se návrat do Maďarska nevyřídí, jsou ilegální migranti zadržováni v detenčních střediskách. Maďarsko však obrovitý a neustále sílící nápor uprchlíků nezvládá a není už schopno uprchlíky vracené z ČR přijímat. V tom případě podle zákona nezbývá policii nic jiného, než je po čtyřiceti (nebo dvaačtyřiceti, to si už přesně nepamatuju) dnech vyhostit z ČR. Dostanou dokument, který jim umožňuje přepravit se na hranice. Ti, kteří jsou takto propuštěni, cestují okamžitě dál do Německa. Vzhledem k okolnostem tedy ČR funguje jako dosti nedokonalý filtr, který uprchlíky jen zdržuje. Návratové mechanismy do zemí, kde ti lidé požádali o azyl, případně do zemí, odkud přišli, příliš nefungují, a tak se uprchlíci v Evropě neustále kumulují. Je zjevné, že tento systém není příliš funkční. Zároveň je taky zjevné, že Frankfurter Rundschau celý případ zlomyslně a účelově nafukuje, aby vyrobila umělý „lidskoprávní“ skandál. Ten list je ostatně jakýsi „salonní bulvár“ a v téhle věci se snaží ze situace i tak špatné pro sebe vytřískat jakýsi profit tím, že přitáhne čtenářskou pozornost „chytlavým“ tématem. Přitom je to nezodpovědné a nechutné. Je to Pravda a Láska v německém podání, tj. říznutá radikalismem německého střihu a ještě o hodně agresivnější, než ta česká.

Bohuslav Sobotka hovořil na setkání velvyslanců v Černínském paláci. Zdá se, že česká vláda provozuje pořád ještě relativně umírněnou politiku, jenže: To, že „pro zastavení migrační vlny je nejdůležitější ukončení válečných konfliktů v Sýrii a Libyi“ je sice pravda, ale je otázka, zda by nebylo lepší a poctivější v tuto chvíli říci: „Kdyby šlo ukončit válečné konflikty v Sýrii a Libyi, bylo by to nejdůležitější pro zastavení migrační vlny“. Je taky pravda, že „ani EU se bez kontrolované migrace dlouhodobě neobejde“, otázka však je, co s tou nekontrolovanou, která teď čím dál tím divočeji probíhá, a která znamená pro Unii i členské země (pro ty v různé míře) obrovský problém. Premiér po rozhovoru s francouzským ministrem zahraničí Fabiusem taky prohlásil: „Další téma, které jsem otevřel jako námět, je posílení ochrany vnějších schengenských hranic.“ Jak chtějí tu ochranu posilovat, když jak se zdá, ani ten čtyřmetrový plot, budovaný v Maďarsku, nebude příliš funkční? Základní otázka zní: jak čelit té obrovské imigrační vlně, aniž bychom si přitom zničili naši demokracii a zbavili se našich spojenců z EU (že bychom pak zůstali bez spojenců se bát nemusíme, naši předchozí „spojenci“ nás pak bez problémů zase sežerou, ostatně mají tu mohutnou a politicky dosti vlivnou pátou kolonu). Problém by měli řešit kompetentní politici, od toho tu jsou. A měl by být podroben kritickému prověřování od opozice a svobodných médií. Jenomže: v převratném revolučním dění posledních dvou let jsme si zvolili do čela politiky namnoze zcela nezodpovědné, demokratická opozice je v troskách a zčásti šilhá po populismu, aby zachránila holou kůži, a svobodná média se povedlo ve zmíněné době do značné míry zničit.

Bývalý soudce, který byl přistižen při krádeži peněženky v autobuse, uvedl před soudem, že krade kvůli sexuálnímu uspokojení. Řekl bych, že tato sexuální úchylka je u nás odedávna velmi rozšířena.

Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška uveřejnil v Babišově Mladé frontě Dnes další hloupý článek. Uzavírá ho výzvou: „Migranty asi zpátky poslat neumíme, ale zkusme se alespoň zamyslet nad tím, jak chránit své vlastní hodnoty, a přestaňme si vyčítat nekorektnost. Diskutujme nikoli o tom, čím minoritám údajně ubližujeme, ale raději o tom, jaké vlastní hodnoty ctíme a měli bychom bránit…“ To je slovo do pranice. Jaké hodnoty vzývá pan Vondruška? Plyne to z jeho pojetí evropské civilizace: „Od doby osvícenectví měnila evropská společnost způsob svého myšlení na civilní. Tomu se postupně přizpůsobovaly zákony, styl života, společenské a rodinné normy, kultura. Udělali jsme v tomto směru obrovský pokrok – srovnejme si jen myšlení a normy doby barokní a dneška. Právě proto, že se málo ohlížíme do minulosti, neumíme často ocenit, čeho jsme dosáhli a jaké chyby bychom neměli opakovat.“ Naší největší předností je, že jsme se dokázali emancipovat od křesťanství, které podle pana Vondruška nebylo o moc lepší než islám: „Křesťanské dějiny jsou prostoupeny ničením symbolů pohanství, islámu, kacířství a protestantství. Kamkoli přicházeli ve středověku věrozvěsti, káceli pohanské modly, a mnozí za to byli svatořečeni. Přeložme to do normálního jazyka – ničili chrámy a sochy, tedy artefakty, které byly nenahraditelnými památkami.

Nikdo nikdy nespočítá, kolik mešit zbořili španělští katolíci v době reconquisty, kolik unikátních památek zlikvidovali křižáci ve Svaté zemi, kolik nádherných klášterních staveb vzalo zasvé v Anglii za časů Jindřicha VIII. A abychom u nás nesváděli všechno jen na husity – po vítězství katolíků nad protestanty na Bílé hoře se pod dohledem jezuitů systematicky ničilo vše, co by připomínalo kališnictví (byly dokonce otevírány hroby, kromě jiného byly na smetiště vyhozeny tělesné pozůstatky prvního utrakvistického arcibiskupa Jana Rokycany). Později byla také zbourána původní Betlémská kaple (ta současná je rekonstrukce). Tohle všechno uvádím nikoli z pohnutek masochistického sebemrskačství, ale proto, že veškeré lidské konání se neustále opakuje podle stejného scénáře.“ K tomu je třeba říci, že hodnota jednoho jediného lidského života je daleko větší než hodnota tisíce historických chrámů. To ale vůbec neznamená, že by se historické chrámy měly ničit. Kritika islámu jako náboženské víry jistě není nekorektní, ale kritika ze strany někoho, kdo nemá víru vůbec žádnou, je nedůvěryhodná. Nejsem mohamedán, ale to, zda je některé jednání kulturní nebo nekulturní, posuzuji mimo jiné a v posledku dle toho, zda je buď ve shodě, nebo v rozporu s Biblí, takže jsem pro pana Vondrušku vlastně úplně stejný jako muslimové. V osvícenství jsme se nevzdali „soužití náboženského a civilního světa“, jen jsme přesněji vymezili, „co je císařovo a co je Boží“. Moderní liberální demokracie, moderní evropské pojetí spravedlnosti, vyrostly organicky z naší křesťanské minulosti a stojí na příkazech Evangelia. Moderní demokratická politika, její svět jsou otevřeny stejně pro křesťany jako pro lidé jiných věr nebo pro ateisty, protože věříme, že i nepřátelé, tj. ti, co vyznávají jiné ideje, jsou naši bližní. Problém je jen s těmi, kteří nevěří ničemu. Jsem přesvědčený, že společnost s muslimskou většinou se může dřív nebo později dopracovat k demokracii. Stejně jsem přesvědčen, že společnost s drtivou převahou lidí úplně lhostejných a významnou menšinou buranských, útočných ateistů to bude mít s demokracií vždycky velmi těžké. Což je problém naší vlasti specielně a možná i dnešní Evropy obecně v této vážné chvíli.

Čtvrtek 27. srpna: K problému, jak čelit imigrantské vlně, se vyjádřili dva nejvlivnější populisté v ČR: Andrej Babiš a Miloš Zeman. Babiš v rozhovoru pro deník Právo navrhuje okamžitě uzavřít vnější hranice Evropské unie a zapojit NATO. Moc by mne zajímalo, jak se uzavře pobřeží Itálie a Řecka. Taky nasazení armády proti civilistům je poměrně nevšední řešení. Buď by do nich musela střílet, a snad i pan Babiš tuší, že to nejde, anebo by proti nim musela nastoupit neozbrojená, a v tom případě ji ti civilisté utlučou čepicemi, protože budou v přesile. Nejlepší by prý bylo zřídit uprchlický tábor v Turecku, kde by proběhlo třídění uprchlíků: vhodné bychom si vzali do Evropy, nevhodné bychom Turkům nechali. Za tím účelem bude ovšem nezbytné Turecko napřed dobýt. Miloš Zeman dokonce navrhl na setkání velvyslanců v Černínském paláci vytvořit společnou armádu Evropské unie, která zatím neexistuje. To bude ještě rychlejší než nasazení NATO. Pan prezident si stěžoval, že EU má zatím tři vyzbrojené nebo nevyzbrojené lodičky. K čemu budou vyzbrojené lodičky, mají ty gumové čluny s uprchlíky potápět? Nelegálním uprchlíkům se má zabránit ve vstupu hned na hranicích. Geniální nápad, na to by jeden nepřišel. Pan prezident má zkušenosti z minula s berlínskou zdí (

to zní skoro, jako kdyby ji byl v minulosti dvakrát překonal v obou směrech), a má prý vůči zdím a plotům určitou averzi. Chtěl bych pana prezidenta upozornit, že je rozdíl mezi plotem, který odděluje můj dům od ulice, a plotem, který odděluje kriminál od okolního světa. Berlínská zeď byla to druhé. Berlínská zeď se od projektů toho typu, jako je rozestavěný maďarský plot, lišila tím, že se na ní střílelo jako o Božím těle. Proto byla funkční. Pan prezident jistě ví, že to v případě nynějších evropských plotů nejde. Soutěž o to, kdo řekne větší nehoráznost, bude pokračovat v pondělí, kdy pan prezident uspořádá obří tiskovou konferencí, na které bude odpovídat na otázky až do úplného vyčerpání (rozuměj vyčerpání těch otázek). Předpokládám, že dá za pravdu optimistům, kteří ho kdysi volili se zdůvodněním, že bude aspoň legrace. Musím se přiznat, že pro mne je to vždycky legrace strašidelná: něco jako hororová komedie.

V tisku se permanentně řeší problém komunistické poslankyně Semelové. Ta má ve zvyku vydráždit vždycky své oponenty nějakou zaručeně skandální nehorázností. Dosáhla v tom už jisté virtuozity. A tak v pořadu Hyde Park v ČT loni v únoru prohlásila, že výpověď Milady Horákové před soudem nebyla vynucená, že okupace Československa Rusy v r. 1968 byla bratrskou pomocí a že Vasil Biľak byl pozitivní postavou našich dějin. Místo aby paní poslankyni nechali plácat, co jí napadne (na tom, co říká, přece už dávno vůbec nezáleží), povolávají ji k soudu, čímž jí jednak dělají popularitu a jednak hrozí, že získá aureolu mučednice, která trpí za své názory. Je dosti deprimující, kolik ta osoba v naší společnosti přitahuje lidí (používám slušnější výraz), kteří ji ochotně a za darmo dělají píár. Paní Semelová není problém. Problém jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, teď v souvislosti se svými výroky o tom, jak zastavit imigranty (viz výše).

Andrej Babiš pokračuje v protibakalovské ofenzívě. Vrhl se na ministra Mládka (z konkurenční ČSSD) v souvislosti s tím, že vláda požehnala rozhodnutí Severomoravského kraje, který chce uhradit Zdeňku Bakalovi asi dva jeho pozemky. Potřebuje je, aby na tom místě mohla vzniknout průmyslová zóna. Pan Babiš prohlásil: „Považuji za naprosto nepřípustné, že… mají být z veřejných prostředků vykoupeny pozemky vlastněné člověkem, který neplní své závazky vůči ČR a jejím občanům.“ To nevydržel už ani lidovecký předseda Bělobrádek, který docela trefně prohlásil: „Důležité přece je, jestli je cena reálná, že to kraj platí ze svých peněz. To, že tyto pozemky vlastní pan Bakala, je sekundární. Chápu, že pan Bakala je kontroverzní osoba, nešikanujme však konkrétní lidi, že mají nějaké vlastnictví.“ Povařuji za docela skandální, že něco podobného nenapsal už dávno někdo ve svatouškovských pravdoláskařských baštách(Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny), kterým byl pan Bakala dlouho dobrý jako sponzor pro jejich z hlediska prostého zisku (jistě, není to rozhodující hledisko, ale na druhou stranu je to ze strany sponzora projev dobré vůle) neoslnivou činnost. Oni teď dělají mrtvé brouky. Považuji to za ještě hnusnější, než kdyby se teď do Bakaly bez obalu pustili. To by aspoň projevili jakousi odvahu, že jdou proti svému vydavateli. Pravda, v tuto chvíli už dost problematickou.)

Pátek 28. srpna: V Babišově MfD zveřejnili rozhovor o „uprchlické krizi“ se stálým představitelem ČR u Evropské unie Martinem Povejšilem. Z něho plyne, že v Bruselu nemají v některých věcech úplně jasno. Hned třeba pokud jde o lodě s uprchlíky, které míří přes Středozemní moře do Evropy. Agentura Frontex, která má pomoci s ostrahou vnější hranice EU ve Středomoří, zatím jen „monitoruje a sbírá informace“, protože zasáhnout proti pašeráckým gangům vyžaduje mandát Rady bezpečnosti OSN a „jednání v New Yorku o této otázce nejsou u konce“. Nejsou a nebudou. Rusko a Čína mají v RB právo veta a je iluze si myslit, že nevyužijí této možnosti k tomu, aby EU přinejmenším pořádně vydíraly. OSN se na řešení takhle citlivých záležitostí vůbec nehodí, a pokud bude EU čekat na požehnání od Putina a od Číňanů, bude nejspíš čekat věčně. Nebo bude souhlas vykoupen takovými podmínkami, že stejně nebude k ničemu. OSN je od počátku dost bezmocná a prohnilá organizace, její bezmocnost je založena už na počátku na mylném předpokladu, že společné vítězství ve 2. světové válce umožní, aby se západní demokracie dohodly se Stalinovým Ruskem na společném mírovém uspořádání světa. EU (a USA) budou muset najít odvahu jednat na vlastní pěst. Z rozhovoru ani jinak vůbec neplyne, že by v Bruselu měli nějak jasno a byli jednotni v tom, co dělat. Bohužel.

V Babišových Lidových novinách zase sdělil vedoucí katedry rozvojových studií Univerzity Palackého Pavel Nováček veřejnosti své důvody, proč výzvu nepodepsal. Celá by se prý dala shrnout do slov „buďme tolerantní a mějme se rádi“. To je účelová lež. Výzva varuje před růstem xenofobních nálad ve společnosti a před tím, že mnozí politici včetně velmi významných tyto nálady z nízce „pragmatických“ důvodů ještě živí. A že podobnou úlohu hrají i média (chybělo mi v ní upřesnění, že „hlavně některá“, a která). A neříká jim „mějme se všichni rádi“, nýbrž, poněkud brutálně řečeno, „koukejte toho nechat, čuňata“. Dále pan Nováček píše: „Na tom, že máme být tolerantní a solidární s lidmi v nouzi se asi všichni shodneme a není nezbytné to stvrzovat svým podpisem. Jak však tyto obecné pravdy proměnit v konkrétní podněty a návrhy, na základě kterých by mohli politici kvalifikovaně jednat a informovaná veřejnost je podporovat? To je skutečná výzva nejen pro vědce, ale pro celou akademickou komunitu.“ Ve výzvě ovšem nejde o to, že máme být tolerantní a solidární an sich, ale že ve způsobu, jak se bude problém řešit, by se měla uplatňovat tolerance a solidarita. Úkolem vědců, „akademické obce“, a ani veřejnosti obecně (vědci jsou jen její malou částí) není vytvářet za politiky „konkrétní podněty a návrhy“, protože politiky jsme si všichni (my občané, nejen vědci) zvolili a dali jim důvěru kvůli tomu, aby za ně a v jejich zastoupení tyto konkrétní návrhy a podněty formulovali, v politické diskusi upřesňovali a prosazovali. Mohou se samozřejmě kdykoli na kohokoli podle vlastního uvážení obrátit o pomoc. Čili: v tomhle je ta výzva docela politicky legitimní a na místě (já podepsal jinou, a myslím si, že lepší).

V Lidových novinách zveřejňují na pokračování úryvky z knížky Petra Placáka Gottwaldovo fašistické Čekoslovensko. Knížku jsem celou zatím nečetl, to, co v LN zveřejnili, obsahuje některé dosti pozoruhodné a bohužel pozapomenuté údaje z dějin bolševického Ruska a hlavně z dějin KSČ před únorem i po něm. Mám proto jen na okraj poznámku k problematice „fašisticko-komunistického komplotu“ a významu této problematiky pro naši dnešní situaci. Za prvé, je nesporné, že jak různá „fašistická“ hnutí (včetně německého nacionálního socialismu), tak i komunistické strany se inspirovaly socialismem 19. století, hlavně jeho různými radikálními odrůdami (k nimž patřil mj. i marxismus). Hned se ale musí dodat, že socialistické hnutí 19. století bylo emancipační hnutí dělnictva, jako takové bylo legitimní, což se projevilo i tím, že se jeho hlavní proud dokázal integrovat do evropské liberální demokracie, v níž žijeme dodnes, jako její významná a konstitutivní část. Marxismu se ovšem zmocnily jurodivé extremistické skupiny v rozkládajícím se carském Rusku a po první světové válce se v upravené podobě se stal pseudonáboženskou ideologií modernizovaného a obnoveného ruského impéria, které si říkalo SSSR. V Německu některých socialistických myšlenek využili extremisté, těžící z frustrace německé společnosti po válečné porážce v r. 1918 podobně, jako dnes různí čeští populisté od Zemana a Babiše až po Dělnickou stranu sociální spravedlnosti těží z uprchlické krize. Zatímco německý nacismus byl ovšem jen zrůdným excesem, epizodou v německých dějinách (jistě mimořádně strašnou a krvavou, s důsledky pro celý svět) a Němci se s tímto dědictvím dokázali nakonec docela obdivuhodně vyrovnat, ruský komunismus vydržel skoro osmdesát let a Rusové se s ním (je to imperialistická ideologie) nedokázali pořádně vyrovnat dodnes. Dnešní Rusko dnes už není komunistické, problematické a nebezpečné pro svět i pro své sousedy však není o moc méně než kdysi bolševický „SSSR“. Analogie „komunismus“ a „fašismus“ má tedy své hranice jako všechny podobné analogie, které vycházejí z „normativních“ pojmů (komunismus, fašismus), zahrnujících spoustu různých konkrétních, často dost odlišných historických uskupení, srovnatelných jen svou odpudivostí a hnusností. A za druhé, to, co nás dnes ohrožuje, není žádný „komunismus“, a tím méně fašismus, resp. nacismus. To, co nás dnes ohrožuje, je rozvrat české politiky, jehož symptomem je a na němž se podílí i hnutí ANO Andreje Babiše, v jehož novinách (tedy Babišových) seriál o komunismu a fašismu vychází. A dále dramatické mezinárodněpolitické okolnosti tohoto rozvratu, tj. jednak znovuprobuzení ruského imperialismu, který se už ke komunistické, přesněji řečeno „marx-leninské“ ideologii nehlásí (opotřebovala se), a jednak současná migrační vlna, která ohrožuje Evropskou unii. Spor o to, zda a nakolik jsou ruský bolševismus a „fašismus“ stejné podstaty, je z tohoto hlediska výlučně historická záležitost, která s naší přítomností souvisí už jen zprostředkovaně.

Sobota 29. srpna: Události posledních dní, které mají bezprostřední vztah k ČR, jsou poněkud chudé (ovšem s výjimkou toho, že Zuzana Hejnová získala v Pekingu zlatou medaili, ale takové věci já tady nekomentuju). Průzkum veřejného mínění ohledně sněmovních voleb, který pořídila PPM Factum, patří k těm, kde jsou síly ČSSD a ANO zhruba vyrovnané. Jinak se naše průzkumy volebních preferencí v ničem neliší. Vlastně by v podstatě stačilo, kdyby se týkaly jen dvou hegemonů politického života. Svědčí to o čilosti nynější české demokracie. Je, jako by nebyla. Andrej Babiš pokračuje v útoku na severomoravskou ČSSD kvůli koupi pozemků od nehodného vlastníka Bakaly (od nehodných vlastníků se zjevně pozemky nekupují, nehodným vlastníkům se pozemky konfiskují). O to, kdo je nehodný vlastník, rozhoduje ministerstvo financí pana Babiše, opřeno o vzedmutou vlnu lidového hněvu, který je vždycky spravedlivý. Pánové Tabery, Fendrych, Šídlo a další by to měli nestranně komentovat, ale raději mlčí. Kdo mlčí, nic nezkazí aspoň v tom smyslu, že neudělá nic, co by ho mohlo kompromitovat před soudem lidu, na nějž se odvolává taky pan Babiš tím, že ho zároveň hecuje. Když se pan Babiš dostal do střetu s předsedou KDU-ČSL Bělobrádkem (KDU je ve vládě do počtu podle zásady Tres faciunt collegium) ohledně uprchlíků (Bělobrádek ho obvinil z populismu a nekompetence), nařkl svého oponenta (který měl mimochodem úplně pravdu) slovy: Nejsem populista, jsem pragmatik. Jsou lidi na kecání a lidi na řešení problémů. Na rozdíl od pana Bělobrádka všechno nekomentuji a méně žvaním.“ To je malý příklad toho, jak je česká politika v detailech zasažena tzv. buranismem.

A tady je další výrazný, ještě daleko zásadnější příklad, který s Andrejem Babišem vůbec nesouvisí. V Babišově Mladé frontě Dnes píší, že Miloš Zeman za první polovinu svého prezidentského mandátu neudělil jednu jedinou prezidentskou milost (Klaus, který milostmi spíše šetřil, jich dal za stejnou dobu 84). K tomu je třeba říci: slibovat, že něco neudělám, je podstatně méně riskantní, než že něco udělám (např. že se budu chovat slušně, abych byl k Miloši Zemanovi zlomyslný). Je to taky o hodně snadnější, protože už sám samospád lenosti je v takovém rozhodnutí na mé straně. Za druhé, omilostnit někoho znamená zároveň mu něco odpustit, a to je obtížné dvojnásob. A naopak, na někoho se vykašlat (vhodnější hrubý výraz si laskavý čtenář doplní) znamená spojit pohodlné v tomto případě s užitečným: protože podle toho výseku lidu, který patří k nejhorlivějším prezidentovým stoupencům (tzv. dolních deset tisíc), musí být na provinilce přísnost a jen přísnost a přísnost posiluje autoritu panovníka. To je jedno z hlavních přikázání českého buranismu. Pánové Babiš a Zeman vytvářejí nevábnou kulisu našeho dnešního českého minisvěta, který jsme si sami demokraticky zvolili, světa, „odkud odešel Bůh“. (Ortenova básnička, kterou cituji, končí čtyřverším: „Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad, jdou pomatení biřici, jdou bohaprázdnou ulicí životy zhasínat“, cituji to zpaměti, doufám, že jsem neudělal moc chyb. Jiří Orten ji napsal v době, kdy jako Žid čekal na transport do Terezína nebo do Osvětimi, byl na tom tedy ještě o hodně moc hůř než my dnes. Transportu se nedočkal, protože ho v den jeho dvaadvacátých narozenin na ulici zachytila a smrtelně zranila německá vojenská sanitka. Němečtí vojáci to ovšem neudělali schválně, naopak zachovali se jako normální lidé, okamžitě ho naložili a vozili ho od jedné (české) nemocnice do druhé, a všude dostávali stereotypní odpověď: sorry, je to Žid, my ho přijmout nesmíme. Když se to konečně povedlo, bylo už vlastně pozdě. Tak hoši v uniformách dostali praktickou lekci z toho, co obnášejí Nové pořádky, které u nás tenkrát chtě nebo nechtě pomáhali zavádět. Odpusťte mi prosím tuto malou exkurzi do mé bývalé profese literárního kritika a historika, myslím, že je v téhle souvislosti docela užitečná).

Soudkyně Králová nyní zveřejnila zdůvodnění zprošťujícího rozsudku ve věci Jana Nagyová a d. (sledování Radky Nečasové Obranným vojenským zpravodajstvím). Ke zdůvodnění se vyjádřím až ve chvíli, kdy bude pravomocný rozsudek, protože celá kauza je podle mého názoru taky, byť třeba bezděčně, zároveň politický proces nad Starými pořádky (polistopadovou demokracií), k nimž se hlásím. Dovolím si jen jednu poznámku: vrchní státní zastupitelství v Olomouci prohlásilo (tedy řekl to náměstek vrchního státního zástupce Komár Právu) že rozsudek je v konečném důsledku nezákonný. Jako laikovi mi připadá velmi zvláštní a naprosto nepřípustné, aby výkonná moc (státní zastupitelství je výkonná moc) zpochybňovala legální rozhodnutí soudní moci, která byla kompetentní toto rozhodnutí učinit. Že něco takového dělají obžalovaní, když dostanou pořádný flastr, je pochopitelné. Ale postavení výkonné moci je podstatně silnější a tedy jiné: taková slova lomcují oddělením výkonné a soudní moci a tedy demokracií jako takovou. Státní zástupce se přece nesmí se soudcem soudit o rozsudek (byť i jen v přeneseném slova smyslu). Připadá mi to děsné a zároveň pro Nové pořádky příznačné.

Případ Choc, Čadek (a v druhém plánu ministr Chovanec) putuje k ledu, kam taky patří. Podle mého názoru to byla nechutná, mimořádně špinavá intrika proti ministru Chovancovi, premiéru Sobotkovi a ČSSD, která teď nejspíš skončí rychlým a poměrně ohleduplným potrestáním dvou pěšáků. Babiš už od ní vlastně dal ruce pryč. Přenos politického boje do soudních síní ovšem bude bezpochyby pokračovat, ostatně je to v naší polistopadové tradici. Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky dělalo kdysi totéž v bleděmodrém.

Pondělí 30. srpna: V Právu řekl politolog Just, že Andrej Babiš může antiimigrantskému názoru vtisknout lidskou tvář (tj. získat i ty, pro něž je např. pan Konvička přece jen hodně silný tabák, o Tomio Okamurovi ad. ani nemluvě). Jistě, je to „xenofobie s lidskou tváří“, a pan Babiš tento názor zastává za prvé proto, že je blízký jeho naturelu, a za druhé proto, že svým politickým instinktem vycítil, jak jsou to téma a to stanovisko atraktivní. Jiří Pehe pana Babiše varuje, že si takhle (antiimigrační rétorikou) může odradit středové voliče, na nichž jeho hnutí stojí. To je nadbytečná starostlivost, našim středním vrstvám dělá antiimigrační rétorika dobře jako praseti drbání.

„Piráti by šli do pražské koalice“, přečetl jsem si rovněž v Právu. Protože je to strana mladá a moderní, zjistili to v její pražské organizaci v on-line hlasování: ze zhruba 80 členů pražského sdružení (to je pozoruhodné, oni evidují své členstvo zhruba, tedy kdyby to byly zhruba dna miliony, tak bych to ještě nějak pochopil, ale neurčitost, když jde o tak malá čísla, je zarážející, to si snad ještě dokážou přesně spočítat?) se hlasování zúčastnilo 42,a 30 z nich bylo pro vyjednávání o koalici. To mne naplnilo jistou hrdostí, pražská organizace Pirátů je velikostí srovnatelná s Klubem na obranu demokracie, který jsme v podstatě na koleně založili s pár přáteli před dvěma lety. Třeba to taky ještě někam dotáhneme. Pro Piráty jsou politicky nepřijatelné strany ODS, ČSSD a KSČM (Babiš jim nevadí). To, co zbude – trojkoalice, oni, TOP09 a ANO je zvláštní, pražská varianta Nových pořádků. Kdyby na to TOP09 šla, byl by to jakýsi zhmotněný chaos. Taky by ta koalice pak už piráty nepotřebovala. To by byla její jediná výhoda a přednost.

Miloš Zeman vystoupil v neděli na rádiu Frekvence 1 a v pondělí uspořádal na Hradě velkou tiskovou konferenci. Chytil se příležitosti a velmi promyšleně surfuje na uprchlické vlně. Navrhuje zapojit armádu, většina uprchlíků jsou ekonomičtí migranti, obává se vzniku ghett a spících buněk islámských teroristů. Novum je kritika EU za to, že nedělá v rovině skutků to, co on ústy. Když si člověk k tomu ještě pustí dramatické záběry v ČT (jsou ovšem z Budapešti, ne z Prahy) a čte zpravodajství v Babišových listech, dostane strach a má radost, že si při tom všem neštěstí může spolehnout na svého prezidenta (a taky na svého ministra financí, viz výše). Je to průhledná, ale funkční politická manipulace, a je pozoruhodné, jak se zrovna v této věci Zeman s Babišem shodnou.

Babišovým Lidovým novinám poskytl rozhovor lidovecký historik Jaroslav Šebek. Svěřil se čtenářům, že podepsal výzvu vědeckých pracovníků „nakonec“ (tj. po jakémsi váhání a vnitřním boji, pokud tomu dobře rozumím). „I když nemusím se všemi slovy ve výzvě doslovně souhlasit, jde o důležitou věc k racionalizaci“, „nesouhlasil jsem se všemi slovy v prohlášení, s formulacemi a také s dikcí“. K tomu je třeba dodat: když se všemi slovy ve výzvě, s formulacemi a s dikcí nesouhlasím, mám dvě možnosti: buď ji nepodepsat, a pak můžu důvody, které mne k tomu vedly, kdykoli vysvětlit. Nebo ji podepsat, čímž potvrdím, že za ní stojím, a pak bych si měl podobné řeči odpustit. Podepsat ji a zároveň se od ní tak trochu distancovat, to se prosím nedělá, protože to není slušné. Já jsem výzvu nepodepsal (ani jsem nemohl, nejsem vědec), a proto můžu říci, že mně lehce patetické oslovení „národa“ (a zejména některých jeho skupin, politiků a žurnalistů) „vědci“ s odkazem na jejich kompetenci nepřipadá šťastné už proto, že jim to kdekdo omlátí o hlavu jako elitářství. V takových problémech není „vědec“ o nic víc (ale taky o nic méně) kompetentní než ti ostatní. Martin Rychlík, který s panem Šebkem rozhovor dělal, ovšem prohlásil: „proč by měl fyzikální chemik poučovat sečtělého truhláře nebo knihaře s názorem?“ A proč by neměl? V demokratické společnosti může každý poučovat každého, a proto i fyzikální chemik knihaře nebo truhláře (a taky naopak, samozřejmě).