Co týden dal

Pondělí 1. června: Andrej Babiš navrhuje „nezávazné referendum“ pro přijetí eura, které by se konalo během sněmovních voleb v roce 2017. Podobné „nezávazné“ referendum vedlo v r. 2006 ve Švédsku k tomu, že se tehdy Švédsko k euru nepřipojilo. Takové referendum dává „euroskeptikům“ a nejrůznějším vyčůraným populistům podporu, ale zároveň jim pro zvláštní případy nechává volné ruce rozhodnout se podle vlastního uvážení. Vzhledem k všeobecné psychóze, jaká panuje v ČR, a k momentálním potížím eurozóny je navíc zjevné, že referendum by v dohledné době zjevně euro nepodpořilo. Přitom o přijetí eura se v zásadě rozhodlo už tehdy, když ČR do EU vstoupila, jeho přijetí by mělo být jen otázka času. Nepochybuji, že ekonomické hledisko (hledisko opravdových odborníků, ne ekonomických ideologů klausovského střihu, jejichž vyznání by se vlastně mělo říkat „politická ekonomie“ ve stejném smyslu jako za totáče) je velmi významné, mělo by ale dávat k dispozici jen jakési limity, v jejichž rámci se uplatní hledisko politické, které je jednoznačné: přijmout euro. Jednotná měna znamená stabilizaci a upevnění EU, a EU je jeden ze základů, o něž se může opřít naše státní a národní suverenita v narůstajícím konfliktu s Ruskem, které nás nepochybně hodlá opět sežrat, jak nejdřív to půjde (k tomu se ještě vrátím). Babišova politika je jako obvykle a ve všem obojaká. A Česká republika není jeho (rozuměj jeho firma), ale naše (vlast).

Programový kongres ODS v Praze byl, jak se zdá, pozoruhodný hlavně tím, že tam ODS prezentovala své nové logo. Podle toho, co jsem si přečetl v novinách, se předseda Fiala vyjádřil o Zemanovi stylem, který je při všech výhradách ODS k prezidentovi lehce znepokojující. Způsob, jak vykonává svůj mandát, je prý „zvláštní“ (!), jde s ním ale prý žít. Jistě, to šlo s Antonínem Novotným blahé paměti nebo i sGustávem Husákem. Neumřeli jsme z toho, jak vidno. Jen je to dosti skromné hodnotící měřítko. V Babišově MfD v souvislosti s kongresem psali, že ODS podstatně zmírnila kritiku Andreje Babiše a ANO, prý v duchu toho, co před časem prohlásil senátor Kubera: „Odéesce říkám, aby tolik neútočila na Babiše, protože ho po volbách bude potřebovat.“ Je ovšem otázka. Zda bude po volbách pan Babiš potřebovat ODS, pan Kubera je velký optimista. ODS bude moci v budoucnu dělat od ANO tak nanejvýš ocásek, pokud o to ovšem bude pan Babiš stát. Taky předseda poslaneckého klubu Stanjura tvrdí: „Naším největším ideovým soupeřem jsou sociální demokraté a levice“. Tp je výrazné reziduum klausismu, kterého se ODS nikdy nedokázala zbavit: aby porazila třídního nepřítele, je ochotna kolaborovat i s Babišem. Přitom si její politici namlouvají hlouposti, např. pan Stanjura: „To hnutí se může změnit, nemusí být hnutím jednoho muže napořád“. Jistěže, nemusí, jako ODS přestala být stranou jednoho Klause. Stejně jako pro ODS, to bude i pro ANO znamenat, že se výrazně zmenší. A pak se ti dva trpajzlíci mohou klidně bratřit, už na nich nebude záležet. Zdá se, že by to byl docela žádoucí vývoj – pokud ovšem tato zpráva není trochu nadnesená v zájmu majitele listu, v němž vyšla, což se nedá vyloučit. Ale já nějak slyším trávu růst.

Pan Lukáš Jelínek (viz komentář v dnešním Právu) má, pokud jde o nás starší a o ty, kteří žili za totáče a už zemřeli, takže se nemohou bránit, celkem jednoznačné opovržení: před listopadem 1989 jsme ani necekli a teď si odplivujeme před ošklivými komunisty a volíme tu nejpravější pravici. Přitom kvůli nám se tu mohla státně socialistická diktatura objevit a přežívat. V období 1948-1989 jsme si opakovaně volili námi nastíněné zlo (neuvěřitelná drzost: jako by si člověk mohl vybírat, jako by tenkrát na „volbách“ vůbec nějak záleželo!). A lidovci, které napadá, při všech specifikách té strany, taky přece v roce 1948 nevlezli do nové, normalizované Gottwaldovy vlády s rozvinutými prapory, jejich ministři abdikovali a byli posléze zavřeni, místo toho si tam komunisté nacpali zglajchšaltované kolaboranty typu Plojhara a Petra. Mám minimální chuť zvlášť dnes se lidovců zastávat, ale v téhle situaci mi nic jiného nezbývá. Nad nenávistnými žvásty pana Jelínka zůstává rozum stát.

Úterý 2. června: Vládní koalice bude mít zjevně v PS problém s prosazením novely Ústavy (potřebuje 3/5 většinu). Ministr Dienstbier navrhl přidat větu „Vláda určuje vnitřní a zahraniční politiku státu“. Očividně jde o to přistřihnout křidýlka prezidentu Zemanovi, který se vzhledem k tomu, že získal mandát v přímé volbě, chce podílet na vytváření zahraniční politiky. Věcně vzato je zrovna v jeho případě něco takového při jeho dobrodružné povaze a proruských sympatiích krajně nežádoucí, jenže opozice (tedy ta demokratická, ODS a TOP09) namítá, že se tím vlastně nepřímo upírá právo parlamentu podílet se svým souhlasem na tvorbě politiky: ČR je přece parlamentní demokracie. Dělat Ústavu na míru nějakému prezidentovi se jistě nemá, ale dělat ústavu s obrannými mechanismy proti nějakému prezidentovi je nadlidský úkol a vede to do spousty slepých uliček. Problém není v ústavě, ale v prezidentovi, a jediným účinným řešením by v tomto případě nebylo změnit ústavu, ale vyměnit prezidenta. Zdá se, že to bude možné nejdřív za tři roky.

Ve stínu kauzy údajného zneužití vojenského zpravodajství zůstala skutečnosti, že ani ve věci „kabelek“ nebyla paní Nagyová – Nečasová nakonec obviněna z korupční činnosti (tedy aspoň zatím), nýbrž jen z daňového úniku. Kauza obří korupční chobotnice se tak dosti výrazně scvrkla, a pokud přitom zůstane, bude mít opozice pré a „orgány činné v trestním řízení“ problém. Jistě, způsobily si to do značné míry samy. Jenže: tyto aféry mají devastační účinek na všechny strany a neblaze ovlivňují výkon spravedlnosti: pokud jsou „orgány“ tak osudově zainteresovány na tom či onom případu, ovlivní to jeho průběh i výsledek. Tak to prostě nemá být: žádný z účastníků toho procesu by neměl být pod takovým tlakem. Vyhlídka, že by po nějaké trestní kauze mohlo následovat něco na způsob procesu s těmi, kdo se na jejím průběhu podíleli (soudce, žaloba, obhajoba), předem vylučuje spravedlivé pojednání případu.

Je zajímavé, jak se liší popularita politických stran na internetu a facebooku od preferencí a volebních modelů. Jako by virtuální svět internetu vytvářel politické prostředí úplně odlišné od reálného světa voleb. Podle toho, co uvedli v Právu, jsou na Facebooku nejpřitažlivějšími politickými subjekty ANO a TOP9: jejich síla je srovnatelná, ANO o něco málo vede. Na třetím místě (tam, kde jsou ve volebních preferencích komunisté), se nacházejí Piráti, těsně sledovaní další ministranou, Svobodnými. Tam, kde jsou v reálu TOP09, KDU-ČSL a ODS, se tu pohybují ODS, Úsvit a zelení. Zdá se, že prostředí facebooku by se nemělo brát příliš vážně. Má s životem společného asi tolik co hloupé a kýčovité televizní seriály.

České ministerstvo zahraničí a dokonce i prezident Zeman reagovali dosti podrážděně na pořad prvního programu ruské státní televize o ruské invazi do Československa v srpnu 1968. je to pochopitelné - pořad v podstatě se vší parádou zopakoval argumenty brežněvovských ruských ideologů. Rozhořčovat se nad tím ovšem nemá valný smysl, takové prostě putinovské Rusko je, co si s tím počneme. Je to ovšem zároveň trochu překvapivé: Rusové si doposud, a za komunistického období zvlášť, hodně dávali záležet na tom, aby využili plurality názorů v demokratických zemích na Západě a vytvářeli si tam relativně početnou a aspoň částečně vlivnou suitu užitečných idiotů. Od akce „Noční vlci“ se zdá, jako kdyby na to byli překvapivě rezignovali a jako by se snažili dokázat jediné: nemusíme se na nic ohlížet, tohle si můžeme dovolit. Jakoby cílem ruské politiky bylo daleko víc než v minulosti přesvědčit ruskou veřejnost o své síle, která nepotřebuje si na Západě získávat spojence a může sáhnout k pouhému zastrašování. Tak jednoznačnou politiku ovšem neprovozovali ani v carské epoše. Podobá se to trochu německé zahraniční politice za Hitlera, těm taky nešlo o to nepřítele zblbnout a poplést, nýbrž jen zastrašit a zdeptat. Co to znamená a co tím vlastně sledují, je obtížné říci. Jen je to v ruské politice dost výrazné novum.

Hnusná zelená stokoruna, která mne provázela od jednadvaceti let na pouti bolševickým hnojištěm, byla prý ve Velké Británii, jak píšou v Babišově MfD, „označena ze jedno z šesti nejlepších papírových platidel na světě“. To je nemístný objektivismus. Jednak mi ti dva šašci v pravé části bankovky připadají zároveň odpudiví a směšní, a jednak, jak ji vidím, stejně se mi chce zvracet. Je to podobné, jako když údajně (možná si to jen někdo vymyslil, politickému žertování se u nás tenkrát na rozdíl ode dneška velmi dařilo) na počátku šedesátých let udělali v nějakém západním obrázkovém časopise neformální soutěž o nejkrásnějšího prezidenta na světě, a náš Antonín Novotný se umístil na čestném druhém místě, hned za J. F. Kennedym.

Česká republika nezaujímá v pořadí zemí, kde se nejlépe investuje, žádné zvlášť čestné místo (jsme o několik pozic za Polskem), hlavně proto, že se „pravidelně umisťuje na nelichotivých místech korupčních žebříčků“. I to dnes píšou v Babišově MfD. Jak by ne: protikorpuční hysterie v ČR, která vedla k pádu režimu a vzniku Babišových „Nových pořádků“, nadělala takový kravál, že se na nás ve světě ještě dlouho budou dívat skrz prsty ještě o něco víc, než bychom si zasloužili. Když to tak vehementně sami o sobě pořád dokola tvrdí… každá účelově přehnaná propaganda se vymstí tomu, kdo ji provozuje.

Úterý 9. června 2015: V Právu informovali o tom, že firma Uniles, patřící ke skupině Agrofert, získala od státního podniku Vojenské lesy a statky (spadá pod ministerstvo obrany, kde sedí Babišův ministr Stropnický) část zakázky na zpracování dřeva po březnové kalamitě, a to bez soutěže. Nešlo o velkou částku, necelých 250 tisíc, ale dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Andrej Babiš pak Právu sdělil, že jakmile článek vyšel, napsal do firmy, aby se o zakázku neucházeli, ale dozvěděl se, že práce už jsou hotové. Smůla. Pokoušel jsem se představit si, jak asi ten dopis pana Babiše do firmy vypadal. V době před listopadem 1989, kdy ještě nebyl internet ani maily, by nepochybně šlo o tzv. pilný telegram, a zněl by: „Okamzite to zruste, prasklo to. Babis.“

Ačkoli v preferencích podle agentury STEM s velkým náskokem setrvale vede s velkým náskokem Babišovo ANO (podle volebního modelu za květen t.r. skoro o 6%), v soutěži o nejpopulárnějšího politika se mezi vůdčími osobnostmi obou stran rozpoutal urputný boj. V lednu ještě vedl Babiš suverénně o 9%, v březnu dokonce zvýšil svůj náskok na rovných 10 bodů, pak ovšem jeho soupeř tvrdě zaútočil, takže nyní Babiš vede o hubené 1%. Z průzkumů STEM se zdá vyplývat, že výrazně vyváženému kolektivu hnutí ANO, postavenému na týmové spolupráci řady rovnomocných osobností, se soustavně daří držet náskok v preferencích, kdežto ČSSD boduje naopak díky vyhraněné dominantní vůdcovské osobnosti Bohuslava Sobotky. Je však třeba vzít v úvahu to, že na žebříčcích osobní popularity politiků, jak ukazují výsledky někdy od poloviny devadesátých let, vůbec nezáleží.

A teď trochu historie, i když poměrně nedávné: V článku sociálnědemokratického politologa Lukáše Jelínka v úterním Právu mne velmi zaujala tato věta: „Skvěle šlapala i druhá porevoluční vláda s většinovým zastoupením Občanského hnutí – a přesto se ve volbách 1992 už neprobojovalo do parlamentu.“ Není sice jasné, zda má na mysli tu federální (Čalfovu), nebo republikovou (Pithartovu) vládu, ale to není to nejdůležitější. Především: říkat, že se Občanské hnutí ve volbách v r. 1992 už neprobojovalo do parlamentu, je nonsens. Občanské hnutí se do totiž parlamentu neprobojovalo nikdy, vzniklo někdy na jaře 1991, rok poté, co obě vlády nastoupily do úřadu, a rok nato ve federálních i republikových volbách propadlo. A za druhé, dojem, že vláda (federální, republiková) skvěle šlape, vznikl hlavně kvůli tomu, že ani na jednu v tom obrovitém oblaku prachu, který se zvedl během řícení federace, nebylo moc vidět.

Zatím nenominovaný kandidát na univerzituního profesora Jan Eichler tamtéž píše: „Ukrajina se právě v důsledku svého geostrategického významu stala předmětem střetu zájmů mezi Ruskou federací a NATO.“ Podobně by se dalo říci, že se Československo v roce 1968 stalo předmětem střetu zájmů mezi SSSR a NATO, Rusové to tehdy taky říkali a dnes už to říkají zase. Zatímco pravda je, že Rusové nemají co strkat své všetečné pracky do ukrajinských záležitostí a cpát tam své neoznačené vojáky, stejně jako neměli co strkat své všetečné pracky do československých záležitostí a cpát k nám své neoznačené vojáky v roce 1968. Takže rozdíl jen vlastně jen v tom, že dnes už nejsou v tak dobré kondici (a taky neexistuje žádná Varšavská smlouva atd.), takže se jim ta bratrská pomoc Ukrajině nějak vleče. Ceterum autem censeo, že pan Eichler by měl náhradou za újmu, která mu vznikla v ČR, dostat profesuru na MGIMO, je tam snad po p. Zubovovi volné místo.

Zemřel Ludvík Vaculík. Protože mi jeho názory nebyly nijak moc blízké, nenapsal jsem k tomu nic. Zaujalo mne jen, kolik ctitelů se už stačilo slétnout na jeho mrtvolu. Jsou to opravdové hody. Vyjádřila se také řada významných osobností. V Babišových Lidových novinách otiskli např. i oslavný text prezidenta Miloše Zemana. Ludvík Vaculík má být na co pyšný: na rozdíl od Ferdinanda Peroutky před prezidentovým ostřížím (nebo snad jde o jiného dravého ptáka?) zrakem obstál.

V této souvislosti jsem si (abych si přihřál taky já svou vlastní polívčičku, i když zesnulého se to vlastně nijak netýká) vzpomněl na svůj osm let starý fejeton „Řády mrtvým“, který jsem tady (v Událostech) už jednou připomínal. Týká se vyznamenávání mrtvých, tedy něčeho jiného, ale jen malounko, malounko jiného. Cituji: „Odměňování mrtvých furt pryč má morbidní, lehce nekrofilní charakter. Není to pocta mrtvým, ale příležitost pro živé, aby se mohli chlubit cizím peřím. Tak se stávají poserové fiktivními podílníky na činech hrdinů, idioti na rozhodnutí moudrých, grafomani na výkonech uměleckých géniů. Mrtví jsou bohužel docela bezmocní: nemohou se bránit, ani kdyby chtěli. Mám přitom pocit, že by se často chtěli bránit hodně moc.“ (Celý můj text najdete zde).

Středa 10. června: Václav Klaus shlédl nový film o Janu Husovi (resp. jeho první část) a řekl pak na jakési besedě, kterou pořádal jeho institut a kterou on moderoval, že soudě podle toho, co právě shlédl, musel být Hus homo politicus par excellence, když se neustále snažil vloudit do přízně králům a královnám. Tak o tom aspoň píšou v Babišově MfD. Řekl bych, že takové věci (obecně vzato) dělá občas kdekdo (dělal je i Václav Klaus, když se po převratu etabloval – neříkám vloudil se do přízně, protože by to bylo neslušné - v Občanském fóru a u Václava Havla), a není na nich an sich nic špatného – jde o to, ve jménu čeho to člověk dělá a jak si přitom počíná. Taky je třeba vzít v úvahu, že ten film ani literární předloha, podle níž je vyhotoven, nemusí být docela věrohodným, případně může to být otřesná konina. Já se to bohužel nikdy nedovím, v žádném případě na něj nepůjdu, jsem už starý a obávám se, že bych to nevydržel. Děkan Husitské teologické fakulty Lášek na diskusi prohlásil, že dnešní ateistická společnost může Husa pochopit v zásadě jen skrze jeho svědomí. Zastávám extremistický názor, že dnešní ateistická společnost nemůže pochopit vůbec nic, a vytvářet z pedagogických důvodů „portrét Husa pro ateisty“ mi připadá beznadějné a směšné. Hus je pro mne zajímavý a podnětný tím, že dospěl k závěru, že v krajním případě má člověk právo odvolat se proti světským institucím (a církve jsou taky světské instituce, nedokonalé pozemské realizace Svaté církve obecné) osobně k Bohu. Dělá to totiž čas od času každý člověk, který myslí něco opravdu „smrtelně“ vážně (jako že Hus to myslil smrtelně vážně). Proto si ho velmi vážím (přičemž kritizovat ho jistě taky lze, jako každého smrtelníka). Jak to jde přiblížit ateistovi, nevím. Hus má ovšem taky strašnou smůlu – letošní oslavy šestistého výročí jeho upálení kontinuálně navazují na oslavy našeho vítězství a osvobození v roce 1945 a vytvářejí dohromasdy jeden odporný vánočkovitý jiráskovsko – postbolševický spletenec, který bude jen těžko k přežití (tedy aniž by se z toho člověk nakonec nepoblil). To vše ve znamení slavné stalinistické armádní písně: „S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed, jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled!“

Václav Klaus se ve zmíněné diskusi pozastavil nad tím, že jiný účastník prohlásil Husa za „takového disidenta 15. století“: „Nevím, jestli byl Hus disident. Přinejmenším proto, že toto slovo tehdy ještě neexistovalo. Vymyslili si ho někteří jedinci v 70. a 80. letech, aby se stali slavnými, a podařilo se jim to slovo prosadit natolik do všeobecného jazyka, že to byl skoro nejgeniálnější čin, který udělali“. Jednak bych řekl, že slovo disent, disident, se v politickém slova smyslu začalo používat v souvislosti s ruským bolševickým impériem nejdřív na západě a už v šedesátých letech. Já ovšem byl taky disident, a tak slova V. K. chápu jako hezké ocenění i mých aktivit: dělal jsem to proto, abych se stal slavným a je to ještě tak to nejgeniálnější, co jsem kdy učinil. V každém případě mi šlo o tu slávu, jak říká V. K., a protože už ji mám, tak abych doložil pravdivost jeho slov, já na ty placky a peníze, co se v babišovských Nových pořádkách rozdílejí za účast na „odporu proti komunismu“ - no, víte co.

O Janu Husovi jsem před třinácti lety napsal do událostí fejeton, najdete ho zde.

Čtvrtek 11. června: Po víceméně vynucené přestávce pokračuji až do odvolání v denních komentářích. Vracím se přitom o tři dny zpět. Víc nezvládnu. Zde jsou tedy tři dpolněné denní zápisy, úterý, středa a čtvrtek tohoto týdne.Dostal jsem (zatím jen předběžně) k vánocům 600.- Kč. Nadělili mi je pánové Sobotka, Babiš a Bělobrádek. Sobotka mi chtěl původně dát víc, Babiš míň, předseda KDU-ČSL nakonec v duchu nejlepších tradic své strany nabídl kompromis mezi tím obojím. Upřímně řečeno, dovedu si představit mnoho hezčích dárků k vánocům, některé se v odstupňované míře týkají všech tří zmíněných pánů.

Vládní koalice potřebuje sehnat ústavní většinu k Zákonu o rozpočtové odpovědnosti („Finanční ústava“). Bylo by to především gesto, jímž by vláda demonstrovala svou loajalitu k „hlavnímu proudu dění v Evropské unii“ (cituji z Práva). Opozice (tedy aspoň ta demokratická) by ráda vládní ouzkosti využila k tomu, aby jí aspoň trochu zkomplikovala život. ODS žádá sankce za nedodržování zákona včetně hmotného postihu vládních činitelů. Doporučuji aby byl finanční postih rozšířen nejen na rozpočtovou kázeň, ale na všechno, např. soudci by měli být trestáni za nespravedlivé rozsudky (o tom, co je spravedlivé a co ne, se bude rozhodovat na ulici, to se v minulosti už mnohokrát osvědčilo, aspoň na přechodnou dobu) a policisté za to, když se dostatečná většina obviněných nepřizná. A tresty by se neměly omezovat na pouhý finanční postih. Nabízí se široká škála dalších možností od bolestivého výprasku po napíchnutí na kůl (u našich rumunských partnerů v EU s tím mají historické zkušenosti, třeba to tam ještě někdo umí). Mám dojem, že pan Stanjura do Nových pořádků docela patří, ostatně jeho strana i on dala už najevo jakési zatím stydlivé sympatie k Babišově Anofertu. TOP09 zase požaduje rok co rok pravidelné snižování strukturálního schodku o dvacet miliard Kč (to by pan Sobotka asi musil na vánoční dárky pro penzisty, a nejen na ně, rychle zapomenout). Za poměrů z podzimu 2013 by snad mohla koalice počítat s podporou Okamurova Úsvitu, ten se ale nenapravitelně a nedefinovatelně sesypal. Nic však není ztraceno: rozpočtově odpovědná může být nakonec každá vláda i bez finanční ústavy, kdežto jsou vlády, kterým by ani ústava jako řemen k zodpovědnosti nepomohla. Všimněte si, že jsem, nikoho nejmenoval.

V Nových pořádcích se už dlouho a vášnivě diskutuje o případném zvýšení povolené rychlosti na dálnicích. Nové pořádky nejsou můj problém a mám k nim zhruba takový poměr jako k ČSSR za Antonína Novotného („Zlatá šedesátá“), jen uznávám, že je to teď pořád ještě o něco lepší (tenkrát to ovšem zase byla větší sranda, protože Zlatá šedesátá se permanentně a nezadržitelně sypala; byla tedy na rozdíl ode dneška naděje na něco kloudnějšího, naděje ovšem, jak se ukázalo, zcela šálivá; dnes je ostatně naděje taky, mají ji moje vnoučata). Takže rychlost na dálnicích v Nových pořádcích mi v zásadě může být ukradená, přesto nemohu zamlčet, že mi ten nápad připadá jako ukrutná blbost. Ne že by to snad technicky nešlo. Ale: dosavadní situace byla taková, že obecně platí zásada: existuje jakási závazná nejvyšší povolená rychlost, a tam, kde je ji třeba omezit, se omezí. Neplatí to všeobecně, např. v obcích bývá někde nejvyšší povolená rychlost snížena, jindy zase zvýšena, což zvětšuje jak chaos, tak příležitost k vybírání pokut. Nyní se tato možnost ještě podstatně rozšíří až k nepřehlednosti.

V Právu jsem se dozvěděl, že zakladatel Wikileaks Julius Assange bude v Jihlavě hostem “inspiračního fóra“ letošního mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, a zaradoval jsem se: konečně bude možné darebáka na základě nějakého mezinárodního zatykače zatknout a vydat světské moci k potrestání (raději bych ho viděl v USA než ve Švédsku, protože tam by mohl dostat případně 380 let bez možnosti předčasného propuštění a směl by se po zbytek života dívat jen na černobílé televizní programy s náboženskou tematikou). Pan Assange nás ovšem navštíví jen prostřednictvím telemostu, zatčení by tedy mělo jen po výtce symbolický charakter.

Všiml jsem si už před časem, že nejvíc zajímavých informací a podnětů nacházím v Právu. Je to svým způsobem logické. Právo nepatří Agrofertu, zachovává si v sobě cosi ze svobody Starých pořádků (zvykli si na ten standard po listopadovém převratu a zatím si ještě nestihli odvyknout). Zároveň představuje jakousi kontinuitu s minulostí ještě vzdálenější, s předminulým, tj. předlistopadovým režimem, jehož duch je v něm leckdy – zjevně někdy i docela bezděčně – přítomen, což mne mocně dopuje: jsem totiž „zastydlý antikomunista“: co je „komunismus“ jsem sice nikdy pořádně nepochopil, ale co jsou předlistopadové pořádky, to jsem pochopil moc dobře, protože jsem v nich strávil převážnou většinu života - a jsem jejich velmi zastydlý a zuřivý nepřítel. A pokud jde o zahraničně politické zpravodajství Práva, projevuje se v něm „duch“, který v sobě harmonicky spojuje současnost minulost a nedej Bože i budoucnost, totiž „duch Kremlu“ (zajímalo by mne, zda ten duch je personifikovaný, honorovaný a obdařený vojenskou hodností). Právo je pro mne ostrov, maják jistoty v dnešním rozviklaném světě: zachovává si od mých skoro dětských let jakousi kontinuitu (mj. půlku svého jména a grafickou úpravu loga), zároveň dokázalo vstřebat cosi ze všech proměnlivých dob, jimiž proplouvalo, nejprve jako těžkopádný ledoborec, po listopadu 1989 jako hbitá bukanýrská fregata. Když je člověk čte, má pořád o čem psát a proč mít vztek. Babišoviny jsou spíš složité a důmyslné aparatury na potlačování nejrůznějších informací. Díky za Právo! Protože se s postupující dobou mé finanční možnosti tenčí a tenčí, už brzy nebudu mít peníze na to, abych si mohl kupovat něco jiného. Myslím ale, že mi to zbytek života nějak vystačí.

Pátek 12. června: ukazuje se, že o prezidentem nenáviděná místa politických náměstků na ministerstvech není nějak zájem. Nemají o ně zájem ani strany, které raději své lidi obsazují do míst náměstků „odborných“ (ti mohou chod ministerstva reálně ovlivnit), ani adepti. Důvod je jednoduchý. Zatímco při každé výměně vládní garnitury jsou „odborní náměstci“ zákonem chráněni, nový ministr je prostě zdědí a ani náhodou se jich nemůže zbavit, političtí náměstci v tom případě neodvolatelně končí. V tomto směru je přijetí tohoto zákona významnou, ne-li rozhodující etapou ve vítězné válce byrokracie s demokracií. Čili fronty se u nás neustále upřesňují a vyjasňují: demokracie proti autokracii, oligarchii, buranokracii a byrokracii. Množiny z té posledně vyjmenované čtveřice se velmi často prolínají. Tím nechci říci, že by zákon tohoto typu neměl vůbec žádný smysl: je samozřejmě třeba vytvořit odborně zdatné a politicky neutrální úřednictvo, schopné zajišťovat chod státních úřadů, a bránit sklonům nominovaných ministrů provozovat ve svých úřadech noci dlouhých nožů. Zároveň musí mít každý ministr právo přivést si s sebou v případě potřeby vrcholový management aspoň na úrovni náměstků (bude-li cítit tu potřebu, samozřejmě). S tím, že ve vrcholně citlivých rezortech chtějí mít svůj hlas i koaliční partneři, jsou-li nějací. V zásadě však platí, že vláda je politický orgán, vykonává politickou funkci, a ministerstva nejsou v první řadě od toho, aby politikům v činnosti pokud možno bránila, ale aby ji prováděla. První etapa od návratu z Nových pořádků k demokratickému normálu bude – jednou - odstranění jakobínských prvků našeho porevolučního zákonodárství (tj. těch, co je zasvinily po Velké protikorupční revoluci).

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pokáral soudce Kamila Kydalku za to, že se vyjadřoval k politickému boji v Mnichovicích, kde má chalupu. Ohrozil tím prý důstojnost soudcovské funkce. Soudce se prý obecně může zapojovat do předvolebních diskusí, ale nemělo by to vybočovat z nějakého „obvyklého průměru“. Od postihu (prozatím, pro tento případ?) upustil. Jak se určuje „obvyklý průměr“? A proč by soudce nemohl mít ta práva, která mají ostatní občané, když jejich výkon nekoliduje s jeho konkrétní profesní činností? Mají být soudci postupně vyloučeni z veřejného života?

Čelný autor ruského koutku Práva Miloš Balabán se tentokrát v Právu věnuje potížím, které mají západní imperialisté (v jejich hájemství se právě k jeho nelibosti nalézáme) s udržením jednoty G7, „exkluzivního západního klubu, který se ale může radit o budoucnosti světa již jen v omezené míře“, protože jinak by za stolem neměla chybět Čína. Podobně se v meziválečné době bylo nakonec možné bavit o budoucnosti světa jen tehdy, když za stolem sedělo např. Japonsko. Problém, byl v tom, že Japonsko právě chtělo podstatnou část světa sežrat a taky to postupně a cílevědomě, krok za krokem, dělalo. Tenkrát nemělo smysl se bavit s Japonskem o budoucnosti světa, ale s opravdovými spojenci o bezpečnosti vůči imperialistickým mocnostem tehdejší doby (Německo, Japonsko, Itálie, Rusko). Západní společenství („západní klub“) je odjakživa permanentně v situaci, kdy se musí bránit přesile v boji za své zachování a udržení. Je to jeho konstitutivní vlastnost. Instituce „napříč zeměkoulí“ (OSN) jsou jen jakési komunikační pomůcky, které mohou tu a tam zabránit nějakému konfliktu. V těžkých krizových situacích pravidelně selhávají. Mají smysl, ale jen tenkrát, když si od nich účastníci moc neslibují, a mohou fungovat jen tenkrát, když vlastně nejsou vybudovány demokraticky, protože jinak by v nich západní společenství bylo vždycky v zoufalé menšině. Odpovídá to ostatně povaze naší „civilizace“, resp. základů, na nichž stojí: „Bezbranný Bůh; bezbranný morální řád světový; bezbranná filosofie; bezbranná vzdělanost“, napsal kdysi Emanuel Rádl. Moc s tím neuděláme, můžeme se nanejvýš snažit, abychom všichni dohromady zase až tak úplně bezbranní nebyli. Přijmout mezi sebe Čínu není k tomu ten úplně nejlepší krok, stejně jako poslouchat účelové a zlomyslné rady lidí typu pana Balabána.

Sportu nijak moc nerozumím. Stejně by mne však zajímalo, zda se vrcholový sportovní manažer může vůbec dlouhodobě a plně vyhnout problémům, které má teď pan Růžička, tj. když mu relativně bohatí lidé cpou do náručí své relativně neschopné ratolesti, on přitom potřebuje podporovat relativně schopné, kteří penězi často neoplývají, a základní problém s penězi na sport (jako úplně na všechno) je ten, že se jich vždycky nedostává. Podobně si myslím, že v našich poměrech je mírně řečeno krajně obtížné vykonávat funkci ministra financí déle než rok s tím, že by člověk nebyl pořád jednou nohou v kriminále. Není náhodou něco v nepořádku – taky, mimo jiné - s našimi ideály ctností? Systém spravedlnosti, který se zrovna teď a u nás ve spolupráci jakobínských fanatiků s vychcanými politickými pragmatiky vytváří, je něco, co jsme tu vlastně už kdysi – za totáče – měli. Na jedné straně velmi přísné normy, které nejdou dodržovat, protože společnost by přestala fungovat (až to vzbuzuje podezření, že jsou tak vymyšleny schválně). A na druhé straně benevolence zmíněných vychcaných pragmatických manažerů: fajn, když budete fungovat podle našich představ a instrukcí, samozřejmě zavřeme tu a tam očko (jistě, nesmíte to přitom přehánět). Ale běda, když se nám vzepřete. Pak Vás budeme soudit podle těch nepřísnějších, neudržitelných kritérií, a budete uvrženi zcela striktně podle práva tam, kde je pláč a skřípění zubů. Dovedete si představit lepší model zmanipulované společnosti? A jak by ne, je ověřen dlouhodobou praxí.

Paní Petra Procházková vyjadřuje v Babišových LN naději, že „papež František bude možná ten, kdo dokáže Putina přesvědčit, aby respektoval zákony Boží civilizovaného světa.“ To je jakási novodobá víra v zázrak všech zázraků, a je ostatně typická pro všechny pravdoláskaře s babišovskými sympatiemi: takže, když to transponujeme mezi české kopečky, třeba se podaří přesvědčit Andreje Babiše, aby respektoval... atd. Nepodaří! Když bude mít příležitost, tak si kousne, jak praví Miroslav Kalousek.

Sobota-pondělí 13-15. června: sobotní Právo přineslo u příležitosti slavného výročí (tentokrát nejde ani o Osvobození, ani o upálení kostnického mučedníka, ale o zteč, kterou provedly před dvěma lety „orgány“ na Úřad vlády, a její následky, tj. o „Dva roky kauzy Nagyová“). Píše se tam mj.: „Akce z brzkého rána 13. června 2013 měla přitom parametry zátahu desetiletí, a to jak počtem nasazených zhruba dvou stovek policistů či domovních prohlídek, tak významem pro dění v nejvyšších patrech české politiky a státní správy kvůli významným jménům zatčených.“ Bylo by zajímavé srovnat mohutnost zásahu s tím proti Chartě77 V lednu 1977, kterého jsem se nedobrovolně a trpně zúčastnil i já coby jeden z jeho objektů. Ovšem, výsledný efekt tohoto druhého byl menší, žádná vláda tehdy nepadla. Ministr Chovanec prý minulý týden prohlásil: „Být těmi kolegy, byl bych nervózní. Nedivím se, že má společnost obrovskou deziluzi, když po té monstrózní akci hovořící o stovkách miliónů a desítkách kilo zlata to skončí možná jen odsouzením za krácení daně za nějaké dary.“ Ani on se prý nedozvěděl, komu zabavené zlato a miliony patří. Nakonec bude ovšem rozhodovat justice, a zájem na tom, aby se velekorupční story přinejmenším aspoň trochu prokázala, má Andrej Babiš (postavil na tom svou ideologii a má v rukou ministerstvo spravedlnosti), a spřízněný tisk, ovládaný babišovskou a „respekťáčskou“ novinářskou lobby.

Čelný autor ruského koutku Práva Vladimír Diviš se pozastavuje nad tím, že ukrajinská strana (její hlavní vyjednávač, exprezident Kučma) chce o problému východní Ukrajiny jednat výhradně se zástupci Ruska. Jenže to je přece úplně správné. Rusové si napřed na Krym a na východ Ukrajiny nacpali své převlečené vojáky, a teď by je zjevně rádi vnutili Ukrajincům za jednací stůl. To by tak ještě scházelo.

V Babišově Mladé frontě Dnes píší o odstoupení mluvčího Nejvyššího soudu Knötiga a v té souvislosti zmiňují i případ herce Jiřího Maryška, který si na Facebooku vyřizoval účty s ústeckým magistrátem. Zveřejnil tam fotografii z popravy ve filmu Lidice s textem „takhle by měl probíhat úklid na ústeckém magistrátu“. Orgán ho obvinil za zneuctění památky lidických obětí a soud ho následně potrestal veřejně prospěšným pracemi. Nešťastník se sice už napřed horem dolem omlouval, ale nebylo mu to nic platné. „O Lidicích nelze beztrestně žertovat.“ Navíc mu přitížilo, že za jeho potrestání se přimluvil i ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl: „Kdyby vám tady zabili rodiče, tak byste to viděl jinak. Pan Maryško šlápl vedle, i když se pak omluvil. Nějaký trest by měl asi přijít. Mělo by to být i varování do budoucna.“ K tomu je třeba říci: za prvé, pan Maryško nežertoval nevhodně o Lidicích, ale o ústeckém magistrátu (těžko se mohu zbavit dojmu, že mu to potrestání nějaký dobrák odtamtud takto oklikou zařídil, známe své Pappenheimské). Za druhé, fotka ani nebyla z reálu, ale z filmového zpracování. Ústečtí by se mohli sice cítit právem dotčeni, ale nic by si asi na panu Maryškovi nevzali, tak vyvolali duchy lidických obětí. Připomíná mi to (v poslední době) opět vzdáleně zneuctění chrámu, jehož se dopustily před časem Pussy Riot. A protože napsat něco na internet (nejen na facebook) mlůže být, jak píšou v babišovinách, „totéž jako pronést to před náměstím plným lidí“, zajímá mne, zda i já za tuto poznámku na přímluvu pana Červencla něco vyfásnu.

Jo a když o Lidicích nelze beztrestně žertovat, měly by přece být i karikatury proroka Mohameda trestné, nebo snad ne? Jeho památka je drahá mnoha milionům lidí. Tehdy se každý zaklínal svobodou projevu jako základní hodnotou „naší civilizace“.

Úterý 16. června: Spojené státy plánují rozmístit těžkou vojenskou výzbroj v pobaltských a východoevropských státech. Výzbroj má být určena pro americké vojáky, kterých může být až 5000. Má to být jakási morální podpora pro země, které se cítí být ohroženy agresivními choutkami Putinova Ruska. Zpráva vyšla v New York Times, mluvčí Pentagonu řekl, že zatím nic nebylo rozhodnuto. Je zjevné, že z čistě vojenského hlediska 5000 vojáků asi nic nevytrhne, Rusové tam mají o hodně blíž a jsou schopni jich tam rychle dopravit stokrát víc (viz invaze do ČSSR v r. 1968). Na druhé straně, je jiná doba než tehdy a americká přítomnost, byť symbolická, by způsobila, že Rusům by v tom případě strach asi nedovolil vstoupit do přímého vojenského střetnutí s armádou USA, a Američané by byli proto víc a bezprostředněji vázáni pomoci napadeným. Dá se říci, že je to malý krok správným směrem. Východní Evropa nemá šanci se Rusům bez výrazné americké pomoci bránit (pro západní Evropu to platí o něco málo méně). Ale pád buď východní, nebo celé Evropy do ruského područí (chtěl jsem napsat chřtánu, ale rozhodl jsem se, že budu slušný) by vážně ublížil i životním zájmům USA. Čeští politici (tedy představitelé současného českého establishmentu) upozorňují na to, že zpráva není ověřená a nemá jasné kontury. Mínění vládních představitelů vyjádřila nekorunovaná hlava české politiky Andrej Babiš: pokud chtějí některé státy rozmístit americké vojáky na svém území, je to prý jejich věc, protože k tomu asi mají nějaký důvod, pokud jde o ČR, pan Babiš k tomu žádný důvod nevidí. Takže naši sousedé mohou být klidni: i když to Američanům dovolí, ČR je jen kvůli tomu nenapadne. To, že pan Babiš nevidí žádný důvod, není ostatně překvapivé, ví ze zkušenosti, že jsme v pohodě přežili „normalizaci“, a tak snadno přežijeme i její případné repete v novém hávu. Tedy aspoň on. Podobně se vyjádřil ministr zahraničí Zaorálek, a podle předsedy Sněmovny Hamáčka „ČR žádnou bezprostřední hrozbu necítí“. Pan Hamáček mi tím dává najevo, že já, který bezprostřední hrozbu cítím, k ČR vůbec nepatřím a že jsem tu cizorodým elementem (já mám už dva roky tentýž pocit). Jen to musím ještě upřesnit. Ta hrozba má dvě složky: probuzenou ruskou agresivitu a naši dezorientovanost, rozloženost a prohnilost. Prohnilé společnosti, která nemá vůli a potřebu se bránit zotročení, protože má tu zkušenost, že v zotročení se dá docela dobře žít, nepomůže ani milion cizích tanků. Jinak ve včerejších večerních zprávách ČT ukazovali, kde všude se uvažuje o americké vojenské pomoci: Pobaltí, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, možná i Maďarsko: jen prostředkem tohoto teritoria vede úděsný „most mezi Východem a Západem“, který tvoří ČR a SR. Lidovci se vyjádřili vyhýbavě, Karel Schwarzwenberg tvrdí, že si vše musíme pečlivě rozmyslet. Jistěže, to je ta nejlepší forma obrany.

Na smutečním aktu v Lidicích (je výročí vypálení obce) promluvil místopředseda Senátu Sobotka. Pronesl univerzální český státnický projev, který by mohl držet kterýkoliv z dnešních papalášů počínaje Milošem Zemanem. „Otázkou zůstává, nakolik jsme my dnes ochotni a schopni poučit se z historie a čelit včas zlu.“ Dovolil bych si tvrdit, že zlu se velmi často, ba vlastně skoro nikdy, včas čelit nedá. Přichází tajně, v převlečení a nepoznáno, jako zloděj v noci, zastihuje nás tak, jako nás jednou zastihne smrt. Na zlo se nejde připravit, jako se nejde připravit na smrt. Zlu se dá (na rozdíl od smrti) jen čelit, i když vlastně je vždycky už pozdě. Jenže: i když je vždycky pozdě, někdy se to přece jen povede. Z Boží milosti, řekl bych. „Ustupovat fanatickým zločincům nebo jim vytvářet nástupní prostory pro možnou likvidaci svobody a civilizace je ... absurdní.“ problém je v tom, že situace se nikdy nevyvíjí tak, že jednoho dne nám někdo zaklepe na dveře a řekne: dobrý den, dovolte, abych se představil: jsem fanatický zločinec, vytvořte mi nástupní prostor pro likvidaci svobody a demokracie.“ V drtivé většině případů (modelový je nástup bolševismu v letech 1945-8) dotyčný praví: „dobrý den, já jsem hodný strýček, který vám přináší svobodu a demokracii, jakou jste ještě nezažili. Uznejte, že taková nabídka se nedá než přijmout, takže pokud ji přesto odmítnete, rozmlátím vás na kaši.“ No řekněte, kdo by odolal!

„Zátah na partu kolem Nagyové – Nečasové vládu nesvrhl. Ta odešla sama s premiérem Nečasem, který se dokonce na kamery omluvil. Sám moc dobře věděl, za co. Silným důvodem k rezignaci by byla každá z nitek vyšetřování.“ Pan Jelínek jako obvykle není přesný. Nečas mohl buď odstoupit - nebo setrvat v úřadě, jenže to nešlo v hysterické, nenávistné atmosféře, kterou už dlouho předtím rozněcovali lidé jako Lukáš Jelínek a jejímž vyvrcholením bylo právě ztečení Úřadu vlády. Z hysterických obvinění dnes zbyly, jak to zatím vypadá, jen málo významné trosky. Vítězové Velké protikorupční revoluce mají ovšem dnes pevně v rukou vládu, parlament, média, „orgány činné v trestním řízení“ a zčásti i justici. A situace se změnila: nový establishment teď potřebuje, jak to v takových případech bývá obvyklé, „klid k tvořivé práci“ (oblíbená formulace dr. Gustáva Husáka). Tím vznikla v řetězci „revoluce“ – „normalizace“ povážlivá mezera, kterou správně měly v minulých měsících vyplnit monstrprocesy. Ty se zatím nějak moc nedaří, nejsou pro ně podmínky, chybí síla a energie. Revoluce je zatím nedotažená. V tom je jakási naděje: třeba se ji ani dotáhnout nepovede.

Dnešní katolická církev je zvláštní organizace. Vždycky, když se dostane do potíží – a to je v této době skoro pořád – začne se omlouvat a prosit o odpuštění. Svého času jsem si myslil, že Jan Pavel II. Je v tomto oboru nepřekonatelný světový rekordman, ale dnešní papež ho brzy nepochybně strčí do kapsy. Teď zrovna chce žádat o odpuštění za upálení Jana Husa. Kritizoval taky třicetiletou válku, v této věci se však dosud nepropracoval k tomu, aby se za ni jménem katolické církve všemu lidstvu omluvil. Považuji to za nedůstojné a zavádějící. Bude se nakonec omlouvat i za Ježíše a za Evangelia? Jistě, mnoho lidí, zvlášť u nás, by to velmi chtělo, jenomže to jsou právě ti, kterým není ani radno, ani užitečno se omlouvat vůbec za nic. Nesmí se ustupovat ve všem a všemu a provozovat jakousi generální defenzívu. Na světě to je tak zařízeno, že lidé pro své přesvědčení bojují a občas obětují životy. Bez toho to bohužel nejde. V tom procesu se svět vyvíjí od horšího k lepšímu. Je záhodné, aby se katolíci a protestanti dohodli mimo jiné i na významu Jana Husa. Je zjevné, že pro katolíky to bude problém. Zda se přitom budou katolíci omlouvat a prosit za odpuštění, je vedlejší a vlastně zavádějící. Hlavně aby věděli, o c o jde. Ostatně, Hus byl taky katolík, tenkrát tu byli samí katolíci. Součástí dohody by mělo být např. uznání skutečnosti, že každá autorita, která je z tohoto světa, může být podrobena kritice a že pokud je v tom procesu shledána lehkou, je nutné proti ní energicky vystoupit. Politika a taktika je přitom jistě nutná, ale jen odsud až potud. Mám dojem, že zrovna v pražském arcibiskupském paláci mají teď v této věci jakési resty, a aby si je doplnili, je významnější než ceremoniálně prosit např. Miloše Zemana o odpuštění za Husovo upálení.

„Filantrop a odborník na algoritmické obchodování“ Karel Janeček, který podle Babišových Lidových novin „před čtyřmi lety vtrhl na veřejnost jako uragán s projektem Nadačního fondu proti korupci“, nyní, jak se zdá, prosadí svůj volební systém, při němž každý volič má mít čtyři hlasy, tři kladné a jeden záporný. Stane se tak naštěstí v Tunisku, kde pustošivé důsledky mohou být přece jen menší, než u nás. „Samozřejmě, česká politika je prohnilá“, praví filantrop, „a dva minusové hlasy by pomohly, z dlouhodobého hlediska je ale lepší jen jeden.“ Mrzí mne tato nedůslednost: proč nenavrhnout rovnou systém, v němž voliči budou udělovat jen záporné hlasy! Lidé by se vyřádili a vláda by mohla zůstávat furt stejná, složená z obyčejných lidí, kteří nežvaní a makají. To by byl krásný výsledek Velké protikorupční revoluce. Poté, co jsem mohl porůznu nahlédnout do tajů myšlení pana Janečka (a dalších jemu podobných) bych doporučoval ještě jednu reformu volebního zákona – zbavit aspoň na přechodnou dobu (20-30 let) aktivního i pasivního volebního práva všechny miliardáře.

Tamtéž jsem si přečetl docela poučnou (a pěknou) recenzi na seriál Dovolená v protektorátu. Poslední díl jsem neviděl a o hodně jsem přišel. Nakonec se prý (po osvobození) koná „lidový soud“ nad „sudetoněmeckým“ starostou. Jeden z účastníků důrazně žádá, aby byl zastřelen, což se taky (mimo scénu) stane. Účastníka bych až tak neodsuzoval, pokoušel se jen uhádnout, co má asi dělat, aby se dopracoval očekávané výhry. Věděl přitom, že „starosta“ ve skutečnosti o život nepřijde. Zato tvůrci seriálu takhle vedou lidi k tomu, aby si zvykali, že fémové soudy jsou to pravé a že popravovat je plausibilní. Podle mého názoru by působilo velmi výchovně na autory, účastníky a možná i na diváky seriálu, kdyby nakonec „starostu“ opravdu přivedli a na otevřené scéně ho zastřelili (chápu, že to nejde; chci jen předvést, jak nemravné je to simulovat). Autor recenze nakonec lituje, že seriál neskončil scénami z vyhnání sudetských Němců, v nichž by se účastníci museli taky uplatnit. Vida, to mne nenapadlo.

Středa 16. června: ministerské křeslo pod ministrem Mládkem se prý zvolna proměňuje v křeslo houpací. Otázku reportéra Práva, co je pravda na tom, že vyzval Mládka k rezignaci, nechal premiér Sobotka bez odpovědi. Ministr nemá dobrou pověst už od dob, kdy nynější prezident dělal ještě jen premiéra, ale kádrový profil vypracovaný Milošem Zemanem a opírající se o to, že se panu ministrovi údajně přezdívalo „Honza Kapsa“, nemusí být, jako ostatně i v jiných případech, úplně směrodatný. Pozoruhodné je spíš ministrovo mohutně vyvinuté slovanství východního typu. Pan ministr si stěžuje, že proti němu vede Babišův tisk kampaň. Nebyl by ani prvním, ani posledním sociálně demokratickým papalášem, který se stal obětí Babišových mediálních hafanů (pan premiér o tom ví své). Takže: sociálním demokratům se v revolučním procesu let 2012-14 podařilo porazit zrádnou pravici, ale jen za cenu toho, že si nakonec sami museli nasadit do vládního kožichu obrovitou dravou veš, která jim teď likviduje jednoho ministra za druhým. Pohled by to byl velmi zábavný, jen kdyby se na to člověk mohl dívat z trochu větší dálky.

Poslanci se mají na co těšit, navštíví je v dohledné době sám pan prezident. Přijde osobně dohlédnout na to, aby poslanecká holota řádně pojednala zákon o prosazování původu majetku. Prezident hodlá zejména dohlédnout na to, aby zákon šel „co nejvíce do minulosti“ (pokud možno až do protektorátu Čechy a Morava, že?) a je si jist, že „pravicová opozice udělá vše, aby byl co nejměkčí nebo aby nebyl vůbec“. Pan Zeman moc dobře ví, že pravicová opozice nemůže dělat vůbec nic.

Ostravský komunista Michal Kesudis (to je zajímavé, ostravští komunisté a komunističtí sympatizanti mají většinou řecká jména, zřejmě je to nějaká folklorní zvláštnost, která se traduje od doby přílivu komunistických emigrantů z Řecka po nezdařeném pokusu o komunistický převrat z roku 1945) vyjádřil na internetu svůj menšinový názor na českou misi v Afghánistánu, a to v souvislosti se zabitím čtyřech českých vojáků z Afghánské mise. Učinil tak na Facebooku s typicky komunistickým taktem, jemnou ironií a duchaplnou elegancí (cituji dle Práva): „Jsem vděčný afghánským odbojářům, že nás těch šmejdů zbavili. Bez nich nám bude líp… Tak jsem někde četl, že se osamocenému afghánskému vlastíkovi na jízdním kole podařilo odvařit naše čtyři žoldáky… Je to samozřejmě velký úspěch, neboť čeští žoldáci patří vedle amerických k těm úplně nejzkurvenějším. To, co se jim stalo, to si po čertech zasloužili. Dobře jim tak.“ Komunisté mu poté pozastavili členství, na základě mnohaletých zkušeností dobře vědí, že takové věci je sice třeba si myslet, ale až do určité chvíle se nesmějí nahlas říkat. Ocitl se před soudem, a úloha soudu je zjevně choulostivá, aspoň pokud jde o politický dosah věci: když chlapíka zavřou, dostane jeho případ váhu, jakou si nezaslouží, když ho pustí, utrpí vážnost justice. Já osobně si jako laik myslím, že ten hoch za mříže spíše patří. Za temného období sklonku feudalismu v osmnáctém století by to nejspíš zpupná vrchnost řešila jednoduše tak, že by dostal pořádně nařezáno, my jsme dnes už dál a nesmíme se nešetrně dotknout jeho nezadatelných lidských práv. Takže nezbývá, než volit mezi dvěma zhruba stejně velkými zly. (Mimochodem Facebook je moderní informační síť, která se pro šíření podobných sdělení hodí nesmírně dobře, stejně jako omítky na záchodech v době mého mládí, za totáče. Byly tehdy jediné médium, které nebylo možné systematicky a účinně cenzurovat, a během let se navíc mohutně politizovaly. Sprostotou se často Facebooku vyrovnaly – Facebook ovšem vyniká tím, že má daleko větší dosah a účinnost. A občas mám dojem, že kdyby někteří lidé neměli čas od času možnost se tam ukojit, mohli by začít vraždit).

Exkluzivní průzkum společnosti Median zjistil, že velká většina lidí je proti zavedení poplatků za pobyt a stravu v nemocnicích a že čím je člověk chudší, tím víc s poplatky nesouhlasí. Je dobré, že tato překvapivá zjištění máme nyní vědecky potvrzena.

Lukáš Jelínek se v Právu táže: „Jsou (evropští politici, bd) výhledově – až Američany přestane bavit nést stěžejní odpovědnost za financování NATO – připraveni budovat evropskou bezpečnostní strukturu pod vlajkou EU? A dokážou na ni sehnat další peníze?“ Odpověď je jednoduchá: nejsou, nedokážou. Příliš dlouho, vlastně na Západě někdy od padesátých let minulého století, si zvykali na to, že si budovali v poklidu svá základní lidská práva kritizovat kdekoho, hlavně své americké spojence, a povinností americké armády bylo pečovat o to, aby jim prostor pro tuto kritiku byl zachován a pokud možno ještě rozšiřován. Když si američtí spojenci při zajišťování prostoru svobody začali příliš vyskakovat (např. chtěli mít v Evropě k dispozici pro tento svůj servis lepší zbraně a vybavení), zvedla se ovšem vlna masových protestů. Nové přírůstky demokratického společenství po (dočasném) rozvalu ruského komunistického impéria se této taktice brzy přiučily (viz např. problém radaru v Brdech). K tomu, aby se o svou bezpečnost začali účinněji starat, by potřebovali mít daleko větší strach, než mají dosud. Jenomže pak, až budou mít konečně strach přiměřený situaci, bude už pozdě.

Vojenský expert Práva Rašek zase píše: „Podle oficiálních údajů do Evropy přichází 60% migrantů z ekonomických důvodů.“ Jistě, pokud někdo emigruje, když mu hrozí, že umře hlady, není to důvod politický, nýbrž ekonomický.

Senátorka za KDU-ČSL Horská, která se v v rámci Husových oslav zúčastnila velké audience u papeže v Římě, se prý domnívá, že hlava katolické církve českého kazatele zařazuje po bok nejslavnějších světových církevních reformátorů, jako byli John Vikleff nebo Martin Luther. Pokud chce pro tento názor získat účinnou podporu, měla by se paní senátorka zasadit o to, aby obě komory PČR přijaly zákon, stanovící, že tomu tak opravdu je a navíc že se Jan Hus zasloužil o stát. Tentokrát by byli pro určitě i komunisté. Osvobozovací oficiózní nadšení z května tak organicky přerůstá v něco, co se může stát zárodkem nové husitské revoluce, které by se tentokrát mohlo dostat požehnání dokonce i přímo z Vatikánu (a Putin by nejspíš taky nebyl proti).

Ve včerejších Babišových Lidových novinách se skví článek Petry Procházkové, který už bohužel nemám sílu podrobněji komentovat a tak na něj jen upozorňuji. Pani Procházková varuje před tím, že budou-li Američané posilovat svou vojenskou účast ve východní Evropě a v Pobaltí, může se stát, že pomohou v Rusku do sedla někomu ještě horšímu, než je Putin. Argumentaci „buďte pěkně hodní, nebo může přijít někdo ještě daleko horší“ (např. než dr. Husák ap.), důvěrně znám z doby rozpuku normalizace. Článek vypadá, jako by byl psán původně pro ruský koutek Práva. A taky signalizuje jakési souznění radikálního pravdoláskařství s babišismem. Této pozoruhodné politické symbióze bych se do budoucna rád věnoval.

Čtvrtek 18. června: „Sociální demokraté a s nimi více méně solidární lidovci by proto neměli vidině dostihů (o přízeň ministra financí při úpravách návrhu státního rozpočtu pro jednotlivé ministry, bd) podlehnout a měli by si připravit vůči Babišovu společný postup“, píše sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek v Právu. Vznikl by tak nový a relativně neobvyklý jev, totiž koalice v koalici. Měli by možná mít i vlastní koaliční smlouvu. Problém je jen v tom, že lidovci jsou jednou víceméně solidární s ČSSD, jindy zase s Babišem. V duchu své tradiční politiky. Měli by tedy koalice dvě, se Sobotkou a s Babišem, a případ od případu by se aktualizovala buď jedna, nebo druhá. Tento jev u nás žádná z předchozích koalic počínaje rokem 1992 neumožňovala, protože v ní byla vždycky jedna mohutná strana, a pak dva přívěsky. Teď jsou tu mohutné útvary dva a jeden jazýček na vahách, který je navíc jazýčkem na vahách nikoli pouhou shodou okolností, ale ze své povahy a podstaty, bytostně (nic jiného totiž neumí).

Pod náporem uprchlíků se zjevně hroutí schengenský systém. Několik zemí už uzavřelo své hranice (země, které jsou „cílové“ a „průchozí“), jiné (ty, které se proti své vůli staly v Evropě „výchozími“, hlavně Itálie a Řecko) jsou zjevně v dosti zoufalé situaci. Je to konečná stanice „demokratických revolucí“ v severní Africe a na Blízkém východě: export Pravdy a Lásky z USA a EU se nezdařil, všichni touží utéci do Evropy (do USA ne, jsou daleko). Většinou jim ani nic jiného nezbývá, státy, které tam před exportem Pravdy a Lásky byly, se úplně zhroutily, a pokud místo nich vzniklo něco jiného, je to stejné, jako kdyby tam nebylo nic. Ne-li horší. Zavedení demokracie dnešního evropského a amerického střihu je v té oblasti vždycky jen kratičká přestupní stanice k islámské teokracii Nutnou míru nestability, která k demokracii v našem pojetí patří, ty země nějak nesnesou. To je základní věc. Bude se s ní něco dělat těžko, protože jsme chtěli do té oblasti exportovat demokracii, kterou tu vybudovali naši předkové, jenže ti věřili v Boha ve smyslu Apoštolského vyznání víry a v žádnou Pravdu a Lásku, kýčovité pseudonáboženství lidí, kteří nevěří ničemu. Místo toho se nám tam podařilo exportovat jen naši vlastní prohnilost. To je ovšem obecná a dlouhodobá stránka problému. Pak je tu věc okamžitá as naléhavá: co dělat s nešťastnými uprchlíky, kteří tu už jsou, a jak pomoci zemím, kam se navalili. Tady nám nezbývá než s postiženými zeměmi společně a solidárně nést nechtěné následky naší indolence. To v první řadě. Samozřejmě, pokud se co nejdřív nepodaří zarazit příliv uprchlíků a stabilizovat rozvrácené země, bude to k ničemu a pomoc destabilizuje a zničí nakonec i západní demokracii. Musím však v té souvislosti zuřivě oponovat tomu, co píše jakýsi čtenář Babišovy Mladé fronty Dnes: „To, co se děje v Evropě, je invaze a je potřeba ji zastavit za každou cenu. Jsme napadeni cizími muslimskými hordami, musíme se bránit.“ Nesmysl. Jsme napadeni nechtěnými důsledky naší vlastní blbosti, její ještě větší obětí jsou ti nešťastní lidé, kteří k nám prchají ze zemí rozvrácených naším nezodpovědným experimentem. Nazývat je „muslimskými hordami“ a dělat z nich agresory je od nás vrchol drzosti.

Rovněž v Babišově MfD píše Luděk Navara o problémech severních Čech mimo jiné: „Náš macešský vztah k Podkrušnohoří ovšem nemusí souviset jen s uhlím. Ta země sice byla odedávna česká, ale mluvilo se v ní převážně německy, takže po válce jsme všechny ty Němce – cizozemce – zahnali na druhou stranu horského hřebene.“ Co to znamená: ta země byla naše, česká, ale mluvilo se v ní převážně německy? Především slovo „převážně“ je příliš slabý výraz, a za druhé, země patří těm, kteří v ní žijí. Ani Čechům an sich, ani Němcům an sich. Těm, co v ní žijí.

Babišův šéfkomentátor píše ve středečním sloupci v LN, že pro jednou teď opustí svůj zvyk z rozběhem nakopávat politické zadnice (zdá se mi, že trochu přehání, zadnici svého politického guru věnoval doposud pozornost v úplně jiném smyslu) a pochválí „politiky“ za rozhodné „ne kvótám“ provázené konstruktivním „umíme a můžeme“. A mluví v tomto duchu o potřebě „řízené imigrace“. Jsem rád, že ani v tomhle se sním neshodnu. Problém vymírání se dá řešit i jinak než „řízenou imigrací“ (imigraci přitom samozřejmě není třeba se vším všudy odmítat). Jenže ti lidé, co teď prchají třeba ze severní Afriky, nejsou žádní imigranti, ale uprchlíci (viz o tom Jiří Pehe ve středečním Právu). Utíkají, aby nechcípli. A těm, co už jsou tady, musíme pomoci. I těm zemím, kde přistáli. Viz výše.

V Babišových Lidových novinách informují o tom, že mnichovský správní soud prohlásil změnu stanov, s ní přišlo Sudetoněmecké krajanské sdružení (potvrzuje mj. rezignaci na „získání domova“ a na majetkové restituce v cílech sdružení), za neplatnou, protože nebyla schválena potřebnou většinou. SdL se už odvolalo. Nechci nijak zpochybňovat, že úprava stanov je od SdL vstřícné gesto, zejména když SdL se dosud nikdy z české strany nedočkalo vůbec žádné vstřícnosti, která by stála za zmínku. Na druhou stranu je v tom taky kus realismu (vědí, že z české strany nemohou čekat vůbec nic). Ve vyrovnání se sudetskými Němci jsme po roce 1989 my Češi hanebně selhali. A na tom se už teď nic nezmění. Už je pozdě.

Taktéž v Babišových Lidových novinách přetiskli promluvu prof. Tomáše Halíka na zádušní mši na Ludvíka Vaculíka. Je pozoruhodné, že Ludvík Vaculík (podobně jako Václav Havel) babišistům nijak nevadí, zvlášť když už je mrtvý. Stejně jako nevadil např. Svatopluk Čech nebo Jan Neruda komunistům. Prof. Halík prohlásil o zesnulém mj., že ve svých politických textech „řekl za nás to, co jsme všichni cítili, ale nedokázali tak pregnantně vyjádřit.“ Musím se přiznat, že ten pluralis maiestaticus na mne nesedí, pan Vaculík většinou říkal něco, co by mne ani ve snu nenapadlo. Nepatřím ostatně do množiny „my všichni“ zcela všeobecně. Všiml jsem si toho už za totáče, a za kolektivního truchlení nad zesnulým jsem si to znovu potvrdil. Jistě, když zemře významná osobnost (a to, že Ludvík Vaculík významná osobnost byl, nechci nijak zpochybňovat), je vlastně jakási uctivost a chvála obvyklá. De mortuis nihil nisi bene. A stejně se mi zdá, že to tak nějak neplánovitě, ale organicky zapadlo doprostřed mezi oslavy sedmdesátého výročí Osvobození a mučednické smrti Mistra Jana. Mám jen jednu naději: třeba je nás osamělců v téhle zemi víc, jen o sobě zatím nějak nevíme.

Nakonec jsem rád, že mohu o někom napsat taky něco dobrého. Ve věku osmdesáti let zemřel v Praze spisovatel Josef Topol. Josef Topol patřil k lidem, kteří v šedesátých letech spontánně podpořili časopis Tvář. Dal to najevo i tím, že vstoupil do redakční rady časopisu. Před zákazem nás to sice neuchránilo, ale bylo to významné (Topol byl tenkrát na rozdíl od nás členem SČSS). Pamatuji si ho jako slušného a korektního člověka a jsem mu za tuto pomoc dodnes vděčný.

Pátek 19. června: teprve včera se v mediální rovině plně rozvinul skandál, k němuž dal podnět Andrej Babiš. Ten napadl na neveřejné koaliční schůzce sociálně demokratického poslance Šincla za jeho pozměňovací návrh k zákonu o pojišťovnictví. Výhrady pana Babiše se netýkaly pozměňovacího návrhu samotného, nýbrž toho, že člověk takových morálních kvalit, jako je údajně pan Šincl, nemá co podávat pozměňovací návrhy a vůbec vystupovat v parlamentu. Podrobnou informaci o aféře přináším zde. Tedy: říkat „v mediální rovině“ není úplně přesné, v papírových babišovinách o tom nabyl ani řádek. Pan Babiš zároveň zahájil protiútok proti Sobotkovi (jehož za návrhem posl. Šincla zřejmě cítí): žádá svolání koaliční rady kvůli tomu, že koalice nedokáže čelit úsilí opozice odkládat či blokovat některé základní zákony protikorupčního tažení (elektronická evidence tržeb, biopaliva, registr smluv).

V kurdských milicích bojují proti Islámskému státu i ženy a islámští bojovníci s nimi prý mají docela problém. Věří totiž, že pokud člověka zabije žena, nepřijde do nebe. Jejich imámové to sice usilovně popírají, ale není to nic platné, islámské radikály to moc nepřesvědčuje a jejich bojové odhodlání při střetnutí s kurdskými vojačkami výrazně klesá.

Sobota 20. června: Aféra Šincl (vlastně správně aféra Babiš) zalila ve čtvrtek internet a v pátek papírové noviny. Je velmi zábavné sledovat, jak o tom píše na jedné straně Právo (v pátek tak jak se náleží podrobné zpravodajství z několika ohledů a sloupek plus komentář, v sobotu velký rozhovor s Andrejem Babišem, do značné míry věnovaný tomuto případu), a obě babišoviny (v pátek poměrně stručná informace na třetí straně ve zpravodajství a poznámka na komentářové stránce v LN, ještě o fous zastrčenější a poznámka v MfD, Den na to už v podstatě ticho po pěšině, jen v LN malinká zavádějící poznámka na druhé stránce, že vše už skončilo). Průšvih s uprchlickým přílivem se výborně hodí k tomu, aby všechno zalil.

K případu ještě pár slov na okraj, které jsem nestačil explicite zmínit ve svém článku. V („údajné“) složce nebyly jen matriály sebrané z médií (aspoň Právu ani dalším se novinářům, kteří se tím zabývali, se nepodařilo dohledat např. informace o Šinclových stycích s Valentou, Pokorným či Janstou nebo o údajném vyhazovu pana Šincla z IPB). To ovšem, opakuji, není podstatné. Podstatné je, že je to sběr kompromitujících dokumentů na politického konkurenta. „Když jdu s někým na jednání, tak si připravím, abych věděl, s kým jdu jednat. Nebo je to nelegální?“, ptá se řečnicky pan Babiš. Jistě, není to nelegální a tedy ani trestné. Ale pokud se to užívá k politickému nátlaku nebo k případnému pozdějšímu zveřejnění (jedno s druhým jde ruku v ruce), je to čuňárna.

Premiér Sobotka sdělil v rozpravě v PS k případu Babiš, že si ministr financí bude muset vybrat mezi svým podnikáním a funkcí ve vládě. „V situaci, kdy jsou tyto věci propojeny způsobem, jaký zažíváme dnes, to zatěžuje práci jak Andreje Babiše jako ministra financí, tak fungování vládní koalice.“ Problém je jen v tom, že pan Babiš už si vybral. Vybral si obojí.

Druhý – a jistě vážný – problém, který nevídaně eskaluje a zmítá českou společností, jsou uprchlíci. Je zjevné, že Západ je vystaven velmi rozsáhlému pokusu o destabilizaci, vedenému, jak už to bývá, jednak z nízce zištných, jednak z politických a „ideových“ důvodů (nenávistný fanatismus vůči Západu, v hard verzi – např. IS – a v soft, vychcané verzi – tradičně Rusko, Rusové v téhle věci ovšem nanejvýš jen z pozadí přikládají opatrně polínka pod kotel, aby se přitom sami nespálili). Sami uprchlíci jsou ponejvíce jen obětmi tohoto špinavého byznysu. Stejnými obětmi jsou země, kam primárně směřuje jejich invaze. Obětem je třeba pomoci, invazi a její podněcovatele je nutno zastavit. Problém je jen v tom, jak to skloubit. Tíhu musí všechny země EU nést společně, a proto odmítat kvóty je v podstatě asociální chování. Přijetí kvót ovšem musí být vázáno na další účinná opatření Západu týkající se zamezení této migrace a stabilizace blízkovýchodní a severoafrické oblasti. Takové stanovisko by mi jako občanovi a voliči připadalo přijatelné.

Šéfredaktor Babišovy MfD si ve velkém komentáři vyřizuje účty kupodivu nikoli se svým guru, který se právě znemožnil v případě Šincl, ale se slečnou Kmentovou. Víte, kdo je to slečna Kmentová? Slečna Kmentová je, jak píše šéfredaktor, mladá členka KDU-ČSL a provinila se tím, že zlehčuje nebezpečí „imigrantů“. Pan Plesl cituje její zrádná slova: „Jedná se o cca jeden tisíc imigrantů do ČR, ani půlka Čejkovic... Proto nechápu tu hysterii a strašení lidí.“ Aby to lépe pochopila, tak jí pan šéfredaktor hysterii a strašení lidí hned vzápětí názorně předvedl: „Ale jsou tu i další otázky. Sleduje slečna Kmentová, kolik bojovníků Islámského státu pochází z rodin imigrantů do západní Evropy? A kolik se jich do Evropy vrátí? Kolik se jich tu v následujících letech narodí? Kolik vlaků vyletí do povětří? Kolik nevinných obětí zemře, protože jsme pustili do Evropy stovky tisíc imigrantů z cizího kulturního prostředí?“

Česká advokátní komora se ohradila proti postupu „orgánů“ v jednom rozsáhlém, samozřejmě „korupčním“ případě (policie obvinila i jednoho známého pražského advokáta). Ve veřejném prohlášení se mj. praví (cituji dle Babišových Lidových novin): „Se znepokojením sledujeme, jak policie a státní zastupitelství pod dojmem toho, že se jim pomocí sdělovacích prostředků podařilo dokonce svrhnout vládu, místo toho, aby se věnovaly prošetřování trestné činnosti a opatřování důkazů proti skutečným pachatelům, vyvolávají v občanech hysterii a ,odsouzení předem‘, aniž mají dostatek podkladů pro trestní stíhání.“ To je velmi hezky řečeno. Však se taky Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman hrozně zlobil.

Podle místopředsedy Senátu Přemysla Sobotky je problém jen s těmi migranty, kteří se nepřizpůsobí pravidlům a zákonům. „Požadují-li, abychom se my přizpůsobili jejich pravidlům, tak to považuji za nepřijatelné. Tady už jde o evropskou civilizaci jako takovou.“ Problém je jen, že v současné době a zvláště v Česku se pod evropskou civilizací rozumí většinou už jen to, že se dvakrát denně myjeme, dvakrát denně si čistíme zuby a vytíráme si zadek toaletním papírem. Takovou civilizaci není moc těžké smést z povrchu zemského.

Pondělí 22. června: Andrej Babiš poskytl velký rozhovor Právu. Podstatná část je věnována, jak jinak, případu Šincl. Pan Babiš podal především pozoruhodný výklad o tom, jaké povahy jsou informace, které o panu Šinclovi získal. Na námitku, že o některých z nich (např. Šinclovy styky s Miroslavem Janstou, Radkem Pokorným a senátorem Valentou) média nepsala (Babiš tvrdil, že informace má výlučně z médií) odpověděl: „To nebudu vůbec komentovat. Stejně jako novináři získávají informace, tak nějaké informace plují v prostoru. V prostoru pojišťoven se povídá, ale já na to nemám důkazy, tak o tom nechci víc mluvit.“ Když nejsou důkazy, pak nejenže s o tom nemá mluvit víc, nýbrž se o tom nemá mluvit vůbec. A dále, pojetí novinářské činnosti, podle něhož „v prostoru plují informace“ a novináři je prostě chytají, je velmi svérázné a poněkud zjednodušené. Když pan Babiš říká, že se pana Šincla na ty záležitosti ptal, a to veřejně, ne soukromě, je to pravda tak napůl. Zmínky o údajných problémech pana Šincla padly na neveřejné koaliční schůzce. Zda měly formu otázek nebo konstatování, není předem nijak jasné, ale bylo při tom cca 15 lidí, takže za normálních okolností by se to dalo zjistit. Bylo to tedy zároveň neveřejné, zároveň to poté už, jak říká pan Babiš, „plulo v prostoru“. A konečně, pan Šincl dostal jakýsi nevyslovený, ale srozumitelný vzkaz ohledně toho, co všechno se na něho ví. Šikovné. Zároveň pan Babiš spražil redaktora Práva Rovenského za úplně špatně položenou otázku ( zněla: „Když jsme u střetu zájmů, u vás se zmiňuje mj. kvůli státním zakázkám pro Agrofert. Sám jste to označil za drobné, protože dělají jen 1,1 procenta tržeb. Proč nedáte pokyn, aby o ně vaše firmy neusilovaly? Měl byste aspoň částečně pokoj.“) Pan Babiš odpověděl: „Nejdřív mi upíráte právo jít do politiky a teď mi upíráte právo podnikat? To je ten váš systém, který jste si tu vybudovali, tedy tradiční politické strany a média. Politici měli zemi pořádně řídit a neměli krást – to by ale ČSSD s ODS nesměla mít tradici v korupci. Šel jsem do politiky, protože tradiční politické strany selhaly. Já aspoň pro tuto zemi něco dělám. Platím obrovské daně, jsem největší zaměstnavatel.“ To je odpověď komplexní: pan Babiš pojednává pana Rovenského jako zástupce poražené třídy (stalo se mu to už někdy? Je to zkušenost k nezaplacení!), která tu dvacet pět let kradla a nemakala (ve Sněmovně podle pana Babiše sedí přinejmenším čtyři, pět zlodějů). Když pan Rovenský a spol. selhali, přišel prostý a obyčejný pan Babiš, a to nás všechny zachránilo. To je ideologická story Pana Babiše, proti níž by se už pomalu slušelo postavit nějakou jinou, pravdě podobnější. Pan Babiš ovšem to, že je jeden z nás, obyčejných lidí, demonstruje na každém kroku. Např. na jakémsi rockovém festivalu se nechal vyfotografovat při močení (na místě k tomu určeném, nikoli na scéně, z toho hlediska to bylo OK) a dal si to prý dokonce na twitter. Okomentoval to slovy: „A co je na tom? Jsem normální člověk, alespoň byla sranda.“ K tomu je třeba podotknout, že normální lidé zrovna tohle zpravidla nedělají, a že ještě větší sranda podle tohoto pojetí by byla, kdyby se pan Babiš dal vyfotit při vykonávání velké potřeby.

Papež František označil v encyklice globální oteplování za důsledek lidské činnosti a prezident Obama ho za to pochválil. Oba pánové toho mají, jak se zdá, dost společného, jen v americké ústavě zatím chybí článek o prezidentské neomylnosti. Spousta obyčejných čičmundů si sice myslí, že globální oteplování sice existuje a lidská činnost ho nějak ovlivňuje, ale že je to v detailu předmět odborné debaty. Teď to máme tak říkajíc nalajnované a nemusíme se už o nic starat. Papež prý rovněž prohlásil, že „nadešel čas přistoupit na určité omezení ekonomického růstu v některých částech světa a poskytnutí zdrojů pro zdravý růst v jiných částech světa.“ To je velmi zajímavý nápad. Nejlepším řešením by byla pořádná světová válka, která by dala zahulit částem světa kde je třeba rozvoj omezit, což by se automatiicky stalo. Zároveň by v takové situaci bylo možno přesunout z těchto oblastí to, co po radikálním omezení ještě zbyde, do jiných částí světa, a poskytnout jim zdroje pro zdravý růst (tj. pořádně je oholit). Mám nutkání se po vzoru J. V. Stalina zeptat, kolik má na to Jeho Svátost divizí, ale neučiním tak, protože tu akci jistě neučiní sám, jen svými řečmi inspiruje jiné. Chtěl bych v této situaci zopakovat citát, který asi bude znát: Běda tomu, skrze koho přichází pokušení!

Prezident Zeman si v Poslanecké sněmovně liboval, že o výši pokut u těch, kteří nepřiznají svůj majetek, nebudou rozhodovat zkorumpovaní soudci, nýbrž finanční úřady. Babišova MfD uvádí, že protestoval zejména Miroslav Kalousek. Vida kurupčníka. Vždyť přece z minulosti dosti nedávné všichni dobře víme, že úřady jsou to, co nikdy, za žádných okolností nelze zkorumpovat, protože jakmile to o nich někdo řekne, hned ho zavřou. Jakýsi zjednodušený světonázor, který u nás v určitých kruzích dominuje a pan prezident mu citlivě vychází vstříc, to tak vidí. Chtěl bych jenom říci, že lidí, kteří to tak vidí, je sice hodně, ale ani zdaleka jich není většina. Jejich hlas zní zvlášť silně v obdobích hysterie (např. Velké protikorupční revoluce). Ve střízlivějším ovzduší je možno spoustu těch lidí přesvědčit, že nemají, resp. neměli pravdu, a řada z nich se pak za to, co hlásali, stydí. Výhledově má tedy demokracie (vláda lidu) vždycky převahu nad byrokracií (vláda úřadů a úředníků) a buranokracií (vládou buranů). Přestože jsou období, kdy byrokracie a buranokracie dočasně vítězí.

Jakýsi čtenář píše v Babišově MfD: „V otázce uprchlíků si musíme uvědomit, proč vše začalo a kdo to vyprovokoval svými neuváženými zásahy v příslušných státech – ano, mám na mysli USA, Francii a další státy bojující proti zvěrským režimům plukovníka Kaddáfího v Libyi či prezidenta Asada v Sýrii. Političtí reprezentanti těchto zemí si neuvědomili, že se míchají do zcela odlišných kultur.“ K tomu je třeba říci, že západní státy měly právo, resp. přímo povinnost zasáhnout např. v Iráku a Libyi, protože lidé, co tam žijí, nejsou žádné „odlišné kultury“, ale naši bližní, zasloužili si pomoci a minimálně v případě Libye si o ni taky řekli. Problém byl v tom, že jim Západ nepomohl dost účinně a hlavně že nedokázal činně přispět k tomu, aby tam vznikly stabilní a přitom o něco lidštější režimy, než tam byly předtím. Místo toho tam chtěl vybudovat demokracii západního stylu, což je v těchto oblastech jen přestupní stanice k islámské teokracii.

Babišův šéfkomentátor Kamberský zveřejnil v Lidových novinách svou pravidelnou rubriku Chlívek. Je pozoruhodné a příznačné, že mu v ní nějak nezbylo dost času na největší událost týdne, případ poslance Šincla.

Úterý 22. června: Ministerstvo zahraničí před časem (nakonec) projevilo ochotu pomoci 14 rodinám syrských uprchlíků z Jordánska (celkem cca 70 lidí) s vážně nemocnými dětmi. Fakultní nemocnice v Motole, která se měla na léčbě podílet, však ministerstvu sdělila, že děti nemůže přijmout, a to buď z důvodu extrémní náročnosti léčby a s tím spojenými vysokými náklady, nebo kvůli vysoké pravděpodobnosti její neúspěšnosti. Tak to aspoň napsal ministr vnitra Chovanec ve zprávě pro vládu (cituji dle Práva). Ministerstvo nato pozastavilo přípravu pomoci. Pokud je to pravda, znamená to: rádi Vám pomůžeme, ale musíme mít jistotu, že to nebude moc drahé a že nám přitom nezhebnete. To je tzv. limitované samaritánství. Nemá ČR náhodou na víc? Nejde přece o žádnou uprchlickou vlnu.

Dokonce už i Lukáš Jelínek v Právu se ptá: budeme připraveni stabilizovat Afriku též vojensky? To je dost zásadní otázka, bez toho se zjevně stabilizovat nadá, a samozřejmě to narazí na velký odpor Ruska i Číny, v jejichž zájmu je větší či menší destabilizace Západu.

Europoslanec KDU-ČSL Zdechovský píše: „Kvóty v žádném případě nejsou řešením, protože pouze přesunují problém s uprchlíky jinam a vůbec neřeší jeho podstatu.“ To je ovšem demagogie. K řešení podstaty problému taky patří, že se hned ulehčí nejvíc zatíženým zemím a zabrání se např. jejich politickému zhroucení nebo škodám menším, ale podobným. Že je to jen okamžitá „první pomoc“ a že musí následovat další zásadnější kroky, je přece jasné každému. Ale když chcete poskytnout první pomoc tonoucímu, musíte ho taky napřed vytáhnout z vody. Co všechno si jsou lidé schopni vymyslit, když jde o to, jak se vykroutit: opravdová, účinná pomoc v nouzi je vždycky spojena s určitým nepohodlím. Tak to už na světě chodí.

Ministr Zaorálek vysvětlil, proč podle jeho názoru ČR neopotřebuje na svém území předsunuté sklady amerických těžkých zbraní: „Pro mě je základní ustanovení Severoatlantické smlouvy, že každá země má za úkol zajistit bezpečnost vlastního území. Takže my musíme být schopni svou bezpečnost hájit sami, na ni máme uvolňovat lidi a prostředky. Teprve kdyby to nešlo, tak o to můžeme žádat někoho jiného.“ Tak za prvé: kdybychom byli schopni svou bezpečnost hájit sami, nebudeme potřebovat žádné spojence. A za druhé, až zjistíme, že to nejde, bude už pozdě.

Armáda ČR chce zvětšit svou bojeschopnost tím, že si bude vydržovat a vyzbrojovat „aktivní zálohy“ v počtu až 5000 mužů. Mám trochu obavy z toho, nakolik tím klesne celkový pocit bezpečí pro občany v ČR. Pamatuji se na případ (ještě za Starých pořádků“, tj. za demokracie), kdy jeden útvar „aktivních záloh“ (nebo snad dva?) nacvičoval útok na SRN. Zároveň to byli lid, ochotní zavírat lidi za odlišné názory (např. kritiku poválečných represí proti německým civilistům před 70 lety) do koncentráků – tedy v lepším případě. Ve společnosti úplně mravně rozvrácené, bez skrupulí a se špatně potlačovanými sklony k násilí, znamená vyzbrojovat větší skupiny lidí zároveň podporovat extremismus. Taky bývá pravidlem, že ozbrojenci tohoto typu jsou schopní si vyřizovat účty jen s těmi, co ozbrojeni nejsou. Když narazí na opravdový, organizovaný ozbrojený odpor, zpravidla se podělají. Chtělo by to tedy ještě promyslet.

Víkendová rekonstrukce bitvy u Waterloo se belgickým organizátorům tentokrát údajně příliš nepovedla: vyhrál Napoleon.

Pondělí 29. června: Omlouvám se za další díru v denních komentářích. Jiné už to asi nebude. Měl jsem jinou práci.

To, co od víkendu hýbe světem, je série teroristických atentátů. Ten nejspektakulárnější v Tunisku, zhruba stejně krvavý v Kuvajtu (oběti tam mají smůlu, nebyli to Evropané, proto zůstali tak trochu ve stínu) a v Paříži. Není jasné, zda to bylo předem dohromady všechno připraveno a zorganizováno, dokonce ani zda aspoň něco z toho bylo vůbec předem organizováno a připraveno, a zdá se že na tom ani tolik nezáleží. Stojí za tím idea a přesvědčení. Obojí zcela zrůdné (ztotožňovat ideologii islámských radikálů s „islámem“ ovšem považuji za hysterické přehánění. Jistě je z islámu odvozená. To je vše). Problém je v tom, že protivníci (tj. my) nemají vlastně skoro žádnou ideu a skoro žádné přesvědčení. Islamisté to pak mají jednoduché. Cíl atentátů v Tunisu je jasný (i když třeba nebyl racionálně plánovaný): destabilizovat a hospodářsky poničit Tunis, aby se stal vhodným semeništěm pro islamismus. Dílo zkázy, které sice nechtěně, z hlouposti, ale dosti energicky rozjel Západ (Pravda a Láska v globále), by tak bylo dovršeno. USA a Západní země sice kdysi musely zasáhnout v Libyi a Iráku proti zrůdným nelidským režimům (a je zcela logické, že se ani teď nespojily s Asádem v Sýrii), ale představovaly si, že jen poskytnou podnět k tomu, aby se tam plně rozvil květ demokracie, Pravdy a Lásky, který tam už nějak v zárodku existuje. To není pravda, ty země potřebovaly pomoci daleko víc, než jak se jim pomohlo, a potřebovaly zároveň, aby se jim do toho kecalo daleko míň, než se dělo. Západu chyběl politický realismus (jako vždy, když řádí Pravda a Láska). Výsledkem je dnešní bezradnost a řetěz krvavých událostí, jako je ta v Tunisku. A přece to přece proboha není tak složité: režimy, jako je ten generála Sísíhio v Egyptě (nebo jako byl za trochu jiných okolností kdysi režim Mustafy Kemala v Turecku) jsou pro mír a stabilitu ve světě a pro zájmy Západu daleko perspektivnější než nemotorné pokusy o instalaci demokracie, jejichž konečnou stanicí jsou pravidelně Tálibán a Al-Káida, Muslimské bratrstvo či Islámský stát. Znamenají i vnitropoliticky nastolení o něco civilizovanějších poměrů (a o co jiného ve světě a v politice proboha jde?) , kdežto pokus o instalaci Pravdy a Lásky tam vede pravidelně k hekatombám mrtvých a tečou při ní potoky krve. To, co může stabilizovat severní Afriku a Blízký východ, jsou v tuto chvíli sekulární státy. Jistě, o něco lidštější a Západu přátelštější než Asádova Sýrie. Demokracie může být až další krok.

Na krvavých Událostech v Tunisu a Kuvajtu se chce pohotově profilovat náš prezident. Islámský stát prý už verbuje své lidi i v ČR, prohlásil v televizi. V současné hysterii (uprchlická vlna a atentáty) je vhodná chvíle k buntování celosvětového spojenectví proti terorismu, které zahrne celou zeměkouli (tedy to spíše ne), ale především umožní Putinovi, aby v klidu schramstnul naši malou vlast (to tedy spíš jo, jako obvykle). Je to dosti průhledné. K poplašné zprávě, kterou pan Zeman šíří, se už vyjádřili krajně zdrženlivě ministr vnitra, premiér, vedení BIS i mluvčí ÚOOZ. K tomu je třeba říci: ano, doba je zlá. Ale nejhorší je podléhat hysterii. Hysterie je kalná voda, v níž pak mohou lovit někteří prohnaní a vypočítaví chytráci s nekalými úmysly (všimněte si, že jsem pana prezidenta nejmenoval). Apropó, pan prezident vyjádřil rovněž své sympatie iniciativě Islám v ČR nechceme. Dtto.

V nemocnici Motol se podle toho, co jsem si přečetl v Právu, věnují kádrování potenciálních pacientů ze Sýrie. Upřednostňují prý ty pacienty, kteří se mohou uzdravit (nemá tam snad být řečeno „kteří se mohou uzdravit i bez nich?“) Protože vedení nemocnice je orientováno do sociálnědemokratična, nezkoumá se ještě, zda jsou pacienti zároveň taky křesťané.

Česká veřejnost z 69% podporuje plošné odvody do armády. Tvrdí to ministr obrany na základě průzkumu agentury Median. Naše armáda má sloužit podle představ našich lidí zjevně především boji s uprchlíky (dokud uprchlíci prchají, bojuje se s nimi snadno). Máme prý posilovat především vlastní obranyschopnost, nanejvýš ještě spolupráci ve středoevropském regionu. Jen třetina lidí by „tuto otázku nechala na „velkých“ zemích“, citují z průzkumu v Právu. Není jasné, co to znamená „nechala na“. Než bychom si nechali pomáhat od někoho silnějšího, to ať nás raději uprchlíci ušlapou. (Jen tak mimochodem, až nám budou chtít pomoci Rusové, nebudou se nás jako obvykle ptát na dovolení). Odvody sice samy o sobě neznamenají nic, ale je v nich něco pozitivního. V naší situaci (frustrovaná společnost rozložená Velkou protikorupční revolucí) představuje vytváření „aktivních záloh“ velké nebezpečí, že stát bude dobrovolně, i když třeba nechtěně vyzbrojovat různé extremisty. Bude to vadit demokracii. Věřím, že autokratům, oligarchům a buranokratům to vadit nebude.

V hnutí ANO se rozjel zvláštní proces (viz též zítra). V České Lípě vyloučili místostarostku Alenu Šafránkovou, která podle slov pacifikátora problému, člena předsednictva ANO Martina Komárka, byla součástí (tamní) koalice, kdežto 99% procent zastupitelů ANO bylo v opozici. Otázka z oboru aritmetiky: ANO má v českolipském zastupitelstvu čtyři zastupitele. Včetně paní Šafránkové. Kolik je 99% ze čtyřech? Odpověď zní: 0.04 krát 99, tj. 3.96 zastupitele. Z toho plyne, že dokonce i sama paní Šafránková byla z 96% v opozici, ale přesto zůstala v koalici. Jednala tedy proti svému nejlepšímu vědomí a svědomí a měla by se stát předmětem pozornosti pánů Ištvana a Šlachty a jejich pochopů. Bez ohledu na to je zjevné, že paní Šafránkové se zalíbilo v koalici víc než v opozici, to se začátečníkům v politice stává. Pro ANO se tak možná rodí problém. Jeho politici na nižší úrovni se mu poněkud vymykají. Není to však problém nepřekonatelný. Když zůstaneme u aritmetiky (protože přesné údaje o členstvu nemám k dispozici): v Ústí nad Labem má (nebo přesněji řečeno mělo, viz zítra) ANO podle tisku 29 členů. Ústí má 93 409 obyvatel. Česká Lípa má 36 943 obyvatel. Per analogiam by tamní organizace ANO měla mít přibližně 29/94406 * 36 943, tj. 12 členů, ať jsme benevolentní. Dvanáct lidí není tak obtížné přesvědčit nebo jinak ovlivnit jako třeba pět tisíc. Nejlepší řešení před časem vymyslil pan Okamura, jeho hnutí mělo původně jen devět členů. Zajímavé ovšem je, že se mu stejně rozštěpilo. Z toho plyne: z hlediska fungování přímé demokracie je ideální hnutí takové, které má jen jednoho člena. To se už rozštěpit nemůže. Dovoluje to ovšem zákon?

Podle průzkumu CVVM ztratily ČSSD a ANO na preferencích, rozdíl mezi nimi je však pořád stejný (ve volebním modelu 3,5%). Odstup od ostatních stran je však i tak obrovitý (mezi druhou ČSSD a třetí KSČM zeje díra 12,5%) a ODS, KDU-ČSL a TOP09, které naopak posílily, mají jen 6,5 – 8%. O změně trendu těžko mluvit, systém našich politických stran má setrvale ruskou podobu (z doby konce jelcinismu a počátků putinismu) a na „jablokizaci“ demokratické opozice se nic podstatného nemění.

V Právu tvrdí šéfka české mise mezinárodní organizace pro migraci Lucie Sládková, že se letošní statistiky migrace nijak dramaticky neliší od těch loňských. Nemám čas to prověřovat, ale měl by to někdo udělat, protože naše společnost je ve stavu velké hysterie, která žene vodu na mlýn extremistům a putinistům (např. pan Konvička, prezident Zeman, není náhoda, že k sobě našli cestu). Poukazuje dále na to, že migruje většinou střední vrstva, relativně vzdělaní lidé, ti nejslabší neemigrují nikdy, protože na to nemají ani peníze, ani energii. I to zní poměrně pravděpodobně, kdesi jsem si přečetl, že nelegální cesta z centra Afriky na evropský západ vyjde bratru v přepočtu na 250 000 Kč. Z toho pro mne plyne, že kdybych žil v Africe, byl bych asi ztracen: nikdy jsem neměl na účtu ani zdaleka 250 000 Kč.

Čelný přispěvatel ruského koutku v Právu Vladimír Diviš píše, že v Rusku zní dnes nemálo věcné kritiky i na adresu ekonomických ministrů a premiéra Medvěděva. To ovšem není žádný výrazný rozdíl např. od Brežněvovy doby v Rusku i u nás, hospodářští ministři a vůbec vládní činitelé byli fackovací panáci, kteří ze ve chvíli nouze předhodili k obřadnému utracení (tehdy už jen symbolickému). Zajímavé by bylo nemálo věcné kritiky (na oficiální úrovni, ovšem) na adresu Vladimíra Putina. Je ale dnešní ruský systém něco jiného než brežněvismus s neúměrně zbytnělým disentem? A nevypadá to už u nás (zatím jen trochu) podobně?

Václav Bělohradský brojí v Právu proti „nám západním křesťanům“, z nichž se během „desetiletí studené války a hegemonie konzumismu“ stali „raubíři plundrující společný dům lidstva“. Máme prý vůči jihu planety „opravdový ekologický dluh“. Ani sociálně demokratická levice nebyla schopna přijít s „výzvou ke změně paradigmatu“ a po konci studené války se podílela „na mystifikaci, podle níž prioritou všech priorit musí být přechod (post)komunistického bloku k tržní ekonomice. Byla to účelová lež, která měla odvést pozornost od katastrofy třetího světa, devastovaného dekolonizací pod korumpující „bipolární“ taktikou imperiálních hegemonů.“ Bude prý taky věčnou hanbou disidentů z postkomunistických zemí, že po roce 1989 přestali být disidenty bipolární imperiální modernosti a stali se partyzány euroamerických imperiálních hegemonií. Kritika „postkomunistického disentu“ sedí zejména od pana Bělohradského, který od roku 1989, jednou nohou pevně zakotven na prohnilém Západě, stačil u nás prolézt všechny zadnice od havlovských přes klausovské a sociálně demokratické až po tu Babišovu. Něco jako disent je mu, jak vidno, bytostně cizí. Pozoruhodné je, že zaštítěn různými prohlášeními papeže Františka I., spěje nyní k vyslovenému extremismu. Vypadá to, že se z něj na stará kolena stane Andreas Baader Rudé armády, bojující proti prohnilému Západu. Jediné štěstí je, že je schopný to dělat jen v salonním prostředí a takříkajíc ústy. V tom je pragmatik. Jinak by mohl dojít k úhoně.

Musím už s dnešním zápisem pomalu končit, nemohu však úplně vynechat pozoruhodný rozhovor s předsedou KDU-ČSL Pavlem Bělobrádkem v sobotním Právu. Pan Bělobrádek má obrovský problém s tím, jak široce je nyní rozkročen mezi koalicí a opozicí. Tradiční lidovecká dvojrole se zdá být v konfrontaci s fenoménem Andrej Babiš k nezvládnutí, takže mám trochu strach, aby se nám pan Bělobrádek nakonec neroztrhl na dva. Předseda lidovců vysvětluje, že pan Babiš to sice přehnal, ale pan Šincl taky není žádný čítankový hrdina, protože některá jeho vyjádření nebyla šťastná. Jistě, žijeme v nešťastném světě, kde neexistují čítankoví hrdinové, což lidem jako je pan Bělobrádek umožňuje poněkud nečítankově lavírovat. I bez čítanky je však jasné, jaká byla podstata konfliktu mezi ministrem Babišem a poslancem Šinclem – a upřímně řečeno taky to, že setrvávat v takové koalici je do budoucna jednak nebezpečné a jednak ostuda.

Úterý 30. června: Hnutí Starostové a nezávislí nechce v krajských volbách v příštím roce ani v jednom z krajů kandidovat v koalici s TOP09. Dávají přednost lidovcům a různým regionálním uskupením. O povaze hnutí a o důvodech, proč uvolňují své vazby na TOP09, o níž jsou přesvědčeni, že už jim vzhledem ke své nynější slabosti nemůže nic dát, jsem tu už několikrát psal. Pozoruhodná je ovšem sama povaha hnutí, jak ji signalizuje už název. Sdružuje nezávislé (tím se příznivě odlišují od politických stran, kde pro nezávislost není dost prostoru podle hesla „Strany jsou pro straníky, STAN je tu pro všechny“), a zároveň taky starosty. Není specifikováno, jak se k sobě podmnožina starostů a podmnožina nezávislých mají, dá se ovšem předpokládat, že aspoň část starostů, lze doufat že převážná, jsou zároveň i nezávislí, a člen – starosta má přitom tu přednost, že se nedá jen tak přehlédnout jako nějaký obyčejný člen – čičmunda. Je to trošku podobné jako hnutí složené z předsedů, nebo když to trošku přeženu, hnutí složené z prezidentů. Pro staré, vyčerpané, zkorumpované strany musí být ctí, když se napojí z takového pramene křišťálově čisté, chladivé vody.

„Přijímáním migrantů do Evropy se usnadňuje expanze Islámského státu do Evropy“, řekl prezident Zeman Parlamentním listům. Kvůli zbabělosti, hlouposti řady civilizovaných států, které nejsou ochotny vytvořit mezinárodní síly, zemře prý několik stovek, ne-li několik tisíců nevinných lidí. Prezident hodlá na toto téma pohovořit v září na Valném shromáždění OSN, podporu mu už vyjádřil prezident Putin (jehož mezinárodní síly už nějaký čas úspěšně pacifikují Ukrajinu), a zjevně správně, pragmaticky počítá s tím, že není natolik významná světová osobnost, aby islámským teroristům stál za nějaký pěkný atentát. Atentát na politika jsme tu už dlouho neměli, poslední úspěšný byl (když nepočítám atentát na Heydricha, který nebyl našinec) ten na ministra Rašína v roce 1923.

A nyní už jen doplnění informace z minulého zápisu. Babišovo ANO zrušilo svou ústeckou oblastní organizaci a vyloučilo všech 29 jejích členů. Z 37 zastupitelů města jich bylo 12 za ANO. Nespecifikovaná část se jich vzbouřila, domluvila se s regionálním uskupením UFO (!) a s dosavadní opozicí (ČSSD, KSČM a ODS), svrhla stávajícího primátora a zvolila primátorku z vlastních řad. Převrat byl v opačném gardu než v České Lípě a taky výsledek byl opačný: v České Lípě vyloučili místostarostku, která zradila, zde naopak vyloučili všechny členy, kteří zjevně udělali totéž, tj. zradili svého primátora. To je správné, zrádce je třeba vylučovat. Kdyby jich bylo pět tisíc, bylo by to administrativně trochu náročné, takhle to šlo ráz naráz. Firma je ANO, jak vidno, aspoň pokud jde o zaměstnance, relativně malá, ale právě díky tomu operativní.