Co týden dal

Pondělí 2. února: Právu poskytl velký rozhovor exprezident Václav Klaus. Jde vlastně o standardní příspěvek do zavedené rubriky „Ruský koutek“: „Dnes se přeměnil v konflikt Východ–Západ, kde Ukrajina de facto je pouze pasivním hráčem, tedy prostorem, kde se ten konflikt odehrává, a zbytečně jsou přitom zabíjeny tisíce lidí. Když říkám konflikt Východu a Západu, hybatelem konfliktu nebylo Rusko. Prvotním hybatelem byly nepochybně Spojené státy a jejich přátelé v západní Evropě i někteří naši politikové, kteří nadšeně jezdili řečnit na Majdan. To je moje hluboké přesvědčení.“ Atp. Některé věci, které Klaus říká, není ovšem možné jen tak přeslechnout: například: „Islámský stát je vytvořená entita hloupou politikou Západu. Té využily skryté síly fundamentalistů, aby dnes dělali to, co dělají...“, nebo „Hrozbou všeho je pokus o univerzalismus, o nastolení jednotné kultury, civilizace, hodnot atd. po celém světě. Tento univerzalismus, který byl vyvážen Západem do Nezápadu, se v podstatě snažil říkat, že nic jako Východ a Západ neexistuje.“ Ty formulace jsou samozřejmě nepřesné a přehnané. Nicméně je pravda, za prvé, že podpora „barevných revolucí“ v arabském světě se Západu úplně vymkla z ruky. Nemohli odmítnout pomoc těm, co se Libyi vzbouřili proti nelidskému režimu, ale neměli si zároveň představovat, že jejich účast bude jen vnější a formální, protože si ta zdeptaná a dezorganizovaná společnost pomůže úplně sama ze sebe. V Egyptě se jim zase podařilo přispět ke zbourání Mubarakova režimu, který pro Západ nepředstavoval žádnou hrozbu, naopak, a nepřímo málem i k instalaci Muslimského bratrstva, která by pro Západ (Izrael je součástí Západu, ač na to vychcaní pseudoidealisté z Bruselu a za Obamy tak trochu i z Washingtonu nějak moc rádi zapomínají )znamenala strašidelnou pohromu. Egypt si naštěstí dokázal pomoci sám, ovšem za tu cenu, že generálu Sísímu nezbylo než se zaplést s Putinem, dost nebezpečným nepřítelem Západu. Spojené státy musely samozřejmě na začátku tisíciletí intervenovat v Iráku, protože drzost Sáddáma Husajna se stávala nebezpečnou, hrozilo, že Západ začne být v této oblasti chápán jako „papírový tygr“. Stabilizaci země však naprosto nezvládly. Za celou tou politikou je představa, že na Blízkém východě je třeba vytvořit demokracii jako ve staré dobré Anglii (Jakýsi pitomec napsal po úspěšné invazi do Iráku, že teď je třeba, aby Irák prošel podobným procesem demokratizace jako Německo po konci druhé světové války!). Zdá se, že zejména v důsledku volebního vítězství Baracka Obamy zvítězila na Západě, jak doufám přechodně, „Pravda a Láska“, tj. politická směs bláznivého nezodpovědného idealismu a alibismu: jste povinni se důkladně demokratizovat podle našeho vzoru, ale nečekejte, že vám přitom budeme nějak moc pomáhat, zvlášť kdyby nás to stálo moc obětí, např. na lidských životech. Západ by měl být skromnější: měl by si uvědomit, že není suverénním pánem světa, že je ze všech stran ohrožen, často divokými a nebezpečnými lidožrouty, a první povinností odpovědných politiků v této nejisté situaci je zajišťovat a upevňovat suverenitu, svobodu a demokracii u sebe doma a nedopustit, aby ji někdo zvnějšku ohrožoval a pokoušel se ji zničit (viz např. špatně skrývané ruské pokusy o znovuovládnutí středovýchodní Evropy). Samozřejmě, pomáhat ohroženým a sympatizujícím všude na světě je povinností, ale není možné provádět najednou politiku divoké expanze Pravdy a Lásky a ustrašené zdrženlivosti. Je to nedůstojné a směšné. Přece by měli vědět, že se nesmějí zříci Tibeťanů, i když je zrovna nemohou osvobodit. A že musí za každou cenu podporovat např. Tajvan nebo především Izrael, a to nejen žvaněním nebo vytvářením virtuálního „míru pro naši dobu“. Zahraniční politika západního společenství (jistě, není to nic politicky úplně jednotného a proorganizovaného, ale tím spíš) je naplněna jakousi imaginární, pomyslnou agresivitou, a hrozí jí, že se stane směšnou. Politika může přece být zároveň zásadová a realistická. Současná politika Západu není ani jedno, ani druhé. Tohle ovšem Václav Klaus určitě nechtěl říci. K tématu bych se jednou rád vrátil.

Jakýsi rocker se vyznává v Právu z toho, že „štvát maloměšťáky a ukazovat cestu těm, kteří chtějí porušovat pravidla, je můj smysl života“. Tenhle program je starý asi sto čytřicet let a je dnes démódé asi tak jako impresionismus. Kdyby si aspoň vymyslil něco původního. Rocker proslul tím, že v jednom pozdně večerním TV pořadu šňupal „koks“ z bible. To se u nás smí, holoubku (tedy to z bible, s tím prvním si nejsem úplně jistý, ale asi by se to nemělo zbytečně přeceňovat, což policie ČR zjevně taky neudělala). Nicméně zároveň je třeba upozornil, že prostor svobody se tím nerozšířil ani o milimetr, protože smyslem svobody není, aby se smělo šňupat z bible. Jen se počet obyvatel toho prostoru zvětšil o jednoho neužitečného exota. Jistě, bez toho to nejde.

Prezidentu Zemanovi stoupla popularita o deset procent. Lidé zjevně potřebují prezidenta – tatíčka, a jsou mu vděčni za to, když měsíc příliš neblbne: rázem ho odmění deseti procenty popularity. Popularita vstoupá rovněž premiéru Sobotkovi, který je dokonalým vzorem naprosto nekonfliktního a nekontroverzního politika. Vůbec nic neriskuje. To se dá jistě dělat, nějakou dobu to vydrží, ale o to větší pak bude pád.

Jiří Pehe (viz komentář v sobotním Právu) je zklamaný tím, že boj proti „neoliberalismu“ se ani ve světě nedaří. Hydra neoliberalismu se sice ukazuje ve své zrůdné podobě („rozevírající se nůžky mezi superbohatými a těmi ostatními“), ale netěží z toho, jak by bylo správné a spravedlivé, „evropská sociálnědemokratická levice“, nýbrž „levicová radikalizace“ (Syriza ap.), „v níž už pro strany demokratické levice nejspíš nebude místo“. Něco podobného v trošku jiném vybarvení se ostatně stalo v průběhu Velké protikorupční revoluce i u nás. Problém pana Pehe je v tom, že skupina, za niž hovoří („sociálně demokratická levice“) nebude asi příliš početná. Ba možná že jen zcela virtuální. Na rozdíl např. od normalizačních buranů, putinovských kolaborantů atp. Těmi se to u nás jen hemží. Jiří Pehe je Pravda a Láska v levicově sociálnědemokratickém vybarvení.

Ministryně Marksová-Tominová usilovně pracuje na vzniku silné a nezávislé státní byrokracie: pro začátek chce investovat 6 miliard korun na zvýšení platů ministerských úředníků. S odkazem na nový služební zákon. Píše o tom Babišova MfD. Až nezávislá státní byrokracie náležitě zmohutní a nabobtná, bude si přísun peněz už obstarávat sama, a paní ministryně, protože je bohužel politička, tedy něco,co do naší společnosti v Nových pořádcích nepatří, se stane zbytečnou. Možná jí ale naši vítězní byrokrati postaví nakonec aspoň pomník.

Protože tamtéž píše už dokonce i Luboš Palata o tom, že vznikající „slavkovský trojúhelník“ (Rakousko, Slovensko, ČR) se může stát spolkem přátel Ruska a náhradou Visegrádu, určitě na tom něco bude. Český premiér Sobotka mu řekl, pokud jde o možné rozšíření sankcí proti Rusku: „Je otázka, jestli už tím u Ruska nepřekročíme práh bolesti, za nímž už bude Putinovi všechno jedno.“ Český premiér vystupuje jako zodpovědný a ohleduplný Putinův anesteziolog: sankce jistě, ale nesmí ho to moc bolet.

V Babišových Lidových novinách se chlubí: „Do LN přichází přední analytik Jan Macháček“. Snad se dá doufat, že je to jen první vlašťovka, že se rýsuje jakési štěpení tábora Pravdy a Lásky na babišáky a ty ostatní. Považoval bych to za velmi pozitivní, naši společnost je třeba především pořádně rozdělit, a živím v sobě naději, že se spoustou slušných a inteligentních lidí bude pak třeba zase rozumná řeč.

Tamtéž upozorňuje Stanislav Balík na to, že není možné zároveň volat do světa „já jsem Charlie“ a stigmatizovat ty, co vyjadřují obavy z islámu, jako fašisty. Když padají zábrany, tak pro všechny. K tomu je třeba říci: za prvé - svoboda projevu v demokracii musí být svobodou pro všechny, pro ty, co se islámu nebojí, i pro ty, co se ho bojí, pro ty, které protivníci označují za fašisty, tak pro ty, které protivníci označují za komunisty, pro podporovatelé homosexuálů i pro kritiky „homosexualismu“, pro stoupence potratů i jejich odpůrce, pro ty, co jsou Charlie, i pro ty, co nejsou Charlie. Svoboda projevu má přirozeně své meze, je třeba usilovat o to, aby byla v rámci možností co největší. To ale znamená jen vykolíkování prostoru, v němž se vede nelítostný boj o to, co je správné a spravedlivé, a co ne. To že někomu nechci zavřít hubu, neznamená ještě, že jeho názory nepovažuji za hnusné, pitomé a směšné, jen že považují svobodný rozhovor za nejlepší způsob jak poznat, co je správné a co ne.

Úterý 3. února: podle agentury TNS Aisa vede ve volebním modelu (volby do PS) ANO s 30,5%, druhá ČSSD má 19%. Přitom ANO i ČSSD trochu ztrácejí. O třetí místo zápolí TOP09 s KSČM a ODS (9-10%), docela vzadu pokulhává s 6,5% KDU-ČSL. Ve srovnání s předchozím průzkumem VVVM nejsou komunisté jasně třetí s náskokem před lidovci a „zrádnou pravicí“, a Babiš si přes ztráty uchovává drtivý náskok. Celkový dojem (můj) z těchto průzkumů? Vypadá to na úplná hausnumera. (třeba říci, že dokud nejsou hausnumera pak i volební výsledky, není to ještě úplně nejhorší, nicméně průzkumy nakonec tak či onak volební výsledky ovlivní).

V Chomutově a v Bílině se v opakovaných volbách prosadila (budoucí) koalice KSČM, ANO a lokální sdružení (pokaždé jiné). Je to signál budoucího politického uspořádání pro celou ČR v rámci Nových pořádků?

Protivládní demonstrace v Maďarsku jsou podobně nepočetné jako ty naše. Vlastně jsou ještě menší, protože přes 20 tisíc lidí, kteří protestovali 17. listopadu proti Zemanovi, je na poměry v Maďarsku hodně moc. Když maximálně pět tisíc lidí provolává „Wir sind das Volk“ (německy, chtěli oslovit přijíždějící Angelu Merkelovou), působí to směšně. V Maďarsku ovšem existuje opravdu silná opozice: totiž extremistický JOBBIK. Pokud jde o opozici dejme tomu demokratickou, jsou na tom Maďaři bídně jako my. FIDESZ sice od loňských voleb dost ztratil, ale pořád s přehledem vede (cca 40% ve volebním modelu). Vede podobně jako Babiš u nás. A Maďarsko má problém s proruskou politikou svého vedení, podobně jako my (podle průzkumů velká většina obyvatel Rusům ani trochu nedůvěřuje). V čem je rozdíl mezi námi vzorovými demkoraty a maďarskými „fašisty“? Snad jen v tom, že vládní koalice tam má v jednokomorovém parlamentu ústavní většinu.

Časopis Charlie Hebdo ohlásil, že tento týden nevyjde jeho další číslo. Kdy vyjde, se neví. Redaktoři prý nejsou připraveni, stále zápasí se žalem, únavou i s tím, že jsou terčem nadměrné pozornosti médií(!). Potřebují se poradit a rozkoukat. Vypadá to, jako kdyby se pokračovat vlastně už ani nedalo. Jako kdyby teroristé nakonec dosáhli svého.

Prorouští „povstalci“ na Ukrajině prohlásili, že je čas změnit linii příměří dohodnutou loni v září v Minsku. „Prakticky dosažené pozice jsou objektivnější“, prohlásili poté, co se jim podařilo dobýt další území. Objektivní je to, co vojensky obsadíme, a mírová konference má smysl jen proto, aby naše objektivní územní zisky požehnala, pokud možno dřív, než o ně případně zase přijdeme. Drzost těch lidí je omračující a spoléhání Západu ne jednání v Minsku, stejně jako neochota dodávat Kyjevu zbraně (Rusové je tam podloudně cpou horem dolem) je projevem slabosti (viz kancléřka Merkelová včera v Budapešti).

Právo se vůbec v posledních měsících výrazně proměňuje: zahraničně politická část je, jak to vypadá, už zcela v ruské režii, ve vnitropolitické části je jakýsi výběh pro „reformisty“ (Pehe, Jelínek, Mitrofanov) a domácí zpravodajství je o něco objektivnější. Člověku však nezbývá než to číst, protože babišoviny (MfD a LN) nemají zpravodajství skoro žádné.

Pozoruhodný tah babišovců v oblasti PR: Luboš Palata představuje v Babišově MfD Pavla Teličku jako „ministra zahraničí ANO“. Není jasné proč, pan Telička je europoslanec za hnutí, není snad zatím dokonce ani jeho členem. Přitom je liberálnost a progresivnost sama: hlásí se k odkazu Václava Havla, kritizuje Zemana, klade důraz na lidská práva, podporuje sankce proti Rusku. Za našeho klíčového spojence v regionu považuje Polsko. Říká tedy vše, co Andrej Babiš nikdy neřekl, a s pomocí pana Palaty to v Babišových MfD troubí do světa. Je mi líto, ale zatím to není nic víc, než propagandistická potěmkiniáda, kterou pan Babiš může kdykoli pohodlně vzít zpátky.

V Athénách prý mezi lidem zní: „teď konečně můžeme být hrdí na to, že jsme Řekové.“ Píší to aspoň v Babišově MfD. Jak málo těm lidem stačí k hrdosti: zadlužili se na Západ, přivedli vlastní zemi ke krachu a teď navíc ještě demonstrativně odmítají dluhy platit.

V MfD také vzpomínají Richarda von Weizsäckera, který před několika dny zemřel. O tématu píše – kdo jiný než Luboš Palata. Zdůrazňuje, že Weizsäcker v r. 1990 se na pražském Hradě (pozvali ho taktně na 15. března) „nedvojsmyslně omluvil za okupaci a přijal německou odpovědnost za následky, které tím byly vyvolány.“ To je jednak od pana Palaty nebetyčná drzost (chce tím říci, že Weizsäcker přijal německou odpovědnost za vyhnání sudetských Němců), a jednak, jak zamindrákovaný jsme národ! Hodnotíme lidi podle toho, jak silně se nám omluvili. My sami se omlouvat nemusíme, hlavě proto, že to vůbec neumíme.

V Babišových Lidových novinách přišli s tím, že prezident Zeman má „plán B“. V případě, že by se z nějakých důvodů rozhodl podruhé už nekandidovat, navrhne za sebe jako nástupce Vladimíra Dlouhého. Je to čirá spekulace a opírá se o „několik důvěryhodných zdrojů z byznysového a politického prostředí“, které si pochopitelně ani náhodou nepřejí být jmenovány. Zpráva je pravdě podobná v tom smyslu, že Dlouhý je podobně jako Zeman výrazně orientován na Kreml, a hodí se ve chvíli, kdy se jiných atraktivních zpráv jaksi nedostává.

Středa 4. února: Doněčtí „povstalci“ prohlásili že v jejich republice začne za deset dní všeobecná mobilizace, při níž plánují naverbovat až sto tisíc lidí. Mobilizace bude „zprvu dobrovolná“ (!!!), sto tisíc lidí to má být dohromady v obou povstaleckých oblastech a chtějí to všechno stihnout do jara. Dá se předpokládat, že mobilizace proběhne hlavně v Ruské federaci a dobrovolná bude určitě hodně „zprvu“ a hodně potěmkinsky, jak to na Rusi odjakživa chodí. To zase bude v Rusku vybraných dovolených! Turistický ruch na západ (Ukrajina je na západ od Ruska) dostane po nynějším útlumu mohutnou injekci. Velmi rozumné je to, co k tomuto tématu řekl specialista na problematiku postsovětských států Jan Šír v rozhovoru pro Babišův server lidovky.cz. Mimochodem, moc by mne zajímalo, zda to pan Lékó a jeho spolupracovníci převezmou taky do papírových novin, protože na papíře vychází zatím jen neobratně maskované ruské štvaní (v Právu) a nic neříkající bláto (všude jinde).

Ve sporu o prolomení těžebních limitů v Podkrušnohoří se pan prezident přidal na stranu „menšího zla“, která za sebou ovšem má naše vykutálené postkomunistické odbory. Na nějaké všelidové demonstrace jako v době Velké protikorupční revoluce to zatím moc nevypadá, „občanská společnost“ (různé děti čistého živého typu ProAlt a pod.) už nejspíš zase tahá za kratší konec, na druhé straně barikády však vznikla dost mohutná nátlaková skupina (postkomunističtí velkopodnikatelé, postkomunistické odbory a prezident). Vypadá to tak trochu jako budování základů nějakého korporativního státu, zatím v jedné dílčí záležitosti. Připadá mi přitom krajně podezřelé, že hnutí, které připomíná podezřelé iniciativy lidoveckého ministra Jurečky („naše uhlí proti ruskému plynu) podporuje takový zuřivý rusofob, jako je ministr Jan Mládek.

Zdeněk Škromach oznámil, že pokud se Miloš Zeman rozhodne v příští prezidentské volbě nekandidovat, pokusí se ho nahradit. To je mimořádně bláznivý nápad. I kdyby ho nakrásně Zeman podpořil, bude ta podpora znamenat spíš polibek smrti, že by zrovna Škromach mohl dostat nějakou výraznou podporu od ČSSD je nepravděpodobné, ale přitom je to daleko méně nepravděpodobné než to, že by ho v přímé volbě vůbec někdo chtěl volit. Velmi zábavně by např. vypadalo při dnešním rozvržení popularity střetnutí Babiš – Škromach. Doufám, že na něco podobného nedojde.

Zatímco paní kancléřka Merkelová v Budapešti ostentativně odmítla jakékoli dodávky zbraní na Ukrajinu ze SRN, v USA uvažují o tom, že by zbraně dodali. Pokud se evropští mamlasové omezí na to, aby Ukrajině všemi silami pomáhali při boji s korupcí a přísně dohlíželi na to, aby v tom boji Ukrajina snad nefixlovala, na Ukrajinu už dávno proudí a nadále budou proudit (v rámci „dobrovolné mobilizace“) minimálně desetitisíce dokonale vyzbrojených ruských turistů. Je to od EU hnusná, alibistická a krátkozraká politika. Milí bruselští! Problém zatím není až tak a ve všem všudy váš (nemáte ho před vlastními branami), ale až bude, kdo vám pomůže, když vy sami teď dáváte tak špatný příklad?

Ministr Zaorálek „je skeptický“ k podpoře Kyjeva vojenskou technikou, protože prý hrozí riziko, že se tím konflikt rozšíří. Jistě, zatím tam proudí jen ruské dodávky zbraní (a obslužného personálu), takže je naděje, že skončí co by dup – ruským triumfem.

Tomáš Kafka chválí v Babišových Lidových novinách zesnulého německého prezidenta von Weizsäckera za to, že mu bylo jasné, „jak fatální by bylo, kdyby se v německé společnosti někdy v budoucnu opět zahnízdila představa o nespravedlivém poválečném uspořádání“. Přitom poválečné uspořádání bylo fatálně nespravedlivé, Rusové schramstli skoro na půl století prakticky vše, co vojensky obsadili (včetně nás), a nemalá část německého území a přilehlé oblasti byly přitom brutálním způsobem „vyčištěny“ od německého obyvatelstva. To, že se ty nespravedlnosti dnes už nedají odčinit (které nespravedlnosti se vlastně dají odčinit!) je ještě nedělá spravedlivými, a není nejmenší důvod, proč o nich jako o nespravedlnostech nemluvit. Jinak takové jednání do budoucna legitimujeme.

Čtvrtek 5. února: Miloš Zeman se nechal slyšet, že soudci se domáhají ušlých platů „s neuvěřitelným argumentem“, že jinak by byli zkorumpovaní. Ve skutečnosti se domáhají těch platů jen na základě soudního rozhodnutí, že to krácení bylo protiústavní. To ostatní (úvahy o možné „zkorumpovatelnosti“) jsou novinářské spekulace, kterých se lidé jako Zeman v duchu populismu nejnižších pater rádi chytí. K závěru o protiústavnosti toho krácení došel ostatně i loni Ústavní soud (viz včerejší Právo). ÚS zároveň „má ta to“, že jeho nález „nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu platu a dalších náležitostí“. „Jakkoliv ÚS trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci... Toto řešení by proto vedlo k nepochopení ze strany společnosti a mohlo by oslabit pozici soudců a znevážit jejich funkci... Proto má Ústavní soud za to, že od skupiny, která by měla představovat elitu společnosti, lze požadovat i větší míru velkorysosti a vstřícnosti než od skupin jiných...“ Tyto řádky nejsou součástí nálezu, je to jeho zdůvodnění, čistě politické zdůvodnění, uplatnění politických ohledů. Jako laik mám popchybnosti, zda je k tomu Ústavní soud kompetentní; pravda, je to jen „názor“, a je otázka, jakou má vlastně právní váhu. V každém případě mi to připadá podivné. A v té souvislosti bych chtěl ještě zdůraznit: Soudní moc je nejvyšší odvolací instancí v demokratickém státě, posledním odvolacím místem. Když se člověk octne v nějakém vážném, zásadním konfliktu, je jeho poslední nadějí, soudní moc je nadřazená vůli lidu, a to z dobrých důvodů: lid se může mýlit a taky se velmi často mýlívá. Spravedlnost není totéž co vůle lidu, spravedlnost je nesrovnatelně víc. Je pravda, že kdybychom měřili tímto přísným měřítkem, dá se českým soudním orgánům velmi mnoho vytknout (např. že občas upřednostňují vůli lidu a jeho více či méně významných představitelů před spravedlností). Jde však o to, co soudy mají být, a zároveň taky, jak tomu mohou společnost, občané napomoci. Jak vidno, jsem zastáncem „soudcokracie“, s tím, že soudní moc samozřejmě nemá vládnout! Má jen bdít nad dodržováním spravedlnosti, např. i kdyby se všichni prezidenti světa, všichni potentáti od premiérů po obecní podtajemníky stavěli na hlavu.

Jiří Pehe píše v Právu o prezidentově militantním projevu na diskusním fóru Let My People Live. Prezidentovu řeč by prý leckdo mohl „interpretovat především jako neobratný pokus zapojit izolované Rusko do mezinárodní akce proti islámskému terorismu a tím odvést pozornost od jeho počínání na východní Ukrajině.“ To je velmi podobné tomu, jak informovala např. „reformní“ média v dobách rozkladu bolševismu (za Antonína Novotného) o nepříjemných skutečnostech. Znamená to ve skutečnosti: nikdo tak naštěstí ani náhodou neučinil, nanejvýš by tak mohl eventuelně učinit. To je ovšem lež.

V Íránu hodlají uspořádat výstavu karikatur zpochybňujících holokaust, a to na protest proti karikaturám v týdeníku Charlie Hebdo. Nechme stranou otázku, nakolik je to vysloveně režimní akce, je zjevné, že ji v Íránu podporuje kdekdo. Problém je tento: u nás je svoboda zveřejňovat karikatury Mohameda (nebo Ježíše), ale slušní lidé to nedělají. V Íránu je to zakázáno, a tak se vlastně nepozná, kdo je slušný a kdo ne.

Petr Zídek poukázal před pár dny na to, že prezident Zeman ve svém projevu na diskusním fóru Let My People Live kritizoval Ferdinanda Peroutku za článek, který nenapsal, a připsal mu slova, která napsal někdo jiný. To se samozřejmě nedělá. Mluvil v té souvislosti o „fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením“, což je nevěcné a nesmírně přehnané. Taky je směšné, když tím někdo jako Zeman zaštiťuje nemravné snahy vytvořit jednotnou frontu s Putinem proti Islámu, která by Putinovi otevřela zadní vrátka do „blízkého zahraničí“, tj. i k nám. Na druhou stranu, problém není Zeman versus Peroutka. Zeman jen bezděčně a nechtě upozornil na něco, co je svým způsobem významné i pro dnešek: snaha přizpůsobovat se nepřijatelným způsobem špatným podmínkám. Vytvořila se hysterická nálada, v níž se vytáhlo proti Zemanovi s Peroutkou a Janem Stránským na štítě. Kdo se odváží tyto národní paládia kritizovat, je „Zemanův užitečný idiot“, jak praví kouzelně zrovna Petr Zídek. Proti Zemanovi však není třeba postavit Peroutku (nebo Havla nebo já nevím koho), ale nezaujatý a svobodný kritický pohled – jak na Zemana, tak na Peroutku a další. Místo toho se u nás vytváří hysterická atmosféra, která připomíná trochu Rukopisné boje (jen na místě rukopisných podvrhů stojí idol prvorepublikové české žurnalistiky). Ve skutečnosti Peroutkův i Stránského článek jsou po všech stránkách nepřijatelné, stejně jako je v mnoha ohledech problematická Peroutkova publicistická aktivita v letech 1945-8. Konstatovat to neznamená zároveň tvrdit, že Zeman je jednička. Vůbec nijak to spolu nesouvisí.

Pátek 6. února: Klíčovou osobou ve sporu o zpětné proplacení části soudcovských platů za uplynulé tři roky je nyní předseda okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa. Jeho podřízená soudkyně Lorencová podala opřed časem jako jedna z mnohých žalobu v dotyčné věci, právě jejím případem se teď zabýval Nejvyšší soud a dospěl k závěru, který zamotal vládě hlavu. Účastníky sporu byli dr. Lorencová a stát, který v tomto případě zastupuje vedení okresního soudu. Jen on se tedy může obrátit na Ústavní soud, který už dal najevo, jak jsem tu už psal, že z politických důvodů nelze částky zpětně proplatit. Ministryně spravedlnosti vyzvala dr. Jirsu, aby stížnost k ÚS podal. V opačném případě mu může hrozit kárné řízení. Senátorka Wagnerová, bývalá místopředsedkyně ÚS, vyslovuje názor, že pokud by proběhlo kárné řízení proti soudci za to, že neuposlechl pokynu vlády nebo ministra, nemůže pro něj dopadnout špatně (stát nemůže soudce úkolovat tímto způsobem). To mi připadá správné. Panu doktoru Jirsovi vůbec nezávidím, celá věc teď přistála na jeho hlavě, aniž by se o to byl nějak přičinil. Je to ovšem v téhle fázi už věc zcela zásadní: zda se může či smí nezávislá soudní moc řídit politickými ohledy. Ústavní soud už jednou v podobné zkoušce selhal (Případ Dreithaler), tenkrát ovšem byl pod strašlivým tlakem, protože de facto rozhodoval o ústavnosti Benešových dekretů. Dnes je ten tlak o něco menší, i když jde o věc populisticky velmi zneužitou. Realisticky bych odhadl, že pokud k němu kauza doputuje, selže znovu. Jeho nynější složení dnes už podstatně ovlivnil Miloš Zeman a jeho právní odolnost Velká protikorupční revoluce. Dr. Jirsa je, pokud jde o věcnou stránku záležitosti, zjevně „v obraze“, Právu včera řekl: „ÚS ve svém rozhodnutí nepoužil právní argumentaci. Řekl, ať už to všechno skončí. Jenže NS musí argumentovat právně a má i několik předchozích judikátů.“ Jde o zásadní problém: totiž o to, zda bude soudní moc uhýbat populistickým tlakům z exekutivy, v této věci zjevně a silně podporované veřejností. Myslím, že to se dělat nesmí, ani se tomu nesmí nijak napomáhat. Předání případu do rukou ÚS by byla zjevně jakási „malá domů“ pro exekutivu a vlastní gól pro spravedlnost. ÚS vlastním komentářem k nálezu z loňského léta velmi přispěl k tomu, aby bylo zjevné, o co jde. (Pokud by dr. Jirsa ministryni nevyhověl, bude to zřejmě poslední hřebíček do její politické rakve; vystřídá ji ovšem dr. Pelikán, a to bude změna trochu podobné povahy, jako když kdysi vystřídal na Hradě Václava Klause Miloš Zeman).

Hradní kancelář je nyní zcela zaměstnána pátráním po článku Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“, který zmínil Miloš Zeman ve svém projevu na fóru Let My People Live. Nikdo ho dosud neviděl. Doufám, že Peroutkův manuskript nakonec objeví pan Ovčáček ve věži kostela ve Dvoře Králové.

Na veřejném zasedání diskutovala ve středu za přítomnosti zástupců „nezávislých iniciativ“ Rada ČT mj. o tom, jak Česká televize informuje diváky o rusko-ukrajinském konfliktu. „Iniciativy“ (jedna z nich se jmenovala „Evropané proti válce“, jméno mi připomíná iniciativu Gerta Bastiana ad. v SRN ze závěru studené války, jmenovala se „Generálové za mír“; podotýkám, že tato iniciativa byla, jak se později zjistilo, placená dederonským ministerstvem státní bezpečnosti, vykutálený mírotvorný generál se po převratu zastřelil) kritizovaly údajně nespravedlivou podporu Ukrajiny a nespravedlivé osočování Ruska. S „iniciativami“, na nichž stojí Občanská společnost podle pana Pehe, jsou problémy. Má je například kolébka východoevropské demokracie, Ruská federace, kde se nevhodné aktivity musí ze zákona samy označovat za zahraniční agenty. My naštěstí zatím ještě nejsme tak daleko.

Šéfredaktor Babišovy MfD Plesl napsal zásadní komentář k nynějším diskusím o Peroutkovi. Podle anotace k článku je Peroutkovo dílo „dnes opravdu mnohem aktuálnější, než si chceme připustit“. S tím naprosto souhlasím. Moje pojetí aktuálnosti Peroutkova díla je ovšem takové, že by se panu Pleslovi určitě nelíbilo. Je aktuální v dosti špatném slova smyslu. K problému se vrátím vzápětí.

V Babišových Lidových novinách píše Zbyněk Petráček o ukrajinském problému. Závěr jeho článku je: bylo by sice fér, kdyby USA vyzbrojila Ukrajinu, ale neudělají to: akceptují vliv Ruska na Ukrajinu, jen se snaží ten vliv omezit a jejich možnosti „nejsou nicotné“. Ukrajina tedy bude finlandizována, ale o podobě té finlandizace si rozhodnou Ukrajinci sami, a měli bychom proto mít pro ně pochopení. To je naprosto otřesné. Ukrajinci nepotřebují, abychom pro ně my (a Evropa, a USA) měli pochopení. Ukrajina potřebuje pomoc, a představa, že když ji nedostane, má šanci, protože si sama (bez pomoci USA) rozhodne o své případné „finlandizaci“ je otřesný alibismus. To, že se Američané nakonec na Ukrajinu slušně řečeno vykašlou, není žádný osud. Byla by to nestoudnost a jako takovou je ji třeba pojmenovat. Když se na ni vykašleme my, bude to taky nestoudnost, ale o hodně menší, protože jsme o hodně menší a bezvýznamnější než USA. Ale přesto i to bude nestoudnost k neunesení.

Sobota 7. února: na pořadu dne jsou dvě dominantní události, jedna vnitropolitická, jedna zahraničněpolitická.

Ministryně Válková svolala jednání za účasti čtyřiceti zástupců justice (byli tam mj. předseda Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, předsedové Krajských soudů, prezidentka Soudcovské unie a Nejvyšší státní zástupce). Z exekutivy se kromě ministryně Válkové jednání zúčastnili ministři Dienstbier a Herman. Výsledkem byla jakási kompromisní dohoda: vláda vyplatí soudcům (a státním zhástupcům) tu část platu za poslední tři roky, o niž přišli kvůli chybnému výpočtu základu (průměrného platu v nepodnikatelské sféře, z něhož se soudcovský plat odvozuje). Nebude jim však uhrazena částka plnoucí z rozdílu mezi nyní přiznaným koeficientem, jímž se násobí ten průměrný plat (trojnásobek) a koeficienty předchozími, které byly nižší. Je zjevné, že úhradu částky vzniklé špatným výpočtem vláda dost dobře nemohla odmítnout, bylo by to neudržitelné. O tom, zda exekutivě a legislativě náleží právo měnit koeficienty, podle nichž se vypočítávají soudcovské platy, je možno vést spor, ale že základ má být vypočítán správně, je mimo diskusi. Problém je hlavně v „ocásku“ dohody: vláda přizná doplatek za poslední tři roky jen těm soudcům, kteří nebudou stát žalovat (tj. žaloby buď vůbec nepodali, nebo je stáhnou). Doplatek však přece buď náleží všem, nebo nikomu, a když se přizná jen těm, co budou hodní, znamená to jakýsi nepříliš vábný nátlak. A není mi vůbec jasné, zda měli zúčastnění „zástupci soudcovského stavu“ nějaké dejme tomu „ideální oprávnění“ něco podobného takhle za všechny soudce požehnat. Připadá mi to jako dobrovolný podíl na nedůstojném handlování.

A zahraničněpolitická událost: německá kancléřka a francouzský prezident se vydali na jednání do Kyjeva a do Moskvy. V Kyjevě nejprve jednali s ukrajinským prezidentem (ten do Moskvy jaksi nesměl), aby nezůstal úplně mimo hru. Zejména od Merkelové účast v Moskvě překvapila, dávala předtím najevo, že se s Putinem setká jen tehdy, když bude mít zaručený nějaký výsledek. Několikahodinová schůzka žádný výsledek nepřinesla, obě strany ji označily za „podnětnou“ nebo tak nějak, a budou v jednání pokračovat konferenčně po telefonu, tentokrát prý už i za účasti ukrajinského prezidenta. Zprávy o tom, o čem se jednalo, jsou poměrně mlhavé, proslýchá se, že západní politici se pokoušejí učinit závěry z Minsku pro Putina stravitelnějšími – mj. tím, že se zohlední změna frontové linie ve prospěch „separatistů“, to znamená Moskvy, k níž došlo v poslední době. Už to samo o sobě by bylo strašné: Rusko nejprve nějaké území obsadí (tedy formálně a oficiálně vzato „ukrajinští separatisté“ s podporou Ruska, ale to není zdaleka tak přesné), a pak si to nechá od Merkelové a od Hollanda požehnat. Prezident Obama se pořád ještě nerozhodl, jestli místo to přece jen nepošle Ukrajincům zbraně (Američané to mají s mnichovanstvím těžší). Takovýhle postup je faktické požehnání ruské subverse (říká se tomu modeně „hybridní válka“), a jako vždycky povede jen k další eskalaci konfliktu.

A ještě: prezident Hollande prý před odletem do Moskvy řekl, že na stole jsou dvě možnosti: buď Západ přistoupí na vyzbrojování účastníků konfliktu tak, jak to dělají Rusové v případě separatistů, nebo se vydá cestou jednání, a on preferuje druhou cestu. Dobře. Jenomže výsledek bude, že Západ půjde cestou jednání, kdežto Rusové budou dál vyzbrojovat účastníky konfliktu (samozřejmě ne všechny, nýbrž jen ty „svoje“). Petra Procházková spekuluje v Babišových Lidových novinách o tom, že by „Kyjev“ mohl požadovat vyloučení Ruska z „mírového kontingentu“, který by měl dohlížet na dodržování příměří. Ježíšikriste, jak může vůbec někoho napadnout, že by v takovém kontingentu mohli být Rusové!

Pondělí 9. února: Ministryně (v tuto chvíli už exministryně) Válková udělala na poslední chvíli dva vstřícné kroky: domluvila kompromis se soudci ohledně proplacení ušlých platů (kompromis je vachrlatý, ale je to jakýsi projev dobré vůle) a vyšla vstříc Nejvyššímu státnímu zástupci Zemanovi v jeho výhradách k zákonu o státních zastupitelstvích (zvýšení kompetence nejvyššího státního zástupce při obsazování některých důležitých postů na státních zastupitelstvích. Důsledek bude, že na ni budou v justici vzpomínat v dobrém. Teď přichází, jak je to za normalizace obvyklé, někdo, kdo je ještě horší než ona, totiž její dosavadní náměstek Robert Pelikán. Moc mne zajímá, jak dopadnou praporečníci Velké protikorupční revoluce.

Je víc než zábavné, že v této politické situaci probíhá největší boj v ČSSD o kvóty žen ve vysokých stranických funkcích.

Podle volebního modelu PPM Factum je rozdíl mezi ANO a ČSSD nevelký. To je realistická stránka průzkumu. Vysoké procento (16.5%) pro KSČM a pro Úsvit (6.7%) je stránka odvrácená, zvlášť poté, co se Okamurův Minititanik začal s rachotem a směšně potápět. Bylo už na čase. Pan Okamura je karikatura Andreje Babiše, a to už je co říci.

Miroslav Kalousek poskytl rozhovor sobotnímu Právu. Cituji namátkou, za prvé Babiš coby tiskový magnát: „Kdyby vlastnil jenom Mafru, tak by to nebyl takový problém. Ale tady je kumulace obrovského mediálního impéria a politické moci. Takovou moc v rukou od roku 1989 v České republice nikdy nikdo nesoustředil. Všichni víme, že všechna soukromá média jsou závislá na inzerentech. Máte-li prostor k ovlivňování všech klientů soukromých médií, tak vlastnit média ani nemusíte. Kumulace ekonomické a politické moci vám dává daleko víc možností, než má jen obyčejný vlastník tisku. Nezbývá nic jiného, než aby veřejnost sledovala tento rozpor zájmů.“ A za druhé česká politika a Rusko: „Co vládě a prezidentovi vyčítáte nejvíc? Nečitelnost a lavírování vůči Rusku. Pánové Sobotka i Zaorálek jsou zřejmě pod tlakem své členské základny. Mně to vadí jako občanovi země, která byla čtyřicet let okupována. Islámský stát svou krutostí sice děsí celý svět, ale pro nás je hlavním bezpečnostním rizikem rozpínavost Ruska. Proč myslíte, že prezident Zeman vybízel k válce proti Islámskému státu? Když to zasadíte do kontextu místa a času a za účasti jakých lidí, tak to byl takový propagandistický kousek Kremlu. Spojme se všichni společně proti Islámskému státu, zapomeňme na neshody, na sankce, jsme bratři. Pan prezident posloužil Kremlu jako propagandista a nemyslím si, že to nevěděl. Takže podle vás mluvil účelově po dohodě s Kremlem? To jsou spekulace. Když se libovolný tvor pohybuje jako kachna, plácá křídly jako kachna a kváká jako kachna, tak je to nepochybně kachna, i když má vizitku orel skalní. Ve vší úctě bych se rád pana prezidenta zeptal, proč, když disponuje vizitkou prezident České republiky, se pohybuje, chová a mluví jako propagandista Kremlu.“ Miroslav Kalousek je jediný z českých opozičních politiků , který je občas (dost často) hoden toho jména. (Naproti tomu např. Petr Fiala mi velmi připomíná jednoho komika, který byl nesmírně populární v době mého útlého mládí: jmenoval se Jaroslav Válek a říkalo se mu „smutný muž“. Posuďte prosím sami zde) A co panu Kalouskovi v této souvislosti závidím nejvíc, je jeho imunita.

„Hledání smíru“ (totiž „smíru pro naši dobu“), na kterém nyní společně pracují kancléřka Merkelová, prezident Hollande a prezident Putin, je pro mne ukázkové déjà vu. Utěšuji se, že je to v mém životě snad už naposled. Američanům to sice moc nejde pod fousy, ale s mírotvorci si nic nepočali v r. 1938 a nazvládnou to asi ani dnes.

Polskému kléru už leze papež na nervy, zní titulek v Právu. Mně taky, a to ani nejsem klérus.

V rozhovoru pro Babišovu MfD dělal prezident Zeman na dálku Andreji Babišovi nemravné návrhy. Naznačil, že pokud by se nynější vládní koalice náhodou sesula (tuto možnost má pan Babiš v rukou), byl by případně ochoten jmenovat i vládu, kterou by spolu vytvořily ANO, ODS a TOP09. To by se jistě panu prezidentovi hodilo: zároveň by nekonečně zkompromitoval Kalouska i Babiše (kteří se navzájem považují za ztělesnění toho špatného v protivné straně, a teď by najednou šli na holport), dostal do nemožné, vlastně koncové situace svého úhlavního nepřítele Sobotku (jako strůjce a příčinu krachu koalice, jíž předsedal) a uvolnil by si ruce pro nejrůznější hry a hrátky v nepřehledném terénu. Nepředpokládám, že je pan Babiš takový idiot, aby by na podobné svůdné návrhy hradní odalisky šel.

Nemohu říci, že by názory pana Petra Uhla byly něco, s čím bych zásadně nesouhlasil tak, že bych byl schopen se na jejich základě vyprofilovat jako jeho antipod. Ne. Pan Petr Uhl je pro mne totální a typický Marťan. Proto taky jeho názory, i když z 90% pobuřující a nepřijatelná, nejsou zároveň vůbec nebezpečné. aby mohly vyvolat např. převrat a jakobínskou revoluci, museli bychom žít na Marsu. Odpovídá tomu celá jeho politická praxe, Pokud by byl třeba v minulosti někdy chtěl jít samostatně do voleb, volili by ho jen Marťané, a těch je u nás nesmírně málo. I Marťané ovšem mohou mít někdy pravdu. Tak v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny rezolutně a opakovaně prohlásil, že Havel nebyl žádný křesťan. Jistěže ne, ani náhodou. To není soud, jen konstatování skutečnosti a zároveň upozornění, že ti katolíci i evangelíci, kteří k němu shlížejí jako ke svatému obrázku, se tak trochu chlubí cizím peřím. Přitom mají dost vlastního, nebo snad ne?

Úterý 10. února: Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku má posoudit, zda jsou provozovatelé internetových portálů zodpovědni za urážlivé, výhružné a pomlouvačné diskusní příspěvky a musí je tedy předem odstraňovat. V tomto smyslu už rozhodl estonský soud. Rozhodnutí znamená vlastně požadavek na předběžnou cenzuru podle nejasných pravidel, a je navíc jen obtížně proveditelný, protože všechny severy by zahrnula lavina žalob. V zemích, kde je sprosťáctví tak všeobecně rozšířené jako v naší vlasti, by to mohlo nakonec znamenat konec všech diskusí na internetu. To by se zase leckomu jistě líbilo. A jak by dopadl Facebook? Přitom by dosti pomohlo jen nějakým způsobem soustavně odbourávat anonymitu účastníků: všichni hulváti a prasáci na internetu těží z toho, že jsou tak říkajíc nevyhmátnutelní. Vím, že je to obtížné, do důsledků neproveditelné, ale snažit se o dnes a denně „drobnou všední prací“ mi přece jen připadá věcnější a správnější než prakticky likvidovat internetové diskuse. Kdo chce psát na internetu sprosťárny, ať se pod ně taky pěkně podepíše.

Miloš Zeman přirovnal norský sociální systém k německému programu Lebensborn. To trochu souvisí s předchozím odstavcem, stalo se tak v živém rozhovoru pro blesk.cz. Kdyby se soutěžilo o to, kdo dokáže říci největší sprosťárnu, neměl by náš prezident konkurenci. Zvlášť když si tak může spravit u lidu reputaci, pošramocenou různými kundami. Přitom on i většina veřejnosti o tom „norském“ případu ví kulové, citlivé údaje se z pochopitelných důvodů neposkytují médiím. Je mi líto, ale na základě této kauzy, jistě vážné, která by měla být spravedlivě vyřešena, se u nás rozpoutala nechutná šovinistická štvanice proti Norsku, z níž se např. mně chce zvracet.

Antonín Rašek interpretuje v Právu názory Samuela P. Huntingtona na „Střet civilizací“. A cituje: „Příští svět bude formován hlavně vzájemnými vztahy mezi sedmi nebo osmi velkými kulturami. Jsou to západní, konfuciánská, japonská, islámská, hinduistická, slovansko-pravoslavná, latinskoamerická a možná africká kultura. Nejdůležitější konfrontace budoucnosti budou probíhat na frontových liniích oddělujících tyto kultury.“ A dále: Pro západní, tj. severoamerickou a západoevropskou kulturu včetně Austrálie a Nového Zélandu, jsou charakteristické hodnoty individualismu, liberalismu, konstitucionalismu, lidských práv, rovnosti, spravedlnosti, svobody, právního státu, demokracie, odluky církve od státu a tržní ekonomiky.“ Tento způsob uvažování mi připadá naprosto zcestný a nesmyslný. Měli bychom přistoupit na to, že to, v co věřím, co považuji za správné, příkazy, které s větší či menší úspěšností poslouchám, jsou jakési moje (a druhotně skupinové) folklorní specifikum, rovnocenné se všemi ostatními. Je to morální relativismus z doby postupného zániku starověkého Říma. Dnes se tomuto duchovnímu kapitulantství říká věda.

Unipolární svět nám nevyhovuje, dal najevo Vladimír Putin. „Válka naštěstí není. Jistě ale dochází k pokusu zadržovat náš rozvoj různými prostředky, dochází k pokusu zmrazit světový pořádek, který vznikl v posledních desetiletích po rozpadu SSSR, v čele s jediným absolutním lídrem.“ (cituji dle Práva). Pan Putin se mýlí, jde jen o to, aby ruský medvěd nemohl znovu sežrat to, co mu před pětadvaceti lety k našemu štěstí vypadlo z tlamy.

V Babišově MfD píše Luboš Palata: Všichni tři (Hollande, Merkelová i Porošenko, bd), byť každý z trochu jiných důvodů, si zoufale přejí, aby v tento den skončila válka na východě Ukrajiny a mezi Kyjevem a Moskvou nastal opět mír. Přeje si to asi i hostitel schůzky, běloruský prezident Alexander Lukašenko. Ani jeden z nich však netuší, zda se stejnou myšlenkou usedne ke stolu i ruský prezident Vladimir Putin, jehož armáda podle různých náznaků už začala přípravu na rozsáhlou invazi na východní Ukrajinu.“ To je pozoruhodné, situace je stejná jako v Mnichově v roce 1938 (trochu jsme pokročili, Porošenko byl připuštěn jako zainteresovaná strana): tenkrát si taky Dladier, Chaberlain a samozřejmě i Mussolini (měl plné kalhoty) přáli mír. A přáli si ho, aspoň ti první dva, o fous víc, než bylo slušné. A Hitler pak proto dostal mír podle svých představ.

Bezpečnostní konference v Mnichově se nezúčastnil nikdo z českých vládních činitelů (pozvání dostal prý Zaoráloek a Hamáček). Myslí si snad česká vláda , že na nás až tolik nezáleží? Nebo je jí to prostě fuk?

Podle Babišových LN vypadá francouzsko-německý mírový plán pro Ukrajinu tak, že vznikne 50-70 km široká demilitarizovaná zóna, rozkládající se na obou stranách dělící linie. V praxi to ovšem bude znamenat jen to, že Ukrajinci budou muset vyklidit tu část, zóny, kterou dosud měli pod kontrolou, a Rusové ji potichu a rychle obsadí. Výhodou bude, že bude zachráněn mír. Proboha!

Úterý 10. února: USA zvažují vyzbrojení ukrajinské armády pro případ, že by nynější mírová jednání selhala. Má to být zřejmě forma jakéhosi nátlaku na Moskvu, ale nespíš to nebude fungovat. Rozhodnutí vyzbrojit Ukrajince je jistě riskantní (je těžké si představit rozhodnutí, které by bylo pro toho, kdo je přijme, všestranně prospěšné a přitom nepředstavovalo zároveň vůbec žádné riziko, to by bylo příliš dobrého najednou) a vyžaduje tedy jednak odvahu a jednak jednotu těch, co se rozhodují. Na straně Západu chybí, jak se zdá, obojí, a Rusové, tedy Putin, to vědí.

V politické straně Úsvit nastává plodný kvas, projevující se štěpením. Jak by ne, projekt selhal, Usvit je jakýsi odpad v procesu velké protikorupční revoluce, jehož hlavním produktem bylo „hnutí“ ANO. Úsvit je tedy něco jako podmáslí při výrobě másla. Jen ho tentokrát bylo nějak zatraceně málo. Má devět členů a čtrnáct poslanců, a jde teď tedy jen o to, kde si hoši, které už nikdy nikdo nezvolí (naději v pana Okamuru ztratili a není se čemu divit) najdou útočiště. Jejich poslanecký mandát skoro na tři roky se může ještě leckomu hodit. Zatím chtějí zkusmo vytvořit subjekt, který bude mít na praporu „nepopulistickou ochranu národních zájmů“ a jako vzor a taky asi možného sponzora si vybrali Janu z Arcu západoevropského nepopulistického nonkonformismu Marinu Le Penovou. Moc by mne zajímalo, zda česká veřejnost poklesla už natolik, že by byla ochotná něco podobného volit. Dalo by se spíš očekávat, že se Okamurovy ovečky rozběhnou do připravených a spolehlivých stájí, tam, kde by jim mohlo kynout nějaké trvalejší angažmá: do ANO (jehož jsou nepodařený klon), do klausovských pidistran typu Svobodných, a konečně do KSČM, proč ne.

Paní Michaláková, která vede s norskou sociální institucí spor o své děti (byly jí odňaty na základě podezření ze sexuálního zneužívání, údajného, samozřejmě), hodlá v Norsku dosáhnout toho, aby norské úřady svěřily její děti do péče nikoli jí, ale její sestře. „Potom, až se děti dostanou do ČR, budu se snažit já prostřednictvím českých úřadů dostat děti do péče. To si myslím, že je snazší cesta.“ Tady, vymyšlené to má hezky, jen se musím přiznat, že zrovna na mne z toho dýchá habaďura, tj. snaha norské úřady obejít a tahat za nos. A to tak silně, že se divím, proč to předem troubí do světa. V Babišových Lidových novinách zveřejnili o případě bratrů Michalákových zajímavý rozhovor s psychiatrem Peterem Pöthem. Pan Pöthe mj. říká: „Myslím, že je to tím, že ta paní (Michaláková, bd) to medializovala a vzbudila nacionální vzedmutí. Což podle mě neměla, protože tím svým synům zřejmě nepomohla. Tím příběhem, v němž ale slyšíme jen jednu stranu, probudila jakýsi archetypální vzorec „cizinci nám kradou naše děti“, na což lidé slyší. To si Češi promítli, aniž by věděli, v jakém stavu jsou ty děti dneska a aniž by věděli, co se před těmi třemi lety stalo. To mi přijde smutné– Bernavernet s ohledem na ochranu dítěte nic nezveřejňuje, známe jen kousky od maminky a právě tato neznalost dává prostor všemožným fantaziím. A bezpochyby v tom vystupuje archetypální postava maminky, které měl někdo vzít dítě. S tím obrazem se mnoho lidí identifikuje – bez ohledu na ty děti. Takže já se bojím, že o děti tady ani moc nejde. A ani jim to nepomůže.“ Myslím že je to tak. Opravdu (opakuju znovu), vzdáleně mi to připomíná hilsneriádu: jistě, hilsneriádu s lidskou tváří.

Pravda a Láska uspořádala prostřednictvím české vlády slavnostní pouť do Londýna. Účastnili se jí předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Bělobrádek, český velvyslanec v Londýně Žantovský, Daniel Herman, Karel Schwarzenberg, Vladimír Špidla, někdejší hradní výtvarník Bořek Šípek a v pozadí, jako doprovod též miliardář Luděk Sekyra. Jako černý pasažér se akce zúčastnil též exministr Rusnokovy (Zemanovy) vlády Václav Žák. S poselstvím všude chodil, to se pak od něho ovšem distancovalo (tak jsem aspoň zprávě v Právu rozuměl). Účelem cesty bylo slavnostní odhalení „Lavičky Václava Havla“ v Oxfordu. Akce se konala k výročí 17. listopadu a přišla na 800 000 Kč. Následně ji práskl formou interpelace v PS jak se dnes moderně říká whistleblower, totiž komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, předlistopadový člen Pohotovostního pluku SNB (proslul tím, jak v ČST tehdy coby mladý „příslušník“ zdůvodňoval, proč se SNB musela na Václaváku při palachiádě bránit proti reakci, která ji tam napadla). Chtěl bych tedy alibisticky zdůraznit, že rozhazovat statisíce za různé směšné potěmkiniády považuji přece jen za přijatelnější než mlátit demonstranty na Václaváku. A že whistleblowerovat (abych nemusel použít trefnější, leč žalovatelný výraz) se nemá.

CVVM dalo k dispozici žebříček nejpopulárnějších českých politiků. Vede ho s přehledem Babiš (59%), druhý je Sobotka, Zeman na pátém místě má 40%. Pozoruhodné je, že se v žebříčku vůbec neumístila černá ovce nynější české politické scény, Miroslav Kalousek. Nedostal ani bod. Stalo se tak nepochybně proto, že do průzkumu nebyl vůbec zařazen, protože místopředseda malé opoziční strany není až tak zajímavá osobnost. Přitom Kalousek je jediný politik z české demokratické opozice, který je vidět, stojí za pozornost a lze ho brát vážně. (Naproti tomu Karel Schwarzenberg, sedmý v pořadí, je bohužel jen velká, monumentální nula). Svědčí to o stavu české opozice a jakýsi díl viny na tom má i Kalousek, on si to takhle kdysi vymyslil.

Miloš Balabán, pravidelný přispěvatel ruského koutku Práva (se zájmem sleduji, jak se Právo postupně mění v jeden velký, monumentální ruský koutek, a nějak mi z toho plyne, že tak zjevně bylo po listopadu 1989 taky koncipováno), tentokrát napsal: Je čas Ukrajincům říci na rovinu tvrdá slova: na dobře fungující, nezkorumpovaný a oligarchy neovládaný stát by si nedovolil vojensky zaútočit ani sebesilnější soused“. Panu Balabánovi je zase třeba na rovinu říci: za prvé, že útočit se nesmí ani na špatně fungující, zkorumpované a oligarchy ovládané státy (jinak bychom na tom byli taky dost blbě), a za druhé, že když se někomu chce mermomocí útočit, nějakou tu korupci, nefunkčnost a nějakého toho oligarchu si u své oběti vždycky najde.

Česká republika dostala špatnou známku od protikorupční skupiny Rady Evropy. Jiří Pehe o tom píše v Právu: „Je povzbuzující, že v prosinci 2014 schválil Sobotkův kabinet vládní koncepci boje s korupcí na léta 2015 a 2017 i Akční plán boje s korupcí na rok 2015 a že si vláda stanovila konkrétní úkoly.“ To je opravdu hezké, moc mi to připomíná moje dětství, budovatelský elán padesátých let minulého století. Jen se zatím pořád ještě nevěší.

Vladimír Putin prohlásil před své návštěvou v Káhiře (egyptského spojence mu získali svou nezměrnou indolencí západoevropští a američtí bojovníci za Pravdu, Lásku a demokracii anglosaského typu na Blízkém východě), že „nynější vojenské údery na teroristy z Islámského státu neodpovídají míře ohrožení, jemuž civilizovaný svět čelí.“ Jistě, o adekvátnosti budou rozhodovat Rusové, a to tak, aby Západ byl těmi útoky pořád dostatečně zaměstnán a neměl volné ruce na to, aby se bránil ruské expanzi ve střední a východní Evropě. Tak by měl správně fungovat tzv. Zemanův plán na jednotnou rusko-západní frontu proti islámskému nebezpečí. Ostatně stejně se Stalin za druhé světové války choval ke svým západním spojencům: aby on toho při postupném hroucení Třetí říše zabral v Evropě co nejvíc a západní spojenci co nejmíň. Tenkrát mu to docela vyšlo.

Naprosto neuvěřitelný článek uveřejnil v Babišově MfD Luděk Navara. Týká se problémů s platy v justici. „Spravedlnost“ podle něho u nás nefunguje, justice v záležitosti soudcovských platů připomíná tržiště někde za Uralem, soudci se nevěnují dost své práci a místo toho si přepočítávají své platy. Tvrdit, že jsou zavaleni prací, je prý nesmysl. Je to „špatný a nefunkční systém“. Člověk se těžko zbavuje dojmu, že jde o babišovskou mediální kanonádu v souvislosti s odchodem „váhavé ministryně“ a nástupem pana Pelikána, který v „systému“ konečně udělá pořádek. Problém je ten, že scénu jako vystřiženou z tržiště někde za Uralem udělala ze záležitosti soudcovských platů vláda (pravda, s podporou některých vysokých soudních funkcionářů, co se před pár dny zúčastnili „summitu“ u ministryně Válkové): to vláda navrhla soudcům kuhhandl: proplatíme vám zpětně to, o co jste přišli díky chybnému výpočtu základu, z něhož se platy počítají (což bylo natolik nesporné, že by jim to žádný soud nemohl nikdy odepřít), a vy se vzdáte ztrát způsobených snížením koeficientu. Pokud tak neučiníte, nedostanete nic. To se blíží skoro vydírání. (Přitom podle mého skromného laického názoru je retroaktivní uhrazení mzdy ušlé v důsledku snížení koeficientu velmi obtížně zdůvodnitelné už proto, že formálně vzato stanovení a změny koeficientu zákonem je v pravomoci zákonodárce (v těchto věcech by formální ohledy měly být důležitější než „věcné“). Ale to se mělo prosadit soudní cestou (proč takhle nerozhodl Nejvyšší soud?) A vycházet tak ohavně vstříc populismu davů (soudci se pakují na náš účet), jak to dělá pan Navara, to je tedy síla.

Čtvrtek 12. února: odchod Heleny Válkové z ministerského křesla znamená další posun k Novým pořádkům, jejichž součástí sice ministryně byla, ale ještě dosti nedokonalou. Je těžké zbavit se dojmu, že někteří vysocí představitelé justice (předseda NS, předseda NSS) by ji byli ve funkci rádi viděli i nadále, ale nepovedlo se: schody jí namydlil nejspíš sám Andrej Babiš a nový ministr, dr. Pelikán, jistě odpovídá daleko víc jeho gustu. Nemohu si odpustit poznámku, že v osudné skluzavce do Ruska v letech 1945-8 si „nekomunisté“ do poslední chvíle zoufale drželi ministerstvo spravedlnosti. Dobře věděli proč. Dnešním sociálním demokratům za to ten resort očividně nestál.

V souvislosti s rozpadem Úsvitu prohlásil iniciátor vzpoury a dosavadní šéf poslaneckého klubu Úsvitu Marek Černoch, že přímou demokracii nelze dělat ve straně jednoho muže. Pan Černoch se mýlí, tam se přímá demokracie dělá úplně nejlíp.

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, mám samozřejmě už k dispozici třináctibodovou dohodu z Minska (mám jako obvykle už zase dvoudenní skluz, který horko těžko doháním), ale komentovat ji budu až o víkendu. Ve středeční Babišově MfD jsem si jen přečetl to, co jim říkal analytik František Šulc: Putin prý nepřipustí porážku „separatistů“ (myslím, že „separatistům“ nejde o separaci Doněcka ap., jde jim o jeho jednotu s Ruskem), takže „konflikt proto opravdu nemá vojenské řešení“. Problém je v tom, že nemá ani politické řešení, protože podle nynějších pánů Kremlu je diplomacie uměním fixlování a technikou, jak pro sebe bez jediného výstřelu získat to, co se za normálních okolností získává přímou vojenskou agresí. (Toto pojetí má ostatně na Rusi staletou tradici). Jediná možnost se zdá být „zmrazení konfliktu“ (model „Panmundžon 1953“). Dosavadní přístup Západu ke konfliktu však pro něco takového nevytvořil vůbec žádné předpoklady.

Prezident Putin se diplomaticky usalašil v Egyptě (viz jeho nynější návštěva), a USA přišly o svého dlouholetého a významného spojence. Je přitom nepřesné kritizovat Západ obecně a USA zvlášť za to, že se pokusili do těchto končin exportovat demokracii, jak to dělají např. někteří představitelé našich Nových pořádků. Ne, je to horší. Pokusili se tam exportovat Pravdu a Lásku.

V Babišových Lidových novinách vyšla podivná poznámka Zbyňka Petráčka o květnových oslavách vítězství nad nacismem v Moskvě. Oslava se koná se 9. května, zatímco Evropa vítězství oslavuje v den podepsání německé kapitulace, tj. 8. května: my teď taky, u nás to prosadil po převratu ve FS ČSFR poslanec Miloš Zeman, jenž se teď už coby prezident na rozdíl od prezidenta Obamy letošního výročí v Moskvě zúčastní. Pan Petráček za to Zemana chválí, protože nelze zapomínat, že Rusko neslo hlavní zátěž ve válce s Německem. Když někdo letos nejede do Moskvy, neznamená to ovšem, že popírá podíl Ruska na porážce Německa, ale že se mu nechce oslavovat dnešní, Putinovo Rusko v situaci, kdy právě deptá Ukrajinu a netají se s chutí deptat i další země v rámci revize výsledků studené války. Podíl pana Putina na vítězství Ruska nad nacismem byl ostatně nulový, to mu nevyčítám, jen konstatuji. Navíc připomínat zrovna v téhle souvislosti, jak to dělá pan Petráček, že jsme si zvolili v roce 1946 komunistickou vládu sami, mi připadá poněkud nevhodné, ty volby nebyly tehdy zase až tak svobodné (výběr stran byl dost pročesán) a tehdejší Rusko (tedy zejména tehdejší ruská pátá kolona, KSČ) se před volbami mocně podílela na manipulaci veřejností). Takže ti Rusové v tom zase nejsou až tak nevinně. Jan Masaryk sice (o pár měsíců později) veřejně prohlásil, že Stalinovo Rusko je tím posledním, kdo by z nás chtěl mít satelita, ale tomu snad dnes nevěří ani pan Petráček.

Pátek 13. února: ruský ministr Lavrov prý novinářům po skončení rozhovorů v Minsku řekl: „Super! Je to lepší než super!“ Myslím, že má pravdu, tedy pokud jde o Rusko. Zdá se, že Západ a Rusko si definitivně rozdělili role: Západ bude usilovat o politické řešení, protože jiná cesta není, a Rusko bude zatím vyzbrojovat „separatisty“, což v tomto případě znamená vyzbrojovat sama sebe. Rusko rádo politické řešení podpoří, pokud mu nebude bránit, aby mohlo vyzbrojovat své „separatisty“.

Poslanci vládní koalice se pokusili sesadit z funkce předsedy školského výboru PS Jiřího Zlatušku (osobnost v dresu ANO). Jejich nevoli vzbudila zejména skutečnost, že pan Zlatuška kritizoval vládní návrh školského zákona. Pan Zlatuška byl ve volbách do PS typická po všech stránkách nezávislá osobnost na kandidátce ANO, představitel odporu ke Starým pořádkům ve Velké protikorupční revoluci. Proto se velmi hodil na billboardy a jako stimulátor růstu volebních preferencí. Jako po všech stránkách nezávislý poslanec však své straně, tedy hnutí, tedy panu Babišovi působí bolestné potíže. Takových lidí je v ANO více, pan Babiš by se jich rád zbavil (firma se s nimi řídit nedá, vlastně vůbec nic se s nimi řídit nedá), ale jde to zatím ztuha: sesazení pana Zlatušky z čela školského výboru lidé z ANO strašlivým způsobem zvorali, takže celou akci pak musil sám Andrej Babiš odtroubit. Přitom pokud se ANO nedokáže s takovými technickým záležitostmi vyrovnat, může jeho triumfální nástup skončit v písku. Ne že bych si to nepřál, pan Babiš pak přestane být největší nebezpečí pro ČR, ale v téhle situaci ho hravě nahradí někdo jiný.

Průzkum CVVM zkoumal popularitu prezidenta Zemana. V postoji veřejnosti (dřív se říkalo „našich pracujících“, nevím, zda to vlastně není přesnější) k hlavě státu se projevuje zvláštní dvojznačnost: podle 53% je prezident v kontaktu s občany a zná jejich problémy (nepřející hulvát by to vyjádřil slovy „je nestydatý populista“) – opačného názoru je jen 38%. Pozoruhodné je ovšem, že zároveň jako autorita u občanů („našich pracujících“) působí jen podle 27%, kdežto 67% je opačného názoru. Nepřející hulvát by tedy mohl snadno dospět k optimistickému závěru: je nestydatý populista, ale není mu to nic platné.

V článku Jana Kellera v Právu jsem si přečetl, že jakýsi hlupák napsal do amerického časopisu Forreign Policy článek o tom, jak USA a EU zmařily šanci, aby Ukrajina byla mostem mezi Západem a Ruskem. Na základě posledních mírových jednání si myslím, že ještě není zdaleka vše ztraceno a že se Ukrajina může v budoucnu takovým mostem může snadno stát: tj.mostem pro nástup ruských mírových jednotek do dalších zemí blízkého zahraničí. ČSR ostatně taky za Beneše (1945-8) o takovou roli mostu programově usilovala. Nakonec se naštěstí aspoň ukázalo, že most je slepý. Ale bydlet na něm i tak nebylo nic moc.

Česká papírová média jsou zahlcena podrobnými zprávami o bouřlivém kvasu v Okamurově Úsvitu přímé demokracie. Úsvit má devět členů, jako pravidlo pro rozhodování tam platí Liberum veto, a přitom se nedokážou na ničem domluvit. Přímá demokracie jako vyšitá. Nedovedu si představit bezvýznamnější téma.

V Babišových Lidových novinách citují několik úděsně nehorázných výroků českých expertů na téma konflikt na Ukrajině. Např.: „každý, kdo dodá zbraně na Ukrajinu, stává se součástí konfliktu. Toto není naše válka, jakkoli odsuzujeme přímou intervenci Ruska, násilnou a protiprávní anexi Krymu a veškeré aktivity separatistů“ (český kariérní diplomat, t.č. u NATO, Jiří Šedivý) – bohužel už součástí konfliktu jsme a je to naše válka, jen o tom zatím pořádně nevíme, tedy aspoň někteří. „Dodávky zbraní by vedly pouze k další eskalaci konfliktu“ (bývalý náměstek ministra obrany Bohuslav Dvořák). Jistě, kdežto nedodávky povedou k jeho rychlému uklidnění – Rusko Ukrajinu převálcuje. „Dodávky zbraní jsou až krajním řešením, navíc je jich tam dostatek na obou stranách“ (bývalý náčelník generálního štábu Štefko) – jistě, bohužel na jedné straně je jich podstatně větší dostatek než na druhé, a ten nepoměr se ještě zvýší. „Když vyzbrojíte 300tisícovou armádu krachujícího státu a naučíte ji bojovat, co s ní budete dělat, až vyhraje nebo prohraje „ (zbrojní expert Jaroslav Štefec). Proboha, co je mu do toho! Babišovy Lidové noviny zjevně najely na linii podobnou Právu, jen na vyváženou otiskly na komentátorské stránce výrazně bojovou úvahu Romana Jocha.

Sobota 14. února: Dohoda o příměří v Minsku se charakterizuje všeobecně jako „křehká naděje“. Myslím, že je to omyl, není to vůbec žádná naděje. Putin, jeho spolupracovníci a jeho propaganda (včetně „ruského koutku“ Práva (není to ostatně už žádný koutek, je to celé zahraničněpolitické zpravodajství toho listu) si ji vykládají jako svůj úspěch, a právem. Např. Vladimír Plesník: „A Putin není žádný hlupák. Věděl, že jak Evropa, tak Amerika se obává další eskalace mnohem víc než on.“ (Bylo by dobré Putina přesvědčit o opaku, ale dohoda z Minska není krok správným směrem; v minulosti se to Západu vždycky nakonec přece jen podařilo, přesvědčili postupně Hitlera, Stalina i Chruščova, jen vždycky se zpožděním, za něž draze zaplatili – to je asi úděl demokratických států; snad se to nakonec zase povede, jenže Hollandovi, Merkelové a Obamovi sotva). Nebo: „Když se to tak vezme, šéf Kremlu tu zaznamenal etapové vítězství – bez Ruska se v budoucnu na východě Ukrajiny nepohne ani lísteček na stromě – jak vojensky, tak politicky.“ Stejně však nejvíc záleží na tom, nakolik ukrajinská společnost dokáže bránit svou svobodu. Pomáhat se dá – a posléze i musí – jen tomu, kdo si dokáže aspoň do jisté míry pomoci sám. To není alibismus, jen chci říci, že přes neuvěřitelný postup západních zemí není Ukrajina ještě ztracena (jak jsem si v některých komentářích přečetl).

Ministr Zaorálek využil debaty v PS o asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou k vášnivé obžalobě „Západu“: „Dovolte, abych vám připomněl, že ten Západ, o kterém pan Kalousek zřejmě mluví, uspořádal ve dvacátém století dvě nejstrašnější světové války, ve kterých zahynuly milióny lidí...Ty války nezpůsobil nikdo východní, to nezpůsobil nikdo zdaleka, ale my sami. Holokaust je dokonce jakoby vyvrcholením Západu ...Jako Západ máme odpovědnost za plynové komory, ve kterých jsme dokázali trávit lidi jako králíky.“ Zdá se, že Rusové se do obou světových válek připletli jen tak náhodou (pakt Ribbentrop – Molotov Němci Rusům nejspíš brutálně vnutili) a že Osvětim spravovali společně Němci s Američany. Postoj pana Zaorálka stejně jako postoj celého dnešního establishmentu se dá krátce vyjádřit slovy „vášnivá proruská neutralita“. Povzbuzen bojovou atmosférou vypnul předseda KSČM (a místopředseda PS) Filip poslanci Kalouskovi při jeho vystoupení mikrofon (s odkazem na překročení časového limitu pro faktickou poznámku). Pan Zaorálek zkritizoval Západ opanoramaticky od křižáckých výprav přes reconquistu, čarodějnické procesy až po plynové komory. Když čtu takové řeči, nezbývá mi než říci, že k Západu mám vztah, který se dá vyjádřit slovy my country, right or wrong, i když jsem nikoli vlastní vinou musil značnou část svého života prožít, obrazně řečeno, v ruských stepích. S radostí konstatuji, že country pana Zaorálka je docela jiná, že ji s ním nesdílím a že se s ním tedy o této věci nemusím vůbec bavit. Poslanec Stanjura označil pana Zaorálka za extrémního levičáka. Mít jako on imunitu, použil bych jiného substantiva. A celkový dojem z rozpravy? Skóre ideového střetnutí Kalousek versus Zaorálek je předem dané. Je to 42 ku 158, „Staré pořádky“ versus „Nové pořádky“. To samozřejmě neznamená, že by bylo všechno ztraceno. Jen je s tím třeba počítat.

V této souvislosti je třeba zmínit průzkum CVVM ohledně postoje našich občanů k NATO a obraně ČR z ledna t.r. Je to vlastně celá story, dá se shrnout takto: suverenitu státu je třeba za každou cenu hájit (opravdu jen málo lidí si troufne říci přímo „ne“). Ovšem kdyby nedej Bůh opravdu k něčemu došlo, předem víme, že bychom se neubránili. Obrana je zbytečná, protože o malých státech rozhodují velmoci. Z toho plyne jednak, že NATO je v současné dobře potřebné, protože je velké a v nejhorším případě nás obrání samo (nic jiného mu nezbude). A protože je to jeho povinnost, dá se říci, že náklady na obranu našeho státu zbytečně zatěžují náš státní rozpočet. Ať si to pěkně zaplatí sami, když jsou takoví altruisté. Za těchto podmínek považuje NATO za v současné době potřebné 71 procent našich občanů (přidružëný průzkum). Stručně řečeno: obrana naší suverenity je v každém případě nezbytná, ale musí to za nás udělat (a zaplatit) jiní.

Rovněž v Právu píší o stanovisku senátorky Wagnerové k zpětnému doplácení platů soudcům. Musím říci, že její řeči o „soudcokracii“ (pokud jde o rozhodnutí NSD) a o nenasytné malé domů mi připadají hloupé a zároveň zemanovsko-klausovské, ale pokud jsem dobře rozuměl, věcně má v té konkrétní záležitosti pravdu v tom, že za prvé, je nesporné, že stát soudům špatně vypočítával základ k platům a že ušlou částku za poslední tři roky musí tedy uhradit. Za druhé, že však neměly být uzavírány dohody mezi justicí a zákonodárci, nýbrž vláda měla vzít odpovědnost na sebe, přiznat chybu a rozhodnout o doplacení mezd (to je nepochybně pravda, ostatně kdo vlastně v této situaci má právo jednat a jednal za „soudcovstvo“?). Za třetí, je nesmyslné a neudržitelné rozhodnout, že peníze dostanou zpět jen ti soudci, kteří podepíší se svými zaměstnavateli dohodu o narovnání. A konečně, řekl bych, že se nelze domáhat retroaktivně ztráty vzniklé tím, že se měnil (snižoval a zvyšoval) koeficient, jímž se násobil průměrný plat v nepodnikatelské sféře, protože by se tak zasahovalo do rozhodnutí zákonodárné moci (která na to měla právo) a důvody by byly vlastně ideologické, politické (to ovšem paní senátorka neřekla).

Podle novely zákona o rozpočtových pravidlech ztratilo ministerstvo obrany možnost disponovat penězi, které získá z prodeje nepotřebného majetku. Musí je předat ministerstvu financí a jednat s ním, na co se získané prostředky použijí. Podobně chce mít nyní ministerstvo financí přímý dohled nad penězi pojišťoven. To je zjevně dynamický rozvoj „řízení státu jako firmy“ v praxi.

O podezřelosti celého „mírového řešení“ ukrajinského problému svědčí to, jak se najednou zvětšila prestiž běloruského prezidenta Lukašenka, doposud největšího párii v Evropě (odtahoval se od něho dokonce i Václav Klaus). Upozornili na to i v Babišových Lidových novinách. Jistě, běloruský prezident rozhodně nehodlá zavádět ve své zemi demokracii. Zároveň se mu ale nelíbí, že by Putinova moc vzrostla natolik, že by se on sám stal postradatelným. To, že na Západě museli zapomenout na svou averzi k němu, je dost velkým signálem úpadku: není to tak, že by se Lukašenko stal přijatelnějším a demokratičtějším, jen oni se stali bezmocnějšími.

V Babišových LN rovněž citují slova slovenského exministra Ivana Mikloše, budoucího poradce ukrajinské vlády: „Kyjev bude potřebovat v průběhu dvou let 45 miliard dolarů v půjčkách. Časem je snad dokáže splatit – pokud se tedy podaří nastartovat ekonomiku.“ Asi to s tím bezprostředně nesouvisí, ale chtěl bych upozornit, že je podstatný rozdíl mezi ukrajinskými dluhy tohoto typu a např. řeckým dluhem. Není mi jasné, zda to v Evropě politikům dostatečně dochází.

Podle jiné zprávy tamtéž se v souvislosti s destrukcí Úsvitu rozjíždí velkolepá „integrace pravice“. Mohou se prý na ní podílet též Věci veřejné, Občanská konzervativní strana Jiřího Janečka, pražský podnikatel Zbyněk Passer, senátor a podnikatel v loteriích Ivo Valenta ad. Chybějí už jen pánové Zahradil, Mach a konec konců i Václav Klaus, a Ples upírů bude dokonalý. Moc nadějí ale nemají, revoluční kvas u nás už skončil. Tj. mají proti „nové velké pravici, tj. proti Andreji Basbišovi, stejně málo šancí jako kdysi trpasličí pravicové strany zrovna proti Václavu Klausovi.

Pondělí 16. února: ministryně Válková je skutečná nešťastnice. Nakonec se stala pumlíčem v mocenské hře mezi triumviry (Babiš, Zeman, Sobotka): Zeman by ji chtěl očividně využít k tomu, aby svým mocenským konkurentům dělal co největší potíže (tím, že zablokuje její demisi), Babiš by se jí rád zbavil, protože patří do trhacího kalendáře „osobností“, s nimiž vyhrál před rokem a něco volby, a teď je potřebuje nahradit výkonnými manažery typu Agrofert (k „osobnostem“ patří dále lidé jako Stropnický, Zlatuška, Komárek). Po Válkové přijde nejspíš na řadu Stropnický, který si brousil zuby na funkci prvního místopředsedy hnutí a byl odkázán do patřičných mezí. Volební karneval na nějakou dobu skončil, teď přichází chvíle pro „klid k tvořivé práci“, ovzduší potřebné pro každou normalizaci. Je pozoruhodné, že všichni tito lidé končí vlastně trochu podobně jako kdysi prezident Ludvík Svoboda: není to až taková náhoda.

V rozhovoru pro Právo dal navíc Andrej Babiš nekompromisně najevo, že do svých financí si nenechá hned tak od někoho mluvit: s náměstky z koaličních stran či vůbec „lidmi“ z ČSSD nebo KDU-ČSL na ministerstvu moc nepočítá: „Od každého mám už na resortu jeden kus. Pokud jde o náměstky ministra, tak počítám s tím, že to budou moji nejbližší spolupracovníci, a na ty pozice si přece nevezmu lidi koaličních partnerů.“ (tak to by tedy opravdu ještě scházelo, že?) ... „Svůj resort jsem našel v totálním rozkladu... Přicházíme s revolučními a extrémně náročnými zákony...“ Zdá se, že Nové pořádky v některých ohledech zásadně překonávají zastaralé, primitivní představy George Orwella: ministerstvem lásky už nebude vnitro, nýbrž finance.

Příměří na Ukrajině se začalo v daný čas potěmkinsky dodržovat. Rusové však dali hned předem najevo, že s výměnou zajatců to nemyslí až tak vážně (Nadija Savčenková), a pokud jde o Debalčeve, nepřipadá v úvahu, že by ho ještě honem honem nedobyli. Dělba práce mezi Západem a Ruskem tedy pokračuje: Západ dohody uzavírá, Rusko je porušuje.

Noviny jsou plné náletů na Drážďany a Prahu z února 1945. Tedy hlavně toho náletu na Prahu. Mám s ním, přesto že mi tenkrát bylo jen pět let, jakousi osobní zkušenost, o fous větší, než by mi bylo milo. Přesto si myslím, že srovnávat obě akce je absolutně nepřiměřené, zvlášť když se přitom už zase používá náletu na Prahu k tomu, aby se zastřela skutečnost, že zničení Drážďan byla věc krajně ohavná, a aby se o tom nemuselo moc mluvit. Když se řekne, že to bylo ohavné, neznamená to ještě ani náhodou, že Hitler byl fajn. Dějepisectví přece neznamená minulost chápat (a tedy omlouvat), ale nazývat věci správnými jmény.

Luděk Navara píše v Babišově MfD o „požadavku některých soudců, aby vláda vydala prohlášení v tom smyslu, že „justice“ ustoupila pro dobro společnosti“, a hned dodává: „Tento požadavek velmi dobře ilustruje myšlení té části soudců, která si s ním pohrává.“ To je jako z Rudého práva anno 1950. „Určitá část“ si pohrává, a bude s ní tedy třeba zatočit. O jakou určitou část jde, se člověk nedoví. Správně by to mělo vyjít najevo v následných procesech.

Tamtéž vyšel esej humanisty a askety Petra Pitharta o tom, že nejsme ochotni obětovat plnější vozíku v hypermarketech v boji za evropské duchovní hodnoty. Když čtu úvahy různých polistopadových kariéristů, které nás vybízejí k odříkání a k tomu, abychom „my Evropané“ (pan Pithart, asketa, ovšem myslí jako obvykle „vy Evropané“) konečně přestali i nadále trvat na růstu zboří k mání jako na té nejvyšší hodnotě, a čtu je navíc v Babišově tiskovině, chce se mi, odpusťte mi prosím to slovo, blít.

Náměstek primátorky a někdejší bojovník proti americkému radaru v ČR Matěj Stropnický způsobil nové pražské koalici jakýsi problém: v dosti důležité záležitosti musela pracně shánět pro schválení náhradní, odpadlický hlas. Doba se ovšem změnila, proti Topolánkově vládě a americkým imperialistům se to kdysi bojovalo pohodlněji, tentokrát se ANO a ČSSD, opěrné sloupy „Nových pořádků“, pořádně zašprajcovaly a zelený odbojář musel přilézt ke křížku. Učinil tedy pokání. Má formu dopisu a cituji z něho podle MfD: „Tak koalice fungovat nemůže. Uznávám tedy, že jsem svým nehlasováním porušil koaliční smlouvu a rád bych vám sdělil, že si neumím představit, že by se to stejným způsobem kdykoliv v budoucnu opakovalo...“ Jestli si ovšem zachrání kožich, není jasné, obě velestrany se zlobí hodně moc.

Úterý 17. února: V Právu si libují, že se příměří dodržuje. Bojuje se jen u Debalceve, protože to Putinovi „separatisté“ považují za své „vnitrozemí“, na než se příměří nevztahuje. Čili: o tom, kde se bude bojovat a kde ne, rozhodují oni. Na celé věci je nebezpečné hlavně jedno: Západ vysílá velmi výrazný signál o své bezmocnosti: vysílá ho Ukrajincům, světu a hlavně Putinovi. Jak budou reagovat Ukrajinci a svět, těžko říci, moc povzbudivé to asi nakonec nebude. Zato jak bude reagovat Putin, se dá s jistotou říci už teď: přitvrdí, proč by nepřitvrdil. Dostává signál, že jeho navazování na strategii ruské mezinárodní politiky z let 1945-1989 je správné a vyplácí se.

Story s odchodem ministryně Válkové z úřadu se podivuhodně obměňuje: původně se všichni včetně ní samé zaklínali, že odchází sama od sebe a z vlastního rozhodnutí, nyní zase všichni včetně ní tvrdí, že byla k odchodu donucena. Prezident Zeman příběh vyhrotil tím, že odešla, přestože jí nabízel podporu. (K tomu je ovšem třeba podotknout, že podporu od Zemana by si rozmyslil ledakdo). Paní ministryně je poměrně prostá osoba. Podle toho, co řekla v rozhovoru pro Právo, požádala Andreje Babiše, „zda by nemohl tu medializaci zastavit“ (medializace probíhala v babišovinách, zejména v Lidových novinách, samozřejmost, s jakou paní ministryně předpokládá, že to má Babiš pod kontrolou, je omračující). Jinde zase říká, že rezignaci napsala nakonec sama, „aby to měklo veškeré náležitosti i tu zdvořilou formu“, a na dotaz, jakou formu ji tedy navrhli lidé z ANO, odpověděla: „To je právě to, co nechci komentovat a nechat se do toho vtáhnout. Nemíním a nechci kritizovat ani předsedu hnutí ANO, ani pana Faltýnka, ani samotné hnutí ANO.“ Tedy to je opravdu diplomatické. Upřímně řečeno, paní doktorka Válková měla jednu jedinečnou příležitost být zásadová: tenkrát, když jí v ANO nabídli politické angažmá. Měla říci „ne“. Neměla by z toho moc slávy ani mediální pozornosti, ale to se lidem, kteří se rozhodnou správně a ve správnou chvíli dost často stává. Teď se rozhodla špatně (udělala něco, co nejdřív vykládala jako dobrovolnou rezignaci a následně z toho dělá donucení, je to tedy obojí najednou a ty dvě věci se nemají míchat dohromady) a ve špatnou chvíli (tj. víc než opožděně). Velmi se podobá Sabině Slonkové, která nejdřív vlezla někam, kam neměla, a pak se vypařila jako cukrářka. Tak by se Jeanne d´Arc české justice ani české žurnalistiky chovat neměla.

Andrej Babiš nabídl před pár dny veřejně politický sňatek Starostům a Nezávislým. Předseda Půta odvětil, že se nyní chtějí soustředit sami na sebe (jen na okraj podotýkám, že pan Půta osobně má k soustředění se na sebe sama pádný důvod, má problémy s policií) a na sestavení kandidátek do krajských voleb, do nichž půjdou samostatně. Volby do PS budou až za tři roky, do konce volebního období platí (což jen totéž jako „na konci volebního období vyprší“) smlouva s TOP09. Nevěsta pragmaticky čeká, v jaké kondici bude ženich za tři roky. Otázka je, zda pak už nebude zadán.

V Babišově MfD je rozhovor s Tomiem Okamurou. S panem Okamurou dělá dnes rozhovory kdekdo. Je to morbidní vyvolávání politických mrtvol. Na panu Okamurovi už vůbec nezáleží. Svezl se na vlně Velké protikorupční revoluce, donesla ho a jeho devítičlenné hnutí až do poslaneckých lavic jako vedlejší produkt, odpad revolučního vzedmutí. Jeho momentální situace se vyznačuje tím, že ho zrovna vůbec nikdo ani trochu nepotřebuje. Vznikne tedy nanejvýš čtrnáct nájemných poslanců, o které na rozdíl od Topolánkových a Nečasových časů asi velký zájem. I když se budou nabízet stejně usilovně jako kdysi spanilé děvy ve vitrinách podél silnice E15, nebude to už tak výnosný džob.

Konstrukce korupční chobotnice, prostupující za starého (polistopadového) režimu politiku, ekonomiku, justici, noviny a nevím ještě co všechno, se pořád nedaří. Nejnověji se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo najít otisky prstů Nagyové, Rittiga a jeho lidí na materiálech BIS, které údajně v minulosti unikly z úřadu vlády. Věc se asi nedošetří, ale to nevadí: podezření vzniklo, přispělo svou troškou k politické proměně posledních let, a je vlastně otázka, zda to šetření a došetření ještě vůbec někdo potřebuje. Samozřejmě kromě těch, kdo ho prováděli.

Se zájmem jsem si ve včerejších Babišových Lidových novinách přečetl článek Jaroslava Karamera o nastupujícím ministru spravedlnosti Pelikánovi. Autor jednak cituje pochvalná slova Andreje Babiše: „Resort funguje dobře, ale je pod vlivem justiční, exekuční, insolvenční a konkurzní mafie. Justice nemá od dob pana Motejla a Rychetského koncepci. Pan Pelikán je zárukou, že bude resort pevně uchopen a mít tah na branku.“ A uzavírá svůj text slovy: „Jak vidno, v postu náměstka si Robert Pelikán ve všech právnických profesích udělal mnoho nepřátel. Na ministerský post proto rozhodně nepřichází všeobecně respektovaná osobnost. Určitě však znovu člověk, který má vůli a odvahu zahýbat s palčivými problémy české justice.“ To je opravdu hezký případ profesní novinářské loajality.

Středa 18. února: Příměří na Ukrajině „utrpělo trhliny“, jak praví titulek ve včerejším Právu. Bojuje se u Debalceve, v Doněcku a u přístavu Mariupol, který má, podobně jako Debalceve, pro Rusy (Rusům se dnes jinotajně říká „separatisté“) strategický význam, protože jim otvírá cestu k suchozemskému spojení s anektovaným Krymem a výhledově i s už dříve anektovaným Podněstřím. Tím by se jim také podařilo mj. odříznout Ukrajinu od moře. Nad tímto obrazem bitvy se vznáší Angela Merkelová a a François Hollande s olivovými ratolestmi v pacinkách jako dva rokokoví andělíčci s růžovými prdelkami. Pozoruhodná kombinace Goyi a Fragonarda.

Měkké přistání končící ministryně Válkové se nešťastnou shodou okolností změnilo v přistání tvrdé. Viníci: Andrej Babiš, prezident Zeman a v neposlední řadě sama končící ministryně, která za prvé do té funkce před časem dobrovolně vlezla, ačkoli v ní slušný člověk neměl co dělat, a za druhé s „dobrovolným“ odchodem nejprve sama souhlasila. Poslanec Blažek (ODS) se pozastavuje nad tím, že Válková po článcích v Lidových novinách kontaktovala přímo majitele novin Andreje Babiše, a nikoli příslušného redaktora (už jsem se tu nad tím včera taky podivil). Asi paní ministryně dobře ví, jak to v babišovinách chodí, neboli, jak říká pan Babiš, „s kým má tu čest“. K tématu se vrátím.

V Budapešti se demonstruje proti Orbánovi v souvislosti s návštěvou Vladimira Putina. Demonstrují ovšem stovky lidí (Budapešť je skoro dvakrát větší než Praha). Orbánovy horthyovské táčky s Putinem jsou samozřejmě krajně nebezpečné (i pro nás). Znovu však zdůrazňuji, že k tomu pomohli i naprosto neschopná, zkorumpovaná, rozložená a hysterická maďarská opozice, která se ani za osm let nedokázala vzpamatovat z docela zasloužené drtivé volební porážky a podobně jako kdysi u nás hradní US a KDU-ČSL hledala oporu ne u svých voličů, ale v Bruselu, a dále bruselští potentáti, kteří z indolence na tuto hru přistoupili. To se to tenkrát Martinu Schulzovi a podobným machrovalo na Orbána: ať si to teď zkusí se Syrizou. Orbánova politika je samozřejmě zhoubná a zodpovídá za ni v první řadě on sám, ale spoluzodpovědnost těchto druhých nelze přitom ani náhodou nechat stranou.

Motory ruských tanků už zase běží naplno, není důvodů, aby se zastavily o Ukrajinu, když je u nás tolik politiků včetně toho nejvyššího na Hradě zase ochotné vítat je rozkvetlými šeříky, a Policie ČR usiluje dostat za mříže devadesátiletého Lubomíra Štrougala. Štrougal se kdysi, údajně (dodávám z alibismu), podílel na instalaci elektrického plotu na západních hranicích bolševického Československa. Je mi líto, ale tuhle šanci jsme už propásli. Měli jsme na to čtvrt století. Zatím nám vyrostli noví darebáci, skoro bych řekl, ještě větší.

Tým prezidenta Miloše Zemana se s horlivostí hodnou lepší věci neustále snaží objevit Peroutkův článek s názvem „Hitler je gentleman“. Problém bude nejspíš v tom, že, řečeno s radiem Jerevan, ten článek se za prvé jmenoval jinak, a za druhé, napsal ho někdo jiný. Náš prezident mi připomíná hrdinu znamenité povídky Stephena Leacocka, amatérského literárního historika, který si do Shakespearova Kupce benátského přimyslil postavu Salámia (v originále Saloonio, kdo je znalý angličtiny, najde povídku zde) a pak její existenci úporně před každým hájí. A taky ovšem hrdinu stejně znamenité povídky Jaroslava Haška Zrádce národa v Chotěboři (zde), který se po ohavném zneuctění památky našeho národního hrdiny pokouší dokázat, že s jeho odpočinutím pod dubem u Chotěboře to taky bylo všelijak.

Středa 18. února: Miloš Zeman zorganizoval na pražském Hradě setkání českých papalášů. Byli tam předsedové obou komor parlamentu, ministerský předseda, ministr zahraničí a ministr obrany. Seřadili se za ním celkem ukázněně, shodli se všichni na tom, že na Ukrajinu (rozuměj Ukrajincům)se nesmějí dodávat žádné zbraně. Jediná cesta je politické řešení, které tak pěkně předvádí Putin (viz dobytí Debalceve), a komická dvojice Merkelová – Hollande mu k tomu poskytuje krytí. Podřízení tu a tam lehce a v náznacích brblali, odlišná stanoviska začíná být z toho, co proniklo na veřejnost, obtížné poznat už skoro stejně, jako rozdílná stanoviska v Brežněvově politbyru v době největšího rozpuku jeho moci. Všichni braši si slíbili, že se k minulým výrokům (rozuměj k minulým výrokům Miloše Zemana) nebudou vracet. Prezident má zvážit možnost informovat premiéra či ministra předem o tom, co bude říkat. Jistě, tu možnost má vždycky a nepochybně ji zvažuje, problém je ve výsledcích zvážení. Zeman předal ministru Zaorálkovi symbolický Chamberlainův deštník. To skutečně sedí od člověka, který rozhodně neprovádí chamberlainovskou politiku, nýbrž zecela jednoznačně „kooperuje“ s Putinem, až se hory zelenají. Podle ministra Zaorálka je prý důležité, aby česká politika byla do budoucna jasná. Nemusí se obávat, je jasná už teď. Na Hradě se sešel Husák s několika Dubčeky. Komické je, že nejmocnější muž české politiky se na to dívá pěkně potichu ze své nory v Letenské ulici, neukvapuje se a čeká, až mu celý ten cirkus spadne do klína).

Zemanova popularita klesla v porovnání s říjnem loňského roku o 14% (Z 57% na 43%). Je nutno vycházet z toho, že prezidentská popularita je v situaci, když prezident vůbec nic nedělá, zhruba na 60% (tzv. „rovnovážný stav“). Zeman ovšem dobře ví, že nějakou moc velkou popularitu nepotřebuje, a dvě-tři desítky křiklounů při jeho spanilých jízdách po Česku svědčí jen o tom, že je někdo, o kom se mluví, kým se lidé zabývají. Protivné by mu bylo teprve, kdyby těch demonstrantů byly desetitisíce. Ale proč demonstrovat zrovna a jen proti Zemanovi? Demonstrovat se musí za něco.

Čtvrtek 19. února: Miloš Zeman zorganizoval na pražském Hradě setkání českých papalášů. Byli tam předsedové obou komor parlamentu, ministerský předseda, ministr zahraničí a ministr obrany. Seřadili se za ním celkem ukázněně, shodli se všichni na tom, že na Ukrajinu (rozuměj Ukrajincům)se nesmějí dodávat žádné zbraně. Jediná cesta je politické řešení, které tak pěkně předvádí Putin (viz dobytí Debalceve), a komická dvojice Merkelová – Hollande mu k tomu poskytuje krytí. Podřízení tu a tam lehce a v náznacích brblali, odlišná stanoviska začíná být z toho, co proniklo na veřejnost, obtížné poznat už skoro stejně, jako rozdílná stanoviska v Brežněvově politbyru v době největšího rozpuku jeho moci. Všichni braši si slíbili, že se k minulým výrokům (rozuměj k minulým výrokům Miloše Zemana) nebudou vracet. Prezident má zvážit možnost informovat premiéra či ministra předem o tom, co bude říkat. Jistě, tu možnost má vždycky a nepochybně ji zvažuje, problém je ve výsledcích zvážení. Zeman předal ministru Zaorálkovi symbolický Chamberlainův deštník. To skutečně sedí od člověka, který rozhodně neprovádí chamberlainovskou politiku, nýbrž zecela jednoznačně „kooperuje“ s Putinem, až se hory zelenají. Podle ministra Zaorálka je prý důležité, aby česká politika byla do budoucna jasná. Nemusí se obávat, je jasná už teď. Na Hradě se sešel Husák s několika Dubčeky. Komické je, že nejmocnější muž české politiky se na to dívá pěkně potichu ze své nory v Letenské ulici, neukvapuje se a čeká, až mu celý ten cirkus spadne do klína).

Zemanova popularita klesla v porovnání s říjnem loňského roku o 14% (Z 57% na 43%). Je nutno vycházet z toho, že prezidentská popularita je v situaci, když prezident vůbec nic nedělá, zhruba na 60% (tzv. „rovnovážný stav“). Zeman ovšem dobře ví, že nějakou moc velkou popularitu nepotřebuje, a dvě-tři desítky křiklounů při jeho spanilých jízdách po Česku svědčí jen o tom, že je někdo, o kom se mluví, kým se lidé zabývají. Protivné by mu bylo teprve, kdyby těch demonstrantů byly desetitisíce. Ale proč demonstrovat zrovna a jen proti Zemanovi? Demonstrovat se musí za něco.

Pátek 20. února: Ruské, tj. „separatistické“ jednotky dobyly Debalceve. V Právu se radují: „S obsazením Debalceve separatisty však byla odstraněna největší překážka dodržování křehkého příměří, sjednaného „velkou čtyřkou“ v Minsku. Separatisté teď kontrolují souvislou oblast propojenou železničními i silničními koridory. Zastavení palby je teď v jejich vlastním zájmu.“ Jistě, je to v jejich zájmu, na chvíli, dokud nepřeskupí své vojáky na jih. Pak tam budou dělat totéž co dělali tady, tj. příměří nepříměří dobývat, co se jim to hodí. Od příměří jsou tu Merkelová a Hollande, od válčení zase oni. Podle Babišových Lidových novin se odborníci shodují, že ukrajinský prezident utrpěl těžkou porážku. To je skoro drzost, jak by v této situaci mohl Porošenko vyhrát. Těžkou porážku utrpěli v první řadě západoevropští mírotvorci, a v druhé my všichni.

Miloš Zeman oznámil při své návštěvě královéhradeckého kraje, že Česká republika, to jest on, přemístí do Jordánska vojenskou nemocnici. Nic podobného se prý v úterý na schůzce na Hradě nedohodlo, pouze se to probíralo jako jedna z možností. Podle premiéra by bylo taky napřed třeba zjistit, má-li Jordánsko o nemocnici vůbec zájem. Ale na tom přece až tak nezáleží: pokud se my (tj. Zeman) už jednou rozhodneme, vnutíme ji v krajním případě Jordánsku silou.Opozice (podle Miroslava Kalouska) by vyslání podpořila. Opozice by snad měla mít hlavně zájem na tom, aby si prezident nedělal, co ho napadne. Na tom by měl mít zájem každý. Moc by mne zajímalo, jak by se musela upravit ústava, aby tomuto prezidentovi nebránila dělat v neočekávaných okamžicích neočekávaná a zcela libovolná rozhodnutí. V Haškově románu se vypráví o jakémsi veliteli brigády, který na začátku války rozeslal svým jednotkám na všechny strany telegramy s rozkazem: „Rasch abkochen und dann Vormarsch nach Sokal“. Protože to byl jen velitel brigády a nebyl za své činy nezodpovědný, zavřeli ho do blázince. I pouhý velitel brigády může být nebezpečný, když nenáležitě rozšiřuje své pravomoce.

V ČT dokončili třídílný snímek Jan Hus. Soudně podle přiloženého fota, bude to jakýsi pokus přiblížit postavu našeho národního hrdiny historické skutečnosti: na rozdíl od Vávrovy bolševické slátaniny nemá tentokrát fousiska.

Exministr Blažek píše v Právu o Heleně Válkové, že její neštěstí „není v tom, že odmítala splnit sen Andreje Babiše o „justici jako o firmě“, „nýbrž v tom, že to nedokázala splnit, ač to splnit chtěla.“ Válková teď bude mýtizována, ačkoli „když mohla, a třebas měla, byla jen poslušnou ovečkou firemního vůdce.“ Je mi líto, mám tentýž dojem.

Tamtéž píše předseda PS Jan Hamáček, že „pravicová opozice“ by chtěla dodávat na Ukrajinu zbraně. U nás teď ale nemáme pravicovou a levicovou opozici, ale jen demokratickou a nedemokratickou. Lze to chápat jako jisté zjednodušení.

V Babišových Lidových novinách píše Tomáš Tománek o tom, že státní zastupitelství je v nynějším znění Ústavy zařazeno do moci výkonné, napříště by mohlo spadat pod moc soudní nebo existovat jako samostatná „škatulka“. V skutečnosti v normálním státu má státní zastupitelství spadat pod exekutivu. A v nenormálním státu, což je, jak se obávám, čím dál tím víc náš případ, je jedno, kam spadá.

Sobota 21. února: podle posledního průzkumu veřejného mínění CVVM se u nás pomalu etabluje systém dvou stran, totiž ANO a ČSSD. Rozdíl mezi nimi je 3% ve prospěch ANO, tedy ne tak obrovský, jak ukazovaly průzkumy ještě před čtyřmi – pěti měsíci, což svádí k předčasně optimistickému závěru, že panu Babišovi docházejí peníze. Následuje s cca 20% ztráty KSČM, opozice (TOP09 a ODS, KSČM není žádná opozice) má dohromady tolik, co KSČM, tj. 12%, přičemž není jasné, zda se ODS vůbec do PS dostane. Revoluční přestavba politiky se tedy opravdu povedla.

Předsedkyně pražské KSČM Semelová žádá, aby byl z Národního muzea odstraněn portrét Václava Havla. Původně jsem se domníval, že tam byla situována socha či busta mezi významné národní buditele (na Václaváku jsem už dlouho nebyl). Pak jsem pochopil, že jde o velkou fotku (Muzeum se restauruje). Chápu, že ta osoba (Semelová, ne Havel)¨na sebe potřebuje nějak upozornit, dělá to delší dobu při různých příležitostech dosti úporně, nepřipadá mi to moc perspektivní. Místo, na němž jsme byli v naší politice zvyklí vídat komunisty (a zároveň i místo ODS, to je pozoruhodné), již definitivně zasedlo ANO . Nechápu však, v čem je portrét Václava Havla relevantní záležitost. Připadá mi stejně kontroverzní jako socha Josefa Jungmanna na stejnojmenném náměstí. Není to dnes, jak říkával sám fotografovaný, „nic proti ničemu“.

Velmi mne zaujala první stránka páteční Babišovy Mladé fronty Dnes. Témata jsou: Zdravotník s HIV pracoval v Motole, Český karambol na indickém nebi (srážka dvou českých akrobatických letadel při jakési přehlídce; nehoda měla podobně šťastný konec jako kdysi píseň Ivana Mládka „Železniční vlečka porazila křečka“) a „Operátoři svévolně lidem zdražují volání“. Pokoušel jsem se do toho začíst, nešlo to, je to ze své povahy naprosto nezajímavé: vykastrovaný bulvár.

Podle toho, co píše v Babišově MfD Luboš Palata, prohlásil ukrajinský prezident Porošenko: „Rusko jako agresor se nemůže a nesmí zúčastnit ... mírové mise“ (v okupované části východní Ukrajiny). Pokud tomu dobře rozumím, je to všeobecně považováno za „nerealistické“. Já zase nepamatuju doby, kdy by se Porošenkovo stanovisko naopak nepovažovalo za samozřejmé. Ruský velvyslanec při OSN Čurkin prohlásil, že „Rusko má z hlediska mezinárodního práva důvod k tomu, aby v případě potřeby poslalo na Ukrajinu mírové síly.“ Za prvé, už se stalo, a za druhé, je to obludná drzost.

)V Právu jsem si přečetl, že vláda navrhuje zrušit úplný zákaz tzv. podprahové reklamy. Podprahová reklama je, jak jsem pochopil, záludná technika, která způsobuje, že divák (v kině či v televizi) dostane najednou strašnou chuť např. na brambůrky s malinovkou. Nedovedu si představit jiný způsob, který my mne donutil konzumovat tak děsivou kombinaci něčeho, co je odporné už samo o sobě, než mučení.

Pondělí 23. února: CVVM přišlo s průzkumem ohledně sympatií české veřejnosti k některým zemím. Nevím, jakou relevanci mají výsledky, zajímavé jsou dvě věci: za prvé, ze zemí s nimiž „Češi“, jak se teď u nás říká, nemají žádné velké problémy, si pohoršily zejména Polsko a podobně (erelativně) špatně je na tom i Litva. Propad Polska začal někdy po roce 2001, zřejmě v důsledku mohutně medializovaných problémů s polskými potravinami. Moc by mne ale zajímalo, zda se tu neobráží i poměrně důsledný polský postoj k ruským imperiálním ambicím. Naproti tomu výrazně negativní postoj k Rusku má jen 43% Čechů, kdežto 55% lidí s Rusy buď sympatizuje nebo jsou jim fuk (CVVM uvádí bodové hodnocení 1-5). Podobně jako Rusko je na tom Izrael, a to si na mou duši nedovedu vysvětlit ničím jiným než českým latentním antisemitismem (známá forma „já nejsem žádný antisemita, ale...“). Rozdíl mezi Ukrajinou a Ruskem je kosmetický (sympatie 21-22%). To, na čem se ale „Češi“ v drtivé většině shodnou, jsou antipatie k Íránu, tj. k zemi, která pro nás fakticky vůbec nic neznamená (69% antipatií). Je to typický čert na zdi. (Země, k nimž měli „Češi“ vyjádřit svůj vztah, vybrali autoři průzkumu předem). Celkový dojem: nezájem a lehká dezorientace. V případě Ruska hrají zřejmě sebezáchovně pozitivní roli plné kalhoty.

Prezident Zeman ostře vystoupil proti tomu, aby čeští velvyslanci měli věkovou hranici pro výkon funkce 70 let. Ohnivě se přitom zastal české velvyslankyně v Sýrii Evě Filipi. Zákon se jen tak mimochodem dotýká i paní Livie Klausové, kterou Zeman protlačil na místo velvyslankyně na poslední chvíli a vykopl jiného kandidáta - ten už měl v podstatě zařízenou akreditaci a Klaus ho tam při své poslední návštěvě v prezidentské funkci taky neformálně představil. Zemanova nespokojenost se ovšem samozřejmě vůbec, ani trochu netýká toho, že by paní Klausová musela jít od válu. Paní Klausová má ostatně několik významných kvalifikačních předpokladů. Především perfektně ovládá jazyk země, v níž působí.

Podle jiného průzkumu CVVM má nynější vláda důvěru 49% lidí. To je pozoruhodné. Moje důvěra k této vládě je přesně 0%. Je zjevné, že v téhle zemi nemám co pohledávat. Tuším to už od svého útlého dětství.

V Právu jásají: Výbor pro EU britské Sněmovny lordů ostře kritizoval postup EU a Británie v ukrajinské krizi. Zpráva sice vyznívá trochu ostřeji než podobná zpráva v Babišově MfD (kde nevypadá tak, jako by na ní spolupracoval ITAR-TASS, nově TASS), ale stejně: neřekl bych, že je to ta největší rána, která mohla stihnout západní imperialisty.

Hnutí ANO si najmenuje vlastní stínové ministry k agendám, které mají (prozatím) v držení její koaliční partneři. Připadá mi to velmi originální: nynější koaliční smlouva je zřejmě něco jako pakt Molotov-Ribbentrop (nemyslím samozřejmě obsahem, ale spolehlivostí partnerů). Víkendový sněm ANO navíc ještě skonzoliduje řady stranického vedení, lze očekávat upozadění „chovných“ tváří hnutí (hulvát by řekl „kašparů“; nejsou už zapotřebí, volby už byly, přichází doba „manažerů“ – jak by zase řekl úzkostlivě slušný člověk). Pan Babiš poskytl rozhovor své Mladé frontě Dnes. Prohlásil mj.: „Náš program je podle mne jednoduchý: nelžu, nekradu a pracuju pro lidi.“ Má za sebou taky výsledky: „Zabránili jsme vzniku levicové vlády podporované komunisty, která chtěla zvýšit daně“ (tak vida, hodlá teď zaujmout místo „pravice“; zdůvodnění je podobně věrohodné, jako když prezident Zeman tvrdil, že jmenováním Rusnokovy vlády uspíšil předčasné volby). Podstatná část je ta o zahraniční politice, k otázce Ruska a Ukrajiny řekl: „Situace s Ruskem a Ukrajinou je velmi nešťastná. Evropská unie na Ukrajině zaspala. Přijít s tím, že Ukrajina má být součástí Evropské unie, bylo nedomyšlené. Ukrajina tam ekonomicky určitě nepatří. Je škoda, že se to tak vyvinulo. Ještě před pár lety se Rusko a Evropa tvářily, jak budou spolupracovat. Oni mají suroviny, my máme v Evropě technologie. Sankce Rusko poškozují. V samotném ukrajinském konfliktu nic nepřinesly, jen oslabení ekonomiky Ruska a oslabení ekonomiky Evropy. Z pragmatického hlediska je to pro nás problém. „ Z otázky na Putina se ovšem vykroutil: „To fakt neřeším. Věnuji se zahraniční politice jen v rámci Evropské unie. Beru to pragmaticky. Potřebujeme mít pozici v EU, dobré vztahy, musíme být proevropští, musíme být při tom, když se tvoří zákony. Když tam vymyslí nějakou nesmyslnou regulaci, musíme na to reagovat. Ohledně Ruska – jsme součástí EU, jsme v NATO. Na vládě jsme si odsouhlasili nějakou strategii a já nevidím potřebu se k tomu stále nějak vyjadřovat.“ Celkový dojem: důvěryhodnost = 0.

Úterý 24. února: ODS nastoupila v rámci úsporných opatření cestu radikálního ožebračení svých členů, zejména těch s vyššími příjmy. Řeč je o reformě vybírání členských příspěvků. Opatření narazilo na tvrdý odpor těch, co jsou zvyklí se za své bohatství nestydět, protestuje však i stranický maskot senátor Kubera. Tato cesta likvidace stranického dluhu tedy taky nikam nevede. Zbývá tedy poslední možnost, totiž zázrak. První místopředseda Zahradil se bude muset den co den intenzivně modlit, pokud možno na nějakém nehostinném kameni v pustině. Pokud to vydrží v jednom tahu sedm let, Bůh mu odpustí jeho pitomé ateistické řeči a stranická kasa se opět naplní jako v době báťušky Klause.

Alexandr Mitrofanov konstatuje, že „pravice“ je u nás na dně, a je vidět, že mu to dělá opravdu dobře, i když trochu trošičku divné mu to asi taky připadá. Výhoda, že zrádná pravice byla pořádně skřípnuta, je totiž vyvážena nevýhodou, že u nás neexistuje žádná opozice. Máme tu silnou sociální demokracii (ta je samozřejmě všechno možné, jen ne pravice) a ještě silnější ANO, které je zároveň levice i pravice. Koncept ANO se soudě podle preferencí projevuje jako životaschopnější. Obě velestrany jsou v koalici, i když čas od času to tak nevypadá. Protože považovat KSČM a Úsvit za opozici je poněkud směšné, zbývá TOP09 a ODS, ale ty jsou i dohromady velmi slabé a stále slabší. Jsou ve stejném stavu jako byla v Rusku demokratická parlamentní opozice, dokud ještě existovala: tj. ve stádiu vaporizace (vypařování). Rusky řečeno „dvě jábloka“. Pozoruhodné je, že jsou přitom, jak se zdá, v opozici nejen k vládě, ale i k sobě navzájem.

V ruském velekoutě Práva vyšel další ohavný blábol Václava Žáka. Cituje (kriticky) jakéhosi amerického učence, podle něhož „Američané chápou, že žijeme v hobbesovském světě boje každého s každým, v němž obranu a šíření liberálního řádu garantuje vojenská síla a ochota ji použít“. To je sice hystericky přehnané obvinění, ale na americké politice – jak na té levicové, tak na té pravicové, na Bushovi i na Obamovi – je něco pro mne nepochopitelně nepřiměřeného, čehož lidé jako Žák, Drulák, Uhl ad., užiteční pomocníci Vladimíra Putina, zneužívají. Dalo by ze to nazvat „Pravda a Láska v globálu“. Je to na delší povídání, vrátím se k tomu v článku. Považuji zároveň za nutné upozornit, že při vší problematičnosti americké politiky je, jak je vidět na případu Ukrajiny, ještě pořád daleko přiměřenější a slušnější než to bahno, které předvádějí Merkelová s Hollandem. Obamovi dělá potíž prodávat za duté mírové verbální kanonády Ukrajinu Putinovi.

V Babišově MfD věnují pozornost“stalinistům“, jakési neostalinistické pidistaně a Martě Semelové. Jde o naprosto marginální uskupení a osobu, připravené soužit Rusku do roztrhání těla, to ostatně bylo smyslem KSČ od jejího založení v roce 1921. Dnes už to tolik nefrčí, pro Putina jsou vhodnější a přijatelnější pomahači jako Zeman a „zemanovské“ křídlo v ČSSD, a taky Andrej Babiš, který zatím opatrně číhá v ústraní, ale v rozhovoru pro MfD už přece jen trošku ukázal zoubky. Není náhodou smyslem psaní o tak okrajových politických zjevech odvést pozornost od velkých predátorů, kteří si, podobně jako vlk v pohádce o kůzlátkách, namoučili tlapy do běla a vykloktali žloutky, aby měli hlásky jako konipásek a vypadali, že jsou „přísně neutrální“? Je nepravděpodobné, že by kůzlátka znovu otevřela paní Semelové. Vědí, že když někdo vypadá jako vlk, vyje jako vlk, cvaká zuby jako vlk, tak je to prostě vlk a basta. Ale těmhle, Zemanovi a Babišovi? Proč ne, kůzlátka jsou od přirozenosti pitomá.

Kardinál Duka přirovnal faráře Toufara, zavražděného komunisty v padesátých letech, k Janu Palachovi. To je naprosto nepřiměřené a nesmyslné srovnání. Farář Toufar se stal obětí nastražené léčky komunistické policie (našel jsem v českých novinách dokonce autory, kteří věří, že ten kývající se křížek byl opravdu zázrak, je zajímavé, kam až vede hysterie, zázraky se jistě i dnes dějí, ale jsou daleko míň spektakulární), to, co udělal Palach, byl politický čin. Jsou to dvě různé věci. Tím nechci Josefa Toufara nijak snižovat, jen je třeba ty věci přesně pojmenovat.

Mám zcela zásadní pochybnosti o celonárodní kampani za vyrvání dětí paní Michalákové z norských vlčích pracek. Připadá mi to nedůstojné, nevěcné, fanatické, připomíná to zároveň boj za pravost Rukopisů a hilsneriádu. Pěkně to dokumentuje rozhovor s hokejovým brankářem Dominikem Haškem, který se rozhodl spojit s případem svou image. Říká tam mj., že Norové by „nám“ měli děti vrátit (to „nám“ mu nabídla dáma, která rozhovor pořizovala), protože „jsou to české děti a česká maminka“. Hezké. Jako v hokeji.

V Babišových Lidových novinách představují poněkud předčasně budoucí kandidáty na prezidenta (žádný není tentokrát, jako tomu bylo minule, zmalovaný). Zároveň Babišovým novinám poskytl rozhovor jeden z nich, europoslanec Jiří Pospíšil. Závěrem prohlásil: „Jediným viditelným lídrem této části spektra je dnes Miroslav Kalousek. Někomu je to sympatické, někomu to může vadit, ale je to tak.“ Opravdu, Kalousek je dnes jediný opoziční politik.

Středa 25. února: V Právu se vyjadřují tři politologové, Tomáš Lebeda, Jan Bureš a Milan Znoj, k chystanému sobotnímu sněmu Babišova hnutí ANO. Pan Lebeda se dopracoval k závěru, „že je hnutí řízeno jinak, než je to obvyklé u jiných stran“. Výsledkem bádání Jana Bureše je zjištění, že „Babišovo slovo je v hnutí velmi silné a nikdo nemá v ANO takové postavení, aby s ním mohl jít do konfliktu“. A zkoumání Milana Znoje vyvrcholilo v úsudek, že pan Babiš „určitě kolem sebe bude chtít vedení, které mu bude loajální a bude se na ně moci spolehnut“. Myslím, že čtenáře by zajímalo, jakým způsobem specialisté dospívají k takovým překvapivým vědeckým axiomům. Podílejí se na jejich formulaci celé týmy spolupracovníků a podřízených? Používají přitom vědci nějakých speciálních přístrojů a pomůcek? Myslím, že nahlédnutí do zákulisí jejich bádání, jakýsi den otevřených dveří, by mohlo být pro prostého člověka stejně podnětné jako návštěva astronomické observatoře.

Zákon o státní službě je nepochybně pozoruhodný výkon. Těm, kteří se této řeholi napříště oddají, je uložen řád tak přísný, že předčí i ty nejrigidnější katolické kláštery. „Představený“ (není prý úplně jasné, co to vlastně znamená, vyjasní se to zjevně až během aplikace normy) nebude smět být ani členem výboru místní organizace nějaké strany nebo hnutí, ani delegátem celostátního sjezdu nebo regionální konference, protože tak by se podílel na politické vůli. Bude muset být taky panic? „Státní správa nemá svou vlastní vůli, realizuje vůli státu bez ohledu na to, kdo je v dané chvíli u moci“ (toto pravidlo bylo u nás mnohými ve státní správě úzkostlivě dodržováno od první republiky přes druhou republiku, protektorát Böhmen und Mähren, benešovskou „humanitní demokracii, Československo „lidově demokratické“ i „socialistické“, Staré pořádky, kdy vládli politici, co nemakali a kradli, až po nynější babišovsko-zemanovské Nové pořádky. Bojím se, že ke kultivaci státního aparátu to nijak výrazně neprospělo, spíše naopak. Oddělení státní moci od politických stran by se taky nejlíp dosáhlo tak, že se politické strany zakážou, a to úplně všechny (i když by tu byla jedna jako za totáče, byla by to pořád ještě polovičatost).

V Babišových Lidových novinách, a ty by přece měly mít spolehlivé informace, naznačují, že stínovou ministryní zahraničí Babišova hnutí by se mohla stát místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová, kterou kdysi Miroslav Kalousek navrhoval vzhledem ke způsobu, jakým řídila Sněmovnu, pověřit funkcí čestné místopředsedkyně. Stínový ministr je něco podobného jako čestný místopředseda. Paní Jermanová má pro ni všechny předpoklady: z titulu své funkce neustále mluví s velvyslanci, a mluví anglicky, německy a rusky (pro jistotu by bylo dobré ještě zjistit, zda jí přitom velvyslanci rozumějí).Orientovat se v zahraniční politice jí podle slov pana Babiše pomáhá lídr eurokandidátky ANO Pavel Telička (jak vypadá eurodiplomatická Kamasútra pana Teličky, se lze taky jenom dohadovat). nicméně Babišova říše stínů má, jak se zdá, svou Persefonu.

Ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl poskytl Lidovým novinám rozhovor na téma „Náboženství není základem civilizace“. Je to zcela patafyzická úvaha. Smyslu titulku má být zjevně, že ať si nikdo nemyslí, že by náboženství bylo zase až rak důležité. Nevím, co je to náboženství an sich, mám dojem, že nic takového neexistuje, ale protože cítím za úvahami pana Kratochvíla známou tezi „náboženství je opium lidu, probouzí se ve mně pudy příslušníka vyznavačské církve a prohlašuji, že k jednomu náboženství se hlásím. Mám dojem, že kdybych to v této situaci zamlčel, Hospodin by mi to neodpustil. Taky by mi to nebylo nic platné, protože už v létě 1989 napsali v instituci, která bylo svým způsobem a v jistém smyslu předchůdkyní Ústavu mezinárodních vztahů (tehdy s to jmenovalo Ideologická komise ÚV KSČ), o programu nezávislé iniciativy, v níž jsem se tehdy angažoval : „Ze světonázorového hlediska se jedná o koncepci spjatou s idealismem, konkrétně objektivním náboženským idealismem.“ Od té doby jsem vlastně profláklý. Pokud jde o „civilizace“, nevím, co mají s náboženstvím společného, připadají mi jako záležitost ryze folklorní (např. civilizace peruánských Inků). Pozoruhodná je taky, jak pan Kratochvíl používá slov „církve“ a „církev“. „Církev“ je něco ještě horšího, než „církve“, protože to je synonymum pro tu nejhorší ze všech církví, katolickou, zatímco k „církvím“ patří i ty protestantské, které jsou přijatelnější, protože taky výrazně slabší a mají své pokrokové tradice (viz např. laureát Leninovy ceny míru Josef Lukl Hromádka) a vyznavači vědeckého světového názoru jako pan Kratochvíl vědí, že to s nimi proto budou mít lehčí. Nevím také, proč si pan Kratochvíl myslí, že osvícenství a liberalismus nemají s křesťanstvím nic společného. A nerozumím taky tomu, co znamená absolutní nezávislost člověka, člověk je ze své podstaty vždycky strašlivě závislý na svých bližních, bez nich by nepřežil, jen potřebuje trochu a občas být závislý ještě taky na někom dalším. Ale hlavně vlastně nevím, proč bych měl zrovna panu Kratochvílovi rozumět, není to k ničemu užitečné.

Pan Petráček píše v úterý rovněž v Babišových Lidových novinách o tom, že prezident Zeman provedl na schůzce našich nejvyšších papalášů o zahraniční politice „jakýsi koperníkovský obrat“ a řekl, že selže-li příměří v Minsku, nebude mít námitky proti zpřísnění protiruských sankcí. Pan prezident je mistr koperníkovských obratů, bez koperníkovských obratů tohoto typu se neobejde žádný cirkus, ani ten úplně druhořadý. Důležité je, aby jich bylo hodně, aby to byly koperníkovské obraty dopředu i dozadu, vždy podle situace. Pan prezident kdysi tvrdil, že pokud se prokáže přítomnost ruských jednotek na Krymu, měla by tam vtrhnout pluky NATO. A tak teď tvrdí, že selže-li příměří z Minska (co to znamená? jak se to pozná?) měly by se zpřísnit sankce. Obojímu tvrzení jde třeba připisovat přiměřený význam: to znamená žádný.

Čtvrtek 25. února: Teprve teď, když jsem napsal datum, jsem si všiml, že máme výročí tzv. vítězného února. Máme dnes spoustu malérů, vnitropolitických i zahraničněpolitických, vesměs hrozivých, a tohle dávné výročí se v nich spolehlivě utopí. Pozoruhodné je snad jen to, že kňučení a skučení, jaké se každoročně ozývá – a za chvilku chvililinku zase ozve - např. 15. března, se 25. února nerozléhá, ačkoli událost je to vlastně srovnatelná, jen to nebylo tolik vidět (uniformy, včetně těch „milicionářských“, byly domácí). Ostatně, milicionářské „uniformy“: předchozí puče a převraty upřednostňovaly buď ty vojenské, nebo aspoň jejich nějakou nápodobu. Zde poprvé !Lidové milice) byl učiněn pokus vytvořit uniformu nikoli vojenskou, nýbrž buranskou. Do ulic nastoupily desetitisíce ozbrojených Škrholů.

V Právu přinesli rozhovor s předsedkyní pražské organizace ANO (as víc než horkou kandidátkou na místopředsedkyni ANO) Radmilou Kleslovou. Paní Kleslová usiluje politicky, programově se profilovat. O svém hnutí praví: Řekla bych, že by to mělo být hnutí zdravého rozumu. Mně se totiž nelíbí dělení na pravici a levici, protože pak pravicové vlády zvyšují daně a levicové zase dělají ne úplně levicové kroky. Myslím si, že toto rozdělení je v 21. století trochu přežité.“ Jistě, pravicové strany jsou pro pravičáky, levicové strany jsou pro levičáky, ANO je pro všechny. Zatím se to osvědčuje. A dále: „Komunikuji s lidmi, kteří jsou normální, mají tah na branku, usilují o to, aby se jim něco podařilo. Proto říkám, abychom byli hnutí zdravého rozumu, aby se tu lidem žilo dobře.“ A konečně: „Podle mého názoru je vláda úspěšná a nejúspěšnější je ministr financí.“ Pokoušel jsem se to nějak okomentovat, ale jednak to nejde a jednak je to zbytečné.

Prezident Zeman slíbil ústy svého mluvčího, že tentokrát bude hodný a jmenuje dr. Pelikána nástupcem dr. Válkové „zřejmě“ v druhém březnovém týdnu. Není zásadních důvodů, proč by s ním neměl být spokojený, jednak pan Pelikán je údajně „vyznavač buddhismu“ (viz středeční Babišovy LN), a prezident, jak známo, tolerantní ateista, a pak, pozici dr. Válkové už opravdu nelze držet.

Nechápu, proč v médiích věnují tolik pozornosti rozpadu Okamurova Úsvitu. Ten projekt je dávno mrtvý, Babišovo ANO ho takříkajíc zalehlo. To, co tu teď probíhá, je jen odstraňování mrtvoly. Podle Stanislava Balíka (dnešní Babišova MfD) Úsvit ovládli politici druhého a třetího řádu, politik prvního řádu je tam jen jeden, totiž Tomio Okamura. Tvrdit že Tomio Okamura je politik prvního řádu, je opravdu odvážné, možná by se něco spravilo tím, kdybychom za slovo „politik“ dosadili jiné substantivum.

Jak jsem se dozvěděl z Práva, „proruští separatisté“ včera oznámili, že v souladu s minskými dohodami stahují z fronty těžké zbraně, ale zároveň obsadili další dvě vesnice u přístavu Mariupol, který je zjevně jejich dalším cílem v rámci dojednaného příměří. Zároveň proběhla další schůzka „normandské čtyřky“ (což jsou, pokud tomu dobře rozumím, ministři zahraničí Ruska, Německa, Francie a Ukrajiny). Výsledky si pochvaluje zejména ministr Lavrov, podle něhož jde hlavně o to, „konsolidovat příměří“. Další etapou konsolidace bude mírové obsazení Mariupolu. Konsolidovat budou výše zmínění „separatisté“, dohlížet budou pozorovatelé OBSE, které tam pro jistotu ani nepustí. Brutální vojenská anexe by snad byla přece jen o něco lepší (rozuměj přehlednější) než takováhle šaškárna. Jinak je to zajímavé: všichni účastníci kuhhandlu dobře vědí, o co jde, ale všichni se na něm podílejí (Ukrajinci jen proto, že jim bohužel nic jiného nezbývá).

Ukrajina bude prý nakupovat zbraně od Spojených arabských emirátů. Spojené arabské emiráty ovšem žádné zbraně navyrábějí, nýbrž fungují jen jako překupník. Hodlají Západní státy Ukrajinu vyzbrojovat takhle nepřímo, jako malí kluci? Co jiného tím Putinovi dávají najevo, než že se ho bojí?

Petr Zídek v Babišových Lidových novinách opět hájí Ferdinanda Peroutku před prezidentem Zemanem. Uvádí celý citát z Peroutkova článku s 26. dubna 1939, který Zeman údajně zkrátil, a tím deformoval : „Jestliže, jak z každé stránky spisu Mein Kampf lze zjistiti, jeho autor se pokládá zejména za kvintesenci německého způsobu myšlení a cítění, jestliže jest pravda, že Vůdce a německý národ jedno jsou, jaký poměr mohou si k němu vytvořiti členové oněch menšin neněmeckých národů, jichž se stal v poslední době ochráncem, protektorem nebo něčím podobným? Jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže býti ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže býti postaven do Slavína; kdyby se někdo o to nějak pokoušel, hrozná neupřímnost tohoto pokusu by se naprosto zajisté zprotivila Čechům i Němcům.“ Podle Zídka to nebylo žádné „uklouznutí“, jak tvrdí Zeman, nýbrž „doklad odvahy hraničící s drzostí“. Přitom tvrzení, že Hitler patří do Walhally jako veliká postava německých dějin, ale „nemůže býti zařazen do národních dějin národů jiných“, mi připadá podivné, Hitler patří i do německých dějin i do našich dějin, a to jako jeden z největších gaunerů, které kdy zeměkoule nosila, a proto, že tím neblaze ovlivnil dějiny naše i německé. To Peroutka pochopitelně tehdy napsat nemohl, a nevyčítám mu, že to nenapsal. Na tom, co napsal místo toho, mne zaráží jakási tolerance: dobrá, ať si ho tedy Němci ctí, my ale nebudeme. Musím v této souvislosti upozornit na velmi pěknou formulaci Ludwiga Wittgensteina: „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen.“ Wittgensgtein to nemyslil zrovna konkrétně na takovouto situaci, ale platí to taky pro ni. Nedodržet ji má vlastně jen jednu nevýhodu, totiž že si pak mohou člověka brát do svých nevymáchaných úst různí demagogové, kteří dělají stokrát horší věci než on. Nikoho jsem nejmenoval.

Stanislav Balík napsal v článku, který se shodou okolností objevil v Babišových Lidových novinách zrovna nad Zídkovou obhajobou Proutky: „Na druhou stranu ale velký, rychlý a už téměř dva roky trvající úspěch Andreje Babiše a jeho uskupení nevysvětlíme nákupem velkého a vlivného novinového vydavatelství a náborem společenských elit. Nejlépe a nejvěrohodněji se mu podařilo tematizovat a následně reprezentovat reálně pociťovaný společenský problém – až zoufalou neefektivitu politického systému a fenomén korupce.“ Chybí mi tam jedno jediné maličké slůvko, „jen“: „nevysvětlíme jen nákupem velkého a vlivného novinového vydavatelství“. Zároveň by se nemělo mlčky přecházet, že takový nákup je, jak se říká, daleko za hranou, a zvlášť podezřele takové opomenutí vypadá, když člověk svůj text publikuje právě v jednom ze dvou hlavních listů toho dotyčného velkého vydavatelství. Je mi líto, ale je to velmi zřetelný případ „peroutkovství“, které není na místě. „Wovon man nicht sprechen kann...“ Zdůrazňuji, že problém třeba Ferdinanda Peroutky vůbec nebyl v tom, že by sympatizoval s Hitlerem a s nacismem. Jen podléhal iluzi, že se dá něco kloudného říci v situaci, kdy to ve skutečnosti nešlo. Dnešní političtí komentátoři z babišovin podléhají právě téhle iluzi.

Pátek 27. února: Finančně-analytický útvar ministerstva financí je něco věcně vlastně na úrovni BIS (finanční zpravodajská služba, která sice nemá vlastní agenty v ulicích, ale může např. bez vědomí majitelů účtů nahlížet do jejich kont, sledovat podezřelé platby a iniciovat jejich zmrazení). Pan Babiš má tak dnes možnost pořádně prohánět své obchodní (a taky politické) konkurenty. Opozice teď mj. žádá, aby šéfa FAÚ napříště nejmenovat ministr financí, ale vláda a aby se musel zpovídat parlamentním orgánům. Dnešní úprava je jistě skandální. Připadá mi jen zvláštní, že útvar vznikl v této podobě v roce 1996 a teprve dnes to někomu vadí.

O článku Stanislava Balíka v Babišových LN jsem tu psal už včera. Balíkova kritika Babišova ANO mi připomněla trochu slalom, sice pochopitelný z toho, že pan Balík kritizoval pana Babiše v novinách pana Babiše, jenže není přece nutné kritizovat pana Babiše zrovna v novinách pana Babiše, na internetu je místa dost, i když si to tam někdy třeba tolik lidí nepřečte. Nicméně pan Balík si ani slalomem moc nepomohl, hned další den se do něj majitel bez okolků pustil a tituluje ho „nezávislý komentátor a zastupitel severomoravské obce Budov v barvách ODS“. Věc se diskutovala už před dvěma lety v souvislosti s jakýmsi pořadem v ČT, pan Balík není členem ODS, kandidoval za ni jako nezávislý a na komunální úrovni. Taky to není žádný věcný protiargument proti tomu, co pan Balík ve svém textu uvedl, i zastupitel za ODS může mít někdy pravdu. Nicméně co naplat, pozice pana Balíka je slabá. Zároveň je ovšem hned zapotřebí dodat, že manýry pana Babiše jsou nechutné. Majitel se nemá starat o to, aby ho listy, které vlastní, nekritizovaly, ale nanejvýš tak o to, aby se mu obchodně rentovaly.

Sobota 28. února: Ministerstvo spravedlnosti rozeslalo předsedům krajských, vrchních a nejvyšších soudů a státních zastupitelství konečnou verzi dohody mezi vládou a „zástupci justice“ o doplacení mezd soudců a státních zástupců. Soudci a zástupci by měli dohodu podepsat, ti, co ji podepíší, dostanou doplatek, ostatní se o něj – teď nevím, zda mám napsat „budou moci“ nebo „budou muset“ soudit. V dohodě není zmínka o tom, že soudci ustoupili ze svých požadavků pro dobro společnosti a ušetří tak čtyři miliardy z rozpočtu (soudcovský požadavek zmínit to byl poněkud legrační a upřímně řečeno nehorázný, proč by tam taková věc měla být? Znamená to přistupovat na výměnu názorů v rovině politické demagogie). Ale ani to, co se tu zavedlo jako precedens, jakýsi improvizovaný zájmový orgán „justice“, do níž tak byla vlastně via facti zařazena i státní zastupitelství, ač podle ústavy do ní nepatří, se soudní moci může do budoucna vymstít. Nezávislost justice má smysl především jako nezávislost každého jednotlivého soudce při výkonu spravedlnosti, do něhož se kromě vymezených případů a situací nesmějí plést ani jeho kolegové. Tady vznikl jakýsi náběh na politický orgán. Být soudcem, měl bych z toho hrůzu.

Ministr Stropnický zaregistroval, že dohoda Minsk 2 „přece jen nenaplňuje ta očekávání, která do ní byla vložena“ (zatím umožnila ruským „separatistům“ bez problémů dobýt strategicky i prestižně krajně důležité Debalceve, ofenzíva ve stejně významné oblasti Mariupolu je na spadnutí). „posílili jsme také svou kancelář v Kyjevě o špičkového logistu“ a v „budoucnu se může jednat právě o posílení tohoto segmentu“ (takže ještě jeden logista?) Česká politika v této věci opravdu nijak nevybočuje z unijního rámce.

„Protikorupční organizace“ Transparency International zjistila, že třetina z cca čtyřiceti ministerských a vládních zmocněnců prý v uplynulých pěti letech neměla uzavřenou standardní pracovní smlouvu. Jedenáct z nich bylo předtím politicky aktivních, dalších osm zastávalo dřív funkce poslanců, senátorů nebo regionálních politiků. To se nesmí? A proč? Článek v Právu mluví v té souvislosti o tom, že „funkce zmocněnců byly pokládány za politické trafiky pro neúspěšné politiky“. Jak se pozná neúspěšný politik? Že najednou dělá zmocněnce? A je každý politik, který už není politikem, neúspěšný? Nesmí nikdo s politikou přestat? Proč?

Lukáš Jelínek se pozastavuje nad tím, že „mizející pravice“ zneužila výročí „Vítězného února“ k tomu, že opakuje „hloupé historické paralely“. Takový způsob psaní v souvislosti s výročím „Vítězného února“ patří ke každé normalizaci. Pan Jelínek dále píše, že zrádná pravice připodobňuje Babiše k oligarchovi (a dokonce připouští, že to „má logiku“). Připodobňování pan Babiše k oligarchovi logiku nemá, protože pan Babiš oligarcha je. Zrádná pravice prý přitom nezkoumá, kolika oligarchům nechala kdysi vyrůst sama. Ve skutečnosti takový po všech stránkách vydařený oligarcha, jako je pan Babiš, čistokrevný, nefalšovaný oligarcha celostátního formátu, tu za vlády zrádné pravice nebyl. To je teprve výdobytek Velké protikorupční revoluce, která u nás proběhla pod vedením ČSSD, upřímně řečeno její hlavní hmatatelný výdobytek. Takže na 25. února máme co oslavovat. Že by to ale sociálním demokratům moc prospěko se mi dvaskrát nezdá.

V Mladé frontě dnes se vyjádřil k vražednému útoku v Uherském Brodu (nepsal jsem o něm, nic mne v té souvislosti nenapadá kromě toho, že je to vhodná příležitost k populistickým exhibicím nejrůznějšího druhu) hlavní komentátor listu Andrej Babiš. Jak by ne, ANO má před sjezdem.

Úkolem sjezdu ANO bude, jak píší v Babišových Lidových novinách, „také prezentace strategické vize, která se připravuje v úzkém kruhu několika členů hnutí a lidí ze stranického think-tanku Institut pro politiku a společnost. Jeho ambicí je ideově ukotvit hnutí na politické mapě Česka a předestřít cíl, kam zemi směřovat.

„Často se nám vyčítá, že nemáme politickou filozofii. My ji máme, jen ne na papíře. ANO není levicová strana. Máme blízko k liberálům. Nevěříme ale v mýtus o tom, že vše vyřeší volná ruka trhu, ani ve všespásnou solidaritu. Stát je tu od toho, aby dával poraženým šanci, a ne nekonečné dávky...““ Prohlásil to poslanec za Liberecký kraj Martin Komárek. Heslo strany by tedy mohlo být „S námi nenarazíte“ (jakási obdoba někdejšího hesla Národních socialistů z roku 1946 „S námi nezabloudíte“, ale na to se dnes pamatují už jen nemnozí). Martin Komárek ostatně přispěl v Babišovinách rovněž do rubriky „Diskuse“. Vzpomíná, že ANO vzniklo kdysi jako „vysmívaný spolek nespokojených nadšenců“ (nespokojených nadšenců, za nimiž stály Babišovy miliardy, je třeba doplnit) a „bylo při všem svém amatérismu a improvizacích jedinou skutečnou reformní silou v zemi. Jedinou stranou, která rozuměla tomu, co chtějí lidé, a měla vůli to uskutečnit. Tradiční strany v tom zcela selhaly. Teď se ANO kouká do zrcadla osudu. Buď si přizná krev, pot a slzy, které ho čekají na reformní cestě a zůstane samo sebou. Nebo se vydá pohodlnější cestou a stane se klasickou českou politickou stranou.“ Netradiční reformní síla v zemi, která rozumí tomu, co chtějí lidé. Vzpomínám si, že kdysi, před volbami v roce 1990, poskytla kandidátům z Demokratické iniciativy v rámci „know-how“ předvolební školení jedna nejmenovaná západní strana. Její expert, který k nám byl vyslán, vytrvale upozorňoval, že při každé volební agitaci je třeba vycházet z toho, že volič je úplné hovado (neříkal to sice doslova, ale bylo to zcela jednoznačné). Pan Komárek tenkrát na tom školení nebyl, neměl s námi ostatně vůbec nic společného. Chtěl bych v té souvislosti ještě zmínit jednu povzbudivou věc: strana, k níž náležel zmíněný expert, nikdy moc velkou díru do světa neudělala. A pak jednu nepovzbudivou: na rozdíl od Babišova ANO.