Co týden dal

Sobota 1. října: Ministr spravedlnosti Pospíšil byl vyřazen z vědecké rady právnické fakulty Západočeské univerzity. Ministr v době nejhlubší krize fakulty převzal na přechodnou dobu funkci děkana (stalo se tak v době, kdy nebyl ministrem spravedlnosti). Samozřejmě si o složení vědecké rady rozhoduje sama univerzita, v tomto případě by snad bylo bývalo slušné aspoň uvést, jaké důvody ji k tomu kroku vedly, a taky to dotyčnému oznámit. Už vzhledem k tomu, za jakých okolností pan Pospíšil děkanskou funkci přijal. Já jsem se kdysi stal členem vědecké rady FSV UK patrně omylem, záhy mne vykopali (byl jsem tomu rád, schůze rady byly obludně otravné), ale předem mi to oznámili. A když se podobný postup zachovává u obyčejného čičmundy, měl být v případě pana Pospíšila zachován tuplem. Asi to není povinné, ale všechny věci, které jsou slušné, nejsou zároveň povinné, jinak by slušnost přestala být slušností.

Profesor Halík se vyjádřil kriticky k projevu Václava Klause na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Že prof. Halík nemá Klause rád, je zjevné, to ještě neznamená, že by v tom či onom nemohl mít pravdu: a pokud tvrdí, že Klaus lámal katolickou církev, aby podpořila jeho politický projekt nacionálního konzervatismu, pravdu má. (O zneuctění svátku bych ovšem nemluvil; organizátoři nemohli netušit, že Klaus bude mít politický projev, a zároveň věděli, že nemohou Klause pozvat a zároveň mu mluvit do toho, co bude říkat). Pozoruhodné jsou ohlasy z Hradu a podhradí: Vicekancléř Hájek prohlašuje, že jeho jako hluboce věřícího katolického laika hluboce urážejí některé Halíkovy teologické závěry, s nimiž se církev ani v Čechách rozhodně neztotožňuje“. Situace, kdy se člověk místo věcné debaty uráží, je typická pro totalitně organizované debatní fórum. A nevím, nakolik je pan Hájek autentickým mluvčím katolické církve, že by rozhodoval o tom, as čím se rozhodně neztotožňuje. Milan Knížák mluví o tom, že Halík považuje Klause za nepřítele a odmítá na něm najít cokoli pozitivního, vyhlašuje proti němu křižácké tažení a tím se odsouvá do středověku, prohlubuje propast mezi katolickou církví a zbytkem společnosti a představuje církev jako levicovou politickou stranu. Když necháme stranou, že za prezidentskou snahou získat podporu katolické církve může být snaha získat ji pro autoritativní nacionální hnutí (které je vlastně taky levicové), je těžké přehlédnout, že pan Knížák považuje Halíka za nepřítele, odmítá na něm najít cokoli pozitivního a vyhlašuje mu křižáckou válku. Na základě výše citovaného je sice možné prof. Halíka upálit, ale ne s ním věcně polemizovat. Kdosi z „Konzervativní platformy Koruny české“ prý Právu řekl, že prezident skutečně tne do hadího hnízda, že v katolické církvi je mnoho falešných proroků, co svými řečmi šimrají v uších lid katolický, nemluvě o všech ostatních. Při poslechu takových řečí se člověk těžko ubrání podezření, že v katolické církvi je mnoho takových, co by se rádi vrátili k jejím tradicím nepříliš produktivním (přitom nechci budit dojem, že by katolická církev neměla tradice produktivní a následováníhodné). A celkový dojem? Ani náhodou nesouhlasím s většinou toho, co prof. Halík říká a dělá. Ale představa, že by se Halíkovi kritici někdy dostali k politické moci, mne naplňuje hrůzou, protože si velmi plasticky dovedu představit, co by pak vyváděli. A Halík aspoň ví, že spojenectví oltáře a trůnu (u nás Libušina, tj. prezidentského) je nežádoucí i pro ten oltář. A argumentovat proti tomu, co prof.Halík říká, tím, že si kdysi údajně brousil zuby na prezidentské křeslo, je nechutná polemika ad hominem.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka v dnešním Právu prohlásil, že si nedovede představit, aby někdo zastával vysokou politickou funkci (jakou je funkce prezidenta republiky), aniž by byl politicky vyprofilován. Jistě, jde jen o to, aby se díky vyprofilování nestal pouhým lobbyistou pro svou stranu. Nejlepší způsob, jak tomu zabránit, je pořádně mu osekat stávající úplně zbytečné pravomoci. Prezident by měl být schopný urovnávat svou přirozenou autoritou konflikty na politické scéně, a ne je např. živit ve svém specifickém politickém zájmu. (Všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval).

Václav Bělohradský opublikoval v Právu rozsáhlý esej. S lecčíms nesouhlasím, ale musím se přiznat, že formulace „místo politické opozice se v Česku vždy formuje opozice vůči politice“ mi připadá velmi přesná. Proč je to třeba psát formou otevřeného dopisu předsedovi ČSSD, ovšem nechápu.

V MFD uveřejnili rozhovor s mladíkem, jehož zfackoval ministr Kalousek. Chvíli mu trvalo, než překonal ostych a přihlásil se o svůj díl slávy, takže to vypadá na to, že jakéhosi, i když jen dočasného, výsledku bylo dosaženo. Dočasnost by se dala vysvětlit tím, že místo čtyřech pořádných facek dostal podle vlastního tvrzení jen jednu malou, zdá se, že právě to byla velká škoda. Popírá, že by Kalouskovi sliboval, že bude viset, měl prý jen „sedět“ (ejhle, humanista). Mrzí ho, že známému politikovi vulgárně nadával, a chce se za to omluvit. Komu? Svatému Petrovi? Prý byl od malička vychováván k tomu, aby se zajímal o dění kolem sebe a nahlas prezentoval své názory. Jen na okraj podotýkám, že ta výchova měla zjevně velké mezery. „Když jsem ministra uviděl, cítil jsem nezvladatelnou potřebu sdělit mu svůj názor na něj a na vedení státu“. Nezvladatelné potřeby bývá velmi často třeba zvládat, pokud to nejde, je dobré obrátit se na odborníka v oboru psychiatrie. Pokud totiž budou nezvladatelné potřeby eskalovat, může dotyčný skončit jako Anders Behring Breivik.

Ve vnitrokoaliční válce dochází k další restrukturalizaci front: Věci veřejné vyhrožují ministru Kalouskovi, že pokud co nejrychleji nesvolá koaliční komisi k diskusi o veřejných financích a nepředá jim materiály ke zdanění hazardu, udělají mu ve Sněmovně z daňové reformy kůlničku na dříví. ODS se za Věci veřejné postavila, má zjevně dojem, že jí zejména Kalousek něco dluží (řeči o Nečasovi a kmotrech a o financování stran kromě TOP09 ČEZem). Koalice už zase připomíná vykutálenou společnost zatracených ze Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti. Mají ovšem kliku, zatím co Sartrovým nešťastníkům nekyne až do věčnosti nic jiného, než se navzájem babrat ve svých darebáctvích, tahle koalice skončí nejpozději ta necelé tři roky, a když se pak budou všichni zbožně kát, peklo je možná mine.

V souvislosti s předposledními koaličními třenicemi (Kalousek kontra Strejček & Fajmon) cituje Lukáš Jelínek v Právu údajné ministrovo vyjádření, týkající se poslance Novotného z VV: „blb, ale není to jeho vina: za své IQ nikdo nemůže“. Protože nedisponuji poslaneckou imunitou, vyjádřím se jen k otázce nevinnosti blbů všeobecně: je možné i opačné stanovisko, totiž že blbost je smrtelný hřích. Je to, ač se to nezdá, optimističtější pojetí, protože pokání a účinná lítost dávají blbovi šanci, jak se svou blbostí zatočit.

Pondělí 3. října: zatímco demonstrace v severních Čechách pomalu ztrácejí na síle, začínají se tužit strany, které mají faktickou sílu, aby využily politický potenciál, co se v konfliktu mezi „většinou“ a Romy urodil. Tak například Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Nebývá označována za extremistickou stranu (až to někoho napadne, bude už nejspíš pozdě) a má reálnou šanci, aby překročila pětiprocentní hranici, pokud bude s novým tématem dne („nepřizpůsobiví“) pracovat šikovně. Sudetští Němci už dnes nikoho nepálí, pohřbili je za živa Klaus, Zieleniec a Zeman s různými snaživými poskoky (Vondra, Šitler atp.). Na sudetoněmcofobii už paní Bobošíková žádné voliče nenachytá. Na obranu práv přizpůsobivých před nepřizpůsobivými ano, to lidi pálí a státní orgány prokazují velkou bezradnost. Teď prý Suverenita vyjednává o přestup Jiřího Čunka. Svým způsobem by se tam hodil, ale jeho přitažlivost pro voliče se mi poté, jak se prezentoval v čase Topolánkovy vlády, nezdá být nesporná.

Že téma „přísnost na nepřizpůsobivé“ mezi lidmi zabere, o tom svědčí průzkum agentury SANEP. Dvě pětiny lidí sympatizují s organizováním demonstrací, většina má krajně kritický postoj k aktivitám vládní koalice, a rovněž většina odmítá politiku začleňování Romů do „většinové společnosti“ např. poskytováním sociálních bytů. Bude zajímavé sledovat, s jakým programem Suverenita přijde.

ČT předvedla v otázkách Václava Moravce tři politické mastodonty, Zemana, Paroubka a Pitharta (Pirhart je vlastně jen v posledním stádiu mastodonotovatění, dosud sedí v Senátu coby místopředseda, ale správně tuší, že ho už nikdo nikdy nezvolí, pokud by se neprokousal na kandidátku ČSSD). Miloš Zeman prý úsilovně přemýšlí, zda se mu vyplatí vstoupit znovu do politiky, nebo zda má raději brázdit se svým nafukovacím člunem vysočinské rybníky. Pozoruhodné! Zeman se zuby nehty drží v politice (pravda, v dosti nízkém podlaží) tím, že se tváří, jako že odchází. Má to tu výhodu, že odcházejícího se už nikdo nesnaží vyhodit, neb to považuje za zbytečné.

Konečně! Přihlásil se neznámý mladý hrdina, který byl brutálně zneuctěn ministrem Kalouskem. Dosud se sice ostýchá prozradit své jméno, ale jak znám české poměry, dřív nebo později to praskne (musí to být jasné i jemu samému). K tématu se ještě vrátím.

Václav Havel oslavil pětasedmdesátiny. K výročí mu srdečně blahopřeji, měl jsem a mám k jeho politice řadu výhrad, při takovýchhle příležitostech se připomínají spíš shody, a ty tu jsou: jeho postoj k invazi do Iráku, k radarové základně v Brdech, k Rusku všeobecně. Pokud jde o jeho divadelní tvorbu, líbila se mi kdysi zvlášť jeho rozhlasová aktovka Anděl strážný (doufám, že si to dobře pamatuju). Docela rád bych o ní pár řádek napsal, budu si ji však muset napřed znovu přečíst, četl jsem ji kdysi dávno, když vyšla v časopise, který v rámci Čs. rozhlasu vydával můj kamarád Jan Lopatka. A kdy se k tomu dostanu, nevím.

Dnešní komentářová stránka Práva mne po dlouhé době skutečně pobavila: hradní vicekancléř tam volá, pokud tomu dobře rozumím, po tom, aby se katolická církev konečně vzmužila a exkomunikovala prof. Havlíka, „nenávistného kněze“ – mělo by být jasné, že „mluví jen sám za sebe“. Jeden z problémů, které s katolicismem mám, souvisí s tím, že tam nestačí, když někdo mluví sám za sebe, ba dokonce se to považuje za nenáležité – jednoho našeho slavného krajana za to dokonce upálili. Kdysi dávno, samozřejmě, nechci to vyčítat, dnes by stačila distance opatřená několika pečetěmi. Všechno se mění k lepšímu.

V rámci nového trestního řádu má být uzákoněna úprava, podle níž se mohou za určitých okolností dohodnout o výši trestu státní zástupce s obžalovaným ještě před hlavním líčením, a soud pak dohodu pouze požehná. Argumentuje se tím, že tato praxe platí už leckde v Evropě a že se jí velmi ušetří. Jako naprostý laik mám o tomto způsobu velké pochybnosti. Zdá se mi, že bourá rozdělení úloh v soudním řízení a staví soudce vlastně na vedlejší kolej. Cituji to, co řekl k tématu právník české odbočky Transparency International Martin Novák: „Naše právní prostředí počítá se zásadou materiální pravdy v trestním řízení. Tedy tím, že má být dosaženo spravedlivého trestu pro pachatele a má být zjištěn skutkový stav beze všech pochybností… Při tomto institutu by to tak nebylo, protože by se obviněný dohodl se státním zástupcem, za co ho odsoudí. To by mohlo být nespravedlivé i pro poškozené, celkový trest by pak mohl být několikanásobně nižší, než si pachatel zaslouží.“

V New Yorku proběhla jakási demonstrace nepřizpůsobivých (v jiném smyslu, než jak se toho slova používá u nás, demonstrují „proti chamtivosti velkých firem z Wall Streetu“, to známe, u nás se proti tomu kdysi taky demonstrovalo, nebo vlastně manifestovalo). Na brooklynském mostě šla část demonstrantů po chodníku, část po vozovce, na konci mostu policisté ty, co šli po vozovce ne že by seřezali na hromadu, ale zatkli. Teď demonstranti tvrdí, že je policisté vlákali do pasti, protože jim žádný policajt neřekl, že vstup na vozovku není povolen. To je divné, vstup davu na vozovku není povolen všeobecně, proč by jim to musel ještě říkat policista?

V Dánsku zdanili všechny potraviny, obsahující nasycené tuky. V Maďarsku smažené brambůrky a hamburgery: zde se uplatnilo vlastenecké hledisko, některá tradiční maďarská jídla, která velmi miluji (např. kolozsvárské plněné zelí) se zdaňujícímu ortelu vyhnula, ačkoli je lze označit za kalorické vodíkové bomby. Ministr Kalousek zatím s něčím podobným nepočítá: „Zastávám konzervativní daňovou politiku, v níž nemají místo podobné daně na tučné, sladké, kyselé… Neumím si představit, že bych něco takového navrhl.“ Myslím, že tady ale nejde o nějakou ideologickou věc (konzervativismus), ale o otázku svobody: svoboda znamená, že ji lidé někdy nebudou využívat jen ke svému prospěchu. Když se tato nedokonalost zlikviduje, zlikviduje se spolu s ní taky sama svoboda. K tématu jsem se před sedmi lety vyjádřil fejetonem, který tu připomínám.

V LN se k prezidentovu vystoupení ve Staré Boleslavi ještě jedenou vrátil jeho hlavní kritik, prof. Tomáš Halík. Říká mj.: „Projevy politiků při katolické mši… jsou jak z občansko-politického, tak i z nábožensko-liturgického hlediska anomálií.“ Musím se přiznat, že i mně to připadá poněkud divoké, a taky jako důkaz toho, že katolická církev, která dominovala v Evropě v době, kdy ještě nebylo odděleno náboženství od politiky, v sobě nese jakési stopy tohoto minulého stavu – v úplně jiné situaci, v době, kdy základem moderní parlamentní demokracie je sekulární stát. Klaus mi trochu připomíná (v miniaturní podobě) císaře Konstantina.

Úterý 4. října: Jiří Paroubek signalizuje rozchod s ČSSD. Je to pochopitelné, předsednické křeslo je momentálně v ČSSD obsazeno a nevypadá to, že by se pod tím, kdo na něm trůní, nějak výrazně kymácelo. Na křtu své nové knihy se expředseda vyjádřil ke své bývalé straně, která se ho po Pyrrhově vítězství v loňských volbách s nezastíranou chutí zbavila, poměrně smířlivě – „Chtěl bych říci, že je někdy dobře, když se lidé rozejdou, aby se třeba zase někdy alespoň v něčem sešli“ (měl možná říci ještě „aspoň někteří“, protože pokud vznikne nějaký nový paroubkovský subjekt, každá pomocná ruka, zejména poslanecká či senátorská, by jeho tvůrci přišla vhod). Zároveň Paroubek poněkud překvapivě doporučil na prezidentský trůn Miloše Zemana s tím, že sice není černobílou osobností (to tedy ne, hraje všemi barvami), ale „nejlépe reprezentuje národní zájmy“. Zbývá výrazná naděje,že další vývoj se odehraje v politicky virtuálním prostoru, kde bude Paroubek virtuálním předsedou virtuální politické strany a Zeman jeho virtuálním prezidentem.

Prezident Klaus navštívil včera Brno, návštěvu považoval za natolik významnou, že večer na recepci u příležitosti německého státního svátku za něho zaskakoval předseda Senátu Štěch. Před studenty jednoho brněnského gymnázia obhajoval státní maturity („co se týče státních maturit, tak držet se jednotné osnovy je správné. My jsme ji ale ve jménu svobody a demokracie začali rozbíjet, ale třeba v matematice žádná demokracie neplatí“) a chválil Ladislava Bátoru („hraje kartu - prokristapána, to je výraz, bd – obhajoby tradičních hodnot a pokrokáři na něj vyskočili jako vosy“). Ať si pan Bátora hraje kartu jakou chce, mám jen hrůzu z toho, že podobní lidé začnou mluvit do školních osnov a státních maturit. Mluvit v té souvislosti zrovna o matematice je demagogie, samozřejmě matematika není to, oč jde.

Podle CVVM stoupla reputace vlády u veřejnosti proti červnu o 5%. Sice nic moc, třeba dodat, že z 17% na 22%, ale úplně na lehkou váhu bych to nebral. Lidé si už zvykli na to, že uvnitř koalice probíhá i na naše poměry neobvyklý boj „kdo z koho“, zdá se totiž, že základní věci vláda dokáže přesto hladce prosadit. A ČSSD se sama ráda přesvědčila o tom, že se vláda co nejdřív sesype sama od sebe, a setrvává v natěšeném očekávání. Taky odbory dokážou sice zablokovat železnici v celé zemi, ale sehnat do Prahy ne demonstraci víc než tři tisíce lidí jim poslední dobou dělá tak velké potíže, že nechtějí době samy riskovat blamáž a nastrčí za sebe raději organizaci z oboru „nepolitické politiky“ (když uspěje, přičte si ten úspěch ČMKOS k dobru, když ne, má se na co vymluvit). Způsob vládnutí, jaký provozuje nynější vládní koalice, mi sice připadá otřesný už proto, že se s ním nedají vyhrát žádné příští volby: ale za stávající situace s ním asi lze hravě přežívat o hodně déle, než jak to na první pohled vypadá.

Skupina romských aktivistů chce založit romskou politickou stranu. Bylo by to dobré, mám jen dost velké pochybnosti, že se jim podaří to, oč se před nimi pokoušelo marně spousta jiných. Sotva vznikne něco, co by bylo schopno existovat jinak, než na zcela lokální úrovni, zato možná bude podobných pokusů daleko víc než jeden. Romská komunita nedospěla ještě k tomu, aby mohla usilovat o svou politickou emancipaci, a je otázka, zda je to vůbec žádoucí, zda by se Romové neměli angažovat ve stávajících politických stranách (ani to se v minulosti nijak výrazně nepovedlo).

Klausovo institucionální okolí (vicekancléř Hájek, tajemník Jakl) zdůrazňují Klausův příklon ke katolické církvi a jeho prohlubující se autentický konzervativismus. Upřímně řečeno, mám s tím podobný problém jako prof. Halík – nedovedu si to vysvětlit jinak, než jako účelově politický tah. Navíc se mi zdá, že je to projev určité nouze – do postprezidentského budoucna tak Václav Klaus mnoho voličů nezíská.

František Bouc upozorňuje v LN, že úspěch Kalouskovy akce se státními dluhopisy spočívá v tom, že je skupují bohatší lidé po milionech Kč. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že bych si nějaký dluhopis koupil, na to, aby to hodilo nějaký zajímavý zisk, by jich muselo být hodně, na to, aby jich bylo hodně, nemám dost peněz a upřímně řečeno ani dost důvěry v takovou investici. Představa, že ODS, TOP09 ad. volí bohatci, mi připadá směšná, ale představa, že si dluhopisy bude kupovat plebs, by mi připadala směšná taky (ostatně, jak se ukazuje, to ani není třeba).

Středa 5. října: premiér Nečas bleskově odvolal ministra zemědělství Fuksu. Zdůvodnil to jeho malou politickou aktivitou. Nevím, zda pan premiér není trochu obětí divoké situace na naším politické scéně: na ministrovi, který za půl roku neudělá ani jeden pořádný malér, ulpívá podezření, že nedělá nic. Věci se týká naše dnešní glosa.

Podle průzkumu CVVM klesla popularita prezidenta Klause na minimum od roku 2003, kdy byl podruhé zvolen. Je ovšem zároveň třeba říci, že popularita podle CVVM klesla skoro všem čelným politikům a že Klaus je přesto suverénně na čele a jediný má přes 50%, i když jen těsně. Prezidentský úřad dělá divy.

Pan Lukáš Jelínek píše v Právu, že si zalistoval webovými stránkami českých katolíků, aby zjistil, co si myslí o sociální, hospodářské, bezpečnostní nebo „korupční“ situaci v Česku. Co jsou to „webové stránky českých katolíků“? Pokud snad má na mysli stránky katolické církve, pak které stránky? Stránky biskuspké konference? Stránky pražského arcibiskupství? Pokud ano, nechápu, proč by biskupská konference nebo pražské arcibiskupství měly mít vyhraněný postoj k sociální, hospodářské, bezpečnostní nebo korupční situaci v zemi. Nepřísluší jim, aby se pletly do politiky. Z náboženského vyznání neplyne ještě jednoznačné politická orientace. Pan Jelínek chce totéž co Klaus, jen v obráceném gardu. Neměli by asi podporovat Klause a jeho čeládku, nýbrž ČSSD, Právo a komunisty. To by tak ještě scházelo.

Ministr Schwarzenberg kdesi prohlásil, že Česko je jedinou zemí, kde se slova pravda a láska dají používat v hanlivém smyslu. Jistě. A odpovědnost za to má Václav Havel, který sesmolil kýčovitou frázi o pravdě a lásce, která zvítězí nad lží a nenávistí, a on a jeho lobby ji používali jako paraván, za nímž se schovávaly dosti často mocenské pletky a politické intriky. Není to průnik ušlechtilosti do politiky, nýbrž průnik dost velkého pokrytectví tamtéž.

V Právu píší na okraj Havlova životního jubilea, že se Havel přel s Klausem už od šedesátých let, a odvolávají se na „jednu z Klausových knih“. To je naprostý nesmysl, Klaus s Havlem se tehdy sotva znali (oba byli sice v letech 1968-9 v redakční radě Tváře, předtím se neznali vůbec, ale Havel se schůzí rady moc neúčastnil a Klaus byl dlouhou dobu na studijním pobytu v USA. K žádnému střetu mezi nimi tehdy nedošlo).

Ruský premiéroprezident Putin přichází s projektem „Euroasijské unie“. Má ji zpočátku tvořit Rusko, Bělorusko a Kazachstán a má z ní být (pokud možno rychle) protějšek Evropské unie, ovšem „unie jako řemen“. Frazeologie je důvěrně známá: půjde o „neoddělitelnou část velké Evropy, spojené principy svobody, demokracie a tržních zákonů“. Nejspíš to bude něco jako obnovený SSSR (jistě v tom nejlepším slova smyslu). Rozhodující je, jak se k projektu postaví Ukrajina, která se zatím kupodivu cuká.

Čtvrtek 6. října: Prezident podle očekávání jmenoval Petra Bendla bez otálení ministrem zemědělství. Zdá se, že vztahy mezi Hradem a ODS se budou „normalizovat“, Klaus dal v předchozích měsících Nečasovi a ODS pocítit pevnou ruku a teď očekává poslušnost. „Detopolánkizace“ ODS je od nynějšího vedení strany jakýsi signál přítulnosti k Hradu.

Předsedkyně ministrany Suverenita Jana Bobošíková se obrátila na premiéra Nečase s žádostí o okamžitou výměnu ministra Schwarzenberga, protože se neuctivě vyjádřil o Ladislavu Bátorovi. Nečas se sice od Bátory opětovně distancoval (člověk s jeho minulostí, s minulými kontakty na extremistické strany, by u něho nebo u ministrů za ODS nemohl pracovat, navíc se ministerský úředník nemá v pracovní době projevovat jako politický aktivista), ale zároveň se ohradil i proti Schwarzenbergovi: nevidí prý rozdíl mezi veřejným vyjadřováním úředníka a ministra. Problém je v tom, že pan Schwarzenberg není jen ministr, ale i předseda druhé nejsilnější vládní strany. Navíc výtka Schwarzenbergovi je nesrozumitelná a nesmyslná, vytýká mu, že se projevuje v pracovní době jako politický aktivista? To snad pan Nečas nemyslí vážně. Ministr Schwarzenberg udělal jen jednu chybu, u něj dosti obvyklou – svůj odmítavý postoj k panu Bátorovi nedotáhl do důsledků.

Před pražským Hlavním nádražím byla odhalena socha amerického prezidenta Wilsona. Akce se tentokrát obešla bez rvačky, což je škoda, bylo by to hezké zpestření programu pro všechny VIP účastníky slavnosti (současný i minulý prezident ČR, bývalá americká ministryně zahraničí, pražský primátor). Primátor Svoboda vyjádřil naději, že nádraží ponese opět jméno amerického prezidenta (teď se jmenuje zároveň Hlavní i Wilsonovo, běžně se v provozu používá ovšem jméno Hlavní). Já doufám, že se tak nestane, ne z nějaké nevraživosti k USA nebo k památce prezidenta Wilsona, ale protože si myslím, že civilizovaná země se pozná podle toho, že se tam nádraží jmenují např. Hlavní, Severní, Jižní, Západní, Východní, Praha-Smíchov, Praha-Libeň atd.

Bohuslav Sobotka odpovídá v Právu na otevřený dopis Václava Bělohradského a vyjadřuje mj. obavu, že „oprávněné frustrace občanů z dnešní politiky, včetně permanentních skandálů kolem financování stran, zneužijí populisté a extremisté k tomu, aby pod praporem „opozice vůči politice“ zničili svobodný veřejný prostor.“ To se mi zdá demagogické, největší paseku, pokud jde o „opozici vůči politice“ nadělala kromě Věcí veřejných (což jsou, dejme tomu, populisté) hnutí jako „Vyměňte politiky“, která jistě nejsou extremistická ani populistická, ale planě idealistická, protože mají představu, co je třeba rozbít, ale už se vůbec nezabývají tím, co má přijít na místo rozbitého.

Václav Havel prohlásil při udílení cen Nadace Vize 97: „Prohlubuje se taková jakási propast mezi politikou a veřejností. To není dobré. Nicméně to se, sem přesvědčen, časem změní. Až to bude nejblbější, najednou se to začne obracet k lepšímu.“ Z toho implicite plyne, že aby se „to“ mohlo obrátit k lepšímu, musí být napřed nejblběji, a že taková změna přijde s jakousi železnou nutností, sama od sebe. Ani jedno, ani druhé není pravda.

V LN píše Petr Janoušek o situaci v Afghánistánu. „I přes velké ztráty zdaleka není jisté, zda se podaří dosáhnout jednoho z původních cílů – zavedení trvalé demokratické vlády, která zamezí tomu, aby se země ještě někdy stala semeništěm terorismu.“ Takto formulovaný cíl je ovšem naprosto nerealistický – z hlediska zájmů Západu (k němuž patříme i my), je důležité především to druhé, zabránit, aby se Afghánistán nestal semeništěm terorismu. To první, zavedení trvalé demokratické vlády v Afghánistánu, je záležitost desetiletí, ne-li staletí, a čím víc se to budou např. USA snažit uspěchat, tím to bude horší. Západní politiku všeobecně nejvíc poškozuje uspěchaný idealistický radikalismus. Jiný pěkný příklad jsou současné potíže EU: nejdřív si vymysleli společnou měnu, teď se ukazuje, že by bylo třeba k ní ještě udělat společný stát, ale to nejde.

Pátek 7. října: Miroslav Kalousek obhajoval v debatě s podnikateli a finančníky důchodovou reformu. Prohlásil mimo jiné, že budoucnost bez rizika neexistuje, stejně jako neexistuje investování bez rizika. To je sice úplná pravda, ale úplně stejná jako že každý se snaží v rámci možností svá rizika minimalizovat. To, že neexistuje budoucnost a podnikání bez rizika je z toho druhu pravd, jako že každý musí umřít.

Premiér Nečas byl na tiskové konferenci při výměně ministrů zemědělství dotázán, zda byla údajná mlčenlivost ministra Fuksy na zasedáních vlády opravdu důvodem jeho odvolání. Zareagoval po klausovsku: „Nedělejte z toho divadlo, na to se nás ptejte individuálně, na této tiskovce je to už za hranicí vkusu.“ Otázka je tedy nejen úplně špatně položená, ale měla být položena úplně jinde, než byla, a nevyhovuje ani esteticky.

Arcibiskup Dominik Duka poděkoval dopisem, schváleným dalšími představiteli katolické církve v ČR, prezidentu Klausovi za projev ve Staré Boleslavi a za jeho odhodlaný postoj vůči sodomitům. Tématu se týká naše dnešní glosa.

ODS a ČSSD se zjevně dohodnou na zákazu anonymních volebních kampaní. Tím by se poněkud ztížila tzv. negativní volební kampaň, díky níž se při posledních volbách podařilo přesvědčit nikoli nevýznamnou část veřejnosti, že sviňáci jsou všichni stávající politici bez výjimky, a je proto třeba zvolit místo nich úplně jiné. To se taky do značné míry stalo, důsledkem je mj. pozoruhodný fenomén zvaný Věci veřejné. Velký rozmach negativních kampaní je důsledek tzv. paroubkismu v politice. Je proto spravedlivé, že důsledky si nesl a nese i sám vynálezce.

Už jsem dlouho nikde nečetl historické úvahy toho typu, že američtí a britští imperialisté chtěli v druhé světové válce nechat vykrvácet Sovětský svaz, a proto záludně oddalovali otevření západní fronty. Dnes to napsala stálice Práva Jan Eichler. Tamtéž Petr Uhl rehabilituje „jugoslávského“ diktátora Tita. Doufám, že se mi podaří umřít dřív, než dojde řada i na Gottwalda a Stalina.

Luboš Palata v dnešních LN navrhuje „vyloučit Slovensko z eurozóny“, a to „jako zemi, která sice splnila ekonomické podmínky členství, ale jejíž politická reprezentace na účast v nejvyšší lize evropské integrace prostě nemá.“ Je to pěkná ukázka češství v tom nejhorším slova smyslu: na ně si troufneme, nemůžou nám nic udělat. Nemyslím si, že by úlohou komentátora bylo doporučovat, kdo má být v Evropě odkud vyloučen, a dělat v našem bezprostředním sousedství všude kolem sebe zlou krev považuji za projev nezodpovědnosti a indolence.

Sobota 8. října: Jiří Paroubek, jak se dalo očekávat, vystoupil z ČSSD. Spolu s ním opustil stranu i poslanec a bývalý hokejista Jiří Šlégr, k témuž se chystá i bývalý předseda ústecké krajské organizace strany Petr Benda. Jak vidno, zrovna masy s Paroubkem neodcházejí. Zároveň se Paroubkovým příznivcům povedl převrat v ČSNS 2005. Sesadili a vyloučili předsedu Janka, který zjevně původně chtěl poskytnout Šroubkovi samaritánskou službu tím, že ho jeho strana vezme pod svá ochranná křídla, když mu ale došlo, jak si to představuje Paroubek – totiž že ho ČSNS vezme pod svá ochranná křídla jako svého předsedu – obrátil; jenže už bylo pozdě. ČSNS 2005 je mohutný útvar, má prý asi 300 členů a ve volbách do PS utrhla celých 0,02% hlasů. V současné době bude zjevně fúzovat se stranou, kterou, pokud tomu rozumím, tvoří Paroubek se Šlégrem a Bendou a jmenuje se Národní socialisté – Levice 21. století. Fúze těchto dvou Goliášů bude nepochybně znamenat v politice podobný otřes, jako v astronomii srážka dvou kosmických těles, následovat by mohla explose supernovy a za pár měsíců zbude na místě katastrofy něco jako černá díra. K tématu se ještě vrátíme.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio se snížil rozdíl mezi ČSSD a ODS, ČSSD ztratila proti září 3%, což je dost. Přesto by s komunisty měla pořád bezpečnou většinu ve Sněmovně. Pětiprocentní hranici by překonali kromě komunistů a TOP09 (jejich pozice se nezměnily) ještě lidovci s 6%, a atakují ji zelení (4,9%). Liškovi zelení by ovšem sotva chtěli uzavírat koalici s ODS a TOP09, o lidovcích to nejspíš platí taky (v Senátu teď hlasovali proti vládním reformám). Zdá se ovšem, že veřejnost si už zvykla na neustálé třenice a tahanice v koalici, kdežto opozice jich už nějak nedokáže využít. Zatím to vypadá, že její letní ofenziva uvázla v písku.

Nová Paroubkova strana má prý (podle A. Mitrofanova v Právu) v programu mj. toto: „Zavedení obligatorní odpovědnosti veřejných činitelů za náhradu škody vzniklé při hospodaření se svěřenými prostředky státu bez nutnosti prokazovat jejich zavinění.“ Pan Paroubek neklame, zdá se, že má ambici být něčím jako Hugo Chávez, zatím mu chybí jen veřejná podpora. Moc by mne zajímalo, co veřejnost řekne na programový požadavek podstatného zvýšení daně z nemovitostí, znamenalo by to nejspíš likvidaci podivného fenoménu chalupářství, což by možná bylo dobře, ale moc voličů by to Paroubkovi nepřineslo.

Václav Bělohradský napsal v Právu: „Nacismus byl obludností, zanechal svůj obludný otisk i v činech, které mu chtěly odporovat. Odsun Němců z naší země byl obludným řešením důsledku obludnosti, jehož důsledkem ale bylo, že v Sudetech zmizelo „přirozeně strukturované společenství.“ A právě to je příčinou nepokojů, které jsou tam v běhu.“ To bych docela bral (Bělohradský, když ještě exceloval spolu s nebožtíkem Třeštíkem v tehdy Klausových Lidových novinách, o té věci psal docela jinak). Jen bych považoval za nutné připodotknout, že reagovat na obludnost obludností není důstojné civilizovaného člověka a civilizované společnosti a je to zároveň i nepraktické, protože se tím zvyšuje podíl obludnosti na dění ve světě, a že ztráta přirozeně strukturovaného společenství v Sudetech byla jednou z příčin dnešních nepokojů. V zásadě platí, že dnešní obyvatelé „Sudet“ nenesou odpovědnost za to, co se tam dělo bezprostředně po válce, přesněji řečeno, odpovědnost, kterou nesou, se v zásadě neliší od té, kterou nesou obyvatelé „vnitrozemí“ (to druhé je jen doplnění, Bělohradský netvrdí opak).

Pondělí 10. října: mimoparlamentní pidistrana ČSNS 2005 zažívá svou hvězdnou hodinu. Na tomto politickém asteroidu přistál totiž kosmický predátor Paroubek a obrátil všechno vzhůru nohama. Předseda strany Janko chtěl původně poskytnout expředsedovi ČSSD skrovné útočiště v nouzi (je zvláštní, jak ti lidé přeceňují své pozice a podceňují ambice svých bližních), nějak si nedomyslil, že pan Paroubek nechce psí boudu u Jankova domečku, ale úplně všechno. Nakonec „Ústřední rada“ strany (má 27 členů) většinou patnácti hlasů svého předsedu svrhla. Strana se tak stala sloučeníschopnou s Paroubkovými nově založenými Národními socialisty. Vyvržený expředseda nezůstane na ocet, dostal zase nabídku pro změnu od Suverenity. V mimoparlamentním podsvětí je, jak vidno, živo a veselo. Zdá se, že všeobecně se perspektivy nové Paroubkovy strany zatím dost přeceňuje, bude to nejspíš jen další anihilátor sociálně demokratických hlasů. Paroubkovi to (naštěstí) k další kariéře nijak moc nepomůže, ale sociálním demokratům to může uškodit. V té souvislosti nemohu zamlčet svůj ryze subjektivní názor, že sociálně demokratická strana by měla mít místo v každém slušném politickém systému, ale strana vedená Jiřím Paroubkem ne, bez ohledu na to, zda bude středolevá, levá či ještě více levá. Paroubka v souvislosti s odchodem z ČSSD a založením nové strany nazývají přeběhlíkem. K tomu by se ovšem pro spravedlnost mělo přece jen ještě něco dodat. K tématu se vrátím.

V Chile se do hnutí rozhořčených mládežníků postavila jakási Camila Vallejová, které prý přezdívají „Che Guevara v sukni“. Vzhledem k tomu, že dotyčný byl mj. masový vrah, mají se v Chile zjevně na co těšit.

Úterý 11. října: Vedlejším efektem politické seberedefinice Jiřího Paroubka je, že se zviditelnily dva dosud prostým okem takřka neviditelné politické subjekty: ČSNS 2005 (zkratka znamená Česká strana národně socialistická) a ČSNS (Česká strana národně sociální). Podle přívrženců Jiřího Paroubka v ČSNS prý nyní již zřejmě svrženého předsedu Janka (u tak malé strany člověk nikdy neví) podporuje vedení ČSSD v Ústeckém kraji. Existuje v tom smyslu prý nahrávka (jak vidno, malé strany se rychle poučily od těch větších), Paroubkovi sympatizanti ji však zatím nedali k dispozici. Vzhledem k tomuto hemžení se Paroubek rozhodl celkem realisticky, že svého „LVA“ (Národní socialisté – Levice 21. století, jak směšné jméno) s ČSNS 2005 jednoduše nesloučí, nýbrž každý člen ČSNS 2005 se bude muset do jeho nové strany jednotlivě přihlásit. ČSNS (Česká strana národně sociální), takto právní nástupce někdejší strany bratra Klofáče, využila situace a žádá od ČSNS 2005 vrácení stranických práporů národních socialistů, které jí byly údajně uloupeny. Pokud tak ČSNS 2005 učiní, bude to podobné situaci v roce 1939, kdy Stalinovo Rusko, poté, co podepsalo pakt Molotov - Ribbenrop, vrátilo Maďarsku, s nímž chtělo být zadobře, prapory, zabavené Paskevičovým intervenčním sborem maďarské armádě po kapitulaci u Világose v roce 1849. Zde, na politickém terénu Rakousko-Uherska a první republiky, se na rozdíl od roku 1848 ovšem bojovalo pouze ústy. Pokud jde o srovnání mohutnosti obou soupeřících politických subjektů, jsem schopen uvést jen údaje poskytující zprostředkovanou informaci: ve volbách do PS v roce 2011 získala ČSNS 295 hlasů, kdežto ČSNS 2005 celých 1371. Na urputný zápas dvou negigantů (jak by řekl Václav Klaus) není úplně pěkný pohled – je to stejné jako v říši živočichů: pokud má člověk k dispozici elektronkový mikroskop, jeví se i obyčejná blecha jako hrůzný a nebezpečný tvor.

Předseda ČSSD Sobotka sice důrazně žádal expředsedu Paroubka, aby složil mandát a vzdal se funkce místopředsedy rozpočtového výboru PS, pak ale dal najevo, že o „odvolení“ Paroubka v rozpočtovém výboru nebude ČSSD usilovat. Zatímco toho prvního se od Paroubka nedočká (a nikdo to ostatně na něm ani nemůže chtít), na to druhé má ČSSD nepochybně nárok, nechápu, proč na něj rezignuje. Paroubek se nechal slyšet, že je zvědav, bude-li ČSSD dost silná, aby ho z místopředsednického postu vyhodila, asi věděl, o čem mluví. Otázce Paroubkova „přeběhlictví“ (a přeběhlictví obecně) je věnována naše dnešní glosa.

Hlavní město Praha uvažuje o tom, že Muchovu „Slovanskou epopej“ umístí v historické budově Hlavního nádraží. Výborně, tam Muchovo dílo skutečně patří! Bude to důstojný protějšek k Maroldovu panorámatu Bitva u Lipan (jehož téma je na rozdíl od epopeje bohužel nacionálně depresivní). Starosta Moravského Krumlova protestuje proti umístění našeho národního pokladu na pražské nádraží: „I když budou prostory opravené, je to stále funkční nádraží. Mám to za absolutní neúctu k dílu, dělá z něj cirkus.“ Z Muchovy epopeje není třeba dělat cirkus, už jím je. Kdyby šlo o mne, já zrovna bych se v Praze bez ní docela dobře obešel. Nechť se jí pan starosta nasytí.

Alexandr Mitrofanov se v dnešním sloupku obouvá do Václava Havla. Ten text je pozoruhodný: autor tvrdí, že gruzínský prezident před časem neváhal začít válku proti Rusku, což není pravda, pokusil se jen obsadit území, které formálně patřilo ke Gruzii, protože se Rusové předtím lstivě tvářili, že se jich taková vojenská akce netýká. A v závěru článku pak mluví o tom , že Havel před časem dostal od exministryně zahraničí USA „starý kompas“. Cituji: „Je to starý kompas, který ovšem podle ní Havel nepotřebuje, protože beztak vždy věděl, kde je západ. Představitelé Gruzie a Albánie jsou si podobní v tom, že bojují proti Rusům a Srbům, tedy východním a jižním Slovanům. Za to je určité západní kruhy podpořily. A Václav Havel bez kompasu ví, kde je jeho místo.“ Hej, Slované! Milý pane, je nás tady víc, kteří na základě četby Havlíčka a Masaryka, a hlavně na základě zkušenosti z let 1945-8 a 1968 víme i bez kompasu, kde je naše místo.

Španělským socialistům hrozí v listopadových předčasných volbách drtivá porážka. Opoziční Lidová strana získá možná absolutní většinu v parlamentu. Srdečně to panu Zapaterovi a jeho socialistům přeju, bohatě si to zaslouží za způsob, jak se madridských teroristických atentátech postavili ke svému americkému spojenci. Ne nadarmo obdržel tehdy, v roce 2004, pan Zapatero mj. i nejvyšší vyznamenání, které jsou Události schopny poskytnout, totiž Bobříka vyčůranosti. Jo a mimochodem, když jsem se kvůli této poznámce díval na internet (šlo mi o složení a pravomoci španělského parlamentu), zjistil jsem, že se španělský parlament za úřadování vlády premiéra Zapatera rozhodl podpořit rezoluci, která přiznává lidoopům některá práva jako mají lidé. Jsou prý lidem tolik podobní. Nu, jak kterým. Hle, myšlenka multikulti dotažená skoro až do konce. (Proti zvířátkům nic nemám, ale preferuji pejsky - kromě bojových plemen - a kočičky, zejména poté, co jsem viděl foto té nešťastné Američanky, kterou strašným způsobem zřídil rozzuřený šimpanz. Ale ani svým dvěma kočičkám bych nepřiznal např. volební právo, ostatně mám dojem, že o ně ani nestojí).

V Kyjevě odsoudili expremiérku Tymošenkovou k sedmi letům vězení a třem letům zákazu politické činnosti navrch. Rozsudek považuji za skandální a k celé věci se vrátím.

Středa 12. října: Slovenská vláda padla. Premiérka Radičová spojila hlasování o „eurovalu“ s důvěrou vládě, a kvůli koaličnímu partnerovi (straně Richarda Sulíka Svoboda a Solidarita) hlasování prohrála. V zemích vzdálenějších od Slovenska (Británie, USA) se hlasování slovenského parlamentu proti eurovalu považuje buď za projev jánošíkovského vzdoru nebo totální nezodpovědnosti. Obojí je nesmysl. K tématu se vrátíme.

Ukrajinská expremiérka Tymošenková je na to ještě hůř než paní Radičová, je to nejspíš tím, že pan Fico se zatím ještě neprokousal k vládní moci. Byla odsouzena k sedmi letům vězení a astronomické pokutě, navíc má pro jistotu ještě tři roky po propuštění zákaz politické činnosti. Zdá se, že rozdíl mezi Ukrajinou a Barmou je jen tak říkajíc kvantitativní. Rozsudek vyvolal v civilizovanější části světa (je čím dál tím menší) dosti živý a zasloužený ohlas, takže prezident Janukovyč uvažuje o reformě ukrajinského právního řádu: za hospodářské Škody, způsobené vlasti, už nebude politik kriminalizován, jen je musí do mrti zaplatit. Pan prezident má zvláštní smysl pro humor. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Do návrhu nového občanského zákoníku vložili poslanci pasus, podle něhož za zneužití fotografie známé osobnosti bez jejího souhlasu v bulvárním tisku (cituji dle Práva) bude hrozit vydavateli daleko citelnější pokuta než dnes. Záměr zákonodárců je zjevný, v oblasti bulvárního tisku existuje u nás svoboda, jakou by nám mohli závidět i tvůrci WikiLeaks. Otázka je jen, do jaké míry je podobné opatření zneužitelné proti ústavou zaručené svobodě projevu. Například: co je (už) bulvár a co ještě ne? Nebo: kdo je „známá osobnost“? Chápu, že politik by měl mít právo (aspoň v rámci ČR) účinně se ohradit proti tomu, když mu někdo na soukromém pozemku a samozřejmě bez jeho souhlasu vyfotí pinďoura a foto pak zveřejní. Co ale politické karikatury, které využívají fotomontáží? Např. řada (mimochodem znamenitých) obálek týdeníku Reflex? Bude mít např.Jiří Paroubek nebo Vít Bárta právo na finanční zadostiučinění?

Mezi prezidentem a katolickou hierarchií se postupně utvářejí idylické vztahy. Klaus pozval napřesrok do ČR papeže Benedikta XVI., sešel se s katolickými biskupy na slavnostním obědě v luxusní pražské restauraci (biskupové ho pozvali) a zdůrazňuje, že ze jeho zájmem o církev nestojí politické cíle. Změna prezidentova postoje vůči minulosti je ovšem zjevná a nápadná a výzva k tomu, aby se katolická církev víc angažovala ve veřejném životě, v Staré Boleslavi zazněla. Veřejný život samozřejmě neznamená totéž, co politický, ale politický život je součástí veřejného života. A prezident samozřejmě nemůže vyzvat preláty přímo „angažujte se politicky“!

Tomáš Zahradníček je na mně příliš velký optimista. Píše v dnešní MfD: „Národně konzervativním revolucionářům v Maďarsku a Polsku do této internacionály zatím chybí úspěšný český partner. Zajímá mě, proč vlastně. Odpověď, jak soudím, nacházím v programu Práva a spravedlnosti. Kdyby ho někdo vhodně upravil pro naše poměry, o kladný ohlas by nouzi neměl. Jenom to chce k programu vůdce a žádný takový není na obzoru.“ Český partner ve skutečnosti na obzoru je, jmenuje se Václav Klaus, a pokud se mu a jeho podivné suitě podaří obsadit vedoucí pozice v ODS, bude tu k dispozici česká verze PiS. Musí být samozřejmě jiná, než ta polská, k českému národnímu konzervativismu (jde spíš o národní socialismus, ale má v českém politickém univerzu totéž místo jako v polském národní konzervativismus) patří např. rusofilství, ateismus (své táčky s katolíky bude muset Klaus v budoucnu přibrzdit, udělá to, je pragmatik) a moderní, „demokratický“ háv (český národ vyniká nad ostatní tím, že není vůbec ani trochu nacionalistický). Potíž je jen v tom, že takto vybarvený nacionalismus bude s tím polským nekompatibilní a povede ke konfliktům, stejně jako tomu bylo už v minulosti.

Izrael se dohodl s Hamásem na tom, že za propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, kterého palestinští teroristé vězní neznámo kde, propustí přes tisíc palestinských vězňů. 70% izraelské veřejnosti dohodu schvaluje. Nechci se vůbec plést do izraelských záležitostí a chápu důvody, které Netanjahuovu vládu k tomuto řešení vedly. Jen mne trochu zaráží ten nepoměr. Izrael má dnes skoro osm milionů obyvatel. Poměr jedna ku tisíci by byl srozumitelný, kdyby proti němu stálo osm miliard nepřátel. Tolik lidí ovšem dnes nežije ani na celém světě. Není ten kurs pro Hamás nějak moc výhodný? Tj. není to nebezpečné i ze zcela pragmatického hlediska?

Alexander Tomský se v LN (rubrika Úhel pohledu) pozastavuje nad některými výroky (přesněji řečeno urážkami) na adresu Polska, které vypustil na stránkách LM Luboš Palata. Tak např. „v zemi se staví poprvé od Hitlera skutečné dálnice“. Nebo: „z Polska se poprvé od druhé světové války stává země, kde se dá normálně žít“. Tento způsob vyjadřování je panu Palatovi vlastní i v jiných případech (Maďarsko, Slovensko) a je konstitutivní součástí tzv. „českého středoevropanství“, postaveného na přesvědčení o české superioritě. V erbu by měl mít roztomilé, leč svým způsobem velmi nebezpečné černobílé zvířátko, které zatím naštěstí žije pouze v severní Americe. (Nebezpečné je pro své sousedy, a to jen do té chvíle, než vyčerpá svou zbraň. Pak dostane do kožichu).

Čtvrtek 13. října: V sousedním Slovensku padla vláda. Premiérka Radičová byla v podstatě donucena spojit hlasování o „eurovalu“ s otázkou důvěry, liberální strana Richarda Sulíka Svoboda a Solidarita, druhá nejsilnější strana vládní koalice, koalici potopila a podřezala tak pod vládou, premiérkou a sebou větev. Vítězem je prozatím opoziční předák a expremiér Robert Fico, který slíbil Radičové podporu výměnou za předčasné volby. Paní Radičová udělala to, ne co se naše koalice ve vztahu k Věcem veřejným nikdy nezmůže (přitom mám dojem, že srovnávat SaS s VV je přece jen vůči SaS trochu nespravedlivé). Kdybychom udělovali nějaký pozitivní protějšek Bobříku vyčůranosti, dostala by ho, zatímco pan Fico by si plně zasloužil naopak našeho bobra. Udělit mu ho ale nemůžeme, pletli bychom se do vnitropolitických záležitostí sousedního státu. Jaká škoda! Problému se týká naše dnešní glosa, tedy v tomto případě spíš komentář (vyšel včera v lidovkách.cz a dnes v deníku Sme).

To naše koalice, jak se zdá, po malé pauze už opět existuje tím způsobem, že nefunguje. V situaci, kdy na Slovensku vláda nabízí demisi, u nás vláda brání po českém způsobu „nedozírným následkům“. Věci veřejné bojují za transparentnost veřejných zakázek (to bych ještě chápal), za to, aby si loterie mohly ponechat nimbus dobročinných organizací a aby se nerušilo daňové osvobození stravenek (stravenky mi připadají jako jedna z posledních zachovaných vymožeností reálného socialismu, bony byly zrušeny brzy po převratu, máme tedy už jen dvě měny, ne tři). VV podporují jejich nezdaňování z populismu. Pomůže jim to v preferencích?

Centrum pro politiku a ekonomiku uspořádalo seminář na téma „Kůrovcová kalamita – argumenty zastánců zdravého rozumu“. Guru této instituce Václav Klaus prohlásil, že na semináři vystoupili lidé s jedním názorem, lidé s opačným by si prý měli udělat vlastní besedu. Jsem sice velkým odpůrcem různých spolků přátel kůrovce, ale toto pojetí výměny názorů se mi zdá být poněkud výstřední. Je to ovšem jen „subjektivní názor“: Klaus sám se cítí být kvalifikovaným k debatě proto, že měl strejdu polesným. Já ne, nemám do toho tedy co kecat.

Senát spolehlivě zabíjí jednu vládní reformu za druhou, usmrcení je dočasné, PS jej hravě přehlasuje. Teď např. senátoři nepodpořili prodloužení zákonem stanovené doby příjezdu záchranky ze čtvrt hodiny na 20 minut. Mohli by ji taky snížit na tři minuty. Pokud bude v zákonu stanovena taková lhůta, kterou polovina sanitek prostě nebude moci dodržovat, bude efektem nikoli zrychlení sanitek, ale snížení vážnosti zákona.

Sedm plzeňských pedagogů napsalo protestní dopis, ironizující „výchovu k vlastenectví“, jakou provozuje ministr školství Dobeš. Kritika pana ministra je to místy povedená a většinou zasloužená, nerozumím jen jedné věci, totiž výchově k národní hrdosti. Člověk se má cítit být zodpovědným za osud společenství, do něhož se narodil, a usilovat o to, aby bylo lepší, než je. „Hrdost“ je spíš na překážku takového úsilí, protože je to jen forma spaní na vavřínech. Z toho hlediska působí poněkud hrůzyplně vyjádření jedné ze signatářek dopisu, citované v MfD: „Všichni se shodou okolností teď učíme, učíme o 50. letech, vozíme děti do Mauthausenu…“ Proboha, které? Ty, co nejsou dost hrdé?

V Brně se schází celostátní romská konference, jejím úkolem je mj. založit vlastní politickou stranu. To je ušlechtilé předsevzetí, dosud se však nic podobného žádnému romskému aktivistovi nepovedlo. V titulku článku v MfD se praví: „je čas zvolit si lídry“. Dovoluji si upozornit, že aby to fungovalo, musí těch lídrů být výrazně méně, než je celkový počet Romů v ČR.

Předseda německých zelených Cem Özdemir prohlásil v rozhovoru pro MfD mj.: „Ale v Německu téměř neexistují ulice, kam by Němci nemohli jít.“ Pokud takové ulice existují v Káhiře nebo v Teheránu, je třeba to brát realisticky. Pokud existují v Německu, je to poněkud zrůdné, i když je jich malounko, a hlavně, je to legitimní důvod k nespokojenosti.

Amnesty International žádá kanadské úřady, aby zatkly bývalého amerického prezidenta Georgie W. Buse, až Kanadu příští měsíc navštíví. Jde totiž o válečného zločince. Protože Kanada nejspíš nevyhoví, nezbude AI než přejít od slov k činům a uspořádat na amerického exprezidenta atentát.

Pátek 14. října: tak je to jasné, Věci veřejné zahájily podzimní ofenzívu. Nyní navrhují prodloužit dobu, po níž budou platit dvě sazby DPH (20% a 14%), pokud tomu dobře rozumím, z jednoho roku na neurčito (tj. dokud nebude lépe, a lépe, jak známo, už bylo). Zároveň se předseda VV John chce vrátit k tomu, zda nezvýšit daně z příjmu pro firmy nebo pro bohatce (tj. pro nemravná individua, která se neštítí brát víc než 100 000 Kč měsíčně, a měla by za to pykat). Paní Peake se údajně vyjádřila v tom smyslu, že by si Věci veřejné měly vzít příklad z předsedy slovenské SaS Sulíka. Já bych řekl, že by si daleko spíš měl premiér Nečas vzít příklad z premiérky Radičové. Vládnutí s VV nemá vůbec žádný smysl. Kdyby pan Nečas dal najevo, že to myslí smrtelně vážně (a nebude váhat nesmyslnou koalici zbourat, protože na to má sílu, na její křečovité držení při životě ve skutečnosti ne), možná by panu Bártovi a paní Peake došlo, že jsou přece jen v trochu horší situaci než pan Sulík: ten totiž má pořád ještě naději, že se jeho strana v příštích volbách do NRSR dostane.

V ústavněprávním výboru PS se rozhořel spor o tom, jak mají být v Občanském zákoníku upravena práva dětí a rodičů. Poslanci Bendovi vadí, že se mluví jen o povinnostech rodičů, a ne o povinnostech dětí. V poslední době prošlo médii několik zpráv o tom, jak rodiče nelidsky týrali své děti (a jsou samozřejmě naopak i případy, kdy dospívající děti ohrožují své rodiče). Tu a tam se stane, že otec znásilní vlastní dceru (to myslím, někdy před padesáti – šedesáti lety nebývalo). Řekl bych, že všeobecně, zejména v oblasti rodinných vztahů, platí, že se má zákonem upravovat jen to, co je nezbytně nutné, především z toho důvodu, že je krátkozraké věřit, že přísný zákon je schopný nastolit chybějící morálku. Hrubě řečeno, když jsou lidi dobytek, zákon z nich neudělá nic lepšího, a pokud se o nastolení morálky křečovitě snaží, jen sám sebe kompromituje (snižuje se jeho vážnost). A za druhé, zákon má chránit v první řadě slabší před silnějšími, silnější se obyčejně dokážou ochránit sami. U dětí se předpokládá, že jsou slabší, nikoli neprávem. Pokud by se v zákoně octla věta „Dítě je povinno dbát svých rodičů“, je to plácnutí do vody, sankce za nedodržování takto vymezené povinnosti nelze nasadit žádné, připomíná mi to trochu známé „prezident Beneš se zasloužil o stát“ (je to sice méně hnusné, ale skoro stejně směšné).

Ministr Dobeš, podobně jako kdysi Martin Luther King, měl sen. Zformuloval ho pak jako přání v reakci na dopis plzeňských učitelů, o němž jsme tu včera informovali: „Přál bych si, aby naše děti byly pyšné na zem, ve které vyrůstaly. Byly hrdé na svoji minulost i přítomnost. Měli jsme skvělé krále, vojevůdce, dnes jsou zde významní vědci, učitelé, umělci i sportovci (když s králi a vojevůdci to už za moc nestojí, bd). My o nich buď příliš nemluvíme, nebo o nich ani nevíme.“ Já bych si zase přál, aby naše děti jednou mohly být pyšné na to, jak se jim podařilo zatočit se způsobem myšlení, který plodí takhle ujeté a nesmyslné úvahy o pýše a hrdosti.

Podle průzkumu agentury Focus se čeští důchodci, jak píší v MfD, „překvapivě postavili za mládež, která se připoutala ke kmenům napadených stromů, aby je uchránila před dřevorubci“. No, jak kteří. Já třeba ani náhodou.

Včera se slavil „Mezinárodní den chleba“, dočetl jsem se rovněž v MfD. Kromě toho prý existuje Mezinárodní den ptačího zpěvu, Světový den polibku, venkovanek, toalet… Je to trochu nepřehledné, nedaly by se ty všechny dny zhustit do jednoho, totiž do „Mezinárodního dne kokotin“ (pokud by genderové aktivistky protestovaly proti maskulinní formě toho označení, připomínám, že má i svou femininní verzi, kterou jsem z útlocitu neuvedl a dala by se doplnit).

Do nové strany Jiřího Paroubka směřuje prý poslanec Kořistka, kterého se kdysi údajně snažili zkorumpovat lobbyisté z okruhu ODS. Údajně mu nabízeli deset milionů Kč a funkci velvyslance v Bulharsku, statečný chlapík se ale nedal. Moc bych si přál, aby tým pana Paroubka doplnil ještě Sv. Michálek („Sv.“ tu neznamená Svatopluk, ale svatý, zapomněl jsem, jak se ten pán jmenuje křestním jménem). Pak budou všichni antikorupčníci pohromadě, přesněji řečeno chybět budou už jen pánové Bárta a Škárka.

Sobota 15. října: Podle průzkumu agentury STEM pro Právo by novou Paroubkovu stranu mohlo volit 19% lidí, z toho 3% jistě, 16% možná (spíše). Co to znamená „určitě by mohl volit“? (sice by toho byli schopni, ale možná to neudělají?) Jasné je pouze, že celých 51% by ji určitě volit nemohlo, což je víceméně jednoznačné (za živého Boha ne, nemohlo by, a tedy taky nebude). 30% sice zjevně cítí k Paroubkovi odpor, ale v nejhorším případě by ho skouslo (tj. „spíše by ho nemohlo volit“). Výsledek průzkumu ovšem pro Paroubka není moc příznivý.

Některé průzkumy veřejného mínění jsou ještě problematičtější. Např. CVVM se zabývá „důvěryhodností“ politických stran. Z toho, že důvěryhodnost KSČM je podle nich 30%, kdežto ODS jen 25%, TOP09 30%, ČSSD 48%. Tyto údaje se diametrálně rozcházejí s veřejnou podporou těch stran, jak ji změřilo v září totéž CVVM (komunisté by podle něho měli preference 10,5 %). Jsou tedy některé strany sice pro voliče důvěryhodné, ale nedali by jim svůj hlas? Jistě, důvěřovat může člověk třem stranám, ale pak si z nich musí vybrat jednu, kterou by volil. Stejně ale zůstává otázka, do jaké míry poskytují podobné průzkumy vůbec nějakou relevantní informaci. O standardní preferencích politických stran informuje SANEP: ČSSD má teď 30,5% (pokles o 2,7%), KSČM 14,8% (vzestup o půl procenta), ODS 18,8% (vzestup 0,8%), TOP09 13,6 (pokles 0.6%). Mírně přibraly i Věci veřejné, přesto s 3,9% zůstávají pod pětiprocentní hranicí. Tu naopak překročili lidovci (5,8%). V přepočtu na mandáty by ČSSD s komunistickou podporou získala sice v PS solidní většinu 108 křesel, ale rozdíl mezi ODS a ČSSD se zmenšuje a přitom podpora ČSSD klesá. Tento trend může ovšem zvrátit další ofenzíva Věcí veřejných proti koaličním partnerům v daňových záležitostech, která byla vlastně už zahájena.

Ladislav Bátora oznámil na tiskové konferenci, již uspořádal v místnostech Ministerstva školství, že rezignuje na post vicekancléře a z ministerstva odchází, protože už nemůže dál dodržovat slib mlčenlivosti, daný ministru Dobešovi. Mluvil při té příležitosti o mediálním lynčování, které prý snese srovnání s dobou po (jeho) vyloučení ze studie či s jeho trestním stíháním v letech 1983 až 1985. Myslím, že přehání, tady šlo jen o to, že nemůže zastávat exponované místo na ministerstvu školství. K celé aféře je třeba podotknout, že Bátorova kandidatura za Národní stranu v roce 2006 vzbuzuje sice velké pochybnosti o jeho ideovém profilu, ale nikdo si nedal práci s tím, aby odkázal na jeho texty či veřejné výroky. Také to, když se někdo zúčastní pochybné přednášky v extremistickém prostředí, nedokládá, v čem a jak s přednáškou souhlasí, a zda s ní vůbec souhlasí, a stejně málo informativní je chvála pochybné knihy. Chci jenom říci, že se nikdo nezabýval autentickými názory pana Bátory na základě toho, co kde a kdy řekl a napsal. Je mi poněkud trapné se ho zastávat a ani to nechci dělat. Připadá mi krajně nedůvěryhodný a dovedu si živě představit, co by on a jemu podobní si dělali, kdyby se dostali k moci – bolestínské kvílení, které teď on a jeho příznivci vydávají, leccos napovídá. Ale jeho veřejní odpůrci si bohužel počínali, jak se zdá, dost lajdácky. Nebo je snad pan Bátora tak opatrný, že ho nelze chytit za slovo?

V Brně proběhlo setkání cca 250 představitelů romských iniciativ z celé ČR. Ustavili 34-členný přípravný výbor, jehož cílem je ustavit „Celostátní romské sdružení ČR“. Pan Stanislav Daniel řekl jménem tohoto výboru Právu, že nelze počítat s tím, že by organizace stoprocentně zastupovala všechny Romy. To ani nemusí, povzbudivé by bylo, kdyby pro začátek zastupovala nějakých 20% a kdyby se těch 20% dalo spolehlivě změřit. Taky se ale může stát, že bude zastupovat jen sama sebe, myslím, že by to nebylo poprvé, co se Romům něco takového povedlo.

Dnešní MfD přinesla rozhovor s „písničkářem a přívržencem iniciativy Vyměňte politiky“ Tomášem Klusem. Je to dost tristní čtení. Panu Klusovi schází na politické scéně ikona, voliči se prý v minulých volbách stali víc součástí demokracie, protože začali kroužkovat a být hlasití ve svém projevu. To je pozoruhodné, v Německu v roce 1933 byla k dispozici ikona a někteří voliči začali být hlasití až na půdu. K ničemu to moc dobré nebylo. K českém uvažování o politice v minulosti patřilo vědomí o tom, že základem politiky je „politická práce drobná“ (tak o tom psal v Havlíčkových stopách T. G. Masaryk). Považuji za nutné zdůraznit, že „kroužkování“ nejenže není politická práce drobná, není to politická práce žádná a vlastně vůbec žádná práce. Pan Klus se bojí, že by se Věci veřejné, kterým, pokud tomu dobře rozumím, jako jeden z mnohých naletěl, mohly stát odstrašujícím případem, já v to naopak pěvně věřím. Skutečnost, že je někdo „nový“ vůbec nevylučuje např. možnost, že by mohl být eventuelně taky syčák. A nakonec: je vidno, že pan Klus se z výsledku loňských voleb do PS, který na první pohled vypadal hezky, ale dnes už je jasné, že byl ještě horší než ten z roku 2006, vůbec nepoučil. Heslo „Buďte rebelové a pojďte volit“ („rebel“ v českém pojetí se dá lépe vyjádřit cizím slovem „kverulant“) se aspoň ve své první části katastroficky neosvědčilo.

pondělí 17. října: V Právu se diví, že se „protest proti hamižnosti v Římě zvrhl“: šlo údajně o hamižnost bank a o způsob řešení finančních a sociálních problémů. Podle MfD to byl zase protest „proti hamižnosti a cynismu politiků a bankéřů“. Ti co protestují, jsou ovšem do té hamižnosti taky zapleteni, lépe řečeno jejich „sociální požadavky“ jsou hnacím motorem všeobecného kolotoče hamižnosti, jímž trpí Evropa (hlavně ta západní), USA, Kanada, Austrálie. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiéru Nečasovi se podařilo dostat pod kontrolu relativně mocnou středočeskou organizaci ODS. Tluchořovo křídlo prohrálo při volbě předsedy o jeden hlas (prohry o jeden hlas jsou mi od jisté doby nesmírně podezřelé). Rozhodování mezi Bendlem a Tluchořem je ovšem velmi obtížné, Tluchoř si uřízl obrovitou ostudu neohrabaným pokusem o intrikování s Kristýnou Kočí, pana Bendla kdysi údajně charakterizoval expremiér Topolánek tak, že to raději nebudu opakovat. Možná ho trochu podcenil, pan Bendl, kromě přesvědčení, že se nacismus v Německu vyvinul ze sociálně demokratických kořenů, vyniká i uměním postavit se vždycky na správnou stranu, a v případě, že se náhodou octne na nesprávné, co nejrychleji z ní zmizet. Pan Nečas se tentokrát přesvědčil o tom prvním, až přijde čas, předvede mu pan Bendl i to druhé. Jinak je zjevné, že dnešní stoupenci pana Nečase se v ODS nejvíce podobají normálním lidem, nezapomeňme však, že prostředí, v němž se srovnává, je něco jako zoologická zahrada. Poražený pan Tluchoř prohlásil že po odjezdu předsedy ODS, který přijel přítomné pobídnout, aby volili Bendla (!), se prý delegáti středočeského sněmu přestali bát. Proboha, čeho se mají co bát?

Paní Peake pochválila v nynější vládní krizi na Slovensku – koho jiného než pana Sulíka. Ocenila jeho schopnost udržet si i přes velké tlaky svou pozici a názor. Podobně prý si měly Věci veřejné před časem udržet ne snad svůj názor, ale ministerstvo vnitra. Tak za prvé: to by tak bylo ještě scházelo. Za druhé: pan Sulík si udržel, lidově řečeno, kulové. Přišel o post předsedy NR, o posty ve vládě, a bude moc rád, prokouše-li se v podstatně skromnější konstelaci při příštích volbách do parlamentu. Já bych ale s paní Peake souhlasil s tím, že správné by bývalo bylo, kdyby se oni byli snažili zuby nehty ministerstvo lásky si udržet, a pan Nečas by jim byl nato po vzoru paní Radičové tuhle ostudnou a nesmyslnou koalici, jejíž hlavní starostí jsou vzájemné podrazy, odpálil. Pak by si VV i o skromné účasti v PS mohly jen nechat zdát. (Nejsem si ostatně úplně jistý, zda se panu Johnovi díky citlivému vedení nepodařilo zachytit se drápkem ne snad na Ministerstvu vnitra, ale v Policii ČR. Jak je policie důležitá, víme z naší historické tradice (léta 1945-8).

Zdá se, že zdanění bramborových hranolků v zájmu toho, aby všichni čeští poddaní zdravěji jedli a mohli lépe sloužit svému sociálnímu státu, u nás neprojde, proti je novopečený (to slovo se do kontextu docela hodí) ministr Bendl i stínový ministr Hašek. (Ten druhý se vyjádřil alibisticky, tušil by za tím pokus koalice více naplnit státní rozpočet, a v tom případě musí i zdraví poddaných jít stranou). Česká kuchyně má smůlu, pokud se zdaní hranolky, bude třeba zdanit i vepřovou s knedlíkem a se zelím (ostatně, plzeňská dvanáctka taky není úplně nevinná, pokud jde o kalorie). Dosti zábavná je představa, že náš národní pokrm bude zakázán (podobně jako v USA kdysi alkohol) a bude si ho možné dát v pokoutních špeluňkách, za horentní ceny a s rizikem, že přistižení konzumenti budou potrestáni ještě horentnější pokutou. Tohle jsou typické problémy přejedené společnosti. Její správci hoří chutí dívat se svým spoluobčanům do talíře – a pokud se jim v něm něco nelíbí, tak do něj plivnout.

Když „Rudá armáda“ (rozuměj Rusové) vstoupila v r. 1945 do Brna, obsadila a důkladně zdevastovala mj. i vilu Tugendhat. V obytné části ustájili ruští vojáci mj. koně. Centrum hudební a divadelní kultury brněnské ČT o tom chystá cosi jako hraný dokument. Natáčelo se i ve sklepě a na zahradě. Doufám, že značná část pořadu bude, vzhledem k tomu, že usiluje o historickou věrnost, mládeži nepřístupná.

Úterý 18. října: Událostí dne je informace, zveřejněná původně (včera) v časopise Respekt. Podle ní prý policistka, odsouzená před dvěma roky pravomocně k dvěma rokům nepodmíněně, tvrdila postupně před třemi svědky, že prezidentská milost, kterou předloni dostala, byla získána za cenu úplatku. Prezident rozhořčeně protestoval, soudit se s Respektem ovšem nehodlá, považuje to za zbytečné. K tématu se vrátíme.

V MfD informují o knize německé spisovatelky Hermy Kennelové o masovém vraždění německých obyvatel u Dobronína na Jihlavsku v květnu 1945. Autor recenze Luděk Navara uvádí, že ke krutému účtování s německými civilisty prý přispělo i to, že z vesnice Kamenná u Dobronína, kde žili Němci, se rekrutovalo nejvíc příslušníků jednotek SS. Moc by mne zajímalo, co je to „nejvíc“, zda při počítání rekrutů se zohlednilo i to, že někdy od podzimu roku 1944 se do jednotek SS nevstupovalo dobrovolně, nýbrž rukovalo, a v jakém vztahu je tahle informace s jinou, uvedenou v poznámce k článku, totiž že obci věnovali v SS přízeň proto, že se její německý název Bergersdorf zalíbil generálovi SS Bergerovi. Ale i kdyby to všechno byla pravda, nadměrný počet příslušníků SS není žádný dostatečný důvod k vraždění civilistů, nanejvýš, jak se u nás říká, příčina (tj. příčina, která dokáže rozhýbat ty, jimž dělá vraždění dobře, a ti jsou hnusní za všech okolností).

Ministr školství Dobeš v případu Ladislava Bátory, jak se zdá, trucuje. Poté, co dotyčný rezignoval na svou funkci na ministerstvu a oznámil, že z ministerstva odchází, ministr mu nabídl funkci poradce na 0,1 úvazku (!). Bátora si to prý rozmyslí. Jde sice jen o gesto, ale zato výmluvné. Vypadá to, že ministr za VV si zakládá na dobrých vztazích s Hradem a podhradím.

Středa 19. října: koalice vyšla vstříc Věcem veřejným a souhlasí se zdaněním hazardu počínaje lednem příštího roku (ministr financí chtěl původně věc o rok odložit). Tím ještě není vyhráno, otevřená zůstává mj. otázka faktického zrušení stravenek. VV a aspoň část ODS je proti. Zdá se, že se otvírá úpole pro různé populisty. V koalici začíná být veselo i jinak, místopředseda VV Jarolím má zvláštní osobní zálibu: jako se jiní oddávají myslivosti, on, jak se zdá, podává trestní oznámení na koaliční partnery. Momentálně je na tapetě ministr Kalousek. Pan Jarolím ovšem podal trestní oznámení na neznámého pachatele, teprve městské státní zastupitelství je přesměrovalo na ministra Kalouska, a učinil tak prý v době, kdy ještě nebyl místopředsedou VV, takže VV s tím prý nemá nic společného. Teď však podle vlastních slov hodlá podat další trestní oznámení, tentokrát už adresně na ministra Kalouska. Aby bylo ještě veseleji, pan Kalousek v reakci prohlásil, že se o pozici ve straně nemusí bát (na rozdíl od již odvolaného ministra Fuksy), protože předseda TOP09 Schwarzenberg není Nečas. Nato Nečas reagoval tím, že se nehodlá plést do vnitřních záležitostí TOP09 ani komentovat nesmyslné Kalouskovy konstrukce, jimiž se ministr snaží odvádět pozornost od svých vlastních problémů. Vypadá to, že nejvyšší představitelé všech koaličních stran jsou přesvědčeni, že si zaslouží daleko lepší koaliční partnery, s výjimkou Věcí veřejných, které pevně věří, že si zaslouží vládnout samy. Současná akce VV, tedy přesněji pana Jarolíma, podle dekorativního předsedy VV Johna nepovede ke zhoršení vztahů v koalici, protože už horší být nemůžou. Roztomilé.

Ministr vnitra Kubice propadá zoufalství nad opakovanými úniky informací z trestního stíhání na veřejnost. Jde, jak ministr říká, často o mediální kriminalizaci osob, které možná nikdy nebudou ani obviněny, natož odsouzeny. Člověk se těžko zbavuje dojmu, že jeho předchůdce ve funkci, ač to na první pohled tak nevypadalo, přesto aspoň něco stihl. A že z policie ČR vede mohutný a dobře sjízdný tunel do vlivných médií.

Prezident Klaus rozhořčeně protestuje proti obvinění, že se na Hradě udílejí milosti za úplatek. Upřímně řečeno, aféra je podezřelá a jen doplňuje panorama celkové svornosti a vzájemné loajality, jaká panuje v české exekutivě (prezident je taky část exekutivy). Klaus uvedl, že systém udělování milostí na Hradě znemožňuje jakoukoli korupci, jaký systém to je, ovšem neřekl. Aféru využívají jako beranidlo ti, co chtějí upravit, tj. omezit pravomoci presidenta, od TOP09 po sociální demokraty. Je nepochybné, že pravomoci prezidenta by pořádně omezeny měly být (udílení milostí se to ale týká nanejvýš okrajově), a přímá volba je zejména v dnešní situaci nadbytečný populistický nesmysl. Případu s údajným hradním úplatkem se týká naše dnešní glosa. K záležitosti s udílením milostí se ještě vrátím.

V LN píše Jana Machalická o tom, jak se v Maďarsku extremisté Jobbiku snaží skandalizovat a vyměnit ředitele Národního divadla. Zároveň vede paralelu s ČR: „Kdyby to nebylo tak tragické, je to vážně k popukání - hlupáci na důležitých postech a politici v rolích divadelních kritiků. To k nám ještě v masové míře nedošlo, i když pár mamlasů se o něco podobného občas pokouší, jako třeba při poslední Havlově hře. Měli bychom ale zpozornět, některé rysy se shodují. Například maďarští krajně pravicoví křiklouni požadující odchod Alföldiho evidentně nikdy divadlo nenavštívili, a přesto přesně vědí, jaké protimaďarské perverzity jsou tam k vidění. Parta domácích výtečníků postupuje přesně takhle.“ Je zajímavé, jak spolek přátel Václava Havla ztrácí nervy. V minulosti se ti lidé lišili od skalních příznivců Václava Klause aspoň relativní slušností. To je zjevně dávno pryč, ke slovu se dostávají rozlícené svíčkové báby z tábora Největšího Čecha. K diskusi o Havlově hře a k tomu, zda se vůbec o ní smí diskutovat, jsem se letos na jaře vyjádřil článkem, který při této příležitosti připomínám.

Čtvrtek 20. října: Předseda TOP09 Schwarzenberg se ohradil proti tomu, že premiér Nečas váže vstup ČR do eurozóny na referendum. S Nečasem živě souhlasí Věci veřejné, které jako strana přímé demokracie velmi podporují pořádání referend. Jistě, to je užitečné: lid se zaměstná hlasováním v referendech, a ti, co jsou momentálně u vesla, si zatím budou moci nerušeně dělat, co je napadne. Premiér Nečas zdůvodnil požadavek na referendum tím, že když jsme se kdysi zavázali euro přijmout, byla eurozóna pouhou monetární unií, kdežto dnes je dluhovou a transferovou unií. Ještě lepší by bylo říci: oklamali nás! Lákali nás do monetární unie, ale během času se ukázalo, že to není žádná monetární unie, je to unie dluhová a transferová. A úplně nejlepší by bylo mlčet, protože eurozóna se během času nejspíš ze svých potíží vyhrabe (a možná taky poučí) a všechno bude zase vypadat jinak.

Podle agentury CVVM sice v preferencích přesvědčivě vede opozice, ale nůžky mezi ní a koaličními stranami se přivřely. Problém je jen to, že existují tři mohutní polykači voličských hlasů: Věci veřejné, KDU-ČSL a zelení. Tyto straničky jsou sice pod pětiprocentní hranicí, ale dohromady by anulovaly 11% preferencí. Vypadá to, že veřejnost si na neurovnanou politickou situaci zvykla. Hlavní starostí koaličních stran je sice jít si navzájem po krku, ale během tohoto základního úsilí tu a tam něco prosadí. Opozice se pokouší veřejnost přesvědčit o tom, že dnes zažívá peklo na zemi, ale po slibném nástupu z léta se jí přestalo dařit, mj. proto, že je to hysterické přehánění. Suverénní vítězství tzv. levice v předčasných volbách se začíná problematizovat.

Ve hře je ovšem další významný proces, o němž jsme nějakou dobu neslyšeli, totiž „integrace pravice“. Integrovat se bude pravice hradní, suverénní, národní a konzervativně sociální. Ne že by se dohromady slučovali (tím by jich výrazně ubylo), ale budou vystupovat společně. Prohlásil to Ladislav Bátora, který si odchodem z ministerstva školství uvolnil ruce ke zničující, permanentní volební kampani. Kampaň bude nepochybně strhující, i když nelze zapomínat na zásadu, že čím víc konzervativců (platí to i o těch národoveckých) se slučuje, tím je jich méně.

Že by po panu Bátorovi na ministerstvu školství nic nezbylo, se přitom asi nedá říci. Ministr školství chce zavést citovou výchovu a výchovu k národní hrdosti. To je ovšem směšné, solidně a věcně pojatá výchova v tradičních předmětech může sice vést k citovému obohacení vychovávaných, ale tematizovat to do nějakého zvláštního předmětu je hloupost. Školáci prý musí znát i naše sportovce (rozumí se zjevně vynikající sportovce, ne úplně všechny sportovce), aby se jim lépe hrdilo. I to se mi jeví být strašlivou blbinou. Mohu sice obdivovat paní Špotákovou za to, že dokáže vrhnout oštěpem za sedmdesátimetrovou hranici, ale nevím proč bych na to měl být hrdý já, když by mi dělalo nepochybně potíž hodit týmž oštěpem dvacet metrů. Čím méně se u nás bude vlastenecky šaškovat, tím víc nám zbude času na rozumnou práci a tím menší prostor zůstane pro exhibice různých politických hochštaplerů.

V souvislosti s údajným uplácením ve věci prezidentských milostí se znovu začalo mluvit o přímé volbě prezidenta, prezidentských pravomocech obecně i prezidentských milostech zvlášť. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 21. října: v předvečer sněmu TOP09 oznámil předseda Schwarzenberg v rozhovoru pro Právo, že se bude ucházet o prezidentskou funkci i tenkrát, když nebude uzákoněna přímá volba. Přesněji řečeno, že to není vyloučeno. Řekl bych, že obojí je v tomhle případě vlastně totéž. Těžko se zbavit dojmu, že jeho ochota kandidovat jen v přímé volbě měla být vlastně podporou přímé volbě. Teď je čím dál tím pravděpodobnější, že přímá volba nebude. Což je dobře, není pro ni žádný jiný důvod než ten, že vždycky je někdo zvolen a že lid má pocit, že „byl přitom“. Možná, že by bylo možné učinit ještě další a radikálnější krok k úplné demokratičnosti: při přímé volbě má sice možnost se vyjádřit každý, ale ne každý má možnost se ucházet o nejvyšší úřad v zemi. Lid dostane příležitost vybrat si z několika papalášů. Měla by být nastolena rovnost i pokud jde o právo stát se prezidentem, čehož se dá dosáhnout velmi jednoduše: prezident nebude volen, nýbrž losován z množiny všech občanů ČR, kteří podle ústavy mohou funkci zastávat. Výhodou by bylo, že by to nejspíš přišlo levněji, vyšlo by to hned na první pokus a odpadla by nákladná a pro lidi otravná volební kampaň. Vylosujme si svého prezidenta!

Pan Schwarzenberg se vyjádřil i k vládní krizi na Slovensku. Otázka zněla: „Nás čekají řádné volby za tři roky, ale na Slovensku padla vláda a volby budou mít na jaře. Koalice se tam rozpadla kvůli tomu, že jeden z koaličních lídrů Richard Sulík nechtěl podpořit pomoc Řecku a ohroženým bankám. Co říkáte na jeho argument, že není správné pomáhat francouzským bankám, které si za to mohou samy, když sami Slováci mají holou řiť?“. A předsesda odpověděl tentokrát sice neslušně, ale stručně a trefně: „To je naprosto pochopitelný argument, ale když se k něčemu Slováci zavázali, tak to musí dodržet i s holou prdelí.“ A vyjádřil se i k prezidentské milosti: „Jsou dobré důvody, že u nás existuje stejně jako v jiných zemích prezidentská milost, protože jsou situace, kde je milost jedinou možností vyřešit tragický osud. Takže já bych byl pro zachování milosti.“ To taky sedí.

Místopředseda Věcí veřejných splnil svůj slib a podal trestní oznámení na místopředsedu TOP09. Místopředseda TOP09 označil postup místopředsedy VV za fízlovský a podal na něj trestní oznámení pro pomluvu a křivé obvinění. Poměry ve vládní koalici jsou opravdu neuvěřitelné. Zřejmě se blíží okamžik, kdy spolu budou koaliční partneři komunikovat výlučně cestou trestních oznámení.

Poslanec (a hejtman) David Rath prohlásil, že projekt nové strany Jiřího Paroubka spolufinancují „nejmocnější kmotři ODS“ (to je totéž, jako kdyby arcibiskup Duka hovořil o „mocnostech pekelných“) , a že se „překvapivě posunul od nás doprava“. Čili, jak se říkalo za totáče, „utečenec“. Pan Paroubek dostal, co mu patří, on to byl, kdo Rathovi otevřel cestu do vysoké politiky.

Muammar Kaddáfí je mrtev. Byl to nepochybně ohavný tyran a masový vrah. Ale: V LN je dnes blok zpráv z Libye opatřen titulkem „Potupná smrt“. Kaddáfí, byl zjevně svými odpůrci umlácen k smrti, a nejspíš poté, co utrpěl vážná zranění při útoku letadel NATO. Což je sice potupné, ale v tomhle případě výjimečně ne pro Kaddáfího. Navíc je tu problém: tyran padl, ale čím se naplní mocenské vákuum, které tu vzniklo? Bude to, co ho nahradí, lepší než on? Vůbec bych libyjským odpůrcům Kaddáfího nevyčítal, že svrženého diktátora nepostavili před soud: v lepším případě by to byla jen komedie, v horším nekonečná tahanice. Tohle je ale druhá krajnost.

Sobota 22. října: přetahování mezi úřadem vlády a ministerstvem zahraničí o tom, kdo má v Bruselu zastupovat Českou republiku, skončilo jakýmsi patem. V současné době existují dva státní tajemníci pro evropské záležitosti, jednoho jmenoval Nečas, druhého (prvního náměstka ministra zahraničí Schneidera) ministr Schwarzenberg. Teď se premiér s ministrem dohodli, že na Radě pro všeobecné záležitosti Evropské unie nebude ČR reprezentovat ministr, ale oba dva státní tajemníci, přičemž jeden (náměstek Schneider) bude kompetentní ve věcech, které spadají pod ministerstvo zahraničí, kdežto druhý pro všechno ostatní. Premiér Nečas je spokojen, ministr Schwarzenberg už výrazně méně. Jde v podstatě o nedůstojnou tahanici, která vznikla proto, že předseda vlády očividně ministrovi jednak nedůvěřuje a jednak by ho velmi rád oslabil. Důsledek je, že ČR bude vypadat jako země, kde panují v zahraniční politice poněkud křovácké manýry, protože vláda je rozpolcená a tuto rozpolcenost se rozhodla do budoucna průběžně demonstrovat i v Bruselu.

Podle Práva uvažuje premiér o tom, že ve vládě proběhne další akce „škatule hejbejte se“. Její součástí má být odsun ministra Pospíšila a přísun vicepremiérky Karoliny Peake na jeho místo. Pokud je to pravda, je premiér naprosto nenapravitelný: poskytnout Věcem veřejným, tj. panu Bártovi, ministerstvo vnitra, obrany nebo spravedlnosti je něco podobného, jako činit tchoře správcem kurníku.

Právu poskytl rozhovor místopředseda ODS Pavel Blažek. Obvinil TOP09, že neustále vnáší do koalice konflikty – ve skutečnosti je tam vnášejí všichni tři koaliční partneři (přičemž nejagilnější a nejúspěšnější jsou zatím Věci veřejné). Zejména výroky Miroslava Kalouska jsou podle pana Blažka stále vedeny pokusem vymezovat se vůči ODS (ve skutečnosti se všechny tři koaliční strany vymezují navzájem a jedna na účet druhé). Pokud jde o Klause a jeho politickou budoucnost, odhaduje, že on sám ještě přesně neví, jakým směrem se vydá, ale že nepochybně bude chtít být velmi aktivním a velmi výrazným politikem. Pan Blažek si dovede představit, „že by Klaus získal ODS znovu k sobě jako otec zakladatel“. Zvláštní je, že ho to nenaplňuje hrůzou (včetně představy, koho všeho by si otec zakladatel s sebou přivedl).

Lékařské odbory daly ministru Hegerovi ultimátum: pokud do půlnoci z 4. a na 5. listopadu nedá jasně najevo, že dodrží slib a zvýší příští rok platy zaměstnanců ve zdravotnictví, hodlají se svých práv „rozhodně domoci“. Včera začali odboráři ministrovi slavnostně odpočítávat čas. Svůj „plán akcí“ hodlají prezentovat v pondělí na tiskovce. O výpovědích z práce „je zatím předčasné mluvit“. Ministr a vláda neměla loni lékařským odborům a ČLK ustupovat a neměla jim hlavně nic slibovat. Nicméně výhružná akce je znovu dost velká drzost, a pokud bude zase namířena proti pacientům (nic jiného si nedovedu představit), neměli by si to tentokrát lidé nechat líbit.

Evropské nadšení z „demokratických revolucí“ v arabských zemích zjevně zatím v Izraeli nesdílejí. List Ha´arec údajně napsal: „Od vypuknutí ´arabského jara´ uplynulo už deset měsíců a žádná z arabských zemí zasažených revolucí – Egypt, Tunisko, Libye – nemá stabilní, silné vedení… Dosud se jejich budoucnost nejeví nijak slibněji než v minulosti.“ Jistě, bourat není těžké, a to, co je lehké na místě zbouraného vybudovat, se staré dobré Anglii nebude podobat ani náhodou. Nejde o to, že by muslimové nebyli schopni žít ve svobodě (tento názor předhazuje dermagogicky „islamofobům“ Pavel Novotný v MfD), ale že na svobodu nejsou ani trochu připraveni, respektive že si pod svobodou zatím představují něco úplně jiného než co se za svobodu považuje např. v Evropě.

Slovenská premiérka Radičová poskytla rozhovor MfD i Lidovým novinám. V MfD mluví o tom, že Slovensko má spoluzodpovědnost za Eurozónu a nemůže jen přijímat její výhody a nesdílet přitom její problémy. Přijetí eura přitom přineslo Slovensku víc výhod než nevýhod. K situaci v USA poznamenává: „Socha Svobody v Americe drží v ruce pochodeň. Když jsem tam byla poprvé v životě začátkem 90. let, tak můj hlavní postřeh byl: všechno sedí, jen místo té pochodně by měla držet kreditní kartu. Žít na kredit, na dluh - z toho se stal princip nejen pro vlády, ale i pro jednotlivce.“ To je velmi pěkně řečeno. V LN na výtku, že kvůli většině zemí EU obětovala reformní vládu, odpověděla: „Ale my jsme v naší koalici měli principiální spor. A nebyl to spor jednorázový, protože se nutně budou přijímat další rozhodnutí… Tento spor byl permanentní – a tak se prostě vládnout nedá. Takže neřešil se jeden konkrétní spor, ale spor, který bychom měli na stole za dva týdny znovu“. Je příznačné, že jak Václav Dolejší v MfD, tak Daniel Kaiser v LN vytýkají slovenské vládě kapitulantství před Bruselem, zatímco kapitulantskou politiku (před koaličními partnery, hlavně před VV) dělá soustavně Nečasova vláda. Na Slovensku se taky dokáže v krizi poměrně rychle domluvit koalice s opozicí (např. na změně ústavy). U nás podobná domluva na podzim 2009 hanebně zkrachovala a politické události se řešily víceméně samospádem.

Na sněmu TOP09 v Hradci králové proběhly volby předsedy a místopředsedů. Předseda Schwarzenberg dostal 162 (tj. v procentech 95,86%) hlasů, první místopředseda Kalousek jak by smet. S tou stranou zjevně není něco v pořádku.

pondělí 17. října: V Právu se diví, že se „protest proti hamižnosti v Římě zvrhl“: šlo údajně o hamižnost bank a o způsob řešení finančních a sociálních problémů. Podle MfD to byl zase protest „proti hamižnosti a cynismu politiků a bankéřů“. Ti co protestují, jsou ovšem do té hamižnosti taky zapleteni, lépe řečeno jejich „sociální požadavky“ jsou hnacím motorem všeobecného kolotoče hamižnosti, jímž trpí Evropa (hlavně ta západní), USA, Kanada, Austrálie. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Premiéru Nečasovi se podařilo dostat pod kontrolu relativně mocnou středočeskou organizaci ODS. Tluchořovo křídlo prohrálo při volbě předsedy o jeden hlas (prohry o jeden hlas jsou mi od jisté doby nesmírně podezřelé). Rozhodování mezi Bendlem a Tluchořem je ovšem velmi obtížné, Tluchoř si uřízl obrovitou ostudu neohrabaným pokusem o intrikování s Kristýnou Kočí, pana Bendla kdysi údajně charakterizoval expremiér Topolánek tak, že to raději nebudu opakovat. Možná ho trochu podcenil, pan Bendl, kromě přesvědčení, že se nacismus v Německu vyvinul ze sociálně demokratických kořenů, vyniká i uměním postavit se vždycky na správnou stranu, a v případě, že se náhodou octne na nesprávné, co nejrychleji z ní zmizet. Pan Nečas se tentokrát přesvědčil o tom prvním, až přijde čas, předvede mu pan Bendl i to druhé. Jinak je zjevné, že dnešní stoupenci pana Nečase se v ODS nejvíce podobají normálním lidem, nezapomeňme však, že prostředí, v němž se srovnává, je něco jako zoologická zahrada. Poražený pan Tluchoř prohlásil že po odjezdu předsedy ODS, který přijel přítomné pobídnout, aby volili Bendla (!), se prý delegáti středočeského sněmu přestali bát. Proboha, čeho se mají co bát?

Paní Peake pochválila v nynější vládní krizi na Slovensku – koho jiného než pana Sulíka. Ocenila jeho schopnost udržet si i přes velké tlaky svou pozici a názor. Podobně prý si měly Věci veřejné před časem udržet ne snad svůj názor, ale ministerstvo vnitra. Tak za prvé: to by tak bylo ještě scházelo. Za druhé: pan Sulík si udržel, lidově řečeno, kulové. Přišel o post předsedy NR, o posty ve vládě, a bude moc rád, prokouše-li se v podstatně skromnější konstelaci při příštích volbách do parlamentu. Já bych ale s paní Peake souhlasil s tím, že správné by bývalo bylo, kdyby se oni byli snažili zuby nehty ministerstvo lásky si udržet, a pan Nečas by jim byl nato po vzoru paní Radičové tuhle ostudnou a nesmyslnou koalici, jejíž hlavní starostí jsou vzájemné podrazy, odpálil. Pak by si VV i o skromné účasti v PS mohly jen nechat zdát. (Nejsem si ostatně úplně jistý, zda se panu Johnovi díky citlivému vedení nepodařilo zachytit se drápkem ne snad na Ministerstvu vnitra, ale v Policii ČR. Jak je policie důležitá, víme z naší historické tradice (léta 1945-8).

Zdá se, že zdanění bramborových hranolků v zájmu toho, aby všichni čeští poddaní zdravěji jedli a mohli lépe sloužit svému sociálnímu státu, u nás neprojde, proti je novopečený (to slovo se do kontextu docela hodí) ministr Bendl i stínový ministr Hašek. (Ten druhý se vyjádřil alibisticky, tušil by za tím pokus koalice více naplnit státní rozpočet, a v tom případě musí i zdraví poddaných jít stranou). Česká kuchyně má smůlu, pokud se zdaní hranolky, bude třeba zdanit i vepřovou s knedlíkem a se zelím (ostatně, plzeňská dvanáctka taky není úplně nevinná, pokud jde o kalorie). Dosti zábavná je představa, že náš národní pokrm bude zakázán (podobně jako v USA kdysi alkohol) a bude si ho možné dát v pokoutních špeluňkách, za horentní ceny a s rizikem, že přistižení konzumenti budou potrestáni ještě horentnější pokutou. Tohle jsou typické problémy přejedené společnosti. Její správci hoří chutí dívat se svým spoluobčanům do talíře – a pokud se jim v něm něco nelíbí, tak do něj plivnout.

Když „Rudá armáda“ (rozuměj Rusové) vstoupila v r. 1945 do Brna, obsadila a důkladně zdevastovala mj. i vilu Tugendhat. V obytné části ustájili ruští vojáci mj. koně. Centrum hudební a divadelní kultury brněnské ČT o tom chystá cosi jako hraný dokument. Natáčelo se i ve sklepě a na zahradě. Doufám, že značná část pořadu bude, vzhledem k tomu, že usiluje o historickou věrnost, mládeži nepřístupná.

Úterý 18. října: Událostí dne je informace, zveřejněná původně (včera) v časopise Respekt. Podle ní prý policistka, odsouzená před dvěma roky pravomocně k dvěma rokům nepodmíněně, tvrdila postupně před třemi svědky, že prezidentská milost, kterou předloni dostala, byla získána za cenu úplatku. Prezident rozhořčeně protestoval, soudit se s Respektem ovšem nehodlá, považuje to za zbytečné. K tématu se vrátíme.

V MfD informují o knize německé spisovatelky Hermy Kennelové o masovém vraždění německých obyvatel u Dobronína na Jihlavsku v květnu 1945. Autor recenze Luděk Navara uvádí, že ke krutému účtování s německými civilisty prý přispělo i to, že z vesnice Kamenná u Dobronína, kde žili Němci, se rekrutovalo nejvíc příslušníků jednotek SS. Moc by mne zajímalo, co je to „nejvíc“, zda při počítání rekrutů se zohlednilo i to, že někdy od podzimu roku 1944 se do jednotek SS nevstupovalo dobrovolně, nýbrž rukovalo, a v jakém vztahu je tahle informace s jinou, uvedenou v poznámce k článku, totiž že obci věnovali v SS přízeň proto, že se její německý název Bergersdorf zalíbil generálovi SS Bergerovi. Ale i kdyby to všechno byla pravda, nadměrný počet příslušníků SS není žádný dostatečný důvod k vraždění civilistů, nanejvýš, jak se u nás říká, příčina (tj. příčina, která dokáže rozhýbat ty, jimž dělá vraždění dobře, a ti jsou hnusní za všech okolností).

Ministr školství Dobeš v případu Ladislava Bátory, jak se zdá, trucuje. Poté, co dotyčný rezignoval na svou funkci na ministerstvu a oznámil, že z ministerstva odchází, ministr mu nabídl funkci poradce na 0,1 úvazku (!). Bátora si to prý rozmyslí. Jde sice jen o gesto, ale zato výmluvné. Vypadá to, že ministr za VV si zakládá na dobrých vztazích s Hradem a podhradím.

Středa 19. října: koalice vyšla vstříc Věcem veřejným a souhlasí se zdaněním hazardu počínaje lednem příštího roku (ministr financí chtěl původně věc o rok odložit). Tím ještě není vyhráno, otevřená zůstává mj. otázka faktického zrušení stravenek. VV a aspoň část ODS je proti. Zdá se, že se otvírá úpole pro různé populisty. V koalici začíná být veselo i jinak, místopředseda VV Jarolím má zvláštní osobní zálibu: jako se jiní oddávají myslivosti, on, jak se zdá, podává trestní oznámení na koaliční partnery. Momentálně je na tapetě ministr Kalousek. Pan Jarolím ovšem podal trestní oznámení na neznámého pachatele, teprve městské státní zastupitelství je přesměrovalo na ministra Kalouska, a učinil tak prý v době, kdy ještě nebyl místopředsedou VV, takže VV s tím prý nemá nic společného. Teď však podle vlastních slov hodlá podat další trestní oznámení, tentokrát už adresně na ministra Kalouska. Aby bylo ještě veseleji, pan Kalousek v reakci prohlásil, že se o pozici ve straně nemusí bát (na rozdíl od již odvolaného ministra Fuksy), protože předseda TOP09 Schwarzenberg není Nečas. Nato Nečas reagoval tím, že se nehodlá plést do vnitřních záležitostí TOP09 ani komentovat nesmyslné Kalouskovy konstrukce, jimiž se ministr snaží odvádět pozornost od svých vlastních problémů. Vypadá to, že nejvyšší představitelé všech koaličních stran jsou přesvědčeni, že si zaslouží daleko lepší koaliční partnery, s výjimkou Věcí veřejných, které pevně věří, že si zaslouží vládnout samy. Současná akce VV, tedy přesněji pana Jarolíma, podle dekorativního předsedy VV Johna nepovede ke zhoršení vztahů v koalici, protože už horší být nemůžou. Roztomilé.

Ministr vnitra Kubice propadá zoufalství nad opakovanými úniky informací z trestního stíhání na veřejnost. Jde, jak ministr říká, často o mediální kriminalizaci osob, které možná nikdy nebudou ani obviněny, natož odsouzeny. Člověk se těžko zbavuje dojmu, že jeho předchůdce ve funkci, ač to na první pohled tak nevypadalo, přesto aspoň něco stihl. A že z policie ČR vede mohutný a dobře sjízdný tunel do vlivných médií.

Prezident Klaus rozhořčeně protestuje proti obvinění, že se na Hradě udílejí milosti za úplatek. Upřímně řečeno, aféra je podezřelá a jen doplňuje panorama celkové svornosti a vzájemné loajality, jaká panuje v české exekutivě (prezident je taky část exekutivy). Klaus uvedl, že systém udělování milostí na Hradě znemožňuje jakoukoli korupci, jaký systém to je, ovšem neřekl. Aféru využívají jako beranidlo ti, co chtějí upravit, tj. omezit pravomoci presidenta, od TOP09 po sociální demokraty. Je nepochybné, že pravomoci prezidenta by pořádně omezeny měly být (udílení milostí se to ale týká nanejvýš okrajově), a přímá volba je zejména v dnešní situaci nadbytečný populistický nesmysl. Případu s údajným hradním úplatkem se týká naše dnešní glosa. K záležitosti s udílením milostí se ještě vrátím.

V LN píše Jana Machalická o tom, jak se v Maďarsku extremisté Jobbiku snaží skandalizovat a vyměnit ředitele Národního divadla. Zároveň vede paralelu s ČR: „Kdyby to nebylo tak tragické, je to vážně k popukání - hlupáci na důležitých postech a politici v rolích divadelních kritiků. To k nám ještě v masové míře nedošlo, i když pár mamlasů se o něco podobného občas pokouší, jako třeba při poslední Havlově hře. Měli bychom ale zpozornět, některé rysy se shodují. Například maďarští krajně pravicoví křiklouni požadující odchod Alföldiho evidentně nikdy divadlo nenavštívili, a přesto přesně vědí, jaké protimaďarské perverzity jsou tam k vidění. Parta domácích výtečníků postupuje přesně takhle.“ Je zajímavé, jak spolek přátel Václava Havla ztrácí nervy. V minulosti se ti lidé lišili od skalních příznivců Václava Klause aspoň relativní slušností. To je zjevně dávno pryč, ke slovu se dostávají rozlícené svíčkové báby z tábora Největšího Čecha. K diskusi o Havlově hře a k tomu, zda se vůbec o ní smí diskutovat, jsem se letos na jaře vyjádřil článkem, který při této příležitosti připomínám.

Čtvrtek 20. října: Předseda TOP09 Schwarzenberg se ohradil proti tomu, že premiér Nečas váže vstup ČR do eurozóny na referendum. S Nečasem živě souhlasí Věci veřejné, které jako strana přímé demokracie velmi podporují pořádání referend. Jistě, to je užitečné: lid se zaměstná hlasováním v referendech, a ti, co jsou momentálně u vesla, si zatím budou moci nerušeně dělat, co je napadne. Premiér Nečas zdůvodnil požadavek na referendum tím, že když jsme se kdysi zavázali euro přijmout, byla eurozóna pouhou monetární unií, kdežto dnes je dluhovou a transferovou unií. Ještě lepší by bylo říci: oklamali nás! Lákali nás do monetární unie, ale během času se ukázalo, že to není žádná monetární unie, je to unie dluhová a transferová. A úplně nejlepší by bylo mlčet, protože eurozóna se během času nejspíš ze svých potíží vyhrabe (a možná taky poučí) a všechno bude zase vypadat jinak.

Podle agentury CVVM sice v preferencích přesvědčivě vede opozice, ale nůžky mezi ní a koaličními stranami se přivřely. Problém je jen to, že existují tři mohutní polykači voličských hlasů: Věci veřejné, KDU-ČSL a zelení. Tyto straničky jsou sice pod pětiprocentní hranicí, ale dohromady by anulovaly 11% preferencí. Vypadá to, že veřejnost si na neurovnanou politickou situaci zvykla. Hlavní starostí koaličních stran je sice jít si navzájem po krku, ale během tohoto základního úsilí tu a tam něco prosadí. Opozice se pokouší veřejnost přesvědčit o tom, že dnes zažívá peklo na zemi, ale po slibném nástupu z léta se jí přestalo dařit, mj. proto, že je to hysterické přehánění. Suverénní vítězství tzv. levice v předčasných volbách se začíná problematizovat.

Ve hře je ovšem další významný proces, o němž jsme nějakou dobu neslyšeli, totiž „integrace pravice“. Integrovat se bude pravice hradní, suverénní, národní a konzervativně sociální. Ne že by se dohromady slučovali (tím by jich výrazně ubylo), ale budou vystupovat společně. Prohlásil to Ladislav Bátora, který si odchodem z ministerstva školství uvolnil ruce ke zničující, permanentní volební kampani. Kampaň bude nepochybně strhující, i když nelze zapomínat na zásadu, že čím víc konzervativců (platí to i o těch národoveckých) se slučuje, tím je jich méně.

Že by po panu Bátorovi na ministerstvu školství nic nezbylo, se přitom asi nedá říci. Ministr školství chce zavést citovou výchovu a výchovu k národní hrdosti. To je ovšem směšné, solidně a věcně pojatá výchova v tradičních předmětech může sice vést k citovému obohacení vychovávaných, ale tematizovat to do nějakého zvláštního předmětu je hloupost. Školáci prý musí znát i naše sportovce (rozumí se zjevně vynikající sportovce, ne úplně všechny sportovce), aby se jim lépe hrdilo. I to se mi jeví být strašlivou blbinou. Mohu sice obdivovat paní Špotákovou za to, že dokáže vrhnout oštěpem za sedmdesátimetrovou hranici, ale nevím proč bych na to měl být hrdý já, když by mi dělalo nepochybně potíž hodit týmž oštěpem dvacet metrů. Čím méně se u nás bude vlastenecky šaškovat, tím víc nám zbude času na rozumnou práci a tím menší prostor zůstane pro exhibice různých politických hochštaplerů.

V souvislosti s údajným uplácením ve věci prezidentských milostí se znovu začalo mluvit o přímé volbě prezidenta, prezidentských pravomocech obecně i prezidentských milostech zvlášť. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pátek 21. října: v předvečer sněmu TOP09 oznámil předseda Schwarzenberg v rozhovoru pro Právo, že se bude ucházet o prezidentskou funkci i tenkrát, když nebude uzákoněna přímá volba. Přesněji řečeno, že to není vyloučeno. Řekl bych, že obojí je v tomhle případě vlastně totéž. Těžko se zbavit dojmu, že jeho ochota kandidovat jen v přímé volbě měla být vlastně podporou přímé volbě. Teď je čím dál tím pravděpodobnější, že přímá volba nebude. Což je dobře, není pro ni žádný jiný důvod než ten, že vždycky je někdo zvolen a že lid má pocit, že „byl přitom“. Možná, že by bylo možné učinit ještě další a radikálnější krok k úplné demokratičnosti: při přímé volbě má sice možnost se vyjádřit každý, ale ne každý má možnost se ucházet o nejvyšší úřad v zemi. Lid dostane příležitost vybrat si z několika papalášů. Měla by být nastolena rovnost i pokud jde o právo stát se prezidentem, čehož se dá dosáhnout velmi jednoduše: prezident nebude volen, nýbrž losován z množiny všech občanů ČR, kteří podle ústavy mohou funkci zastávat. Výhodou by bylo, že by to nejspíš přišlo levněji, vyšlo by to hned na první pokus a odpadla by nákladná a pro lidi otravná volební kampaň. Vylosujme si svého prezidenta!

Pan Schwarzenberg se vyjádřil i k vládní krizi na Slovensku. Otázka zněla: „Nás čekají řádné volby za tři roky, ale na Slovensku padla vláda a volby budou mít na jaře. Koalice se tam rozpadla kvůli tomu, že jeden z koaličních lídrů Richard Sulík nechtěl podpořit pomoc Řecku a ohroženým bankám. Co říkáte na jeho argument, že není správné pomáhat francouzským bankám, které si za to mohou samy, když sami Slováci mají holou řiť?“. A předsesda odpověděl tentokrát sice neslušně, ale stručně a trefně: „To je naprosto pochopitelný argument, ale když se k něčemu Slováci zavázali, tak to musí dodržet i s holou prdelí.“ A vyjádřil se i k prezidentské milosti: „Jsou dobré důvody, že u nás existuje stejně jako v jiných zemích prezidentská milost, protože jsou situace, kde je milost jedinou možností vyřešit tragický osud. Takže já bych byl pro zachování milosti.“ To taky sedí.

Místopředseda Věcí veřejných splnil svůj slib a podal trestní oznámení na místopředsedu TOP09. Místopředseda TOP09 označil postup místopředsedy VV za fízlovský a podal na něj trestní oznámení pro pomluvu a křivé obvinění. Poměry ve vládní koalici jsou opravdu neuvěřitelné. Zřejmě se blíží okamžik, kdy spolu budou koaliční partneři komunikovat výlučně cestou trestních oznámení.

Poslanec (a hejtman) David Rath prohlásil, že projekt nové strany Jiřího Paroubka spolufinancují „nejmocnější kmotři ODS“ (to je totéž, jako kdyby arcibiskup Duka hovořil o „mocnostech pekelných“) , a že se „překvapivě posunul od nás doprava“. Čili, jak se říkalo za totáče, „utečenec“. Pan Paroubek dostal, co mu patří, on to byl, kdo Rathovi otevřel cestu do vysoké politiky.

Muammar Kaddáfí je mrtev. Byl to nepochybně ohavný tyran a masový vrah. Ale: V LN je dnes blok zpráv z Libye opatřen titulkem „Potupná smrt“. Kaddáfí, byl zjevně svými odpůrci umlácen k smrti, a nejspíš poté, co utrpěl vážná zranění při útoku letadel NATO. Což je sice potupné, ale v tomhle případě výjimečně ne pro Kaddáfího. Navíc je tu problém: tyran padl, ale čím se naplní mocenské vákuum, které tu vzniklo? Bude to, co ho nahradí, lepší než on? Vůbec bych libyjským odpůrcům Kaddáfího nevyčítal, že svrženého diktátora nepostavili před soud: v lepším případě by to byla jen komedie, v horším nekonečná tahanice. Tohle je ale druhá krajnost.

Sobota 22. října: přetahování mezi úřadem vlády a ministerstvem zahraničí o tom, kdo má v Bruselu zastupovat Českou republiku, skončilo jakýmsi patem. V současné době existují dva státní tajemníci pro evropské záležitosti, jednoho jmenoval Nečas, druhého (prvního náměstka ministra zahraničí Schneidera) ministr Schwarzenberg. Teď se premiér s ministrem dohodli, že na Radě pro všeobecné záležitosti Evropské unie nebude ČR reprezentovat ministr, ale oba dva státní tajemníci, přičemž jeden (náměstek Schneider) bude kompetentní ve věcech, které spadají pod ministerstvo zahraničí, kdežto druhý pro všechno ostatní. Premiér Nečas je spokojen, ministr Schwarzenberg už výrazně méně. Jde v podstatě o nedůstojnou tahanici, která vznikla proto, že předseda vlády očividně ministrovi jednak nedůvěřuje a jednak by ho velmi rád oslabil. Důsledek je, že ČR bude vypadat jako země, kde panují v zahraniční politice poněkud křovácké manýry, protože vláda je rozpolcená a tuto rozpolcenost se rozhodla do budoucna průběžně demonstrovat i v Bruselu.

Podle Práva uvažuje premiér o tom, že ve vládě proběhne další akce „škatule hejbejte se“. Její součástí má být odsun ministra Pospíšila a přísun vicepremiérky Karoliny Peake na jeho místo. Pokud je to pravda, je premiér naprosto nenapravitelný: poskytnout Věcem veřejným, tj. panu Bártovi, ministerstvo vnitra, obrany nebo spravedlnosti je něco podobného, jako činit tchoře správcem kurníku.

Právu poskytl rozhovor místopředseda ODS Pavel Blažek. Obvinil TOP09, že neustále vnáší do koalice konflikty – ve skutečnosti je tam vnášejí všichni tři koaliční partneři (přičemž nejagilnější a nejúspěšnější jsou zatím Věci veřejné). Zejména výroky Miroslava Kalouska jsou podle pana Blažka stále vedeny pokusem vymezovat se vůči ODS (ve skutečnosti se všechny tři koaliční strany vymezují navzájem a jedna na účet druhé). Pokud jde o Klause a jeho politickou budoucnost, odhaduje, že on sám ještě přesně neví, jakým směrem se vydá, ale že nepochybně bude chtít být velmi aktivním a velmi výrazným politikem. Pan Blažek si dovede představit, „že by Klaus získal ODS znovu k sobě jako otec zakladatel“. Zvláštní je, že ho to nenaplňuje hrůzou (včetně představy, koho všeho by si otec zakladatel s sebou přivedl).

Lékařské odbory daly ministru Hegerovi ultimátum: pokud do půlnoci z 4. a na 5. listopadu nedá jasně najevo, že dodrží slib a zvýší příští rok platy zaměstnanců ve zdravotnictví, hodlají se svých práv „rozhodně domoci“. Včera začali odboráři ministrovi slavnostně odpočítávat čas. Svůj „plán akcí“ hodlají prezentovat v pondělí na tiskovce. O výpovědích z práce „je zatím předčasné mluvit“. Ministr a vláda neměla loni lékařským odborům a ČLK ustupovat a neměla jim hlavně nic slibovat. Nicméně výhružná akce je znovu dost velká drzost, a pokud bude zase namířena proti pacientům (nic jiného si nedovedu představit), neměli by si to tentokrát lidé nechat líbit.

Evropské nadšení z „demokratických revolucí“ v arabských zemích zjevně zatím v Izraeli nesdílejí. List Ha´arec údajně napsal: „Od vypuknutí ´arabského jara´ uplynulo už deset měsíců a žádná z arabských zemí zasažených revolucí – Egypt, Tunisko, Libye – nemá stabilní, silné vedení… Dosud se jejich budoucnost nejeví nijak slibněji než v minulosti.“ Jistě, bourat není těžké, a to, co je lehké na místě zbouraného vybudovat, se staré dobré Anglii nebude podobat ani náhodou. Nejde o to, že by muslimové nebyli schopni žít ve svobodě (tento názor předhazuje dermagogicky „islamofobům“ Pavel Novotný v MfD), ale že na svobodu nejsou ani trochu připraveni, respektive že si pod svobodou zatím představují něco úplně jiného než co se za svobodu považuje např. v Evropě.

Slovenská premiérka Radičová poskytla rozhovor MfD i Lidovým novinám. V MfD mluví o tom, že Slovensko má spoluzodpovědnost za Eurozónu a nemůže jen přijímat její výhody a nesdílet přitom její problémy. Přijetí eura přitom přineslo Slovensku víc výhod než nevýhod. K situaci v USA poznamenává: „Socha Svobody v Americe drží v ruce pochodeň. Když jsem tam byla poprvé v životě začátkem 90. let, tak můj hlavní postřeh byl: všechno sedí, jen místo té pochodně by měla držet kreditní kartu. Žít na kredit, na dluh - z toho se stal princip nejen pro vlády, ale i pro jednotlivce.“ To je velmi pěkně řečeno. V LN na výtku, že kvůli většině zemí EU obětovala reformní vládu, odpověděla: „Ale my jsme v naší koalici měli principiální spor. A nebyl to spor jednorázový, protože se nutně budou přijímat další rozhodnutí… Tento spor byl permanentní – a tak se prostě vládnout nedá. Takže neřešil se jeden konkrétní spor, ale spor, který bychom měli na stole za dva týdny znovu“. Je příznačné, že jak Václav Dolejší v MfD, tak Daniel Kaiser v LN vytýkají slovenské vládě kapitulantství před Bruselem, zatímco kapitulantskou politiku (před koaličními partnery, hlavně před VV) dělá soustavně Nečasova vláda. Na Slovensku se taky dokáže v krizi poměrně rychle domluvit koalice s opozicí (např. na změně ústavy). U nás podobná domluva na podzim 2009 hanebně zkrachovala a politické události se řešily víceméně samospádem.

Na sněmu TOP09 v Hradci králové proběhly volby předsedy a místopředsedů. Předseda Schwarzenberg dostal 162 (tj. v procentech 95,86%) hlasů, první místopředseda Kalousek jak by smet. S tou stranou zjevně není něco v pořádku.

Pondělí 24. října: Premiér Nečas na kongresu ODS zopakoval své stanovisko: Česká republika přijme euro jen na základě souhlasu voličů v referendu. Reagoval opět (a dosti drsně) ministr Schwarzenberg: „To usnesení je jen z demonstrativních a vnitropolitických důvodů a znamená vystrčenou prdel, kterou jsme ukázali sousedům.“ Proč zrovna jen sousedům, tomu nerozumím. Nečasův postoj, kterým si nepochybně chce šplhnout hlavně u Klause (je Klaus taky soused? Kéž by!), je ostatně nešikovný, může se stát, že přijetí eura bude v určitou chvíli výhodné nebo dokonce nutné, ale veřejnost na to vzhledem k předchozím euroskeptickým kampaním nebude připravena. Pak pan premiér narazí nosem na překážku, kterou si sám vztyčil do cesty. Politici mají právo na to, být v určitých okamžicích chytřejší než veřejnost, a zároveň povinnost veřejnost o své pravdě přesvědčit, protože demokracie stojí na tom, že veřejnost není tak blbá, aby se nedala přesvědčit o dobré věci. Tak lidé důvěřují těm, které si zvolili, že jsou v mnoha ohledech kompetentnější, než oni sami, a zvolení důvěřují lidem, že se o správné věci, která jim zpočátku nejde pod nos, dají přesvědčit. Zastupitelská demokracie stojí na vzájemné důvěře. Přímá demokracie stojí na absolutní nedůvěře v politiky (jakmile jim voliči poskytnou nějaký prostor pro samostatné jednání, začnou sviňačit) a také v rozumnost voličů vypořádat se s názorovou pluralitou (aby politické rozhodnutí mělo nějakou váhu, musí se pod něj podepsat pokud možno všichni – z tohoto hlediska byly výronem přímé demokracie volby za totáče). K otázce EU se vyjádřil na kongresu ODS poměrně rozumě expředseda Topolánek: „Kdo se raduje z eroze EU, a to nejsem žádný eurohujer, je hlupák bez znalosti historických konotací. Kdo jásá nad problémy eura, je ekonomický neználek.“ A za nebezpečí pro ODS označil mj. „národovecký izolacionismus“. Je docela příjemné slyšet takové řeči na kongresu ODS, bohužel je vyslovuje jen svržený předseda. Řeči tam ovšem zaznívaly i jiné: europoslanec Strejček prohlásil, že TOP09 je přisátá na politickém těle ODS, ze kterého vyssává její politickou energii, útočí na vše spojené s prezidentem Klausem, protože má obavy z budoucího politického projektu pod jeho vedením. Naopak pan Strejček vidí pro ODS možnost politického projektu pod vedením Václava Klause, přičemž případná nová Klausova strana by mohla být spolehlivým a možná i předvolebním koaličním partnerem (pokud možno předvolebním, nemusela by se totiž sama o sobě dostat do parlamentu). Tohle je opravdu zajímavý „projekt“, vypustil ho pan Strejček jako zkušební balónek? Každopádně, pokud by se před příštími volbami opravdu realizoval, budu se velmi rozmýšlet, zda by v takové situaci nebylo lepší volit ČSSD.

Sněm TOP09 se nesl v duchu Pravdy a Lásky (to je poloha, kterou ODS zásadně vypouští): Místopředseda Kalousek varuje před „hnědnutím“ politiky: „Nacionalismus, xenofobie, antisemitismus, nesnášenlivost k imigrantům, kteří nám ujídají z talířů, to vše bude pro určitou část společnosti přitažlivým, a proto politicky relevantním tématem“, a TOP09 jako moderní konzervativní strana má odpovědnost o to větší, že si tito novodobí náckové budou říkat konzervativci. Jenže za nacionalismus lze označit spoustu rozdílných věcí, imigrace je spojena s problémy. Jak havlovci, tak klausovci chrlí ideologická schémata tam, kde by bylo třeba o problémech mluvit věcně a bez falešného patosu na tu či onu stranu. Tenhle spor je úplně neplodný a pro českou politiku zhoubný, protože jen deformuje reálné problémy do podoby klacku na oponenty. Předseda Schwarzenberg i místopředseda Kalousek vysvětlili, jak si představují, že by měla vypadat v budoucnu prezidentská funkce. K této otázce se vrátíme.

V Praze proběhla v sobotu protivládní demonstrace, organizovaná iniciativou ProAlt. Šlo zjevně o jakýsi test, jak masová je nespokojenost s vládou. Podle Práva se shromáždily tři tisíce lidí, podle policie o jeden tisíc víc. Demonstrovali i odborářští a straničtí papaláši, pan Zavadil dokonce vystoupil veřejně. Spokojen s účastí pracujících ovšem nebyl. Dejme na něj, mě se čtyři tisíce zdály být tak na hraně: ani úspěch, ani neúspěch. O masovou podporu ovšem nejde ani náhodou.

Všeobecně (totiž v médiích) se tvrdí, že ministr Pospíšil a pražský primátor Svoboda mají ve straně problémy. Zdá se, že se příliš emancipovali. S Pospíšilem lze zatočit jednoduše (Nečas ho odvolá z ministerského postu), primátora chtějí kandidovat do prezidentské funkce (musel by předtím rezignovat na nynější funkci, pak by prezidentem nebyl zvolen a bylo by po problému). Jakýsi neklid v ODS je, nemá moc zřetelnou podobu, při hlasování na kongresu o tom, má-li se prodloužit vedení mandát o půl roku, Tlučhoř a jeho lidé, kteří byli proti, neuspěli. Téma konfliktu bylo zvoleno nešťastně, jde o zástupný a málo významný problém.

Úterý 25. října: Server Wikileaks, ztělesnění novinářského práskačství v globálním měřítku, prý (cituji z Práva) „pozastaví zveřejňování tajných diplomatických depeší, aby se mohl soustředit na získávání fondů nutných pro své budoucí přežití“. Zároveň si stěžuje na prý „svévolnou a protizákonnou blokádu“ finančních společností se sídlem v USA, jejichž útok zničil 95 procent jeho příjmů. Konečně jedna dobrá zpráva, ještě se k ní vrátíme.

Podle agentury STEM stouply preference ODS oproti září o 2,5%. Preference ČSSD stagnují, mírně ztratili i komunisté a TOP09. Žádná jiná strana by se už do PS nedostala. V přepočtu na mandáty vede ČSSD s KSČM (nevím, proč se tohle kuriózní společenství, zatím naštěstí jen virtuální, nazývá všeobecně „levice“), měli by v PS 115 hlasů. „Pravice“ (nebo „pravý střed“?) tratí tím, že několik stran, které se podle průzkumu do PS nedostanou, anihiluje slušné množství voličských hlasů, hlasů lidí, kteří by většinou asi nevolili ani ČSSD, ani KSČM (neplatí to do slova a do písmene, poté, co v čele zelených vystřídal Bursíka Liška, se ze strany stal potenciální koaliční partner ČSSD). Pokud by např. vznikla nějaká strana typu Věcí veřejných, stáhla by tyto hlasy k sobě. Přát si něco podobného může sice jen šílenec, ale iniciativy typu „Vyměňte politiky“ budou nepochybně pokračovat a jsou schopny způsobit na politické scéně pohromu podobné té, kterou znamenaly volby v loňském roce. Vznik nějaké nové strany model „Chicago 1920“ by přispěl nechtě, ale mocně k tomu, aby nezanedbatelné množství voličů, připravených o iluze, došlo k závěru, že parlamentní demokracie se pro nás tak nějak nehodí.

Přiznám se, že mi nějak uniklo, jak rozhodla vláda ohledně hlasování o tzv. Klausově výjimce: bude se hlasovat o přijetí Chorvatska do EU a o výjimce dohromady (ČSSD by se octla v bezvýchodné situaci, pokud by chtěla výjimku zamítnout, musela by říci ne vstupu Chorvatska do Unie), nebo zvlášť? Premiér Nečas je pochopitelně pro první řešení. Podle ministra Schwarzenberga ovšem nezáleží na tom, jak vláda obě otázky předloží parlamentu. Věcně spolu vůbec nesouvisí, a proto se parlament o své újmě může rozhodnout, že o nich bude hlasovat zvlášť, i když mu je vláda předloží tak říkajíc v jednom balíku. V PS by tak bylo teoreticky možné izolovat ODS. Prakticky by to spíš nešlo, protože ČSSD a TOP09 (proevpropské strany) mají dohromady jen 97 hlasů, VV by se asi solidarizovala s Klausem, tří „nezařazení“ by se možná rozdělili a jako jazýček na vahách by sloužili komunisté, u nichž se samozřejmě nedá očekávat, že by nevyužili situaci prohloubit rozvrat na politické scéně.

Nadšení moravskokrumlovští příznivci Muchovy Slovanské epopeje zorganizují protestní pěší pouť do Prahy. Cílem je zabránit stěhování uměleckého skvostu, jehož konečnou stanicí by se, jak se nyní zdá, mohlo stát pražské Hlavní nádraží (kam by se dílo, přiznejme si to, docela hodilo). Jde prý o happening (z toho se dá usuzovat, že počet poutníků určitě nepřesáhne stovku. Událost je jako stvořená pro to, aby ji provázely příhody podobné té, kterou tak pěkně popsal v jedné své známé povídce Jaroslav Hašek. (Shodou okolností se tam zpívalo mj. i „Hej, Slované“, což by se i k nynější akci velmi hodilo.)

Středa 26. října: vydavatel Forbes měl podle titulku v Právu na konferenci Dny USA – EU na Žofíně prohlásit, že za současnou světovou krizi mohou nezodpovědní politici a bankéři. To by ovšem byl nesmysl, do krize vede nezodpovědný způsob života na dluh a vypůjčování si z budoucnosti, který si osvojili v Evropě a v USA skoro všichni, všeobecně sdílené přesvědčení veřejnosti, že sociální zabezpečení není vymoženost, kterou je třeba si zasloužit, ale lidské právo, které nám musí zajistit ti druzí – stát, bohatí, vyspělejší země atp. Na vině je tedy všeobecná vychcanost a rozmazlenost, která zachvátila společnosti vyspělých západních zemí (patříme k nim už dvacet let i my, i když tak říkajíc na chvostě), jež neunesly svůj blahobyt.

Vladimír Dlouhý na téže konferenci uvedl, že „rychlá krátkodobá centralizace fiskálních politik možná povede k centralizaci politické – je to cena, kterou musíme přijmout“, protože „nejhorší scénář je ten, který by vedl k rozpadu euerozóny a hluboké recesi“. I Česká republika se podle Dlouhého musí snažit, aby tomu zabránila, proto je rozhodující, aby naše vláda podpořila úsilí o stabilizaci eura. To mi připadá realistické a o hodně uměřenější a sympatičtější než Klausovo vřískání.

Kromě Vladimíra Dlouhého vystoupila na výše zmíněné konferenci, tedy přesněji řečeno na galavečeru konference, Helena Vondráčková. Nepřednášela, jen zpívala. Přítomným osobnostem se to prý velmi líbilo. Jak by ne, vždyť jde o národní památku (teď jen nevím, je-li národní památkou přímo Helena Vondráčková, nebo jen její písně).

Zdá se, že poslanci ČSSD se hodlají bránit tomu, že nemají v PS většinu, usilovnou a soustavnou obstrukční taktikou. Zjevně je znervózňuje stagnace jejich preferencí, ještě v létě si v souvislosti s rozvratem v koaličních řadách namlouvali, že jim moc spadne sama do klína. Ve skutečnosti moc nikdy nikomu nepadá do klína sama. To, co provozuje ČSSD po Paroubkově pádu, je paroubkovská politika s lidskou tváří, a mezi Paroubkem a Sobotkou či Haškem je trochu podobný rozdíl, jako mezi Stalinem a Chruščovem.

Jeden z ministrů Dobešů (ten, co řídí resort školství) se dostal do pře s předsedkyní Akreditační komise Vladimírou Dvořákovou. Obvinil ji, že mluví v médiích o prověrkách na soukromých vysokých školách, ačkoli ministerstvo dosud neuzavřelo šetření v té věci. Do sporu se nechci mísit (velmi se mi nechce zastávat se ani pana Dobeše, ani paní Dvořákové), zaujal mne však jeden pasus v ministrově tiskovém prohlášení. Cituji: „S jistou mírou nadsázky mediální počínání předsedkyně Akreditační komise připomíná 50. léta, kdy dělníci v závodech předem rozhodovali o výsledcích politických procesů.“ Představy pana ministra o padesátých letech jsou směšné. O „výsledcích“ procesů se sice rozhodovalo předem, ale nebyli to dělníci, nýbrž stranické orgány, u těch největších přímo politbyro. Veřejnost, „dělníci“ u toho pak dělali jen štafáž, přičemž většině to bylo buď lhostejné, nebo hnusné.

„Každý německý politik v sobě nosí obavu ze síly vlastní země, ponechané sobě samé, bez „zaštrikování“ do evropského celku. Historie je dobrá učitelka“, píše v Právu Jiří Hanák. Německá neuróza z minulosti je důsledek nechutné buzerace, jíž bylo Německo podrobováno soustavně během posledních pětašedesát let ze strany vítězů poslední světové války (je zvláštní, že za vítěze je považována i Francie). Dřív nebo později z toho může být pěkný malér. A že je historie učitelka dost špatná, je vidět i na panu Hanákovi, který se, jak je vidět z jeho textů, z vlastní komunistické minulosti nepoučil vůbec.

V Právu lobuje Jiří Pehe za Karla Schwarzenberga coby za prezidentského kandidáta. ČSSD by ho měla skousnout, je už stár, takže to bude jen na jedno období. Taky by ČSSD mohla „topce“ nabídnout jeho kandidaturu výměnou za předčasné volby do PS, které by byly ještě před prezidentskými: tím by se zabránilo tomu, aby Klaus mohl vytvořit „novou politickou formaci“. Navíc tím, že by z vedení TOP09 odešel Schwarzenberg, ocitl by se na výsluní Kalousek a v plném světle by se tak ukázalo, co jen ta strana zač. Řekl bych, že taková politika se dá buď dělat, nebo o ní mluvit, obojí najednou dost dobře nejde. Navíc účelové spojenectví Schwarzenberg – ČSSD trochu připomíná někdejší Špidlovu koalici, která nedopadla moc dobře.

Čtvrtek 27. října: Ministr školství Dobeš přirovnal předsedkyni Akreditační komise Vladimíru Dvořákovou k dělníkům, kteří v padesátých letech minulého století žádali v rezolucích ze závodů tresty smrti pro lidi souzené v politických procesech. Pan ministr si zřejmě představuje, že tím dělníci zasahovali do nezávislosti soudní moci, to je směšné, žádná nezávislost tehdy nebyla, rozsudky byly předem hotové, vynášely je vysoké stranické orgány, rezoluce byly jen doprovodná šaškárna, lidé je v drtivé většině nepodepisovali z vlastní vůle a někdy je nepodepisovali vůbec. Už jsem tu o tom psal. Za paní Dvořákovou odpověděla celá Akreditační komise: „Přirovnání současné situace k situaci v 50. letech minulého století znamená nejen hlubokou urážku obětí té doby, ale též lze chápat jako zpochybnění základních svobod, zejména práva na informace.“ Místo aby věcně napsali, že příměr je úplně nesmyslný, urazí se, k tomu za jiné. Jistě, je to jednodušší.

Česká vláda rozhodla, že o přístupové smlouvě s Chorvatskem se bude hlasovat odděleně od „Klausovy výjimky“. Tím je Klausova výjimka v podstatě zabitá, v senátě mají ČSSD s komunisty většinu. A ČSSD nebude postavena před nutnost buď odsouhlasit Klausovu výjimku, nebo odmítnout přístupovou smlouvu s Chorvatskem. Pana premiéra zřejmě čeká hradní kartáč.

Slovenský ministr financí Mikloš poskytl Právu rozhovor, v němž se vyjadřuje mj. i k tomu, proč Slovensko na rozdíl od ČR neuznalo samostatnost Kosova: „Když bez dohody, bez vůle a souhlasu původního celku dochází k něčemu takovému“, podle něho „to skutečně může ohrozit stabilitu a bezpečnost i v širším kontextu“. Jenže „bez dohody, bez vůle a souhlasu původního celku“ vznikla kdysi i ČSR.

MfD přetiskla článek profesora politologie na Princetonské univerzitě Jana Wernera-Muellera o různých hnutích „rozhořčených“, která zachvátila západní svět. Autor píše mj., že „politické elity by se měly snažit pochopit sdělení o rozhořčení a pracovat s ním – a ne cynicky využívat vztek k získání volební výhody“. Myslím si, že stejně důležité, ne-li důležitější je, aby nezávislí intelektuálové dali jasně najevo, že vztek, hysterie, zuřivost, není žádný program, že je to laciné a nezodpovědné – a říci to přesto, že těch vztekajících se jsou třeba tisíce (a vztekat se je dnes v módě) a jasnou hlavu si zachovává jen pár lidí.

Sobota 29. října: prezident Klaus jako obvykle na státní svátek pronesl projev a uděloval řády a medaile. Vyznamenání klimatologa Jiřího Kukly bylo vesměs komentováno lehce zlomyslně v tom smyslu, že dotyčný před čtyřmi lety při přijetí na Hradě přitakal Klausovi, pokud jde o vliv člověka na změny klimatu, a že ho pochválil za knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Závažnější věc než vyznamenávání je ovšem prezidentův projev. Stalo se u nás pravidlem, že prezident vysvětluje národu, jak má chápat svět kolem sebe a jeho proměny, kárá nehodné (v tomto případě novináře, že podávají pokřivený obraz naší „reality“ a že na objednávku jedněch politiků denuncují jiné. Používají přitom metody, které jsou příznakem jejich nemoci). Prezident je tedy zjevně nejen nad vládou, ale i nad médii. V řadě věcí má jistě pravdu (naše společnost není chudá a v základních parametrech žijeme v nejblahobytnější etapě našich dějin), jenže hodilo by se, kdyby si takové postřehy nechal na dobu, až pověsí prezidentskou funkci na hřebík a stane se (dejme tomu) nezávislým komentátorem domácího i světového dění. Zdůrazňování pokory je jistě chvályhodné, v případě prezidenta mi to připomíná chválu vegetariánství, kterou přednáší bengálský tygr. Jeho důraz na tradiční hodnoty, k nimž je třeba se vrátit, je mimo jiné i výchozí pozice pro řečníkovy budoucí postprezidentské politické aktivity. Prezident říká, že „žijeme ve světě, který si namlouvá, že si se vším poradí, neboť na to má internet, Google a Wikipedii, umělou inteligenci, ale i politickou korektnost a technicky dokonalé, přímo orwellovsky vybavené tajné služby“. Tady je dohromady smícháno mnoho věcí. Pokud jde o tajné služby a umělou inteligenci, nedovedu, jsa přikrčen mezi české kopečky, prezidentovo havlovsky rozevláté opovržení dobře posoudit. „Politická korektnost“ je ovšem zrůdná pitomost. Co je špatného na internetu, Wikipedii a Googlu, nechápu, připadá mi to praktické, když si člověk ponechá jakousi kritickou rezervu, kterou si musí ponechat vždycky. Nebo se snad máme vrátit k pergamenům, bezinkovému inkoustu a husím brkům? To všechno ovšem není to hlavní, jsou to jen symptomy toho, jak podivný útvar je u nás od založení státu, jehož výročí 28. října oslavujeme (upozorňuji, že to není Česká republika), „prezidentský projev“. Prezident zastává v našem státě podobné místo jako v katolické církvi papež a jeho slavnostní projev je něco jako „Urbi et Orbi“, jen v skromnějším národním rámci (např. novoroční pozdravy proto nemusí říkat v nevím kolika stech jazycích, stačilo by česky a romsky). Jo a pokud jde o ten 28. říjen: prezident mluví o „naší republice, vzniklé před 93 lety“, snad by bylo důležité upozornit, že tam byli taky nějací Slováci a že po roce 1945 se mluvilo dokonce o „společném státě Čechů a Slováků“. A pokud tam byli jen tak říkajíc do počtu, tak by se to mělo s pokorou, po níž pan prezident tak pěkně volá, přiznat.

Je velmi pozoruhodné, že expremiér Jan Fischer, který poskytl rozhovor dnešnímu Právu, sice nenápadně upozorňuje, oč by byl ještě pokornější než Václav Klaus (pozice prezidenta my měla spočívat „v službě veřejnosti, všem občanům ČR“), ale papežskou roli prezidenta bez dalšího přejímá: úřad prezidenta není jen politický, ale i mravní, měl by být lidem blízký, scelovat, být svorníkem, atd. Není tedy divu, že považuje stávající prezidentské pravomoci za přiměřené (prezident by je měl jen jinak uplatňovat), říká (zase s implicitní narážkou na Klause), že prezident není tvůrcem zahraniční politiky, tím je vláda, a že by měl respektovat politiku, kterou vláda formuje. Jenže: aby se u nás prezident nepletl vládě do řemesla, je třeba mu to expresis verbis zakázat. A vůbec, bylo by třeba prezidentskou funkci důkladně odpapežštit, což je bez změny ústavy neobejde. Pan Fischer upozorňuje na to, že do přímé volby by sice šel, ale pokud jde o volbu nepřímou, tam je situace jiná, nezáleží na tom, zda se člověk za kandidáta na prezidentství prohlásí. Je to přece „o tom, že vás někdo osloví, sdělí svoji představu a vy o tomto návrhu přemýšlíte. Dovedu si představit, že bych o některých návrzích skutečně přemýšlel, kdyby byly míněny seriózně.“ Je tedy zjevné, že pan Fischer se nijak nevnucuje, ale pokud by ho někde navrhl, neurazí se. To je nadějné.

Podle německého deníku Die Welt Čína (plným jménem Čínská lidová republika, nezapomínejme na to, i když jsme si v Evropě takovým jménům odvykli) Evropské unii v nesnázích ráda pomůže, bude za to však chtít jakési protislužby, především aby byla uznána za „tržní ekonomiku“. To není jen nějaké byzantské verbální vyznamenání, znamená to, že země EU nebudou moci uplatňovat proti levným čínským dovozům protekcionistická opatření. A možná nejen to. K problému se vrátíme.

Právo jako jediné české noviny přineslo rozsáhlou a v podstatě věcnou informaci k výročí maďarské revoluce z roku 1956. Považoval bych jen za užitečné zdůraznit, že Imre Nagy nezačal sám iniciativně „uvádět v život požadavky, s nimiž se ztotožňoval prakticky celý maďarský národ“, jen na ně se zpožděním přistupoval, což ještě zvyšovalo napětí ve společnosti. Je dobré si ovšem uvědomit, že revoluce netrvala ani celých čtrnáct dní (v noci ze třetího na čtvrtého listopadu Rusové obsadili všechna větší maďarská města). Pozoruhodné na Imre Nagyovi jsou dvě věci: v okamžiku, kdy Rusové zaútočili, v krátkém rozhlasovém prohlášení, v němž se obrátil na maďarskou a světovou veřejnost, jejich útok odsoudil a řekl, že maďarské jednotky s okupanty bojují – tím se na poslední chvíli a důstojným způsobem postavil revoluci fakticky do čela. A v posledním slově v politickém procesu v r. 1958 označil rozsudek za justiční omyl (přesný termín by byl justiční vražda, ale tu licenci je myslím třeba tolerovat), odmítl se kát a demonstrativně prohlásil, že nežádá o milost. Zachoval se tedy velmi statečně. Podotýkám, že ani v prvním, ani v druhém případě nebrečel jako Alexandr Dubček.

Sociální demokraté chystají důkladné obstrukce v PS, kam se po zamítnutí v Senátu vracejí vládní reformní zákony. Předseda Sobotka prohlásil bojovně: „ČSSD odmítne reformy. Využijeme všech možností, které nám dává ústava, aby nebyly schváleny.“ Tomu nerozumím: ústava jim k tomu nedává možnosti žádné, protože nedisponují většinou v PS. Mohou jen zdržovat. Celkový dojem z toho bude, že se pro českou společnost parlamentní demokracie příliš nehodí.

Pondělí 31. října: Železný kříž, vztyčený na louce Budínka u Dobronína na Jihlavsku na paměť českých Němců ubitých v roce 1945, natřeli na růžovo představitelé České strany národně sociální. Zároveň tam instaloval přes čtyřicet menších dřevěných křížů. Chtěli prý upozornit na to, co v médiích ještě nezaznělo (na masakr Čechů ve Velkém Meziříčí, který se odehrál bezprostředně před koncem války). Ve skutečnosti to v médiích zaznělo mnohokrát, jen ti, co si myslí, že masakr Němců je něco správnějšího než masakr Čechů, to neslyší (tzv. selektivní hluchota). K celé věci se ještě vrátíme.

V Právu pořídili rozhovor s vydavatelem Steve Forbesem. Jedna z otázek, které dostal (vlastně jde o konstatování), zní: „Je trochu zvláštní, když v určité fázi americké prezidentské kampaně čelná média oficiálně deklarují podporu některému z kandidátů“. Jistě, v Právu svou podporu osobám a stranám nedeklarují. Přesto bývá úplně zjevná. Není slušnější se k podpoře explicite přiznat?

Po špatné zkušenosti z let 2007-8 si ministr financí Kalousek tentokrát dává velký pozor, aby nešířil nerealisticky útěšné prognózy, a to ani pokud jde o rozpočet na příští rok. Vládní odhad má tentokrát i „katastrofickou“ variantu. Jistě nebudeme muset dlouho čekat, a lídři ČSSD nás začnou masírovat tím, že katastrofická varianta už nastala, bez ohledu na okolnosti, a může za to samozřejmě vláda. Dělat u nás politiku není zase až tak složité.

Proces s Julií Tymošenkovou se pěkně rozjíždí, teď má být souzena i za vraždu. Dokud na Ukrajině vládnou takovéhle poměry, nemá smysl s ní udržovat srdečnější vztahy než s Lukašenkem.

V katedrále sv. Víta se konala zádušní mše za tři stovky odbojářů, popravených za pomoc při atentátu na Heydricha. Celebroval ji arcibiskup Duka, který se před nedávnem dal slyšet, že katolická církev dosud neprojevila lidem zapojeným do druhého odboje dostatečnou úctu, a teď to musí napravit. Je mi velmi líto, ale tato horlivost (letos není žádné kulaté výročí atentátu) je jen velmi těžké chápat jinak než jako snahu katolické církve vylepšit si svou politickou reputaci u veřejnosti. A je těžké ubránit se podezření, že se tak děje v jakési koordinaci s Hradem a s nacionály soustředěnými v podhradí. Arcibiskup Duka zjevně aspiruje na roli Klausova Msgre. Šrámka. Zlomyslně připomínáme, že ten, ač se velmi snažil, nedopadl dvakrát dobře.

V LN otiskli zajímavé svědectví Rogera Scrutona o normalizační Praze na konci sedmdesátých let. Je lehce přeexponované: není pravda, že by se „skoro v každé pražské ulici nad chodníky táhly dlouhé prkenné plošiny“, chránící chodce před deštěm staré omítky. Není pravda, že by v té době kubánské pomeranče byly nedostatkovým zbožím (byly k dostání furt, zato se nedaly žrát), k dostání byly prakticky celý rok i pomeranče „obyčejné“, aspoň v Praze. Taky není pravda, že by nedostatkovým a žádaným zbožím byly maďarské klobásy. Přes tyhle maličkosti je ovšem obraz, který pan Scruton podává, autentický v tom smyslu, že vypovídá o konsternaci člověka ze Západu, který přijede do našeho bolševického bordelu. Situace v Praze byla tristní až do konce osmdesátých let – byl jsem v jejich polovině dvakrát po sobě delší dobu v Maďarsku (delší doba u mne znamenala v té době tři neděle až šest neděl), a rozdíl mezi Budapeští (kde se už na úrovni obchodů a menších podniků prosazovalo soukromé podnikání) a Prahou byl úděsný: když jsem se vrátil, připadal jsem si první dva dny jako v Pompejích.