Pondělí 2. května: Na letenské pláni se sešlo deset tisíc stoupenců KSČM, aby oslavili „Svátek práce“. Když se jejich sešlost pokusilo „narušit“, jak zní úřední termín, několik jednotlivců, kteří komunisty nemilují (připomínám, že tou dobou pochodovaly Prahou a Brnem stovky „národovců“, tj. fašounů; možná, že by bylo vhodné je označit za „zdivočelé členy ODS“, jako kdysi Zeman označil Sládkovy republikány za „zdivočelé sociální demokraty“), zavelel Grebeníček „je tu nějaký primitiv, odveďte ho“ a policie promptně vyplnila rozkaz. Bohužel druhá strana, zastoupená víc než nepočetně, nemá taky příliš přitažlivé představy o řešení situace: Milan Paumer prý na místě prohlásil (píše to ovšem Právo, zdroj v těchto věcech ne zcela spolehlivý): „Zatím je to začátek, bouchačky jsme ještě nevytáhli.“ Možná, že to bylo myšleno jako žert, pak je to ovšem žert na velmi nevhodném místě. A ostatně, bouchaček by bylo zapotřebí velmi mnoho, protože KSČM dnes u nás podporuje bratru milion dvě stě tisíc lidí. (Poznámka na okraj: na manifestaci prý zazněla „hymna bývalého Sovětského svazu“. Hymna má tutéž melodii jako nynější ruská hymna, nebylo by tedy správnější tvrdit, že tam zazněla hymna Ruské federace? A všechno by hned bylo jasnější.)

Ke sporu mezi ministrem Němcem a nejvyšší státní zástupkyní Benešovou se nebudu vyjadřovat, nejsem v té věci kompetentní a kromě toho jsem podjatý, odjakživa nemám rád prokurátory. Nicméně zaujalo mne, že exministryně a poslankyně Parkanová vystoupila na obranu Benešové s tím, že pokud by byla odvolána, měla by ona problémy s podporou vlády v PS: zdá se, že vydírání se dnes stává oblíbenou politickou profesí. Na mou duši bych nechtěl být na Paroubkově místě.

Jeden z tvůrců levicové frakce v ČSSD, exministr Kavan, prohlásil, že frakce má působit výlučně na půdě poslaneckého klubu. Ovšem, to stačí k tomu, aby stranu buď totálně ochromila, nebo přizpůsobila k obrazu svému. Sociální demokracie stojí před otázkou: rozkol, nebo kapitulace před vyděrači? Co si zvolí, se dá předem snadno odhadnout.

Václav Klaus pronesl při příležitosti konce druhé světové války, neboli jak on říká „osvobození“, v Ostravě národně socialistický projev. Máme na věc zrcadlově opačný názor než on, ale zatím jen citujeme bez komentáře: „…v poslední době se opět setkáváme s pokusy historii přehodnocovat, pod různými záminkami ji přepisovat či se ji snažit - na základě dnešních pohledů, tedy bez tehdejších tragických prožitků miliónů lidí - tak zvaně napravovat. Často slýcháme úvahy, ve kterých bývá konec druhé světové války interpretován jinak, než jak byl milióny tehdejších našich spoluobčanů prožit. Ztrácí se v nich prvek osvobození a začíná v nich dominovat důraz na dobu následnou. Vidí se v něm počátek nové totality, která zanedlouho - na čtyři dlouhá desetiletí - ovládla naši část Evropy. Jsem přesvědčen, že takovéto hodnocení tohoto historického okamžiku, který bez sebemenších pochybností znamenal osvobození od nacismu a ukončení německé okupace a vlastně i celé 2. světové války, nesmí převládnout… Nesmíme se na minulost začít dívat ahistoricky. Nesmíme zapomínat na pořadí věcí, na vztah příčin a následků. K tragickému období války a k období těsně po ní nesmíme přistupovat zdánlivě humanisticky neutrálně - tedy z pohledu jakési symetrie utrpení. Lidé, kteří dnes s těmito koncepty přicházejí, od nás vyžadují stále nová a nová jakoby smiřovací gesta, která ale de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň či je leckdy dokonce i zaměňují.“

Již nikdy více Dachau, volá pateticky Zita Senková v dnešní MfD. Proboha, zřejmě to opravdu hrozí. Chce snad Klaus zřizovat na území ČR koncentráky pro neposlušné občany?

Klausovy argumenty ohledně zákona o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů prý rozzlobily ekologické aktivisty od exministra Bursíka po Petra Holuba z hnutí Duha. To je klasický příklad tzv. neantagonistického rozporu, který je povolen a obě strany vědí, že si ho mohou dovolit. Kdyby šlo o Benešovy dekrety, budou oba tábory v harmonické jednotě, jinak by se jednalo o rozpor tzv. antagonistický, a to přestává všechna legrace.

Úterý 3. května: představitelé „levicové frakce“ v ČSSD postupně sdělují své požadavky. Nejjednodušší to měl premiér Paroubek s Petrem Lachnitem. Vadilo mu, že ve vládě není zastoupen severomoravský region (tedy např. pan Lachnit). Poté, co podle včerejšího zpravodajství ČT byla tato chyba napravena tím, že severomoravský region, to jest pan Lachnit dostal nabídku na funkci premiérova poradce, byla levicovost pana Lachnita ukojena, takže už může dát vládě svůj hlas. Pan Hojdar má připomínky k práci ministerstva průmyslu a dopravy – nikoli personální, proboha! Tady to bude složitější, dá je písemně. Postoj pp. Laštůvky a Kavana je znám, první jmenovaný rázně odmítl nabídku na post velvyslance v Moskvě (bylo to příliš průzračné a je dobře, že odmítl, není totiž jasné, kterou „vysokou smluvní stranu“ by v Moskvě vlastně zastupoval. Pan Laštůvka zřejmě počítá, že se příští rok probojuje mezi dvanáctku volitelných sociálně demokratických kandidátů na poslance do PS.

Podle průzkumu CVVM je 66% občanů ČR pro obnovu trestu smrti(28 % rozhodně, 38 „spíše“). Není to nic moc, ale přece jen lze zaznamenat jistý pokrok proti počátku devadesátých let, tehdy jich bylo osmdesát. Odpůrci poprav tvrdí, že se nedá vyloučit justiční omyl. Myslím si spíš, že v zemích jako je ta naše se do budoucna nedají úplně a jednoznačně vyloučit justiční vraždy z politických důvodů. Zatím to nejde, jenže až vznikne vhodné ovzduší, nepomůže, že trest smrti už neexistuje: bude zaveden ráz dva.

Petr Uhl píše v Právu: „Kuriózní výtka na adresu policie probleskla sdělovacími prostředky - komunisty prý v Praze na Letné chránila, ale v Brně proti „anarchistům“ prý nezakročila.“ Nevím, jaké noviny čte pan Uhl, v těch, co čtu já, ta výtka zněla, že komunisty v Praze policie chránila, ale proti neonacistům v Brně nezakročila.

Stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil dává v Lidových novinách průchod své obsedantní nenávisti k Německu. Dnešní kontinentální „eurooptimismus“ je podle něho jen novou variantou dávné německé snahy ovládnout Evropu. Německá politika předvádí zejména od nástupu Schrödera, pokud jde o vztah k minulosti vystupňovaný kolektivní masochismus a sebemrskačství. Díky lidem jako Zahradil snad Němci pochopí, že je to absurdní, nedůstojné chování a že jim není nic platné. Jen se bojím, že v Německu pak bude následovat hysterická výchylka na druhou stranu, a odneseme to my (pan Zahradil ne, on a jemu podobní se dokážou včas zdekovat, a pak z nějakého politického závětří bude vítězně vykřikovat: vidíte, já to říkal!)

Středa 4. května: Zdá se, že se premiéru Parobukovi podařilo přesvědčit nespokojence, aby dali důvěru vládě. Klub ČSSD k tomu zároveň poslance zavázal (člověk by řekl, že v normální straně by se mělo rozumět samo sebou, že poslanci hlasují pro svou vládu). Při hlasování o závazku se čtyři členové klubu (Hojdar, Kavan, Laštůvka a Melčák) zdrželi, ale všichni kromě Kavana už důvěru víceméně přislíbili. Kavan nakonec důvěru vládě taky dá: kdyby vláda padla, bude nejspíš s vydíráním konec , když vláda zůstane, otvírá se pro ně každým dalším významným hlasováním široké pole.

Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát a schválila zákon o registračních pokladnách. Proti byla pouze ODS, která ovšem dává najevo, že až vyhraje volby, zákon okamžitě zruší. Podnikatelé pak pokladny pečlivě zakonzervují a uklidí na půdu, odkud je snesou až za čtyři roky po vítězství ČSSD. A tak pořád dokola.

Předsedkyně ústavně právního výboru Parkanová chtěla, aby výbor projednal spor mezi nejvyšší státní zástupkyní Benešovou a ministrem Němcem. Výbor však těsnou většinou odmítl se záležitostí vůbec zabývat, protože prý jde o interní konflikt uvnitř vládní koalice. Zdá se, že PS začíná být funkční podobným způsobem jako Federální shromáždění ČSFR někdy na konci roku 1991.

Isabella Thien-Seerenyiová žádá, aby jí byl navrácen mobiliář zkonfiskovaný jejímu otci v r. 1945 podle Benešových dekretů. Domnívá se, chudinka malá, že jde „o věci rodinného charakteru, které nepodléhaly konfiskaci (obrazy předků, fotografie, porcelán, staré hodiny apod.)“. To je ovšem omyl, konfiskaci podléhaly i bačkory a ponožky. Jakýsi historik také vytýká jejímu otci (který byl v r.. 1945 takto zkasírován), že „jako člen správní rady Lázní Luhačovice odsouhlasil dne 29. 6. 1942 na schůzi rady, konané u příležitosti odsouzení vražedného útoku na Heydricha, že věrnou prací a svým jednáním přispějí k úspěchu boje, který Říše vede za nový řád, a že učiní všechno, aby pomáhali obnovit důvěru Říše, která byla zastřelením Heydricha otřesena.“ Neodsouhlasení, pokud se dobře pamatuji, se tenkrát honorovalo kulkou do týla.

ODS má problémy s přílivem členů: podezírá totiž nově vstupující (je jich od ledna t.r. cca 900), že chtějí stranu použít jen jako výtah k moci. Kdyby ODS měla normální členskou základnu (v našich poměrech cca 50 000 – 80 000 lidí), nemusela by se devíti set nových tolik bát. Takhle musí všem, co do strany vstoupili po dubnu 2003 zakazovat, aby kandidovali ve volbách do PS. Možná, že by měli po vzoru někdejší KSČ zavést rozdělení na členy a „kandidáty“,.

„Na věcnou debatu bez osobních útoků a nepodložených fantazií však česká média nejsou zvyklá“, píše v polemice s šéfredaktorem Šafrem poradce prezidenta Michal Petřík. Nedávno tamtéž prezidentův kancléř Weigl vyřídil můj článek tím, že Klause chorobně nenávidím. I kdyby tomu tak bylo, má se polemizovat s tím, co je v textu, a ne s tím, co je „za ním“. Možná, že by prezidentská kancelář měla vypracovat jakési normy věcné debaty a spolu se sankcemi zua porušení je pak nechat odhlasovat v PS jako doplněk trestního zákona (prezident sice nemá zákonodárnou iniciativu, ale to by se jistě dalo nějak obejít).

Čtvrtek 5. května: i poslední odbojný poslanec ČSSD Kavan, jak jsme ostatně předpokládali, dá Paroubkově vládě důvěru. Uspokojila ho dohoda mezi Paroubkem a ministrem zahraničí Svobodou, na jejímž základě dostane ČSSD na ministerstvu post prvního náměstka. Svoboda v téhle věci nemohl čekat nějakou energickou podporu od svého stranického šéfa Kalouska, s nímž je na kordy, a Kalousek zjevně upřednostňuje své mocenské zájmy před rozumnou zahraniční politikou vlády, v níž je jeho strana zastoupena. To, že se česká zahraniční politika dostane výrazněji pod vliv lidí jako Kavan nebo Laštůvka, je přinejmenším stejně závažné jako Grossovy nevysvětlené problémy s financováním bytu. V ČSSD se v souvislosti s Kavanem a Laštůvkou mluví hodně nahlas (a právem) o vydírání, zároveň však vyčítají Kavanovi a spol. jako hlavní hřích, že všechno „medializovali“. Předseda poslaneckého klubu Kraus např. řekl v rozhovoru pro Právo: „Jako již mnohokrát se projevila největší slabina soc. dem., nebo spíše některých jejích představitelů, kteří mají neukojitelnou potřebu sdělovat své pocity a připomínky nikoli stranickým grémiím, nýbrž médiím… Opakuji, problém je v tom, že dospělý politik řeší věci tam, kde má, a nikoli navenek. Mám pocit, že to je dětská nemoc zejména soc. dem. politiků, kteří si myslí, že své požadavky snáze prosadí v momentu, kdy je budou prezentovat na stránkách novin. Nedochází jim přitom, že strana pak působí nejednotně.“ Těmto argumentům příliš nerozumím. Divné by bylo, kdyby problém, „medializovali“, aniž by se v něm angažovali na stranické půdě. Pokud politici o svém stranickém angažmá současné říkají médiím, vycházejí vstříc veřejnosti, která má právo být informována. Chce snad pan Kraus idealizovat situaci před rokem 1989? Tehdy to přece bylo tak, že se všechno upeklo za zavřenými dveřmi sekretariátu ÚV KSČ, a veřejnost byla informována až o výsledku, a to ještě způsobem, jaký si ten orgán předepsal. Na „medializaci“ an sich není nic špatného.

K čemuž jako negativní ilustrace může sloužit případ Němec kontra Benešová. Do podstaty věci se nechci plést, nemám na to, jak říká náš pan prezident, „silný názor“, jde mi o informovanost: dozvěděli jsme se, že se všichni tři dohodli, a že o tom, na čem se dohodli, se nebude mluvit. Takže nevíme nic.

Na Paroubka ovšem čeká státnická zkouška: je krajně znepokojen veřejnými prohlášeními českého velvyslance v OSN Kmoníčka, který veřejně obvinil ministra Svobodu ze lži, a naznačil, že velvyslance čeká výkop. Nato Kavan zpochybnil svůj souhlas s vládou. V případě, že Kmoníček vyletí, bude prý mít vážný problém při hlasování o důvěře. Pokud teď Paroubek ustoupí, dá znovu a jasně najevo, že je vydíratelný. Přitom pochybuji, že by Kavan samojediný (nebo jen s Laštůvkou) vládu potopili, podřezali by si pod sebou větev. Oba jen blafují.

Jakýsi před nedávnem zesnulý ruský enkávéďák (Právo píše „rozvědčík“) prohlásil, že NKVD zasáhla do Pražského povstání a že ho vlastně vyvolala. První je nepochybné, druhé nejspíš není pravda, povstání byla přirozená reakce na rozval okupační moci (a je zbytečné ho démonizovat či problematizovat, jako že bylo pět minut po dvanácté). Dotyčný „rozvědčík“ tvrdí, že „měli striktně zakázáno ovlivňovat českou politiku“: tak úplně striktní to jistě nebylo, ale na ovlivňování české politiky měli tehdy Rusové Smrkovského (jistě účinnější páka než nějaký poručík od NKVD).

Podle dubnového průzkumu CVVM ztratila ČSSD 4% preferencí a je nyní na 10,5%. Dosáhla tak úrovně, kterou naposled měla v březnu 1994, rok poté, co se jejím předsedou stal Miloš Zeman (trochu jsme možná zapomněli, že následující vzestup sociálních demokratů nebyl ani tak zásluha Miloše Zemana jako důsledek chyb tehdejší vládní koalice všeobecně a Václava Klause zvlášť). Ostatní strany si drží svá procenta z minula. V CVVM se domnívají, že se ČSSD teď může odrazit ode dna, to je velký optimismus. Má ještě pořád kam padat.

Z oslavného běsnění u příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války se příznivě vymyká článek Pavla Máši z Lidových novin („S kým si rozumí Klaus“), upozorňuje na to, že prezident Klaus vede svým pojetím druhé světové války (já bych řekl latentním rusofilstvím) ČR do izolace mezi spojenci v NATO a zejména mezi postkomunistickými zeměmi. Má to těžké, chudák pan prezident, musí vládnout zemi, kde se pomalu vyvíjí systém dvou stan: nacionalistické (ODS) a komunistické. A pokud chce být pro obě přijatelný, musí vyhmátnout to, co je spojuje, od každé něco. Ostatně podobně to dělal taky prezident Beneš, kterého Klaus „silně hájí“, jen když se dostane do rejže a hrozí, že komunisté proniknou zadními dveřmi do exekutivy, začne najednou (v rozporu s tím silným zastáváním) křičet, že „nebude jako Beneš“ (rozuměj v únoru 1948). Ostatně, myslím, že se mýlí: když na to přijde, bude jako Beneš.

Další slušný článek napsat do týchž LN Jiří Dienstbier (Svoji svobodu jsme si prohráli sami). Upozorňuje zcela správně, že o našem osudu nebylo rozhodnuto v Jaltě, a že v silách rozumné politiky bylo dosáhnout lepšího výsledku než toho Benešova. Dienstbier mluví o „finlandizaci“, já bych chtě dodat, že lepším výsledkem by bylo taky to, kdyby byl např. v únoru 1948 odstoupil i prezident Beneš (o Janu Masarykovi ani nemluvě). Bylo by totiž hned od počátku úplně jasné, o co jde. Taková jasná situace by nepřinesla žádný bezprostřední výsledek (ale copak jde jen o bezprostřední výsledky?), ale byla by se pak příznivě promítla do našich dalších dějin a cítili bychom ji i dnes (např. náš prezident by si dnes nemohl dovolit říkat o konci druhé světové války to, co říká a co z něho dělá faktického Benešova pokračovatele).

A mezitím Rusům narůstá hřebínek: baltským státům se za léta 1939-1940 a 1945 omlouvat nebudou, bylo to osvobození, protože jinak by je byli nacisté zlikvidovali. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí prohlásil: „šedesáté výročí vítězství není příležitostí k vyřizování starých účtů (překrásná formulace! Co kdyby Putinovi řekl něco podobného Schröder) a k vystupování se vzájemnými stížnostmi.“ A jeden vládní poslanec se dokonce dovolává paktu Molotov Ribbentrop a toho, že k ruskému záboru došlo „na základě příslušných rozhodnutí zastupujících orgánů těchto republik“. Rusko se pomalu vrací ke své tradiční imperialistické politice. U nás to jedni (KSČM) vítají, druzí (Klaus a ODS) se tváří, že si toho nevšimli.

Pátek 6. května: premiér Paroubek se sešel s Milošem Zemanem. Zeman ho přijal pozdě v noci poté, co se zúčastnil setkání s „Platformou za renesanci strany“, to je mírně ponižující. Nicméně na Paroubka zatím zjevně neútočí - Paroubek nepatří ke zrádcům, které vytáhl do nejvyšších pater politiky a oni ho potom potopili. Renegáti jsou ve společenstvích víceméně ruského typu vždycky nenáviděni daleko víc než přímí nepřátelé. Při parlamentních interpelacích musil novopečený předseda vlády čelit výtce, že si v parlamentě vykupuje podporu pro svou vládu funkcemi – zábavné je, že si tu podporu musí shánět v řadách vlastní strany. Paroubek kontroval tím, že exministr Lachnit (jeden z jmenovaných případů „uplácení“) bude funkci poradce vykonávat bezplatně. Funkce poradce ale znamená vliv na vládní politiku. Není to záležitost čistě charitativní, na druhé straně se dá ztěží prokázat, že jde přímo o korupci.

ODS zavedla „opatření proti kariéristům“, už jsme o tom psali: výkonná rada rozhodla, že ve volbách do Sněmovny v příštím roce nebudou moci za stranu kandidovat členové, kteří vstoupili do ODS po 5. dubnu 2003. Do strany se prý hlásí zvláště v některých regionech spousta „potenciálních kariéristů“. Co to znamená „potenciální kariérista“? A proč je z kariérismu podezřelý zvláště ten, kdo vstupuje do ODS, přičemž „rozhodující období“ začíná 5. dubnem 2003, tedy dost dávno? Opatření vypadá jako obrana starých členů před novějšími a zavádí uvnitř ODS jakousi podivnou nerovnost. Jistě, je to interní problém ODS, ale nebudí navenek velkou důvěru ve stranu, která se řídí takovýmihle pravidly.

Dánsko se prý omluvilo za vydání Židů nacistům v letech 1940 – 1942. Nepozornému čtenáři Práva by při čtení zprávy mohlo uniknout, že nejde o dánské Židy, ale o německé říšské občany, kteří se uchýlili na dánské území z Německa. A čtenář neznalý dějin neví, že Dánsko bylo v roce 1940 obsazeno německou armádou. Země si podržela jakousi omezenou autonomii, a tak dánští Židé (tj. Židé, kteří byli dánskými občany) vydáváni nebyli, a když si chtěli Němci vynutit jejich deportaci do vyhlazovacích táborů, byla v říjnu 1943 většina ohrožených tajně evakuována do neutrálního Švédska (pouze necelých 500 z cca 8 000 dánských Židů se Němcům podařilo zatknout a deportovat do Terezína, z nich asi 150 bylo zavražděno). Je věcí dánské vlády, zda uzná za vhodné a potřebné se omlouvat nebo ne. Ale je dobře být informován o všech okolnostech.

Právo uveřejnilo pozoruhodný rozhovor s ruským vlevyslancem v ČR Fedotovem. Dozvíme se z něho: Za prvé, že ideologie stalinistických budovatelů komunismu, jakkoli chybná a tragická, byla už ze smyslu podstaty svých cílů (!) diametrálně odlišná od nacistické. Za druhé, že v pobaltských státech dnes probíhá heroizace nacismu. Spočívá mj. v tom, že na adresu Moskvy jsou vznášena různá obvinění z okupace – přitom s pobaltskými zeměmi mělo SSSR „smluvní vztahy“(!!). Je to od Estonců, Lotyšů a Litevců nevděk, protože Rusové je zachránili před záhubou (!!!). V Bělorusku je demokracie, v USA mají větší problémy s demokracií než tam. Ministryně Riceová má na otázku Běloruska jiný náhled, protože je tu „politická objednávka z jistých kruhů, jejichž zájmy ona v této administrativě prosazuje“. NATO, tak jak dnes vypadá a funguje, „musí budit obavy u každého“. Znepokojivé je, že se zemí, které má u nás velvyslance s tak vyhraněnými názory, máme podle jeho vlastních slov “značně pozitivní“ vztahy, které se „v posledních letech vyvíjejí velmi dynamicky“. (!!!!) V této souvislosti je třeba vzít vážně varovná slova Jeho excelence, že pokud zapomeneme „jak fungovala protihitlerovská koalice, jak vznikla OSN“ a všechna další zásadní fakta, může nastat situace podle přísloví „zapomenout dějiny znamená si je zopakovat“. Je dobře, že to pan velvyslanec připomněl. Jen velmi nerad bych si opakoval léta 1945 – 1989. A obávám se, že to opravdu hrozí.

Sobota 7. května: premiér Paroubek ustoupil Kavanovi a Laštůvkovi a grémium ČSSD navrhlo (zjevně po premiérově dohodě s ministrem Svobodou, který ovšem neměl příliš na výběr) na místo prvního náměstka ministra zahraničních věcí velvyslance v Moskvě Baštu. Na Baštovo místo přijde zjevně Laštůvka a Laštůvku vystřídá ve funkci předsedy zahraničního výboru Kavan. Tím Paroubek částečně vymanévroval ze hry jednoho z hlavních disidentů ve straně (předpokládám, že není možné být najednou poslancem a velvyslancem). Celá výměna se potáhne, protože začne až poté, co se nynější první náměstek Winkler ujme velvyslaneckého postu v Londýně. Navíc velvyslanci dosud nejsou jmenováni prezidentem a odsouhlaseni vysílajícími zeměmi. Také výhoda, kterou tím Paroubek získá, je relativní: Laštůvka je agilní a poměrně agresivní individuum, nepochybně si v Moskvě bude dělat, co uzná za vhodné. To je do budoucna velmi nadějné.

Paroubek má navíc drobnou potíž s mluvčí vlády, která neudělala na média nejlepší dojem a ukázalo se, že v životopise, na jehož základě se (mj.) vláda rozhodovala, uvedla nadnesené údaje o své praxi. Zdá se, že s hledáním schopných lidí má ČSSD jakési vleklé potíže.

„Nesmíme připustit, aby se události roku 1945 opět staly předmětem překrucování“, prohlásil v Plzni při oslavách osvobození Václav Klaus. Klaus má ovšem na mysli (jak už dříve zdůraznil) hlavně to, že se reakční živly pokoušejí snižovat význam Rudé armády při osvobození ČSR poukazem na to, co následovalo a co se samotným „osvobozením“ vůbec, ale vůbec nesouvisí. Přiznávám se, že jsem si v roce 1989 dovedl představit leccos, ale to, že patnáct let po změně režimu povede český prezident takovéhle řeči, to tedy ne.

Předseda ODS Topolánek v rozhovoru pro Právo radí ČSSD, jak se má správně orientovat: Blair si podle něho „může dovolit do jisté míry překračovat i hranici pomyslného politického středu a podnikat výlety jakoby doprava. Pokud to dělá naše sociální demokracie, je výsledek jasný. Je na osmi deseti procentech a dominující stranou jsou komunisté“. Je to zjevně jakási ideová výpomoc Milošovi Zemanovi a vůbec levému křídlu strany.

Jinak se vleklá vládní krize promítla do toho, jaké důvěře veřejnosti se těší naše demokratické instituce. Podle průzkumu CVVM je vláda na 14% (nejmenší hodnota, jaké kdy sociální demokraté dosáhli; tak špatně na tom byl jen Klaus po „Sarajevském atentátu“). Poslanecká sněmovna má 15% (o 5% míň než v březnu), senát 18% (tratil 4% a upevnil si pozici před PS, nejspíš proto, že toho moc nedělá). Největší důvěře (67%) se těší prezident, ale i ten trvale ztrácí (proti březnu 2%). Spolu s rostoucí podporou pro KSČM je to dosti hrozivý trend.

Tony Blair vyhrál po třetí volby v Británii. Česká média se radují, že jeho podpora je nyní slabší než v minulosti (jak by nebyla, je přirozené, že s každými dalšími volbami u každého politika klesá) a že Blair nebude v budoucnu podporovat tak bezvýhradně USA. Až v druhém plánu se člověk dozví, že přesto disponuje ve Sněmovně většinou 66 hlasů, že třikrát po sobě nebyl dosud zvolen žádný labourista, jen Margaret Tatcherové se to povedlo, ale nikdy neměla tolik poslanců co nyní labouristé. Blair prokázal v těžkých chvílích politickou odvahu, stál si za svým a dokázal přesvědčit rozhodující část veřejnosti, že v té zásadní (a velmi nepopulární) věci má pravdu. V Británii nejsou takoví politici výjimkou, u nás a dnes si to bohužel představit nedovedu.

Místo aby Právo informovalo o prohlášení České biskupské konference k výročí války, informuje o tom, že to prohlášení pochválil Bernd Posselt. Zvyk je železná košile.

Oslavy konce války v Moskvě nakonec přece jen neproběhnou tak, jak si je naplánoval prezident Putin (a náš prezident mu vyšel dosti vstříc, k čemuž se ještě vrátíme). George Bush se na cestě do Moskvy zastavil v Rize, kde se setkal s prezidenty blatských států. „V západní Evropě znamenal konec druhé světové války osvobození,“ řekl při té příležitosti, kdežto „ve střední a východní Evropě válka také znamenala sovětskou okupaci, anexi Estonska, Lotyšska a Litvy a zavedení komunismu“. Bushovu návštěvu v Rize (a chystanou návštěvu Gruzie) komentují ruská místa s velkou nelibostí: „Jak si může obyčejný Rus představit partnerství, které se snažíme vytvořit, když Bush zneklidňuje Rusko návštěvami sousedních států“, uvedl tajemník ruského velvyslanectví ve Washingtonu. A ruské ministerstvo zahraničí prý vyjádřilo svou nelibost nad Bushovým programem státní tajemnici Riceové. Do čeho všeho by nechtěli mluvit! Velkou pozornost (a kritickou reakci polského prezidenta Kwašniewského) vzbudil ruský ministr zahraničí Lavrov, podle něhož vstup ruských vojsk na území Litvy, Estonska a Lotyšska a jejich připojení k SSSR „nebylo v rozporu s tehdejším mezinárodním právem. Neboť vlády tří zemí o připojení samy požádaly.“ Pan Lavrov je veselá kopa. Není v Rusku sám, tak např. ruský zmocněnec při EU Jastržembskij řekl v podstatě totéž. Sám prezident Putin reagoval před časem na otázku televize ARD ohledně ruské anexe těch třech zemí poukazem, že pakt Molotov-Ribbentrop odsoudil už v roce 1989 Nejvyšší sovět SSSR. „Chci zopakovat, už jsme to udělali. Máme to snad dělat každý den, každý rok?“ Vzato samo o sobě samozřejmě ne (i když např. na Německu se něco podobného víceméně automaticky žádá), jen tehdy, když vzniká pocit, že na to odpovědní politici v Rusku jaksi pozapomínají. Což je právě teď. Jde o dost jednoduchý problém, na nějž svým způsobem upozornil i ruský list Izvěstija, když napsal, že Kreml by měl jasně oddělit Rusko a hrdinství ruského národa od existence stalinské totalitní mašinerie. Předseda zahraničního výboru PS (a budoucí český velvyslanec v Moskvě) Laštůvka to vidí na ruský způsob: „spojovat tyto dva akty („osvobození“ a anexi pobaltských států,bd) není adekvátní,“ a ostatně „zpětné hodnocení historie je … velmi složité“. Historiografie znamená neustálé zpětné hodnocení historie. Požadavek pana Laštůvky ostatně není „vůbec zpětně nehodnotit“, nýbrž zhodnotit jenom jednou a utrum. Všechno ostatní je „přepisování historie“.

Pondělí 9. května: Dnes v Moskvě vyvrcholí oslavy ruského vítězství nad nacistickým Německem (západní demokracie si své vítězství oslavily včera). Mimochodem, když Miloš Zeman navrhl kdysi ve FS ČSFR přesun státního svátku z 9. května na 8. květen, byl jsem proti, to, že se u nás oslavuje osvobození 9. května, má svůj věcný základ a lidi si na to zvykli, Zemanův návrh byl formalita a schválnost, byl bych proti i dnes. Nikdo nemůže samozřejmě říci ani popel proti tomu, když dnes Rusové oslavují vítězství, které si zasloužili, a my osvobození, bez ohledu na to, že zároveň znamenalo cestu k začlenění do Sovětského (rozuměj ruského) impéria. Ostatně, dobrovolný příspěvek české politiky a české veřejnosti k tomu, aby všechno dopadlo tak, jak nakonec dopadlo, nelze přehlédnout. Problém je to, že oslavy znamenají zároveň jakýsi návrat k hloupé ideologii z roku 1945: síly dobra se spojily proti silám zla, načež bude následovat jakési vyrovnání, v němž Západ převezme některé výdobytky komunismu a Východ některé výdobytky demokracie, protože demokracie a komunismus si jsou blízké a musí se navzájem prolínat a obohacovat. Ta ideologie se ukázala být úplně falešnou a velmi napomohla ruské imperiální expanzi. A tak by Rusové dnes chtěli, aby s nimi své osvobození oslavovaly i pobaltské státy (což je víc než nedostatek taktu, totiž naprosté nepochopení jedné významné části vlastních dějin a neschopnost kritického pohledu na sebe samy) a nám prezident předpisuje, že musí převážit „prvek osvobození“ nad tím, co přišlo potom. Samozřejmě jsou tu i postranní úmysly: když se takhle – byť i jen na oslavy – vrátíme zpátky do roku 1945, nejspíš tam už jednou mohou zůstaneme a budeme si možná jako ti, co ve škole dějin propadli, muset zopakovat ten nevábný školní rok znovu. Mnoha lidem u nás by to udělalo radost. Výlet do minulosti ostatně podnikají všichni. Petra Procházková napsala dnes v Lidových novinách: „Na tom, že se vzpomínky na tragickou minulost mění v politické show, nemá zásluhu jen Kreml. Nemá cenu kritizovat stále dokola odklon Ruska od demokracie a přitom se ani nezmínit, že země, která jeden konec války slaví, jinou v Čečensku vede. Nemá cenu, jak to učinil americký prezident Bush, v Pobaltí volat po historické pravdě o okupaci Litvy, Lotyšska a Estonska a za pár dnů nato se ládovat kaviárem na recepci ve společnosti Putina i běloruského diktátora Lukašenka. Schizofrenní vztah světa vůči Rusku se nejlépe projeví, až vůdci demokratického světa stanou před mauzoleem V. I. Lenina a spolu s jásajícím Lukašenkem a početnou čínskou delegací budou s nevinnými úsměvy mávat ruským vojákům. Rusko nedokázalo učinit gesto, které by z oslav dokázalo udělat symbolický akt smíření.“ Na těchto hořkých slovech je hodně pravdy. A souvisí to mimo jiné také s tím, že ani západní demokracie se s problémy svého vkladu do minulosti, s rooseveltovskou ideologií a se vším, co s ní souviselo a co z ní vyplynulo, pořádně nevyrovnaly.

Němečtí politici jsou navyklí přijít na oslavy tohoto typu s prosíkem. Je to už jakýsi rituál. V Moskvě prosil o odpuštění kancléř Schröder: „Dnes žádáme o odpuštění za utrpení způsobené ruskému národu a jiným národům Němci a ve jménu Němců.“ Odvrácenou stranou tohoto masochismu jsou tři tisíce nácků, kteří se shromáždili v centru Berlína (dnes je jich tři tisíce, za pět let jich může být třista tisíc). Jeden z jejich mluvčích prý prohlásil: „Celý německý národ se ocitl ve vězení. Byl zotročen, znásilněn. Milióny německých vojáků v té válce zemřely. Konec s mýty o německé vině!“ Ve válce to bývá tak, že vojáci umírají, brát to jako křivdu je opravdu zvláštní. A když si vzpomenu na své první návštěvy v SRN po pádu železné opony, musím říci, že to byl opravdu fešácký kriminál. Tak jedna hysterie podněcuje a nabuzuje druhou, na konečném výsledku budou potom podepsány obě.

Podezření, že něco z těchto oslav s námi do budoucnosti zůstane natrvalo, se potvrzuje: dojde i ke změnám rituálu. Právo píše: „Na pietním aktu na Vítkově se navíc poprvé jako celek oficiálně představila nejvyšší vojenská symbolika, která bude novou součástí pietních aktů. Vojáci přinesli za tónů husitské písně Kdož sů Boží bojovníci osm historických praporů, předvedli čestný pochod a také cvik „na rámě zbraň“, a navíc vypálili 21 historických salv.“ To bude slávy.

Prezident Bush hovořil v Rize o tom, že ovládnutí střední a východní Evropy Sovětským svazem po druhé světové válce si je třeba zapamatovat jako jednu z největších křivd historie“. Jaltská dohoda prý „udělala v nespravedlivém duchu mnichovské tradice a paktu Molotov-Ribbentrop“. „Zase jednou při jednání mocných vlád zůstala svoboda malých národů něčím, co se obětovalo. Pokus obětovat svobodu kvůli stabilitě způsobil na kontinentu rozdělení a nestabilitu.“ Když se ho ale ptali na tiskovce, zda to bude tematizovat i při rozhovorech s Putinem, vyhnul se odpovědi.

Zároveň s oslavami proběhl v Moskvě summit SNS. Uvnitř organizace existuje napětí mezi Lukašenkem na jedné straně, Juščenkem a kyrgyzským prezidentem Bakijevem na druhé – Bakijev mluvil k Lukašenkově velmi malé radosti o tom, že nakonec budou muset všechny země SNS zavést demokracii. Summit skončil bez jakéhokoli společného veřejného prohlášení. Přeměna tohoto společenství zpátky v SSSR asi nebude až tak jednoduchá.

Mluvčí vlády Skořepová v sobotu odstoupila z funkce, poté, co se znemožnila v rozhovoru pero magazín Mladé fronty Dnes a přišlo se na to, že si přikrášlila životopis. Ona i Paroubek to připisují „mediální kampani“. Když někdo v reprezentativní funkci na veřejnosti hloupě povídá a nemluví pravdu, je docela logické a v pořádku, že se strhne „mediální kampaň“.

Jako „mediální kampaň“ ve nejhorším slova smyslu ovšem vypadá referování českých novin (hlavně Práva) o údajných převozech teroristů z USA k výslechům do zemí, kde se při nich používají brutální prostředky. Jediné, co se prokázalo, je že v Praze přistálo letadlo se stejným číslem, jaké uvádí New York Times. Nijak se neprokázalo, že by v letadle byli nějací vězni. Ministr Bublan prohlásil, že Česká republika není „do toho“ zapojena. Do čeho?

Úterý 10. května: V Moskvě proběhly za účasti nejvyšší politické reprezentace ze všech významných zemí světa velkolepé oslavy Dne vítězství. Podle očitých svědků byly jednou velkou galvanizací mrtvoly někdejšího SSSR (např. Luboš Palata, kterého jistě nelze podezírat z nějaké protiruské zaujatosti, píše v Lidových novinách: „Na Rudé náměstí se včera vrátil Sovětský svaz v brežněvovské podobě. Padesátka státníků, drtivá většina z nich ze zemí svobodného světa, tomu nadšeně tleskala. Prezident Ruska pak mluvil o demokracii a svobodě, jako by celé představení nebylo nostalgickou oslavou dob komunistické nesvobody.“ Nemám důvodů mu nevěřit. Prezident Putin prý mj. prohlásil: "Nikdy jsme nedělili vítězství na své a cizí a vždy budeme vzpomínat na pomoc spojenců - Spojených států, Velké Británie, Francie, dalších států protihitlerovské koalice, německých a italských antifašistů." To je bohužel lež. Od začátku studené války do jejího konce Rusové příspěvek západních spojenců nehorázným způsobem bagatelizovali. Je skutečně velmi smutné, že představitelé demokratických států dělali kulisu tomuto tyátru. To, co předtím říkal Bush v Rize, a co zmiňuje v dnešním poněkud servilním komentáři taktéž v LN Ondřej Neff (pro mnohé země bylo osvobození v r. 1945 jen nové ujařmení, nelze zapomínat na důsledky paktu Molotov – Ribbentrop) vypadá v této souvislosti spíš jako jakési alibi. Neff dále píše: „Poprvé v takové šíři se veřejně ventilovala myšlenka, že osvobození velké části Evropy fakticky znamenalo nahrazení jedné krvavé diktatury druhou krvavou diktaturou“. Pravý opak je pravdou: poprvé byl učiněn (totiž Putinem a současnou ruskou politikou) široce založený pokus tuto myšlenku, od pádu SSSR všeobecně uznávanou, problematizovat. Věrným podržtaškou prezidenta Putina v této snaze je Václav Klaus. Např. v rozhovoru pro MfD na otázku „souvisí spolu válka a následné šíření komunismu v Evropě?“ odpověděl: „Jedna věc nemá překrývat druhou. Tyto věci mají být hodnoceny odděleně. Miliony obětí a miliony prostých vojáků Ruska přece nebojovaly za zavedení komunismu.“ To je samozřejmě demagogie, dá se říci, že si to ti vojáci neuvědomovali,a pokud si to uvědomili, nebo kdyby si to byli uvědomili, nebylo by jim to bývalo nic platné, stejně by museli poslechnout. A značné části z nich jistě imperiální velikost Ruska nebyla proti mysli. Dnes jistě nejde o to, něco vyčítat těmto lidem, ale kvůli nim není možné exkulpovat ty, co za politiku tehdejšího komunistického Ruska odpovídali. Těm to vyčítat musíme, mj. i proto, že jinak bychom nechali na holičkách těch nemálo lidí v Rusku, jimž jde o věcný a spravedlivý pohled na ruskou minulost. Jedním z nich je nepochybně někdejší Gorbačovův šéfideolog Jakovlev, rozhovor s ním přinesly Lidové noviny, ten o válce a Stalinovi mluví docela věcně (a právem účastníka války). Pokud bychom přistoupili na nemravné návrhy Václava Klause, zradili bychom lidi jako je Jakovlev.

Po vzoru světových politiků usiloval ovšem o alibi i náš pan prezident. Na zpátečním letu do Prahy se novinářům vytahoval, jak zkartáčoval Putina za to, že vyznamenal Jaruzelského, který se podílel na invazi do Československa v roce 1968 a potlačil Solidaritu. O vyznamenání se vědělo předem, polská opozice protestovala a žádala (ovšem nejen z tohoto důvodu), aby Kwašněvski do Moskvy vůbec nejezdil. Václav Klaus poněkud přeceňuje svůj vliv na běh všehomíra, pokud si myslí, že může mluvit Putinovi do toho, koho vyznamená – ale nemusil po vzoru prezidentů Litvy a Estonska do Moskvy vůbec jezdit. Pak by si mohl nával alibismu ušetřit. Pavel Verner v Právu v této souvislosti ostatně Klausovi právem vyčítá: „Škoda že si Klaus nevzpomněl, jak svého času vyznamenával na Hradě slavného režiséra s kontroverzním životopisem, aniž se u něho zabýval poměrem zásluh a prohřešků. Nebo že když se chtěl stát prezidentem, neváhal prosit o hlasy pohrobky KSČ, která spojeneckou invazi přetavila do dvaceti let tuhého reálsocialismu.“ A upozorňuje, že pokud Klaus své výhrady Putinovi opravdu řekl (polští novináři přítomní v Moskvě o tom prý pochybují), nějak pozapomněl, že je říká bývalému kágébákovi.

Česká televize se dopustila svatokrádežného jednání: nepřenášela totiž ceremoniál z Moskvy celý. Pak se to pokoušela chaoticky a poněkud předpodělaně napravit, ale už bylo pozdě, Právo běsní. Pravda, normální člověk (a zvlášť lidé mé generace, užili jsme si různých švancparád až běda) se na takové přenosy nedívá: ale nezapomeňme, že každý pátý občan ČR je buď komunista nebo sympatizant s komunisty. Petr Uhl z pozice člena Rady ČT Českou televizi denuncuje (nemyslím, že by to dělal vědomě, je jen zajímavé, jak lidé s inklinací ke komunistickému myšlení nemají pro to, co je denunciace, vůbec žádný cit): prý je to dáno „neobjektivním pohledem části pracovníků ČT na historii. Vše, co je sovětské, ruské nebo socialistické, byť by to bylo kladné, je pro ně nezajímavé či neakceptovatelné." Pokud jde o „protiruskost“, o níž pan Uhl mluví často, je třeba připomenout, že ve skutečnosti Rusko dnes není žádný stalinský monolit. (Např. jen 53% Rusů se dnes hlásí ke Stalinovi. To, že člověk cítí potřebu solidarizovat se se zbylými 47%, není žádný projev protiruskosti.) Naše Rusko je jiné, než to pana Uhla.

Telecom ukončil odposlechy pro české zpravodajské služby a taky pro zpravodajské služby spojeneckých států. Podle nového telekomunikačního zákona má za ně totiž dostávat zaplaceno, a služby neplatí (protože na to nemají peníze). Zákonná úprava je prý velkorysá (v ČR jako v jediné zemi EU mají být telefonnímu operátorovi hrazeny nejen nezbytné provozní náklady, ale i další náklady, např. za monitorovací zařízení) a dostala se do zákona pozměňovacím návrhem (kdopak ho asi podal a kdo pro něj hlasoval?) Důsledky vyjádřil poslanec Klas (ODS, šéf komise pro kontrolu zpravodajských služeb): „Došlo k oslabení bezpečnosti České republiky a jejích spojenců. Stalo se jen to, že mezinárodní terorismus a organizovaný zločin dostaly dobrou zprávu. Nemusejí se obávat odposlechu. To se dosud v dějinách demokratických zemí nestalo.“ Když vláda požádala o urychlené projednání novely, která by dala operátorovi povinnost zajišťovat tyto služby bezplatně, Sněmovna to odmítla. Dnešní situace je ostudná. Že se na ní nějak podílela KSČM, nepřekvapí, rozvracet kapitalistický řád je její poslání. Ale komunisté zatím přece nemají v PS většinu. Jak je možné, že se nekomunistické strany v této věci nedokážou domluvit? Je za tím jakýsi sebeničivý fundamentalismus: fiat justitia, pereat mundus.

Petr Uhl žaluje europoslance KSČM Ransdorfa za jeho výrok ohledně tábora v Letech (žádný koncentrák neexistoval), považuje to za popírání holocaustu. Ransdorf se brání, chtěl prý jen říci, že nešlo o koncentrák, ale o „sběrný tábor“. Především si myslím, že řeči, jakkoli nestydaté, by se neměly trestat. Za druhé, v Letech sice nešlo o vyhlazovací tábor typu Osvětimi (tam byli věznění teprve deportováni), ale Romové tam žili v nelidských podmínkách a spousta jich proto zahynula. Z toho hlediska je otázka, zda „sběrný“, nebo „koncentrační“, akademická a nezajímavá: je za co se stydět, a to je právě to, co panu Ransdorfovi vadí, neumí to totiž. Ostatně, tábory, v nichž byli po válce drženi sudetští Němci, se taky „koncentrační“ jmenovaly jen chvilinku, pak byly rychle překřtěny na „sběrné“. Na nelidskosti podmínek, v nichž museli internovaní žít, to přejmenování nic nezměnilo. Jeden dosti vážený romský aktivista mne kdysi upozornil, že tábor v Letech po osvobození sloužil právě jako takový „sběrný tábor“ pro sudetské Němce. Ví to vůbec někdo?

Herec Jan Skopeček hájí před soudem svou čest: je totiž registrován jako agent StB, samozřejmě že neprávem. U soudu mu jeho řídící důstojník dosvědčil, že „nikoho neudal“. To je dosti široké vymezení. Podepsal vázací akt, nebo ne? Chtěl bych znovu připomenout, že bychom k seznamu spolupracovníků StB měli přistupovat ještě směleji, tvůrčím způsobem: nejde jen o to, vyškrtávat ty, co tam neprávem jsou (a to jsou, jak známo, všichni), ale taky přidávat tam ty, co tam neprávem nejsou. Rozhodující bude opět svědectví řídících důstojníků StB. Tím se konečně příslušníkům StB dostane v naší společnosti tak významného postavení, jaké si bezpochyby zaslouží.

Jan Kovařík denuncuje v Právu bývalého litoměřického biskupa Koukla zvlášť a katolickou církev obecně za to, že se Kouklovi dostalo uznání od Sudetoněmeckého krajanského asdružení. Nadějné je, že texty tohoto typu se už i v Právu začínají vyjímat poněkud exoticky (v tom horším slova smyslu).

Britský premiér Blair poskytl rozhovor německému bulvárnímu listu Bild. Na otázku „Dovedete pochopit, že pro mnoho Němců je 8. květen nejen dnem osvobození od fašismu, ale že znamená i osobní utrpení: hlad, útěk a vyhnání?“ odpověděl: „Dovedu to pochopit. A neměli bychom zapomínat, že východní Evropa musela ještě další generaci čekat na demokracii. Je správné, že Německo vzpomíná těch, kteří byli vyhnáni z bývalých východních území. Ale to nesmí znamenat, že se bude pěstovat kult obětí. Německo bylo odpovědno za vypuknutí druhé světové války. My všichni musíme žít s jejími následky. Německo hrálo přirozeně také rozhodující roli při výstavbě nové, mírové Evropy.“ Nemohu si pomoci, to jsou hloupé řeči. Varovat před „kultem obětí“ je projev mindráku z vlastní nereflektované minulosti. Kdo provozuje jaký kult obětí? A z toho, že Němci začali válku, nevyplývá s železnou nutností, že Britové museli srovnat Drážďany se zemí. Odpovědní britští vojenští činitelé se zcela svobodně rozhodli to udělat, jejich čin odpovídá kritickému posouzení – a v tomto případě taky odsouzení.

Skupina 75 veřejně činných osobností z různých evropských zemí zveřejnila v britském listě Financial Times otevřený dopis, kritizující oslavy v Moskvě. Zprávu přineslo dnes jedině Právo, není jasné, komu je list adresován. Pokusíme se jeho text získat a dát k dispozici (pokud to mezitím neudělají nějaké velké noviny, pak by to bylo zbytečné). Právo cituje jen úryvky: „Místo, kde se oslavy budou konat a výběr země jsou zcela nevhodné a neodpovídají základním principům, v jejichž jménu bylo historické vítězství ve druhé světové válce dosaženo… Je mimořádnou ironií, hostí-li představitele svobodných zemí na oslavách osvobození kontinentu jeden z nejméně demokratických a nejrepresivnějších režimů. Vzdalování se Ruska od hodnot svobody a demokracie se od konce sovětské éry nikdy nezdálo být tak rychlé a tak rozsáhlé… Zdá se nám proto, že je opravdová parodie scházet se tam, na tomto místě, k připomenutí největší oběti učiněné ve 20. století ve jménu svobodné Evropy.“ Na základě těchto úryvků předběžně nemohu říci, že bych se vším souhlasil, ale musím zdůraznit, že dopis považuji přesto za velmi pozitivní čin, který otvírá věcnou debatu o něčem, co mělo být demagogicky učiněno nedotknutelným.

Jakýsi Rudolf Vévoda, takto historik, napadl v Lidových novinách poslance Langera za tom, že označil nacismus za formu levicového extremismu. Čeští historici jsou podivná společnost, nikde nepřežívají komunistické bludy víc než mezi nimi (není divu, skoro všichni vyrostli z živné půdy starého režimu a skoro všichni jejich učitelé byli někdejší stalinisté) a nikde nekvete servilita k (jakémukoli) zrovna vládnoucímu režimu tak, jako v české historické obci. Jak vyzrálý stalinistický komunismus, tak fašismus a nacismus jsou podivným zkřížením šovinismu a radikální sociální demagogie, přičemž v bolševismu je ten (velkoruský) šovinismus chytrácky zamaskovaný. Umisťovat zrůdné totalitní ideologie na pomyslnou pravolevou osu, na níž se nacházejí ideje demokratické evropské politiky, znamená pokus o jejich falešnou „normalizaci“. Jsou jiné, totiž totalitní. Z toho hlediska sice pan Langer nemá úplně pravdu, ale to, co říká, není zdaleka tak ujeté, jak si myslí jeho kritik. Pan Vévoda mu navíc docela po bolševicku vyčítá, že svým výrokem zneuctil slavné výročí 9. května. Tu je třeba připomenout, co ob stránku dál v týchž LN říká již zmíněný Alexander Jakovlev: „Na pravdu je vždy vhodný čas, i ve svátek.“ Lidové noviny jsou podivně schizofrenní list.

Středa 11. května: Z programového prohlášení Paroubkovy vlády snad vyplývá, že si vláda je vědoma podstatného omezení svého mandátu. Úkol považuje schválení euroústavy, preferuje, aby se tak stalo po přijetí ústavního zákona o obecném referendu, pokud to touto cestou nepůjde, smířila by se s jednorázovým referendem podle návrhu ODS nebo se schválením v parlamentu. O důchodové reformě chce vláda jednat i s opozicí. Gross, Paroubek a předseda poslaneckého klubu ČSSD Kraus se sešli s komunisty, komunisté vládě podporu nedají, realisticky předpokládají, že těch 101 hlasů tak jako tak dostane, a tváří se, že komunistická podpora by mohla koalici rozklížit, což teď není ve státním zájmu, který komunistům vždy ležel, leží a bude ležet na srdci. Jinak si Paroubka pochvalují – po Miloši Zemanovi opět jeden, který umí být vstřícný!

V této souvislosti jsou inspirativní výsledky voleb ve Velké Británii: působí jako jedna velká reklama na britský volební systém. Vítězní labouristé dostali jen 35,2% hlasů, druzí konzervativci 32,3%. Při proporčním systému by labouristé obsadili 227 křesel, konzervativci 209, liberální demokraté 142 a ostatní 68. To by strany tlačilo do nesmyslných koalic. V nynějším většinovém mají labouristé spolehlivou většinu 356 křesel, konzervativci 197, liberální demokraté 62 a ostatní 30. Jediný problém je, že u nás by tenhle systém dnes bohužel znamenal systém dvou stran: ODS a KSČM. Jenže na něj dřív nebo později stejně dojde.

Výbor pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny neschválil hlasy poslanců KSČM a ČSSD program mimořádné schůze, která měla projednat policejní zásah proti antikomunistům na Letné 1. máje. To, co bylo vidět v televizi, je na první pohled znepokojivé (Grebeníček velící policii), a zákrok by měl být přešetřen.

Emeritní biskup Koukl odpověděl v Právu na dotaz, s jakými pocity přijal zprávu, že dostane sudetoněmeckou Karlovu cenu. (Dotaz měl být jakýmsi doplněním denunciačního článku Jana Kovaříka ze včerejška). Biskup se problému zhostil na výbornou. Nevím, udělal-li to z naivity nebo promyšleně, ale líp zareagovat myslím nemohl: „Cítím, že mezi takové slavné muže, co dostali vyznamenání přede mnou, nepatřím. Dělal jsem celý život jen to, co bylo mou povinností jako biskupa. Momentálně jsem vikářem pro zahraničí a každého rád přijmu, dorozumím se několika světovými jazyky. Cítím se poctěn, i když si opravdu myslím, že takového vyznamenání nejsem hoden. Nevím, že bych byl něco mimořádného udělal.“

V Berlíně otevřeli památník holocaustu. Je to soubor několika tisíců betonových bloků o velikosti dvou fotbalových hřišť, spolu s podzemním muzeem stál v přepočtu skoro miliardu Kč. Předseda Ústřední rady Židů Paul Spiegel nato prohlásil, že se dílo „vyhýbá výpovědi o vinících“. „Bez historické vzpomínky, bez autentických míst vraždění každý abstraktní památník ztrácí svou účinnost jako prostředek proti zapomnění.“ Nevím, je-li to projev vyrovnání s minulostí, nebo spíše zhmotnění německého mindráku, a děsím se při představě, co asi v Berlíně postaví ke stému výročí konce války. Ti, co holocaust přežili, stejně nemohou být spokojeni: je to lidské, pochopitelné, ale není to žádné směrodatné měřítko. Podle mne by bylo o mnoho účelnější vybudovat památník daleko skrovnější, ušetřené peníze věnovat na podporu nynější židovské komunity v Německu a na pomoc Izraeli, a hlavně, přestat vůči Izraeli pěstovat mnichovanskou politiku. Jinak nebude to, co zbudovali, ničím jiným než obrovitým betonovým alibi.

Rusko a EU podepsaly v Moskvě „průlomovou dohodu“ o budoucí spolupráci. Povzbuzen tímto úspěchem, zaútočil prý poté prezident Putin na tiskovce na baltské státy tímto neuvěřitelným výrokem (cituji dle Luboše Palaty v LN): „Pobaltské státy vznikly na základě brestlitevského míru v roce 1918, kdy byly jako část Ruska předány Německu. V roce 1939 byly další dohodou s Německem navráceny. Tak to bylo." Přinesou jednou v budoucnu, až se to bude hodit, Chirac se Schröderem Putinovi baltské státy na zlatém podnose jako oběť ve jménu „míru pro naši dobu“? Evropská unie si vybojovala právo hrát zprostředkovatelskou roli v konfliktech uvnitř SNS (Gruzie, Moldávie). Dostane Putin „symetricky“ možnost zprostředkovat např. ve sporech mezi jeho kamarádem Klausem a Bruselem?

Čtvrtek 12. května: Slovensko, Rakousko a dnes i Německo schválily euroústavu. Ve všech třech případech se tak stalo v parlamentu a velmi výraznou většinou (v Rakousku byla proti jen jedna poslankyně, která tím demonstrovala svůj nesouhlas se způsobem volby – byla zastánkyní referenda. Na Slovensku hlasovala proti kromě KSS ještě vládní KDH na protest proti tomu, že v ústavě není zmíněna křesťanská tradice Evropy. Považuji to také za vážný nedostatek, přesto si myslím, že to není dostačující důvod k odmítnutí ústavy. KDH asi nejspíš věděla, že ústava tak jako tak projde, a chtěla touto cestou vyjádřit svůj nesouhlas.

Na Václavském náměstí se včera v šest hodin střílelo (údajně policista pronásledoval prchajícího lupiče). Šéf Telecomu Bredár, poté, co ho před jeho domem napadli neznámí útočníci, střílel na auto, v němž podle jeho názoru delikventi prchali (policie to popírá). Je to přechod k pokračování demokracie jinými prostředky?

Neklid roste zjevně i uvnitř ODS. Předseda Topolánek naléhá na poslance Tlustého, aby oznámil jména svých věřitelů (zároveň prý prohlásil, že Gross se stal předmětem „štvanice“; má zjevně na mysli zdivočelé sdělovací prostředky, svobodná média komplikují situaci všem českým politickým subjektům od KSČM po ODS, jistě se proti nim spojí stejně snadno jako v boji za Benešovy dekrety; jenže kdopak to před pár týdny pořádal v PS okázalé interpelace bývalého ministerského předsedy v duchu „nulové tolerance“?). Poslanci ODS zase navrhli zrušit zákon o investičních pobídkách (a utrpěli v PS dosti značné fiasko), aniž by to konzultovali s Topolánkem. Kdyby za tím bylo nějaké střetnutí různých programových představ! Jenže to nejsou žádné ideové neshody, jen jakési vnitrostranické tahanice, intriky, podobné těm, kterými se zmítala KSČ v „krizových“ dobách.

Poslanecká sněmovna neschválila přímou volbu prezidenta. Pro zamítnutí návrhu volit prezidenta ve dvou kolech plebiscitem hlasovalo 99 poslanců z 183 přítomných. Protože šlo o změnu ústavy, bylo ke schválení zapotřebí třípětinové většiny. Veřejnost si přeje přímou volbu, ale veřejnost si vždycky přeje to, co znamená příklon k přímé demokracii. Je otázka, k čemu by za současné situace byla přímá volba dobrá: Václav Klaus zatím přesvědčivě dokázal, že pravomoci prezidenta jsou v naší ústavě pojaty příliš široce a měly by být podstatně přistřiženy. Přímá volba by nenáležitě silné postavení prezidenta ještě podtrhla.

Alexandr Mitrofanov v Právu píše: „Američané pravděpodobně používají Ruzyni jako mezistanici pro dopravu svých vězńů do zemí, kde je budou mučit.“ Dojemná důvěra v americký tisk (ten levě liberální, přesně řečeno v New York Times), v Právu v minulosti nezvyklá.

Pátek 13. května: Jak se dalo čekat, Paroubek dostal svých 101 hlasů. Pro kryptokomunisty v ČSSD je to nejvýhodnější situace, budou moci vládu dál libovolně vydírat a premiér jim stejně jako dosud půjde na ruku. Koalice je sice ta bývalá, ale při hlasování ve Sněmovně a ve výborech (zákaz privatizace nemocnic, odmítnutí odškodnit studenty vyloučené za totáče z VŠ a učitele odtamtud vyhozené v plénu, neschválení programu v branně bezpečnostním výboru, když se měl zabývat policejním zásahem na 1. Máje na Letné) už funguje faktická většina 111, tj. neformální koalice ČSSD – KSČM. Až to koaliční partnery omrzí, odejdou, a vláda, poté co dostala důvěru, může klidně dál fungovat jako jednobarevná „menšinová“. O důvěru znovu žádat nemusí, a že by v ní nespokojenci přehlasovali Paroubka a vymohli si demisi, je velmi nepravděpodobné, už jich nebude dost. Bude zajímavé sledovat, co se ještě semele do června příštího roku: bude toho asi hodně.

Václav Klaus se opět ujal role nejvyššího moderátora ČR, a moderoval (nebo spíš dirigoval?) tentokrát diskusi velvyslanců USA (velvyslanec nedorazil, účastnil se jeho zástupce), Británie, Francie, Ruska a SRN. Podle Práva se velvyslanci vítězných zemí (rozuměj v druhé světové válce) shodli na tom, „že poválečný odsun Němců z některých zemí byl součástí politického řešení konce války, jímž spojenci sledovali cíl, aby Němci napříště žili v hranicích svého státu, což Evropa přijala“. Máme na to svůj názor, a ten si i přes dojemnou shodu všech možných vítězů podržíme.

Evropský parlament přijal rezoluci, v níž odsoudil nacismus, ale i stalinismus. To se smí. Nesmí se přes druhou světovou válku přejít k dennímu pořádku. Musí tu zůstat stále přítomna jako klacek jedněch na druhé. Dokud tomu tak bude, nebude v Evropě opravdový mír, a vratká rovnováha, spočívající na nadprávech „vítězů“ nad „poraženými“ bude moci být kdykoli zvrácena – na náš účet, ovšem. K této i předchozí zprávě se ještě vrátíme.

Šéf (ruské) federální bezpečnostní služby Patrušev vyrukoval s „poznatkem“, že se v Bratislavě nevládní organizace domlouvaly na svržení Lukašenka. Prý je známá věc, že nevládních organizací využívají tajné služby USA, Velké Británie, Saudské Arábie a Kuvajtu. Známá věc je daleko spíš, že se ruské tajné služby věnují už drahnou dobu vymýšlení podobných báchorek: od Protokolu sionských mudrců přes výmysly NKVD a KGB až po dnešní výkon FBS.

Premiér Paroubek uveřejnil v Právu dojemný článek o tom, jak nechutní pisálkové pronásledují jeho ženu. Panu Paroubkovi samozřejmě jde v první řadě o ty, co píšou a chtějí i nadále psát kriticky ne o jeho ženě, ale o něm a o jeho vládě. Po těch půjde ostře a nesmlouvavě, v souladu s ostatními stranami protimediální Národní fronty: KSČM a ODS. Když dojde na lámání chleba, ani KDU-ČSL nezůstane stranou, a na US-DEU už dávno nezáleží.

Sobota 14. května: Paroubkova vláda, jak jsme už psali, dostala důvěru. Opozice projevila jakousi vstřícnost, zejména ta komunistická. Grebeníček utrousil o premiérovi dvě tři vlídná slova a seznámil veřejnost s radostnou zprávou, že se dohodli na pravidelných konzultacích. S Paroubkem se sejde (jednou, tedy nepravidelně) i Topolánek, ODS je připravena podpořit „rozumné“ vládní návrhy.Zároveň se v ČSSD ustavila levicová frakce, v níž je minimálně sedm poslanců (na zakládající schůzi bylo prý 112 delegátů z krajů, co to znamená delegát, myslím, že v podstatě každý z šestnácti tisíc členů ČSSD je ve své podstatě delegátem). Frakce chce na veřejnost vystupovat s vlastními stanovisky. Partie je rozehrána velmi pozoruhodným způsobem, věnujeme tomu komentář.

V Uzbekistánu probíhá jakási sice oblastní, ale dost široce založená vzpoura proti režimu (přesněji řečeno diktatuře) prezidenta Karimova. Dá se jen velmi těžko odhadnout, jde-li o islámské teroristy (jak tvrdí Karimov), nebo o ty, co chtějí víc svobody a demokracie. Asi se na ní podílí obě uskupení, zjistit, v čem a jak se překrývají a kterých je víc, je asi úplně nemožné.

Vláda je ve funkci, a tak může přijet německý kancléř Schröder na půldenní návštěvu. Po krátkém jednání s premiérem Paroubkem bude následovat obligátní pokání v Terezíně, ozvláštněné tím, že položí kytici k pamětní desce německého sociálního demokrata Ludwiga Czecha, zavražděného v Malé pevnosti. Czech byl za první republiky předseda německé sociální demokracie a ministr několika českých vlád, před rokem 1938 ho v předsednické funkci vystřídal Wenzel Jaksch. Czech měl mít původně pamětní desku v Ústí nad Labem, odkud pocházel, ale místní úřady a obyvatelé tomu zabránili.

Václav Klaus pokračuje ve sporu o Lety. Má pravdu v tom, že Lety nebyl koncentrační tábor v tom smyslu jako Osvětim nebo Buchenwald, tj. likvidační tábor), a že problém s vepřínem by bylo dobré nechat na české politice, v té věci se projevuje spousta hysterie. (Martin Zvěřina se mýlí, když si myslí, že např. Malá pevnost či v ghetto v Terezíně byly na stejné úrovni, ne že bych chtěl terezínské ghetto jakkoli obhajovat, ale Malá pevnost byla jedním z nejsurovějších koncentráků v nacistickém záboru, ghetto byla jen, jako Lety, jakási přestupní stanice do Osvětimi, i když tam, zase jako v Letech, zemřela spousta lidí na podvýživu a epidemie. V Letech je k tomu ještě třeba přidat brutalitu českých dozorců). Václav Klaus ovšem celé věci využívá k propagaci svého jánošíkovského vzdoru vůči EU, a to už je jiná věc.

Pondělí 16. května: Dnešním zprávám dominují tři události: vítězství českých hokejistů na šampionátu ve Vídni a vztyčení sochy dr. Edvarda Beneše před ministerstvem zahraničí (události pozitivní), sraz sudetoněmeckých revanšistů v Augsburgu (událost negativní). E. Beneš se zdá být jakýmsi průsečíkem, který obojí spojuje: zasloužil se o naši velikost i o vyhnání zpupných Teutonů. Jeho ocenění je skromné: socha měla správně stát na prázdném soklu po Stalinovi. Podle Luboše Palaty je to totiž náš Winston Churchill. Nemohu se zbavit dojmu, že odhalení sochy přišlo vhod i bavorskému ministerskému předsedovi Stoiberovi, který na Sudetoněmeckém sněmu varoval premiéra Paroubka před účastí na jeho odhalení. Proboha, proč to ten Stoiber dělá?

Levicová frakce v ČSSD se, jak se zdá, trochu stáhla: prohlašuje, že chce své plány a požadavky prosazovat jen na vnitrostranických fórech. Upustila taky od toho, aby se ustavila jako organizovaná skupina v rámci poslaneckého klubu ČSSD. Do čela odbojného uskupení se kupodivu neprobil Vladimír Laštůvka, ten v Právu věští nástup „červenohnědého nebezpečí“ v roce 2010, pokud se ČSSD neobrodí a neprosadí v nadcházejících volbách do PS. Bude to prý „populisticko-nacionální subjekt, který bude daleko razantnější, radikálnější a populističtější, než jsme my“. Těžko si představit radikálnější nacionalisticko-populistický subjekt, než je dnešní ČSSD, ODS a KSČM: myslím, že tu žádný reálný prostor pro podobné uskupení není, pokud kdy byl, vyjmenované tři strany ho beze zbytku obsadily pro sebe. Jediný hmatatelný požadavek nové levice je přímá volba předsedy strany členstvem: pro začátek dost málo.¨

Americký časopis Newsweek nejprve rozšířil zprávu o tom, že zločinní američtí imperialisté na Gauntanámu používají korán jako toaletní papír, vyvolal tak v muslimském světě pobouření a rozsáhlé násilnosti, a poté, co takto uspěl, připustil „možnou chybu“: rozuměj, asi to není pravda. Proč to nepřiznat, když účelu už bylo dosaženo.

Pokračuje spor o tábor v Letech. Premiér Paroubek se nepřímo distancoval od prezidenta Klause: Koncentrák to podle něho byl. V každém případě se tam určitě „části našich spoluobčanů stalo bezpráví a není cestou zavírat před tím oči a říkat, že se nic nestalo.“ Tu je třeba doplnit, že bezpráví se neudálo jako meteorologický jev, ale způsobili ho Češi svým romským spoluobčanům. Premiér by dal přednost tomu, aby se až 800 milionů korun potřebných na přestěhování vepřína použilo na vzdělávání mladých Romů. Paroubkovo stanovisko (s malou formulační úpravou, kterou jsem navrhl) mi připadá věcné.

Po Pražské židovské obci zachvátila revoluce československou církev husitskou. Její patriarcha Schwarz dospěl k závěru, že církev je objektem zájmu tajných služeb a soustředěného náporu kriminálních živlů (neinformovaný čtenář zvnějšku, zejména když si tyto informace spojí s obsažným a jako obvykle pěkným rozhovorem, který s patriarchou vedla před časem Renata Kalenská, se ztěží ubrání dojmu, že nešťastníka zchvátil stihomam). Nato byl Ústřední radou církve „dočasně“ suspendován ze všech funkcí a služeb (doufají, že se to ještě může spravit?), a to až do mimořádného sněmu v červnu. Bude to událost významu nemalého. Československá církev husitská vynikla dosud nebývalou servilitou k ministerstvu pro církevní záležitosti (oficiálně kultury). Otvírá se možnost, aby se patriarchou stala vedoucí církevního odboru dr. Řepová. Najdou v sobě církevní potentáti dost odvahy k tak zásadnímu kroku?

Úterý 17. května: Přední čeští politici se na včerejším setkání Konfederace politických vězňů jeden přes druhého vtírali do přízně této organizace, zjevně aby si vylepšili image. Premiér Gross shromážděné národně socialistické stařešiny ujišťoval, že ČSSD nikdy nepůjde s komunisty, Topolánek coby snaživý práskač zase upozorňoval, že určitá část ČSSD naopak s komunisty ráda půjde (ostatně proč by to neřekl, má pravdu). Vrcholný výkon podal předseda KDU-ČSL Kalousek: „Byli jste to právě vy, kteří nás přiměli se zastydět a zamyslet se nad tím, zda někdy naše praktická politika není příliš oportunistická.“ Zasloužil by si palmu servility.

Poslanec Křeček se ohradil proti tomu, že by poslal zakládající schůzi „levicové frakce“ v ČSSD pozdravnou SMS. Vidí v jejím vzniku nebezpečí rozkolu. Zajímavý závan smyslu pro realitu, u pana poslance jedinečný a nebývalý.

Podle průzkumu CVVM je 58% občanů ČR pro přijetí euroústavy a jen 26% proti. Počet hlasů pro vzrostl proti poslednímu průzkumu o 2%, počet hlasů proti o 5%. To je nepochybně výsledek Klausovy kampaně, vypadá to ale, že prezident ani ODS nebude mít sílu poměr výrazně zvrátit a že v této věci většina lidí u nás uvažuje realisticky. ¨

Právo se velmi podrobně zabývá odhalením Benešovy sochy před ministerstvem zahraničí. Proběhlo za účasti nejvyšších ústavních činitelů (premiér a předsedové obou komor parlamentu), chyběl jen prezident, který je v zahraničí. Z Beneše se zjevně stal symbol „protisudetoněmeckého“ vzdoru (odhalení bylo načasováno na dobu bezprostředně po Sudetoněmeckém sněmu v Augsburgu a řečníci si vyřizovali účty s bavorským premiérem Stoiberem). Podle Zaorálka Stoiber zpochybnil nejen Beneše, ale i stát a T.G. Masaryka. Kalousek prohlásil, že Stoiber zpochybňuje holocaust, když považuje vyhnání sudetských Němců za největší etnickou čistku dvacátého století. Snad by bylo bývalo přesnější, kdyby Stoiber byl mluvil o vyhnání Němců ze střední a jihovýchodní Evropy všeobecně, nicméně pan Kalousek se velmi mýlí. Holocaust nebyla žádná etnická čistka, nýbrž genocida, což je něco ještě výrazně horšího (někteří sudetoněmečtí funkcionáři mluví o genocidě i v případě „odsunu“, považuji to za nevěcné a přehnané, což ovšem na hnusnosti „odsunu“ neubírá ani ň). Poslanec Laštůvka využil příležitosti k inkvizitorským útokům na svého soka Svobodu: Stoiberova slova o etnické čistce by měla být pro českou stranu příležitostí k diplomatické demarši. Přitom: „Z vyjádření pana ministra Svobody mi není jasné, jestli se kloní na stranu prezidenta Beneše, nebo pana Stoibera. Rád bych to ale věděl.“ Předseda Senátu Sobotka prohlásil, že Stoibeerova slova hraničí „přinejmenším s lidskou slušností“. S čím hraničí přinejhorším? Klausův raťafák Nečas využil příležitosti k útoku na euroústavu a upozornil, že její součást, Listina práv, ohrožuje české národní zájmy a nahrává sudeťákům. Ministr Svoboda se pokoušel bránit: „Nemusíme se na naši minulost dívat nekriticky, ale dívat se na historii tak, jak se věci staly, a s tím souvisí i to, že jsme připraveni naslouchat názorům jiným, které třeba nesdílíme. To je v pořádku… Myslím si, že se nemáme bát dialogu a nemáme mluvit s předsudky, dialog patří k praktickému životu.“ Jeho situace je nezáviděníhodná a jeho možnosti v tomto smyslu minimální.

Patriarcha československé církve husitské Schwarz neuznal své sesazení. Podle něho ho může odvolat jen církevní sněm. K církvi se hlásí premiér Paroubek, ministr Dostál a prezident Klaus. Ke zprávě se vrátíme.

Václav Klaus kritizoval na zasedání rady Evropy ve Varšavě „postdemokracii“, totiž nejrůznější radikální nevládní sdružení, falešný multikulturalismus, radikální ochranářství lidských práv, agresivní ekologické aktivity a podobně. „Vidím v nich nové cesty vedoucí k podkopávání svobody.“ Na Klausových výhradách něco je, jsou však hodně paušální, cpou do jednoho pytle věci, které dohromady nepatří, vidí problém v něčem jiném, než kde opravdu je („nikdo je nevolil“ – to ještě neznamená, že třeba tu a tam nemohou mít pravdu, problém tu je, ale je jinde). I k této zprávě se v rámci možností vrátíme.

Vatikán obnovuje vztahy s Čínou a je zjevně ochoten jim obětovat vztahy s Tchajwanem. Další hezký příklad mnichovanství, které se dnes ve světě neobyčejně rozmáhá. Mnichovanství je ovšem projev demoralizace, za kterou se krutě platí: viz druhá světová válka.

Aleš Pejchal se v Právu přimlouvá za to, aby při jmenování soudců nebyli upřednostňováni soudní čekatelé bez praxe a soudci byli vybíráni i z řad advokátů, „kteří mají renomé a jsou dostatečně finančně zajištěni“. „Když bude navíc soudit zabezpečený advokát, nezávislý na platu, snižuje se nejen možnost korupce. Bude soudit odvážněji, nebude mu záležet, jaký bude mít rozhodnutá kauza vliv na jeho kariéru. I proto by mezi soudci mělo být více lidí z jiných justičních profesí.“ Soudcovský stav je u nás prý příliš uzavřený. Jsem v této věci sice laikem, alem považuji tu uzavřenost za velmi pozitivní a návrh obohatit soudcovský stav advokáty mi připadá krajně podezřelý: otevřela by se tak vrata pro více či méně zastřený, ale v každém případě nestydatý a zhoubný lobbysmus.

Středa 18. května: Spolkový kancléř Schröder udělal všechno pro to, aby vyhověl podivínským rozmarům svých hostitelů: označil bavorského předsedu Stoibera za bezvýznamné individuum, přihlásil se k české kulečníkové teorii o příčině a následku (příčina: sudetští Němci, následek: vyhnání) a v Terezíně předváděl dojetí: „Ne, dnes o tom nemohu mluvit, bylo to příliš silné, to musí člověk nejdříve v sobě zpracovat.“ Předpokládám, že to už má nacvičené. K tomu jen dvě poznámky: za prvé, lidské dějiny nejsou sled příčin a následků (takže ti, co v nich účinkují, vlastně za nic nemohou, pokud mají dostatečnou „příčinu“), ale řetězem činů svobodně jednajících lidí, kteří se rozhodují podle důvodů pro jedno z mnoha řešení a za to, co dělají, tedy odpovídají. Dějiny podléhají kritice, pokud jde o oprávněnost toho, co lidé, kteří jsou v nich činí, spáchali. Teorie příčiny a následku je nemravný alibismus a nemravným alibismem zůstane, i kdyby ji papouškovali od rána do večera všichni kancléři světa. A za druhé: pro nás živé jsou daleko důležitější než tyto hrátky, v nichž je osoba prezidenta Beneše jen pumlíčem, věci jako volný pohyb pracovních sil. Čeští šovinisté, ukojení slzami, které kancléř prolil v Terezíně, na to ani nepomyslí a lišák kancléř by byl ochoten probrečet v Terezíně půl dne, jen když nebude muset slevit ani měsíc z „přechodné doby“, po kterou bude z hlediska volného pohybu pracovních sil česko-německá hranice fungovat jako jednosměrka.

S touto zprávou organicky souvisí, i když to na první pohled tak nevypadá, druhá: v Německu se politici vyslovují pro úplný zákaz prodeje cigaret. Iniciativa zjevně vede napříč politickým spektrem,např. poslanec Bundestagu za CDU Florenz údajně o cigaretách prohlásil: :“Jsou to všeobecně vražedné nástroje a musí okamžitě z trhu.“ V této sebebuzerační horlivosti je třeba pokračovat a zakázat všechny alkoholické nápoje včetně piva, dále nezdravá jídla zejména z vepřového masa atp. atp. Zdá se, že Němci jsou naměkko, a tak by toho čeští národovečtí politici měli využít. Nenazrála už doba k tomu, abychom na nich tvrdě požadovali začlenění Benešových dekretů do německého právního řádu (aby měl taky nějaký základ a páteř jako ten náš) a aby i oni koukali přijmou zákon o tom, že se prezident Beneš zasloužil o stát?

Podle průzkumu veřejného mínění, s nímž přišel STEM, klesla v důsledku politické krize jak ochota lidí jít k volbám do PS, tak podpora jednotlivým stranám. ODS sice pořád hodně vede, ale ztratila za poslední měsíc nejvíc ze všech stran, 4%. Zdá se, že stejně jako před volbami v roce 2002 přeceňuje populistický nacionalismus a svůj program omezuje na několik primitivních sloganů. V její politické praxi hraje i na české prostředí příliš velkou roli nenávist. Půjde-li to tak dál, bude se za chvíli dělit o první příčku s komunisty, a můžeme se rozloučit s představou, že by volby v příštím roce přinesly něco jiného, než další hnusný pat.

Poslanec KDU-ČSL Janeček navrhuje, aby statut odbojáře byl odebrán těm, kteří po roce 1948 kolaborovali s komunistickou mocí. Nejde mu o to, ty lidi kriminalizovat, jen je přestat zahrnovat mezi „mravní páteř národa“. Návrh nemá šanci na přijetí, ale něco na něm je. Odbojáři se dělí na ty, kteří byli po roce 1948 surově pronásledováni, a na cynické vyčůránky, kteří nestydatě tyli z výhod a prebend, jimiž je komunistický režim zahrnoval. Ti, jak se říká v evangeliích, už mají svou odměnu.

Nacionalistické divadlo na Loretánském náměstí vyvolalo jakési pohoršení i v Maďarsku: Mluvčí maďarské socialistické vlády László Boglár prohlásil, že „připomínání událostí z období po druhé světové válce, které byly založeny na logice kolektivní viny, vzbuzuje pochopitelně pocit křivdy, a to jak v řadách Maďarů doma, tak i za hranicemi… Historie Benešových dekretů nás upozorňuje na to, že zásada kolektivní viny je neslučitelná s evropskými zásadami, jimiž se řídí Česko i Maďarsko… Přestože se jedná o zatím nevyřešenou historickou otázku, lze od České republiky očekávat, že se bude od zásady kolektivní viny distancovat.“ Česká republika e od zásady kolektivní viny pochopitelně distancovat nebude, protože podle našeho Národního souručenství je jednak správná, a jednak nebyla v dekretech aplikována. Na Slovensku je situace trochu jiná než u nás. Žije tam početná (v tuto dobu asi půlmilionová) maďarská „menšina“, protože Maďary se nepodařilo vyhnat - nikoli zásluhou Čechů nebo Slováků, ale pro odpor západních velmocí a konec konců i pro malou horlivost Rusů, kteří věděli, že jim jak ČSR, tak Maďarsko, spadnou do klína a s takovým počtem deportovaných ve válkou zničeném Maďarsku by si nevěděli rady. Přesto si podle průzkumu veřejného mínění jen 25% dnešních Slováků myslím, že poválečná patření proti slovenským Maďarům byla spravedlivá, o opaku je přesvědčeno 40%. List Národná obroda, jehož redaktoři zjevně patří k těm 25%, v souvislosti s Maďary a jejich nechutí k Benešovým dekretům napsal: „Ukazuje se, že na rozdíl od Němců se Maďaři nikdy nedokázali vyrovnat s faktem, že za druhé světové války bylo Maďarsko okupačním fašistickým státem a po prohrané válce přišla tvrdá opatření.“ V této souvislosti je třeba zdůraznit: na rozdíl od válečné Slovenské republiky, kde existovala jedna jediná povolená strana, disponující vlastními ozbrojenými bojůvkami, a kde státní orgány nejen ochotně vydávaly židovské občany na smrt, ale ještě za to Němcům platily, bylo Maďarsko, jak jsme o tom už psali, až do německé okupace v březnu 1944 konstituční monarchií s pluralitním systémem politických stran včetně legální opozice, Židé byli sice vystaveni ponižujícímu sekýrování, ale nemuseli nosit hvězdy, nebyli soustředěni v ghettech a posíláni do vyhlazovacích táborů. Pro Horthyho Maďarsko platí s obměnou to, co řekl kdysi Winston Churchill o Frankově Španělsku: nelíbí se mi, být Židem, žít bych tam nechtěl, ale kdybych si měl v takovém případě vybrat mezi ním a tehdejší Slovenskou republikou, neváhal bych ani okamžik. Ovšem, Slovenská republika byla relativně daleko blahobytnější stát než Maďarské království. Ale to při pohledu na koleje vedoucí směrem Osvětim a Treblinka moc neznamená.

A teď něco trochu veselejšího: Krize v Československé církvi husitské pokračuje. Její nadřízený orgán, Úřad pro věci církevní Ministerstva kultury, ústy náčelnice dr. Řepové rozhodl, že patriarcha Schwarz zůstává ve funkci. Už se těším na okamžik, kdy dr. Řepová sesadí z funkce pražského arcibiskupa kardinála Vlka. V případě Československé církve husitské je ovšem takový zásah přirozený, Ministerstvo kultury pro ni znamená už dlouhou dobu totéž, co pro pražské arcibiskupství Vatikán. Zásah dr. Řepové vylučuje, že by se sama ucházela o místo patriarchy (asi by to nezuvládla jazykově: jak je femininum od patriarchy? Patriarška? Pariarchyně?) a potvrzuje, že ve hře jsou, jak patriarcha Schwarz naznačil, docela jiné temné síly. A těm se budeme, jak už jsem slíbil, ještě věnovat.

Čtvrtek 19. května: Ukázalo se, že nejstarší evropský homo sapiens žil na území České republiky. Po vítězství na mistrovství světa v hokeji se opět ocitáme v centru evropského dění. I on by si, stejně jako dr. Beneš, zasloužil pomník. Ostatně, nebylo by vhodné ho doplnit k té desítce největších Čechů?

Český velvyslanec u OSN Kmoníček se nejen nestane prvním náměstkem ministra zahraničí, ale jak se zdá, dokonce přijde i o své nynější místo. Vyprší totiž čtyřletá lhůta, během níž velvyslanci zpravidla setrvávají na jednom postu. Poslanec Laštůvka se sice moc zlobí, ale asi mu to v tomto případě nebude nic platné, konstatujeme s tichou zlomyslností.

Československý patriarcha Schwarz specifikoval své obvinění z policejního pronásledování: v církvi prý působil jakýsi major z Útvaru pero odhalování organizovaného zločinu, měsíc po svém vstupu do ní se stal duchovním a usalašil se na faře, kterou prý nyní odmítá opustit. Stát se československým farářem zjevně není těžké. Celé to připomíná nějakou anglickou detektivní novelu, jejíž zápletka se odehrává v prostředí výstřední sekty. Už chybí jenom mrtvola.

Proces sjednocování pravice vstoupil do nové fáze: v současné době se děje formou štěpení Evropských demokratů. Předseda Kasl odmítá znovusjednocení se SNK (a má k tomu asi své důvody), jiný čelný představitel strany, pan Witzany, je pro. Malá uskupení usilují o to, získat atraktivní osobnosti. Nabízejí se dvě: Pavel Telička, který by prý mohl být podle pana Witzanyho premiérem, a Hana Marvanová. To je dobrá volba: pan Telička ztělesňuje české zlaté ručičky, je to jakási reinkarnace Ferdy Mravence (práce všeho, ale úplně všeho druhu, vždy profesionálně a elegantně), Hana Marvanová vnáší do uskupení zdravý chaos, je zatím nejdokonalejším ztělesněním syntézy nespolehlivé anarchie a bezbřehé vyčůranosti, jakou kdy živné prostředí české politiky zrodilo. Dá se předpokládat, že pan Telička nabízenou úlohu ani náhodou nepřijme (je na to moc chytrý, nemá to zapotřebí), paní Marvanová ano a uštědří uskupení několik robustních polibků smrti. Pokud chce nějaká strana v budoucnu uspět, nepotřebuje „osobnost“, ale voliče.

Helena Vondráčková slaví čtyřicet let kariéry. A jaká to teprve bude sláva, až bude slavit sto let! Škoda, že se toho už nedožiju.

Do Lidových novin napsal jeden čtenář: „Prezident Beneš nežil v jednoduché době a určitě se dopustil řady chyb. Ale ať hází kamenem ten, kdo naprosto jasně ví, jak Beneš jednat měl, a věděl by to i bez zpětného zrcadla dějin.“ Pokud bychom dějepisectví chápali takto, spočívalo by v soustavném oslavování všech zemřelých. Tak může mluvit obřadník na funuse, a ne někdo, kdo chce říci něco pořádného k té či oné významné dějinné osobnosti.

Pátek 20. května: Premiér Paroubek měl, jak se zdá, úspěšný start do funkce: umístil se nyní na žebříčku nejpopulárnějších politiků, jak ho na základě průzkumu veřejného mínění sestavila agentura STEM, na pátém místě. Umístění by se nemělo přeceňovat, popularita premiéra trvá do té doby, dokud nezačne něco dělat, a Paroubek, ač mu ve funkci zbývá jen pár měsíců, přece jen něco udělat musí. Ve straně má zatím širokou podporu zprava doleva, získal si svou vstřícností ke komunistům sympatie kryptokomunistického křídla. U nacionalistů si šplhl přítomností při odhalování pomníku Benešovým dekretům, navíc si vzápětí vyskočil na Maďary (realisticky odhaduje, že si to může dovolit). Pokud jde o pomník Horthymu, který zmínil při kritice maďarského protestu proti vztyčení Benešovy sochy, je třeba připomenout, že Horthy (aniž bych ho chtěl jakkoli idealizovat) souhlasil s posíláním Židů do německých táborů smrti až po německé okupaci Maďarska v březnu 1944 a z donucení, při první možné příležitosti deportace zastavil, na podzim 1944 vyjednal separátní mír s Rusy a účast maďarské armády na operacích proti Německu (celá akce se nezdařila, protože Němci zasáhli, Horthyho svrhli a deportovali). Proto po válce ani Stalin nežádal jeho hlavu a v Norimberku někdejší regent vystoupil pouze v roli svědka. Socha mu byla odhalena v jeho rodné obci Kenderes, na odhalení nebyl přítomen ani ministerský předseda, ani předseda parlamentu, ani ministr zahraničí. Žádný z maďarských prezidentů netrousil o Horthym velkohubá slova chvály. Nejmenuje se po něm žádný most, z něhož by házeli Židy nebo Slováky do Dunaje. Je tu tedy, prosím, jakýsi rozdíl. (V Lidovkách citují vládního mluvčího jako László Boglára, to je ovšem omyl, jde o ženu, László je příjmení, Boglár je křestní jméno; omyl v tomto případě, to připouštím, pochopitelný, Boglár coby ženské křestní jméno je v maďarštině krajně neobvyklé, mne to taky spletlo).

Komunisté si stěžují rozhlasové radě na to, že je Ester Kočičková v jakémsi satirickém pořadu označila za prasata. To je nějakého útlocitu. Od jejího založení v roce 1921 šíří potentáti této strany na adresu svých oponentů nejsprostší urážky a pomluvy, to je OK, a když se někdo dotkne jejich necti, začnou hystericky vyvádět. Z hlediska knižního anglického gentlemana je výraz, který použila paní Kočičková, nezdvořilý, kromě toho přesná analýza ničemnosti tohoto vykutáleného společenství váží jistě víc, než pouhé hrubší slovo, ale pokud by snad rada nebo soud komunistům vyhověly, bude to první krok k obnovení cenzury.

Právo, přesněji řečeno Kovařík, dělá vědu z toho, že na německém ministerstvu zahraničí pracovali kdysi bývalí členové NSDAP. To je dobré: nad tím, že na našem ministerstvu zahraničí pracovali a určitě ještě pracují komunisté, a to nejen ti, kterým v době, kdy to frčelo, najednou narostla „lidská tvář“, ale docela regulérní normalizační jako např. pan Telička (a ještě se těší všeobecné popularitě) se nepozastavuje nejen Právo, ale doslova nikdo. Pan Telička, jakýsi normalizační Ferda Mravenec (práce všeho druhu) je dokonce populární a havlovská opozice jej chce protlačit do funkce ministerského předsedy.

Bývalý ministr zdravotnictví David se stal ředitelem Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Je to od ministerstva zdravotnictví velmi originální krok, inspirovaný bezpochyby americkými thrillery hitchcockovského typu.

Policie České republiky zadržela pana Milana Čurdu poté, co havaroval s autem, jemuž se lidově říká hovnocuc. Při té příležitosti mu naměřila osm promile alkoholu v krvi. To je v ČR absolutní rekord, odpovídá třiceti velkým pivům. Dotyčný byl zadržen už jednou letos v březnu, tenkrát měl v sobě jen čtyři promile. Pan Čurda si za tento vynikající výkon zaslouží být narychlo doplněn mezi vybrané největší Čechy. I když během svého výkonu zjevně neskákal, protože s osmi promile v krvi lze tak nanejvýš lézt po čtyřech.

Sobota 21. května: Kubánské úřady vyhostily z země spoustu klidí, kteří tam přijeli na jakési setkání disidentů. Mj. i senátora Schwarzenberga. Evropská unie se poněkud opožděně chytá za nos, že ustoupila španělským socialistům a najela na politiku appeasementu vůči Castrovu režimu. Zuzka Rujbropvá (KSČM) se ovšem diví: ona byla na Kubě několikrát a nikdy neměla ani nejmenší potíže. Ti vypovězení se podle ní museli nejspíš nějak nevhodně chovat. Paní Rujbrová je veselá kopa.

Národní rada Slovenské republiky odsouhlasila velkou většinou nový trestní zákon, který mj. zpřísňuje postih závažných trestných činů a snižuje věkovou hranici trestní zodpovědnosti z patnácti na čtrnáct let. Je zajímavé, oč snazší je ve srovnání s ČR pro slovenské politiky dohodnout se na některých závažných věcech. Zřejmě neberou politiku jako systém, kde se účastníci prosazují tím, že jeden sabotuje práci druhého. V našem prostředí, kde jsou (na rozdíl od Slovenska) komunisté druhou nejsilnější stranou, to ovšem není zase až tak divné. Přitom politika bez jakéhosi základního konsensu a dobré vůle není dost dobře možná, u nás se obojího nedostává.

Je příjemné vidět předsedu zahraničního výboru PS Laštůvku v nesnázích: český velvyslanec u OSN Kmoníček, Laštůvkův kandidát na prvního náměstka ministra zahraničí, opustí své místo v New Yorku. Fromální důvod je prostý: vyprší doba čtyř let, po níž bývají velvyslanci vyměňováni. Dobu je sice možné prodloužit, ale nebývá to pravidlem a v Kmoníčkově případě se to zjevně nestane. Zatímco Laštůvka brblá, jeho vyčůranější kolega Kavan věc víceméně vzdal a trvá pouze na tom, aby důvodem Kmoníčkova přeložení (např. na Madagaskar) nebylo potrestání a aby je o trochu podržel. Až donedávna to vypadalo, že jedním z mála příjemných důsledků příštích voleb bude, že díky drtivé porážce ČSSD česká politická scéna o oba tyto kumpány (Laštůvku i Kavana) konečně přijde. Teď už se člověk nemůže kojit ani touhle nadějí: preference ODS díky její nenápadité, negativistické politice klesají a ČSSD se asi za Paroubka vzpamatuje.

A ještě pokud jdeš o ODS: v rozhovoru s Renatou Kalenskou v Lidových novinách se její předseda, jak je jeho zvykem, předestřel před veřejností všechny své slabiny. Paní Kalenská se ho zeptala: „V roce 1998 ODS mobilizovala proti levici, v dalších volbách proti sudetoněmeckému nebezpečí, teď na podzim proti polistopadové normalizaci. Takže proti čemu se chystáte mobilizovat v příštích volbách?“ Předsedovi ODS chvíli trvalo, než mu otázka došla, a nakonec odpověděl mj.: „My opravdu chceme - a je to poprvé od roku 1989, kdy to někdo korektně dělá - představovat věci, které jsou třeba i nepopulární, ale které je třeba provést. Představujeme to ve svém programu. Už jsme to udělali jednou v roce 2002, a ty volby jsme prohráli. Mimo jiné také kvůli závěru kampaně s obličejem Václava Klause ve žlutočerné barvě. To jsem považoval za obrovskou chybu. Byl to jeden z důvodů - i když ne jediný - proč jsme prohráli volby.“ Hájení „národních zájmů“ proti sudetoněmeckým revanšistům a jejich domácím přisluhovačům přitom bylo sice populistické až na půdu, ale úplně neklaplo, lidé mají jiné a méně blbé starosti a v kampani ODS bylo příliš mnoho okázalé, řvavé nenávisti. Pan Topolánek se ovšem domnívá, že za všechno může žlutá a černá barva: zřejmě proto, že jsou to barvy staré monarchie. Daleko lepší by asi podle něho bylo bývalo štvaní v červeno-modro-bílé.

V Praze měli dva - údajně vyprodané – koncerty „Alexandrovci“. Vracíme se do let 1945-8. Scenerie mi připomíná záběry z reprezentativního stalinistického filmu „Zítra se bude tančit všude“. Škoda, že soubor nezapěl při odhalení Benešovy sochy. Jistě měl i „prezident budovatel“ nějakou oblíbenou píseň a Alexandrovci by ji zvládli česky nepochybně stejně brilantně jako kdysi slavné „Kravý bučáli, svinié kvičáli“…

Pondělí 23. května: SPD výrazně prohrála volby v klíčovém Severním Porýní – Vestfálsku. Kancléř Schröder nato oznámil, že jako kancléř považuje za svou povinnost přesvědčit prezidenta Köhlera, aby co nejdřív vyhlásil volby do Spolkového sněmu. Jakkoli ke kancléři neoplývám sympatiemi, jeho postoj je projevem politické kultury, nadto docela spontánní (považuje to, jak se zdá, za samozřejmé). U nás se podpora ČSSD scvrkla na minimum a přesto se tato nestydatá pastrana neštítí držet se politické moci za každou cenu, třeba i se skrytou podporou komunistů. Od výměny nynější vládní garnitury v Německu si nelze mnoho slibovat. To, co se za Schrödera stalo (výrazně protiamerická orientace německé politiky, prohloubení zcela nepřiměřeného, servilního německého masochismu ve vztahu k minulosti, který jednou v budoucnu nepochybně plynule přejde do opačného extrému), je patrně nezvratné, CDU/CSU s tím už nedokáže nic udělat. Díky této politice znamená Německo pro malé středoevropské země opět jakousi hrozbu – může je strhnout k absurdní evropsky izolacionistické politice, která uvolní prostor ruským imperiálním ambicím, a nijak nepřispěje k hlubšímu porozumění mezi Českem a Slovenskem na jedné straně, Maďarskem, Rakouskem a Polskem na straně druhé. I proto se Putin nepochybně raduje.

Lidovci se s blížícími volbami oddávají populismu: chtějí majetková přiznání rozšířit i na manželky politiků, rádi by vyloučili z výhod, poskytovaných odbojářům, ty, kteří pak kolaborovali s komunisty. Druhý z návrhů je svým způsobem pochopitelný (komunističtí odbojáři po mnoho let nestydatě tyli z toho, co dělali za války, zatímco jejich nekomunističtí spolubojovníci živořili v bolševických lágrech), jen si nedovedu představit, jak by se dal realizovat: odbojáři by museli být případ od případu kádrováni. Jak? Podle jakých kritérií? Krajně nepopulistické řešení by bylo zvýhodňovat nadále jen ty, co byli pronásledováni za komunismu (ti ostatní už mají svou odměnu).

Populismu se oddává i prezident Klaus, jak je ostatně jeho zvykem. Vyslovil se v zásadě pro pořádání letních olympijských her v Praze. To je holé šílenství, prodělali bychom na tom kalhoty. Pražský zastupitel Hvížďala, který je z dobrých důvodů proti, navrhuje uspořádat o té záležitosti referendum, nevím, zda je to šťastný nápad, zde je ve hře falešně pojatá národní hrdost, která by ve veřejnosti snadno mohla nabýt vrchu nad rozumem. Otázka se pro referendum moc nehodí. Aby to bylo dokonalé a v souladu s dobovým trendem, měly by být v Praze uspořádány Olympijské hry dr. Edvarda Beneše. Plán konat v Praze letní olympijské hry je podobná blbina, jako by byl plán vztyčit na Letenské pláni egyptskou pyramidu.

Několik prominentních disidentů kritizuje Klausovy výroky o „postdemokracii“ a občanských iniciativách. Je to typický příklad úplně neplodného sporu mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou rukou trhu. Každá strana má trochu pravdy a trochu lži a staví své stanovisko proti stanovisku druhého tak, že to nakonec vypadá jako spor dvou lží. Demokratická politika je postavena na veřejné podpoře, získané ve volbách, to však ještě neznamená, že pravda musí nutně být to, co dostane ve volbách největší podporu, a že není důležité, aby tu byly instituce, které nejsou od masové podpory odvislé. Na druhé straně není možné obcházet ve veřejné politické soutěži podporu veřejnosti odkazem na ušlechtilost a pravdivost idejí, které zastupujeme (a o jejichž ušlechtilosti a pravdivosti se nám bohužel nepodařilo nikoho přesvědčit). K tématu se vrátíme, chtěli jsme tak učinit už minulý týden, ale nepovedlo se.

České noviny se mohou zbláznit radostí: Castro nerozehnal shromáždění disidentů na Kubě! Myslím, že není žádný velký důvod k radosti, Castrovi se zároveň podařilo slabou kubánskou opozici rozštěpit na „proamerickou“ a „proevropskou“. Vida, jak zhoubné následky má ambiciózní a zamindrákovaný evropský antiamerikanismus. Má své ozvuky už i na Kubě.

Paní Jílková si jako alibi pozvala do Kotle tentokrát Jaromíra Jágra. Jde o podvod. Debaty se zúčastnili fandové ze stadionů (Češííííííí) a pochopitelně netrápili hokejistu dotazy, zda považuje za mravné, že bere tolik prachů, zatímco oni třou bídu s nouzí (což by neopochybně bez obalů sdělili Topolánkovi, který se měl Kotle původně účastnit). Pozitivní je, že tváří v tvář panu Jágrovi vědí, že podobné dotazy jsou nehorázně nestydaté. To je nadějné – třeba jim jednou dojde, že takové dotazy jsou nehorázně nestydaté všeobecně. Kotel je typ pořadu, v němž jsou politici vydáváni všanc hulákajícím primitivům z fotbalových a hokejových stadionů (nechtěl bych publiku zmiňovaného Kotle křivdit, nepochybně tam byli i docela slušní lidé, které hokej zajímá víc než politika, a proto na politické Kotle nechodí, na čemž a priori není zase až tak nic špatného).

Jen byla odhalena Benešova socha na Loretánském náměstí, a na obzoru je další demonstrace národní síly: totiž otevření Benešova památníku v Sezimově Ústí, kde druhý prezident ČSR často pobýval. Patřičný lesk a politickou brizanci dodá události přítomnost premiéra Paroubka a ministra Dostála, jakož i jihočeského hejtmana Zahradníka (ODS). Podle slov autorů expozice má být památník výpovědí o osobním životě prezidenta. Zdrželi se prý vysvětlujících komentářů z oblasti politiky, např. „odsunu“ Němců je tam věnováno „jen několik vět“. To je zároveň dobrá i špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že se tu signalizuje jakási předpodělanost. Naši šovinisté si asi ještě pořád nemohou dovolit úplně všechno. Špatná zpráva je, že ta koncepce je úplný nesmysl: jak mohou u významného politika nechat jeho politické působení stranou? A jak mohou nechat stranou vyhnání Němců, nepochybně jeden z jeho nejvýznamnějších činů?

Úterý 24. května: Po setkání s premiérem Blairem dal Jiří Paroubek najevo, že chce prodloužit českou misi v Iráku i na příští rok. To je celkem dobrá zpráva, zdá se, že jeho ohlášené koketování s komunisty zatím životní zájmy ČR neohrožuje.

Klausova nová kandidátka na soudkyni Ústavního soudu má problém: v roce 1980, zjevně na počátku své kariéry, odsoudila na deset měsíců do vězení jakéhosi hospodského z Plzně. Nešťastný následovník Haškova Palivce totiž vyhodil z restaurace rokující členy občanského výboru s tím, „že není zvědavý na komunistické šplechty“. Její rozsudek pak odvolací soud shledal příliš přísným(!) a snížil ho o čtyři měsíce. Dotyčná se hájí tím, že její činnost včetně této kauzy posuzovali v roce 1990 mj. představitelé Konfederace politických vězňů a neshledali žádné závady. Nedovedu si dost dobře představit poměry, jaké vládly na soudech v té hnusné době, ale řekl bych, že když u soudu přistál případ, jako je tento, koukali se všichni soudci zdekovat. Takže byl pak přišit tomu, kdo se vzhledem ke svému slabému postavení zdekovat nedokázal, např. novopečená soudkyně, které se nepochybně nechtělo začít slibnou kariéru trucováním, které by zavánělo průšvihem. To je z lidského hlediska jakási polehčující okolnost, která ale bohužel vůbec nic nemění na tom, že paní doktorku tahle záležitost jako kandidátku na soudkyni ÚS naprosto, jednoznačně a navždycky diskvalifikuje. Pan prezident je ovšem přesvědčen, že její rozsáhlá zkušenost s prací obecných soudů bude pro ÚS přínosem. Bude zajímavé sledovat, zda se mu volbami pozměněný Senát dokáže v této zásadní věci vzepřít. Pokud ne, bude ÚS pozměněn dosti osudovým způsobem, protože člověk s takovým závažím v ruksaku jako paní doktorka si proti mocným (a zejména proti nejmocnějšímu) nemůže ani trochu vyskakovat.

Šéfredaktor Radiožurnálu Pokorný se omluvil za přirovnání komunistů k prasatům nikoli KSČM, ale veřejnosti. Je přesvědčen, že hrubosti do vysílání nepatří. Komunisté jsou spokojeni, a jak by ne. Přirovnání paní Ester Kočičkové (jak kouzelné jméno!) mi nepřipadá zvlášť duchaplné, ale bez znalosti celého kontextu, v němž bylo řečeno, člověk může být snadno nespravedlivý. Mám ovšem dojem, že pan Pokorný to tentokrát se slušností trochu přehnal. Umravňování a cenzura se významně překrývají. Myslím, že pravdu má předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Talíř, když do Práva napsal: „V okamžiku, kdy začneme trestat satiru, máme jen krok k tomu, abychom začali zavírat divadla a krůček k tomu, abychom se vrátili o více než patnáct let dozadu. To by se asi jedné straně, která v posledních dnech poznala, že stále není a nebude partnerem k diskusi, líbilo. Asi však ne nám ostatním.“

Klaus odpověděl disidentům, kteří se ohradili proti tomu, co řekl na zasedání Rady Evropy ve Varšavě o občanských iniciativách. Má nepochybně pravdu, když tvrdí, že nemluvil o občanských iniciativách za minulého režimu. To, že jeho vyjádření signatáři dopisu vztáhli na sebe, nesvědčí o jejich úplně čistém svědomí (problém byl v tom, jak se skupina kolem Václava Havla snažila své pojetí legitimity z doby útlaku přenést i do demokratické společnosti). Hlavně si ale myslím, že pokud prezident na veřejnosti soustavně vystupuje jako hádavá stará bába, škodí tím mj. i vážnosti svého úřadu. Hlavní poslání prezidenta by mělo být dbát o veřejný mír. To předpokládá jakousi sebekázeň. Pokud chce být mermomocí tím, kdo vnáší do společnosti brizantní témata, neměl o prezidentskou funkci vůbec usilovat.

Europoslanec a exředitel TV Nova Železný vyhrál dva soudní procesy s ČT. V jednom z nich ho ČT zažalovala za to, že v pořadu Volejte řediteli prohlásil o bývalém reportérovi Novy, že požadoval výpalné za neodvysílání kritické reportáže. Železný ze prý bránil mj. tím, že v pořadu vyjadřoval názory CET21 as TV Nova, a tam by se měly žaloby obracet. To je zdůvodnění dosti neuvěřitelné, a pokud jde o výše zmíněné obvinění, měl by ho pan Železný buď dokázat, nebo veřejně odvolat.

Předseda ODS Topolánek má problémy s čestným předsedou své strany. V rozhovoru s redaktorkou LN Renatou Kalenskou měl údajně o volbách v roce 2002 prohlásit: "Ty volby jsme prohráli mimo jiné také proto, že já pokládám závěr kampaně s tím, ať to moc nepřeženu, fašizoidním obličejem Václava Klause v žlutočerné barvě za obrovskou chybu." Je to pravda, i když je to řečeno zbytečně hrubě. Rozhovor probíhal před publikem v divadle Archa, takže prý jsou na to svědci. V jeho tištěné podobě v LN z celé formulace zbyla jen ta černožlutá barva, o absurditě výroku po tomto výkonu autocenzury (?) jsme tu už psali. Topolánek v poslední době také prohlásil, že nehodlá dělat větší prasárny než Paroubek a Evropská ústava je podle něj hovno (řekl to anglicky). Kdo vede pana předsedu k tomu, aby se na veřejnosti prezentoval jako totální buran? Čemu to má pomoci, komu to imponuje? Prohnilý intelektuál si řekne: proboha, ten člověk přece nemůže být takový primitiv, jakého ze sebe dělá! Ale prostý člověk z lidu příliš nehloubá: vidí před sebou primitiva a basta. Jsou pan Topolánek a jeho poradci opravdu přesvědčeni, že rozhodující části české veřejnosti takováto role imponuje?

Primátor Bém má malér: v době oslav konce druhé světové války byl na dovolené. Oslavy druhé světové války jsou zjevně povinné, jako za totáče účast na Prvním máji. Ovšem, pan Bém je významný politik – ale ani za totáče na Prvního máje obyčejní čičmundové (jako např. autor těchto řádek) nemuseli a taky nechodili. Pan Bém se kroutí, vedení jeho strany se od něho distancuje: octl se v situaci hrdiny známé Haškovy povídky, který se na jakémsi vlasteneckém výletu z neinformovanosti vydělal pod Žižkův dub a byl za tento znesvěcující čin vyvržen z národa.

Poté, co bublina s časopisem Newsweek (údajné zneuctění koránu americkými vyšetřovateli) neslavně splaskla, píše Právo vítězně o článcích v The Los Angeles Times, které na základě četných svědectví potvrzují, že Američané opravdu zneuctívali korán v Iráku i v Afghánistánu. Nějak zapomněli uvést, že jde o svědectví vězňů, které je už předem málo věrohodné. Ostatně proč by někdo dělal věc z našeho (tj. euroatlantického) stanoviska tak neúčelnou – jsme přece zvyklí, že si u nás přímo i obrazně řečeno biblí vytírá zadnici kdekdo, a nevěříme, že by to mohlo mít nějaký vliv na její obsah.

Ve Švýcarsku zatkli ruského exministra jaderné energetiky. Hrozí mu, že bude vydán do USA. Předpokládá se, že ví leccos kompromitujícího o ruských obchodech s jaderným materiálem. Poslanci Žirinovského „Liberálně demokratické“ strany vystopupili v parlamentu s tím, že by měl být ruskými tajnými službami preventivně zlikvidován, aby nehrozilo nebezpečí, že něco vyžvaní. Politováníhodní žabaři! Chtějí o tom snad dát hlasovat? Pokud by něco podobného chtěli udělat, nesměli by o tom předem žvanit! Jaký úpadek od dob Josifa Vissarionoviče!

Středa 25. května: Soudní spis, který mohl kompromitovat Klausovu kandidátku na soudkyni ÚS Formánkovou, záhadně zmizel z archivu okresního soudu Plzeň – město. Pokud by někdo chtěl naděje paní doktorky na vysoký post důkladně zničit, nemohl udělat nic vhodnějšího.

Paroubek zjevně nebude mít potíže s prodloužením mise českých policistů v Iráku, proti je jen KSČM a jakési výhrady má Kavan. Za pomoci ODS nebude pro vládní strany asi problém komunisty i kryptokomunisty v ČSSD přehlasovat.

Najednou přišlo na přetřes odškodnění německých antifašistů. Pro jsou (opatrně) dokonce i komunisté a šovinisté z ODS. Těžko se zbavit dojmu, že jde o předpodělanost v souvislosti s velmi pravděpodobným střídáním stráží v Berlíně. Předpodělanost je zbytečná, paní Merkelová nebude v těchto věcech dělat v zásadě jinou politiku než Schröder, ale to se dá předpodělaným těžko vykládat. Odškodnění se má týkat antifašistů, kteří zůstali v ČSR a jsou dnes českými občany. Jak se pozná antifašista? Představme si, že by bylo rozhodnuto odškodnit za příkoří v době komunismu jen antikomunisty. Kdo je antikomunista? Ten, co nikdy nechodil k volbám, nechodil na První máje, jako dítě nebyl v Pionýru, v ČSM ani SSM, v dospělém věku v ROH, o KSČ nebo jejích satelitech ani nemluvě? Zbyl by pak vůbec někdo? Já těm lidem odškodnění ze srdce přeju, ale pokud bude omezeno na „antifašismus“, je to jen další demonstrace správnosti a platnosti Benešových dekretů.BV této souvislosti bych chtěl upozornit, že někdejší návrh exmístopředsedy vlády Petra Mareše: byl nesrovnatelně lepší a spravedlivější, vymezení bylo negativní - z odškodnění měli být vyloučeny (z dnešních českých občanů německé národnosti, poškozených bezprostředně po válce) pouze osoby, které se aktivně podílely na spolupráci s nacisty. Odškodnění se mělo týkat i Maďarů deportovaných do českých zemí na otrocké práce, kteří zůstali v Čechách a na Moravě a stali se českými občany (na základě Benešova dekretu o pracovní povinnosti Němců a Maďarů bylo převážně do vysídlených Sudet odvlečeno z jižního a jihovýchodního Slovenska asi 45 tisíc lidí; po roce 1948 se sice formálně mohli vrátit domů, ale všem se to nepovedlo, protože jejich majetek byl mezitím za činné spolupráce (česko)slovenských úřadů rozchvácen). V Marešově návrhu se mluví o tom, že V důsledku nacismu trpěli občané Evropy bez ohledu na svou příslušnost k bojujícím stranám a bez ohledu na svou osobní vinu či nevinu. To je velmi pěkně a korektně řečeno. A taky se tam říká: „Mimořádný zřetel přitom přísluší na osoby, se kterými bylo zacházeno jako s tzv. nepřátelským obyvatelstvem, přestože byli aktivními odpůrci nacismu.“ Pokud by dnešní návrh postaven takto, i s touto prioritou, byl by úplně OK. Petr Mareš byl od roku 1989 jediný český politik, který chtěl zcela upřímně v choulostivé věci „zmírnění některých následků minulých křivd“ Čechů na jejich německých spoluobčanech opravdu něco udělat. Obávám se, že to, co je dnešní česká politická reprezentace schopná splácat, nemůže být nic jiného než žalostný paskvil.

Jan Pokorný odpovídá v Právu poslanci Talířovi, který ho kritizoval za rozhodnutí „omluvit se posluchačům za hrubost“, jíž se dopustila Ester Kočičková, když nazvala komunisty prasaty. Přitom se odvolává mj. na to, že dostal cenu Karla Havlíčka Borovského. Karel Havlíček si však nikdy velké servítky nebral, ocitoval bych tu, kdybych měl po ruce Křest svatého Vladimíra, např. slavný vzkaz Peruna knížeti Vladimírovi (obsahuje hrubé výrazy „hovno“ a „seru“). Vlastně by bylo třeba se omluvit českým čtenářům i za Havlíčka, jen se obávám, že pokud by náš největší publicista měl možnost se k takové omluvě z nebeských výšin vyjádřit, obsahovala by jeho reakce nepochybně mj. i citovaná Perunova slova.

Manželka českého diplomata v USA odešla nakupovat do supermarketu a nechala na parkovišti v autě malého syna. Kolemjdoucí upozornili policii, byli přivoláni hasiči a auto násilím otevřeno dříve, než se maminka po víc než půlhodině vrátila. V dotyčném státě USA (Maryland) se to totiž nesmí, a to podle mého názoru ze zcela dobrých důvodů. Když to udělá Američan, může jít až na třicet dní do basy nebo zacvaknout v přepočtu dvanáct tisíc Kč pokuty. Další impuls k tzv. negativnímu vlastenectví (když něco podobného udělá v cizině Čech, člověk se za něj stydí; kdyby milostpaní byla Indka, bylo by mi to fuk).

Vicepremiér slovenské vlády Pál Csáky odhalil v obci Číčov/Csicsó třímetrovou sochu pověstného hunského náčelníka Attily a prohlásil prý při té příležitosti: . „Attilův sen, který v tom období nedokázal pomocí zbraní uskutečnit, sen o sjednocující se Evropě schopné dosáhnout mírového soužití národů, ať se nyní uskuteční pro nás a naše potomky.“ Obávám se, že pan Csáky zešílel a měl by být neodkladně lékařsky vyšetřen. Slovenští nacionálové ze SNS toho samozřejmě využili a řvou něco o protislovenské provokaci. Vztyčení sochy není žádná protislovenská provokace (v Attilově době žádní Slováci, a ovšem ani Češi neexistovali), jenom strašná a směšná blbost. Pravda, romanticky naladěná maďarská šlechta odvozovala v minulosti původ Maďarů od Hunů, ale už na konci osmnáctého století učinil těmto konstrukcím konec učený jezuita János Sajnovics. A to, co mají Češi a Slováci s Maďary ve sjednocené Evropě společného, se neodvozuje od Attily, ale od Ježíše Krista.

Objevil se další samozvaný český spravedlivý, který hodlá z trůnu české historické vědy rozsoudit sudetské němce a Čechy. Jmenuje se David Kovařík (je to nějaký příbuzný Kovaříka z Práva?) a tvrdí, že pokud jde o „odsun“, sudetští Němci přehánějí, kdežto Češi věc bagatelizují. Česká věda historická je v současné době (až na několik strašně málo výjimek) prodejná děvka, hájící politickou objednávku vládní moci. Pan Kovařík by měl nechat sudetské Němce sudetskými Němci a starat se o to, aby Češi věc nebagatelizovali.

Čtvrtek 26. května: Ředitel „Husitského muzea“ v Táboře v souvislosti s otevřením muzea dr. Beneše v Sezimově Ústí prohlásil: „Mám trochu obavy, aby nedošlo k podobné provokaci jako při odhalení Benešovy sochy před Černínským palácem nebo jeho busty v českokrumlovském hotelu“. Tomu nerozumím. Pokud chce mermomocí mluvit o provokaci, pak je provokací už samotné otevření muzea. Ostatně, ta terminologie je příznačná: pro komunistické papaláše byla jakákoli kritika provokací. Ten ředitel je klasický plod bolševické doby. Zdá se, díky ODS, KSČM a ČSSD se u nás pomalu etabluje jakýsi bolševismus s lidskou tváří. S lidskou tváří prozatím.

Lidovci se věrni tradici pokoušejí profilovat proti svým sociálně demokratickým partnerům tím, že jsou proti návrhu na zvýšení plastů policistů. Pokud jde o preference, zdá se, že populistická gesta zatím KDU-ČSL mnoho prospěchu nepřinesla. Buď je jejich populismus příliš průhledný, nebo (a to je pravděpodobnější) český lid klerikálům nepřeje, i když dělají populistickou politiku.

Pan Kmoníček skončí s velvyslaneckou funkcí v září, přesně v okamžiku, kdy mu vyprší čtyřletý mandát. Premiér Paroubek v tomto případě projevil jakousi rozhodnost, pozice těch, co chtěli Kmoníčka zachovat jako protiváhu ministra Svobody, byly ovšem velmi slabé. S Kmoníčkem se počítá pro „jiný úřad“. Mohl by se stát např. ředitelem Pankrácké věznice, to by byl docela dobrý vejminek s lehce operetní příchutí (viz Straussův Netopýr): Selig ist, wer vergisst, was doch nicht zu ändern ist…

Expremiér Zeman se v úterý veřejně vyjádřil v tom smyslu, že mezi funkcionáři sociální demokracie nyní převažuje kariéristický dobytek. Nato se premiér Paroubek nechal slyšet, že doufá ve zmírnění Zemanovy rétoriky a že ostatně by byl rád, kdyby se ho podařilo nějak zapojit do práce pro stranu. Tomu je třeba rozumět tak, že pan Paroubek se se Zemanem moc párat nebude. Nemá to ostatně zapotřebí. Miloš Zeman bývá u nás poněkud přeceňován. Jeho role v nejvyšší politice byla nejspíš epizodická a zdá se, že už ji dohrál.

Vláda uvažuje vážně o vykoupení vepřína v Letech. Majitelé by byli ochotni přistoupit na přestěhování do nového provozu, ten by hradila vláda, stěhování by si zaplatili oni. Vyčůránci z ODS (Nečas) najednou podporují myšlenku odkoupení vepřína, jen to musí udělat tahle vláda a ne ta jejich, co přijde k lizu po příštích volbách. Pan Nečas zraje pro bobříka vyčůranosti, pokud jsme ho za tento měsíc ještě neudělili, myslím, že byl v dosud Událostmi zcela neprávem opomíjen. Premiér Paroubek má jistě pravdu v tom, že v Letech se stali naši spoluobčané obětí bezpráví, a navíc to bezpráví na nich spáchali jiní spoluobčané, Češi. S touto skutečností zbourání vepřína nehne, a to ani kdyby na jeho místě byla zbudována Cheopsova pyramida. Požadavky na bourání vepřína mi připomíná zásadu, že v sobotu se nesmí bojovat: Židé se ji pokoušeli aplikovat už za povstání Makabejských, a z velmi dobrých důvodů od ní dost rychle ustoupili. Majitelé s vykoupením nesouhlasí, museli by tedy být vyvlastněni. A škoda, která vyvlastněním vznikne (je to precedens) bude nevyčíslitelná. Oběti koncentráku v Letech lze uctít méně sebevražedným způsobem.

České ministerstvo zahraničí a izraelský fond Keren Kaymeth Leisrael se dohodly na projektu výsadby stromů v židovském státě. Podle „nejmenovaného zdroje“ Práva „tato symbolika vzbudila v diplomatických kruzích údiv.“ V jakých diplomatických kruzích, to nám Právo nesděluje. Diplomatických kruhů je moc. „Ministr Svoboda jako kdyby ignoroval fakt, že za čtyři a půl roku druhé palestinské intifády Izrael zničil 1185 tisíc stromů na palestinských územích a pro stavbu bezpečnostní zdi zabral 73 505 čtverečních metrů úrodné palestinské půdy“, tvrdí nejmenovaný zdroj, takže vzniká podezření, že jde o poslance Laštůvku. Doporučuji jednoduchou dělbu práce: my (tj. Česká republika) budeme pomáhat s výsadbou lesů v Izraeli, s lesy na palestinském území nechť pomáhá Al-Kajdá.

Alexander Mitrofanov (rovněž v Právu) komentuje aktivity komunistického místopředsedy Dolejše s jakousi nadějí: „Přinejmenším u některých českých a moravských komunistů tedy existuje tendence vřadit stranu do současného establishmentu. Bez použití tohoto cizího slova je možné říct, že komunisté hovořící o omluvě jsou na cestě k opuštění nesystémovosti svých protestů proti polistopadovému režimu. Úplně nejstručněji to lze vyjádřit heslem Chceme do struktur.“ Myslím, že ta naděje je přehnaná: pokud by se skutečně chtěli rozejít se svou dosavadní politikou, ztratí i své voliče. Pan Dolejš je panu Grebeníčkovi užitečný, protože rudému krokodýlu dodává zdání lidské tváře, což může např. uvolnit komunikaci mezi KSČM a ČSSD. Jenže pan Dolejš bez pana Grebeníčka nemůže existovat (nikdo by ho nevolil): kdežto pan Grebeníček bez pana Dolejše ano.

Komunistický europoslanec Maštálka napadl (rovněž v Právu) poslance za KDU-ČSL Janečka za jeho návrh omezit prebendy pro odbojáře, kteří se posléze spřáhli s komunisty. A napsal mj.: „Poslanec tvrdí, že si nepřeje, aby vedle sebe stáli ti, kdo byli demokrati, a ti, kdo se po válce zaprodali komunistickému režimu. Budiž: pak ať navrhne antikomunistický zákon a nemluví o mravní hodnotě boje proti nacismu. A řekne, co tak velkého pro národ udělal on, že si osobuje právo kádrovat například Františka Kriegela, lékaře-komunistu, který v 30. letech odešel jako dobrovolník bojovat proti fašismu do Španělska a v 60. letech odmítl podepsat moskevské protokoly. A chce-li být důsledný, měl by dát spálit Vančurovy a Nezvalovy knihy, či vymazat fotografie armádního generála Ludvíka Svobody.“ Tak za prvé: považuji za drzost, když se následníci normalizátorů dovolávají Františka Kriegla. Za druhé: považuji za logické, když se následníci normalizátorů dovolávají dvojnásobného vlastizrádce Ludvíka Svobody. A za třetí: nejde o to pálit Vančurovy nebo Nezvalovy spisy, nýbrž připravit pár vychcanců o slevu na vlak.

Vláda odmítla poslanecký návrh, aby stát vyplácel výživné tam, kde je nelze od těch, co je mají platit, vydobýt, a pak je vymáhal sám. Poslanec ODS Hrnčíř s tím souhlasí: „Každý člověk se má o sebe a svou rodinu postarat sám a nežít na úkor druhých“. Nad nehoráznou drzostí tohoto výroku zůstává rozum stát. To je, jako kdyby Vám nějací, co bohatým berou a sobě chudým dávají, kvůli vaší šrajtofli vrazili kudlu do břicha za přítomnosti dvou policistů, kteří by se dívali jinam, protože „každý se má postarat o sebe sám a nežít na úkor druhých“. Úlohou státu je pomáhat slabším proti silnějším, a kdyby neplnil tuto řekněme rytířskou (nebo gentlemanskou) funkci, neměl by žádný rozumný smysl.

Paní Vondráčková vysoudila na bulváru čtvrt milionu za to, že o ní šířil falešné a dehonestující zprávy. To je v pořádku úplně stejně jako fakt, že paní Vondráčková nakonec zaplať pánbůh neuspěla proti Janu Rejžkovi.

Paní soudkyně Formánková, která se má nyní na návrh prezidenta Klause stát soudkyní ÚS a na počátku osmdesátých let odsoudila jakéhosi nešťastného hospodského za to, že ze svého lokálu vyhnal rokující bolševiky, své tehdejší rozhodnutí zdůvodňuje slovy: „Byla jsem začínající soudkyně a věřila, že změním svět.“ Paní dr. Formánkové je třeba všemi prostředky zabránit, aby se ještě někdy pokoušela změnit svět.

Premiér Paroubek napadl (mj. v britském listě Financial Times) prezidenta Klause za jeho veřejnou kritiku euroústavy. Pokud s ní nepřestane, bude dostávat na své cesty specielní vládní instrukce. Klaus podle něho překračuje svou ústavní roli, což je v konfliktu s českou ústavní tradicí. Obávám se, že premiér má v zásadě pravdu. Ačkoli podle ústavy u nás není prezidentský systém, existují – rovněž podle ústavy – dvě centra, kde se generuje zahraniční politika: Hrad a Strakovka, resp. Černínský palác. Z logiky věci by měla být v této záležitosti kompetentní jedině vláda. Stav, kdy prezident působí v zahraniční politice jako hlava opozice a navíc dělá věcně vzato zemi svými hlasitými kverulantskými postoji ostudu, je neudržitelný. Problém, je jen v tom, že tyto pravomoci si kdysi, když se vytvářela česká ústava, do ústavy prosadila ODA a KDU-ČSL a obě strany se buď přímo, nebo svými následníky podílejí na dnešní vládě. Duchovními otci této absurdní dvoukolejnosti jsou Cepl, Výborný a spol. a vybojovávali tehdy pravomoci pro Václava Havla. Kdo jinému jámu kopá…

Pátek 27. května: Konflikt mezi Klausem a Paroubkem, o to, kdo má vytvářet českou zahraniční politiku, eskaluje. Klaus se ohání ústavou a pozval si premiéra na hradní kartáč. Ústava ovšem není jednoznačná. Problém, je v ústavě. A protože není možné, aby Klaus dělal jednu zahraniční politiku a vláda druhou, je konflikt velmi zásadní: kdo z koho. Věcně vzato je ústava v tomto ohledu špatně a zahraniční politiku má dělat vláda. Paroubek je ovšem v nezáviděníhodné pozici, musí si vybojovat to, co Špidla a Gross svou slabostí pustili. Je to pro šéfa vlády existenční záležitost, nemá kam couvnout a navíc má, pokud jde o přijetí euroústavy, víc pravdy než Klaus. Je v zájmu věci, aby uspěl.

Gott a Vondráčková slavili úspěch v Kremlu, jak píše Právo, s „legendárními Alexandrovci“. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to trochu (jenom trochu, ale to stačí), jako kdyby někdo napsal: „legandární NKVD“.

Také druhý český prezident, totiž prezident ČLK Rath, drží premiéra pevně pod krkem. Žádá ho o podporu svých posledních požadavků (podle zdravotních pojišťoven by znamenaly růst průměrných mezd lékařů z 30 tisíc Kč na 85 tisíc, ale lékařské pojišťovny jsou druhou stranou sporu a mohou přehánět) a upozorňuje ho, že bez podpory zdravotníků se nedají vyhrát volby, a že pokud jim premiér vyjde vstříc, pokusí se je dr. Rath přesvědčit, aby ČSSD podpořili. To je zároveň směšné a drzé. Za prvé, pokud pan Paroubek není úplně padlý na hlavu, musí vědět, že příští volby nevyhraje. Za druhé, jak může pan Rath mluvit za členy profesní organizace, kteří jsou v ní sdruženi povinně, a snažit se jí zároveň využívat jako politické beranidlo? Nepochybně část lékařů bude volit ČSSD, část ne, podle svých politických sympatií, a členství v ČLK s jejich politickými sympatiemi nemá a nesmí mít nic společného. Vystupovat za těchto podmínek s požadavkem „dejte nám prachy a my vám dáme hlasy ve volbách“ je nevkusné a politicky nekorektní. Ostatně, není to v tomto případě náhodou na hraně zákona?

„Polák dostal osm let za znásilnění nezletilé“, zní titulek v Právu. Častý (možná ještě častější) je např. „Němec způsobil autonehodu“ apod. Uvést, že občan, který se dopustil toho či onoho trestného či jinak problematického činu, je Rom, se ovšem nesmí a nesluší. Neměla by se ta praxe nějak sjednotit?

Sobota 28. května: Premiér Paroubek to s Klausem nebude mít lehké. Sice zkonsolidoval svou pozici: Klaus poškozuje pověst a věrohodnost Česka především v rámci EU, pokud tedy bude nějaká akce EU a prezident dá najevo, že tam bude zastávat stanovisko jiné, než jaké zastává vláda, vláda zváží, zda tam nepošle jiného představitele výkonné moci. Jenže s podporou ve vlastních řadách to nemá lehké. Nejprve se od něho s politickou nonšalancí hodnou starého zkušeného skunka distancoval pan Kalousek, pak se ozval Kavan, kterému nepochybně vadí, že se Paroubek vlastně postavil na stranu ministra zahraničí Svobody (v dnešním rozhovoru pro Právo se v podstatě přihlásil k euroatlantické linii dosavadní české zahraniční politiky) a do třetice všeho zlého jej zkritizoval senátor Schwarzenberg („To, co zaznělo z úst pana premiéra, je naprosto nepřijatelné. Hlava státu není jednatel nějaké restaurace či jídelny, kterému může ředitel RAJ zakázat služební cestu.“ Ve skutečnosti hlava státu není hlava posvátná a pomazaná, a Paroubek má pravdu, když tvrdí, že je jen služebník státu, což dokonce i evropským panovníkům většinou došlo už v druhé polovině osmnáctého století). V zásadě má premiér ve sporu s prezidentem úplně pravdu a je si přát, aby svou pozici udržel, i když to bude mít hodně těžké.

Stínová ministryně práce a sociálních věcí ODS Páralová předestřela žurnalistům podobu důchodové reformy, kterou chystá ODS. Nejprve by měly být důchody u žen i u mužů zarovnány na 65 let, do roku 2100 by měli lidé chodit do penze v jednasedmdesáti. Nebudou na tom prý škodní, protože lidský věk se do té doby prodlouží před devadesát let. Futurologická dimenze reformy bere člověku dech. V roce 2100 nebude po nějaké ODS ani památky a na Hradčanech bude místo katedrály svatého Víta stát mešita. Stát taky hodlá snížit občanům pojistné na sumu těsně nad životním minimem (aby je nemusel navíc sociálně podporovat). Pokud budou občané chtít brát větší důchody, měli by ušetřené peníze investovat. Investovat znamená riskovat a zároveň velmi silně věřit v stabilitu poměrů v rozsahu těch devadesát let, které našim vnukům paní Páralová slibuje (za současné situace ta víra nemusí být tak silná, protože asociální dávky nejsou dobrovolné). Systém paní Páralové bude nejspíš produkovat armádu senilních houmlesáků s minimálním důchodem. Pak státu nezbude než zřídit pro ně tábory typu tolik diskutovaných Letů a včas se postarat o jejich bezbolestné utracení a likvidaci jejich tělesných ostatků. Je zajímavé, jak učedníci Václava Klause napodobují zálibu svého Mistra v okamžitých geniálních vnuknutích: jako politický program to vzbuzuje pochybnosti, a tam, kde jde o zabezpečení lidí ve chvíli, kdy už třeba nebudou schopni se o sebe sami postarat, přímo děs a hrůzu.

Poslední výlet prezidenta ČLK Ratha na politickou scénu vyvolal jakousi nespokojenost i u jeho oveček. Proti zapojení ČLK do politického boje se vyjádřili mluvčí Koalice soukromých lékařů i mluvčí Sdružení lékařů pro děti a dorost. Rathova domovská organizace ČLK v Praze 5 ho nezvolila delegátem sjezdu, podle údajů pana prezidenta se na schůzi z 1800 členů zúčastnilo asi sto, tím bych se na jeho místě moc nechlubil. Rathovi nevadí, že nebyl nominován, protože podle stanov ČLK je dosavadní prezident automaticky delegátem sjezdu (je taky automaticky kandidátem na další období?). pan prezident Rath mi ve své oblasti působení začíná trochu připomínat jiného prezidenta, Ceausesca, ovšemže Ceauseca s lidskou tváří!

Řada známých umělců od dirigenta Bělohlávka po Martu Kubišovou žádá, aby byl sbormistr Kulínský propuštěn z vyšetřovací vazby. V současné době je obviněn z pohlavního zneužití 49 členek sboru. Za jak dlouho jich bude 490? A pak 4900? Případ Kulínský je věc velmi podivná a jeho držení ve vazbě opravdu na pováženou.

Předseda „České pravice“ Simkanič, poté, co se proslavil rázným zásahem do případu premiéra Grosse, vystupuje v pořadu TV Nova Riskuj. Spojuje příjemné s užitečným: něco si možná přivydělá a zároveň upozorní na své politické uskupení. To první mu ze srdce přejeme, ale myslíme, že to druhé velmi silně přeceňuje. Chtěli bychom mu taky navrhnout další podobné uplatnění: mohl by vzhledem ke své výrazné fyziognomii vystupovat v reklamách na kostelecké uzeniny nebo na krušovické pivo. Pod heslem: cesta k politice vede žaludkem, volte Českou pravici!

Pondělí 30. května: Francouzské referendum o euroústavě dopadlo zcela jednoznačně: podle předběžných výsledků se 57% hlasujících vyjádřilo proti, pouze 43% pro. Účast byla vysoká, k urnám přišlo 70% oprávněných voličů (předpokládalo se, že vysoká účast zvýhodní stoupence euroústavy, zjevně se tak nestalo). Je to zvláštní: francouzská politika stvořila a prosazovala koncepci Evropské unie jako konkurenta Spojených států a podporovala její integraci, ale nedaří se jí přesvědčit vlastní občany, aby se chovali v souladu s těmito plány. Zdá se, že Francouzům vyhovuje za všech okolností kverulovat, tuto strategii úspěšně realizují od dob Charlese de Gaullea, vycházejí tak vstříc tím svým protivníkům a zároveň vnášejí zmatek mezi své spojence. Zdá se, že po tomto debaklu bude euroústava pomalu uložena k ledu. Vadí mi na ní docela jiné věci než Francouzům a Klausovi (proč v ní např. nesmí být zmíněn význam křesťanství pro formování evropské liberální demokracie?), všeobecně se zdá, že Evropa zatím nedospěla k tomu, aby podobný dokument opravdu potřebovala. Mrzí mne jen, že Klaus a ODS nebyli vystaveni zkoušce říci ne ústavě jako jediní v EU: to by byla odvaha. To co dělají a budou dělat teď, je jen drzost.

Němec zaútočil kvůli katarskému princi na soudce, zní titulek v Právu. Z titulků v Právu jsem zmaten: chvíli jsem přemýšlel, co vedlo zpupného Teutona k tomu, aby napadl suverénní český soudní orgán. Zmínil snad soudce v jeho přítomnosti historický význam Prezidenta Obnovitele? Při pozornějším ohledání článku jsem zjistil, že tentokrát nejde o Němce jako úhlavního nepřítele českého národa, ale o Němce jako ministra. Vzpomínám si, jak mne před lety zmátl v tomtéž listě titulek „Češka obětí sexuálního násilí“: domníval jsem se, že jde o tehdejšího ředitele či přednostu či jak se to jmenovalo Fondu národního majetku, ODA, který vypadal velmi mladistvě a tak jsem se domníval, že se stal obětí nějakého zvrhlého sodomity. V tomto případě však šlo naopak o Češku jako národnost. Snad by mělo Právo svou praxi nějak sjednotit, aby to čtenáře nepletlo: např. nikdy neuvádí Rom, Romka: tak proč Němec, Čech, Ukrajinec apod.?

Několik poslanců ČSSD přišlo s novelou zákona o volbách do PS: voliči by měli právo udělit pět preferenčních hlasů (místo dosavadních třech) a procento potřebné pro umístění v čele kandidátky, by se snížilo ze 7% na 2%. Přitom už dosavadní úprava umožnila v posledních volbách lidovcům vyluxovat řadu mandátů jejich volebně koaličního partnera, Unie svobody. Než takovéhle fígle, kdy bude poslanecký mandát záviset na pár hlasech, by snad bylo lepší volit většinově.

Předseda vlády Paroubek zveřejnil v Právu článek o prezidentu Benešovi. Zdá se, že historie není silnou stránkou našeho novopečeného ministerského předsedy. Mluví např. o „odsunu“ maďarského obyvatelstva, ten se však nikdy neuskutečnil. Domnívá se, že vynutit finlandizaci střední Evropy si měli na Stalinovi Britové a Američané. My nic, my muzikanti. Proč by si měli britové a Anmeričané vynucovat finlandizaci ČSR, kde zdaleka nejsilnější stranou s obrovskou veřejnou podporou byli komunisté? To snad byla slabost Západu, jak říká Paroubek? A nebyla to náhodou slabost a prohnilost naše? Finové si finlandizaci vynutili sami, i my bychom si ji byli mohli vynutit, kdyby nám o to bylo šlo. Nám šlo o tehdy to, ve spojenectví s naším velkým slovanským sousedem zkřížit demokracii se stalinismem v jakýsi „demokratický socialismus“. Výsledkem experimentu byl ovšem stalinismus bez přívlastků.

Jakýsi Rostislav Tomis, takto „absolvent Mendelova gymnázia v Opavě“ (jde zřejmě o českou odrůdu Oxfordu) polemizuje v MfD s ing.Petrem Dejmalem, který se pokusil demystifikovat Husa a Žižku. Pokus ing Dejmala byl amatérský (autor se odvolává na Pekařovu monografii o Žižkovi, ale zdá se, že ji pořádně nečetl) a na úrovni bourání model, k němuž se našinec odhodlává zpravidla v hospodě po pátém pivu. Odpověď je na stejné úrovni: „Jistěže husitské války nebyly mírumilovné a nekrvavé, jistěže metody Jana Žižky pro potlačování svých odpůrců nebyly zrovna ideální a jemné, ale snažme se pochopit, proč tomu tak bylo. Jaké asi bylo vzdělání tehdejších obyčejných lidí? Znali hodnotu církevních památek, které mnozí z nás až s patologickou pečlivostí oprašují a uctívají? Církev pro ně symbolizovala pouze otrokáře, vykořisťovatele a organizaci skrz naskrz zkorumpovanou, která vystupovala v duchu všemohoucnosti a neomylnosti nedávajíce nejmenší možnost změny bídného sociálního statutu.“ Zdá se, že v Opavě na gymnáziu dosud používají učebnice z éry dr. Gustáva Husáka, ovšem s jednou modernizací: kdosi je obohatil o základní zákonitost českých dějin, totiž křenovsko-peškovský princip příčiny a následku: příčina – vykořisťovatelství a otrokářství církve, následek – „ne zrovna ideální a jemné“ metody Jana Žižky. Je opravdu nutné bavit čtenáře sporem z obou stran tak nízké úrovně?

Česká vláda se rozhoupala a hodlá dát čtenářům k dispozici euroústavu ( v plném textu i ve zkratce) jako přílohu k deníkům a zpravodajským časopisům. Nápad je to dobrý, jen přichází trochu pozdě: euroústava je, jak se zdá, už vyřízena.

Úterý 31. května: Zdá se, že spor o evropskou ústavu zdaleka přesáhl věcné rozhodování o jednom dokumentu a stal se prestižní záležitostí pro nejrůznější politické skupiny, které mají potřebu se nějakým způsobem politicky emancipovat. Pro francouzské komunisty a socialisty je příliš liberální, pro jiné (ODS) je zase příliš socialistická. V Evropě panuje jen minimální konsensus, přijetí eura a rozšíření EU o první postkomunistické země Unii velmi oslabilo. Rozdíl v politické kultuře a v kultuře společenského života všeobecně mezi postkomunistickými státy a státy, které se po roce 1945 vyvíjely demokraticky, je propastný: je otázka, podaří-li se ho někdy přemostit (Miloš Zeman kdysi v záchvatu jakéhosi jasnozřivého realismu prohlásil, že nikoli), pokud ano, bude to trvat přinejmenším sto let. Projekt euroústavy zjevně nesmírně přecenil stávající reálné možnosti evropské integrace. Integrace východu (včetně ČR) se nejspíš měla zastavit u přijetí těchto zemí do NATO. Jediné, na čem se dnes státy EU dokážou bez velkých problémů skoro všechny shodnout, je antiamerikanismus a nenávist vůči Izraeli. Což je v konfrontaci s neslavným koncem euroústavy zároveň směšné a hnusné. Ještě že je Evropská unie v současné době, řečeno slovy velikého Maa, jen papírový tygr.

Kandidátkou na kancléřský úřad v SRN se stala Angela Merkelová. Čeští šovinisté mohou klidně spát: paní Merkelová nebude dělat nic jiného než Schröder: tj. pravidelně rok co rok se omlouvat Čechům za vyhnání sudetských Němců, možná s nějakým malininkým „ale“ na ocásku.

Konflikt mezi prezidentem a premiérem se vyostřuje. Prezident odmítl přijít na schůzi vlády s tím, že nemá čas a ostatně Paroubek nemá právo asi ho předvolávat, a naopak si předvolal Paroubka na Hrad. Po porážce euroústavy ve Francii prezidentova pozice pochopitelně posílila a premiér bude mít velmi těžké se prosadit. Pokud se neprosadí, začne se náš politický systém v reálu pomalu proměňovat velmi neblahým způsobem. Teď se mezi vládou a ODS vyhrocuje spor, zda se má pokračovat v propagaci a schvalování euroústavy. Zdá se, že věcně vzato v současné době (jak dopadne referendum v Holandsku je předem jasné) to valný smysl nemá. S euroústavou je konec.

Další spor, který cloumá českou veřejností, totiž spor mezi soudkyní Křikavovou (a nejvyšší státní zástupkyní Benešovou) na jedné straně a ministrem Němcem na straně druhé o případ člena katarské královské rodiny, který se u nás věnoval sexuálním hrátkám s nezletilými, je, jak se zdá, soubojem mezi politickými klany, jemuž je obětován Katar, resp. Vztahy mezi ČR a touto zemí. Soudkyně se ohradila proti dopisu ministerstva spravedlnosti, jímž podpořilo katarskou žádost o přerušení stíhání a propuštění obžalovaného z vazby. Označila ho pateticky za „naprosto neslýchaný zásah výkonné moci do moci soudní“. Dopis prý přikazuje soudu, co má udělat a jak se má rozhodnout.“ Jde o nátlak, který je v roce 2005 nepřípustný a „soud se nesníží k tomu, aby mu podlehl“. Dobrý dojem z tohoto jánošíkovství kazí to, že v jiných případech (když jde o něco, co zavání Benešovými dekrety) většinou soudy citlivě reagují na politické ovzduší. Také mne poněkud překvapilo, že „kuplířky“ dostaly jen podmíněné tresty, ačkoli ony ty dívenky tomu starému prasákovi přihrávaly a narušovaly tak jejich mravní výchovu ještě podstatnějším způsobem než on. A konečně samy oběti – z toho, co píší noviny, se člověk těžko ubrání dojmu, že jde o kurvičky, které mají ke své profesi stejně láskyplný vztah jako čeští politici k té své. (Soudkyně ve zdůvodněné rozsudku velkoryse konstatovala, že „žádná z dívek nebude mít podle odborníků vážné problémy v sexuálním nebo partnerském životě“.) Zkrátka proces s katarským princem není ani zdaleka žádná hilsneriáda.

Z ODS a přilehlých publicistických kanálů se v souvislosti s referendem ve Francii vylévají na veřejné prostranství proudy chrapounské sprostoty: Europoslanec Zahradil řekl MfD: „Možná se ještě někdo neprobral, možná se pánové Paroubek a Cyril Svoboda točí jako veverky v bubnu, ale téma euroústava skončilo v neděli v deset večer“. Miroslav Macek se v Lidových novinách těší na „ještě větší kroucení hubou ministra zahraniční věcí Cyrila Svobody“. Podobným způsobem psal komunistický tisk po roce 1945 o svých zároveň spojencích a oponentech z Národně socialistické a Lidové strany. Až ODS vyhraje volby a následně ovládne veřejný prostor, máme se na co těšit.

A Miroslav Macek píše tamtéž: „Neboť, řečeno s profesorem Vondráčkem, lidé jsou spokojeni jen tehdy, když mají pocit trojího bezpečí: ekonomického, tedy že solidně uživí sebe a svoji rodinu, osobnostního, tedy že nebudou ohrožováni na životě a majetku, a "kmenového", tedy že nebudou vyobcováni ze svého společenství.“ Musím říci, že pokud jde o první dvě věci, zmítají mnou velké nejistoty. Naštěstí mám úplnou jistotu, pokud jde o tu třetí. Vyobcován jsem byl už dávno, jenže mi je to fuk: zvykl jsem si.