indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.1.-31.1. 2005

 

Pondělí 3. ledna 2005: Vypadá to, že reakce politiků na prezidentův projev byly ještě kurióznější než projev sám. Jako by se všichni předháněli v servilitě: dokonce i Grebeníček prohlásil, že to byl kultivovaný a důstojný prezidentský projev. Podle Němce se jednalo o „korektní shrnutí roku 2004“. Exprezident Havel, který by si jako politický důchodce mohl leccos dovolit, by podle svých slov mluvil o tomtéž, o čem mluvil i Václav Klaus. Panebože! Palmu vítězství si ovšem odnáší Miroslav Kalousek: "Projev byl vyvážený, povzbudivý pro rok 2005. Pojmenoval zásadní priority ČR. Nepamatuji si, že bych slyšel novoroční projev, který by se mi tak líbil jako právě tenhle." Jediný, kdo se odvážil remcat, byl předseda PS Zaorálek. Je mu to třeba přičíst k dobrému. Jeho názory na nové české dějiny a jejich politické důsledky jsou sice otřesné svým naivním šovinismem, ale nelze mu upřít, že není srab. Dokázal to už kdysi, když vzdoroval Zemanovi, a teď znovu.

Havel zaexceloval ještě jednou, a to když se vyjádřil k přírodní katastrofě v jihovýchodní Asii. Připomněla mu, že člověk není všemocným pánem tvorstva. „Je to výzva k pokoře a k úctě před vesmírem… jsou mnohé souvislosti, které jsou za hranicemi našeho poznání.“ To má silně okultistický přídech, exprezident se nejspíš dal k Vesmírným lidem světla. Promlouvá jako velekněz, zjevně ho uchvacuje všeobjímající vznešenost jeho vlastních myšlenek. A mám nutkavý dojem, podle těch prázdných banalit, že osud postižených – hlavně těch, co tam nebyli na luxusní rekreaci a nemají odtamtud, pokud to vůbec přežili, kam utéct – je mu šumafuk. Možná, že by se měl věnovat spíš souvislostem, které nejsou tak úplně za hranicemi našeho poznání, a pokusit se o kritickou revizi své politické dráhy. Václav Klaus není v mnoha ohledech jeho antipodem, jak se mylně domnívá, ale pokračovatelem.

Úterý 4. ledna: Schodek státního rozpočtu za minulý rok bude o 21,5 miliard menší, než se počítalo. Větší část této úspory však jde na vrub loňskému zvýšení DPH u řady položek. Odborníci upozorňují, že není jasné, podařilo-li se vládě vybrat víc přímých daní (nepřímé se vybírají jaksi samy), a že loňský růst HDP by teoreticky byl měl přivodit ještě větší úsporu. Přes všechna tato jistě oprávněná „uzemnění“ nadšených reakcí např. ministra Sobotky mi připadá bagatelizace těchto údajů z úst předsedy poslaneckého klubu ODS Tlustého (podstatou věci je, že státní dluh se zvětšil o dalších 93 miliard, a nic víc) zbytečně fanatická a agresívní. Konec konců tato vláda (a předchozí Špidlova) sklízí teď jen to, co zasil Zeman a jeho indolenti. A ODS měla na čtyřech letech Zemanovy vlády jakýsi (byť i jen nepřímý) podíl.

Sotva skončily předvánoční nákupy, začal celonárodní hon na slevy. Rozdychtěná veřejnost brala ztečí hypermarkety, nabízející výprodej zboží za ceny nižší někdy až o polovinu. Toho zboží bylo ovšem, jak se nakonec ukázalo, velmi málo, lid je nespokojen a Právo po svém zvyku živí jeho nespokojenost alarmující zprávou: do Ústí se vydali dokonce i chtiví Němčouři ze sousedství, aby vyrvali zlevněné zboží ze zlatých českých rukou. Co se v mládí naučíš… (to se týká Práva, ne Němců).

Václav Klaus poobědval s premiérem Grossem. Oběd provázel cca hodinový kartáč. Výsledek bude možné odhadnout až později, v minulosti prokázal premiér jistou odolnost vůči prezidentovým metodám. Nicméně nakonec Gross pozval Klause s manželkou do Kramářovy vily a Klaus Grosse znovu do Lán. Příliš velký kamaráčoft mezi oběma potentáty by mohl být na škodu stavu vyvážení moci v ČR (naše demokracie spočívá na rovnováze mezi koalicí a opozicí), předznamenal by situaci do voleb v roce 2006 a poškodil by určitě víc Grosse a ČSSD než Klause a ODS.

Ministr Němec nás sice nesnesitelně obtěžuje svými nejapnými billboardy, z nichž se šíří hnilobný puch politické mrtvoly US-DEU (mohla by vypuknout politická epidemie!), ale ve dvou věcech si zřejmě zaslouží uznání: za prvé, podal stížnost ve prospěch prodavačky Rajdlové, která na diskotéce vážně zranila nožem jakéhosi člověka. Vyšla s ním ven a podle její výpovědi se ji ten člověk pokusil znásilnit. Dotyčný, který poranění se štěstím přežil, to popírá, jak jinak. V průběhu procesu bylo vyneseno několik rozsudků v rozmezí od podmíněného trestu za ublížení na zdraví do deseti let za pokus o vraždu. Případ je po všech stránkách podivný, aby ta dívka dotyčného pobodala pro nic za nic, musela by být úplný cvok. Je v pořádku, že bude znovu otevřen. A za druhé – ministr Němec podal stížnost pro porušení zákona v případě bývalého zaměstnance BIS Vladimíra Hučína, který byl odsouzen ke zbytkovému trestu za své protikomunistické angažmá před listopadem 1989. Ministr v té souvislosti poukázal zcela správně na to, že zbytkové tresty, jež mají úzký vztah k trestným činům rehabilitovaným podle Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, je třeba posuzovat s ohledem na tento blízký vztah. (Tuto zprávu mám z druhé ruky, na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti o věci zatím není ani zmínka).

Pavel Verner píše v dnešním Právu o odposleších, a bohužel švejkuje. Ví stejně dobře jako já, že jde o odposlechy Topolánka a Klause. Odposlechy Klaus uvedl ve svém projevu zcela právem: když se policie uchýlí k tomu, že odposlouchává předsedu nejsilnější opoziční strany a (byť jaksi v druhém plánu) i prezidenta republiky, musí k tomu mít zatraceně vážné důvody a jakmile to praskne, musí o těch důvodech přesvědčit veřejnost. Nic takového se nestalo.

Kuba obnovuje diplomatické vztahy se zeměmi Evropské unie. Prehistorie je následující: Když kubánský Fra Diavolo nadělil drastické tresty odpůrcům jeho nelidského a zároveň šaškovského režimu, vyhlásila EU diplomatické sankce vůči Kubě. Zároveň začaly státy Unie zvát na oficiální recepce, které pořádala jejich velvyslanectví v Havaně, přední kubánské disidenty. Pak Brusel rozhodl, že se sankce omezí, a doporučil disidenty nezvat, Castro nato propustil asi čtrnáct zavřených a začal obnovovat vztahy se zeměmi, co poslechly. ČR se naštěstí spolu s Polskem, Slovenskem a Nizozemskem postavila proti této nedůstojné politice apeasementu, kterou provozuje evropský obr vůči kubánskému tajtrlíčkovi z důvodů málo pochopitelných. Je to směšné a ponižující. Jak pak může EU vzdorovat velkým a silným protivníkům?

U Slavkova bude vztyčena socha maršála Kutuzova. Je to velmi originální myšlenka, postavit na bojišti pomník tomu, kdo tam dostal na prdel. V této logice by bylo třeba sesadit na Vítkově z koně Žižku a posadit na něj císaře Zikmunda. Nápad se, jak jinak, zrodil před třiceti lety, klíčil v normalizačním humusu, přežil severák sametové revoluce a teď, jak se zdá, vykvet rudým květem. Chápu, že stavět pomník slavkovskému vítězi nelze, byla to osoba, jak se dnes říká, „rozporuplná“. Nestačí tedy pomník těm, co tam na obou stranách položili životy? A ten tam, pokud se nemýlím, už stojí.

A teď něco rubriky „ze společnosti“ : Zuzka Rujbrová se vdala! Nejde o žádného osmnáctiletého diblíka, jak by se mohlo podle jména zdát, ale o statnou komunistickou harcovnici v nejlepších letech, poslankyni PSP ČR a dlouholetou zasloužilou pracovnici komunistické justice. Tím, koho oblažila, je rovněž člen předvoje dělnické třídy a někdejší neúspěšný kandidát do Senátu. Zpráva vyvolává vzpomínku na závěr Jirotkova Saturnina, a proto se mimořádně hodí k tomu, abychom jí dnešní „Co týden dal“ ukončili.

Středa 5. ledna: Na Nově došlo k personálním změnám. Libuši Šmuclerovou ve funkci programové ředitelky prozatímně nahradí Jiřina Pokorná. Nevím, nakolik paní Šmuclerová fakticky odpovídá za směšné a hnusné protiněmecké štvaní, které prorůstalo celým silvestrovským pořadem Novy. V každém případě je příležitost to v příštím roce udělat nějak jinak: Němci jsou směšní? Možná, každý je nedokonalý a tedy směšný. My jsme taky směšní, a jak. A protože košile je bližší než kabát, měli bychom si snad dělat nejdřív srandu sami ze sebe, a teprve až toto nepřeberné téma vyčerpáme, věnovat se sousedům (tj. Němcům jako letos, či Maďarům a Polákům jako loni).

Právo jsou vynikající noviny v tom, jak se latentně, ale vytrvale hlásí ke své mnohadesetileté tradici. Teď píše (ovšemže decentně, v náznacích) o tom, že za přírodní katastrofu v jihovýchodní Asii mohou vlastně američtí imperialisté: konkrétně Pacific Tsunami Warning Center, které podcenilo první signály o zemětřesení. Zmíněné centrum, jak jméno napovídá, má ovšem v kompetenci Tichý oceán a jeho možnosti odhadnout zemětřesení na druhé polokouli jsou víc než omezené. To, co předvádí Právo, je drzost o síle 9 stupňů Richterovy stupnice, a kdyby nabudila na horní Vltavě vlnu cunami, nezbyl by z Prahy kámen na kameni.

Policie ČR se obrátila na státní zastupitelství v Ostravě (na okresního státního zástupce Bláhu) s podklady a žádostí o opětné obvinění pánů Dalíka a Večerka. Informují o tom všechny velké české noviny. Vůbec už nereferují o tom, co bylo den předtím ve veřejnoprávní televizi: nejvyšší státní zástupkyně totiž už předem dala v médiu zvlášť sledovaném na vědomí, že pokud se Bláha opováží případ odložit, nechá celou věc okamžitě přešetřit. To je velmi těžké chápat jinak než jako brutální a nepříliš čistý nátlak na podřízeného. Podle Lidových novin politici před volbami nafukují věci, jako je policejní odposlech předsedy ODS Topolánka a policejní bádání ohledně jeho bankovního konta. Tyto dvě věci není třeba nafukovat, jsou nafouknuté samy od sebe jako naprosto nebývalý a bezprecedentní skandál. Nafouklo je zejména to, že se staly před volbami. Jsme opravdu „standardní demokratická země?“. Když někdo nemá na to, aby svou politickou linii prosadil korektními prostředky, měl by jít od válu: česká veřejnost není sbor idiotů a udělá si o podobných praktikách nepochybně věcný názor.

České noviny (tedy konkrétně Lidové noviny, jimž za to patří uznání) přinesly konečně zprávu o zásahu ministra Němce ve prospěch Vladimíra Hučína. Nejsem žádný skalní fanda Vladimíra Hučína, ale je nepochybné, že záležitost se zbytkovými tresty je pobuřující a ministr Němec zasáhl sice pozdě, ale přece.

Situace v Iráku je velmi dramatická a hrozí odklad voleb. Myslím, že odložit volby by byla naprosto zásadní chyba. Budou takové, jaké v dané situaci být mohou, ale to není problém Američanů a jejich spojenců. Odložení voleb by znamenalo úspěch teroristů, srovnatelný s tím, kdyby se Američané byli na invazi v Iráku vykašlali. A evropští kapitulanti by byli na koni.

Čtvrtek 6. ledna: Pražský vrchní soud poslal na doživotí za mříže Jaroslavu Fabiánovou. Jde o jakéhosi Čapajeva v sukních našeho ženského emancipačního hnutí. Už od svých šestnácti let se bouřila vůči nesnesitelné mužské nadvládě tím, že vybrané samčí exempláře, chlípně se upínající na její vnady, po zásluze připravovala o život a při té příležitosti zpravidla taky ještě jim bohatým brala a sobě chudé dávala (její vzpoura proti ponižujícímu postavení ženy v dnešní společnosti měla tedy i sociální dimenzi). Soud bohužel neprojevil pro její individuální vzpouru proti patriarchální společnosti velké pochopení. Škoda, že neměla už od útlého mládí po ruce nějakou komisařku (nejlépe evropskou), aby ta vzpoura nebyla jen spontánní a anarchická, ale uvědomělá a organizovaná. Nicméně doufám, že jí strana paní Ullmanové postaví pomník.

Právo považuje za pravděpodobné, že ostravský okresní státní zástupce Bláha kauzu Kořistka odloží. Pak prý ale může do případu vstoupit nejvyšší státní zástupkyně Benešová. Jaképak může, už přece vytroubila do médií, že to udělá.

Lukáš Bek (tamtéž) se domnívá, že část vedení ODS ustupuje pomalu ze své nesmiřitelné kritiky vůči všemu unijnímu, protože ve straně slábne vliv tvrdého jádra, vázaného na Klause. Rád bych jeho optimismus sdílel, ale nějak mi to nejde. Obávám se, že i dnes stačí, aby Klaus zapráskal fousama, a „ustupující“ část začne zase rychle postupovat. Je v ODS vůbec někdo, kdo by se dokázal aspoň v některých věcech Klausovi a jeho suitě postavit?

V MfD uvádějí seznam evropských politických hříšníků, kteří se po úderu cunami v jihovýchodní Asii nestačili dost rychle vrátit do úřadu. Chápu, že okamžitý návrat do úřadu byl příkazem pro čelné ústavní činitele postižených zemí. V Evropě by to nebylo o mnoho víc než populistické gesto. Skutečný rozsah katastrofy vyšel stejně najevo až po několika dnech. Přesněji řečeno, bylo by třeba dokázat, co konkrétně zmiňovaní hříšníci zanedbali, k čemu jich bylo nezbytně zapotřebí, takže jejich nepřítomnost způsobila skutečnou škodu.

Zdá se, že se roztrhne pytel s holdy Janu Werichovi (v únoru uplyne sto let od jeho narození). Točí o něm pořad Nova i ČT. Mám pro Wericha jistou slabost, v době mého mládí bylo Divadlo ABC při jeho představeních ostrůvkem normality (a legrace) v moři bolševické stupidity. Nicméně: zdá se, že se chystá něco jako svatořečení, a to se mi zase nelíbí. V době Osvobozeného divadla V + W koketovali s bolševismem, zjevně aniž by si byli vědomi, jaké to může mít důsledky. Werich z toho pak v padesátých letech tyl (měl kamaráčofty na vysokých postech v bolševické hierarchii). Jeho Pekařův Císař je nechutná úlitba komunistickému režimu. S nástupem mladší generace bolševických činovníků v době „normalizace“ o tuto podporu přišel, až těsně před smrtí si vykoupil jakési omilostnění podpisem anticharty. Neříkám, že to znehodnocuje to dobré, co udělal, jen se od toho nedá úplně odhlédnout.

V diskusi na webových stránkách televizního projektu „Největší Čech“ doporučují účastníci, aby tato pocta byla udělena Járovi Cimrmanovi. Události se vřele přimlouvají za toto řešení. Na závadu je údajně, že titul nelze udělovat fiktivním postavám. Domníváme se ovšem, že u osobnosti takového významu, jako je Jára Cimrman, lze udělat výjimku.

Pátek 7. ledna: Podle nového branného zákona, který platí od začátku tohoto roku mohou být v případě ohrožení mobilizovány i ženy. Právníci Ministerstva obrany argumentují zákazem diskriminace. Pozoruhodná je reakce modrých punčoch. Zatímco paní Marksová-Tominová prý nerozlišuje pohlaví a nebude hodnotit, zda má vyšší cenu život ženy nebo život muže, předsedkyni strany „Rovnost šancí“ Ullmanové najednou rovnost šancí vadí. Je to prý absurdní, šílené, musí se na to zaměřit (to bude pro Ministerstvo obrany opravdu velká rána). K zákonu je ovšem možné mít výhrady. Lidská společnost, a křesťanská společnost zvlášť, chránila ženy jako fyzicky slabší a bezbrannější. Proto odvádění žen do armády musí být nějakým způsobem zdůvodněno (je pochopitelné např. v Izraeli, který se po celou svou existenci musí bránit obrovské arabské přesile). U nás by snad stačilo poskytnout ženám možnost, aby se, chtějí-li, v takovém případě přihlásily dobrovolně.

První dítě roku 2005 skončí v kojeneckém ústavu. Jeho maminka si přišla do nemocnice pouze tak říkajíc odrodit, o odebrání potomka rozhodl už předběžně soud. Podobný osud potkal čtyři předchozí děti dotyčné osoby. Okolo sterilizací se před nedávnem rozvířil velký skandál. Jenže: jedna věc je svoboda matky rodit, a druhá věc, která se od ní nedá oddělit, je zodpovědnost za narozené dítě. Obojí patří dohromady, první bez druhého je víc než asociální a mělo by být právně postižitelné. Dobře, sterilizovat ne. Ale pak je třeba tu osobu zavřít, ať už do kriminálu, nebo do blázince.

Sobota 8. ledna: Včera proběhla v chrámě svatého Víta ekumenická bohoslužba za oběti přírodní katastrofy v jihovýchodní Asii. Chyběl tentokrát dalajláma, buddhističtí mniši i nějaký ten imám. Zaplaťpánbůh.

Policie vydala zprávu o odposleších, které sama provádí. Zpráva signalizuje, že je všechno úplně v pořádku. Odposlechů je prý u nás stejně jako v jiných evropských zemích. Možná, jenže tam mezi nimi asi nejsou čelní představitelé opozičních stran a prezident. Takže by bylo fajn, kdyby tu zprávu ještě prověřila nějaká nezávislá instituce. Komunisté jsou prý s odposlechy celkem spokojeni, nepochybně to v nich vyvolává sentimentální vzpomínky na staré zlaté časy.

Na Slovensku (Ve Velké Fatře a v Kremnických horách) se předčasně probouzejí ze zimního spánku medvědi (na tuto roční dobu je totiž relativně teplo). Jsou prý nevyspalí, a proto dosti rozmrzelí.

Pondělí 10. ledna: Krajské konference ČSSD v Ústeckém, Karlovarském a Jihočeském kraji nominovaly Stanislava Grosse na funkci předsedy strany. Gross v loňském roce nevykázal žádný strhující úspěch, spíš naopak. Přesto, jak se zdá, nemá zatím v ČSSD konkurenci. Strana nejspíš trpí kritickým nedostatkem schopných lidí. Zato je s ní legrace. Na Ústecku úspěšně navázali na podsedickou tradici a na konferenci se málem servali jako koně (totiž dosavadní krajský předseda Foldyna s jedním oponentem). Foldyna je znám jako někdejší horlivý stoupenec Zemana a Gross se ho zřejmě pokouší jednak ochočit, jednak neutralizovat. Problém byl v úzké spolupráci s ODS na krajské úrovni. ODS ji potřebovala spíše z taktických důvodů, získala ve volbách absolutní většinu. Podmínky, které dala ČSSD, podle toho vypadaly a Foldynovo stanovisko je z toho hlediska docela pochopitelné. Většina delegátů však preferuje setrvání u korýtka, i když se denní porce pořádně ztenčily. Když Gross viděl, jaká je situace (Foldyna neměl šanci na znovuzvolení), doporučil mu, aby se vyhnul potupné porážce a sám odstoupil, s tím, že i nadále podporuje jeho kandidaturu na post místopředsedy strany. Bodejť by ne! Stranický místopředseda nezakotvený v krajské organizaci nebo v parlamentu (Foldyna není poslanec ani senátor) mu bude vydán na milost a nemilost. Foldyna, takto bývalý boxer, vysvětlil svůj konflikt s jedním z delegátů slovy: „Nechtěl jsem se prát. Pokoušel jsem se Houskovi jen připomenout, že můj názor je jiný než jeho.“ Jistě, pořádná do zubů je nejlepším připomenutím názorové odlišnosti. Spor se prý dořešil na pánském záchodku. Zvláštní, český zemitý a zároveň lidový způsob kabinetní politiky.

Miroslav Kalousek chce poslancům zakázat, aby podávali při projednávání rozpočtu návrhy na dotace obcím, spolkům atp. Tím by odpadly pravé orgie poslaneckého podlézání domovským oblastem. Petr Nečas v diskusi na ČT naopak tvrdil, že řešení není systémové a že lékem by bylo převést odpovídající finanční prostředky do kompetencí krajských samospráv. To je nepochybně pravda. A navíc ve všech krajích kromě jednoho dominuje ODS. Spojilo by se tak pro ni užitečné s příjemným.

Úterý 11. ledna: Grossův konkurent Škromach, zneklidněn dosavadními úspěchy svého rivala, pokud jde o nominace na funkci předsedy, se rozhodl spolupracovat se zemanovskou platformou „Za renesanci ČSSD“. Renesanční sociální demokraté prý získávají na svou stranu celé stranické organizace a v současné době už možná mají 3500 členů (členská základna ČSSD je 16 300 duší, většinou živých). Šéf platformy Dušek ovšem neví, zda zmíněné organizace tam vstoupily celé, nebo jen s částí členstva. Je skličující, že o tom, zda u nás budou po patnácti letech opět participovat na moci komunisté, rozhodne prostá většina z 16 300 excentriků. Ke zprávě se ještě vrátíme. V sociálně demokratických kruzích je natolik husto, že i mlasknutí pouhé facky letí několik dní, než ho zachytí mediální sonary. Facku údajně nedala manželka předsedy lovosické stranické organizace (jedné z těch, co se přidaly k platformě) poslanci Aubrechtovi za to, že se dotkl cti jejího chotě (v rámci ČSSD pokročila emancipace žen, paní Ullmanová by měla radost; v patriarchální minulosti to bývalo naopak, muži bránili čest svých žen). V každém případě sociální demokraté dobře vědí, proč svá rokování konají většinou s vyloučením veřejnosti, noviny by tam zřejmě musely posílat zvlášť otrlé sporťáky, debaty nejspíš připomínají zápas „chyť jak můžeš“. Bedřich Engles kdysi vylíčil vývoj lidské společnosti od „prvobytně pospolné“ po dnešek jako jakýsi pohyb po spirále (možná, že se pletu, na přednáškách vědeckého komunismu na FF UK jsem většinou brzy usnul). Sociální demokraté se zřejmě snaží doložit pravdivost této téze jednoho z jejich praotců. Dnešní přátelské facky jsou nepochybně ještě křuplavější a ještě mlaskavější než ty, co padaly mezi našimi poloopičími předky.

Václav Havel prezentoval v Lucerně jednoho ze svých přátel, rockera Lou Reeda. Ten tam v debatě s publikem mj. prohlásil o prezidentu Bushovi: „Je nebezpečný a rozdělil celé Spojené státy. To, co říká, je spíš ze světa fantazie. Je hrozné, když prezident své postoje a kroky odůvodňuje citacemi z náboženských textů.“ To je opravdu strašná drzost, zdůvodňovat své postoje citacemi z náboženských textů. Pokud ovšem nejde o Kamasútru (nebo to snad není náboženský text? Tak tedy nějaký buddhistický kánon).

Václav Žák si v docela rozumném článku v Právu stěžuje na velké pravomoce českého prezidenta. Jen při tom nějak, holoubek, pozapomněl, že je do české ústavy prosadili koryfejové Pravdy a lásky z ODA a KDU, tedy z tábora, k němuž jako čelný představitel OH a místopředseda ČNR sám patřil až do doby, kdy se hnutí legračně zhroutilo.

V táboře zásadních kritiků amerického imperialismu nesmí chybět Michal Mocek. Informuje čtenáře MfD, že američtí imperialisté bezprostředně po zemětřesení na Sumatře vydali klamavou zprávu: „Zemětřesení se odehrálo mimo Tichý oceán. Neexistuje žádné nebezpečí ničivého tsunami“. Zprávu ovšem vydalo centrum monitorující situaci v Pacifiku, a vydalo ji pro pacifickou oblast. Pro centrum by bylo krajně obtížné odhadnout, zda tsunami vznikne po zemětřesení na druhé polokouli (tsunami nevzniká při každém podmořském zemětřesení). A i kdyby se mu to bylo bývalo nakrásně odhadlo a bylo by bývalo informovalo vlády ohrožených států, nedokázaly by tyto státy, jak pěkně popisuje na jiném místě v MfD Pavel Kohout, dopravit tuto zprávu do ohrožených oblastí. Kdo chce amerického psa bít…

Středa 12. ledna: Ivan Langer tvrdí v Právu: musíme občanům vysvětlit, že program ODS není kolektivní bída, že jím nikomu nechceme škodit. To je podivné, proč by se mělo předpokládat, že si na základě přečtení programu ODS všichni pomyslí: ti nás chtějí vzít u huby, a že by hlavní starostí strany mělo být se proti tomu obvinění hájit? Proč taková defenzíva, je přinejmenším netaktické předem takhle přistupovat na argumentaci protivníka. Redaktor Práva Langera poučuje, že s heslem utahování opasků strana nemůže vyhrát volby. To je omyl, opasky si utahujeme (verbálně) už od roku 1990, a každý už dobře ví, že se z toho nestřílí, že se to sice musí říkat, ale nesmí dělat.

Klaus se při setkání na Hradě svěřil novým senátorům, že má problémy najít ústavní soudce bez komunistické minulosti. Muselo by jít o mladší lidi, a ti se zpravidla ještě zdráhají zasednout v této instituci. Předseda Senátu Sobotka upozorňuje: „Někteří senátoři se s tím prostě nedovedou vyrovnat. Když někdo dosáhl titulu profesor nebo docent, z valné části takovou (stranickou) kariérou prošel.“ Jak se zdá, prezident a ODS, když se jim to hodí, bijí kandidáty na různé funkce po hlavě jejich členstvím v KSČ (Telička), ale jindy vyhlašují odpustky. Z argumentace obou výtečníků (prezident a předseda Senátu) vyplývá, že pokud někdo v minulosti snil o svém budoucím členství v Ústavním soudu svobodného českého (resp. československého) státu, nemohl pro to udělat nic vhodnějšího než co nejrychleji vlézt do KSČ. Oslňující politický pragmatismus.

Místopřededa vlády Jahn, nepochybně jeden z mála lidí, kterého je možné brát v jednotlivých věcech vážně, prohlásil, že chce v ČR vytvořit ekonomiku irského nebo finského typu (kopírující hospodářský vzestup obou zemí v devadesátých letech) , s ročním přírůstkem HDP okolo 6%. Na věc není radno se dívat jen z úzce ekonomické perspektivy. Úspěšnost Irů a Finů souvisí sice zprostředkovaně, ale velmi podstatně s jejich mimoekonomickými kvalitami: s tím, jak Irové po staletí houževnatě a statečně odolávali britské přesile, jak si Finové dokázali vybojovat elementární svobodu vůči jedné z nejukrutnějších despocií v dějinách lidstva – vůči té despocii, jíž naši velmi nedávní předkové napochodovali kolektivně do zadnice za to, že je do budoucna ochrání před německým nebezpečím. Společenství vyčůraných mužiků nebývá schopné ekonomických výkonů, jaké podávají sebevědomé a statečné národy. Měli bychom se snažit být všestranně lepšími. Je to v našich silách. A pak si poradíme i s ekonomickým růstem.

Jubilejní oslavy 60. výročí druhé světové války mají být „komorní“. Shodli se na tom prezident i premiér. Klaus si pojede bombastických oslav užít do Moskvy za svým přítelem Putinem. Gross zase chce pomoci „vojenským zálohám“, které chystají komorní oslavy v síle 1800 mužů. Předseda Senátu Sobotka se chystá uspořádat neformální setkání diplomatů a politiků vítězných a poražených zemí, aby si tak nějak neformálně popovídali. Předpokládám, že poražení dostanou povinně bílé pásky. Čekají nás orgie šovinismu. Česká společnost se zase jednou bude přesvědčovat, že vyhrála válku.

Jednoho skutečného vítězství se ovšem České republice podařilo dosáhnout, totiž vítězství nad Nicolausem Blücherem. Nejde o slavného pruského vojevůdce, jednoho z vítězů u Waterloo, ale o jakéhosi restituenta, který měl tu smůlu, že je šlechtic. Ačkoli mu přiznali české občanství, nerestituoval, a v Štrasburku to požehnali. Katolíci, šlechtici a etničtí Němci mají u „Soudu pro lidská práva“ utrum. Zřejmě tam funguje nějaký vstupní český filtr. Nevím, proč se Klaus, ODS a vůbec čeští nacionálové té Evropy tolik bojí, vždyť jim zatím šla na ruku, že to víc ani nešlo, a stejné to bude i do budoucna.

A abychom místopředsedu Jahna nepřechválili: nechal se slyšet, že chystaná vládní daňová reforma ulehčí živnostníkům coby „motoru ekonomiky“, zejména „pokud nevydělávají nějaké miliony“. Vydělávat nějaké miliony je zjevně vrchol nemravnosti. Vydělávat se smí, ale s mírou. Čím méně vyděláváš, tím více jsi člověkem.

Premiér Gross se zjevně rozhodl, že půjde cestou snižování daní. Doporučili mu to jeho ekonomičtí poradci. Do budoucna hodlá uvažovat i o školném a poplatcích ve zdravotnictví. Premiér Gross je, jak se zdá, „čistý manažer“, který pouze formálně koordinuje činnost svých poradců. Poradci (nikoli on) mají názory, on je pořádá a harmonizuje. Mám jisté pochybnosti, zda se takhle vůbec dá dělat účinná politika. Připomíná mi to trochu poslední a nejhezčí román Karla Čapka, „Život a dílo skladatele Foltýna“.

Vláda chystá revoluci v rodných číslech. Věc má realistické pozadí, když bolševik v roce 1954 rodná čísla zavedl, zapomněl na to, že jednou přijde rok 2054 a udělá jim z tohoto jinak přehledného systému kůlničku na dříví. Zřejmě si mysleli, že po vybudování komunismu nastane jakési bezčasí, bude se pořád opakovat ten samý rok, lidé nebudou umírat a nebudou se rodit, život se zacyklí. Na začátku osmdesátých let to jednu chvíli opravdu tak vypadalo. Nad argumentací některých specialistů zůstává rozum stát: „Dnešní rodné číslo je diskriminující, protože o dotyčném člověku prozrazuje i údaje, které by druhá strana nemusela vědět. Třeba jak je ten člověk starý. Vy totiž dopředu máte o majiteli rodného čísla informaci, která vás může ovlivnit v rozhodování. Uvedu příklad: budu žádat zdravotní pojišťovnu o nerezovou protézu, a když se úředník podívá na to, jak jsem starý, tak si řekne, že už jsem starý a že na to nemám nárok.“ Je tedy třeba pojišťovnu oblafnout a namluvit jí, že jsem junák v rozpuku sil? Je snad třeba rozhodnout, kdo má na nerezové protézy nárok, a pak je jedno, co se pojišťovna z čísla dozví. Taky nechápu, proč vadí, když se z údaje pozná, zda je dotyčný muž nebo žena. Když si na pokyn lékaře v ordinaci spustíte kaťata, stejně to praskne. Diskriminace se neodstraní utajením údaje o pohlaví v identifikačních číslech. Fundamentalističtí obhájci lidských práv jsou stejně směšní a stejně potenciálně nebezpeční jako feministky.

„Všechny indicie hovoří o tom“, že by se měl přesun další várky beslanských školáků z Ruska do sanatoria v Karlových Varech uskutečnit v pátek, praví ředitelka té instituce. Ubohé děti. Zpráva vypadá jako odhady ornitologů o tahu jeřába černého. Tahali se o ně s českým státem, který dětem péči poskytuje, místní karlovarští ruští podnikatelé (kulatní pojmenování). Navíc se prý ukazuje, že v první várce byly děti, které s beslanskou tragédií neměly vůbec nic společného. Citovaná ředitelka to sice vehementně popírá, ale víme, jak to v Rusku chodí, ne nadarmo jsme tam strávili čtyřicet let.

Čtvrtek 13. ledna: Ústavní soud prý (možná, není to ještě potvrzeno) vyhověl Národnímu památkovému úřadu, který si stěžoval na to, že zámek v Opočnu byl v restitucích přiřčen Kristině Coloredo-Mansfeldové coby dědičce po svém otci. Ten v roce 1992 získal potvrzení o státním občanství, čímž se stal tak říkajíc „restituovatelným“. Památkáři namítají, že Mansfeld kolaboroval s nacisty a přijal za války říšské občanství, nemají však žádné důkazy. Jejich odvolání bylo prý opřeno o to, že rozsudek odporuje Benešovým dekretům – pak že jsou „zkonzumovány“! Aby to nebylo příliš jednoduché, ministerstvo vnitra teď svoje rozhodnutí o udělení občanství Mansfeldovi zrušilo (prý nebylo vydáno příslušným orgánem). Mansfeldův advokát proti tomu podal rozklad, věc není ještě uzavřena. Rozhodnutí Ústavního soudu zjevně napoví hodně o tom, jak se tato instituce proměnil poté, co ho Klaus doplnil o nové soudce.

Sociální demokracie chce zmenšit daně především lidem s nižšími příjmy. Bohatcům se daně ponechají. Podobným způsobem odírali ve středověku panovníci Židy.

Premiér Gross si zjevně zajistil podporu vnitřní opozice ve straně pro rozhodnutí ponechat v Iráku stávající vojenský kontingent. Vzhledem k tomu, že návrh má podporu ODS, rozhodli se zřejmě Laštůvka a spol., že nebudou bojovat s větrnými mlýny, jejich odpor by stejně nebyl nic platný.

Ze zpráv z denního tisku by se mohlo zdát, že odpor polských europoslanců proti evropské ústavě byl ještě divočejší než odpor jejich českých kolegů. Zdání poněkud klame. Plakáty s Marxem a Engelsem a sovětskými vlajkami mávali extrémisté ze Sebeobrany a Ligy polských rodin, nejsilnější opoziční uskupení, Občanská platforma, se až na jednoho poslance (byl pro) hlasování zdržela, protože nesouhlasí především s tím, že v preambuli ústavy není zmínka o křesťanství. Jinak trend nastoupený ústavou podporuje. Na této výhradě něco je.

Jakýsi militantní americký ateista žádá (zjevně v duchu tvůrců euroústavy), aby byla z americké prezidentské ústavy vypuštěna zmínka o Bohu a aby prezident nepřísahal na bibli. Boj evropských a amerických levičáků proti náboženství, přesněji řečeno křesťanství, připomíná svou fanatickou zarytostí boj antinikotinových fundamentalistů proti kouření nebo zuřivých feministech proti „patriarchátu“. Je to všechno v podstatě taky velmi příbuzné.

Pátek 14. ledna: Princ Harry, mladší syn britského následníka trůnu, způsobil skandál tím, že se na maškarním plese s tématem „domorodci a kolonialisté“ objevil v uniformě Afrikakorpsu a navíc s hákovým křížem na rukávě. V tom, jak ho britská veřejnost odsuzuje, je něco hysterického. Za prvé: je něco jiného, když se hákovými kříži zdobí holohlavci hlásající cosi jako primitivní verzi nacistické ideologie, a když se někdo v takové uniformě vydá na maškarní ples. To přece vůbec neznamená, že by se hlásil k nacismu. Řvali by Angličané tolik, kdyby přišel na maškarádu v uniformě rudého maršála? Ruští komunisté přece byli taky kolonialisté, a jací! A jejich zločiny jsou s německými kvantitativně souměřitelné. Za druhé: proč se Evropa tak hystericky bojí recidivy německého nacismu, hnutí, které se zkompromitovalo víc než jakékoli jiné, je v podstatě mrtvé, protože jeho zrůdnost je zcela viditelná, a kromě nepříliš významných skupinek mladých oligofreniků se k němu nikdo nehlásí? Nejsou nenápadnější formy nacionalismu a socialismu marxistické provenience daleko nebezpečnější, protože dosud žijí (viz naše tři nejsilnější strany) a lidé nenahlížejí tak jasně jejich zrůdnost? Zdá se, že s odkazem druhé světové války se Evropa dosud nevyrovnala, Hitlerův duch v ní žije jako parazit a nutí ji chovat se nenáležitě.

ČSSD dává dohromady svůj program, jakýsi mírný kapitalismus v mezích zákona. Snížení daní ano, ale jen pro chudé, školné ne (možná, když tak, „australský model“, kdy se splácí dodatečně), platby u lékaře ne, nanejvýš příplatky za nadstandardní péči (dovedete si představit, jak za těchto okolností bude vypadat ta „standardní“?). Postoj sociálně demokratických es je zásadní. Tak např. pro paní ministryni Buzkovou je dnes školné nepředstavitelné, ale jak to bude v budoucnu, nedovede odhadnout. Zásadní věc na chystané „reformě“ je ovšem to, že stát si vyhrazuje právo mít pod kontrolou vliv soukromého kapitálu ve zdravotnictví, v penzijním systému a v sociálních službách, ponechá si vlastnictví strategických řídících systémů a sítí v energetice, dopravě a vodním hospodářství a vlastnictví pošty. Sociální demokracie tedy nemění svou základní koncepci: chce budovat silný, autonomní stát nezávislý na občanech, který bude mít spoustu pák a prostředků k tomu, aby občany manipuloval a sekýroval. Aspoň že to říká rovnou (na rozdíl od svých „pravicových“ oponentů z ODS, kteří dělali a nepochybně budou dělat to samé po ruském způsobu podloudně) a člověk rovnou ví, že ji nemá volit.

Primátor Bém se po vzoru Johna Kerryho „hlásí do služby“. Tentokrát ještě nejde o prezidentský úřad, ale o účast v hvězdném týmu Mirka Topolánka. Netrpí rozhodně přehnanou skromností: „Jako člověk, který je devět let součástí poměrně náročných exekutivních funkcí, si dovedu představit řadu oblastí. Nicméně realitou je moje vzdělání a moje dlouhodobá angažovanost v oblasti zdravotně-sociální… určitě chci být součástí týmu, který bude vytvářet klíčové transformační dokumenty pro jednotlivé resorty…“ Předseda ODS musí být trochu nervózní, když ambiciózní pražský primátor v plném mediálním světle vytahuje virtuální ministerské křeslo zpod zadnice senátora Julínka (a vlastně taky zpod pozadí poslankyně Páralové, která přitom patří zjevně k několika málo rozumným lidem ve stínové vládě ODS). Pan Julínek je přitom údajně předsedův kůň. Předseda to s primátorem nebude mít lehké.

Primátor měl taky jisté pochybnosti o tom, zda MfD nepřehání s tím, jak pražští taxikáři okrádají cizince. Dal se přemluvit a náležitě zamaskován, v převlečení za italského turistu, vyrazil na cesty po Praze. Absolvoval dvě a pokaždé byl pořádně okraden. Primátorovi nicméně slouží ke cti, že přijal hru (kterou slavně prohrál). Taky jeho maska byla dokonalá, pokud se hodlá někdy v příštích týdnech zúčastnit maškarního bálu, dopadne v ní určitě lépe než princ Harry (jen nesmí jet na ples či domů taxíkem).

Ústavní soudce Jan Musil, nominovaný už Klausem, prohlásil k případu Coloredo-Mansfeld (byl členem senátu), že se nebojí výtek, že ÚS pracuje s Benešovými dekrety. "Jsou součástí českého právního řádu a Ústavní soud k nim musí přihlížet jako k jiným právním předpisům.“ Je výborné, že česká justice konečně přispívá k tomu, aby se přestalo mlžit. Do budoucna už tedy nebudeme nikomu nakecávat, že dekrety jsou „konzumované“. Ústavní soud není žádné paládium, je to instituce kritizovatelná jako každá jiná, jeho rozhodnutí je skandální a ještě se k němu vrátíme.

Šéf sněmovní komise pro kontrolu odposlechů Bílý chce, aby existovala nějaká kontrola povolování odposlechu, která může zasáhnout ještě předtím, než dá soudce povolující razítko. Předseda teplického senátu Macek se domnívá, že to hraničí s omezováním nezávislosti soudní moci. To je velmi slabě řečeno, nehraničí to, nýbrž to hranici dalekosáhle překračuje. Pokud bude legislativa nebo exekutiva provádět takový dozor nad soudy, zhroutí se náš politický systém do bolševicka. Jde o to, aby soudci o těchto věcech rozhodovali zodpovědněji, a zařídit si to mohou jen sami mezi sebou.

Pan Ivan Vilček, univerzálně použitelný komentátor slovenských a maďarských záležitostí, jehož akční rádius sahá od Kudláčkova Českého deníku po postbolševické Právo, píše v posledně jmenovaném listě, že nezájem vlády SR ve věci humanitární pomoci jihovýchodní Asii a její lakota pobouřily. Koho, to už neříká, jmenuje vlastně jen dvě významné osobnosti slovenského veřejného života, totiž „Imricha Baláže z Bratislavy“ a „zklamanou ženu z Malacek“. Byla ta lakota i to pobouření opravdu tak velké? A nebyl náhodou pobouřen jen pan Vilček?

Právo dále informuje o tom, že bývalý příbramský starosta Josef Vacek (KDU-ČSL) označil ve volební kampani svého konkurenta Radomíra Binara (stranickou příslušnost právo neuvádí, zkusme hádat!) za spolupracovníka StB a byl za to odsouzen k statisícové pokutě. Zprávu by možná bylo třeba trochu rozvést, protože jsem si dohledal na oficiálních stránkách ministerstva vnitra, že jakýsi člověk toho jména byl příbramskou StB evidován jako agent pod pěkným krycím jménem Slimák. Jde tedy nejspíš o záměnu osob, ostatně jméno Radomír Binar patří v Česku a zvláště na Příbramsku k nejběžnějším. Snad to tedy Právo mohlo aspoň trochu rozvést, aby různí nezodpovědní šťourové nešířili o panu Binarovi dále zlovolné pomluvy.

Sobota 15. ledna: Modul Huygens přistál na povrchu Saturnova měsíce Titanu a vysílal daleko delší dobu, než se původně předpokládalo, informace na Zem. Na vybavení modulu se jedním přístrojem podílel český vědec. Je povzbudivé, že noviny nejsou plné titulků „Češi přistáli na Titanu“ (což by mělo stejnou logiku jako zcela obvyklé tvrzení, že jsme vyhráli druhou světovou válku). Přitom je jistě fajn, že se na zařízení modulu podílel i Čech (jako bylo fajn, že řada Čechů bojovala ve druhé světové válce v řadách protihitlerovské koalice).

Nový program ČSSD, který se právě rodí, je nepochybně proti Špidlovu období výraznou inovací. Je to ale v podstatě inovace, která nic nemění na rumcajsovské zásadě „bohatým brát a chudým dávat“, již má garantovat a provádět stát coby hlavní a legální loupežník. Východisko českých socialistů je i nadále čistě ideologické: bohatství je něco, co se smí nanejvýš tolerovat (s tím, že bohatcům v té či oné míře, podle našich potřeb, znepříjemníme život). Nový program, jak se zdá, navíc nebere ohled na představy koaličních partnerů, bez nichž se ho ČSSD nepodaří uvádět do života. Má být projednáván na programové konferenci 28. ledna, která proběhne za zavřenými dveřmi, zřejmě pro případ, že by, jak se u sociálně demokratických „přátel“ již stalo tradicí, došlo na facky. Bude se prý jednat ve třech až čtyřech sekcích, přičemž účastníci budou přecházet z místnosti do místnosti. Doufejme, že areál bude vybaven rozsáhlým, moderním a pohodlným pánským záchodkem: tato místnost hraje, jak jsme měli možnost poznat z průběhu ústecké krajské konference, významnou roli jakési svatyně usmíření. Tak jako ve středověku platilo, že v kostele před oltářem se nesmí vraždit, nesmějí při sociálně demokratických obřadech na pánském WC padat facky.

Maďarský premiér Gyurcsány žádá místo dvojího občanství pro Maďary v sousedních zemích autonomii. To je věcně vzato nejlogičtější požadavek a vlastně by to měla být samozřejmost. Problém je jen, že nebude úplně jednoduché ji realizovat, protože na územích obývaných převážně Maďary dnes ve větších městech žije značné procento „většinového“ národa a navíc v Sedmihradsku jsou (s výjimkou Sikulska) Maďaři víceméně rozptýleni mezi rumunskou většinou. Chtělo by to dobrou vůli na straně „většinových“ národů, ale ta se dá sotva předpokládat, sousedé Maďarska mají panickou hrůzu z toho, že o autonomní území nakonec přijdou.

Luboš Palata ohrnuje v Lidových novinách nos tentokrát nad Rakušany. Palata je mistr v poněkud zavilém plivání po sousedech, kterým chybí vrozená česká demokratičnost. Je to velmi neblahý export českých mindráků do okolí. Možná, že kromě podpory značné části Rakušanů pro Hitlera v roce 1937 by bylo užitečné rovněž vzpomenout, že po roce 1945, v době, kdy česká společnost většinově a kolektivně lezla do zadnice Stalinovi (jakási obdoba rakouského postoje z roku 1938) dopadli v rakouských svobodných volbách komunisté jako sedláci u Chlumce. Získali nepatrnou voličskou podporu, a Rakušané tak sami velmi přispěli k tomu, že Rusové museli nakonec Rakousko pustit. Kritika je fajn, ale začínejme u sebe.

Pondělí 17. ledna: Po šesti krajských konferencích ČSSD vede zatím v nominacích Gross před Škromachem 5 : 0 : 1 (pardubická skončila plichtou, nenominovala nikoho). Stouplo mu sebevědomí a dal Škromachovi na vědomí, že ho v případě jeho porážky nestrpí na místopředsednickém místě ve vládě. Je poněkud dětinské vyhlašovat takto předem věci, které se, reálně vzato, rozumí samy sebou. Tím vstoupila válka mezi oběma rivaly do horkého stádia.

Premiér to nebude mít lehké, jdou po něm hned ve dvou věcech: především kvůli tajemnému policejnímu týmu mlýn, který měl sledovat miliardové daňové úniky (je zábavné, že ohrožena se automaticky cítí být ODS) a který nestandardně podřídil přímo sobě, a pak kvůli penězům na byt, jejž si pořídil v roce 1999 za peníze, které si do té doby rozhodně nemohl vydělat. Ukázalo se, že mu je půjčil strýc, někdejší vysoký důstojník komunistické ČSLA. Strýc je ovšem už starý a na detaily se nepamatuje. Panu Grossovi tak trochu závidím: nikdy jsem neměl po ruce strýce, který by disponoval dvěma miliony na půjčení a navíc měl vynikající schopnost si to posléze nepamatovat (vracení peněz se pak stává zbytečným).

V ČSSD a ve vládě zuří latentní spor o přímé daně právnickým osobám. Zatímco ministr Urban a předseda KDU-ČSL Kalousek podnikatele navnadili na 22, případně 19% daň, Sobotka připustí pouze 24%, aby příliš nepreferoval bohatce. Bude zajímavé sledovat, co z reformních plánů v tomto vládním „Mlýnu“ nakonec zbude.

Tisk rozmazává aféru prince Harryho. Podle referencí Práva má za kamarády nacisty, tj., jak ze zprávy plyne, lidi, kteří považují „rasismus a nacismus za docela komické“. Nejsem si jist, zda Hitelr, Himmler, Rosenberg nebo Heydrich považovali své hnutí za docela komické. Tito lidé, jako všichni hrdlořezové, neoplývali nadbytečným smyslem pro humor a sebeironii. Místopředsedkyně FDP v Evropském parlamentu Kochová-Mehrinová žádá, aby se Ervropská komise už na svém příštím zasedání zabývala zákazem symbolů Třetí říše: „Nacistickými zločiny trpěla celá Evropa. Bylo by jen logické, kdyby se mimo zákon ocitlo všechno, co lze vykládat jako oslavu nacismu.“ Proč je účast na karnevalu v uniformě Afrikakorpsu oslavou nacismu. Je účast tamtéž v převlečení za piráta oslavou pirátství? Německý přístup k vlastní minulosti je poněkud hysterický.

Úterý 18. ledna: Policie České republiky s velkou slávou vytroubila do světa, že Kristina Colloredo-Mansfeldová, které soudy nejprve přiřkly vlastnictví zámku v Opočnu a teď jí ho zase pro změnu hodlají odebrat, měla říšské (německé) občanství. Zjistila to pracovní skupina „Majetek“, kterou zřídil ještě coby ministr vnitra nynější premiér Gross, aby se zabývala „prověrkami podezřelých restitucí bez rozdílu, kdo je restituentem“. To aby si někdo nemyslel, že jde o restituce, jimiž se k majetku dostali zrádná šlechta, flanďáci a skopčáci (ty tři kategorie se zejména v mysli prostého českého člověka překrývají a znamenají pro něho zhruba totéž, co znamenaly pro jeho předky před sto lety „židáci“; tedy žádná velká změna pod sluncem, rasová a třídní zášť přetrvává, jen objekt nenávisti je jiný, protože ten první nacisté Čechům vyvraždili). Paní Colloredo-Mansfeldová bude nejspíš o něco mladší než já: na konci války jí mohl být rok – dva. Podobně jako v případě Kinský české zákony legalizují olupování malých dětí. Věcně vzato je to k zblití.

Paní ministryně Buzková uposlechne volání Stanislava Grosse a bude usilovat o návrat do vedení ČSSD, odkud ji kdysi vypudil Zeman. Nejde jí o liberalizaci, ale o aktualizaci programu ČSSD. je zásadně proti rovné dani a školnému. Chce tedy, jako její šéf, bohatým, brát a chudým dávat. V této souvislosti připomínáme jeden článek z Událostí (vyšel někdy před dvěma roky), který se sociálním cítěním paní ministryně zabýval.

Královna českých Amazonek Zdeňka Ullmanová brojí v Mladé frontě Dnes proti branné povinnosti žen, i když by jí to vlastně mělo vyhovovat, pomocí pouhých košťat se patriarchát asi svrhnout nepodaří. Článek vyznívá v duchu bojovného pacifismu, jaký bolševici kdysi chválili a vyžadovali u svých protivníků: „Odzbrojte! Vždyť logické je – neválčit.“ Geniální, originální nápad. Zbývá ještě přesvědčit o jeho nosnosti Usámu bin Ládina a jeho kumpány. Nepochybuji, že se to paní Ullmanové podaří, myšlenka svržení patriarchátu musí být islámským fanatikům citově velmi blízká.

Ekonomičtí experti upozorňují, že snížení daní změnou daňových pásem je věc, k níž sociální demokraty tlačí rostoucí inflace. S ní rostou i mzdy, takže postupně se všichni vydělávající přesunou do nejvyššího daňového pásma. Typická z nouze ctnost. A naivní pozorovatel by si mohl myslet, že se ČSSD „liberalizuje“.

Rodiče žáků ZDŠ si stěžují, že nová úprava školského zákona omezuje možnost dětí vybírat si vyšší školu. Dříve si mohly děti podat přihlášku na dvě školy, dnes jen na jednu, a pokud neuspějí, zbudou na ně jen školy méně atraktivní, které vypisují druhá kola zkoušek. Z vlastní analogické zkušenosti vysokoškolského učitele jsou mi jasné nevýhody situace, kdy se studenti hlásí najednou na několik škol (když uspějí u více zkoušek, vyberou si tu nejatraktivnější a školy méně atraktivní pak mají problém jak naplnit kvótu přijatých). Ale přesto znamená nová úprava omezení svobody volby, a proto jsou stížnosti oprávněné.

Středa 19. ledna: Zdeněk Škromach se zavazuje, že i v případě své porážky na sjezdu strany zůstane straně loajální a bude podporovat koaliční vládu. Co mu taky zbývá, když ani technicky neexistuje žádná alternativa (vláda s podporou komunistů by zjevně narazila na odpor v samotné ČSSD a nezískala by v PS potřebnou většinu; a předčasných voleb se pan Škromach musí bát jako čert kříže).

Prezident Bush nevyloučil preventivní útok proti Iráku. Přesněji řečeno prohlásil: "Doufejme, že nebudeme muset, avšak budeme-li muset ochránit Ameriku, jestliže vše ostatní selže a budeme muset použít sílu k obraně občanů Spojených států, udělal bych to". Američtí a evropští pacifisté by zjevně nejraději viděli, kdyby americká vláda podepsala předem bezpodmínečnou kapitulaci. V takovém prostředí není možná žádná racionální sebeobrana. Odpor těchto lidí by asi bylo možno překonat teprve poté, co by se iránská iniciativa přenesla na evropské a americké území a byly tam miliony obětí. Velmi podobného druhu je kritika amerických a polských vojáků za to, že prý zdevastovali Babylon. Polská strana upozornila, že vojáci svou přítomností zabránili úplnému rozkradení památek. Že vojenská přítomnost památkám ve všem všudy neprospěje, je zjevné. Měli je snad ponechat svému osudu? Proč se na vojáky v cizí zemi kladou nároky jako na archeology? Dá se s takovým ideovým vybavením vůbec ještě vést válka? A druhá strana přitom nemá vůbec žádné zábrany.

Ne vždy souhlasím s Romanem Jochem, ale v tom, co píše o případu sedmašedesátileté rumunské rodičky, má úplně pravdu. Taková produkce budoucích sirotků je nechutná a ohavná. Ale to nikomu nevadí. Na rozdíl od škod v Babylonu.

ČR je proti tomu, aby EU navázala opět normální styky s Castrovou banánovou diktaturou. Zastánci obnovení styků tvrdí, že sankce byly neúčinné a nepřispěly k demokratizaci ostrova. Jak to mohou vědět, to čekali, že se Kuba sesype za pár měsíců? V této věci má česká vláda pravdu. A nejde ani tak o to, že EU musí především usilovat o pomoc demokratické opozici na Kubě (nic proti takové pomoci), ale hlavně o to, k čemu mohou být ČR a EU dobré styky se zemí, kde vládne tak ohavný režim. K čemu potřebujeme Kubu?

Čtvrtek 20. ledna: Ministerstvo kultury (všimněte si, že nepíšu ministr kultury, zavázal jsem se totiž, že o něm v době jeho nemoci budu mluvit jen tehdy, pokud o něm budu moci mluvit v dobrém, což se dosud nestalo) prý navrhuje církvím kompromis, pokud jde o restituce majetku: část by se měla vrátit výčtovým, část obecně restitučním zákonem. Ministerstvo však nepřipustí vracet to, co bylo zabaveno císařem Josefem II. Vida, k čemu jim je Habsburk dobrý! Po roce 1918 organizovali bourání jeho pomníků, teď je jejich spojencem v boji s reakčním klérem.

Několik britských vojáků je souzeno za týrání Iráčanů. Je třeba jen doplnit, že nejde o irácké bojovníky za lidská práva, ale o zloděje, kteří soustavně rozkrádali sklady s humanitární pomocí pro Irák. Jistě, ani takoví zajatci se nemají týrat. Problém je v tom, že když s tamními zloději budou zacházet jako s anglickými gentlemany, budou krást čím dál tím víc (což se patrně děje, protože týrání není pravidlem, spíš výjimkou), dokud všechno nerozkradou. Pak je ovšem možnost do takové země nelézt nebo z ní odejít. To je řešení provizorní, které skončí tím, že se prostor pro konfrontaci nakonec přesune na evropské a americké území, a problém tu bude znovu, jen o hodně bezprostřednější a nepříjemnější. Zdá se, že ta situace nemá pro nás hodné Evropany žádné jiné řešení než to, co už jsme kdysi zmínili: „Vše, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu!“

Vedení Prahy 6 a starosta Chalupa (ODS) jsou vehementně proti výstavbě rychlodráhy, která by spojila pražské centrum s letištěm v Ruzyni a s Kladnem. Preferují metro, které by přišlo třikrát dráž a stavělo by se o tři roky déle. Argumentem je, že by rychlodráha Prahu 6 rozdělila. Argument je dosti pitomý. Buštěhradská dráha už teď odděluje Ořechovku a Střešovice od Dejvic a Veleslavína, ale je tam celá řada podchodů a podjezdů. Na tom by se určitě nic nezměnilo. Lidem, co bydlí okolo trati, je ovšem nepohodlné, že tam budou jezdit vlaky daleko častěji než teď. Sice pojedou jakýmsi tubusem, ale lidé se bojí, že je přesto budou rušit hlukem. ODS by mohla veřejnost uklidnit, místo toho populisticky nadbíhá jejím obavám, aby lidé cítili: my jsme tady pro vás. Dokládá to obecnou věc, že ODS je strana-chameleon. Podle okolností je modrá, rudá (když jde o nejedlovský šovinismus), nebo dokonce, jako v tomto případě, zelená. Nebylo by nejlepší, kdyby zastupitelstvo Prahy 6 prohlásilo tuto městskou část ostrovem?

Opoziční sestřička našich liberálních konzervativců, KSČM, zase nadbíhá mladé generaci (má tu dosud jakési resty, pokud jde o voličskou podporu). Navrhuje, aby úřady (tj. stát) přispívaly firmám na zaměstnání čerstvých absolventů škol až do výše minimální mzdy. To se to rozdává, hubou a z cizího! Loudění o voličskou přízeň „maldých“ podle hesla: Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku! Naši tatínkové mu kdysi podlehli a my jsme se pak na ruském… no, ehm, ocásku, vozili čtyřicet let. Známe své Pappenheimské.

Podle ministra vnitra Bublana byl v případě policejního týmu Mlýn důvod k diskrétnosti, protože se prý už stalo, že si jedna z vyšetřovaných osob zjišťovala u parlamentní komise pro odposlechy, zda je tímto způsobem sledována. Kdo to byl? Klaus nebo Topolánek? Nebo snad sledovali ještě někoho jiného, předsedu PS, Senátu, soudce ÚS, soudce Nejvyššího soudu, atp. atp.?

Ústavní soud zachoval 3% hranici pro státní dotace politickým stranám. Stěžovalo si Sdružení nezávislých kandidátů s tím, že jde o diskriminační omezení. Je nepochybné, že v tomto případě rozhodl ÚS správně, podporovat stranu, která se nedokáže dopracovat 3% voličské podpory, je vyhazováním peněz. Vedlejším efektem rozhodnutí je opětovný signál o rozložení sil: s rozhodnutím nesouhlasí soudci Wagnerová, Duchoň a Güttler, vyhlásil ho místopředseda ÚS Holländer, který se vyznamenal i v případu Colloredo-Mansfeld. Zdá se, že přes vzdor Senátu Klaus dosáhl svého a Pravda a Láska je v ÚS už v menšině.

Poslanecké samozmrazení platů v PS asi neprojde. Odpor je prý rozložen napříč politickým spektrem. Ti poslanci, kteří tvrdí, že jde o čistě populistickou akci, přitom mají pravdu. Problém není v tom, že poslanci a senátoři an sich berou moc, ale že v PS sedí lidé, kteří by brali moc, i kdyby to bylo jen životní minimum. To, že tam sedí, a to ve značném množství, není ovšem problém PS nebo Senátu, ale voličů. Nevztekejte se na zrcadlo: jaký lid, takoví zastupitelé.

Egon Bondy se dožívá sedmdesáti pěti let. Jeho filosofické knihy (aspoň ty, co se mi dostaly do rukou) jsou otřesné koniny a telefonní seznam (pokud má telefon) není jediným seznamem, kde je uvedeno jeho jméno. Přesto tenhle člověk napsal na začátku padesátých let spoustu básniček, které vyrostly ze strašné a zároveň panoptikálně pitomé atmosféry stalinistické kolonie a zachovaly ji pro budoucí generace v její hrůznosti i směšnosti. To, co psal Bondy později, se mi už zdaleka tolik nelíbí, ostatně je v tom podobný jinému znamenitému spisovateli, Ladislavu Klímovi: i jeho „filosofický systém“ je strašná pitomost, neznámější román Utrpení knížete Stetrnenhocha za moc nestojí, ale povídky a korespondence patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy v české literatuře vzniklo. Bondyho básně zvěčnily kuriozní stupiditu českého stalinismu, a to formou přístupnou pro nejširší veřejnost: ironickou persifláží. Proto končím dnešní Co týden dal gratulací (o níž se autor naštěstí nedoví, protože by z ní jako „marxist levý“ měl pramalou radost) a charakteristickým básníkovým čtyřverším z padesátých let:


„Všechno je v prdeli,

Ve všední den i v neděli.

Jenom ty filmy sovětský,

ty jsou vědecký.“

Pátek 21. ledna: Prezident Bush složil slib a ujal se úřadu ve svém druhém prezidentském období. V inauguračním projevu řekl mj.: „Události a zdravý rozum nás vedou k jednomu závěru: přežití svobody v naší zemi závisí zvýšenou měrou na úspěchu svobody v jiných zemích… Nejlepší nadějí pro mír ve světě je šíření svobody v celém světě.“ To je velmi ambiciózní a dlouhodobý cíl. Zároveň je třeba budovat (v zájmu vlastní bezpečnosti) stabilní a vyvážený svět z toho, co je právě k dispozici. První supervelmoc světa k tomu má prostředky a je k tomu svým postavením zavázána. Přitom, brutálně řečeno, může nastat situace, kdy naše (v tomto případě americká) momentální svoboda a nazávislost bude mít přednost před vybojováním svobody pro ty, kteří ji jednak nechtějí a jednak by ani nevěděli, co si s ní počít. Což je nutno omezit závazkem, který Bush ve svém projevu nevynechal: „Zvolíte-li si svoji svobodu, budeme stát při vás“.

V rozhovoru s ministrem Paroubkem (Právo) zpravidla dobře informovaný Alexandr Mitrofanov uvedl, že Gross by po sjezdu ČSSD raději nabídl místo ministra práce a sociálních věcí Foldynovi než Škromachovi. Tento záměr premiérovi chválím, Foldyna je bývalý boxer a rád se pere, je tedy naděje, že dokáže svůj projekt sociálního státu bez dalších zbytečných přívlastků prosadit energičtěji než bodrý usměvavý tlouštík, který zatím ve střetnutí s Grossem projevuje bojovnost hodnou medvídka koaly. Ministr Paroubek vymezil v rozhovoru vztah mezi ČSSD a komunisty takto: „Pokud tedy jde o ideologii, musí být jasné vymezení a nesmiřitelnost, protože socialistická ideologie je něco jiného než komunistická, ale pokud jde o praktický politický postup, tam je to jiné. Dnes je také jiná doba než za Brežněva.“ To je v podstatě velmi podobné Chruščevově koncepci mírového soužití a zároveň nesmiřitelného ideového boje, koncepci, kterou pak Brežněv přijal. Bude s ní ČSSD úspěšnější než ruští bolševici?

V Právu píší v souvislosti s restitucemi církevního majetku, že podle ministra Dostála nelze vracet majetek, zabavený „církvím“ za Josefa II. Jakýmpak církvím, Josef II. konfiskoval jen majetek katolické církve, protestantské v habsburské monarchii žádný významnější majetek neměly. Synodní senior Českobratrské církve evangelické Josef Ruml prohlásil údajně s horlivostí hodnou kadeta Bieglera, že evangelíci vždy upřednostňovali výčtovou metodu (tedy to, co ministerstvo kultury prosazovalo proti vůli katolíků) s tím, že ne všechno, oč v době komunismu přišli, musí dostat zpět. Vida, jaká hodná a milá státotvorná církev. Jako za nebožtíka Hromádky! Hlavně, že papeženci dostanou zahulit.

Senát olomoucké pobočky krajského soudu v Ostravě definitivně zprostil bývalého důstojníka BIS Hučína obvinění z nepovoleného ozbrojování, za něž byl kdysi odsouzen bolševickým soudem. To je nepochybně dobrá zpráva a zřejmě důsledek stížnosti ministra Němce. Hučín při procesu nazval BIS zločineckou sebrankou Stanislava Grosse. Tyto manýry mne nenaplňují žádným velkým nadšením, považuji však rozsudek za spravedlivý a potřebný a nemyslím si, že by Hučín měl být souzen za různá absurdní obvinění (v devadesátých letech prý jako důstojník BIS vyvolával v lidech pocit ohrožení levicovým extremismem, já ten pocit mám furt, šířím ho, kde můžu, a žádného Hučína jsem k jeho vyvolání nepotřeboval. Asi patřím taky do kriminálu). ¨

Právo kritizuje Izrael za cenzuru. To je vrchol. Navíc Izrael je v permanentní válce s terorismem, my naproti tomu cenzuru (zatím) nepotřebujeme, protože se náš první prezident dohodl s komunistickými teroristy, dlouholetými vydavateli jakéhosi Rudého práva (říká Vám to něco?) o spolupráci na demokratizaci tehdejší ČSSR. Pravda, ti teroristé tenkrát už dávno nebyli to, co v padesátých letech, ztloustli, zlenivěli a stali se zbabělejšími, pokud jde o brutální metody. Ale pořád to byli teroristé.

Mladá fronta dnes informuje: dělníci našli při opravě jakéhosi sklepa v Ústí nad Labem asi 90 zazděných lahví likéru Klášterní tajemství. Ukryl je tam před šedesáti lety jakýsi lodní kapitán. Zprávu je třeba zasadit do historického kontextu. „Před šedesáti lety“, to znamená v roce 1945. kapitán tam likér ukryl, protože jinak by mu byl zkonfiskován podle Benešových dekretů předtím, než ho v lepším případě vyhnali do Německa, v horším utopili v Labi při ústeckém masakru. Jedno je ovšem jisté: těch devadesát lahví patří národu. Dělníci, kteří jich pár otevřeli a vypili, se dopustili svatokrádeže a měli by být pohnáni k odpovědnosti. (Polehčující okolností je mimořádná hnusnost zmíněného nápoje, s níž nemohlo pohnout ani šedesát let). Láhve je třeba neprodleně uložit v trezorech Fondu národního majetku.

Senátor Štětina se profiluje: žádá zákaz komunistické strany. Zdá se, že poněkud zaspal. Pravý čas na prosazení tohoto zásadního požadavku, jak taky upozornil exsoudce ÚS Antonín Procházka, byl před patnácti lety.

Sobota 22. ledna: podle nejnovějšího průzkumu STEM vede v preferencích bezkonkurenčně ODS, má víc než dvakrát tolik, co druhá v pořadí KSČM. Sociální demokraté se propadají hloub a hloub do třetí pozice, lidovci si drží své jisté. Kdyby se volby do PS konaly dnes, skončila by koalice ODS a lidovců těsně pod ústavní většinou. Síla ODS je dána jednak slabostí ČSSD, jednak propadem Pravdy a Lásky (ti, kteří volili čtyřkoalici, případně později US, nemají teď koho volit, zbývá jim ODS). Náskok není definitivní, ale snížit by ho mohla jen aktivní, výrazná politika ČSSD, a té rozpolcená strana bez přesvědčivého lídra zjevně není schopna.

Tým Mlýn, který ODS tak zuřivě předhazuje sociálním demokratům, byl, jak se ukazuje, ustaven na základě nařízení podepsaného ještě někdejším Klausovým ministrem vnitra Vodičkou. Nařízení umožňuje mj. i ministrovi vnitra zřizovat specializované policejní týmy „k zabezpečování odhalování a objasňování trestných činů, které je vzhledem k jejich rozsahu a složitosti obtížné, vyžádá si značného úsilí a nelze je náležitě provést běžnými kriminalistickými postupy a prostředky“. Tým zjevně může používat jiné než běžné kriminalistické postupy a prostředky, to zní velmi nestandardně a skoro hrozivě. Patří mezi ně i mučidla?

Na víkendových krajských konferencích ČSSD, jak se zatím zdá, uspěl spíše Gross, Škromach se prosadil jen na Zlínsku a v jeho domovské organizaci na jižní Moravě skončilo hlasování plichtou. V normální straně a za normálních okolností by se takový výsledek rovnal (pro Škromacha) skoro debaklu. ČSSD je ovšem cikánský tábor vrtošivých kverulantů a preference strany vytrvale a nezadržitelně klesají. Čert ví, co se semele na sjezdu.

Ukrajinský prezident Juščenko pozval na inauguraci jako osobního hosta exprezidenta Havla. Prezident Klaus se nejspíš urazil a posílá za sebe předsedu Senátu Sobotku. Vzhledem k regionálním,u významu Ukrajiny (dotýká se i nás) a politickému významu událostí, jež vedly k Juščenkově zvolení, by přitom bylo záhodno, kdyby se český prezident inaugurace zúčastnil. Že tam nepojede Putin, je pochopitelné, ten tam poté, co se do ukrajinských záležitostí humpolácky zapletl, ani nemůže.

V Lidových novinách píšou o Adalbertu Stifterovi jako o „německy píšícím spisovateli“. Byl to tedy „německy píšící Čech?“ něco podobného si nám netroufli netvrdit ani bolševičtí učitelé na Filosofické fakultě UK v druhé polovině padesátých let. Tytéž Lidové noviny kandidují na největší Češku Berthu von Suttner, protože se narodila v Praze. Myslím, že k identifikaci vlastního peří na případné chlubení se je třeba použít zásad, zformulovaných v pilíři našeho právního řádu, Benešových dekretech. Češi jsou ti, co se hlásí k české národnosti, případně se účastní práce v českých spolcích. O tom, že by paní von Suttner chodila do Sokola, mi není nic známo.

Pondělí 24. ledna: Podle průzkumu veřejného mínění, jejž pořídila agentura STEM, je u nás nyní nejpopulárnějším politikem Pavel Dostál. Dostal o 16% víc hlasů než posledně a předběhl dva standardní premianty, Buzkovou a Grosse. Dostálův úspěch nebudeme komentovat, ač nás to mrzí, neboť jsme slíbili, že vzhledem k jeho chorobě budeme u panu Dostálovi psát jenom tehdy, když to bude moci být v dobrém. Zajímavé je, že si polepšil premiér Gross, je sice nyní až na čtvrtém místě (za Dostálem, Buzkovou a Topolánkem), ale přibral 7%. Víc než čtvrté místo je pro každého premiéra na trvalo nedosažitelné, premiér musí něco dělat, a ten, kdo něco dělá, je u nás vnímán jako osoba „kontroverzní“. A protože se dobře umístil i jeho hlavní spojenec Sobotka a protože naopak Škromach skončil hluboko v poli poražených, svítá možná ČSSD na lepší časy. Průzkumy STEM je ovšem nutno brát s jistou opatrností, zdá se, že bývají občas ovlivněny mohutnou gravitací Pravdy a Lásky (Pravda a Láska sice v tuto chvíli existuje už jen jako černá díra, ale černé díry, jak známo, mívají gravitaci tak obrovskou, že ohýbá i světlo).

Česká republika se dostala do konfliktu s Běloruskem kvůli zcela nestandardnímu vyhoštění českého diplomata. Přiznám se, že nejvíc by mne zajímalo, co je na aféře českého diplomata, který měl údajně v Minsku obtěžovat chlapečky, pravda. Samozřejmě, dnes se dá ofixlovat úplně všechno, i televizní záběry. Na druhé straně, pokud by to byla pravda, byla by to pro ČR strašná ostuda, přestože se to stalo v Bělorusku. Lukašenkova vykřičenost by na tom nic nezměnila.

Ministryně Emmerová je v ostrém konfliktu nejen s ministrem Sobotkou a místopředsedou vlády Jahnem, ale zjevně i s premiérem. Ministryně je odpůrkyně finanční spoluúčasti pacientů na léčbě a stoupenkyní Grossova oponenta Škromacha. Vyniká tvrdohlavostí, jež by si zasloužila lepší cíl. Ze všech ministrů zdravotnictví, co jich kdy Česká republika měla, na mne působí nejstrašidelněji. A to už je co říci.

Úterý 25. ledna: Ukrajinský prezident Juščenko jmenoval předsedkyní vlády Julii Tymošenkovou, která se netěší přízni Kremlu, a poté odjel do Moskvy na setkání s Putinem. Noviny (Právo) píší, že se ukrajinský prezident choval v Moskvě nervózně, kdežto Putin jen zářil. Nevím: na záběrech, které uvedla ČT, se ruský prezident tvářil, jako by právě spolkl dlažební kostku. Nicméně dal najevo, že ukrajinská rozhodnutí respektuje. Jednak právě nemůže dělat nic jiného, a jednak, z vlastní zkušenosti víme, nakolik se člověk může na taková ruská ujištění spolehnout. Nicméně Juščenko projevil dobrou vůli a politickou prozíravost (není vyloučeno, že mu nic jiného ani nezbývá, soused je příliš mocný).

Podle zprávy „mezinárodního týmu odborníků“, který vede bývalý britský ministr dopravy (!), zbývá světu deset let do katastrofické změny klimatu. Konec světa se tedy zase jednou blíží. Pokud do deseti let nepřijde, bylo by třeba pana exministra zavřít pro šíření poplašné zprávy. To ovšem bude ta věc už promlčena.

Předseda Evropských demokratů Kasl už nestojí o dohodu s Unií svobody. Ta bude z procesu „integrace pravice“, který právě probíhá, vyloučena, protože účastí ve vládě splnila svou historickou roli a v současnosti už není resuscitovatelná. To je asi pravda: ale proč pan Kasl počítá s ODA? Připomíná člověka z hororové povídky, který po léta sdílel lože s rozkládající se mrtvolou své manželky. Taky opětné zapojení paní Marvanové do politiky je výstřední nápad: paní Marvanová je politická jaderná puma, obsahující solidní dávku vyčůranosti a solidní dávku potrhlosti. Jakmile se obě tyto vrstvy dostanou do kontaktu, dojde k obrovské termonukleární reakci, která zničí všechny okolo se ochomýtající, zatímco paní expředsedkyně zůstane zachována pro další použití. Vot čuděsnaja těchnika!

Před ministerstvem zemědělství se dnes chystá repete akce s krycím jménem „Polez ven, srabe“. Šedesát autobusů sveze dva tisíce pět set dřevorubců vyzbrojených motorovými pilami, kteří uspořádají ministru Palasovi koncert za to, že je chce připravit o práci. Podstata problému je nejasná (nezdá se, že by se personálními změnami v Lesích České republiky změnilo něco k lepšímu nebo k horšímu), jasné je jen to, že české odbory fungují jako federace lobbystických organizací, které si najímají kraválisty jako kdysi římské legie žoldnéře na válečná tažení. Dopoledne kravál před ministerstvem, odpoledne nákupy a hospody.

Německá ministryně kultury Christina Weissová se rozhodla zatnout tipec revanšistům ze Svazu vyhnaných a přišla s vlastní iniciativou na vytvoření „Evropské sítě proti nucené migraci a vyhánění“ se sídlem ve Varšavě. Od iniciativy se postupně rozhořčeně distancovaly Polsko, ČR a německá vláda. Paní ministryně se vlastní neopatrností ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Pak člověk snadno dostane z každé strany jednu. A zaslouží si to, takové stanovisko (ani studený, ani horký) je nemravné.

Na české diplomatické scéně dojde zjevně k obrovské akci typu Kulový blesk: velvyslanec Šitler se přesouvá z Thajska (kde žil vzdálen od zdrojů moci a vytížen starostí o české pašeráky drog a oběti tsunami; ždímat peníze z thajského státu je činnost poměrně málo nadějná, takže jeho talent tam krněl) do podstatně nadějnějšího Rakouska. Velvyslanec Jindrák se z Rakouska přesune do Německa. Do USA poputuje Petr Kolář, do OSN Petr Mareš, do Velké Británie Jan Winkler, do Holandska nynější český zástupce u OSN Kmoníček. Většina těchto konvulzivních poměrů je zjevně nabuzena perspektivou, že v poměrně krátké době ovládne ministerstvo zahraničí ODS, potažmo Zahradil. A v tu chvíli bude pro jeho dnešní ouřady platit: čím dál od Černína, tím líp.

ČT zorganizovala v pořadu Reportéři jakousi morbidní Reality show: konfrontovala propuštěného vraha Straku se synem jedné z jeho obětí. K čemu je to dobré? Straka nebyl popraven, zákony to neumožňovaly a neumožňují. Jde třeba se smířit s tím, že tu bude žít. Je třeba ho psychicky mučit? A je třeba psychicky mučit člověka, kterému brutálně zabil matku? Chtít na synovi oběti, aby vrahovi odpustil, by nebylo snad ani slušné. To, co předvádí ČT, je nejpokleslejší bulvár, navíc ještě nelidský a nemravný.

Poslanci NPD v sasském zemském sněmu se vyznamenali tím, že odmítli držet minutu ticha za zavražděné v Osvětimi. Zato předseda frakce pokřikoval něco o gangsterské americké politice v souvislosti s bombardováním Německa na sklonku druhé světové války a o „bombovém holocaustu“. To je samozřejmě drzost až na půdu. Bohužel dobře vypočítaná. To bombardování nebylo v pořádku, spousta lidí na Západě to ví a málokdo si to troufne říci. Protože se to neřeklo, přicházejí dnes tito cyničtí demagogové a nestydatě přehánějí na druhou stranu. Je to podobné jako s Rudolfem Hessem: ten člověk byl nesporně válečný zločinec těžkého kalibru. Přesto měl být nakonec omilostněn, protože není hodno civilizované společnosti, aby držela ve vězení dementního starce, jemuž zbývá nanejvýš pár měsíců života. Jeho věznění ztratilo jakýkoli smysl. Nestalo se – a teď je z Hesse modla německých neonacistů.

Středa 26. ledna: Demonstrace před Ministerstvem zemědělství proběhla podle očekávání: srab tentokrát vylezl a byl zasypán sněhovými koulemi a vajíčky. Podle advokáta tří zadržených demonstrantů „házení vajec nebo sněhových koulí … představuje pouze symbolický způsob vyjádření nesouhlasu s politikou ministerstva“. Totéž lze říci o kopání do zadnice. Koulování nepatří mezi politické prostředky, jichž se v civilizovaných zemích používá k politickému dialogu a řvaní motorových pil mi vzdáleně připomíná řvaní plochodrážních motorek na pohřbu Jana Patočky. Demonstranti brojili mimo jiné proti vývozu českého dřeva do kapitalistické ciziny a objevila se hesla jako „v českých lesích český dělník“. Přitom zdroj problémů je, jak se zdá, v tom, že Lesy české republiky vlastní drtivou většinu lesů u nás, ale samy jsou schopny obhospodařovat pouze 7% z nich. Ostatní zadávají soukromým firmám. To je velmi podivný způsob kombinace státního monopolu se soukromým podnikáním, které svádí zároveň ke korupci i k vydírání. Lesní socialismus ministra Palase (jistě v tom nemá prsty sám, na vině jsou i jeho předchůdci) je velmi podobný bankovnímu socialismu Václava Klause. Velmi pěkně to vyjádřil Palasův poradce Kitzberger: „Práce v lesích budou probíhat dál. Záleží jen na tom, kdo je bude vykonávat. Jsme přece v demokracii a stát jako vlastník lesa má plné právo si vybrat spolehlivé partnery, které pověří pěstebními a těžebními pracemi.“

Redaktor polského časopisu Nie Jerzy Urban dostal od varšavského soudu vysokou pokutu za to, že nazval papeže „bělovlasým bůžkem“, „živou mrtvolou“, „impotentním starcem“ a „Brežněvem Vatikánu“. Podle polského práva je totiž trestným činem urážka hlavy cizího státu. Jerzy Urban je mírně řečeno pochybné individuum (neštítil se např. vzít na sebe po Jaruzelského puči roli mluvčího nové vlády) a jeho výroky jsou nechutné. Nicméně zákon, podle něhož byl odsouzen, by v demokratickém státě platit neměl (urážka je věc občanského práva, ať už jde o pomazanou hlavu nebo ne) a Urban jen zneužívá něčeho, co je skutečným problémem: proč musí člověk na konci života a na konci sil setrvávat v úřadě, který už zjevně ani nemůže dost dobře vykonávat. Je to problém katolické církve, jistě. Ale je to problém, a účastny ho jsou nechtě např. aspoň jednou měsíčně miliony televizních diváků na celém světě.

Jan Eichler ozdobil dnešní Právo skvostným textem. Když rozbalíme to, co je v něm zaobaleno, dozvíme se následující: to, co se odehrálo na Ukrajině, je v režii amerických imperialistů. Země ve východní Evropě s autoritářskými režimy, které si lid přeje svrhnout, jsou živnou půdou pro jejich rejdy a Ukrajina je pro ně strategickým cílem, protože přes ní vedou ropovody a plynovody, spojující Rusko s Evropou. Konečným cílem je ovšem Rusko: S odvoláním na francouzský list Le Monde diplomatique (když jde o kritiku amerického imperialismu, jsou francouzské zdroje vítány) Eichler uvádí Dopis sta, který podepsala mj. někdejší americká ministryně zahraničí Albrightová a známý přisluhovač amerických imperialistů Vácav Havel a podle něhož je třeba přitvrdit postoj proti Rusku. Nikoli náhhodou se jiný válečný štváč, Brzezinski, domnívá, že by se Rusko mohlo rozpadnout na tři části – pak půjde o to, zmocnit se Sibiře, bohaté na strategické suroviny. Ostatně, upozorňuje Eichler, všechny tzv. revoluce probíhají podle jednotného scénáře (například mají nějaký výrazný symbol) a podporují je různé podezřelé americké organizace. Je hezké, že si Právo zachovává svůj dávný kolorit.

Oběti sériového vraha Straky si stěžují na to, že je předváděn v televizi. V podstatě právem, připadá mi správné, že ho propustili z psychiatrické léčebny, ale nevím, proč z něho dělat televizní hvězdu. Je to nevkusné a bylo by snad slušné i vůči němu ho nechat na pokoji.

Majitel domu v Ústí nad Labem, v němž bylo nalezeno šedesát lahví Klášterního tajemství, které tam ukryl v roce 1945 kapitán labské plavby Hans Müller, je hodlá věnovat ústeckému muzeu. Domnívám se, že k tomu nemá právo, lahve byly zkonfiskovány v roce 1945 Benešovými dekrety a patří dnes celému národu. Pokud by si prezident Klaus, do jehož kompetence jako vůdce národa to nepochybně patří, chtěl ještě posílit autoritu, mohl by, podobně jako Kristus nasytil pěti chleby a dvěma rybami pět tisíc lidí, opít deset milionů obyvatel ČR šedesáti lahvemi Klášterního tajemství. Já se své porce zříkám, Klášterní tajemství nesnáším, je odporně sladké.

V Mladé frontě dnes otiskli obrázek známého stalinistického karikaturisty Lva Haase, tepající americké imperialisty. Rozdíl proti tomu, jak se to u nás dělá dnes, není v kvalitě, jen v kvantitě.

Čtvrtek 27. ledna: Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o opakování senátních voleb v obvodě Praha 11 a potvrdil jako vítěze voleb kandidáta ODS Nádvorníka. V tiskovém sporu, jejž Zápotocký označil za nekorektní zásah do vedení kampaně, šlo o komunální problematiku a ne o střet dvou kandidátů do senátu, obecní periodika jsou něco jiného než např. předvolební billboardy a porušení pravidel kampaně, které připouští předseda Ústavního souboru Rychetský, nebylo takové povahy, aby ovlivnilo výsledek voleb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je správné: v nepřehledném sporu o místní komunikace a pražský obchvat Zápotocký napadá své protivníky, že zdánlivě zastávají tentýž názor jako on, ale nemyslí to upřímně. Obviňuje Petrovice, že vydaly před volbami svůj obecní bulletin, v němž s ním polemizují, v padesátitisícovém nákladu, ale sám vydává v Křeslicích Kurýr jihovýchodní Prahy v padesátitisícovém nákladu zcela pravidelně, ač tato obec má jen něco přes čtyřista obyvatel, a v Petrovicích i v Uhříněvsi jen reagovali na to, co předtím vyšlo v tomto Zápotockého Kurýru. Anonymní dopis v Uhříněveském zpravodaji jen ovšem neomluvitelný, ale celé to dotváří atmosféru, jakou známe z povídek Jaroslava Haška. Pokud by někdo chtěl dosáhnout ideální nápravy, musel by zrušit nikoli výsledek senátních voleb, ale celý volební obvod. Protože to nejde, není nejmenšího důvodu pochybovat o tom, že pan Zápotocký, který je za dvacet bez dvou, nebyl ve vesnické rvačce, v níž sehrál plnohodnotnou roli, nijak poškozen. Obě kola voleb vyhrál kandidát ODS s přehledem.

Vláda se vzbouřila proti mohutnému populistickému tažení předsedy KDU-ČSL Kalouska za očistu ústavních činitelů od nadbytečných příjmů, ve věci diet: klerikálnímu Scaevolovi se nelíbí, že namyšlený poslanec nebo senátor, když si vyjede do Bruselu či Štrasburku, bere třikrát větší diety než prostý pracující. Je nepředstavitelné, aby lidé, kteří mají politicky reprezentovat ČR, se chodili stravovat do bufáčů čtvrté kategorie a nechávali se zvát od svých západních kolegů na kafe. Iniciativa pana Kalouska má ryze postbolševický charakter. Problém je taky s leteckou dopravou v případě poslanců a senátorů z ostravského regionu, doprava vlakem či autem z těchto končin je otřesná. Je opravdu třeba zrovna tady vycházet vstříc plebejským vášním veřejnosti? Neuměl by pan Kalousek získávat voliče pro svou stranu nějakým slušnějším způsobem?

Státní zástupkyně navrhuje prodloužit vazbu sbormistru Kulínskému. K tomu je třeba změnit zdůvodnění: kvůli možnému ovlivňování svědků ho lze držet za mřížemi nanejvýše tři měsíce, a ty nyní uplynuly. Je tedy třeba uznat nebezpečí, že by pokračoval v trestné činnosti. Je zjevné, že pokud tak činil, dal by si teď, po propuštění, zatracený pozor. Pan Kulínský má zjevně mocné nepřátele.

CVVM přineslo údaje o celkovém rozpoložení české společnosti. 54% lidí je pro demokracii, 19% by přivítalo autoritativnější způsob správy veřejných věcí. 21% si myslí: „pro lidi, jako jsem já, je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim“ (tzv. političtí všežravci). 14% lidí (zjevně z těch výše uvedených 19) soudí, že by bylo lepší zbavit se parlamentu a voleb a mít silného vůdce, který by o všem rychle rozhodl. To není příliš povzbudivé: jakmile počet příznivců autority a počet těch, kterým je to fuk, překročí padesát procent (a přitom přiznivci autority budou silnější než lhostejní), vzniká příznivá atmosféra pro puč: stačí pak nějaký mohutný podnět, a česká demokracie se sesype jako domeček z karet.

Rusko je, zdá se, opravdu zemí, kde zítra znamená včera. Skupina poslanců (komunistů a členů nacionalistické strany Vlast), žurnalistů a jiných „osobností“ (jak se u nás říká) sepsala žádost generální prokuratuře, aby zakázala činnost židovských organizací v Ruské federaci, protože jde o organizace extremistické. Judaismus je v textu označen za „nekřesťanskou víru nenávistnou vůči lidstvu“. List „Rus pravoslavnaja“ (!), který výzvu opublikoval, dodal z vlastní iniciativy, že „Židé používají při svých rituálech krev nekřesťanských novorozenců“. Komunismus přichází a odchází, ruský antisemitismus zůstává v téže podobě, v jaké byl v devatenáctém století. Ministerstvo zahraničí i vedení strany Vlast se od iniciativy distancovaly, autoři pak žádost stáhli s tím, že ji „technicky upraví“. Jak si na tom ruské vedení s antisemitismem stojí, je otázka: prezident Putin prý před Juščenkovou návštěvou v Moskvě vyjádřil naději, že v Juščenkově okolí nebudou lidé, kteří budují své politické ambice na antiruských a sionistických základech“. Pak to označili za „přeřeknutí“.

Pátek 28. listopadu: V Polsku se konala za mezinárodní účasti velká vzpomínková slavnost k výročí osvobození Osvětimi ruskou armádou. K této významné události věnujeme zvláštní komentář.

Známý americký právník Fagan připravuje miliardové žaloby proti vládám států, které včas nevarovaly před vlnou tsunami turisty a domorodce v jihovýchodní Asii. Žalována bude i americká vláda (když se něco semele, vždycky za to mohou taky Američané) a americká armáda. Součástí globální ideologie, která zachvátila celý svět po roce 1945, je jednak představa, že za každé příkoří náleží člověku náhrada, a jednak víra, že existuje jakási pomyslná univerzální soudní stolice, k níž se lze dobýt přes soudy v zemích, jejichž právní systém tuto iluzi podporuje, zejména tedy v USA, proti nimž, což je legrační, přitom směřuje většina žalob. Věc má hned dvě hmotné stránky. Žalující snadno uvěří, že se mohou domoci miliard, protože USA jsou nejbohatší země světa. A Američané věří ve všeobecnou prosaditelnost verdiktů svých soudů, která je ovšem dána velkou mocenskou převahou jejich země. Problém je, že soudy pak musí ve většině případů rozhodovat o žalobách vůči USA a jejím institucím. Na tomto nesmyslném kolotoči parazitují lidé jako Fagan, a jak se zdá, nejsou škodní: proslýchá se, že mu zůstala za nehty část odškodnění, které vysoudil na švýcarských bankách pro oběti holocaustu.

Slovenský ministr spravedlnosti navrhl, aby nový trestní zákoník neobsahoval tzv. Slovní trestné činy, pokud nesměřují jk násilnému jednání. Tím by přestala být trestná jednak osvětimská lež, jednak hanobení rasy. Pokud jde o osvětimskou lež, je zbytečné, aby byla trestným činem, je to věc názoru a holocaust byl natolik přesně a věcně zmapován, že jeho popírání nebo bagatelizování je samo o sobě neudržitelné. Hanobení rasy je ovšem aspoň nepřímým návodem k násilnému jednání a trestným činem by tedy mělo zůstat.

Lidové noviny uveřejnily text Henryho Kissingera a George Schultze „Ústupová strategie pro Irák“. V Iráku by bylo třeba vytvořit sekulární stát, v němž obyvatelé budou mít statut občanů (pro začátek to vůbec nemusí být vzorová demokracie). Udělat jej ze dvou zpolitizovaných náboženských skupin (šíitů a sunnitů) a jedné zpolitizované kmenové (Kurdů), jak si to zjevně představují autoři, je nejspíš neproveditelné.

Sobota 29. ledna: Senát odmítl zrušení doživotní a přestupkové imunity poslanců a senátorů a neschválil ani zákon o střetu zájmů. O druhý zákon bude asi ještě spor u Ústavního soudu, PS jej zatím už poslala prezidentovi k podpisu, protože Senát nezareagoval, zjevně kvůli zaneprázdnění v souvislosti s volbami, do předepsaných třiceti dnů (senátoři tvrdí, že v tomto případě nebyli vázáni třicetidenní lhůtou). Bude zajímavé, jak se zachová prezident. Strůjci odmítnutí zákona o střetu zájmů v senátě jsou členové ODS, na druhé straně mají oba zákony mocný populistický ohon. Zrušení doživotní imunity poslanců považuji v dnešních podmínkách postkomunistické ČR za nebezpečné. Střet zájmů v případě prezidentského nebo senátního veta ovšem s přehledem odmává PS (získal tam 113 hlasů), kdežto zrušení imunity je zabité, vyžaduje si ústavní většinu v obou komorách.

Gross zahájil jakási jednání se Stranou zelených, jednal s předsedou Beránkem a někdejší hvězdou OH Bursíkem. Je to zřejmě jakýsi náznak vzdoru vůči KDU-ČSL a její obojetné politice, náznak dosti neúčinný, protože Zelení zatím nejsou v parlamentu a nevypadá to, že by se tam mohli dostat. Richard Dolejš, Grossova pravá ruka, se v té souvislosti dal slyšet, že Zelení jsou perspektivním partnerem ČSSD po volbách, že naopak KDU-ČSL je politická prostitutka a Kalousek vrazil už mnohokrát ČSSD nůž do zad. To je v této chvíli dost nešťastné, protože právě to tvrdil od samého začátku Miloš Zeman.

Rezignoval lidovecký náměstek ministra kultury Josef Kořenek, který měl od loňského listopadu na starosti církevní agendu, odbor umění a knihoven a regionální kulturu. Ministr Dostál na to reagoval slovy: „Neznám důvody jeho rozhodnutí, ale zřejmě ho překvapil rozsah činností a povinností, které náměstek ministra má“. Troufal bych si tvrdit, že pana náměstka překvapilo něco úplně jiného, ale co, to bohužel nemohu napsat, protože jsem se zavázal, že po dobu nemoci pana ministra o něm budu hovořit jen tenkrát, když to bude v dobrém.

Václav Havel kritizoval ve francouzském listě Le Figaro změnu politiky EZ vůči Kubě, s níž nakonec souhlasila i ČR. EU se rozhodla, že diplomatické mise členských zemí už nebudou zvát na recepce disidenty a že obnoví „dialog“ s Castrem. Havel má pravdu; to, že mocné evropské seskupení provádí vůči středoamerické banánové republice politiku appeasementu, je ostudné a pokořující. „Fidéle, drahý vousáči, ty se mně velice líbíš“, napsal jeden mladý český básník v šedesátých letech (a dotáhl to po listopadu zatraceně daleko). Mně se drahý Fidél nelíbil ani trochu, pije mi krev od mých dvaceti let. Jsem zaujatý: nemám toho banditu rád.

Pondělí 31. ledna: Účast v iráckých volbách byla překvapivě vysoká, přesáhla šedesát procent a voliči přišli i v sunnitských oblastech, kde se očekával úplný bojkot. Evropský tábor míru a socialismu utrpěl porážku. Ale nic si z toho nedělá: např. pan Palata už v LN varuje, aby si snad někdo nemyslel, že je ten úspěch možné přičíst k dobru americkým imperialistům. A všichni opakují, že ještě není vyhráno. Bodejť. Vyhráno není nikdy.

Sociální demokracie se na svém víkendovém rokování opět představila taková, jaká je. Na rozšířené programové zasedání Ústředního výkonného výboru přijelo 320 z 500 pozvaných delegátů. Při hlasování chyběla třetina z těch 180, kteří byli hlasovat oprávněni. Exministr David sice neuspěl s návrhem, aby se o návrhu nehlasovalo, protože delegáti jej dostali až na jednání a obsahuje jen jakési nadpisy, jež umožňují nejrůznější výklad (pan David byl hvězdou Zemanova kabinetu kuriozit, ale pokud mluví pravdu, a vypadá to, že ano, tak se mu v tomto případě příliš nedivím), zato však uspěl další zemanovec Martínek, který žádal vrátit materiál k dopracování, aby vznikl srozumitelný text. Pro jeho návrh hlasovalo padesát z přítomných, v tu chvíli většina. Nato organizátoři sehnali lelkující delegáty z kuloárů a hlasování zopakovali, tentokrát byl plán naopak 70 hlasy schválen. Zajímavé není ani tak to, co obsahuje (jsou to vesměs polovičatá opatření), ale technická stránka zasedání: vyplývá z ní, že na budoucím sněmu se může semlít doslova cokoli. Společenství sociálnědemokratických přátel je zcela nevypočitatelný útvar. Bohužel bude v březnu rozhodovat o tom, zda u nás budou v následujícím roce a čtvrt spoluvládnout komunisté.

Gross chce žalovat MfD kvůli aféře s jeho barrandovským bytem. Na tiskové konferenci předložil jakési listiny, které měly doložit jeho příjmy, ale zabránil přítomnému redaktorovi MfD Kmentovi, který případ rozvířil, aby do nich nahlédl, prý je uvidí až u soudu. Přitom Kmenta je do případu velmi podrobně zasvěcen. Nemám pana Kmentu rád, před několika lety sehrál v kampani Pravdy a Lásky proti tzv. bulvarizaci MfD dosti hanebnou roli. Zde je ale třeba říci, že premiérův postup je naprosto skandální: měl by dělat tiskovky jen pro prokádrované a ty, co o něm píšou kriticky, by měla hned ode dveří vyhazovat ochranka.

Liga lidských práv přišla s podnětem, aby Inspekce Ministerstva vnitra napříště podléhala Ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti souhlasí, vnitro se domnívá, že nezávislost Inspekce je už nyní zaručena dohledem státního zástupce. Návrh Ligy je (zejména v našich poměrech) velmi rozumný, ovšem za předpokladu, že i příští vlády budou koaliční a že se obě ministerstva neocitnou v jedněch stranických pazourech.