indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.6.-30.6. 2004

 

Úterý 1. června: Ministr Kostelka oznámil českým vojákům na základně v Iráku, že jejich mise do konce roku skončí. Není jasné, zda celá záležitost byla předjednaná na Bezpečnostní radě státu, která se sešla minulý týden. Řada členů vlády (mj. místopředsedové Gross a Mareš) tvrdí, že vláda o ničem takovém nejednala, Mareš se cítí zaskočen. Ministerstvo zahraničí reaguje na Kostelkovy výroky dosti nevlídně. Ministrova iniciativa může být svérázným pokusem o šetření penězi přidělenými obraně ze státního rozpočtu. Na dotaz Petra Nečase, zda Kostelka rozhodnutí koordinoval se spojenci, ministr odvětil, že to „probírali s velitelem brigády“. Svatá prostoto, ještě že to neprobírali s jeho důstojnickým sluhou. Pokud české jednotky opravdu odejdou (potěšilo by to Miroslava Kalouska, Miroslava Grebeníčka a Radko Martínka), dali bychom velmi názorný doklad o naší totální politické nespolehlivosti ve chvílích relativní nepohody. Američané a Britové by poznali, zač stojí české spojenectví.

Lidovci bojují proti legalizaci prostituce: prý by se naše země pak stala nevěstincem Evropy a vedlo by to k rozšíření obchodu s lidmi. Představy českých klerikálů (ale např. i severských socialistů) o prostituci vzbuzují dojem, že tito lidé se v minulosti příliš oddávali četbě brakových sentimentálních novel o padlých dívkách: např. ve Švédsku je prostituce trestná, ale stíhány nejsou provozovatelky, nýbrž pasáci a zákazníci. Proboha, proč? Devadesát devět procent prostitutek dělá svou profesi zcela dobrovolně. Stát by prostituci neměl podporovat, ale jen tolerovat a mít ji pod kontrolou. Prostituce byla u nás formálně zakázána po celou dobu ruského panství. Morálku společnosti to neposílilo, spíš poškodilo. Režimy jako ten bolševický hysterickou prudérií pokrytecky maskují svou krvelačnost.

Václav Klaus se obul do výroků bavorského premiéra Stoibera na Sudetoněmeckých dnech. Stoiber řekl, že nyní, po vstupu ČR do EU, je třeba otevřít otázku Benešových dekretů. Klaus prohlásil jeho výroky za drzé (na drzost je náš prezident odborník, má jí sám tolik, že by mohl rozdávat), odmítl Špidlovo tvrzení, že by otázka Benešových dekretů byla definitivně uzavřena, a dal najevo, že se musíme připravit na nejhorší: to, že se záležitost opět otevře, je realita Evropské unie, na níž on sám v minulosti upozorňoval. Ke Klausovým výrokům se ještě vrátíme, zde je tolik, že barvitě maluje nebezpečí a zároveň dává najevo, že on je ten, který mu umí čelit. Tím si sice posiluje popularitu, ale zároveň vytváří ve společnosti hysterickou atmosféru, v níž bude obtížné o vyhnání a dekretech věcně a kriticky hovořit. To je dost významná součást plíživého a sametového návratu před rok 1989, který se u nás zřejmě nezadržitelně rozjel. Nu což: na podobné poměry jsme zvyklí a nějak si s nimi poradíme.

Ve Sněmovně probíhá zápas mezi ministrem Šimonovským a poslanci o navrhovaném bodovém systému a postihu neukázněných řidičů. Šimonovského návrh má své racionální jádro (nekázeň na českých silnicích je úděsná a je jí třeba čelit), ale zároveň se podobá populistickým iniciativám českých klerikálů v oblasti umělého přerušení těhotenství a v trestním právu. Například: ministr Šimonovský má nepochybně pravdu, když se brání tomu, aby řidičům bylo u nás tolerováno určité množství vypitého alkoholu, tak jako je tomu v některých západoevropských zemí. V zemi, kde po mnoho let platila při řízení absolutní prohibice, by to mělo za následek, že by se spousta řidičů úplně přestala kontrolovat. Avšak chtít, aby sebenepatrnější množství vypitého alkoholu znamenalo trestný čin, je nehorázně přehnané. Doufám, že to Sněmovna odmítne.

Středa 2. června: Ministr Kostelka šlápl zjevně svým výrokem o stažení českých vojáků z Iráku do parádního lejna. Zastali se ho Gross se Špidlou (neřekl prý nic,co by nebylo předem známo, mandát českých vojáků letos končí, svůj názor konzultoval na bezpečnostní radě státu). Ministerstvo zahraničí a ministr Svoboda jsou zjevně nespokojeni (a právem). Kostelku, jak to vypadá, motivovala vyhlídka, že by Česká republika mohla získat velení vojenské mise na Balkáně. To je dosti nebezpečné lákadlo. Jednak odejít z Iráku, byť i naše účast je symbolická na druhou, má v této situaci nevyhnutelně přídech jakési proradnosti. A jednak, balkánská mise, ač se dnes proti té irácké jeví jako idyla, je velmi problematická, Západ nenašel recept na vyrovnání a usmíření mezi národy bývalé Jugoslávie a nedostatek koncepce nahrazuje masívní vojenskou účastí. Tato politika se jednou nevyhnutelně zhroutí, a pokud tam budeme velet, budeme to především my, komu spadne na hlavu.

V US-DEU se pomalu zvedá vlna návratů do ODS. Konverzi oznámili renomovaní politici Robert Kolář a Michael Hvížďala, něco podobného se prý rozjíždí i na regionální úrovni. Vzpoura proti Klausovi z roku 1997 nyní končí podobným způsobem jako povstání českých stavů proti Habsburkům. ODS si může vybírat, koho vezme na milost a koho ne. Rozdíl je jen v tom, že hlavy pánů Rumla, Kühnla, Pilipa a dalších neozdobí staroměstskou Mosteckou věž. Přece jen jsme se za posledních čtyři sta let trochu civilizovali.

Mladá fronta Dnes přinese rozhovory s lídry významných uskupení kandidujících do Evropského parlamentu, ovšem s výjimkou komunistů (zřejmě vliv petice S komunisty se nemluví). Proč? Povinnost novin je čtenáře informovat, a to i o komunistech, a nikoli ho vychovávat tím, že mu něco programově zamlčíme. Pokud čtenáři nebudou o komunistech plně informováni, nebudou vědět, do jaké míry jsou nebezpeční.

Stoiberovi kolegové z bavorské CSU prý při svých návštěvách v České republice o dekretech mlčí a jsou vstřícní, píšou Lidové noviny. Nepochybně je to tím, že se bojí našeho čackého lidu a jeho politických reprezentantů. Rozdávají medové úsměvy a teprve doma za bukem si žlučovitě uleví. Nebo je to spíše tím, že dlouhou zkušeností nabyli dojmu, že mluvit s českými politiky o vyhnání Němců a o dekretech je věc veskrze zbytečná a totální ztráta času? Klaus se rozzuřil kvůli tomu, že Stoiber prý srovnával odsun Němců a hrůzy druhé světové války. Stoiber popírá, že by obojí srovnával. Odsun Němců samozřejmě nelze klást na roveň třeba holocaustu a pokud vím, nikdo politicky relevantní to taky nedělá. Ale byla to brutální tečka za brutální válkou, tyto brutality nebyly odpovědí na brutality války, nýbrž jejich pokračováním. A hlavně, tyto brutality jsou naše věc, protože za ně odpovídáme. Za brutality druhé světové války ne.

Čech, který ve Švédsku zjevně z neopětované lásky zavraždil rovněž českou studentku, dostal od švédského soudu doživotí. U nás by vyvázl s nějakými deseti – dvanácti lety a po polovině trestu by byl za dobré chování propuštěn. Ve Švédsku, stejně jako v SRN, si víc cení lidského života. Za jeho úmyslné zmaření se tam tvrdě platí.

Čtvrtek 3. června: Vrchní soud dospěl k závěru, že Vladimír Železný nemá nárok na 60% podíl v CET21. Celý případ se vrací opět k Městskému soudu v Praze, který někdy v prosinci rozhodl v Železného prospěch. Kdyby nabylo právní moci jeho někdejší rozhodnutí, způsobilo by novým vlastníkům Novy velké potíže. Ještěže si člověk může být stoprocentně jistý, že naše soudy jsou absolutně neovlivnitelné a úplně nezávislé na vládě a ministrech! Jinak by mohl nabýt přesvědčení, že soudní tahanice je (mimo jiné) jakési varování pro Novu a její majitele: buďte hodní, nebo…

Poslanec Robert Kopecký, starosta Podsedic, kde padla historická facka, již vyťal přítel Wagner příteli Grulichovi, bojovník proti sudetoněmeckému revanšismu a proti oportunismu v řadách ČSSD, si nyní své ideové pozice upevní studiem na soukromé vysoké škole J. A. Komenského (měla by se jmenovat dr. E. Beneše, to by se mu tam jistě líbilo ještě víc). Přejeme panu poslanci, aby studium na vysoké škole přispělo k podstatnému zvýšení jeho IQ. Pan poslanec Kopecký patří k těm specifickým jevům naší politické scény, které kdysi vyvolal v život Miloš Zeman (a kterým dopomohla do sedla svou indolentní politikou Klausova ODS). V ČSSD je jich celá řada, a jediné pozitivum, které člověk může očekávat od příštích voleb, bude to, že se jejich vliv na praktickou politiku podstatně zeslabí a bude nadále odpovídat jejich skutečné politické podpoře ve veřejnosti. Nemyslím si, že by se nedostali do parlamentu – to hrozí spíš Špidlovým stoupencům. Ale dostanou se tam jako poslanci marginální strany, slabého souputníka KSČM.

Prezidenta Bushe prý čekají při jeho návštěvě v Itálii bouřlivé demonstrace (demonstrovat bude pochopitelně socialistická a komunistická či kryptokomunistická levice). Zvlášť horlivě proti mučení iráckých zajatců protestují italští „bojovníci proti fašismu“. Nerad bych se mýlil, ale řekl bych, že tito bojovníci, kteří se rekrutovali převážně z komunistických řad, taky neměli zbytečné skrupule – ostatně, kdo nechal kromě italského diktátora (který byl ovšem válečný zločinec a provinil se vůči vlastní zemi) zastřelit a pak vystavit ve výkladu řeznického krámu i jeho životní partnerku?

Slovenská obec Poniky se rozhoupala k nebývalému historickému gestu: na oslavu 720. výročí svého založení pozvala také tureckou velvyslankyni, a to jako smířlivé gesto: Poniky byly totiž v roce 1684 vypleněny tureckým vojskem. Analogicky lze usuzovat, že v roce 2265 nebudou mít čeští potentáti žádné potíže se smířlivými gesty vůči Němcům, a to i těm sudetským. V čele tohoto úsilí bude nepochybně stát Petr Pithart, a to přes svůj relativně vysoký věk (bude mu plných 324 let a bude moci jednat zcela svobodně, protože smířlivými gesty už nebude ohrožena jeho funkce předsedy Senátu).

Ministr Dostál se před soudem zastal svého stranického kolegy Kavana: tvrdil, že ČT, kterou Kavan žaloval, exministra nepravdivou zprávou o tom, že neproclil zahraniční auto, poškodila natolik, že se politicky stáhl do pozadí. Pan ministr Kavan však už mnohokrát přesvědčivě dokázal české veřejnosti, že není žádný stydlín, a pokud jde o poškozování jeho jména, je sám skutečným přeborníkem: od kauzy Český dům a zaměstnávání pana Srby přes zahraničně politické iniciativy, jako byla ta česko-řecká, až po řízení auta v rozdováděném stavu. Zdá se tedy, že pan ministr kultury a informací poněkud přehání. A že se opět pokouší nevtíravě upozornit ČT, kdo je na české mediální scéně pánem. Což na ČT nepochybně platí.

Pátek 4. června: Městský soud v Brně dospěl (už po druhé) k závěru, že tři někdejší studenti brněnské techniky, podepsaní pod prohlášením, které mj. označilo jednoho jejich učitele, politicky angažovaného v předlistopadovém režimu, za arogantního kariéristu, se musí dotyčnému omluvit. Proces se vleče už čtrnáct let a zrcadlí způsob nevyrovnání se s minulostí, jaký u nás zavládl po listopadu 1989. Drzost lidí, kteří se nestyděli zastávat za totáče různé partajní funkce, rok od roku roste, a stejně i alibismus těch, co kdysi do komunistické strany vstoupili. Většinou se považují očištěni tím, že tam vlezli nikoli z přesvědčení, ale kvůli kariéře (vyjádřili se tak jeden bývalý ministr a jedna současná senátorka). Pokud české soudy ty tři lidi odsoudí, dostane je do stejné situace, v jaké byli na počátku sedmdesátých let ti, které režim nutil udělat pokání. Podobnému požadavku je v současné době prakticky nemožné vyhovět.

Kulturní výbor Poslanecké sněmovny se postavil proti návrhu, aby Radu České televize navrhoval z třetiny Senát, z třetiny PS a z třetiny prezident s kontrasignací premiéra. Na návrhu trvá prý pouze poslankyně Fischerová. Je nepochybně době míněný, ale vůbec neřeší otázku zpolitizovanosti Rady: bude jen zaručeno, že tam (možná) budou zastoupena vyrovnanou formou různá politická uskupení, která se pak budou přetlačovat a zřizovat si ve vysílání pašalíky. Za předpokladu (docela pravděpodobného), že do roku 2006 získá PS i v Senátu většinu ODS, sestaví vládu a Klaus zůstane na Hradě, ovšem ani to nebude fungovat).

V Třebíči mají soukromou Vysokou školu. Dva semestry na ní stojí 67 tisíc korun, studuje na ní deset studentů, letos se přihlásili čtyři, ale k přijímačkám dorazili už jen dva. Školu dotuje (mj.) město a podporuje kraj Vysočina. Jistěže je to soukromá záležitost provozovatelů. Ale smysl tohoto podivného rozmaru mi uniká.

Kancléř Schröder dostal pozvání na oslavy invaze spojeneckých vojsk v Normandii a jásá. Považuje to za „definitivní tečku za poválečným obdobím“. „Německo je dnes uznávaným a zodpovědným partnerem, který se se svou minulostí vyrovnal.“ Radost spolkového kancléře je zjevně předčasná. V Česku má veřejnost i relevantní politici docela jiný názor: Německo bylo, je a zůstane „poražené“.

Kandidát číslo tři KDU-ČSL a český velvyslanec ve Vatikánu Jajtner zahájil tažení za preference, které by mu umožnily probít se před lídra lidovecké kandidátky senátorku Roithovou. Nechal prý vytisknout desetitisíce letáčků a těm, kteří uvedou jména sedmi lidí, co ho preferencemi obdařili, slibuje losování o zahraniční zájezd za deset tisíc Kč. Předsedovi strany Kalouskovi to připadá normální. Druhý návrh je nedomyšlený formálně (jak se dá ověřit, že uchazeč o slosování nekecá? A pokud nekecá, porušuje princip tajné volby), a kromě toho je věcně neslýchaný, obludně nestydatý a navíc ještě směšný. Z voleb se stává plesová tombola.

Strana Zelených chce před volbami vystoupit s prohlášením proti zneužívání minulosti. Jde o nacionalismus, komunismus i antikomunismus. Údajně se má jednat o kritiku „politiky vzájemně se posilujících nacionalismů“, ale vzhledem k tomu, že je ve věci zainteresován Jakub Patočka a ředitel Českého centra v Mnichové Šícha, dá se očekávat, že si Zelení budou chtít zvednou preference denuncováním domácích zrádců, kteří v žoldu Sudetoněmeckého Landsmanšaftu prodávají české národní zájmy.

Mladá fronta Dnes se už několik dní zabývá špehováním řidiče ministra Grosse. Pečlivě registruje každý jeho dopravní přestupek a s velkou slávou ho sděluje čtenářům. Na ty to nepochybně působí, protože je to na první pohled frapantní porušení občanské rovnosti: zpupní páni si jezdí, jak chtějí, a pracující lid musí dodržovat dopravní předpisy, jinak bude tvrdě potrestán. Je to dětinské, líbivé a laciné. Navíc to není pravda, pracující lid nedodržuje dopravní předpisy o nic víc než řidič pana ministra. Cituji jediný rozumný ohlas z webové diskuse na iDNES: „Když jedu do Prahy, musím přiznat, že někde nelze jet předpisových padesát, protože bych si připadal jako osamělý exot a dříve nebo později by mne někdo sejmul.“ To je slabě řečeno: v situaci, kdy nikdo dopravní předpisy nedodržuje (týká se to hlavně nejvyšší povolené rychlosti), si člověk nemůže vzpomenout, že je sám dodržovat bude. Je to i technicky neproveditelné. A navíc: vsadím se, že každý řidič, co jezdí po Praze, by byl schopen denně nahlásit minimálně deset aut, které jezdí přinejmenším stejně jako to ministrovo (MfD by to mohla zorganizovat po vzoru pana Jajtnera, ti, co nahlásí, budou slosováni a výherce obdrží zahraniční zájezd). Ministr je, jak vidno, pod veřejnou kontrolou. Tisíce mladých smradů v luxusních autech ne.

Sobota 5. června: Aféra s neukázněnou jízdou ministra Grosse, přesněji řečeno jeho řidiče, začíná zastiňovat volby do Evropského parlamentu. Sebeobhajoba ministerstva, mírně řečeno, není právě nejpřesvědčivější. Řidičův nadřízený tvrdí, že „porušení pravidel bezpečnosti silničního provozu policejním řidičem není přestupkem, pokud se to stane v zájmu plnění služebních povinností. Tím přeprava chráněné osoby na bezpečné místo je.“ Řidič prý zvýšil rychlost a snažil se ujet poté, co zjistil, že je sledován. To velmi připomíná vykrucování, navíc kdo rozhodne, zda se porušení pravidel stalo v zájmu služebních povinností a zda bylo přiměřené situaci? Nebo to snad znamená, že se policejní řidiči smějí, když je to v zájmu plnění služebních povinností, před jízdou např. i zbumbrlíkovat? (Navozuje se situace poněkud podobnou té po vydání slavného amnestijního zákona č. 115/1946 Sb., podle něhož jednání, které by jinak bylo trestné, nelze za trestné považovat, pokud se stalo v zájmu spravedlivé odplaty za německé zločiny za války.) Navíc Gross namítá, že v inkriminovaném případě nevezl šofér jeho, ale jeho manželku, která má rovněž nárok na ochranu, on sám hrál na jiném místě kopanou. Bylo to ve čtvrtek ráno. Ministrova manželka má ze zákona nárok na ochranu a je to tak nepochybně správně, nevím jen, proč má ministr v pracovní den hrát někde kopanou, je to snad součástí jeho pracovní náplně? Přesto si pořád myslím, že by bylo sice méně efektní, ale možná užitečnější, kdyby noviny věnovaly kromě ministra Grosse pozornost i těm tisícům syčáků, kteří jezdí zcela beztrestně a úplně bezdůvodně přinejmenším stejně bezohledným způsobem (že ministr má občas nezanedbatelné důvody spěchat, se dá pochopit). V současné době se připravuje jakýsi ilegální závod v rychlé jízdě, který proběhne z Prahy do jižních Čech, a zpět spočívá v okázalém a cynickém nedodržování dopravních předpisů všeobecně a ohrozí spousty normálních lidí. Ministr Gross se ho nepochybně nezúčastní. Policie je proti akcím tohoto druhu údajně skoro bezmocná. I tato zpráva je zastíněna sledováním ministra a jeho šoféra.

Čelní kandidáti ČSSD v eurovolbách Rouček a Falbr vytáhli do předvolebního boje s průraznou nacionalistickou municí. Vytýkají ODS, že nehájí dostatečně národní zájmy, protože neodpověděla náležitě sudetským Němcům a bavorskému premiérovi Stoiberovi na jejich kritiku české oficiální politiky, pokud jde o vyhnání sudetských Němců a Benešovy dekrety. Falbr považuje za adekvátní reakci prohlášení, že revize výsledků druhé světové války je možná jen za cenu nové války. Měl by upřesnit, jak si tu novou válku představuje. Roučkovi nestačí, že tribut českému nacionalismu odvedlo svým prohlášením jen grémium ODS, měl se prý vyjádřit „konkrétně“ Topolánek a Zahradil. Nad tímto argumentem zůstává rozum stát. U pana Roučka tento laciný předvolební populismus nepřekvapí, nevyniká intelektuálně ani politicky. O senátoru Falbrovi jsem měl lepší mínění. K tématu se ještě vrátíme.

V rozhovoru s premiérem Špidlou, který pořídil pro Právo Alexandr Kramer, Špidla kupodivu párkrát zabodoval. Na otázku, proč ČSSD nepřitvrdí rétoriku proti ČSSD (Falbr s Roučkem to ovšem už udělali), odpověděl: „Naším hlavním úkolem není zabývat se Vlastimilem Tlustým nebo Martinem Římanem, ale spravovat zemi“. A když se ho Kramer zeptal, zda se neobává, že v přímé volbě by se prezidentem mohl také stát někdo jako Gott, Dominik Hašek nebo v Kalifornii Arnold Schwarzenegger, docela věcně ho utřel: „Když už jsme u toho Schwarzeneggera, co vlastně víte o jeho osobnostních a politických schopnostech…“ (Kramer odpověděl: „Právě že nic“, a Špidla pokračoval) „Pak o něm nemůžete mluvit s despektem. Já ho taky osobně neznám, neznám jeho politický program, ale vím, že člověk, který chce uspět v amerických volbách, nevystačí pouze s tím, že je populární osobnost – nějaký program musí nabídnout. Kalifornie měla problémy a já nevím, podle čeho se její voliči rozhodovali. Možná, že se rozhodovali racionálně.“

Josef Chuchma se v MfD jistě právem pozastavuje nad ataky na prof. Bodnera, které se u nás objevily v diskusích na internetu. Označuje je za projev „zloby, blbosti a malosti“ a píše: „Neběží přitom o názory nějaké asociální spodiny, nýbrž ve valné části tohle zlo do klávesnic buší spořádaní, počítač obsluhující, na komunikační síť připojení občané“. To je myslím omyl. I mně bylo mi taky dlouho divné, jak je možné, že tento technicky náročný prostředek ovládli lidé, kteří se předtím realizovali jen na zdech pražských záchodků. Pochopil jsem to letos v lednu, když jsem sledoval, jak pracuje s PC má dvaapůlletá vnučka: ta v tu dobu nejenže pochopitelně neuměla číst ani psát, ale ještě ani pořádně mluvit a občas se počůrávala. Zato pro ni nebyl nejmenší problém zapnout počítač, najít si svou aplikaci, vybrat si hru (např. pexeso) a úspěšně ji provozovat. K zvládnutí základních technických záležitostí stačí duševní úroveň dvouapůlletého děcka. A pokud jde o uživatele, o nichž mluví pan Chuchma, jsou vyspělejší zjevně jen o to, že možná udrží moč, a o patřičnou dávku sprostoty a darebáctví.

Pondělí 7. června: Dnešním novinám dominují dvě události: úmrtí Ronalda Reagana a oslavy kulatého výročí invaze západních Spojenců v Normandii.

Pokud jde o Reagana: možná, že to nebyl intelektuálně nejpronikavější a politicky nejschopnější americký president. Těžko mu ale upřít, že dokázal být člověkem na svém místě, a je otázka, co víc si politik může přát. Ze začátku to vypadalo, že si ho Rusové svou nebetyčnou drzostí sami vyprosili. Po dlouhém období krizí, které započalo tou vleklou vietnamskou a skončilo obsazením ambasády USA v Teheránu, kdy se zdálo, že USA jsou na kolenou, stejně jako dnes odepsány svými vyčůranými spojenci a vnitřně rozpolcené, dokázal, že demokracie je pořád ještě slučitelná se silou a rozhodností. Významný signál byl například energický způsob, jímž potlačil stávku letových dispečerů. Během času se ukázalo, že „SSSR“ je papírový tygr a soupeřit s Amerikou může jen hubou a drobnými špinavými podrazy. Další velkou zkouškou pro Reagana bylo, když musel reagovat na změněnou situaci v Moskvě po nástupu Michaila Gorbačova. Reagan pochopil, že to Gorbačov s reformou SSSR a mezinárodních vztahů myslí vážně, a v rámci možností mu vyšel vstříc. (Protože komunistické impérium bylo nereformovatelné, skončil Gorbačovův pokus o jeho reformu zhroucením. Reaganovi vděčíme za to, že se bolševické panství zhroutilo, Gorbačovovi za podíl na tom, že se tak stalo relativně pokojnou cestou.) Ronald Reagan si zaslouží naši úctu.

Pokud jde o invazi v Normandii, nebyla to akce, která by rozhodla druhou světovou válku. Jen uspíšila její konec a zachránila západní půlku Evropy před Stalinem. V polovině roku 1944 bylo Německo na kolenou a kdyby tam byl jen o trochu normálnější režim, bylo by kapitulovalo. Šlo jen o to, co všechno si Rusové vezmou za svůj podíl (přiznejme si to, lví) na německé porážce. Tím nechci nijak bagatelizovat hrdinství vojáků, kteří se tehdy vylodili na francouzském pobřeží. Československo spadlo do Stalinovy kořisti. Nesvádějme to na jiné, sami jsme si o to tehdy řekli. Rakušané to neudělali a nakonec si zachránili svobodu.

Oslavy v Normandii se konaly ve znamení nového francouzsko-německého spojenectví. Prezident Chirac prohlásil: „Tito nepoučitelní nepřátelé z minulosti dnes již několik desetiletí budují společně svou přítomnost.“ Výrok je pozoruhodný, protože nepřímo přiznává francouzskou spoluzodpovědnost na eskalaci německo-francouzského konfliktu. Vstřícnost francouzského prezidenta je hezká, její smysl – upevnění protiamerického bloku v Evropě – hrozivý. Chirac dělal vstřícná gesta i vůči prezidentu Bushovi, ale vůbec bych se nedivil, kdyby se zrovna teď domníval, že ho má na lopatě. Dej Bůh, aby se mýlil.

Lídr Unie liberálních demokratů senátorka Rögnerová přiznává, že její uskupení udělalo chybu, když se deklarovalo jako nová politická síla, kterou si voliči jen těžko dokáží spojit např. s Unií svobody. To je sice zjevné, ale přiznávat chybu v tuto chvíli už Unii nepomůže, naopak, vypadá to jako projev kapitulantství. Rögnerová si stěžuje, že se Kasl se Zieleniecem nechtěli s Unií dohodnout na společné kandidátce. Není vyloučeno, že se to oběma uskupením stane osudným. Dědictví Pravdy a Lásky a nepolitické politiky způsobuje, že dobrých deset, možná patnáct procent voličských hlasů u nás propadá: ti, kteří nechtějí volit nacionalisty (ODS), kryptokomunisty (ČSSD) ani klerikály (KDU-ČSL), jsou odkázáni na změť jurodivých pidistran, které umějí tak nanejvýš podřezávat si pod sebou větev.

Právo se pohoršuje, že Zieleniecovu kandidátku sponzorují bohatí přátelé exprimátora Kasla. Konala se prý slavnostní večeře v hotelu Savoy, kde se sponzoři se Zieleniecem sešli. Právo to přirovnává k někdejším Klausovým večeřím, na něž se vybíralo horentní vstupné, vlastně sponzorské dary. Srovnání ovšem kulhá. Klaus byl tehdy českým premiérem a otcem hospodářského zázraku (že jde o zázrak potěmkinský se ještě všeobecně nevědělo). Tento způsob vybírání sponzorských darů nápadně připomínal vybírání církevních odpustků, kvůli němuž vypukly husitské války. Zieleniec je nepříliš významný senátor bez vazby na nějaké vlivné politické uskupení.

Michal Klíma se (rovněž v Právu) zmiňuje o průzkumu Gallup Europe, podle něhož v ČR přijde k volbám jen 20% voličů. Tento odhad mi připadá příliš skeptický. V Češích je pořád jakýsi zbytek spořádanosti, kterou se kdysi naučili od Němců. Senát považuje za smysluplný 18% lidí, ale k senátním volbám (aspoň v prvním kole) jich chodí vždy o dost více. Můj odhad je 30 – 35%.

Václav Klaus využil své účasti na oslavách v Normandii k masírování české národní hrdosti. Máme prý být na co pyšní (pyšnění se je zjevně smysl národního života). Nesouhlasí také s kancléřem Schrödrem, že by bylo možné udělat tečku za poválečnou historií: „My bychom rádi dělali za řadou věcí tečky a tlusté čáry, ale ono to tak bohužel nikdy nebývá. Já jedu za pár dní do Lidic. V sobotu jsem si připravoval projev, a tak si znovu člověk uvědomuje, jak je to věc, která vždy zůstává součástí pro nás známé historie.“ Klausovi se velmi hodí vydírat Německo a věří, že to bude možné furt pryč. Velmi si přeji, aby tento drzý kalkul nevyšel.

Petr Bakalář, autor teorie, že Romové mají menší IQ a taky menší mozek než neromské obyvatelstvo ČR, obhajuje v Lidových novinách své směšné a nestydaté názory. Postavení Romů v demokratické společnosti nemůže odviset od toho, jaké se jim naměří IQ nebo jak se komu z nich zváží mozek. To, co tvrdí pan Bakalář, je frapantní popření rovnosti lidí před Bohem. Lidé jsou si před Bohem rovni bez ohledu na IQ a bez ohledu na váhu mozku. Jsou si rovni, protože to Bůh chce. Ve středověku by pana Bakaláře za jeho názory upálili. Dnes jsme opustili tyto brutální metody, ale možná, že by nebylo od věci ho zavřít. To, co tvrdí, je horší než třeba osvětimská lež. Nejde jen o popírání něčeho, co se stalo, ale o snižování bližních na úroveň zvířat. Důsledky si každý domyslí. Uznávám ovšem, že v této věci je kompetentní nezávislý soud.

Úterý 8. června: Václav Klaus navrhl do Ústavního soudu někdejší poslankyni KDU-ČSL (a poté soudkyni ÚS) dr. Ivanu Janů. Je to od prezidenta velmi obratný tah, bude demonstrovat vstřícnost Senátu (ten si kandidátku, kterou podporují lidovci, netroufne odmítnout, a senátoři, co Klause kritizují, budou mít o něco slabší pozici), šplhne si u nového vedení KDU a zároveň nijak zásadně neohrozí svůj záměr dostat ÚS pod kontrolu nebo aspoň získat v něm zprostředkovaně významný vliv.

Senátorka Roithová odhaduje své šance být zvolena do EP jako 50%. To je odhad zcela střízlivý, protože preference budou ve volbách hrát významnou roli a voliči většinou nedávají preference lídrům kandidátky, nýbrž těm ostatním. Tak se otvírá cesta pro nestydatý lobbing: pan Jajtner pořádá volební tombolu, jakési „Hnutí pro život“ (všimněte si toho vlezlého jména: jde jim ovšem o zákaz potratů a registrovaného partnerství) zase prosazuje poslance Karase a Holáně. Svým vkladem přispěl i exprezident Havel, který vystoupil s veřejnou podporou senátora Kroupy. Ten se nechal napsat na poslední místo lidovecké kandidátky, odkud chce překvapivě vystartovat, tenhle lobbing měl nepochybně předem domluvený. Připadá mi to všechno vůči senátorce Roithové nesmírně lidsky sprosté.

Podle Práva nejsou projevy úcty k zesnulému prezidentovi Reaganovi v USA vůbec jednoznačné, kritizuje ho například tak početná a politicky významná skupina, jakou jsou homosexuálové. Také Rusové nejsou nadšeni, Putin se formálně nevyjádřil (považuje zánik SSSR za „národní tragédii obrovského rozsahu“, tím se nijak neliší od mnohých pohrobků čechoslovakismu u nás i na Slovensku, kteří stejným způsobem, jako on ruské veleimpérium, oplakávají naše miniimpérium), Rusové prý mají Reaganovi za zlé jeho označení SSSR za „říši zla“. Zde je třeba říci, že jsem to v době, kdy to Reagan vyřknul, považoval za poněkud přepísknuté a považuji to za poněkud přepísknuté i dnes: SSSR nebylo nic démonického, pouze zaostalá orientální tyranie, modernizovaná pomocí nesmyslné (a navíc deformované) marxistické ideologie (pod tímto povrchem si lepší část ruské společnosti uchovávala reminiscence na své křesťanské kořeny a na své vazby na Evropu, což se projevilo s překvapivou silou v době gorbačovské „perestrojky“). Nicméně nelze odhlédnout od toho, že kremelští mocipáni si toto drsné zhodnocení sami vykoledovali.

V temelínské elektrárně došlo k jakési nehodě, která znepokojila odpůrce atomové energie v Rakousku i v Německu. Nechci tu věc hodnotit (problémům atomové energie nerozumím), jen mne zaujalo, že se opět přihlásily ke slovu „Jihočeské matky“. To vlezlé jméno! Matky si ovšem zaslouží respekt už tím, jak se deklarují. Kdyby si říkaly „Jihočeské ježibaby“, bylo by to možná stejně přesné, jen méně vyčůrané a samozřejmě, tolik by to netáhlo.

V sérii reaganovských nekrologů zabodoval mozek č. 1 ODS Miloslav Bednář: prohlásil totiž Reagana přímo za Prezidenta Osvoboditele. Je to věcně přehnané: Rusko si nabralo v roce 1945 na hrb takové územní zisky, že střízlivě uvažujícímu člověku by bylo mělo být předem jasné, že to nemůže natrvalo unést. Otázkou bylo od počátku jen to, kdy se sesype. Reagan ve své době proces sesypání významně uspíšil. Nic víc a nic méně. Čeští pohrobci národních socialistů ovšem potřebují Osvoboditele (normální člověk se osvobodí sám), a musí to být Prezident.

Francie požaduje, aby nová irácká vláda mohla vetovat všechny americké vojenské operace. To by Američany a celou spojeneckou misi samozřejmě během několika týdnů vojensky i politicky zničilo.

A nakonec kuriozita: vlak duchů. Projel dvě hodiny o půlnoci několikakilometrovou trať na severní Moravě. Bez strojvedoucího, bez pasažérů, bez světel. Ve Frýdlantě nad Ostravicí se ho podařilo vykolejit, nepochybně za použití zaříkávání a svěcené vody. Ke zprávě se ještě vrátíme, pokud nám to čas dovolí.

Středa 9. června: Ceny vzrostly v květnu meziměsíčně o pouhých 0,4%. Je zjevné, že vstup do EU neznamená katastrofu, kterou věštili různí populisté. Otázka je jen, máme-li se z toho radovat: není to jen další etapa tzv. utahování opasků, jak se u nás jinotajně nazývá vyjídání budoucnosti.

Rada bezpečnosti OSN překvapivě hladce schválila americko- britský návrh rezoluce k Iráku, a to přesto, že nedává irácké vládě právo veta, pokud jde o vojenské operace Spojenců. Zdá se, že mocnosti jako Rusko a Čína si se situací nevědí rady a rádi to nechají na Američanech. Díky tomu ztrácejí francouzské a německé mindráky na síle. Američanům zjevně pomohl souhlas nově nominovaného iráckého premiéra (nominace proběhla za účasti a souhlasu OSN). OSN není sice k ničemu dobrá, ale zdá se, že už nemá ani sílu škodit.

Rada Evropy kritizuje ČR za postoj k romské menšině. Policie prý zachází s Romy špatně a soudy v nich vidí spíš potenciální zločince než oběti. Oběti čeho? Nejspíš sociální nespravedlnosti, kterou s sebou nese zahnívající kapitalismus. Zpráva byla moc i na vládního zmocněnce pro lidská práva Jařaba. Romové jsou prý odsouváni do ghett, kde žijí na předměstí v podmínkách vymykajících se běžným normám. Problém je, že je velmi těžké přimět velkou část Romů k dodržování běžných norem. Je to práce na léta a hraběcí rady institucí jako je rada Evropy jsou nám při ní užitečné jako mrtvému zimník.

Další osočený očištěn! Totiž děkan Filosofické fakulty Masarykovy university Pavlík. Osočen byl ze spolupráce s StB, což oba jeho řídící důstojníci s přehledem vyvrátili. Jeho spolupráce spočívala, jak se ukázalo, v neustálém odmítání spolupráce. Soud to uznal. To zvyšuje naše podezření, že těch několik desítek tisíc, co jsou v Seznamech uvedeni, jsou úplně nevinní, zatímco zbývajících deset milionů by mělo prokázat svou nevinu. Vzhledem k tomu, že nemají žádné řídící důstojníky, kteří by je podpořili, vypadá to s nimi (tj. s námi) bledě.

Činovníci Balbínovy poetické strany ozbrojeni šesti šroubováky vyrazili k pomníku svatého Václava, aby ho zbavili řetězů. Městská policie zasáhla a šroubováky jim zabavila. Celá akce je roztomilá a zábavná, obávám se jen, že pánové Hutka a Hrdina význam řetězů poněkud přeceňují. Bolševik je tam nepochybně dal proto, aby „byl pořádek“ a plebs sochu neokupoval při pouličních nepokojích, ale s pádem bolševismu se staly zcela neúčinnými: viz případ ožralého blba, který při oslavě jednoho českého vítězství na hokejovém šampionátu bez problému vylezl na knížecí kopí. Zpátky už nemohl a museli ho sundávat hasiči, leč to už není problém řetězů.

Ze všech velikánů světové politiky podle CVVM věří Čechové nejvíc Prezidentu-Budovateli (kapitalismu s lidskou tváří) Václavu Klausovi (71% pro, jen 23% proti). Pak následují představitelé druhořadých mocností, přičemž je zajímavé, že imperialista Bush se setkává s všeobecným opovržením (28% pro, a celých 60%, vůbec nejvíc, proti), kdežto jeho nohsled Blair je na tom po našem velikánovi nejlíp (45% pro, 36% proti). To se nedá vysvětlit jinak než průnikem mindráků do střízlivého uvažování: pozor na ty, co jsou o moc větší než my.

V denním shonu zůstala stranou zdařilá akce mezinárodních sil v Iráku, během níž se podařilo osvobodit tři italské a jednoho polského rukojmího a zatknout jejich únosce (kteří ovšem před časem už stačili jednoho Itala zavraždit). V zahraniční rubrice MfD píšou, že šlo „o jednu z mála operací, která stoprocentně vyšla“. Co se v dobách před rokem 1989 naučíš, v dobách po roce 1989 jako když najdeš.

MfD zjevně považuje za zcela zásadní věc rozhodnutí nezveřejnit před volbami rozhovor s představitelem druhé nejsilnější strany, KSČM. Nezbývá mi než znovu zdůraznit, že toto rozhodnutí považuji ze zcela zásadních důvodů za chybné. Za prvé: první povinností novin není šířit pravdu a lásku, ale informovat čtenáře. Za druhé: informace pochopitelně není a nemusí být neutrální, bez chuti a zápachu, a o žánru, jako je rozhovor, to platí tuplem. Když je ten, kdo ho pořizuje, šikovný a schopný, dokáže toho, s nímž rozhovor dělá, představit takového, jaký je, a ne jaký by rád byl. Lidé jako Alexandr Kramer nebo Renáta Kalenská to umějí. Chce to tedy jen si trochu věřit. Ještě nikdy se nikomu neuškodilo tím, že se mediálně zatluče, a komunistům to taky neuškodí.

Čtvrtek 10. června: Václav Havel před nadcházejícími eurovolbami demonstrativně podpořil SNK-ED, US-DEU, Zelené a na lidovecké kandidátce senátora Kroupu coby svého starého přítele. Pozval je na návštěvu do své kanceláře a tím pozváním podle vlastních slov chtěl dát najevo, jaký typ lidí by měl v Evropském parlamentu zastupovat Českou republiku. Nepřímé zasahování do lidovecké kandidátky je krok poněkud nestandardní, ale asi nebude mít valný výsledek – venkované z jižní Moravy dají, pokud jde o preference, přednost spíše lidem jako je velvyslanec Jajtner nebo poslanec Karas, bojovník proti potratům a sodomii. Z ostatních má jakousi šanci, řekl bych, že menší, než se všeobecně odhaduje, Zieleniecovo uskupení. Není ovšem vyloučeno, že z Havlových koní neuspěje nikdo, a že hlasy, které na sebe v minulosti vázaly síly nakloněné havlovskému Hradu, skončí v odpadkovém koši. Byl by to další doklad nepraktičnosti politické politiky. Havel pozvaným vytkl, že nespojili své síly: je nepředstavitelné, že by US-SEU spojila své síly s tak podezřelým, anarchickým a navíc rozhádaným uskupením, jako jsou Zelení, a je úplně jedno, s kým spojí své síly senátor Kroupa, jeho politická váha je lehčí než pírko. Exprezidentovbi sympatizanti nemají stranu, program ani charismatického lídra a nejsou schopni nic takového vytvořit. Jaký smysl by mělo slučování beztvarých chuchvalců do ještě většího beztvarého chuchvalce?

Zdá se, že nová rezoluce RB OSN je kompromisem, na němž vydělaly Spojené státy a prezident Bush. Jeho odpůrci nemají vlastní představy, co v Iráku dělat, a hlavně nemají ani chuť se tam angažovat, ani prostředky, které by byli ochotni nasadit. O opaku se pokouší čtenáře přesvědčit pan Pravda v MfD: podle něho jde o další ránu americkým válečným štváčům. Myslím, že je tu přání otcem myšlenky. Na následném summitu G8 prý počet policistů a novinářů výrazně převýšil počet demonstrujících antiglobalistů. Není divu, nejdůslednějším a nejakceschopnějším antiglobalistickým hnutím je Al Kajdá: proti ní jsou evropští a američtí kravalisté ubozí žabaři, nedokážou ve jménu své svaté věci zabíjet jiné ani sebe.

Pátek 11. června: Hlavním tématem příštích dnů budou výsledky voleb do Evropského parlamentu. V Holandsku a Británii proběhly už včera. Obě země se v minulých volbách pyšnily slabou voličskou účastí (30, resp. 24%), odhad včerejších holandských napovídá, že tentokrát to nebude o mnoho lepší. Evropská unie, zdá se, svým voličům k srdci příliš nepřirostla.

Přišla, uviděla, zvítězila: totiž kandidátka Nezávislých Jana Bobošíková. V doprovodu svého chotě sfárala do jednoho dolu na Ostravsku, a překonala tak Dolly Buster, která se sice před časem k dolu dostavila, ale pak to vzdala. Je to něco jako dobytí jižního pólu. Odrazí se to v preferencích?

Předseda KSČM Grebeníček reagoval na Havlovu podporu US-DEU, SNK-ED, Zelených a senátora Kroupy slovy: „Havel neví, čí je“. Mám dojem, že to je po převratu problém komunistů. Do té doby věděli, čí jsou, totiž ruští, bolševičtí. Teď jsou už delší dobu v roli zabijáka bez stálého angažmá.

Zemřel Ray Charles, zaznamenávám s jistým smutkem. Tak pomíjí svět, na který byl člověk zvyklý (v tom lepším slova smyslu).

Sobota 12. června: K dispozici jsou v tuto chvíli první odhady výsledků voleb do EP. Sedmadvacetiprocentní účast není překvapující, předpokládali jsme ji mezi 30-35% (odhad Gallup Europe, který zněl 20%, jsme považovali za příliš skeptický). Účast je nízká, protože Brusel je daleko, lidé nemají s Evropským parlamentem žádné bezprostřední zkušenosti, po rozšíření bude EU hledat svou tvář a skutečnost, že se volí 24 členů tělesa o 732 zastupitelích, navíc takových 24 členů, u nichž je předem jasno, že budou leckdy obtížně hledat své spojence a že stejně obtížně budou hledat i společnou řeč sami mezi sebou, působí mírně deprimujícím dojmem. Na druhé straně bych neřekl, že je to nějaká tragédie: nepříjemné by bylo jen, kdyby účast v příštích eurovolbách zůstala na této úrovni.

Pokud jde o odhady výsledků, je třeba mít na paměti, že všechny odhady voleb do PS (podobný volební systém) byly dosti nepřesné. Tady má navíc rozdíl jednoho hlasu velký význam: 4 mandáty pro ČSSD by bylo něco, co se dá ještě ustát, tři mandáty (tak zní odhad) jsou blízko katastrofě. Tři mandáty pro SNK-ED jsou velmi výrazný úspěch, dva se očekávaly. Devět mandátů pro ODS není zcela optimální. Na úspěchu málo vyhraněných subjektů (SNK-ED, Nezávislí) se podepsala nízká účast (navíc Evropští demokraté mají jakousi stranickou základnu aspoň v Praze, což mohlo k dobrému výsledku přispět). Pokud by se výsledky měly přiblížit tomu, co jsme očekávali, získala by ODS a ČSSD o mandát více, SNK-ED a Nezávislí o mandát méně. Podle odhadů nejsou bez šancí ještě Zelení a US-DEU, mají po 4% hlasů, na jejich úspěch nevěřím (a přiznávám se, že v případě Zelených si ho ani nepřeju). Zítra budeme moudřejší.

Prezident Klaus se pozastavil nad Havlovou podporou pro US-DEU, SNK-ED, Zelené a senátora Kroupu. Zároveň se nezapomněl pochválit: „Já jsem se držel mimořádně stranou a žádný silný krok k evropským volbám jsem neudělal. Určitě by mne ani nenapadlo, abych vyjádřil, koho preferuji a komu by měli eventuelně voliči dát svůj hlas“. Zdá se, že je tak posedlý svým konkurenčním zápasem s Havlem, že ho stále ještě bere jako (kontra)prezidenta. Přitom Havel je soukromá osoba a řekl jen, koho podporuje. Kdyby to udělal jako úřadující prezident, byl by to jistě skandál (v minulosti k tomu občas míval blízko). Dnes si to může dovolit, kdežto Klaus samozřejmě ne.

Britové ztrestali labouristy za Irák, triumfuje Právo. Přitom vítězové v komunálních britských volbách, konzervativci, iráckou akci Blairovy vlády v zásadě podpořili. Právo navazuje na své tradice a hodnotí západoevropské strany podle toho, zda „byli důsledně proti válce v Iráku“. Proto se raduje nad dvěma socialistickými mandáty do Štrasburku v Holandsku (přičemž dvě hlavní holandské strany, které získaly po 7 mandátech, jsou z tohoto hlediska reakční a proimperialistické). Je zajímavé sledovat, jak se u nás pozvolna věci vracejí do vyjetých kolejí.

O tom svědčí i tažení jihomoravské policie proti zrádné šlechtě. Hodlá prověřit restituce majetku „bývalých šlechticů“ s tím, že je třeba prozkoumat, „jak se chovali za války“. Bude se tedy znovu kádrovat na základě malého a velkého retribučního dekretu. Pak že dekrety neplatí. Připomínám, že válka skončila před bezmála šedesáti lety.

Pondělí 14. června: Debakl vládní koalice v eurovolbách, jak se dalo čekat, posiluje odstředivé tendence. Foldyna, ale i Ibl volají po vyvození důsledků, Vrbík (US-DEU) ohlašuje, že bude vládu a koalici respektovat ještě méně než dosud. Protože však ODS vládu svrhnout nechce (Topolánek se vymlouvá, že jeho strana neumí vyvolat předčasné volby, ale pád vlády, která už není schopna vládnout, je jedna věc, a mimořádné volby druhá), čeká nás nejspíš morbidní pohled na její dlouhé umírání. O svém velmi, velmi dlouhém vedení přesvědčuje veřejnost ministr Němec. Pro US-DEU je prý výsledek voleb vážné varování. „Braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn“, volá král Klaudius poté, co ho Hamlet propíchne otráveným rapírem. A pan ministr je připraven převzít po odstupujícím Marešovi předsednické křeslo. Je to jako stát se kapitánem na lodi, která šla právě ke dnu.

Premiér Špidla se na národní slavnosti v Lidicích ještě těsně před volbami pokusil ukořistit bobříka šovinismu: „Bohužel i dnes se objevují neúnavní revizoři dějin,“ hřímal, „kteří se pokoušejí různým způsobem bagatelizovat i lidický zločin. V první řadě se snaží přehazovat příčina a následky a snaží se tak nejednou s relativními výsledky oběti nahrazovat viníky.“ To je sprostota na kvadrát. Kritizovat vyhnání sudetských Němců je zjevně pro Špidlu totéž, jako souhlasit s lidickým masakrem. V takové demagogii se pojí vyčůraný cynismus s málo ovládanou nacionální nenávistí. Je velmi povzbudivé, že tento nacionalistický balet neodvrátil katastrofální porážku nepodařené „ČSSD s lidskou tváří“. Špidla tam taky prohlásil: „Ten, kdo z pozice současnosti soudí minulost a odsuzuje ji, ztrácí budoucnost.“ Platí to i pro odsuzování lidické masové vraždy?

Úterý 15. června: Zatímco o víkendu ještě předseda ODS Topolánek nejevil velké nadšení pro vyslovení nedůvěry vládě (a poukazoval na skutečnost, že strana nemá dost síly na vyvolání předčasných voleb), nyní ODS přitvrdila. Výkonná rada se včera rozhodla, že vyzvou Špidlu, aby požádal Sněmovnu o důvěru, a pokud tak neučiní, budou iniciovat hlasování o nedůvěře. Tento návrh je údajně kompromisní, doba, kdy tak strana učiní, nebyla přesně určena. Místopředseda Nečas dnes v televizi poněkud pýticky prohlásil, že uvažují v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu, rozhodnuto však prý bylo, že tak ODS učiní již na nadcházející schůzi Sněmovny a rozhodně před 11. červencem, kdy zasedne Ústřední výkonný výbor sociálních demokratů a projedná otázku důvěry Špidlovi coby předsedovi ČSSD. Rozhodnutí ODS je nepochybně správné. Tato vláda je ve vleklém kómatu a není už schopna racionálně fungovat. Volby do EP sice neznamenaly, že by jí občané vyslovili nedůvěru, jak silácky prohlásil Jan Zahradil, ale jsou v každém případě „signálem, který by měl být brán vážně“, jak trefněji poznamenal prezident Klaus (problém je jen v tom, že prezident nemá co takto komentovat českou politickou scénu; následné Klausovo tvrzení, že mu nepřísluší vměšovat se do domácí politické situace, zní v souvislosti s tímto hodnocením pěkně pokrytecky; měl to říci někdo z ODS). ODS by ovšem neměla dlouho váhat, aby nezaspala čas: teď je sociální demokracie i vládní koalice grogy, ale za tři neděle se zase jakž takž vzpamatuje a situace se mírně stabilizuje. Taky není starostí opozice, co bude potom. Samozřejmě jediné smysluplné řešení jsou předčasné volby. Argumenty, že se vyjádřením nedůvěry otvírá cesta k menšinovému vládnutí ČSSD s podporou komunistů, jsou nekorektní, pokud budou chtít sociální demokraté vládnout s komunistickou podporou (a stát se jakýmsi nastrčeným kašpárkem daleko silnější posttotalitní strany), je to jejiich problém. Nikde není řečeno, že všichni socialisté musí být s takovou mesaliancí solidární. Bude to otázka po jedenácti spravedlivých a je to odpovědnost jejich a ne občanských demokratů. Argumenty tohoto typu jsou vlastně staré známé „místo nás by mohl přijít někdo ještě horší“. Praxe je vždycky taková, že „my“ v takové situaci (a to se nepochybně stane ČSSD, pokud nebude včas upozaděna) budeme sami dobrovolně dělat to, co by na našem místě dělal ten jiný, horší, a to jen proto, aby nás ten horší nenahradil. Staneme se tak sami těmi horšími a toho původně horšího, na nějž odkazujeme jako na strašáka, už nebude zapotřebí. ODS vyzvala nesocialistické síly ke společnému jednání a ke spolupráci v nadcházejících krajských volbách, to je taky docela v pořádku. Jakž takž v pořádku by snad také bylo, že se předseda Topolánek obrátil na Špidlu s otevřeným dopisem, kde poukazuje na to, že vláda už nemá mandát činit zásadní rozhodnutí pokud jde u naši další úlohu v EU, kdyby ten dopis nebyl zároveň poslal velvyslancům všech zemí EU. To je podobné, jako když kdysi US denuncovala Zemanovu vládu a ODS v Bruselu. Žalobníček žaluje…

V ČSSD začal proces rozkladu. Někteří krajští lídři (např. v Brně, na Vysočině) žádají důkladnou perestrojku vedení strany. Exposlankyně Volfová vystoupila ze sociální demokracie a přidala se k Železného Nezávislým (považuje asi tuto lodičku za bezpečnější a perspektivnější). Podobně Hana Marvanová vystoupila z US-DEU. Do středu dění se dostávají poslanečtí desperáti Kott, Bielesz a Vrbík. Všichni tři se ovšem ve věci podpory vlády či opozice vyjadřují záhadně a mlhavě, zjevně aby zvýšili svou cenu.

Každý malér ČSSD probouzí k životu brontosaura z Vysočiny. Zeman žádá (v Právu) odstranění Špidly a Grosse a návrat k původnímu programu strany. V Mladé frontě Dnes zase mluví o tom, že zrádce ve straně je třeba postřílet (myslí to obrazně, ovšem), statečné postavit do čela a pro zbabělce, kteří mlčeli, vyhlásit generální pardon a začít s jejich převýchovou ke statečnosti, protože jinak by ve straně nikdo nezbyl. Miloš Zeman by rád ČSSD přestavěl na jakýsi politický gulag.

Lichtenštejnsko (nikoli Lichtneštejnové, jak píše Právo) žaluje SRN u Mezinárodního soudu v Haagu o úhradu všeho majetku zkonfiskovaného jeho občanům v ČSR. Jde o cca 3 miliardy Kč. Podobnou žalobu už jednou zamítl Evropský soud pro lidská práva v Štrasburku. Německý Ústavní soud prý kdysi rozhodl, že majetek zkonfiskovaný Lichtenštejnským občanům po válce v ČSR byl německým majetkem. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Vladimír Špidla opět boduje. Když se ho ptali, co udělá, když se mu na zasedání ÚVV ČSSD nepodaří získat důvěru, odpověděl: „to bude záležet na výsledku debaty“.

Premiér rovněž přijal demisi ministra spravedlnosti Čermáka. Ministr s ní přišel už v květnu, ale Špidla ho uprosil, aby ji podal až po volbách. Teď mu to prezident Klaus zuřivě vyčítá. Prý je to nedůstojná teatrální hříčka, podávat demisi minutu poté, co se uzavřely volební místnosti. Tomu absolutně nerozumím. Nedůstojnou teatrální hříčkou by bylo, kdyby ji Čermák podal minutu poté, co se místnosti otevřely. Možná ale, že by se to tak panu prezidentovi líbilo.

Komunisté podle Grebeníčkových slov nebudou hlasovat pro důvěru vládě a nepodpoří vládu ani v hlasování o nedůvěře. Nechtějí prý ale, jak řekl zase Dolejš, pěstovat jako ODS nulovou toleranci a některé vládní předlohy podpoří. O předčasných volbách neuvažují, proč taky, vidina, že spolu s oslabenou a demoralizovanou ČSSD, v níž se na vedoucích pozicích octnou kryptokomunisté, ovládnou většinou 111 hlasů Poslaneckou sněmovnu, je velmi lákavá. Vznikla by situace jako v Chila za Allenda. Tuhle většinu jim v roce 2002 ve volbách zařídila svou podporou „sociální demokracii s lidskou tváří“ Pravda a Láska. Skutečná podpora levice v dnešní společnosti je sice daleko menší, ale výsledky voleb pořád platí.

Středa 16. června: Premiér Špidla předstoupil po volebním debaklu před poslance ČSSD a novináře a prohlásil s ledovým klidem mimo jiné: “Naše základní teze je vycházet z realistické situace veřejných financí a nepřekročit z nějakých ideologických důvodů sociální citlivost. To se nám prozatím daří.“ Není těžké si představit, jak to působí na poslance a další papaláše ČSSD, kteří cítí, jak jim pod zadnicemi ujíždějí pohodlná vypolstrovaná křesla. Zítra prý přijede do Prahy Miloš Zeman, aby přímo na místě řídil útok na Špidlův Zimní palác. Co si asi zvolí za svůj Smolný? Právo píše, že v rámci ČSSD existuje plán, podle něhož ÚVV donutí předsedu a místopředsedy, aby požádali o důvěru v tajném hlasování (což je prý v ČSSD standardní postup). Tím Špidla zcela jistě přijde o předsednictví ve straně. Nato podá řada sociálně demokratických ministrů demisi se zdůvodněním, že nemohou sloužit pod politikem, který ztratil důvěru své strany, a vláda padne. Tento plán velmi připomíná únor 1948, přesněji řečeno tehdejší postup nekomunistických ministrů. Není snad od věci připomenout, že se tehdy velmi neosvědčil.

Kromě ledového klidu vyniká premiér Špidla i zvláštním smyslem pro taktiku. Ministrem spravedlnosti nyní jmenoval poslance Koudelku, známého Zemanova stoupence, autora někdejšího vykutáleného opozičně smluvního volebního zákona, odpůrce českého angažmá nejen v Iráku, ale i v Afghánistánu, bojovníka proti zrádné šlechtě a jejím hamižným restitučním nárokům. Pan Koudelka se nechal slyšet, že nemá námitky proti spolupráci ČSSD na všech úrovních i s komunisty. Snad to ani nemusel říkat, každý by si to domyslil. Je to nepochybně další rafinovaný Špidlův krok k posílení soudržnosti vlády. Zejména ministr zahraničí Svoboda bude mít jistě radost.

Vládní koalice však získala nového poradce. Radit jí bude zadarmo, protože je dokonale existenčně zajištěn. Je jím novopečený poslanec EP Josef Zieleniec. Chce to nový vládní program, radí. Člověk by předpokládal, že se jako čelný představitel uskupení, které dosáhlo v eurovolbách dosti znamenitého úspěchu, bude snažit profilovat především toto uskupení, a ne tuto odepsanou vládu. Zieleniec taky prohlásil, že pokud jde o mimořádné volby, „nemá prst na spoušti“. Je zajímavé, jaký mají lidé, kteří načichli českou politikou, vzácný instinkt dělat přesný opak toho, čeho je třeba, a sklon, pokud to jen trochu jde, nedělat raději vůbec nic.

ODS se chová v situaci, kdy by bylo třeba kout žhavé železo, podivuhodně obojetně. Na jedné straně prý už má sepsanou žádost o vyslovení nedůvěry vládě a návrh zákona o schválení volebního období, obojí podepsané potřebným počtem poslanců, na druhé straně prohlásil místopředseda Nečas v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes: „Existují různé varianty – krátkodobá v horizontu dní, střednědobá během týdnů a dlouhodobá v několika měsících. Každá má své výhody a nevýhody.“ Je to tristní, Nečas patří k těm lidem ve vedení ODS, kteří jsou schopni racionálně uvažovat. Propásne i ODS tuto příležitost? Jistě, pokus svrhnout vládu by byl riskantní, ale bez rizika se těžko dělá rozumná politika.

Herečka Jiřina Bohdalová dosáhla u Vrchního soudu toho, že její jméno bude vymazáno ze seznamu spolupracovníků StB, který vede Ministerstvo vnitra. Už předtím totiž jiný soud úředně rozhodl, že paní Bohdalová byla evidována neprávem. Běda každému, kdo si o tom myslí něco jiného! Vrchní soud byl velkorysý, vymazání bude provedeno jen v internetové podobě. Jinak by totiž museli chodit speciální zřízenci (v jedné znamenité Bradburyho povídce hrají tuto roli, pokud se dobře pamatuji, hasiči) po veřejných a soukromých knihovnách, hledat v nich knižní podobu Seznamů a hereččino jméno násilím odstraňovat. Paní Bohdalová nato přišla s výtkou, že se seznamy měly před zveřejněním důkladněji prověřit, a něco podobného doporučuje v Lidových novinách Luděk Navara. Události mají konkrétní plán, jak takového prověření nejlépe dosáhnout. Vytvořme komisi z bývalých důstojníků StB: ti přece nejlépe vědí, kdo s nimi spolupracoval a kdo ne. Tito lidé seznamy projdou, neprávem evidované z nich odstraní a naopak neprávem neevidované do nich zapíší. Množná, že by se jim za to nemuselo platit, stačilo by zařídit, aby mohli každého, koho by hodlali ponechat, a každého, koho by chtěli připsat, předtím kontaktovat.

Ministr Sobotka hodlá nyní navrhnout rozpočet, jehož schodek klesne na 95 miliard Kč. Jen těžko si mohl vybrat vhodnější chvíli.

Čtvrtek 17. června: V Poslanecké sněmovně proběhla zuřivá debata o mandátu vládní delegace při bruselských jednáních. Nakonec vláda uhájila svou kompetenci: ze 169 přítomných bylo 88 pro, 76 opozičních poslanců proti. Je mi záhadou, proč se ODS pouští do takových zbytečných a předem prohraných bitev, bylo by snad stačilo jakési „státoprávní ohražení“ a nevypadalo ba to tak okatě jako porážka. Zásadní věc je svržení vlády. Poslanec Zahradil prohlásil: „Pan předseda (Špidla) opakovaně dokázal, že není ani ochoten, ani schopen budovat širokou shodu uvnitř ČR na základních zahraničněpolitických otázkách.“ Každý vidí, že Špidla horko těžko udržuje shodu ve vlastní straně a koalici, shoda mezi ním a opozicí v této věci je nemožná. Vrbík, Bielesz i Kott vládu podpořili, ale Vrbík a Bielesz zároveň hlasovali proti Holáňovu návrhu, aby PS odsoudila akci s Topolánkovým otevřeným dopisem. Vrbík byl proti, Bielesz se zdržel. Lehký cukrblik směrem k opozici.

Předseda ODS Topolánek hodlá oslovit předsedy KDU, ED, SNK a Nezávislých a nabídnout jim dvoustranná jednání o spolupráci v krajských volbách a případně i později na vládní úrovni. Tahle iniciativa vypadá politicky perspektivněji než avantýra s dopisem Špidlovi, navíc minimálně ED a SNK na ni slyší. Kalousek se nakrucuje, má to taky těžké, je předseda (doposud) vládní strany a otevřeně takováhle jednání vést nemůže, což snad proboha Topolánek ví.

Vedení ČSSD chce exposlankyni Volfovou, která dala veřejně najevo, že volila Nezávislé, donutit k odchodu ze strany. Volfová zjevně ovládá organizaci Sociálně demokratických žen, která ji podporuje, a hájí se tím, že kdysi Buzkova v senátních volbách podpořila Ptiharta proti kandidátu ČSSD Šloufovi, a Paroubek, Buzková a Dostál zase rovněž v senátních volbách Lise proti Coufalovi (rovněž ČSSD). ČSSD je opravdu vykutálená parta.

Jiří Hanák obvinil v Právu Topolánka z „pomlouvání republiky za hranicemi“. Pan Topolánek nepomlouval republiku, ale Špidlu. V Hanákovi se ozývá starý komunista (i když s lidskou tváří). Kritizovaný pasus Topolánkova dopisu („ODS se necítí jakkoliv vázána vládní pozicí na Mezivládní konferenci a vyhrazuje si právo jednat ve věci Evropské ústavy zcela autonomně a tak, jak to podle našeho názoru odpovídá nejlépe zájmům ČR a jejích občanů.“) je ovšem víc než povážlivý.

Kuriózní politické poměry panují i u našich civilizovanějších sousedů. Poté, co Svobodní utrpěli v eurovolbách katastrofickou porážku, odmítl Jörg Haider vrátit se do čela strany a nadelegoval tam místo sebe svou starší sestru, která teď prosazuje jeho návrat do nejužšího vedení. Nemá Zeman nějaké sourozence?

ČSSD je nyní zaměstnána demontáží svého předsedy. Nejvíc by se papalášům z vedení líbilo, kdyby z předsednického postu odešel sám, jenže on se brání zuby nehty. V sobotu bude jednat předsednictvo, v plánu je mj. uspíšit zasedání ÚVV na 26. června (dřív než odezní „blbá nálada“ ve straně). Dokonce i oponenti nynějšího sociálnědemokratického vedení by do sjezdu snesli Grosse jako zastupujícího předsedu (řádného předsedu ÚVV zvolit nemůže). Taky by se rádi zbavili Špidly i jako premiéra, ale mají velkou a oprávněnou hrůzu z Klause, pro něhož se pak otevře široké pole k aktivitám. Jsou na Špidlu krátcí. Agónie této vlády, jak se zdá, hned tak neskončí.

V Senátu proběhlo veřejné slyšení o tom, jak hodnotit činnost bratří Mašínů a jejich přátel z poloviny padesátých let. Účastníci se ve velké většině shodli na tom, že Mašínové si zasluhují veřejné uznání a přijali návrh místopředsedy Senátu Sobotky, aby Senát toto stanovisko vzal za své. Pro byli mj. Daniel Kroupa, senátor ODS Pavlata, senátor Mejstřík, vylepšují si pravicový kádrový profil. Proti například zpěvák a textař Vladimír Merta. Editor Událostí znovu připomíná své (odmítavé) stanovisko k vyznamenání bratří Mašínů. Nemám k němu v tom podstatném co dodat. Upřímně řečeno nevyčítal bych jim tolik toho zabitého esenbáka, byl to představitel komunistické státní moci a nesl rizika s tím spojená, a ani zastřelené dederonské rotvajlery v lidské podobě, kteří je štvali při útěku na Západ. Vadí mi zastřelený pokladní: jistě, nebyla to vražda, on první vytáhl zbraň, ale problém byl v tom, že Mašínové vedli občanskou válku a zapomněli o tom pokladního informovat. On si nejspíš myslil, že se jedná o loupežné přepadení. I proto byl jejich odboj podle mého názoru samozřejmě nikoli zločinný, ale zcela nepřiměřený situaci.

Karpatští Němci na Slovensku žádají, aby byly Benešovy dekrety prohlášeny ze neúčinné či neplatné, a aby byl zřízen fond pro jejich odškodnění (odškodněni mají být i vyhnaní). Žádají také zrušení zákona č. 115/1946 Sb. (tzv. amnestijní zákon). Poukazují na to, že jsou založeny na kolektivní vině Němců a Maďarů. Právo, které zprávu přineslo, kontruje tím, že je jich na Slovensku jen pět tisíc.

Pokud jde o Benešovy dekrety, má ovšem ČR (a nepochybně i SR) velkého zastánce v Günteru Verheugenovi: ten rovněž v Právu uklidňuje českou veřejnost, že záležitost s dekrety je na celoněmecké a evropské úrovni uzavřena, kverulují jen bavorští politici, česká strana by se neměla zneklidňovat. Pevně doufám, že se pan Verheugen mýlí.

Pan Petr Pravda bude nyní bojovat proti americkému imperialismu nikoli v MfD, ale na stránkách Playboye, jehož šéfredaktorem se stal. Další rána bulvarizátorům českého tisku.

Pátek 18. června: Podle Práva má premiér Špidla jen malou šanci udržet si obě předsednické funkce (ve straně i ve vládě). Zdá se, že se od něho odvrátili Grossovi stoupenci a že naopak Zemanova skupina je ochotna v tuto chvíli podpořit Grosse. Předseda středočeské krajské organizace Dolejš prohlásil, že je nepředstavitelné, aby člověk, který ztratí důvěru strany, řídil dál vládu. Zdá se, že nešťastného premiéra už nepodporuje z čelných představitelů ČSSD skoro nikdo. Zjevně se rozhodli ho obětovat. Špidla chce, aby ÚVV strany zasedl 11. července, jeho oponenti, aby se tak stalo už 26. června. Špidla chce, aby se hlasovalo en bloc o důvěře celého vedení, Gross, aby Špidla sám odstoupil (tím by se Gross vyhnul tomu, aby sám musel žádat o důvěru). Jakkoli chápu nutnost Špidlova odchodu, to, jak se nyní sociálně demokratičtí papaláši snaží vyřešit průšvih jeho obětováním, mi připadá poněkud ohavné (jediný z vedoucích sociálních demokratů, který sdílí tento pocit, je, jak se zdá, předseda PS Zaorálek). Vykutálená společnost.

Poslanec Kott nevylučuje, že vstoupí do klubu US-DEU. Čeká jen, jakou alternativu nabídne opozice k této vládě (to je dosti zlomyslné, alternativa se v takhle nepřehledné situaci nabízí těžko). V tom případě by vláda nebyla zcela vázána na odpadlíky Vrbíka a Bielesze. I kdyby se od ní definitivně odvrátili, měla by v PS sto hlasů (samozřejmě za předpokladu, že zůstane zachována labilní jednota ČSSD). Pak by opozice neměla šanci vládu svrhnout (potřebuje sto jedna hlasů), ale vláda by neměla možnost nic zásadního prosadit (měla by taky jen sto hlasů). Čímž by byla její bezmocnost dovedena k úplné dokonalosti.

V této situaci bude US-DEU opět řešit svou účast ve vládě. Na nadcházejícím sjezdu si bude vybírat ze dvou kandidátů na předsedy: ministr Němec je pro to, aby strana v koalici setrvala, ale zásadně přitvrdila. Předseda klubu Kühnl je pro odchod: nevystoupit hned, počkat na první konfliktní situaci, a pak hrdě odejít středem. Každému jen trochu soudnému sociálnědemokratickému politikovi musí být při poslechu těchto vykutálených a vyčůraných plánů jasné, že takového spojence je nutné se co nerychleji zbavit.

ČSSD by ostatně nebyla škodná, nabízejí jí své služby komunisté. Zatím toho nechtějí mnoho: Špidlův odchod z vlády (ten je podle dobře informovaných pozorovatelů nevyhnutelný), odchod US-DEU (zdá se, že sama Unie pracuje k tomu, aby ČSSD nic jiného nezbylo, než se jí co nejrychleji zbavit) a návrat k levicovému programu. Kromě toho ještě nějaké ty funkcičky ve vedení parlamentu, v České konsolidační agentuře a ve státních fondech. Nežádají zatím ani přímý podíl na exekutivě a nepřejí si pochopitelně mimořádné volby (jinak by pak neměli ČSSD tak pěkně v hrsti). To je pro mnoho sociálních demokratů mohutné vábení.

Dalším hráčem ve hře je prezident Klaus: už si povolal Špidlu na kartáč (odehrál se ve středu, zprávy pronikly na veřejnost až dnes, premiér se údajně z přátelského pohovoru vrátil takřka po čtyřech). Grossovi stoupenci prezidentovi důvěřují, že při případném jmenování nového premiéra se obrátí na jejich guru, který bude mezitím pověřen vedením strany. Jiní se obávají, že by mohl jmenovat Zemana. Těžko říci, jisté je jen jedno: pro ČSSD by bylo velmi riskantní pustit v této chaotické situaci prezidentskou lasičku do sociálně demokratického kurníku.

ČSSD má teď ovšem i velmi praktické starosti: jak dostat víc žen do politiky. Poslankyně Čurdová, bojovnice za rovnost pohlaví, navrhuje, aby byly strany povinny dávat na kandidátky stejný počet žen a mužů. To ovšem, jak jsme už kdysi upozorňovali, je jen nedokonalé řešení. Nikde není řečeno, že bude opravdu stejně mužů a žen zvoleno: jednak není mužů a žen úplně stejný počet (mezi obyvateli ČR ani mezi voliči), jednak není vyloučeno, že n+které neuvědomělé ženy budou volit muže. Daleko lepší by tedy bylo zrušit Senát (stejně je nepopulární a nemá valný smysl) a rozdělit parlament na komoru mužů a komoru žen. Mělo by to tu výhodu, že by pak mohly ženy volit muže bez pocitu, že se proviňují proti principu rovnosti.

Naprostou náhodou se zjistilo, že dokument, o nějž opřel Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodnutí ve věci Kinského paláce, neexistuje. Jde o konfiskační výměr z roku 1947. Pražský magistrát předložil pouze xerokopii s přípisem, že doslova souhlasí s listinou uloženou v archivu magistrátu. Soudkyni u okresního soudu v Chrudimi, která výměr také potřebovala, to nestačilo a požádala o předložení originálu. Nato jí z magistrátu prý sdělili, že v archivu mají jen kopii bez úředního razítka, kterou nelze ověřit. Pokud je to pravda, jedná se o podvod. Kinského majetkové požadavky jsou pro stát i pro spoustu dalších institucí a soukromých osob krajně nepříjemné, to se dá pochopit. Je však velmi nebezpečné kvůli tomu kroutit právo a fixlovat.

Poslanec Karas si stěžoval (tentokrát nepochybně právem) u prezidenta na nemožné chování turistů ve Svatovítské katedrále. Prezidentská kancelář mu vyšla vstříc a promptně vyměnila agenturu, která se stará o pořádek v objektu. Učinila tak se zdůvodněním, že jde o vážnost k místu, kde jsou pochováni čeští králové. To je roztomilé. Kdyby tam nebyli pochováni, mohli by tam turisté bez problémů dělat cirkus. Kdyby řekli, že jde o vážnost k místu, které je kostel, upadla by jim pusa (a prezidentovi by mohly klesnout preference).

Tvůrci filmu s ohavným názvem Post coitum chtějí zažalovat několik filmových kritiků za to, že negativními kritikami ovlivnili filmové diváky od návštěvy kin, kde se film hraje, a tím producenty filmu finančně poškodili. To je tak vynikající nápad, že se k němu ještě vrátíme.

Sobota 19. června: Jak vyšlo najevo, prezident Klaus jednal o situaci nejen s premiérem Špidlou, ale i s jeho potenciálním nástupcem na stranickém trůně Grossem. Zároveň se dal slyšet, že při případném jmenování nového premiéra hodlá zachovat úzus, podle něhož bývá pověřen člen nejsilnější strany. Zemana se mu údajně jmenovat nechce (přece jen se ho asi bojí, a právem, ten člověk zjevně ztratil poslední zbytky soudnosti), Špidlu nesnáší, vychází z toho Gross. Grosse do nejvyšší vládní funkce hecuje jeho oddaná středočeská organizace a podpořili by ho patrně i Zemanovi stoupenci. Pro případ, že by Špidla odešel dobrovolně (k čemuž je, jak praví klasik, méně než odhodlán a více než neochoten) je mu údajně přáteli z ČSSD nabízeno místo Pavla Teličky v Bruselu. Neuvěřitelné kramářství.

Miloš Zeman odpověděl briskně odmítavě na Grossovo vstřícné gesto. Gross je podle něho na seznamu 27 zrádců, kteří mu v prezidentské volbě nedali hlas, jako číslo dvě, a nese spoluzodpovědnost za politiku strany v posledních dvou letech. Je dost štěstí, že je Miloš Zeman tak výstřední individuum, jinak by mohl ČSSD i České republice v příštích měsících pořádně zavařit.

Neúspěch ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu je sice mimořádně výrazný, ale neodpovídá zcela faktické podpoře strany ve společnosti. Podle červnového průzkumu STEM je strana s přehledem na třetím místě (i když výrazně ztrácí) a SNK i ED jsou hluboce pod třemi procenty. Krajské volby dopadnou pro sociální demokraty nepochybně o hodně lépe než tyto. Bude-li pak ještě u vesla Špidla, může tvrdit, že stranu vyvedl z krize, vystřídá-li ho Gross, bude to vydávat za zásadní obrat.

Po dlouhých tahanicích se na summitu EU v Bruselu podařilo schválit návrh euroústavy. EU se tím ještě nestala ani o fous akceschopnější.

Díky jedné všetečné chrudimské soudkyni se zjistilo, že konfiskační výměr z roku 1947, týkající se Kinského paláce, neexistuje. Není k dispozici ani originál, ani ověřená kopie. Navíc prý není pravda ani to, co tvrdí advokát zastupující Národní galerii dr. Pejchal, že důkaz lze najít v pozemkových knihách. Podle Lidových novin obsahují jen poznámku, která nemá právní váhu a vlastnické právo se jí nemění. Soudy jsou ve sporech tohoto typu v nezáviděníhodné situaci: buď budou na politickou objednávku ohýbat právo, nebo striktním postupem způsobí spoustu nepříjemností lidem a institucím, které nárokovaný majetek nabyly a investovaly do něj, aniž by tušily, že vlastně není jejich. Neúcta k soukromému majetku, jakou česká politika projevuje už od roku 1918, se zjevně nevyplácí státu ani občanům.

S tím trochu souvisí jedno pěkné místo v rozhovoru Alexandra Kramera s prezidentem Václavem Klausem. Klaus tam říká: „Nemyslím si, že výroky, které pan Stoiber a další podobní lidé na naši adresu pronášejí, lze bagatelizovat s jakousi podivnou vírou v samospásný mechanismus Evropské unie. Já jsem přesvědčen, že v našem nejzákladnějším zájmu je, aby tato otázka zůstala na úrovni bilaterálního vztahu, protože Německo a Česká republika jsou jediné dva subjekty, které o tom nemluví odtažitě, ale jako ti, jichž se to téma bytostně týká. Přenášení této otázky na úroveň Evropské unie považuji za vážnou hrozbu; jímá mě hrůza z představy, že problematiku česko-německého vztahu, ve vší její dějinné složitosti a zvláště pak vyostřenou tím, co se mezi námi stalo ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, budou posuzovat poslanec z Laponska ve Finsku, poslanec ze Severního Irska, z jižního Portugalska nebo z východního Řecka, že tito lidé budou věci, které jsou pro nás tak významné, řešit chladně jako nějakou šachovou úlohu. To je strašlivě nebezpečné, a proto říkám: řešme si to my sami.“ Pan prezident velmi dobře ví, proč by se skandálními českými zvyklostmi z minula a jejich dnešním zatloukáním a překrucováním neměli zabývat Laponci: patrně by jim nešlo do hlavy, že je něco takového vůbec možné.

Sněmovna propustila v prvním čtení Zákon o registrovaném partnerství. Zákon považuji za užitečný, protože vychází vstříc lidem, kteří jsou fakticky handicapovaní. Nestaví registrované partnerství na roveň sňatku. V debatě zazněly některé těžko uvěřitelné výroky. Poslanec Mládek (ČSSD) vystoupil s názorem, že homosexualita je nakažlivá, což lze doložit tím, že se šířila v chlapeckých internátních školách ve Velké Británii. To není pravda, doložit lze pouze to, že chlapecké internátní školy jsou nesmysl. Poslankyně Parkanová zase prohlásila, že všichni občané ČR jsou si rovni a vymezování určité menšiny by mohlo vést k její další izolaci. Z toho by plynulo, že je třeba zásadně potírat všechny menšiny.

Monika Elšíková zveřejnila v Mladé frontě Dnes hysterický článek na obranu bratrů Mašínů. O zabitém pokladním mluví jako o „strážci státních peněz“, navíc peněz ukradených. Naznačuje, že byl estébák (ale to Mašínové přece nemohli vědět). Na základě podobné argumentace by bylo možné svatořečit i Babinského (nechci s ním Mašíny srovnávat, to by bylo jistě nespravedlivé, jde mi jen o způsob argumentace, jaký se používá ve zmíněném článku). Myslí si paní Elšíková, že by zákon č. 115/1946 Sb., tzv. amnestijní zákon, byl docela v pořádku, pokud by byl použit nikoli na ty,co kuli odplatu vůči sudetským Němcům, ale na ty, co postupovali stejným způsobem proti komunistům? Problém je v tom, že relevantní není subjektivní záměr aktérů, ale to, co se opravdu stalo. A výhružné tvrzení, že senát má nyní možnost říci „nesouhlasící většině“, „na čí straně stojí, jestli chce kontinuálně pokračovat v estébácké propagandě, nebo si dovolit mít na věc vlastní názor“, mi samo zní dosti bolševicky.

Pondělí 21. června: ČSSD se zmítá v křečích. Špidla se zuby nehty brání odstoupit. Na předsednictvu strany byl prý tvrdě kritizován, kontruje tím, že se rozhodl vyvolat hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně. Tento plán ale podpořilo údajně jen 14 členů předsednictva. Ostatních čtrnáct bylo buď proti, nebo se zdrželi. Žádost o důvěru musí ještě požehnat většina vlády. Hlasovalo by se ve čtvrtek. Špidlova úpornost přivádí do rozpaků koaliční partnery ČSSD, kteří byli postaveni před hotovou věc. Kalousek považuje hlasování o důvěře za nešťastné, ale ještě nešťastnější by podle něho bylo od toho nyní ustoupit, to je poměrně přesný popis situace.

Zatímco jedni přátelé se rafali na předsednictvu, radili se druzí se Zemanem o tom, jak zakroutit špidlovským zrádcům krkem. Na schůzce se ze sociálnědemokratických celebrit zúčastnili mj. Laštůvka, Křeček a Kavan. Vznikla Platforma pro svolání mimořádného sjezdu. Zdá se, že tento požadavek nebude mít v ÚVV strany, který je pro svolání kompetentní, valnou podporu. Není divu, ČSSD se asi hned tak dohromady nedá, a čím déle bude trvat rozvrat, tím lépe pro disidenty. Do března příštího roku se nic nepropásne.

Prezident Klaus, jak se dalo čekat, odsoudil přijetí Ústavní smlouvy EU, k němuž se horko těžko propracoval summit v Bruselu. Budoucnost EU je prý příliš vážnou věcí, než aby se o ní rozhodovalo při emotivních nočních jednáních, a volby do EP oslabily mandát jejích zastánců. Účelnost listiny, překlenující dosti rozhádané státy a státečky, se bude muset teprve prokázat, není jasné, že už je EU k něčemu podobnému vůbec zralá.

Úterý 22. června: Jednání premiéra Špidly přestává být srozumitelné. Po koaličním jednání v Kolodějích se nechal slyšet, že podá demisi, pokud do konce týdne (tj. do zasedání ÚVV ČSSD) nezíská podporu své strany. Zároveň ještě docela neopustil plán na čtvrteční hlasování o důvěře vlády. Asi se chystá na tichý ústup, protože hlasování o důvěře podmínil tím, co se dohodne na dnešní schůzi poslaneckého klubu ČSSD, koaličním jednáním a souhlasem vlády (ten nutně potřebuje a vláda zasedá ve středu). Mezitím KDU-ČSL dala najevo, že vládu v hlasování podpoří, US-DEU, která je Špidlovým nápadem nadšena ještě o poznání méně, se hlasování nezúčastní (to jsou fakticky taky hlasy pro Špidlu, protože rozhoduje většina z přítomných). Z sociálně demokratických rebelů zatím veřejně projevil jánošíkovského ducha pouze poslanec Hojdar, který natvrdo prohlásil, že důvěru vládě nedá. Na jednom hlase ovšem osud vlády nevisí, pokud pro ni budou hlasovat (nebo se hlasování nezúčastní) Bielesz, Vrbík a Kott. Nové Špidlovo rozhodnutí (respektovat vůli ÚVV) je ovšem s předchozím hlasováním o důvěře neslučitelné. Pokud vláda důvěru nedostane, nemá už Špidla co v sobotu podávat demisi, a pokud by ji obdržela, je ÚVV ČSSD převezený. Přitom už jen z humánního hlediska je třeba co nejdřív ukončit dlouhé smrtelné trápení této vlády: to je snad jediný případ, kdy (zde v přeneseném slova smyslu) má euthanasie morální oprávnění. Jistěže to, co přijde, bude v mnoha ohledech špatné, ale vláda, která sice vykazuje základní životní funkce (např. spotřebovává peníze na pouhou fyzickou existenci), ale není už vůbec schopná vládnout, ohrožuje na životě svůj stát.

Poslanec Křeček prohlásil v rozhovoru pro Právo, že Zeman je ve své straně ostrakizován, a to způsobuje napětí. To je zhola nepochopitelné: Zeman zcela dobrovolně opustil všechny stranické funkce a odjel na Vysočinu pářit se s kosodřevinou. Od té doby se neodbytně a drze cpe zpátky do politiky a zároveň tvrdí, že o politiku nemá zájem. Nevidím nejmenší důvod, proč by mu ČSSD měla dělat nějaké extrabuřty, Zeman je ve stejné pozici jako přítel František Vonásek z Horních Počápel (představte si, že by kandidoval na prezidenta!) a jako takový má být pojednáván. Jinak se strana bude řídit bolševickou zásadou, že pravidla někdy platí docela, někdy jen trochu a někdy vůbec ne.

Ministři Svoboda a Gross se přetahují o česko-německou hraniční smlouvu. Ministr zahraničí je prý sice spolupředkladatel, ale na poslední chvíli vystoupil s výhradami. Smlouva znamená změnu proti dosavadní praxi (kterýkoli občan ČR a SR může překročit česko-slovenskou hranici kdekoli). To je zároveň jakýsi přežívající rudiment nebožky federace a předejmutí stavu po zahrnutí obou zemí do schengenského prostoru (upřímně řečeno, nevím, zda to druhé je přesné, totiž zda mohou občané schengenských zemí překračovat hranici kdekoli bez ohledu na hraniční přechody, i když je na přechodech nikdo nekontroluje). Komplikace vyplývají z někdejší neuvážené snahy udržovat i po rozdělení federace „nadstandardní“ vzájemné vztahy. Teď protestují starostové v příhraničních obcí (nová praxe se dotkne lidí, kteří pracují na druhé straně hranic, mají tam pozemky nebo chalupy), a protože jde o oblasti se silnou voličskou základnou lidovců, zaujímá KDU-ČSL populistický postoj.

Prezident Klaus kritizuje euroústavu, a přitom by ji měl stvrdit svým podpisem. Bude zajímavé, postaví-li se k věci stejně zásadně jako k Lex Beneš (i když tady mu ústava asi neposkytuje možnost vyčůraného nicnedělání). Předseda ODS Topolánek zase volá, žádný spěch, referendum o euroústavě může být klidně za jeden a půl roku, za dva roky, prý aby občané měli čas si dokument dostatečně prostudovat. Na prezidentových věcných námitkách k euroústavě i na věcných námitkách ODS leccos je, ale proč hledat vyčůraná úhybná řešení?

Ostatně EU dává najevo zvláštní signály dezorganizované životnosti: zatímco kontinentální mocnosti blokují britského kandidáta na funkci předsedy, Británie se staví proti francouzskému a belgickému. Pro ČR je životně důležité, aby se v EU neposilovalo antiamerické uskupení.

Středa 23. června: Zdá se, že bojový duch Špidlových oponentů začíná opadat. Špidla ustoupil poslaneckému klubu ČSSD ve věci čtvrtečního hlasování o důvěře (poslanci pohrozili, že procedurálními kličkami dosáhnout toho, aby se odložilo na příští týden; to by se jim mohlo povést a pak by Špidlovi už nebylo k ničemu). Pár významných členů klubu (ministři Kubinyi a Buzková, poslankyně Nováková) však Špidlu podpořili. V ÚVV je k vyjádření nedůvěry předsedovi (a místopředsedům) zapotřebí třípětinové většiny, není jasné, zda se jí podaří dosáhnout (Grossovi stoupenci se dali slyšet, že by Špidla měl zvážit setrvání ve funkci, i když jen nadpoloviční většina bude proti němu, ale to se Špidlovi ani trochu nechce). Potenciální nástupce Gross najednou mluví o tom, že dosavadní koalice může zůstat, vládu je zapotřebí pouze „rekonstruovat“ (čímž se údajně myslí odchod místopředsedy Mareše, který dal najevo, že US-DEU je o tom ochotna uvažovat – to by snad bylo lepší, kdyby z vlády odešli všichni, je nedůstojné nechat se sebou takovýmhle způsobem orat). Ukazuje se, že ODS je ochotna jednobarevnou menšinovou vládu ČSSD podporovat jen tehdy, když bude jejím úkolem dovést zemi k předčasným volbám, které by se musely konat někdy mezi listopadem a červnem příštího roku. Vládnout jen s podporou komunistů se ani odbojníkům v ČSSD nechce, není divu, vydali by se komunistům všanc a propad preferencí by nepochybně pokračoval. Komunisté by diktovali a ČSSD za to nesla před voliči odpovědnost. A do předčasných voleb se ani trochu nechce ČSSD jako celku. Zřejmě proto může zapůsobit Špidlovo prohlášení, že když nedostane důvěru ÚVV, podá demisi i jako premiér (a tím se možnost předčasných voleb zvýší). Není vyloučeno, že povyk v ČSSD kolem propadu ve volbách ustane bez nějakých zásadnějších následků. ČSSD by tak jen znovu demonstrovala před voliči svou nemohoucnost.

Poté, co prezident Klaus označil výroky bavorského premiéra za skandální a drzé, odjel do Mnichova udílet lekce o dobrém chování. Zúčastnil se tam zasedání Institutu pro hospodářský výzkum, kde pronesl standardní projev, k němuž se v zápětí dostaneme. Zároveň před novináři prohlásil: „„Myslím si, že máme spolu mluvit, účastnit se takové akce není můj soukromý výlet, ale je to akce, která má své politické souvislosti.“ Pokud bude Klausovo mluvení spočívat v tom, že bude i nadále nazývat Stoibera skandálním drzounem, bude asi mluvení váznout – i když Němci jsou už na nedostatek slušného vychování u českých politiků zvyklí a zpravidla z něho nevyvozují žádné důsledky.

Zmíněný Klausův projev stojí za jakýsi komentář. Cituji a komentuji: „Země jako Česká republika byly, jsou a budou evropské v EU i mimo unii, byly evropské před existencí Evropské unie a budou evropské i po jakékoli další budoucí metamorfóze uspořádání evropského kontinentu.“ To je omyl, země jako Česká republika byly přes půl století mimo Evropu, v ruských rukou, což je strašlivě a na dlouhou dobu poznamenalo, Václav Klaus sám je toho pěkným dokladem. „Členstvím v unii jsou znovu zařazeny mezi normální, standardní evropské země po půlstoletí nenormálnosti, po půlstoletí života v komunismu…“ Je to prý signál, „že éra postkomunistické transformace definitivně skončila a že už se v jejich případě jedná o země systémově či institucionálně shodné se zeměmi západní Evropy…“ „Zařazení zemí jako je ČR mezi normální“ se nyní ukazuje, mj. i díky Václavu Klausovi, jako hluboce mylné. Éra postkomunistické transformace zdaleka neskončila, bude ještě minimálně pár desítek let trvat (např. země, které byly v tureckých rukou, se z toho snad s výjimkou Maďarska nevzpamatovaly dodnes). „Všechno ukazuje na to, že Česká republika bude v nejbližší době čistým plátcem, nikoli čistým příjemcem peněz z Evropské unie, což je velmi odlišné od stavu, který existoval, když do EU (tehdy ES) přistupovaly země jako Řecko, Irsko, Španělsko nebo Portugalsko.“ To je taky velmi správné, Česká republika je v úplně jiné situaci než tak hluboce kulturní země jako Španělsko či Portugalsko. V těchto zemních sice byly taky dlouhou dobu u moci diktatury, ale nešlo o diktatury totalitní (nikdy tam např. nebyl zrušen institut soukromého vlastnictví, je zvláštní, s jakou velkorysostí ekonom Klaus zásadní význam soukromého vlastnictví pro svobodu evropského typu přehlíží). Václav Klaus konečně mluví o „Evropě malého a nerozpínajícího se státu“. Mluvit o tom by snad z nových zemí měli právo tak nanejvýš Maďaři, kteří byli po roce 1918 oholeni o to, co jim nepatřilo, a zároveň o slušný díl toho, co jim patřit či zůstat mělo. Česká republika je nástupcem státu, který si napřed přivlastnil Slovensko, německé, polské, maďarské oblasti a taky kus Ukrajiny, pak si německé oblasti ponechal i s veškerým majetkem, který se tam nacházel, a vypudil z nich jen jeho původní vlastníky. Teď už se rozpínat nemusí. Nevím, nevím, na Klausově místě bych o drzosti raději příliš nemluvil.

Pražský magistrát nalezl konfiskační výměr, o nějž ve věci Kinský požádala chrudimská soudkyně, a jeho úředníkům rázem zmohutněly ústní svaly. Ohrazují se proti tomu, aby byli veřejně obviňováni z toho, že originál dokumentu byl ztracen nebo zfalšován. Ve skutečnosti byl dokument nejprve ztracen a pak nalezen, což svědčí o tom, že magistrát má ve svých archiváliích lidově řečeno bordel. Což je zjištění pozitivní a prospěšné, protože na jeho základě se dá nepořádek odstranit. A nic to nemění na skutečnosti, že neověřená kopie není u soudu žádný důkaz.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku je instituce, které je třeba se velkým obloukem vyhýbat. Dokázal to nyní znovu rozhodnutím, že Polsko musí odškodnit lidi „přesunuté“ po válce z východních polských území, které zabral Stalin. Polsko ta území ani náhodou nevydalo dobrovolně (tím nechci tvrdit, že oblasti s většinou běloruského a ukrajinského obyvatelstva by měly za normálních okolností, jaké ovšem po válce nebyly, polskému státu zůstat) a početná polská menšina si pouze mohla vybrat mezi „přesunem“ na západ a „přesunem“ na východ, tj. na Sibiř. Z logiky věci by ty lidi mělo odškodnit Rusko jako nástupnický stát SSSR. Vyžadovat to právní cestou na Polsku je něco podobného jako chtít, aby Polsko odškodnilo pozůstalé osvětimských obětí, protože Osvětim leží na polském území. Soud by sice mohl tvrdit (zprávy v našich novinách se o tom ovšem nezmiňují), že by Poláci měli uprchlíky, vyhnané a „přesunuté“ odškodnit z obrovského německého majetku, zkonfiskovaného bezprostředně po válce na západě dnešního Polska. Jenže to by znamenalo zpětně posvětit indiánské moresy, které do evropského prostředí vnesl baťka Stalin a jeho východoevropští spojenci (např. dr. Edvard Beneš, který se zasloužil o stát). Evropský soud pro lidská práva by bylo nejlepší zrušit.

Majitel hotelu Růže v Českém Krumlově nechal na jeho nádvoří s velkou pompou odhalit Benešovu bustu. Sudetští Němci protestovali a českokrumlovský starosta (ODS) jim vzkázal, že si tedy, když se jim to nelíbí, mají v Českém Krumlově vybrat jiné ubytování. Nato začaly sudetoněmecké spolky organizovat bojkot hotelu. Nevím, jaký má smysl takové české hecování a provokování. Starosta tvrdí, že „pro nás“ je Beneš významným politikem, který si zaslouží naši úctu. Jak pro koho, pro mne moc ne. Snad by bylo stačilo, kdyby byl nespokojeným vzkázal, že na svém soukromém pozemku si kdokoli může vystavit jakoukoli bustu (např. Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody, Husáka apod.) s tím, že samozřejmě nese riziko, že např. v případě hotelu přijde o část lukrativní klientely. Což bych tomu českokrumlovskému hoteliérovi docela přál.

Čtvrtek 24. června: Stanislav Gross se octl v choulostivé situaci. Do svržení Špidly se mu nějak moc nechce, a přitom se z toho pro něj stává existenční záležitost. Když opět couvne, může ztratit svou životní šanci. Ministr Gross připomíná hráče kanasty, kterému se mimořádnou opatrností podařilo shromáždit v ruce obrovský balík karet. Čím je těch karet víc, tím větší je nebezpečí, že do toho náhle a jednou provždy spadne. Špidlovi odpůrci propadají jakémusi zmatku, ozývají se hlasy, že pokud se jim Gross neodváží postavit do čela, nezbude než podpořit Špidlu, aby strana měla vůbec nějaké vedení. Poslanec a budoucí ministr spravedlnosti Koudelka má ovšem svůj plán: uspořádat sjezd už v tomto roce, ale nikoli mimořádný, nýbrž řádný. A do sněmu pokud možno nic neměnit. Celkový dojem: politováníhodné. Na obranu Špidly vystoupil nyní i šéf ODS Topolánek: domnívá se, že Špidla boj v ČSSD vyhraje (to se nedá vyloučit) a že je to velmi schopný politik (je otázka, zda jde o zlomyslnost – tzv. polibek smrti – nebo o projev jakési myšlenkové jednoduchosti).

Zatímco vláda demonstruje zároveň svou neschopnost vládnout i neschopnost umřít, veřejnost se kloní k mimořádným volbám (pro je podle STEM 64% voličů). V tom se projevuje český elementární pud sebezáchovy.

ODS přišla s oprášeným populistickým návrhem na odškodnění obětí ruské invaze, vláda, ČSSD a komunisté byli v minulosti proti a předchozí variantu zabili. Návrh vychází ze základní české logiky: Čechy odškodnit všechny, z cizáků (např. Němců nebo Maďarů odvlečených po válce do Čech na nucené práce) ani jednoho. Bylo by v logice věci tento zákon rozšířit, a odškodnit nás paušálně všechny. V minulosti jsme přece velmi trpěli, přitom my sami jsme nikomu vlásek nezkřivili a vůbec za nic nemůžeme. Odškodnit by nás měl celý svět, protože nám vždycky jen ubližoval. Obraťme se tedy na OSN.

Schvalování novely silničního zákona pokročilo k třetímu čtení. Poslanec Sehoř vystupuje proti bodovému systému: „Pokud vím, tak v socialistické minulosti jsme takový systém měli, který ačkoli fungoval, nehodovost nesnížil.“ Pan poslanec se mýlí v dosti základní věci, za bolševismu byla přece jen na silnicích daleko větší kázeň než dnes, souvisí to ovšem mj. s tím, že šunky, které se tehdy daly pořídit, většinou neumožňovaly např. drastičtější překračování nejvyšší povolené rychlosti.

Proti výstřednímu nápadu českokrumlovského hoteliéra Jana Horala, který si před svým hotelem nechal nainstalovat bustu dr. Edvarda Beneše (domnívá se, že Beneš byl větší politik než Masaryk) se nyní vyslovil i hornorakouský hejtman Phüringer: „Obrátím se na krumlovského starostu a na jihočeského hejtmana s prosbou, aby se pokusili dopad této provokace napravit“. Pan hejtman musí vědět, že neexistuje žádný prostředek, kterým by český stát mohl toho člověka postihnout, může si na svém soukromém pozemku klidně vystavit bustu Brežněva, když bude chtít. Pan Horal hodlá vzdorovat i odlivu části klientely. Je si přát, aby byl citelný, to je jediná možná forma odpovědi.

Pátek 25. června: Poslanecká sněmovna neschválila novelu zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. To samo o sobě by nestálo za zvláštní komentář, kdyby to bylo v jiné situaci a kdyby se to stalo jiným způsobem. Koalice potřebovala přehlasovat Senát všemi hlasy, kterými teoreticky disponuje, tedy většinou 101 poslanců. Podařilo se jí však obdržet jen 86 hlasů, což nebyla ani prostá většina z přítomných. Deset koaličních poslanců chybělo, tři se zdrželi a jeden sociální demokrat byl proti. Jistě, sociální demokracie má teď zrovna velké starosti: ale výsledek přesto mluví dosti jasnou řečí o akceschopnosti vládní koalice. V důsledku toho bude bita Česká televize.

Situace před zítřejším zasedáním ÚVV ČSSD je poměrně málo přehledná. V 183 členném orgánu mají většinu zástupci krajů, z těch Špidlu podporují tři. Gross získal drtivou důvěru „své“ středočeské organizace, která mu doporučuje usilovat i o premiérské křeslo. To je svým způsobem logické, pokud by se stal pouze předsedou strany, jen se rozdělí se Špidlou o jeho neštěstí. Špidlova demise by sice znamenala pád vlády, ale předčasné volby, jichž se ČSSD tolik bojí, jsou dost nepravděpodobné. Ostatně, pád vlády si u nás podle agentury Median přejí 2/3 lidí. V této věci i editor Událostí výjimečně zaujímá většinové stanovisko. Středočeši rovněž požadují, aby Špidla sám odstoupil, nepodaří-li se mu získat nadpoloviční podporu (svrhnout jej mohou jen 3/5 členů ÚVV). Je nepravděpodobné, že by to premiér při své úpornosti, která by si zasloužila lepších cílů, opravdu udělal.

Právo připravilo pěknou stránku, kde vydatně útočí proti přepisovatelům dějin a podezřelým machinacím politiků, kteří hájili zájmy zrádné šlechty. Situace je velmi zajímavá: to, co v šedesátých letech minulého století, v době mého mládí, hřímali na zasedáních ÚV KSČ Novotný, Koutský a Hendrych, suplujou dnes jedny (byť velmi čtené) noviny. Je to zatím o něco lepší než tenkrát, Právo nemá k dispozici žádný výkonný aparát. Na potírání nepřítele musí volit jiné prostředky, například vyvolávání lynčerských nálad. V tom má dosti značnou praxi z minulosti, ví, na co se dá český člověk chytit, a tak mu to jde pěkně od ruky. Sajmozřejmě nešlo by to tak pěkně, kdyby nepomáhal ministr Gross, který nechal utvořit policejní tým s pěkným názvem Majetek (majetek je pro socialistu něco podezřelého). Je třeba prověřit, zda osvědčení o státním občanství, která dostali šlechtickým restituentům, byla oprávněná. Podle ministra Grosse se v minulosti „vydávala jako na běžícím páse“ a nelze vyloučit, že se narazí na případy korupce. Dalším pomocníkem je Svaz protifašistických bojovníků za svobodu. Jeho sjezd vyzval europoslance, aby ve Štrasburku nedovolili znevažovat historii, odmítli útoky proti dekretům (rozuměj Benešovým) a zabránili přepisovat dějiny. Předsedkyně Svazu Dvořáková ve svém projevu hřímala něco o „urážkách a zákeřných článcích v části českých médiích“. To je hezká hendrychovsko-novotnovská formulace, safra, koho tím asi myslí? Svaz se ovšem potýká s vážným problémem, který by z něj mohl v blízké budoucnosti udělat organizaci virtuální, a to je vysoký věk jeho členů. Jeho vedení proto uvažuje do budoucna o možnosti získat pro členství i mladší občany. Myslím, že řešení by mohlo být prosté: za svobodu (tedy svobodu všeho pracujícího lidu od bídy a vykořisťování, proti americkému imperialismu a německému revanšismu) se u nás přece bojovalo i po roce 1948. Je tedy třeba se otevřít příslušníkům tehdejších ozbrojených složek, Čs. lidové armády, Vojsk ministerstva vnitra, Pohraniční stráže, Veřejné a Státní bezpečnosti, Lidových milicí… ovšem pokud tam už nejsou. Vždyť v té minulosti nebylo všechno jen špatné.

Nálada ve veřejnosti je k rehabilitaci některých idejí minulosti příznivá. Podle průzkumu STEM je popularita USA a prezidenta Bushe v české veřejnosti blízko bodu nula. Hloub než vlajková loď světového imeprialismu je už jen Čína, Rusko a Ukrajina, zde bude třeba ještě něco osvětové práce. Zato prezident Putin už v žebříčku populárních státníků zaujímá pěkné páté místo. Nejpopulárnější je prezident Chirac (který nám před časem vzkázal, abychom drželi hubu, jasnou a přímou chlapskou řeč dokáže český člověk ocenit), a Francie obsadila mezi státy po Slovensku druhou příčku. Tady je vidět, jak jsem odtržen od mas: francouzská politika nejpozději od nástupu Charlese de Gaulla je pro mne modelovým případem vyčůrané věrolomnosti (a to nechávám stranou dávnější minulost, rok 1938).

Sobota 26. června: Hlavní událostí dne je samozřejmě zasedání „asi 180 členného“, jak se uvádí v internetových médiích, ÚVV ČSSD. Hlasovat má prý právo 182 členů. Zajímavý nepoměr. Před hlasováním vypadala situace pro Špidlu nevábně, podle posledních informací se ale těsně vyhnul odvolání (do nutné 3/5 většiny chybělo šest hlasů, shodou okolností neplatných). Gross dopadl podstatně lépe, podpořilo ho přes sto delegátů, přes padesát bylo proti. Hlavním hitem bylo vystoupení expředsedy Zemana, který změnil stanovisko, slíbil, že přijde, když ho pozvou a jeho vystoupení bude zvláštním bodem programu. Obojí se stalo, Zeman přijel a navrhl vykopat Špidlu i Grosse a svolat mimořádný sjezd strany. O tom se hlasuje ve chvíli, kdy píši tyto řádky. Výsledek je víc než patový. Grossův stoupenec a předseda středočeské organizace Dolejš se nechal slyšet, že by Špidla měl rezignovat i v případě, když pro jeho odvolání bude nadpoloviční většina. Moc nevěřím, že by to Špidla udělal. Takhle se Gross se Špidlou ocitají v podivném klinči, jeho výsledkem může být „německý model“, který oba zúčastněné vyčerpá a moc pak spadne do klína Zemanovi. Za Zemana lobbuje zatím nepočetná „Platforma za mimořádný sjezd“. Její iniciátor Dašek z prahy 2 se podle vlastních slov obrátil na „Miloše“ s naléhavou výzvou: „Prosíme Tě, vrať se“. Tak by se to celé mohlo jmenovat a byl by to jakýsi sociálně demokratický protějšek k „Děkujeme, odejděte“. Grossův problém je v tom, že není výraznější a jednoznačnější než Špidla, naopak. Pohybuje se mezi širšími mantinely (pokračování v modifikované koalici až tichá spolupráce s KSČM). Zápas se Zemanem se asi nedá vyhrát kuloárními intrikami a obojakostí. Přečetl jsem si dnešní rozhovor se Zemanem, který pořídil v Právu Alexandr Kramer, plný sprostých urážek na adresu novináře, a zmocnila se mne lehká závrať: tohle individuum že by se mělo vrátit do vysoké politiky? A rozhodne o tom 18 tisíc výstředních podivínů (díky Havlovi a jeho nepolitické politice se členstvo politických stran rekrutuje z lidí leckdy podivného ražení; kdyby české strany měly před padesát tisíc členů, jak by odpovídalo velikosti naší země, bylo by tomu jinak).

Miloši Zemanovi konkuruje ministr kultury Pavel Dostál. Vede tažení proti restituentům, zejména proti Kinskému, a vyřizuje si účty s jeho advokátem Čapkem: „Pan Čapek je pro mě taková srandovní postava z Kanady“, prohlásil s šarmem hodným ústředního ředitele české kultury (navazuje tak na tradici Kopeckého, Hendrycha a Fojtíka). Můj zesnulý přítel Andrej Stankovič kdysi o panu ministru prohlásil, že je to „náš první světskej ministr kultury“. Nepřipadá mi vhodné se takto vyjadřovat o ústavním činiteli, a proto se spokojím s normou, kterou pan ministr právě legalizoval: „Pan Dostál je pro mě taková srandovní postava z Olomouce“.

Zcela ve stínu sociálních demokratů rokují v Hradci Králové smolaři z US-DEU. Volí nového předsedu, a kandidáti jsou údajně tři: ministr Němec, Karel Kühnl a Svatopluk Karásek. Odlišují se od sebe především tím, že všichni tři jsou pro setrvání Unie ve vládě. Existuje ještě vláda, v níž chtějí setrvat? Karásek věří ve smysl strany, která bude proti ODS představovat „čistší“ pravicovou politiku. Pravicová strana slušných lidí. Slušnost není politický program, slušnost je samozřejmost.

V Praze se konala schůzka předsedů parlamentních komor středoevropských zemí, zúčastnilo se Polsko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko a samozřejmě ČR. Výběr zemí je správný, zatím toho moc neudělali, ale snad by to mohl být jakýsi úvod k budoucí širší spolupráci v rámci EU.

Jaroslav Plesl cituje v Lidových novinách (Úskalí čínské cesty a Klaus před patnácti lety) kouzelné pasáže z rozhovoru, který nynější český prezident ještě coby řadový pracovník Prognostického ústavu poskytl v létě 1989 na návštěvě USA listu Chicago Tribune. Doporučuji čtenářům Událostí. Pokusím se text vyhledat a dát čtenářům k dispozici v plném znění.

A poslední aktualita: ostatní místopředsedové v hlasování o nedůvěře obstáli, mimořádný sjezd nebude, protože proti hlasovala „viditelná většina“. Nerozhodlo se nic, Špidlovo postavení dostalo další ránu, trápení ČSSD a vlády bude asi pokračovat a Zeman nemusí ztrácet naději.

Sobota 26. června (aktualita): Podle posledních zpráv se Vladimír Špidla rozhodl rezignovat z funkce předsedy strany i premiéra, vláda padne ve středu. Je to rozhodnutí pro mne překvapivé, ale politicky rozumné: z výsledku hlasování na ÚVV bylo zjevné, že nemá k výkonu obou funkcí dostatečnou podporu ve vlastní straně. Před Grossem stojí teď nelehká úloha dát dohromady vládu, která dostane v Poslanecké sněmovně většinu. Nejpohodlnější varianta je menšinová vláda s tichou podporou komunistů. Získala by dostatečnou podporu mezi poslanci ČSSD? Gross tvrdil, že je to pro něho až ta nejzazší možnost. Uvidíme.

Pondělí 28. června: Špidla rezignoval na post předsedy strany i na premiérskou funkci, vláda končí. Jeho rozhodnutí je logické: na zasedání ÚVV se ukázalo, že po nešťastníkově odstoupení volá jen o 6 hlasů méně než jsou předepsané tři pětiny, a že koaliční vládu podporuje jen čtyřicet ze zhruba sto osmdesáti členů ÚVV. Rozdělení funkcí (premiérské a předsednické) odmítli on i Gross, je to v této situaci zcela pochopitelné. Gross by měl dělat něco jiného než Špidla (to od něho očekávají jeho stoupenci), a ne jen krýt stranickou funkcí Špidlovi záda. Špidla odmítl možnost, že by přijal funkci v Grossově vládě (nikdo mu ji ani nenabízel, učinil tak na dotaz novinářů.) Zemanův návrh na mimořádný sjezd neprošel. Gross je ve svízelné situaci. Nemůže dělat totéž co Špidla a do tiché spolupráce s komunisty se mu nechce. Vymyslel si zatím, jak se zdá, menšinovou vládu ČSSD – KDU-ČSL s tichou podporou unionistů, ti se jednak cukají a jednak zjevně v úterý přijdou o Vrbíka s Bieleszem, kteří nyní vystoupí i z poslaneckého klubu US-DEU. Tím klub přestane existovat a přestane existovat většina sto jedna hlasů. I kdyby US získala na svou stranu Kotta, nebude to stačit. Gross bude okolnostmi tlačen ke spolupráci s komunisty, předčasné volby jsou nepředstavitelné. Grebeníček se sice dal slyšet, že by je KSČM konec konců strpěla, ale to je jen způsob, jak vydírat ČSSD: když nebudete poslušní, holoubkové, zničíme vás tím, že vyvoláme předčasné volby, na nichž my sami nejspíš trochu vyděláme. Daleko raději vás ale budeme pro příští dva roky v Poslanecké sněmovně a ve vládě kučírovat. Vzhledem k situaci není celkem divu, že podle svědectví přítomných novinářů se oba protagonisté, Špidla i Gross, chovali tak, jak by se choval normální člověk, kdyby se octnul v jejich situaci. Špidla byl uvolněný a veselý, Gross bledý a roztřesený, a to ještě i druhý den. Není divu: stojí před ním úloha integrovat něco, co až zintegruje, mu stejně nebude k ničemu. Anebo se stát Grebeníčkovým podkoním.

Nyní má rozhodování v rukou Václav Klaus. Docela mu to přeju, zapotí se. Chce nejprve konzultovat s relevantními politickými subjekty, za něž považuje ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Dělá to jen proto, aby nebylo zjevné, že už je s Grossem v podstatě domluven? S US-DEU ovšem nemá smysl se scházet, protože už není, a s komunisty se Klaus zjevně scházet nechce, ačkoli oni budou v příštích týdnech a měsících velmi relevantní. Těžko se mu divit, ale komunistům to asi moc neublíží. Dokáže prezident z tak zašmodrchané, po všech stránkách nešťastné a bezvýchodné situace něco vykouzlit? Problém je, že rozumným řešením by byly mimořádné volby, je jen skoro nemožné jich dosáhnout. Klausovi se přitom sama od sebe nabízí role Beneše žehnajícího tentokrát nikoli vládě NF, ale mesalianci sociálních demokratů a komunistů.

Ve stínu těchto bouřlivých událostí se sešel sjezd (či kongres?) US-DEU. Předsedou byl zvolen ministr Němec, on i jeho pravá ruka Kühnl prý horovali pro setrvání ve vládě ještě v okamžiku, když už bylo v jednací síni známo, že vlastně padla, zatímco jiní chtěli z této již neexistující vlády vystoupit. Posila strany Svatopluk Karásek kandidoval na předsedu s tím, že chce být straně jakýmsi Karlem Brücknerem. Ježíši Kriste! Ministr Mlynář doporučoval sloučení s nějakou existující stranou, pokud nemá na mysli Cestu změny, Naději nebo ODA, má jistě pravdu, zachránilo by se tím v této situaci ze strany ovšem už jen velice málo. Nový předseda kategoricky vyhlásil, že nebudou jednat s KSČM. Žádné strachy, KSČM s nimi taky ne.

Vzniká otázka, jak bude vypadat nová Grossova vláda. Spekuluje se, že vypadne ministr Kubinyi, který své spolustraníky popudil pokusem žalovat Součkovou, a že jistotu má jen Sobotka, protože Gross chce demonstrovat ekonomickou kontinuitu a stabilitu. Zapomíná se na další stálici, ministra Dostála. Ministr Dostál má nepochybně pozici zajištěnu, bude ministrem i v případné Topolánkově či Grebeníčkově vládě, bude ministrem i za tři sta let, až o naši pomíjivé existenci už nebude mít nikdo ani tušení.

Úterý 29. června: Z Grossova okolí se proslýchá, že jeho úmyslem je vytvořit menšinovou vládu s lidovci, která by předstírala, že hledá podporu napříč politickým spektrem, ale ve skutečnosti nedělala nic jiného, než to jediné, co jí zbývá, tj. nechala se vydržovat komunisty. Horlivým stoupencem této koncepce je prý předseda středočeské organizace Richard Dolejš, Grossův přívrženec, vyučený kuchař – číšník, prý „jednoduchý člověk“, jak píše MfD (je to zaobalená urážka?). Kdysi byl velmi vášnivým antikomunistou, dnes je údajně stejně vášnivým stoupencem spolupráce s komunisty. Myslím, že je to pěkná ukázka toho, kdo dnes drží v rukou osud této země. Buďme však ke Grossovi spravedliví, má to velmi těžké. Jak má brát vážně třeba USD-DEU , když z jejího poslaneckého klubu vystupují (permanentně; dosud nevystoupili, jsou ale už pár měsíců ve stavu průběžného vystupování, které je čím dál tím rozhodnější) pánové Bielesz a Vrbík. První ukončí svůj proces průběžného vystupování definitivním vystoupením v tom okamžiku, když bude vytvořena vláda bez účasti US-DEU, druhý, když bude utvořena vláda s účastí US-DEU. Přitom oba bezpochyby vystoupí najednou, v okamžiku, kdy nabudou přesvědčení, že byly splněny obě podmínky zároveň. V tuto chvíli odpouštím panu Dolejšovi jeho „jednoduchost“ a přiznávám, že v konfrontaci s tímto způsobem myšlení jsem rovněž primitiv. V politice však, jak se zdá, není nic nemožného.

Prezident Klaus je proti předčasným volbám, hlásají už několik dní titulky novin. Ve skutečnosti prezident jen říká, že dává přednost sestavení stabilní vlády před předčasnými volbami. Prezident nemůže říkat nic jiného. Navíc nemá vůbec žádné instrumenty pro to, aby předčasné volby uspíšil, o tom rozhodne parlament. Respektive mohl by je uspíšit tím, že by dvakrát jmenoval premiérem Pepka Vyskoče. To by si ale nedovolil ani o hodně menší populista a o hodně větší vyčůránek, než je náš prezident.

Pavel Verner píše v článku o zrušení základní vojenské služby (dnešní Právo): „Byl to ale taky čas, kdy mladí muži se učili sebekázni… kdo byl nenapravitelný, získal smysl pro pořádek. Bytostní individualisté se tam museli naučit žít ve velké skupině, vycházet s jinými lidmi.“ Jakkoli se základní myšlenkou jeho textu souhlasím (v okamžiku, kdy se válka vede teroristickým způsobem proti civilnímu obyvatelstvu, měl by být každý civil vycvičen a ozbrojen), z citace se mi zdá vyplývat, že pan Verner strávil za totáče základní vojenskou službu někde v bundeswehru. Moje zkušenost praví, že v bolševické armádě se záklaďák prvním rokem naučil, že si na něho může každý všechno dovolit (významná průprava pro přežívání v komunistickém ráji), druhým rokem se naučil dokonale flákat. O sebekázni, smyslu pro pořádek a vycházení s lidmi nemůže být ani řeči.

Středa 30. června: Koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU prý bude pokračovat, tuto vůli vyjádřili na schůzce předsedové všech tří stran. Zároveň prohlásili, že nehodlají spolupracovat s komunisty. Mezitím Vrbík a Bielesz oznámili, že vystupují z unionistického klubu, čímž se klub zhroutil. Předseda Unie Němec na to reagoval slovy, že jeho strana už přežila leccos a že bude moci i o osmi poslancích přispět ke vzniku nové koalice. Gross zase řekl, že vývoj v klubu Unie svobody není překvapivý a nemění jeho plány. Reakce obou pánů připomíná závěr populárního filmu mého mládí, „Někdo to rád horké“, v němž výstřední milionář reaguje na zprávu, že kráska, o jejíž přízeň se ucházel, je převlečený chlap: „Nikdo není dokonalý“. Klub ČSSD je prý s tím, co novopečený předseda předvádí, velmi spokojen, o spolupráci s komunisty neuvažuje (podle předsedy Ibla) a zároveň uvažuje (podle ministra Škromacha). Tato dvojznačnost je do budoucna velmi slibná. Škromach se domnívá, že pokud chtějí ostatní politické strany zamezit většímu vlivu KSČM, musí být vstřícnější vůči ČSSD. To je vydírání v podstatě daleko zhoubnější než to, které předvedl vůči ČSSD Grebeníček (pokud nebudete vstřícní, podpoříme nové volby a to vás zničí). To, čím vyhrožuje Grebeníček (předčasné volby), by bylo pro další vývoj politické situace v podstatě spásné, kdežto Škromach říká: když nebudete vstřícní, zničíme nejen sebe, ale i vás a celou zemi.

Prezident Klaus ohlásil konzultace se třemi stranami z pěti, jež jsou zastoupeny v PS, a poskytl Mladé frontě Dnes krátký rozhovor, v němž naznačuje, že i koalice disponující 101 hlasy by mohla být za určitých okolností přijatelná a že se staví proti vládě s podporou komunistů. Zaorálek mu nato vyčetl, že zasahuje nepatřičně, a upřímně řečeno, něco na tom je. Zda má Klaus zvát US-DEU, je poněkud sporné, protože ta už nebude mít ani vlastní klub, ale komunisté jsou silná a relevantní strana. Důvody, proč je nezve, jsou svým způsobem velmi pochopitelné (jakýkoli – byť i jen zprostředkovaný - podíl komunistů na moci by byla katastrofa), ale zároveň vzniká zvláštní a dosti neblahý precedens: silnou politickou stranu lze při konzultacích úplně vynechat z ideologických důvodů. To jsou důsledky problematického sametu z doby po převratu – tehdy se mělo vůči komunistům podstupovat daleko tvrději, tehdy by to bylo šlo a mělo by to smysl. Prezidentova kritika stávající koalice je úplně na místě: 101 je zásadně málo v situaci, kdy je počet poslanců US-DEU „nedefinovaný“ (velmi šťastné pojmenování) a kdy je riskantní předpokládat jednotu v klubu ČSSD. Když říká, že nová vláda by neměla stát na podpoře komunistů, říká to, co si myslí v této zemi drtivá většina lidí včetně editora Událostí, jen nevím, je-li šťastné, když se prezident takhle plete do toho, co bude dělat člověk, kterého pověří sestavením vlády. Stejně nemá možnost to ve skutečnosti ovlivnit, jakmile ho jednou pověří, nemá už nad ním faktickou moc. Abychom zvládli situaci, která se nám vymyká z rukou, musíme sahat k nestandardním a svým způsobem nebezpečným praktikám.

Závěr z toho, co se děje na české politické scéně, je skličující: jedna varianta je technicky velmi snadno proveditelná, ale krajně neblahá: totiž vláda ČSSD s tichou podporou komunistů (stačí, když jeden - dva komunističtí poslanci při hlasování odejdou). Druhá je náležitá (totiž předčasné volby v situaci, kdy rozvržení politických sil v Poslanecké sněmovně vůbec neodpovídá rozvržení politických sympatií ve veřejnosti), ale dá se uskutečnit jen s obtížemi a zdlouhavě. Gross je ovšem optimista a poslanci ČSSD rovněž. Nový předseda přišel s plánem, postaveným na domněnce, že 101-2=101 a to, co hodlá předvést, připomíná Ježíšův zázrak s pěti chleby a dvěma rybami. Upřímně řečeno, na zázraky pana Grosse ani trochu nevěřím.