ARCHIV

"otevřeno"

Podlehnutí choutkám zastřílet si

V dané chvíli se nezdá, že by se Václavu Klausovi zcela zdařila jeho snaha zadržet a utlumit kritické myšlení o minulosti, která zatím vyvrcholila jeho útočným článkem v MfD 6. června. Věcně šlo o posouzení vyhnání Němců. Ale vyhnání Němců bylo velkou temnou skvrnou naší minulosti a jeho tvrdošíjné obhajování zasahuje do mnoha oblastí, kde bychom to ani nečekali.

Prezident se tedy rozhodl, že je třeba učinit přítrž neustávající kritice poválečného vyhnání Němců a k útoku vyrazil proti - mně. Částečně náhodou, částečně právem, protože se vyhnání Němců v tisku dosti věnuji. Kromě věcných otázek týkajících se tohoto tématu, vyšly na povrch některé další věci. A ty se netýkají mne, nýbrž úřadu prezidenta. Nepochybně mezi ně patří okolnost, že prezident nemá autoritativně hovořit do záležitostí, o nichž ví málo (vyhnání Němců) nebo dokonce vůbec nic. Na některé další podobné okolnosti upozornil Bohumil Doležal v článku "Je opravdu snadné být kritikem?". Zdůraznil, že v polemice, v níž je občan nucen diskutovat s hlavou státu, je u nás na straně prezidenta "nejvyšší autorita". Václav Klaus tedy vystupuje jako tvůrce nebo aspoň spolutvůrce státní ideologie a jeho text naznačuje, že si je toho dobře vědom. Doležal soudí, že "každá vysoká politická funkce s sebou nese jisté omezení: člověk může být např. buď prezidentem, nebo moderátorem a zároveň udavatelem tónu veřejné diskuse." Přirozeně, nemůže být tím vším dohromady. Myslím, že náš prezident, když se pustil zápasu se mnou, který byl pro mne tak nerovný, podcenil schopnost nás obyčejných občanů až příliš dobře tyto věci chápat. A tak je zcela přirozený text následujícího dopisu.

Škoda, vážený pane Mandlere,

že p. Klaus podlehl choutkám zastřílet si a nepředvedl, jakou formou se dá hovořit z míst, která neobývali vždy občané. Bylo to bývalo prospěšnější nejen pro věc, ale i pro funkci.

Jak to myslím?
Seneca vybízí v De clementia mladého císaře Nerona k střídmému užívání výsad daných výsostným a jedinečným úřadem s argumentem, že je to právě nabytá moc, která přikazuje její umírněný, dalo by se i říci: laskavý, výkon. Ne proto, že by se z ní snad mělo strach, obavy či skrupule, nýbrž proto, že se (dějinná) velikost osobnosti neměří dle toho, k čemu vedlo její okázalé nasazení, ale opačně: opravdovým velikánem se stává onen, o němž se memoruje, jak se zřekl jejího běžného, okolím očekávaného, užití.Nevyžaduji, aby se kdokoliv, komu je dáno mocenské rozhodování, zabýval školou Stoa, vítal bych ovšem, kdyby byl cítěn a ctěn genius loci Hradu pražského i v jeho akordu s evropskou vzdělaností, jež je bez jejích základů v antice nejen nemyslitelná, ale i nepochopená. Krátce: Hrad není nádvoří, a co je zde normální, obvyklé, není takové tam už z toho důvodu, aby byl tady rozdíl; jinak bychom mohli hovořit o jakémsi centru státního sídliště.

Navíc to vypadá, jakoby by byl dnes módní eu(ro)skepsismus …-, pohodlnou výmluvou pro fakticky omezené kochání se vlastním, malým, ale naším, spojené s přezíráním odjinud pocházejícího. Cena této ignorance, a to celospolečenská, je mastná: hrozí totiž, že to, co by se dalo hbitě naučit od jiných, musí být pracně znovu vynalezeno, vymyšleno a - proti všem zvykům! - prosazováno.

Parádním příkladem je věta: "Naše země využila tehdejší chvíle a jednoznačné atmosféry, v níž převládl názor, že je viníky světové války třeba potrestat a že je třeba řadou preventivních

opatření zabránit vzniku války nové."

("Využila"; lépe by se dal Váš názor těžko potvrdit!)

Kdyby ale znal p. Klaus první tragédii Aischylovy Orestie, tak by z prvního přednesu chóru velmi dobře věděl, že božská (Zeus) spravedlnost (Diké) trestá toho, kdo se opil vítězstvím natolik, že krutě řádil nad poraženým, jeho statků nešetřil.

Váš
Antonín Andert

Zní to odtažitě? Ano. Ale je to mnohem méně odtažité než uvažování pana prezidenta o vyhnání.

E.M.