ARCHIV

"otevřeno"

Přítmí v české politice

V stříbropěnné Vltavě neuplynulo ještě tolik vody, aby byly zcela zapomenuty výroky exprezidenta Havla o Grossově bytové aféře. Václav Havel se vrátil se zahraničí a neváhal rychle se vyjádřit: "Zaráží mě ta zvláštní kampaňovitost. Jakmile se někdo stane nejpopulárnějším politikem, tak je třeba ho kopnout do kotníku, ať už něco provedl, či neprovedl.""Ta věc s tím bytem pana premiéra mi připadá jako úplná absurdita". Jan Jandourek v článku Zklamání z Havla (MFD) k tomu případně podotkl, že "absurdní je přitom Havlův postoj.V tom samém pořadu si exprezident stěžoval, že jeho snaha o ´mravní nárok´ byla vždy ´předmětem obecného posměchu´. Teď tedy mohl ´mravní nárok´ vznášet, až by uši brněly. Stejně jako v roce 1997, když ho rozhořčily kejkle ve financování Klausovy ODS."

Připomínám to jako doklad okolnosti, že ne vše "neprůhledné", nejasné a nesprávné se vyhýbá právě našim prezidentům. Pokud jde o Václava Havla, připojím ještě názor Ondřeje Neffa z Lidových novin 23. února:

"…současná krize vznikla právě z toho, že ministerský předseda dlouhodobě a soustavně klamal veřejnost. Bohužel, ani tentokrát se nedokázal Václav Havel uvolnit ze svých tradičních závazků. Na otázku, zda podle jeho soudu má politik na sebe vztahovat i náročná kritéria mravní, trpce si postěžoval, že zvolání "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" se stalo předmětem trvalého posměchu. Jenže ono to bylo trochu jinak. Samo o sobě zvolání předmětem posměchu nebylo. Předmětem pospěchu bylo moralizování, které užívá dvojího metru, jinak pro sebe, jinak pro jiné. A tomu, bohužel, zůstal Havel věren i ve svém posledním veřejném vystoupení.

K úžasu posluchačů se totiž s největší vervou neopřel o peníze z nevěstinců a spálené směnky, ale o "sarajevský atentát", událost dnes už historickou…".

V této zkoušce z praktické morálky Václav Havel příliš neobstál. Jak obstál současný prezident?

V této souvislosti se nemohu vyhnout osobní vzpomínce. Když před dvěma léty propukla irácká krize, urazil Václav Klaus na dvakrát amerického velvyslance Craig Stapletona. Došel tak daleko, že dokonce porovnal sovětskou okupaci Československa s eventuální přítomností amerických vojenských jednotek v zemi. Zahrával si se supervelmocí a ta mu to brzy dala znát. Prezident Bush přijal velmi rychle tehdejšího premiéra Špidlu v Bílém domě a Václavu Havlovi se dostalo prestižního amerického vyznamenání (přičemž mu George Bush mimo oficiální program věnoval půlhodinové přijetí); pokud jde o Václava Klause, dozvěděli jsme se, že náš prezident bude pozván do Bílého domu "nejdříve" příští rok. V článku v Lidových novinách (4. 8. 03) jsem se Klause zastal. Napsal jsem, že jemu osobně to patří, že však Klaus je prezident ČR a vzhledem k tomu že by mohla americká diplomacie být velkorysejší.

Dostal jsem co proto přímo od pramene, z Hradu. Sám Jiří Weigl odpověděl okamžitě v článku nazvaném příznačně Mandlerovy ohlasy dob totalitních, v němž mne obvinil z protektorátní mentality. Budiž. Důležité je jeho zdůvodnění Klausova postoje: "názor, že vyjádření legitimního názoru své země, který zcela nekopíruje pozici mocného spojence (tj. prezidentův postoj k americké akci v Iráku), zasluhuje osobní trest pro onoho odvážlivce-prezidenta, byť by se jednalo o oficiální stanovisko přijaté naším Parlamentem, je skutečně ohlasem dob totalitních. (…) Zdá se, že pro některé publicisty a politiky není svéprávná existence malé, ale s ostatními rovnoprávné země představitelná."

Nemusíme se déle zabývat takovými podrobnostmi, jako že je více než podivné považovat srovnání sovětské okupace a eventuální americké základny za stanovisko našeho Parlamentu a vydávat je za postoj, který "zcela nekopíruje pozici mocného spojence". Řekněme, že onen "odvážlivec", Václav Klaus, své hrdé stanovisko tehdy přehnal. Jenže když se dva roky po tomto odvážném kousku americkému prezidentu vnucoval (televize to věrně snímala), mohlo by to někomu škodolibému připadat jako výraz protektorátní mentality. Ale to nestačilo. V Sedmičce na Nově Václav Klaus dlouze vysvětloval, že za celé dva roky nestrávil s prezidentem Bushem pouhých šest minut, jak mu předhazují, ale mnohem víc, protože oba seděli při zasedání NATO celý půlden v jednom sále….

Lidská pochybení včetně pochybení morálních se nevyhýbají ani našim prezidentům. Přehlednost a průhlednost jejich postojů si musíme bohužel domýšlet sami a jejich kritika morálních nedostatků těch či oněch činitelů či politických stran přitom nezískává na věrohodnosti.

E.M.