ARCHIV

"otevřeno"

Válka svobody proti tyranii

Ohlasy na inaugurační projev prezidenta G. W. Buse nehýřily nadšením. Ale srovnáme-li jejich tón s celosvětovou protibushovskou štvanicí před americkými prezidentskými volbami, je to učiněná idyla. Pochopitelně; tenkrát se levicová a pacifistická média domnívala, že se podaří přivést do funkce amerického prezidenta Kerryho, dnes je tato iluze dávno pryč. Jenomže… Pokud by komentátoři jen trochu chtěli a zvýraznili některá místa Bushova projevu, vyšel by jim čtyřletý plán americké administrativy, a to svým způsobem agresivní. Je obsažen v celém projevu, ale hlavně na jeho počátku:

"Ztroskotání komunismu s sebou přineslo léta klidu, léta odpočinku, léta oddechu - pak však přišel den ohně.

Spatřili jsme svou zranitelnost a také její nejhlubší příčinu. Neboť dokud se celé oblasti světa dusí záští a tyranií - vydány napospas ideologiím, jež živí nenávist a ospravedlňují vraždu - bude se násilí hromadit a přerůstat v destruktivní sílu a překračovat i ty nejstřeženější hranice a představovat smrtelnou hrozbu. V dějinách existuje jen jediná síla, která může zlomit vládu nenávisti a zášti a odkrýt lži tyranů a odměnit naděje slušných a tolerantních lidí, a tou je síla lidské svobody.

Události i zdravý rozum nás vedou k jedinému závěru: Přežití svobody v naší zemi stále více záleží na úspěchu svobody v jiných zemích. Jedinou nadějí na mír v našem světě je expanze svobody do celého světa."

Expanze svobody do celého světa, to je americký sen. Během čtyřletého funkčního období z něho může George Bush uskutečnit jen malý díl. Představme si jen expanzi svobody v takovém kontinentu, jako je Afrika. Je to úkol na celé generace, k tomu vedou "události i zdravý rozum". Stačí ostatně představa expanze svobody do Íránu a Severní Koreje, abychom pochopili náročnost Bushových cílů. Otázka tedy je, proč si to vše G. W. Bush vymýšlí.

Ale vymýšlí si to vůbec? A není tento jeho plán pouhým "zhuštěním" zahraniční politiky, kterou severoamerická velmoc až dosud uskutečňovala, a to někdy z nutnosti, někdy dokonce proti své vůli?

Expanze svobody má přirozeně se Spojenými státy hodně společného. A také s válčením. V roce 1918 přispěly USA k svobodě Evropy po krvavé, vyčerpávající válce, kterou rozhodlo mimo jiné to, že do ní vstoupily právě Spojené státy. V ještě vypjatějším vydání se to opakovalo v druhé světové válce; výsledkem ovšem tentokrát bylo nejen osvobození západní Evropy, ale i svobodné Německo a svobodné Japonsko.

Zdánlivě efektivnější pro expanzi svobody bylo pouhé řinčení zbraní (a bylo jich hodně) ve studené válce mezi Východem a Západem. Ve skutečnosti obě dílčí války tohoto období, korejská a vietnamská, měly daleko do pouhého řinčení zbraní: byly hodně krvavé a těžké. Navíc vietnamskou válku Spojené státy prohrály. Ale studenou válku jako celek vyhrála svoboda ve vší slávě: velké sovětské impérium, založené na totalitních principech, se bez výstřelu z děl a bez rachotu tanků zhroutilo jako domeček z karet.

Znamená to, že expanze svobody se děje efektivněji mírovou než válečnou cestou? Tak jednoduché to bohužel není. Sovětské impérium bylo výjimečné, umělé. Kreml držel v šachu státy, které byly mnohdy vyspělejší než Rusko samo. Stalin vytvořil velkou sovětskou říši v době, kdy se impéria rozpadala, a konce konců nebyl žádný div, že sovětská říše v osmdesátých létech víceméně přežívala vlastní smrt. Ale ať tak či onak, konec studené války znamenal ohromnou expanzi svobody do východní a střední Evropy.

Nepochybně však druhá světová válka a studená válka potvrzují Bushova slova o tom, že "dokud se celé oblasti světa dusí záští a tyranií - vydány napospas ideologiím, jež živí nenávist a ospravedlňují vraždu - bude se násilí hromadit a přerůstat v destruktivní sílu a překračovat i ty nejstřeženější hranice a představovat smrtelnou hrozbu.". Celý Západ byl několikrát vystaven této hrozbě. V současné době o tom Evropa chce jen málo nebo raději vůbec nic vědět, ale opět je Západ této hrozbě vystaven. Nejprve Spojené státy, pak i ostatní západní státy měly být totálně destabilizovány terorismem. Po 21. září se zdálo, že bitevním polem bude Amerika, avšak prezident Bush přenesl válečné pole na území nepřítele (válka s Irákem) a jak vyplývá z jeho inauguračního projevu, nehodlá z tohoto útočného pojetí boje ustoupit. Jestli to všechno Evropa nepokazí, nebude se tentokrát o svobodu bojovat "u nás".

Je to smůla, že svobody národů nelze natrvalo dosáhnout bez válečného úsilí. Větší smůla by byla, kdyby si toho první muž světové supervelmoci nebyl vědom.

E.M.