ARCHIV

"otevřeno"

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 4

Náhrobek LDS

Popsal jsem vlastně v předchozích částech jednotlivé fáze, jimiž byla likvidována LDS (Demokratická iniciativa). Začátek patřil podzimu 1989, kdy mocenské vedení Charty 77, tj. Václav Havel a jeho skupina, zmařilo demonstraci na 21. srpna a přimělo vedení sdružení HOS, aby s námi přerušilo spolupráci. Druhou fázi obstaralo Občanské fórum. OF a jeho vláda neuznaly ani neformálně Demokratickou iniciativu za politickou stranu, znemožnily jí získat prostředky nutné pro činnost strany (sekretariát, finance), a to v době, kdy strany Národní fronty byly financovány ze státního rozpočtu. Pak nastalo období klidu, kdy byla LDS zastoupena v obou parlamentech (FS a Česká národní rada). "Rating" ze strany FDP víceméně fungoval, a tak se nám zdálo, že pro příští parlamentní volba (1992) máme slušné vyhlídky - minimálně na to, aby se Liberálně demokratická strana mohla v budoucnu rozvíjet.

V té době jsem bohužel začal mít nepříjemné zdravotní potíže. Parlamentní lékařka zjistila, že se týkají funkce srdce. Dostal jsem prášky a poprvé jsem si uvědomil, že si musím dávat na svůj zdravotní stav pozor. Spojil jsem příjemné s užitečným a sdělil jsem předsednictvu Federálního shromáždění, že pro svůj zdravotní stav nemohu nadále pracovat v ústavněprávním výboru. Netušil jsem, že jsem vyvedl něco, co jsem neměl; dozvěděl jsem se, že poslanec nesmí svévolně odejít z výboru, ve kterém pracuje. Musí požádat předsednictvo, aby ho přeřadilo do jiného výboru. Předsednictvo tedy moje vystoupení z ústavněprávního výboru neuznalo. Já jsem se o to ani trochu nestaral a práce v ústavněprávní výboru jsem se neúčastnil. Sekretariát předsednictva zuřil, dvakrát jsem byl dokonce na plénu volán k poslušnosti, ale posléze předsednictvo kapitulovalo a převedlo mne do výboru kulturně sociálního. Zde bylo pracovní tempo podstatně mírnější a to mi vyhovovalo.

Přidělili mi jako zpravodaji zákon o vyznamenáních a já jsem se staral o to, aby původní vládní návrh, který by se byl nejspíš hodil tak do 13. století, dostal trochu civilizovanou podobu. Nevím co jiného mohlo přimět Rudolfa Hrušinského, který byl také členem kulturně sociálního výboru, že na počátku jedné přestávky mě vyzval, ať si jdu s ním vypít kávu. Přitom mi sdělil, že si kávu trochu sladí, ačkoli má cukrovku. Ale to víte, na doktory se zas nesmí moc dát… Nemoci byly šťastné téma našeho rozhovoru a zůstaly jím i nadále, když jsme se s Rudolfem Hrušinským často o přestávkách scházeli na kávu nebo na minerálku. Hrušinský se cítil v parlamentě naprosto odcizen a povídání se mnou mu dělalo dobře, protože tím zaháněl nudu; politika a to, oč se ve FS hovořilo, ho ani trochu nebavilo a nezajímalo (když to jen trochu šlo, z FS utekl). Já jsem byl také rád, že mám v kulturně sociálním výboru spřízněnou duši. Hrušinský se mi často svěřoval, jak je špatně placen, a to bylo druhé šťastné téma našich rozhovorů. Rudolf Hrušinský byl herec a myslím, že poměrně dlouhé hovory s ním mi pomohly chápat skutečnou i zdánlivou amorálnost herců a zpěváků za reálného socialismu. Často jsem si všiml, že jsem k nim o dost tolerantnější, než je v našich kruzích zvykem. Jestli je to dobře nebo špatně, kdo ví…

Kromě zákona o vyznamenání, který se mi snad opravdu podařilo poněkud zlidštit, jsem mohl plodněji zasáhnout do práce výboru už jen jednou. Nešlo o nic světoborného, ale o opravdovou příhodu a ta stojí za to. Souvisí s volbou první Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jednotlivé strany navrhly řadu kandidátů a náš výbor byl pověřen udělat předběžný výběr. Kandidátů bylo hodně a my jsme jejich vyjádřením o televizi a rozhlase věnovali celý den. Nijak zvlášť se mě to nedotklo. S výjimkou jednoho případu. Tímto "případem" byl Ivan Sviták. Mladí lidé o něm dnes vědí málo nebo snad ani nevědí, že byl, ale pro naši generaci byl výraznou tragikomickou figurkou. Vrátil se ze Spojených států jako velký antikomunista a jako takový se zúčastnil zakládání Klubu angažovaných nestraníků. Ti ovšem si odhlasovali jako první zásadu své organizace, že do KANu bude přijat pouze ten, kdo nikdy nebyl členem KSČ. A tomuto kritériu Ivan Sviták, který byl až do roku 1968 členem KSČ, nevyhovoval. Nezbylo mu než potupně odtáhnout. Jeho politický vývoj pak byla celkem jednoduchý, protože se rychle přidával na stranu komunistů. Posléze ho komunisté navrhli za člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeho "slyšení" v kulturně sociálním výboru bylo pozoruhodné. Hovořil, jako kdyby už byl zvolen. To bylo nepříjemné, hlavně mne však popudila jeho vzpurnost, s níž nám všem dával lekci z demokracie a demokratismu. Přitom nedávno, před několika týdny, při pokusu o puč v Rusku otiskl v Rudém právu článek o tom, nač se mají i demokraté, tito škůdci veřejného života, těšit i u nás. Ukážou jim to v Rusku a i my jim to ukážeme! - A tak jsem se přihlásil, připomenul Svitákovi jeho článek proti demokratům a zeptal se ho, jak to vlastně s demokracií myslí.

Účinek byl pozoruhodný. Sviták strnul, jeho lysá hlava zfialověla a on na mě zařval: "Pane, já jsem si myslel, že jste liberál, ale vy nejste liberál, vy jste blbec." Potom střídavě levou a pravou rukou bušil do stolu, který stál před ním a opakoval tuto kouzelnou formuli: "Jděte do prdele, všichni jděte do prdele a Federální shromáždění ať jde taky do prdele." Když to takto hezky zopakoval třikrát nebo čtyřikrát, zdvihl se a utekl. V jednání pochopitelně nastala přestávka. Ulevilo se mi, procházel jsem se po chodbě a ucítil jsem, že těsně za mnou někdo jde. Otočil jsem se a koho nevidím než soudruha Grebeníčka. Poněkud provinile řekl: "Pane Mandlere, s tím Svitákem jsme to asi přehnali."

To jsou chvíle, na které člověk jen tak nezapomene.

Ale vraťme se k vyhlídkám LDS na další činnost. Tyto vyhlídky (proč si nepřiznat, že to byly iluze) se zdánlivě dosti zvětšily, když naše strana získala posilu přímo ze strany české vlády. Karel Štindl, který jako předseda zahraničního výboru ČNR spolupracoval se sekretariátem české vlády, se již nějakou tvářil tajemně a říkal, že asi získáme významnou posilu. Jeden člen české vlády prý je tělem i duší liberál a touží jen po tom, aby se mohl stát členem naší strany. Brzy nás s touto politickou osobností seznámil - a nebyl to nikdo jiný než Viktoria Hradská.

Paní Hradská udělala na vedení strany vynikající dojem (nepopírám, že na mne taky). Uměla to. Předvedla nám tak dokonale své liberální smýšlení, že jsme ji všelijakými korektními způsoby na hranici korektnosti kooptovali do výkonného výboru. S velikou vervou se účastnila práce strany a spolu s námi plánovala, jak na to, bychom se dostali do parlamentu a měli co nejvíc poslanců. Nic nám nebylo podivné - až když se konala zemská konference na Moravě. Na místě jsem zjistil, že proti dosavadnímu brněnskému předsedovi Vaňákovi byla zorganizovaná silná opozice, jejíž účel jsem byl schopen pochopit teprve tehdy, když volební komise rozdala kandidátky, na kterých bylo o jednoho náměstka víc, než určovaly stanovy. Když jsem je na tento omyl upozornil, jenom se zasmáli. Věděli prý, že se mi to nebude líbit, ale paní Hradská když byla před čtrnácti dny na Moravě, slíbila, že Morava bude mít o jednoho místopředsedu víc. A bylo to.

Vrátil jsem se do Prahy a snažil jsem se to vše nějakým způsobem pochopit. To už ale bylo pozdě. Němečtí liberálové, na nichž jsme byli existenčně závislí, mezitím v LDS neoficiálně rozšířili dopis, v němž tvrdili, že naše strana je politicky upadlá, že za to může její vedení a že je ji možné podporovat jedině v tom případě, stane-li se její předsedkyní Viktoria Hradská. Ta se tvářila jako učiněné jehňátko; o ničem prý neměla ani tušení. Mně nezbylo, nechtěl-li jsem stranu zničit, než prohlásit, že odstoupím z funkce. To učinili rovněž místopředsedové a výkonný výbor začal jednat o tom, že na celostátní konferenci strany v listopadu 1991 navrhne Viktorii Hradskou jako předsedkyni.

Paní Hradská se snažila seč mohla a intrikovala po Čechách a po Moravě, jak to jen bylo možné; v září se zúčastnila za naši stranu sjezdu FDP, kde ji přijali jako předsedkyni LDS. To však už bylo příliš na jihočeskou organizaci naší strany, která požádala výkonný výbor, aby zanechal úvah o předsednictví paní Hradské. Po zralé úvaze - bylo nám zřejmé, že paní Hradská přivádí LDS ke zkáze - výkonný výbor opravdu došel k závěru, že od nominace Viktorie na funkci předsedkyně strany ustoupíme a na celostátní konferenci navrhneme v podstatě totéž složení vedoucích orgánů strany, jaké je dosud.

Mezitím jsme velmi intenzivně jednali o volební koalici s ODS a KDS. Věci se vyvíjely, jak se nám zdálo, velice slibně, nicméně při hlavním jednání se Václav Klaus začal ošívat a klást nezodpověditelné otázky, k čemu my vlastně ODS budeme, proč nevystačuje šíře programu ODS, zahrnující i liberalismus a musí se ještě do koalice přibírat další strana a podobné problémy. Jednání skončilo bezúspěšně a další bylo stanoveno až po naší celostátní konferenci.

Ta se konala 11. listopadu 1991 v Moravské Třebové a vedla jednoznačně k rozpadu strany. Zatímco vedení se snažilo řešit obsahové, programové i taktické otázky (až dosud jsme počítali s koalicí s ODS a KDS a Václav Klaus nám udělal škrt přes rozpočet), přivedla si paní Hradská na konferenci posilu, p. Severu z odnože FDP, nadace Friedricha Naumana. Zatímco my jsme mocenský boj evidentně podcenili, paní Hradská, vedena instrukcemi p. Severy půldruhého dne pracovala k tomu, aby byla zvolena předsedkyní strany. Posléze se jí to podařilo. Vyhrála nade mnou sice o pouhý jeden hlas ale vyhrála.

Další události podrobněji líčit nemá smysl. Paní Hradská fungovala zřejmě dokonale v režii H. D. Genschera. Takže nyní již šlo ne o to, co má strana dělat, ale jak to zaonačit, aby LDS neexistovala. Jelikož skutečný výkonný výbor obsahoval většinu neposlušných členů, vytvořila Viktoria Hradská o své vůli nový výkonný výbor a s takto virtuálním vedením fúzoval zbytek LDS (česká zemská organizace paní Hradskou neuznávala) se stranou ODA. Ta touto operací získala pro volby dostatečný počet kandidátů (nevím nevím, jak by jinak dopadla).

Sama likvidace LDS bylo nejen nezákonná, ale tak bizarní, že stojí za zmínku. Civilní odbor ministerstva vnitra dostal dopis, v němž se MV sděluje, že se konala mimořádná celostátní konference strany, která rozhodla stranu rozpustit. Byl podepsán jakýmsi panem Hřebíkem, který byl údajně jmenován likvidátorem strany. Výkonný výbor okamžitě upozornil ministerstvo vnitra, že se žádná mimořádná konference LDS nekonala a že p. Hřebík ani není, ani nebyl členem LDS. Ale ministr vnitra Ruml věděl své. Koneckonců on to byl, kdo nezákonně zlikvidoval LDS. Tahanice s ministerstvem vnitra trvaly několik měsíců; ministerstvo tvrdilo, že mu není nic do toho, zda se celostátní konference LDS konala, či ne. To je prý vnitrostranickou otázkou LDS. Ale strana se na základě dopisu p. Hřebíka likviduje. Pokud jde o likvidátora, nemusí být členem strany a ministerstvo vnitra podle platných zákonů nemusí vyžadovat jeho totožnost.

Nejen Jan Ruml vystačil s těmito neuvěřitelnými tvrzeními, ale přidal se k němu i předseda vlády, na něhož jsme se několikrát obrátili. Václav Klaus vždy znovu zjistil, že likvidace LDS proběhla opravdu, ale opravdu zcela v pořádku… ODS se tedy o likvidaci Liberálně demokratické strany rovněž pěkně zasloužila. Ještě dva roky uběhly, než žalostné zbytky LDS dospěly k závěru, že bitva je zcela prohraná.

Dnes je tedy vlastně otázka, k čemu byla LDS (Demokratická iniciativa) dobrá, čistě akademická. Lze snadno odpovědět, že nebyla k ničemu, nic neprosadila, tradici nezavedla, velké myšlenky z jejího působení nezůstaly (a ani nevznikly). Ale existuje slabá naděje, že toto hodnocení Liberálně demokratické strany v budoucnosti neobstojí. Bude záležet na tom, jak politika a historie ocení celou tuto etapu společenského vývoje před rokem 1989 a bezprostředně po něm. Zda vznikne pochopení pro to, že tu před listopadem 1989 existovala opoziční organizace, která nepropadla radikalismu, vytvářela občanský program a přes značné programové různice usilovala o spolupráci jak s Chartou 77, tak s dalšími opozičními skupinami. Tato spolupráce měla umožnit vytvoření koordinačního výboru opozice, který by koordinoval jednotné, popřípadě na sebe navazující akce občanských aktivit. A neměly vést k všeobecné amnestii pro aktivistické funkcionáře, nýbrž k pochopení, že předlistopadové státní a stranické orgány jsou za stav země zodpovědné a že se za svou zodpovědnost musejí zodpovídat.

Také si snad společnost jednou uvědomí, že LDS se nebála prohlásit se ještě za předlistopadového režimu opoziční stranou, že usilovala o mnohem čistší stranictví, než jaký známe dnes, a že v počátcích vzdorovala hloupé ideologii ne-stranictví za každou cenu.

Takže kdo ví, třeba LDS přece jen někdy dostane náhrobek. Není třeba se obávat, že bude monstrózní, spíše jde o to, aby byl vůbec vidět.

E.M.