indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

1.3. - 6.3.2004

ARCHIV

"otevřeno"

Pozice udržíme?

Po celou dobu jednání a dohadování o reformní kroky se čas od času menší partneři koalice ozvou, že "to" (o čem se právě jedná) je věc zcela zásadní a kdyby…Toto kdyby zřejmě má znamenat, že příslušná strana může odejít z vlády. Ale neznamená; strana na odchod z vlády ani nemyslí. Právě tak neodejde z funkci činitel, v jehož resortu se dějí politováníhodné nepřístojnosti. Zdůvodní to (před časem policejní ředitel) tím, že by od něho byla zbabělost právě teď, když nastaly obtíže, opustit příslušnou funkci.

Pokud jde o vládu, je vše jednoduché. Lidovci odjakživa považují odchod z vlády za cosi apokalyptického a virtuální strana s názvem Unie svobody opravdu z vlády vystoupit nemůže, i když je logické, že při svém rozkladu její činitelé právě o tom uvažují. Nechci tvrdit, že ta či ona strana má právě teď odejít z vlády. Ale otázka odchodu z vlády (z funkce) je závažná za všech okolností.

Umění odejít je významnou součástí politické kultury. Je to díl demokratické procedury, který mimo jiné znamená, že jistá strana nebo jistý politik nemůže souhlasit s tím, jak se chová nebo co dělá většina. Odejít je však nesnadné. Ti, kdo odcházejí, ztrácejí dosavadní moc, oslabují své vztahy s důležitými institucemi a v neposlední řadě oni sami poznají odchod na své peněžence. V demokracii je však umění odejít důležité.

Špidla v potížích

To se ovšem týká jak stran, tak jednotlivých politiků a státníků. Také oni by často měli odejít v nepříznivé situaci, často v takové, kdy by podle jejich názoru odchod znamenal cosi jako katastrofu pro vlastní stranu, ne-li pro celý stát. Neexistuje-li demokratický mechanismus moci, hlavní představitel jen tak neodejde. To nám předváděl komunistický režim: první muž ve straně a ve státě mohl odejít tak, že umřel, anebo byl zlikvidován, a až do té doby se snažil, často úspěšně, šířit pevné přesvědčení, že konec jeho vládnutí znamená tragédii pro všechny. Takový byl stav od smrti Klementa Gottwalda i u nás.

Nyní žijeme v demokratickém státě, nicméně premiér Špidla se ocitl v podobné situaci.Ať už je jeho snažení jakkoli poctivé nebo naopak formální, jeho samého obkličují potíže. Přehlédneme-li řadu personálních kalamit, těžko tomu člověk uvěří: dr. Burda, Pithart, Sokol, Kužvart… Komentátoři soudí, že poté, co de facto způsobil zvolení Václava Klause prezidentem a nyní měl potíže s eurokomisařem, asi by Špidla už další personální klopýtnutí ve své funkci nepřežil. Jenže je to ještě horší. Jeho strana je napůl rozpadlá, koalicí zmítají spory, vládní většina ve sněmovně má (možná) o hlas víc než opozice. Dokázat, aby byl "funkční" vládní celek, v němž se mu navíc jeden z koaličních partnerů před očima hroutí (poslanci Vrbík a Bielesz vystoupili z US-DEU), vyžaduje premiéra s velkým talentem, značnými zkušenostmi a se schopností poučit se z dosavadních chyb a nedostatků.

Odchodem se jen vyhrožuje

Těžko bychom asi u nás takového našli. Ani Vladimír Špidla nemá tyto vlastnosti a poslední události jeho nedostatky názorně předvedly. Za daného stavu věcí není racionálního důvodu, proč by ještě měl setrvávat v čele neobyčejně špatně fungující vládní koalice.

To vše je však pouhá teorie. V praxi se nic takového jako dobrovolný odchod premiéra (nebo koaličních stran) u nás nestává, všichni "drží pozice", upozorňují na nedozírné následky, které by měl jejich odchod, a tak lze očekávat, že a rovněž konec této vlády se odehraje v nepříznivějších podmínkách, než jsou dnešní.

Jako už tak často budeme totiž svědky toho, jak se odchodem těch či oněch (stran, premiéra) pouze vyhrožuje. Zevšeobecní praxe, že kdokoli ve vládě poruší čerstvé koaliční dohody a na to se koaliční partneři pouze zamračí - co také mají jiného dělat? Jenom premiér se bude pokoušet o úsměv.

Na základě takových postojů se koaliční mechanismy mění v cosi, co tak dobře známe z běžného života, v hokynářské handrkování. V politice však nesmírně záleží na dodržování základních zásad, smluv a dohod. Víme, jaké potíže vznikají z postkomunistické vášně nedodržovat dohody (o zákonech raději ani nehovořit). To ovšem právě tak platí o politickém handrkování, o kterém je právě řeč a na jehož kontraproduktivnosti se podílí umění ne-odejít. Těžko pak současný stav české "reformy" může vypadat jinak, než jako by byl upečen podle kuchařky pejska a kočičky.

K tomu ke všemu se to vše odehrává před očima voličů. Utvrzuje je to v staré představě, že politika je svinstvo, jehož aktéři nedodržují slovo, a zároveň jim předvádí model, jak se má dělat (špatná) politika na regionální úrovni. Střední cestou jsou pokusy o vytvoření nových stran, které v našich podmínkách nemají naději na úspěch. Umění odejít by současnou situaci nevyřešilo, ale zjednodušilo.

E.M. (Upravený článek z MF DNES 5. 3. 2004)