ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 3

"otevřeno"

POD POKLOPEM (2) Jako komediant

Minule jsem vyprávěl o tom, jak se mi podařilo ukončit kariéru instruktora programovacích jazyků tím, že jsem požádal o zvýšení nízkého platu a když jsem nepochodil, dal jsem výpověď. Tím ovšem vše neskončilo, Kancelářské stroje se evidentně rozhodly, že mi znemožní přijetí do dalšího zaměstnání. Měly k tomu prostředky: pracovní a kádrové posudky.

V obtížné situaci se přátelé snažili nějak mi pomoci. A pomohli mi účinně - alespoň jsme o tom byli všichni přesvědčeni. Věděli jsme, že v Institutu obalové techniky je volné místo programátora, o které se jen tak někdo ucházet nebude. Pokud by totiž dotyčný nebyl dobře znám vedoucímu výpočetního střediska, nemělo by jeho snažení smysl. Skoro všechna výpočetní střediska se chránila proti vnějšímu okolí a dnes už je těžké vyznat se, proti čemu se vlastně chránila nejvíc; zřejmě proti vlastnímu podniku.

Nejčastější takovou ochranou bylo, že každý, kdo se ve výpočetním středisku ucházel o místo programátora a koho vedoucí střediska nechtěl přijmout, musel skládat test. Testy byly přejaty od západních firem a byly vymýšleny vysloveně pro Einsteiny, normální smrtelník se stačil ve stanovené době ještě tak orientovat, oč jde, a pokud v sobě měl kus matematického génia, vyřešit jeden či dva příklady z deseti.

Já jsem se do podniku obalové techniky přihlásil. Nebyl to pokus o sebevraždu. Nepříliš složitým mechanismem se podařilo testy okopírovat, propašovat ven a já jsem se je teď v každou volnou chvíli učil nazpaměť. Jejich logice jsem většinou nerozuměl; epilepsii padly tenkrát za oběť poslední mé zbytky porozumění pro kombinatoriku a vůbec cokoli matematického. A naučit se jednotlivé příklady - to ještě nebylo všechno. Podle předpisu západních firem nesplnil podmínky testů ten, kdo vyřešil zadané příklady na 100 %, inteligence takového člověka byla nebezpečně vysoká i v západních zemích. "Správný" programátor měl ze zadaných příkladů vyřešit 70-80 procent. Takže jsem se musel testy biflovat tak, abych takových 25 % z příkladů vyřešil špatně.

Ke svému překvapení jsem si vše, co jsem se naučil, zapamatoval a proti výsledku mého testu se dalo těžko něco namítat. Několik dní jsem s napětím očekával, jak bude Institut balicí techniky reagovat. Posléze jsem dostal dopis, z něhož už fyzicky čišela nevůle (nevím, jak se dá tento jev vysvětlit, ale zdá se, že opravdu jsou věci mezi nebem a zemí…). Nicméně byl jsem zpraven, že jsem v testech obstál a že se mám prvního příštího měsíce dostavit do osobního oddělení k přijetí do podniku.

Jásal jsem. Jásal, ale jen několik dní. Posledního dne v měsíci jsem dostal z Institutu druhý dopis. Byl psán rozhorleným tónem: právě dostali z mého předchozího podniku kádrové materiály. Z nich vyplývá, že jsem tak destruktivní element, že mne žádný pořádný podnik nemůže přijmout, oni jsou náramně pořádný podnik. Byl jsem opět bez zaměstnání a nezbylo mi než požádat o místo odbor pracovních sil Obvodního národního výboru. S příslušným doporučením jsem se vydal do prastaré sladovny v Praze 6 …-… ale teď už jsem přeskočil události opravdu důležité, které se týkaly mého odchodu z Kancelářských strojů. Staly se v době mé výpovědní lhůty z Kancelářských strojů.

Tedy během mé tříměsíční výpovědní lhůty mi nedalo mi příliš námahy, abych poznal, že se mnou zametou tak jako Merkuria s Bohumilem Doležalem. Bylo to přece velmi snadné, stačilo aby do pracovního posudku napsali, že snad nejsem nejhorší pracovník, ale že mé názory se neshodují se socialismem. A bylo by to. Z důvodů, které se lze domyslet, nechtěli zatěžovat můj pracovní posudek politikou. Nedostali k tomu příkaz. Mohli tedy do posudku napsat, že jsem ohavně špatný pracovník. To ale asi bylo málo. Museli si tedy na mne něco vymyslet a zdá se, že jim to nějak nešlo. A tak se uchýlili k neuvěřitelné taktice. Měl jsem se chytit do připravené léčky tak, aby oni potom mohli s klidným svědomím napsat smutnou pravdu o mé politováníhodné pracovní síle, kvůli níž mne žádný podnik nebude moci přijmout.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že vím, kdo tu fintu vymyslel. Ale vím, kdo ji uskutečňoval: vedoucí oddělení a paní Moláková. Neměli dostatek fantazie, a tak spoléhali na pátky. Bylo to jednoduché: všechny kurzy se pořádaly od pondělka do pátku, ale v normalizační realitě je ve skutečnosti ukončoval čtvrteční večerek na rozloučenou. Na něm se obvykle účastníci rozšoupli natolik, že druhý den byli ještě tak schopni sebrat se a odjet domů. Pátek se vykazoval jako kterýkoli školící den, ale všichni v odboru výpočetní techniky věděli, že je to den, kdy žáci oficiálně chodí za školu a instruktoři se ukáží na pracovišti odpoledne, jako by se nic nedělo.. Mnozí účastníci kurzů odjížděli domů ve čtvrtek, jiní hned v pátek ráno. Já jsem toho měl vždycky za celý týden dost a často mi to nedalo, abych si nedopřál určitého luxusu a v pátek jsem déle spal. Uprostřed mé výpovědní doby mne zdánlivě nicotná okolnost donutila být každý pátek ostražitý.

V devět hodin jsem právě vstával z postele, když mi volali z recepce, že tam mám telefonní hovor. Volala paní Moláková, a to pod nějakou zcela průhlednou záminkou. Velmi přátelsky jsme spolu chvilku hovořili, vyřídili jsme rychle celou "věc" a zavěsili jsme. Uvědomil jsem si, že to patrně byla kontrola, a to dvojnásobná. Jednak se paní Moláková chtěla dozvědět, zda se náhodou nevyučuje (a z recepce se asi dozvěděla opak), a pokud se nevyučuje, zda už jsem nevzal do zaječích. Tato druhá kontrola byla méně úspěšná.

Chápal jsem, že každý pátek budu v ohrožení, a řešil jsem to tak, že jsem nutil účastníky školení, aby neodjížděli ve čtvrtek a v pátek v sedm hodin (místo v osm nebo v devět) jsem ještě hodinu "přednášel". Kurs tedy skončil v osm hodin a naštvaní účastníci přece ještě stihli spojení domů.

A přece mne Bardon s Molákovou dostali. Při mém posledním kurzu v Rokycanech se kupodivu v hotelu objevil sám Bardon. Bylo osm hodin a já jsem právě končil kurz. Bardon se na mne usmál a vzal mě autem do Prahy. Bylo to milé.

Rozruch začal teprve příští týden. Kancelářské školení se mnou zahájily řízení za to, že svévolně měním rozvrh hodin. Nikdo mi přece nedovolil zahájit o hodinu dřív… Tato taškařice se skutečně konala, a to několik dnů. Skončila pro mne nepříznivě: vinen. Jak by mne mohli přijmout v Institutu obalové techniky, když jsem dělal takové věci? Postup vedoucího oddělení a jeho zástupkyně vůči mně byl podlý. Nehledě na to, že dostali přikázáno vyrobit mi špatný pracovní posudek, řídili se bezpochyby pocitem uraženosti: oni, Kancelářské stroje, nás přijali do zaměstnání, a tak my s minulostí z roku 1968 jsme se měli chovat jako náramní delikventi. Já jsem místo toho požadoval, abychom měli takové platy jako ostatní smrtelníci. A tak jsem to schytal. Teprve později jsem se dozvěděl, že můj kádrový materiál byl kromě špatným pracovním ohodnocením (zařídit to dostali zřejmě za úkol Bardon s Molákovou) opatřen i katastrofálním posudkem politickým. Ten nepochybně dodalo kádrové oddělení…

Přestal jsem tu s vyprávěním o svých nehodách v době, kdy končil červen léta páně 1975. Tehdy jsem kráčel do pražské sladovny s doporučením odboru pracovních sil ONV Prahy 6, aby mne přijali do zaměstnání.Přijímání bylo neobyčejně rozdílné od procedury v Institutu obalové techniky, nechtěli žádný test a dokonce se vše obešlo bez lékařské prohlídky. Právě jim skončila sezóna a sladovna potřebovala nádeníky na úklid a vyčištění všech nesčetných prostor. Vzali mne jako brigádníka (doufal jsem, že brzy seženu slušnější místo) za nízký plat a v ohavných pracovních podmínkách. Každý je nějaký. Já jsem od přírody fajnovka, to znamená že jsem na určité věci přecitlivělý. Těžká práce mi v podstatě nevadila, ale pach zpracovávaného ječmene a sladu cítím dodnes, když si vzpomenu na bubenečskou ječmenárnu. Nikoho jsem v sladovně neznal, nikdo neznal mne, a tak jsem jen čekal, kdy budu moci odejít. To se stalo po dvou měsících. Přátelé ve snaze mi pomoci (což se bohužel nepovedlo) sehnali pro mne místo nočního vrátného. Později takto přežívali mnozí disidenti, já jsem však měl proti nim ten těžký handicap, že jsem byl zaměstnán v Poldovce na Kladně, a to s platem (když jsem měl hodně hodin) něco přes šest set korun. Byl jsem tehdy podruhé ženat a myslím, že čtyři měsíce v Poldovce mi mé manželství poničilo nejvíc ze všeho.

Jezdil jsem vlakem z dejvického nádraží a v Kladně jsem přestoupil na autobus. Mé "pracoviště" bylo nestvůrné, byla to temná místnost se stolem a židlí hned vedle šaten. Šatny byly plné cikád a ty nejenže dělaly rámus, ale ještě tak zhruba jednou týdně se jim zachtělo lidské společnosti a v ohromných hejnech táhly pod prahem do mé místnosti. Musel jsem ovšem uznat, že představují ušlechtilejší z oněch dvou druhů hmyzu, kterými mne Poldovka obdařila. Ten druhý byli komáři. V tamních ideálních podmínkách se množili bez ohledu na roční dobu a nacházeli zalíbení v periodických útocích na mou nevýznamnou osobu. Asi se řídili kvalitou vysáté krve a za nevýznamného mne nepovažovali. Vždy když jsem odjížděl z práce domů, cítil jsem značnou úlevu. Mé nervy to nevydržely, a já jsem se rozhodl zaútočit na komáry pomocí pesticidů ve sprejích. Jenže místnost byla malá a hlavní výsledek celé akce byl, že jsem se přiotrávil. Nu, přežili lidi horší věci, jenomže celé zaměstnání v Poldovce jako by bylo vyrobeno proti mému zdraví, čtyři měsíce dojíždění do Kladna mě úplně vysílily..

Jednoho dne jsem přicházel domů a tam mne čekal Jan Sokol. Tak vidíš, řekl mi, trpělivost se vyplácí. Od prvního ledna tě přijmou do vývoje elektroniky v ZPA Košíře. Uvěřil jsem tomu. Také to byla pravda - skoro.

(Pokračování)

E.M.