ARCHIV

"otevřeno"

Bratři v duchu

Po ukončení diskuse v Lidových novinách zůstaly mnohé otázky neuzavřeny. O podobnosti sudetských Němců a Alsasanů a zásadním rozdílu, jak s těmito etniky Češi a Francouzi po válce zacházeli, se teprve začalo hovořit. K této věci mi dr. Manfred Gratzl poslal následující text:

De Gaulle a Beneš - bratří v duchu?

Jiří Šitler se snaží ve svém článku "Že by mi vrátili tu mou almaru" (LN 03.01.04) vemluvit české společnosti, že události po roce 1945 v ČSR byly úplně normální a nijak se nelišily od toho, co se dělo na Západě. Tedy že česká politika byla ve svém počínání po ukončení války vesměs na úrovni západní Evropy.

Vzorem pro etnickou čistku v ČSR však nesloužila opatření západních mocností, ale represe a gulagy Stalina v Sovětském Svazu. Aplikace kolektivní viny se stala zejména za vlády Stalina základním pravidlem represí. Byl to Stalin, jenž nechal vyvlastňovat miliony "kulaků" a přesídlit, tedy krutě vyhnat ze svých domovů, celé národy na území SSSR. Tento osud postihl například Čečence, Kalmyky, Ingušy, povolžské Němce atd. Počet těch vyhnanců se odhaduje na několik milionů (jenom třeba povolžských Němců bylo přes 3 miliony).

Jak známo byl Beneš během války dvakrát v Moskvě, aby získal souhlas kremelského diktátora k projektu vyhnání sudetských Němců. Přitom se zeptal Molotov, kolika sudetských Němců by se vyhnání týkalo. Když mu Beneš sdělil, že přes 3 miliony, odpověděl prý Molotov slovy "Tři miliony, to nic" (doloženo ve vzpominkách Drtiny a Táborského).

I když Šitler chce sugerovat opak, k takovému masovému vyhnání Němců a ke konfiskaci jejich majetku se na Západě nikdy nedošlo.

Emanuel Mandler poukázal ve své replice "Opravdu jsme Němcům vzali všechno právem?" (LN 10.01.04) na srovnatelný předválečný vývoj v Alsasku a docela odlišný přístup Francouzů po ukončení války. Není nijak překvapivé, že Jiří Šitler tento argument lakonicky odbývá s tím, "že vztah Alsasanů a sudetských Němců k řiši je naprosto odlišný" (LN 17.01.04). Ale v čem vidí Šitler tuto zásadní odlišnost?

V Alsasku a Lotrinsku žili (a žijí, i když se alsaskoněmeckým dialektem dnes mluví již jen na venkově) převážně německy mluvící "Alemanové", tedy vlastně Němci. Po válce v roce 1871 byly tyto regiony součástí Německa. Po první světové války zase Francie.

Jako Češi po roce 1918 dávali i Francouzi v Alsasku po vyhrané válce jasně najevo, kdo je příštím pánem země. Odpor Alsasanů také nenechal na sebe dlouho čekat.

Tvořily se různé autonomisticky zaměřené organizace, třebas v roce 1926 tzv. Heimatbund. 29.11.1926 přijala nejvýznamnější alsaskoněmecká strana, Elsässische Volkspartei (EVP), jednoznačně autonomistický program. Jako Henleinova SdP byla i EVP konstruována jako střechová strana, ve které se spojily různé proudy a názory. Jako sudetská SdP reprezentovala i EVP nejrůznější zaměření, od zastánců autonomie Alsaska v rámci Francie přes vytváření samostatného Alsasko-Lotrinska až k přívržencům připojení k Německu. Je matentní, označuje-li Šitler Bicklera s jeho bezvýznamným spolkem za alsaského Henleina. Skutečným ekvivalentem sudetské SdP v Alsasku byla jednoznačně EVP.

Francouzská vláda reagovala na vývoj v Alsasku podobně jako vlády ČSR represivními opatřeními. Například v roce 1928 byli čelní zástupci EVP obžalováni a odsouzeni za protistátní činnost.

Stejně jako v ČSR nebyla však ve Francii státní moc schopna zabránit vzestupu autonomistů a vlivu německých událostí. Ve volbách do Pařížského parlamentu roku 1932 získali autonomisté z EVP v Alsasku přes 70 procent hlasů (pro srovnání: SdP získala v volbách roku 1935 v ČSR 67,4 procent sudetských hlasů). 1929 byl také Dr. Karl Roos, nekompromisní alsaský autonomista, zvolen primátorem Štrasburku.

Jako český stát reagovala rovněž francouzská státní moc v třicátých letech čím dál tím hektičtěji. Zmíněný Karl Roos byl roku 1939 vzat do vazby, odsouzen k trestu smrti a v roce 1940 krátce před invazí wehrmachtu popraven.

V červnu 1940 se stalo Alsasko a Lotrinsko opět součástí Německa. Tvrzení Šitlera, že prý Alsasané nezískali německou příslušnost, není správné. Sudety se staly součástí říšského území jako samostatná župa Sudetenland, ale také jako součást žup Ostmark a Oberdonau. Obdobně se stalo Alsasko s Badenskem jako župa Oberrhein s hlavním městem Štrasburk řadovým státním územím Německa. Lotrinsko tvořilo se Sárskem a Pfalz župu Westmark.

K obyvatelům Alsaska a Lotrinska, kterých bylo přibližně 1,8 milionů, přihlížela nacistická státní moc jako k normálním občanům říše. Také v tomto ohledu neexistuje ani náznak rozdílu mezi Sudety. Alsasané se tím stali stejně jako sudetští Němci občané Třetí říše. Vztahovala se na ně rovněž branná povinnost. Celkem sloužilo ve wehrmachtu přes 130.000 Alsasanů, 40.000 z nich ve válce padlo. Není tajemstvím, že mnozí Alsasané neskrývali svou sympatii pro Hitlera a že v oddílech SS sloužil nezanedbatelný počet Alsasanů.

Co je tedy v tom všem "naprosto odlišné" od vývoje Sudet? Francouzi by mohli po ukončení války v roce 1945 se stejnou argumentací jako Češi provést etnickou čistku svého východního "pohraničí". Předválečný vývoj v Alsasku je celkem srovnatelný, ne-li v určitých bodech paralelní s vývojem v Sudetech. V obou případech se bojovalo se stejnou zarputilostí o autonomii, menšinová a jazyková práva.

Alsasko s Lotrinskem od roku 1870 čtyříkrát změnily státní příslušnost. Tyto regiony byly tradičním předmětem sporů a válek mezi Němci a Francouzi. De Gaulle a Francouzi by tedy mohli po válce stejně jako Češi v čele s Benešem uspořádat "konečné řešení" ve formě etnické čistky Alsaska a Lotrinska.

Právě to se ale nestalo. Tamní obyvatelé dostali po roce 1945 zpět francouzskou státní příslušnost. Proti válečním zločincům byla zahájena soudní řízení. Příslušníci Résistance zorganizovali tribunály, které asi neměly daleko k českým retribučním soudům. Vysoce postavení zástupci autonomistů byli po konci války popraveni, jako například Hans-Peter Murer. Zmíněný Joseph Rossé zemřel během svého procesu roku 1947 ve vězení. V Alsasku a Lotrinsku však nikdy nedošlo k masakrům civilního obyvatelstva, excesům či pochodům smrti jako třeba v Ústí nad Labem, v Brně, Landškrouně atd. Alsasané ale především nebyli nikdy přesídleni a jejich majetek nikdy nebyl konfiskován. Francouzští vítězové nikdy neaplikovali kolektivní vinu.

Když dnes Šitler při vší vážnosti tvrdí, že se na Západě po válce dělo vlastně totéž co v Polsku a ČSR, je to urážkou velkého evropana De Gaulle, jenž si - na rozdil od dr. Beneše - přes utrpení svých a svého národa během války zachránil slušnost a zdravý rozum a nepodlehl emocem a slepé nenávisti. Alsasko s Lotrinskem je proto dnes kvetoucí region v srdci Evropy. Návštěvník uvidí malebné vesnice a nádhernou krajinu. Staré nesváry mezi Francouzi a Němci jsou již dávno zapomenuty, Alsasané jsou dnes občané Francie, chtějí-li mohou svobodně žít, pracovat či studovat v Německu.

Sudety jsou dodnes zdevastovaným a zpustošeným regionem. V tom spočívá "naprostá odlišnost" Alsaska od Sudet, jak říká Šitler. Především však tkví tato odlišnost v tom, že se v Čechách dodnes najdou lidé, kteří ze všech sil obhajují etnickou čistku a s ní spojenou devastaci.

Manfred Gratzl 19.01.2004