ARCHIV

"otevřeno"

Primář Blažej nakonec v čele nemocnice

Nebudu samozřejmě opakovat, jak Nemocnice skončila, každý to dávno ví. Ostatně my tu sledujeme jen politická témata. Beztak si ale nemohu odpustit všeobecnou poznámku k poslednímu dílu seriálu. Autoři ho vysloveně splácali tak, že byl podstatně horší, než kterýkoli předchozí díl. A protože finis coronat opus, poslední díl, ve kterém se má všechno vyřešit, pokud možno k divákově spokojenosti, je také ze všech dílů nejdůležitější. Poslední díl Nemocnice byl nudný, plačtivý, nelogický. Tím Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, která zase tak katastrofální nebyla, jak se o ní běžně píše, přece jen značně utrpěla.

Všechna politická témata seriálu jsem sledovat nestačil (nedá se nic dělat, nejsem literární či mediální kritik), takže mi náznaky témat proklouzávaly mezi prsty z jednoho dílu do bůhví kterého dalšího. A tak musím aspoň do jisté míry dát za pravdu Agátě Pilátové ("Rozhlas" 12. ledna), která autorům seriálu vytýká, že jej "zaplevelili vším, co dnes podle jejich povrchního mínění frčí: od prohnaných tunelářů přes zpackanou privatizaci, postavení čtyřprocentní menšiny či bezcharakterně mstivé novináře, až k romské otázce (ta je podána se zvlášť výživnou ´věrohodností´)." Přiznávám také, že tím seriálu ani výše uvedeným tématům nijak nepomohli. Když se však v takovém případě něco povede, podaří se to obvykle mimoděk. Nemocnice se sice o to nesnažila, posléze však dokonale předvedla velké téma, a to, jak se takové podniky (nemusíme myslet právě na podniky zdravotnické, zde část hovoří o celku) změnily po listopadu 1989. Přehlédneme-li seriál v celku, zjistíme, že se v nemocnici nezměnilo vůbec nic. Ani věcně, ani personálně. Ať už se privatizuje, nebo s privatizací končí, je pořád taková, jaká byla, je to normalizací postižené zařízení v našem postkomunistickém čase. A to je velmi typické nejen pro zdravotnictví.

Nerad bych vzbudil dojem, že požaduji za patřičné, kdyby se poměry v takových podnicích po listopadu 1989 řešily "revolučně": vyhodíme několik lékařů a pomocného personálu, změníme všechny funkcionáře… Nic takového. Nicméně každá nemocnice byla součástí normalizačního prostředí, měla své stranické hlídače a mnohé z nich také spolupracovníky StB, takže i po personální stránce bylo co měnit. Ostatně - mohu dát k lepšímu svůj zážitek z dávné "popřevratové" doby, kdy jsem zasedal ve Federálním shromáždění.

Tehdy jsem byl požádán, zda bych nemohl pomoci hlavní sestře N. v jisté nemocnici na kraji města Prahy, kterou chtějí vyhodit ze zaměstnání, ačkoli nic neprovedla. Pln zbytků idealistického nadšení vydal jsem se do oné nemocnice a když jsem řekl, oč jde, nepustili mne dovnitř. Tenkrát i později se všechny mé rozhovory musely odehrávat ve vrátnici. To byla první zajímavá věc. Ať jsem mluvil kýmkoli, dozvěděl jsem se o hlavní sestře - a to byla druhá zajímavá věc -, že sice nic neprovedla, ale že je ve všech odděleních i mezi sestrami velmi neoblíbená. Do duše jsem jí neviděl, ale říkal jsem funkcionářům nemocnice, že přece neoblíbenost nestačí na to, aby někoho zbavili funkce a zaměstnání. Odpověď byla jednoduchá: když ji nevyhodíme, celá nemocnice se vzbouří. Nedokázal jsem vůbec nic, ale celý případ mne přesvědčil, že v této nemocnici na kraji Prahy není něco v pořádku. Aby vše zůstalo tak, jak dříve, potřebovali mít obětního beránka a měli ho v hlavní sestře.

Brzy jsem se dovídal o poměrech v dalších nemocnicích. Kontinuita postkomunistického, navazujícího na normalizační poměry, panovala a panuje všude. Není to jedna z příčin, proč se nemocnicím nedaří? Nepochybně.

A Nemocnice na kraji města po dvaceti letech to sice jen zprostředkovaně, ale přece jen předvedla. Není to velké politické téma?

E.M.