indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

12.1. - 17.1.2004

ARCHIV

"otevřeno"

Nostalgie po zlatém věku seriálů

Komentáře zdůrazňují, že obliba seriálů z dob reálného socialismu nebo na ně navazujících (Nemocnice…po dvaceti letech, 3,3 mil. sledovanost) nemá nic společného s touhou po obnovení poměrů před listopadem 1989. Jak pro koho. Existuje jistě skupina diváků, která by takový návrat zpět uvítala. Podle běžné reakce televizních diváků však těžko pochybovat o tom, že je to skupina velmi malá. Veřejnost se na tuto dobu dívá jinak. Minulý společenský pořádek se jí vždy mění jednak na pár vět z učebnic, jednak na obraz doby, kdy všechno bylo lepší nebo horší (ale to "horší" postupem doby prohrává, dnes je vzpomínka na Rakousko-Uhersko, dříve většinou nepěkná, málem idylická). Chceme-li uchovat obraz, nepokoušíme se jej převést do reality, beztak by to nešlo.

Politickým úkolem normalizačních seriálů bylo poskytnout divákovi zábavu a v rámci této zábavy jistým způsobem manipulovat jeho vidění světa. Citové vztahy a zápletky mezi jednotlivými postavami umožnily vytváření společenské a politické fikce: zdání, že to, co děje ve společnosti, je zcela "normální" a že konflikty v české společnosti jsou jednak bojem starého s novým, jednak dobrého se špatným. Životní a pracovní prostředí pak vytvářely tu vydařené, jindy méně vydařené kulisy. Divák snadno podlehl napětí, které vytvářely zápletky a tak mu nepřišel jako atypický ani obchod se samoobsluhou "Ženy za pultem" s dostatkem zboží v regálech. Na vrchol obliby seriálů se propracovala "Nemocnice", poctivě zpracovaná červená knihovna, jíž nemocniční prostředí pomohlo vytvořit znamenité kulisy. "Nemocnice …po dvaceti letech" na tento seriál dosti neohrabaně navázala, zápletky vyzněly místy uboze a mnozí diváci to chápali. Nicméně - bylo to pokračování "Nemocnice", hráli v něm oblíbení herci - a z toho vyplývá ta sledovanost i obliba, ať už jakkoli neochotná.

Snažit se zabránit tomu, aby se předlistopadové seriály (s výjimkou tak politicky angažovaných, jako byl "Okres na severu") vysílaly, by bylo jednak neúčinné, jednak hloupé. Mají právo na svůj televizní život a divák na to, aby si dopřál vzpomínání na zlatý věk, v němž byly jednou za dva roky na vánoce k dostání i banány. Spíš by se měli snažit intelektuálové o to, aby aspoň část debat o Antichartě v novinách a časopisech nahradilo lidské a věcné vyprávění o tehdejší době.

To pořád ještě nemluvíme o majorovi Zemanovi. Tento seriál se totiž z okruhu těch ostatních (dietlovských) vymyká. Je to možná jediné dílo zvláštního žánru. Autoři v něm propletli epopej, kriminálku, pohádku a červenou knihovnu. Účelem bylo předestřít divákovi dějinnou fikci od roku 1945 do sedmdesátých let takovým způsobem, aby ani na okamžik nezapochyboval o tom, že dějiny se odehrávaly přesně tak, jak si to vymysleli Zdeněk Nejedlý a další komunisté. Byly to úděsné, třídně nacionalistické výmysly: že po válce bylo zapotřebí bojovat proti šlechtě, Němcům, liberálním intelektuálům, církvi, lidem, kteří chtěli svobodu a utíkali přes hranice, a to vše v zájmu národa. Tyto výmysly přes veškerou absurdnost na diváky působily, protože to celé nebylo vymyšleno úplně špatně. I těm z nás, kteří si ledaco pamatovali, se naskýtal pohled z "odvrácené" strany, ze strany bezpečnostních orgánů. A o tom, co bezpečnost znala ze spisů a výslechů, jsme přece my, obyčejní smrtelníci, nic nevěděli, takže jsme si mohli snadno domyslet, že se to dovídáme teprve při sledování 30 případů majora Zemana.

Seriál o majorovi Zemanovi, tato rozměrná komunistická agitka, se velice liší od běžných dietlovských seriálů. Její vysílání v současné době je sice komerčně výhodné, ale politicky a společensky nekorektní. Neustále se diskutuje o tom, kdo zavinil dnešní sílu KSČM, a přitom jeden z kořenů této moci vychází nepochybně z médií. Žádné politické straně není dovoleno vysílat půl roku každý týden hodinovou agitku, ale kovaným komunistům ano. Při současné úrovni politického myšlení v Česku se ani není čemu divit, že na to ostatní politické strany nepřišly; mohly by přece chtít totéž.

V každém případě by historici, publicisté a novináři měli každý díl majora Zemana doprovodit lidsky pochopitelným vyprávěním, jak tomu bylo právě s tím problémem, který teď řeší sympatický Honza Zeman.

E.M. MF DNES 17. 1. 2004