indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

13.10. - 18.10.2003

ARCHIV

"otevřeno"

Lex Beneš, aneb Beneš a Hitler

To, o čem pojednává tento článek, vyžaduje, abych porušil dobrou zásadu, že autor pokud možno nemá citovat vlastní text. V tomto případě ("Lex Beneš") mi jde o to doložit své dřívější názory. 23. června, v době příprav zákona "Dr. Edvard Beneš zasloužil se o stát" jsem na stránkách této internetové rubriky napsal:

"Nebylo by vhodné hovořit o Benešových zásluhách jen ironicky. Za druhé světové války zorganizoval zahraniční odbojovou vládu, kterou spojenci přijali do antihitlerovské koalice i s jejími předmnichovskými hranicemi, přičemž umožnili, aby pražská vláda v čele se svým prezidentem vyhnala Němce. Opravdu demokraticky smýšlející Češi však vyhnání dr. Benešovi nikdy nezapomenou. Nezapomenou mu ani již zmíněné připoutání obnovené republiky k Sovětskému svazu. A pak jsou tu věci, o nichž se komentátoři - pochopitelně - zmiňují rozpačitě. "Kapitulaci" po mnichovském diktátu, domnívají se mnozí (já rovněž), mu lze obtížně vyčítat, ale důvod k vyznamenání to asi není. Právě tak únor 1948. Takže co tedy vlastně po dr. Benešovi zbylo?

Vždyť jsou toho plná média: Benešovy dekrety, které pozvolna začínají šířit slávu svého signatáře po celé Evropě. Spolu s nacionálně perzekučními prezidentskými dekrety zesílila i protiněmecká nenávist, která se od nich odvíjí, a zatvrzelost, s níž česká politika odmítá ustoupit byť i jen o píď od oprávněnosti vyhnání."

Hodnocení takové osobnosti, jako byl dr. Edvard Beneš, je zajisté obtížné, nicméně k jistým nepochybným závěrům lze i tak dojít. Například k závěru, že ocenění, které český Parlament pro dr. Beneše chystá, je nanejvýš nemístné:

"… nelze všechny viny svalovat na dr. Edvarda Beneše. On byl pouze první a jeho nacionální fanatismus má dodnes příznivce v celé společnosti. A tak snad poslanci, kteří přece už loni v dubnu obnovili cosi jako Národní frontu, vědí, co činí, když připravují Lex Beneš. Nevědí jenom, že tím připravují i celoevropskou ostudu."

Pokud jde o osobnost dr. Edvarda Beneše, je nynější situace značně vyostřená. Tím spíš bychom si měli dávat pozor, abychom v oprávněném nadšení či naopak odmítání nedocházeli k tvrzením, která nelze doložit, a lze je tedy považovat za přehnaná. V otevřeném dopise prezidentu Klausovi hodnotí Sidonia Dědinová dr. Beneše opravdu víc než negativně. Z témat, která uvedla, chci na tomto místě hovořit o jediné věci, a to o chování dr. Beneše vzhledem k mnichovské dohodě. Nejde mi o hodnocení jednotlivých činností prezidenta a československých státních orgánů, nýbrž pouze o základní věc, že totiž dr. Beneš spolu s československou vládou na nátlak západních mocností přijali a splnili Hitlerovy požadavky. Chtěli jsme se bránit, měli jsme se bránit, bouřili komunisté (a nejen oni) proti dr. Benešovi po celou dobu války i potom. Sidonia Dědinová má stanovisko nepříliš odlišné:

"Jako prezident republiky, jímž v letech 1935 - 1938 legitimně byl, zastával hodnost nejvyššího velitele armády. Toto privilegium uplatnil ve formě pokleku před nepřítelem. Zlomil tím páteř celému národu.

Mnichovskou kapitulaci musel podepsat krátkodobý předseda vlády Jan Syrový. Rozhodnutí o ní však učinil výlučně Beneš, vzdor svým rozhořčeným generálům (včetně Syrového!), kteří stejně jako většina československých občanů a povolaných vojáků bojovat chtěli. Dokonce mnozí sudetoněmečtí povolanci byli odhodláni táhnout proti Hitlerovi."

Proč se dopouštět tak nedoložených tvrzení, jako že dr. Beneše "poklekem před nepřítelem" "zlomil páteř celému národu"? Autoři, kteří něco takového tvrdí, by museli dokázat, jak by se páteř národa "nezlomila" v případě odmítnutí Hitlerových požadavků ("bránili bychom se") a to ovšem dokázat nelze. Jak ale vyplývá z následujícího, něčeho se přece jen lze domyslet, pokud se odhodláme vidět tehdejší situaci jinou optikou než československou, v daném případě německou.

Pak je třeba především vzít v úvahu, že mnichovská smlouva byla kompromisem mezi zuřivou snahou Adolfa Hitlera zničit Československo vojenskou akcí (tato snaha byla komplikovaná sporem Führera a vrchního velitelství Wehrmachtu o tom, jak se má útok provést) a zoufalým úsilím západních mocností německé vojenské akci zabránit. Bylo ještě dávno před porážkou Polska a celé západní Evropy, němečtí generálové Hitlerovi zcela nedůvěřovali a nechápali význam, jaký přisuzoval tomu, aby německý národ byl psychologicky připraven na nastávající útočné války a aby německá armáda prodělala křest ohněm. Někteří z nich začali dokonce připravovat puč. Proti říšskému kancléři hrály navíc takové nečekané okolnosti jako snaha Mussoliniho dosáhnout splnění německých požadavků jednáním, nikoli vojensky.

To, co si o celé věci myslel Hitler, nelze opominout. Zatím se to u nás opomíjí. Zde je závěr pojednání o Mnichově z díla Alana Bullocka Hitler a Stalin, paralelní životopisy:

"Hitler si vychutnal pohled na vítěze z roku 1918, kteří spěchali přes celou Evropu … a vyslechli… podmínky, za nichž byl ochoten přijmout porobu Čechů. Ale euforie rychle ustoupila zlosti, když se přesvědčil o tom, že kdyby odmítl naslouchat generálům a diplomatům a držel se svých původních záměrů, mohl mít svou rychlou válku a vymazat Československo z mapy bez jakéhokoli skutečného nebezpečí, že by se ho Franci a Británie pokusily zastavit. Během posledních dnů svého života, když v únoru 1945 v berlínském bunkru přemýšlel o svém neúspěchu, konstatoval chybu, které se dopustil v roce 1938: "Měli jsme jít do války v roce 1938. Přestože jsme nebyli připraveni, byli jsme připraveni lépe než nepřítel. Září 1938 by bývalo tím nejpříhodnějším datem. A měli jsme velkou šanci, že bychom ten konflikt omezili." (s. 576)

Za daného stavu věcí byl jediný faktický prostředek, který mohl zvrátit celou situaci a pomoci Hitlerovi, a to bylo, kdyby Československo jeho nároky odmítlo.

Nelze tedy vidět situaci Československa v mnichovské krizi oddělenou od situace hitlerovského Německa. Křest ohněm, kterým by prošly německé ozbrojené síly, by přece - v souvislosti s nečinností Anglie a Francie - musel mít na "páteř" českého národa neobyčejně zhoubný vliv.

A kromě toho, což je neméně důležité, by odmítnutí "dohody" velice prospělo Hitlerovi…

E.M.