indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

15.9. - 20.9.2003

ARCHIV

"otevřeno"

Evropa za rozcestím

Nejen u nás vládne všeobecné přesvědčení, že současná Evropa stojí na rozcestí. Je to dáno hlavně jednáním o ústavě Evropské unie a rozšířením unie o deset nových východoevropských členů. Není zatím zcela vyřešena otázka, do jaké míry a jak vůbec se Evropa bude po organizační stránce vyvíjet a v tomto smyslu je zajisté Evropa na rozcestí. Dodejme, že na rozcestí značně hrbolatém, když současně s tím, jak se rozšiřuje o deset nových členů, hodlá přijmout definitivní ústavu; člověk by řekl, že s definitivní ústavou je třeba počkat alespoň dva roky, aby za tu dobu bylo možno odhalit nedostatky tak velikého celku a rozpoznat nové vývojové trendy. Ale jednou už to je tak, jak si Evropská unie přeje, a nyní stojí na rozcestí. Ovšem, a to je třeba zdůraznit, pouze po stránce organizační.

Rozcestí ideové má už Evropa za sebou. Nejdůležitější její státy, Francie a Německo, se rozhodly, že v celoplanetární válce proti terorismu a jeho základnám zaujme pozici neaktivního, jakoby neutrálního člena, nakloněného spíše protidemokratickému táboru. V poslední době se to projevilo zejména ve dvou rozhodováních a jednáních. První jednání se týká otázky, kdy vlastně, jak brzy se má předat řízení iráckého státu výlučně do iráckých rukou. Francie a Německo usilují o to, aby se tak stalo co nejdřív; v neustátých poměrech Iráku a Středního východu vůbec by to mohlo vést k recidivě autoritativního režimu.Jak se zdá, velkým evropským státům to vadí méně než přítomnost Spojených států na Středním východě. Ostatně nevraživé stanovisko obou tak důležitých států k americkému spojenci naznačilo, odkud a kam vítr vane.

Americký spojenec je ovšem supervelmoc a Evropa si na něho nemůže přespříliš troufat. I kdyby z našeho subkontinentu vznikl superstrát, je ochota jeho vlád a obyvatel přispívat na zbrojení a armádu tak malá, že se jaktěživ nebude moci s Amerikou měřit. Proteroristické zaměření evropských struktur je mnohem znatelněji ve vztahu k blízkovýchodnímu konfliktu. Je viditelné. Jde o vytrvalou podporu radikálních Palestinců, která se naposledy projevila tím, že teprve na nátlak nových členů bylo "politické" křídlo Hamasu zařazeno mezi teroristické skupiny a že Evropa vzorně hlasovala pro rezoluci OSN požadující ochranu Jásira Arafáta. Jistě, židovskému státu se vyhrůžky na adresu Arafata nevyvedly a vůbec mu nepomohly, to je jedna věc. Druhá věc je podpora, kterou Evropa poskytla (a stále poskytuje) tomuto nepochybnému teroristovi a palestinskému terorismu vůbec.

Má to jistě své "materiální" kořeny. V Evropě bylo před druhou světovou válkou hodně židovského obyvatelstva. Většinu vyhladil holocaust, podstatná část zbývajících se odstěhovala buď do Izraele nebo do Spojených států nebo někam, kde by mohli klidněji žít. V Evropě mezitím nahradili židovské obyvatele Arabové a vůbec muslimové. Částečně pro zmírnění kolonialistického pocitu provinění (Francie), částečně také proto, že západoevropanům se dnes chce mnohem méně pracovat, než tomu bylo v minulém století, a vítali mezi sebou imigranty, kteří si chtěli vydělat prací (dnes už je to mnohem složitější).

To je ovšem jen jedna z příčin, proč evropské demokracie zaujímají nepřátelský postoj vůči demokratickému Izraeli a nevlídný postoj k Spojeným státům. Tak jako tak, Evropa se ocitla za ukazatelem naznačujícím směr od terorismu a k terorismu. Vydala se už před léty na cestu vedoucí nepřímo k podpoře palestinského terorismu a těžko, přetěžko z této cesty odejde. Přitom, pochopitelně, verbálně všichni demokratičtí politici v Evropě terorismus odsuzují. Ale nedělá to Arafát (a mnozí další) podobně?

U radikálních moslimů to nepřekvapuje. Otázka však je, jak se z tohoto mravního marasmu dostane Evropa.

E.M.