indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

23.6. - 28.6.2003

ARCHIV

"otevřeno"

Oč se zasloužil dr. Edvard Beneš?

Dnes už není zpráva, že naše Poslanecká sněmovna projednává návrh zákona "Dr. Edvard Beneše zasloužil se o stát", novinkou. Obsahu této zprávy odpovídá lidové "s křížkem po funuse", a to proto, že dr. Beneš zemřel roku 1948, tedy před padesáti pěti lety. Pravda, k této časové vzdálenosti lze namítnout: nu a co? Pozdě, ale přece. Odmyslíme-li si však oněch několik měsíců, jimiž prezident Beneš přežil brutální únor 1948, je tato časová vzdálenost velmi důležitá. Republika totiž, kterou dr. Beneš vybudoval (anebo obnovil v dalším vydání) byl úplně jiný stát, než je ten, v jehož Sněmovně poslanci rokují o "Lex Beneš". Kdyby hovořili o tehdejší republice, nerokovali by nadarmo. Dr. Beneš měl zásluhy o slovanskost poválečné socialistické "lidově demokratické" republiky - a ta na rozdíl od našeho státu sestávala z Čechů a Slováků, přičemž o slovenštině měl dr. Beneš "vědecké přesvědčení", že je pouhým dialektem češtiny. Dr. Beneš vymyslel národně socialistickou revoluci, která se pak při hegemonii komunistů uskutečnila. Zasloužil se zejména o faktický zákaz politické opozice, o vyhnání Němců z Československa a o vazalské připoutání k Sovětskému svazu. Šel kupředu cestou k únoru 1948, který jej mocensky smetl a umožnil budování státu sovětského typu.

Po listopadovém převratu se republika v roce 1992 rozdělila. Česko zůstalo se svou slovanskostí osamoceno; ze sudetských Němců zbyly jen zpustošené oblasti v pohraničí. Ale ze slovanského Slovenska, dřívější součásti státu, se stala samostatná Slovenská republika, která je našim sousedním státem; v ní žije i početná maďarská menšina, protože tu se po válce dr. Benešovi na rozdíl od Němců nepodařilo vypudit.

Nebylo by vhodné hovořit o Benešových zásluhách jen ironicky. Za druhé světové války zorganizoval zahraniční odbojovou vládu, kterou spojenci přijali do antihitlerovské koalice i s jejími předmnichovskými hranicemi, přičemž umožnili, aby pražská vláda v čele se svým prezidentem vyhnala Němce. Opravdu demokraticky smýšlející Češi však vyhnání dr. Benešovi nikdy nezapomenou. Nezapomenou mu ani již zmíněné připoutání obnovené republiky k Sovětskému svazu. A pak jsou tu věci, o nichž se komentátoři - pochopitelně - zmiňují rozpačitě. "Kapitulaci" po mnichovském diktátu, domnívají se mnozí (já rovněž), mu lze obtížně vyčítat, ale důvod k vyznamenání to asi není. Právě tak únor 1948. Takže co tedy vlastně po dr. Benešovi zbylo?

Vždyť jsou toho plná média: Benešovy dekrety, které pozvolna začínají šířit slávu svého signatáře po celé Evropě. Spolu s nacionálně perzekučními prezidentskými dekrety zesílila i protiněmecká nenávist, která se od nich odvíjí, a zatvrzelost, s níž česká politika odmítá ustoupit byť i jen o píď od oprávněnosti vyhnání.

Zdá se to málo? Není to málo. Na rozdíl od geografické podoby státu nejsou nenávist ani zatvrzelost materiální, hmatatelné, můžeme o nich hovořit a po půl hodině na ně zapomenout, jako by nebyly. Jenže ony jsou. České vlády důsledně trvají na tom, že nepřipustí odstranění důsledků druhé světové války (myslí se tím vyhnání Němců a konfiskace jejich majetku). Přestože mnohé skutečné následky druhé světové války už jsou dávno odstraněny, xenofobie, nacionální nenávist a zatvrzelost opravdu zůstaly s námi jako významná součást české státnosti a národní identity. S nimi jsme vstoupili do Evropské unie, s nimi Česko hodlá jako stát existovat v integrující se Evropě. Nejhorší je, že nenávist u nás není výsadou politické či intelektuální elity, ale prochází celým národem. Dovolil jsem si stáhnout z internetu příspěvek, který je bohužel zcela typický:

"Nedávno jsem si ve Zdobnici v Orlických horách prohlížel pamětní desku, která je umístěna v kostele (opraveném zřejmě za peníze nějakého německého spolku vysídlenců) a kde se také používá termín "Vertreibung" = vyhnání. Je nehorázné, že místní úřady to dovolí. To, že to dovoluje katolická církev mě neudivuje. Vždy byla proněmecká a jde jí hlavně o peníze. Od Němců jich dostane více, tak jim taky leze do zadku.

Na pamětní desce byly údaje, jejichž správnost taky jistě nikdo nekontroloval a které zjevně zveličovaly počet obětí přesídlení (97 obětí války, 38 obětí přesídlení). Obecní úřad by měl desku okamžitě odstranit a žádat také o nápravu katolickou církev, která by měla potrestat příslušného faráře."

Jistě, nelze všechny viny svalovat na dr. Edvarda Beneše. On byl pouze první a jeho nacionální fanatismus má dodnes příznivce v celé společnosti. A tak snad poslanci, kteří přece už loni v dubnu obnovili cosi jako Národní frontu, vědí, co činí, když připravují Lex Beneš. Nevědí jenom, že tím připravují i celoevropskou ostudu.

E.M.