ARCHIV

"otevřeno"

Vstup do EU s optimismem i s potížemi

Vláda České republiky vidí vstup Česka do Evropské unie optimisticky a těší se na ně. Proklamovala to v prohlášení z 19. t.m.:

"Česká republika se bezvýhradně hlásí ke společným hodnotám Evropské unie, ke svobodě, demokracii, úctě k lidským právům a základním svobodám a k zásadám právního státu, na jejichž základě je připravena spolupracovat se všemi evropskými partnery. Vláda České republiky je přesvědčena, že zájmy naší země a jejích občanů budou nejlépe zajištěny v evropském společenství národů sdílejících tyto hodnoty a integrovaných v Evropské unii."

Rozpornost optimismu

Takový optimismus české vlády (i vlád ostatních) je v pořádku, bez něho by se Evropa nemohla stát oblastí míru a stability. Bez něho by se nemohly obrousit hrany, které mezi evropskými národy vytvořila desetiletí a staletí konfliktů a národních nespravedlností. A protože jde mnohdy o letité antagonismy a závažné nespravedlnosti, není to úkol na pouhé měsíce, ale na dlouhá léta. V tom je možná pražská vláda optimistická až přespříliš:

"Druhou světovou válku ani z dnešního hlediska nepřijatelné události a činy z období bezprostředně následujícího, které rovněž přinesly řadu lidských tragédií, utrpení a obětí, nelze vrátit zpět. Vláda České republiky je však přesvědčena, že tyto temné kapitoly dějin Evropy nebudou nadále zatěžovat soužití evropských národů a že vstup do Evropské unie bude také završením cesty vzájemného smíření s našimi sousedy v duchu česko-německé deklarace z r. 1997, kterou vláda nadále považuje za nejvýznamnější mezník na této cestě."

Obtíže vzniknou nejen za několik měsíců, vznikají už teď. Stačí, přečteme-li si pozorně oba citáty. Česká vláda prohlašuje, že některé poválečné událost, které přinesly tragické důsledky, jsou "z dnešního hlediska" nepřijatelné; z toho vyplývá že bezprostředně po válce nepřijatelné nebyly. V prvním citátu však "Česká republika se bezvýhradně hlásí ke společným hodnotám Evropské unie, ke svobodě, demokracii, úctě k lidským právům a základním svobodám a k zásadám právního státu."

Společné evropské hodnoty

V roce 1945 zajisté ještě dávno nikdo neměl tušení o tom, že v budoucnu bude existovat Evropská unie, ale ony společné hodnoty, o kterých hovoří prohlášení české vlády, byly všem evropským demokratickým státům vlastní už dávno. Proto vládou podpořená československá národně socialistická revoluce v roce 1945, která - mimo jiné - vedla k ožebračení Němců a Maďarů a k vyhnání třímilionového německého etnika, byla z hlediska demokracie zcela nepřijatelná už tehdy. Neměl by nás zmást postupimský souhlas západních mocností s vyhnáním Němců z Československa. S obyvatelstvem i politickou reprezentací západních demokracií ještě cloumala oprávněná protinacistická zloba, která většinou odstranila chápání rozdílu mezi nacistou a Němcem i mezi individuální a kolektivní vinou; v Postupimi byl Západ do značné míry postaven před hotovou věc a navíc - nedokázal být zcela imunní vůči totalitním principům reprezentovaným Sovětským svazem. Vždyť zápas se zbytky tohoto myšlení probíhá dodnes.

Ještě je třeba si všimnout další z formulací české vlády. A to jejího přesvědčení, že "temné kapitoly dějin Evropy nebudou nadále zatěžovat soužití evropských národů a že vstup do Evropské unie bude také završením cesty vzájemného smíření s našimi sousedy v duchu česko-německé deklarace z r. 1997…". Tato formulace je vnitřně rozporná. Nemají-li temné kapitoly evropských (našich) dějin zatěžovat vzájemné soužití, musíme je z demokratického hlediska reflektovat, vypořádat se s nimi. To však u nás nikdo nemůže dokázat do data vstupu do Evropské unie, a to nejen z "vnějších", ale docela vnitřních příčin. Česká republika je zemí, která se nejen nevypořádala se svou poválečnou národně socialistickou revolucí , ale která na ni v mnoha politických ohledech navazuje, zejména v přesvědčení, že vyhnání Němců bylo spravedlivé a oprávněné. Uplyne mnoho vody po Vltavě než se naše politika (a kultura) dokáže s tímto neodbytným úkolem vyrovnat.

Německá odpověď

To, jak obtížné bude skutečné (nikoli formální) usmíření se sousedy, kupodivu dokládá i smířlivá reakce německého kancléře. Podle agenturní zprávy se vyjádřil takto:

"Vyhnání Němců z Polska bylo takříkajíc přímým důsledkem války, aniž k tomu existovaly nějaké právní akty, zatímco Benešovy dekrety mají přirozeně co do činění s německým přepadením tehdejšího Československa, a jsou reakcí na to," řekl Schröder. "Tvoří ale současně právní základ nejen pro vyhnání, ale také pro téma právních nároků." Tato právní podstata podle kancléře pak vede k názorovým rozporům. "Je důležité uznat, že vyhnání jako takové je vždy bezprávím. Avšak příčiny k vyhnání vzešly z Německa, a nikoli z jiných zemí. To víme."

Reakce Gerharda Schrödera také není prosta vnitřní protikladnosti. Jak to, že vyhnání Němců z Polska bylo přímým důsledkem války, kdežto Benešovy dekrety mají co do činění s německou okupací a "jsou reakcí na to"? Jako by vyhnání Němců z Československa nebylo přímým důsledkem války (obojí vyhnání se odehrálo na území obsazeném Sověty, obojí schválila postupimská konference), jako by Polsko nebylo okupováno nacistickými vojsky. Jistěže je mnoho rozdílností v poválečném vývoji Polska a Československa; Benešovy dekrety mezi ně patří. Jsou protiněmecké a "protigermánské", vycházejí z kolektivní viny, stanovují sankce, které jsou samy o sobě důsledkem totalitního postoje (koncentráky, nucené práce, konfiskace veškerého majetku bez náhrady), a tím, že vytvářejí záměrně nezvratné podmínky pro vyhnání, jsou spolu s ním částí zločinu proti lidskosti, který postihl třímilionové německé etnikum v Československu. Reakcí na německé přepadení Československa mohlo být mnoho druhů, jenomže bylo a je dáno svobodou lidského konání, že záleželo na pražské vládě, co zvolí.Česká reakce v plné míře vybočila z rámce, který vytvářejí evropské hodnoty, na které se dnes my Češi odvoláváme. Odkazy na obrovské provinění nacistického Německa ve druhé světové válce (také proti Československu) mohou takovou reakci jenom blíže osvětlit, nikoli zdůvodnit. I němečtí krajané jsou po morální stránce sudetským Němcům hodně dlužni.

Na rozdíl od německého kancléře je si toho vědoma německá Spolková rada, která uvítala prohlášení české vlády z 19. t. m., ale zároveň připomněla výzvu evropského parlamentu z roku 1999, aby byly zrušeny české dekrety týkající se vyhnání a jednotlivých národních skupin v tehdejším Československu. Spolková rada se odvolává na československo-německou smlouvu z roku 1992 a na česko-německou deklaraci z roku 1997 jakožto na dokumenty připomínající historickou zodpovědnost obou stran.

To, že oba státy budou v Evropské unii, vytvoří vhodnější a příznivější prostor pro komunikaci. Spolu s nepochybnou historickou odpovědností obou stran tento prostor přímo vyzývá k tomu, aby Praha začala vyjednávat se zástupci vyhnanců z Čech. Dokud k takovému vyjednávání nedojde, nenastane ani opravdové smíření mezi Německem a Českou republikou, to znamená hlavně odstraňování nacionální nenávisti. Doufejme, že tato příležitost ke komunikaci nezůstane promarněna.

E.M.