ARCHIV

Zrcadlo české nestydatosti

Martin Weiss patří ke kultivovanějším českým komentátorům. Nad jeho posledním článkem na německé téma (Německo po volbách a my, LN 19. října t.r.) však zůstává rozum stát. Od tradičních českých němcobijců (Bělohradský, Bednář, Pavlíček a spol.) se liší vlastně jen tím, že podle něho se situace výrazně změnila až v poslední době.

"Je to pro nás nová situace", píše. "Česko-německá deklarace, představa Německa jako lokomotivy evropské integrace a advokáta rozšíření Unie, to všechno najednou patří historii. Na obou stranách spektra je slyšet hlasy z toho či onoho hlediska nespokojené s postavením Německa v Evropě a více či méně otevřeně požadující, aby se okolní země přizpůsobily podle jejich požadavků."

Problém je zejména se Stoiberem. Požaduje zrušení dekretů, odškodnění sudetských Němců a respektování jejich práva na vlast (přitom právo na vlast je pojem mlhavý a zároveň nekompromisní). Vyjadřuje se povýšenecky a rád by nás morálně poučoval. Je těžké to chápat jinak než jako nepřátelský postoj. Uvědomuje si Stoiber vůbec, že fakticky dodává munici českým odpůrcům členství v EU?

Pan Weiss vydal tradiční nářek zraněné české duše. Nic není vyřízeno tak, jak jsme si to naplánovali: Česko-německá deklarace, představa Německa jako lokomotivy evropské integrace a advokáta rozšíření unie, to všechno najednou patří historii. Náš plán byl, zazdít minulost dvojznačnou deklarací, kterou si vyložíme podle svého, a obrátit pohled do společné budoucnosti, v níž bude mít Německo jedinečnou příležitost do nás cpát peníze a vůbec nás všestranně podporovat. Pokud by se ovšem chtělo cukat, máme coby vítěz druhé světové války vždycky příležitost provádět vůči němu politiku z pozice síly: například denuncovat ho u našich "spojenců" (včetně Ruska, ovšem). A té jsme už několikrát s chutí využili. Jak může pan Weiss očekávat od Stoibera nějaký přátelský postoj? A pokud jde o "právo na vlast": ovšem, je otázka, co to vlastně dnes znamená - ale o tom se čeští politici mohli už dávno bavit se svými přirozenými partnery, totiž s vyhnanými Němci. Tím by mj. zaťali Stoiberovi tipec. A že Stoiber nahrává našim odpůrcům členství v EU? Nahráváme jim sami tím, jak předvádíme, v čem jsme členství zatím nedorostli.

To, co Martin Weiss vytýká kancléři Schröderovi, je vlastně ještě zajímavější. V podstatě má pravdu: řeči o "vojenském dobrodružství" USA jsou v podstatě nechutné. Zdůrazňování, že "o existenciálních otázkách německé politiky se bude rozhodovat v Berlíně a pouze v Berlíně", stejně jako řeči o německé cestě zahraniční politiky prozrazují určitý mindrák. Je zvláštní, že přitom uniklo jeho pozornosti, nakolik postoj SRN vůči USA kopíruje český postoj vůči SRN. O existenčních otázkách naší politiky se bude rozhodovat v Praze! Nikdo nás nebude k ničemu nutit, rozhodneme-li se, tedy jen z vlastního svobodného rozhodnutí (ministr Svoboda). Když oni udělají něco pro nás (USA pro Německo, Německo pro ČR), je to jejich povinnost a vůbec z toho neplyne, že by to zakládalo nárok, abychom občas my taky udělali něco pro ně (Němci pro Američany, my pro Němce). A tak jediné, na čem se v této chvíli česká a německá politika shodne, je to, že problémy s terorismem jsou více méně vnitřní záležitostí USA: jen ať se Amíci smaží ve vlastní šťávě.

Je pozoruhodné, že tohoto česko-německého souručenství si pan Weiss ve svém článku vůbec nevšiml.

19. října 2002