ARCHIV

Padesát ku čtyřiceti dvěma

Poměr českých občanů, kteří se ve větší nebo menší míře obávají vstupu ČR do EU, k těm, co o vstup stojí, je podle agentury STEM 50% ku 42%. Otázka nezněla, kdo bude hlasovat pro a proti, jen kdo se bojí a kdo ne. Nicméně je to signál, zvlášť když uvážíme, že počet doufajících se za poslední dva roky snížil o 7%.

Proč se Čechům do EU čím dál tím víc nechce? Selhává snad propaganda, jak se domnívají vládní strany? Řekl bych, že propagandy je u nás v souvislosti s EU dost a dost. Jenže je bohužel, jak říká profesor Křen, "kontraproduktivní".

Díky ní znamená pro českou veřejnost Evropská unie především Benešovy dekrety. Musíme vysoko třímat jejich prapor, byrokrati z Bruselu se sice tváří, jako že o ně nejde, ale dá se jim věřit, zvlášť když Německo a Rakousko, oba členové EU, mají pořád nějaké výhrady? Přitom ještě loni v létě se zdálo být jasné, že výhrady v žádném případě neznamenají veto a otázka nebyla zdaleka tolik exponovaná jako letos. Pak ovšem přišel Miloš Zeman se svými nehoráznými, hulvátskými výroky, Klaus se s chutí přidal, oba v rámci předvolební kampaně iniciovali nehorázné parlamentní prohlášení, tehdejší Koalice mu ze zbabělosti dala svou podporu, veřejnost z toho vyvodila, že jde o národní bytí a nebytí a lidé dostali strach. Ten strach má ostatně jakýsi reálný základ, na představě, že v Evropě to s dekrety nebudeme mít lehké, něco je. Rozumnou politikou by bylo veřejnost na potřebu jejich revize připravit, a ne vyvolávat hysterickou náladu, že s nimi stojí a padá existence českého národa.

To je však jen část českého vzdorování. Česká politika zvolila ve vztahu k EU pubertálně emancipační stanovisko: nesmíme ustupovat tam, kde nás chtějí vzít u huby. Otázky volného pohybu pracovních sil, kabotáže, dotací do zemědělství, počtu poslanců v Evropském parlamentu, se stávají polem "prosazování národních zájmů". Většinou se to tak docela nepovede (tvrdá stanoviska neladí s reálnou váhou České republiky) a veřejnost propadá kocovině. Češi si zvykli brát EU jako nutné, nejmenší možné zlo, tak trochu jako kdysi staré Rakousko. Rozdíl je v tom, že v EU dosud nejsme a v zásadě tam taky nemusíme.

Odtud emancipační, populistická vlna, kterou vyvolali a na níž se vezly Zemanova ČSSD a především Klausova ODS. Tam, kde by chtěl Zeman couvnout, byl Klaus připraven ho bratrsky podtrhnout.

Když se jednou spustí populistická lavina, vyvolá hysterii a začnou pracovat emoce. V takové situaci racionální argumenty příliš neváží. Cesta zpátky ke střízlivé rozvaze je skoro neschůdná. Tak to vypadalo před rokem 1933 v Německu. Tak to vypadalo v letech 1945-8 v ČSR.

Česká politika má za dnešní stav antipatií k EU velkou zodpovědnost: a to nejen Klaus a Zeman, kteří emancipační hysterii vyvolali, ale i ti ostatní, kteří se jí nedokázali včas opřít. A tak je docela dobře možné, že nás z našeho vlastního rozhodnutí nečeká cesta do Evropy, ale na Balkán, do společnosti Rumunska, Bulharska a Srbska. Ostatně, nebylo by to během posledních sta let poprvé.

6. října 2002