ARCHIV

KSČM - čemu se divíme?

Opravdu, divíme se. Smiřujeme se sice s tím, že nezbývá než jednat a komunikovat s KSČM jako s každou jinou parlamentní stranou, ale rozčiluje nás, že nebyla a není schopna reflektovat aspoň nejhorší zločiny, které měla na svědomí (tehdy se jmenovala KSČ). Není schopna ani pojmenovat jako navýsost zavrženíhodné zločiny justiční vraždy a týrání tisíců nevinných lidí, které poslal její režim do vězení a pracovních táborů v 50. letech, a dokázat se omluvit. Touto tvrdošíjnou zarputilostí se liší od postkomunistické levice jak v Polsku, tak v Maďarsku. Zdá se to zvláštní, takřka pětině voličů tato okolnost ve volbách nevadila. Klade se otázka, proč. Ve skutečnosti jde bohužel o to, proč by jim to mělo vadit.

Buď je jisté společenství občansky "křesťanské", to znamená že je založeno na evropských hodnotách a jako takové je i schopno odpuštění a lítosti nad vlastními vinami, nebo je to společenství po občanské stránce pohanské. To sice přejímá z evropské tradice i pojetí viny a odpuštění, ale přiznává jeho plný rozsah a dosah pouze jako vnitřní církevní záležitost. Nepřipouští ani pomyšlení na to, že by ono samo mohlo být kdykoli čímkoli vinno, protože vina je vždy druhá strana. Té lze odpustit jen něco málo a ještě jen za ústupky či odpustky. Pocit lítosti bývá u takového společenství neobyčejně silný, přirozeně lítosti nad sebou samým - občané v pohanské společnosti se litují a jsou ublíženi tím, co ti ostatní jim provedli. Jistě, jsou oslepeni vlastními kvalitami, a tak nechtějí vidět svět kolem v jeho rozmanitosti; svět je přece jejich a ne že by oni byli jeho součástí.

Je snad bohužel zřejmé, že řeč je také o našem národním společenství, jehož občanská kvalita je pohanská až běda. Tato jeho nemilá vlastnost má samozřejmě dosti společného s ateismem, překrývá se s ním, ale není s ním totožná. Bigotní katolík se může v občanském smyslu velmi prohřešovat proti Desateru a naopak ateista může být schopen upřímné lítosti nad vinami vlastního společenství.

Právě u nás se však můžeme přesvědčit, že takové případy nejsou právě běžné. Za poválečné vyhnání Němců pociťují vinu obě křesťanské církve, vyjadřují lítost a požadují odpouštění z obou stran, ale při jejich relativní slabosti se v měřítku celé společnosti a v oficiální politice plně uplatňuje pojetí dokonale předkřesťanské: my nic, za všechno může Hitler, Němci, Landsmannschaft. A tak potom vše, co se odehrávalo v poválečné národně socialistické revoluci (kupříkladu konfiskace německého a maďarského majetku, tzv. znárodnění většiny československého průmyslu, vyhnání, ale také trýznění, věznění i vraždění Němců), bylo úplně v pořádku. Budeme-li hájit tak horlivě jako dosud šovinistické Benešovy dekrety, založené na pojetí kolektivní viny (měli bychom se před světem za ně stydět), stanou se Magnou chartou českého národa.

Není paradoxní, když se taková společnost, prosycená předevropským, iracionálním odmítáním jakékoli vlastní viny, hněvá na komunisty, že se chovají obdobným způsobem? Vždyť komunisté jsou její součástí.

Je mnoho aspektů celé té záležitosti, jimž bychom se měli věnovat. Problém vztahu k vyhnání Němců a k ideologii poválečné národně socialistické revoluce je natolik široký, že zabírá celou naši současnost, přesahuje jednotlivosti tehdejšího dění a zasahuje do zdánlivě odlehlých rovin dnešní reality. A mimo jiné: dokud se s těmito problémy nevyrovnáme, zůstane naše národní existence i nadále spočívat v rovině občanského pohanství, nebude znát pocit viny a lítosti ani odpuštění. To se přirozeně musí projevit jak uvnitř politických stran a ve vztazích mezi nimi, tak ve vztazích dalších institucí a v jednání každého jednoho občana. V důsledku toho jsou od listopadového převratu až dodnes naše vzdechy nad tím, jak se komunisté nedokázali zbavit zátěže své minulosti, pouze planým hořekováním.

Intelektuálové, nejen "ochotníci", ale zejména profesionální pracovníci v oboru humanitních věd by se měli přestat bát tabu, které tak úskočně vytvořila česká politika z národně socialistické ideologie a z vyhnání Němců. Měli by se co nejvíce věnovat právě otevřeným, palčivým a aktuálním otázkám společnosti, která je rozbolavělá, chorá a neví o tom. Není snad volební úspěch KSČM dostatečným dokladem této rozbolavělosti?

Emanuel Mandler 26.6.2002 (psáno pro LN)