ARCHIV

Proč a jak se zbavit Klause

Tuto otázku si dnes klade hodně mediálních hvězd a hned na ni taky horempádem odpovídá. Tito lidé dodnes cítí předsedu ODS jako žábu na prameni a asi v tuto chvíli poněkud přeceňují jeho význam. Mne vlastně podobné úvahy nezajímají: je zcela v kompetenci ODS a jejího vedení, co se svým předsedou provede. Užitečnější by byl popis dosti kuriózní situace, která se ve straně a kolem jejího šéfa vytvořila.

Je neúspěch, který ODS ve volbách utrpěla, opravdu tak velký, jak se všeobecně tvrdí? Zůstává stále s jistotou druhou nejsilnější stranou. Přišla o pět mandátů, což je jen o jeden víc než ztráta vítězné ČSSD (tratili všichni kromě komunistů). Je ovšem třeba vzít v úvahu dvě významné věci: ČSSD byla znevýhodněna tím, že po čtyři roky v této zemi vládla, a během celého toho období zaujímala ODS velmi výhodnou pozici, seděla jí totiž za krkem. Přesto nad ní nedokázala zvítězit. A za druhé, měřeno ambicemi, s nimiž strana modrého ptáka vstupovala do útočné volební kampaně, je všechno jiné než první místo tragédií. Věcně vzato není tedy volební výsledek ODS katastrofou, ale znamená přesto vážný neúspěch.

Jiná důležitá otázka je, proč vlastně v civilizovaných zemích po prohraných volbách lídr poražené strany zpravidla odstupuje. Jednak ho k tomu vede starost o stranu: ví, že svou demisí ji odlehčí a otevře nové možnosti. Kromě toho zpravidla cítí, že jeho vliv bude příliš oslaben, než aby mohl být stranu skutečně řídit, a že ho, pokud neodejde, dřív nebo později čeká potupné sesazení. Z těchto důvodů se kdysi důstojníci, dbalí vojenské cti, v okamžiku porážky, za niž nesli odpovědnost, stříleli.

Reakce ODS a Václava Klause jsou ovšem jiné. Vedení strany se rozhodlo, že svůj sněm odsune na dobu po komunálních volbách, protože destabilizace spojená se změnami na čelných místech by mohly výsledky voleb ohrozit. Tento závěr je dosti riskantní.

Václav Klaus zformuloval podmínky, za nichž je připraven odstoupit. Učiní tak tehdy, když bude mít jistotu, že strana setrvá v prosazování pravicových hodnot a že ji jeho odchod nerozpoltí. Je pozoruhodné, že předseda ODS vlastně uvedl důvody, proč nemůže odejít, a že jsou to tytéž důvody, které v jiných stranách vedou stranického lídra k odchodu. Navíc se podle Klause ODS nesmí v budoucnu stát "stranou regionálně-komunálních politických struktur". Z této oblasti by se nejspíš mohl rekrutovat potenciální Klausův soupeř.

Miroslav Macek se zjevně mýlí, domnívá-li se, že Klaus za sebe hledá loutku. Klaus vůbec nehodlá odejít a doufá, že výsledky komunálních voleb vzhledem k jejich malé přehlednosti bude možné vyložit jako legitimaci pro setrvání ve funkci.

Václav Klaus se stává nesmrtelným Kostějem české politiky. Velkou zásluhu na tom mají někdejší rebelové z Unie Svobody, kteří si po dohodě s koaličními partnery ODS a prezidentem dali záležet, aby jejich počínání vypadalo co nejvíc jako černá zrada. A kdokoli se předtím i poté z ODS odloupl, nedal si na chvilku pohov a nejel relaxovat k jihočeským rybníkům, nýbrž jako naposledy Jan Kasl spěchal co mu síly stačily na Hrad zařadit se mezi "odpadlíky". Chápu, že to politikům, kteří v ODS setrvali, bere chuť k jakékoli revoltě.

A tak si předseda ODS, jehož politická kapacita je v tuto chvíli zjevně vyčerpána, po dezerci jeho někdejšího spojence Zemana do žďárských hvozdů našel nového partnera v Miroslavu Grebeníčkovi. Relevantní otázka je pouze, zda se mu touto cestou podaří zničit jen ODS, nebo rovnou celou Českou republiku.

30. června 2002