ARCHIV

Kudy vede hranice

Dvouleté holčičce implantovali umělý hrudní koš, praví novinová zpráva. Trpěla těžkou vývojovou vadou, byla odkázána na dýchací přístroj a dlouho by nepřežila. Operace byla pracná a nákladná. Přitom ještě zdaleka není vyhráno. Vždy po dvou letech, jak poroste, bude nutno umělý hrudník nastavovat. Až do dospělého věku.

Palestinský atentátník obětuje život za svatou věc. Je to svým způsobem odvaha, jistě. Společnost, na kterou útočí, je proti této formě zoufale bezbranná: všechny dosavadní formy obrany spočívají na předpokladu, že útočník bere ztrátu života jako riziko, kterému je lepší se vyhnout, ne jako danost, s níž se nedá nic dělat. V této formě oběti je život teroristy jen závažím na váze. Je třeba ho vyrovnat životy nepřítele.

Je velmi obtížné hledat společného jmenovatele mezi společenstvím, které jeden jediný lidský život stojí za tolik námahy a za takové náklady, jako v případě operované holčičky, a společností, kde se život - i vlastní - těší takové neúctě. Jistě, za činy atentátníků stojí zoufalství. Nemají nic jiného, čím by čelili moderním zbraním. Zoufalství je pochopitelné, ale není to legitimace. I oběť je třeba něčím ospravedlnit, aby měla smysl.

Předpokládejme, že se atentát nepovede a terorista zůstane naživu. Společnost, na niž útočí, ho bude piplat jako postiženou holčičku. Trest smrti je ve většině civilizovaných zemí zrušen, nehrozí mu. Představovat si, že by postižená holčička padla do rukou teroristů, raději nebudu.

Musíme nepřátele milovat, případně chápat. Máme, jak pravil nedávno pan prezident, pochybovat sami o sobě. Abychom to mohli provozovat, musíme být živí, Abychom byli živí,musíme se umět bránit. A abychom se mohli bránit, musíme vědět, kde leží frontová linie.

Tím má být řečeno, že každé mírotvorné úsilí má své meze. Je dobré smiřovat Izraelce s Palestinci. Ale je nutné zároveň vědět, že frontou a hranicí v tomto případě není Středozemní moře. Izrael leží na naší straně linie.

8. dubna 2002