ARCHIV

Neúplná zpráva o jihlavské konferenci

Konference se konala o minulém víkendu (22. - 24. března) a zpráva je neúplná proto, že mi práce na Událostech zabraňuje věnovat podobným akcím víc než jeden den víkendu. Na téhle navíc nebylo předem nic přitažlivého, program vznikl nepochybně ještě ve staré režii (po Zemanových a Klausových iniciativách z počátku tohoto roku se v česko-německých i v česko-sudetoněmeckých vztazích výrazně změnila atmosféra). Téma znělo: "Deset let Smlouvy o dobrém sousedství - jak dobré je toto sousedství" a dávalo tušit to nejhorší. Sudetoněmecký problém, krvácející rána v českém svědomí, měla být znovu zabarikádována kulisami bezproblémových česko - německých vztahů, aby vznikl falešný optický dojem, že je o něco menší než ve skutečnosti. Vypadalo to, že se bude žvanit hlavně o budoucnosti (tam lze popustit uzdu fantazii) a kdo se ohlédne nazpátek na vyrabované a vylidněné Sudety, dopadne jako Lotova žena. Že proběhne obvyklý rituální tanec, při němž vyčůraní čeští nacionalisté vodí za sudetoněmecké peníze (česká Nadace Bernarda Bolzana je ryze potěmkinská instituce, která nedisponuje vlastními finančními zdroji) sudetské Němce za nos. Stejná byla i kulisa: aby se zachovaly proporce, octli se mezi pozvanými výrazní čeští šovinisté, např. Václav Pavlíček a vyhnanec z pohraničí Pavel Macháček. Česká média akci ignorovala až na jedinou standardní výjimku: po straně seděl u samostatného stolu kmenový spolupracovník Rudého práva (později jen Práva) Jan Kovařík a jako vždy pilně snoval své ohavné denunciace.

Jenže tempora mutantur. Vyhnání a dekrety se péčí českých politiků staly evropským problémem, sudetským Němcům stoupla sebedůvěra a snížila se trpělivost. Zdá se, že to čeští spoluorganizátoři nějak vycítili, a tak se ve vlastním programu, určeném na sobotu, octlo dokonce v závorce slovo "sudetoněmecký". Šlo o dvě panelové diskuse, v první se měli němečtí novináři bavit o obraze Česka v německých médiích, ve druhé čeští novináři o obraze Německa(sudetských Němců) v českých sdělovacích prostředcích. Nebylo jasné, zda má jít taky o sudetské Němce nebo jen o sudetské Němce.

K jihlavským rituálům patří i to, že hned první den dostane nějaký český vlastenec ze svých německých partnerů hysterický záchvat. Tentokrát se to přihodilo poslanci a expertu ČSSD na německou problematiku Vladimíru Laštůvkovi. Vyhrožoval, že když se Němci nebudou chovat rozumně, může referendum o přístupu ČR k EU dopadnout špatně (nevím, proč by mělo Německu záležet na tom, jak to referendum dopadne). A prohlásil, že za současné napětí v českoněmeckých vztazích česká strana nemůže, protože jen reagovala na to, co dlouhodobě a opakovaně zní z Bavorska od Stoibera (nechápu, jak mohl Stoiber Zemana vyprovokovat k tomu, aby Izraelcům doporučil vyhnat Palestince). Česká strana se prý podle Laštůvky od roku 1990 v předvolebních kampaních úzkostlivě vyhýbá česko - německému tématu (a co dělají od roku 1992 průběžně ODS a ČSSD?).

V sobotu se rozvinula vlastní debata. "Německá" část byla poznamenána selháním českého moderátora, který problematiku zjevně nezná ani z rychlíku, držel se instrukcí, které dostal od organizátorů a zkoušel účastníky z ožehavých témat: výstavba komunikací, prostituce, sport a kultura, péče o hroby. Diskutující uvedl v úžas otázkou, jak referuje německý tisk o české menšině v Německu. Nechal si však nakonec vysvětit, že žádná neexistuje. Přesto nedokázal zabránit pražskému korespondentu FAZ K. P. Schwarzovi, aby podrobil celou koncepci jihlavských setkání dosti drtivé kritice (Schwarzovo vystoupení se pokusíme čtenářům zprostředkovat). Daleko živější byla česká debata. Zasloužili se o to především novináři z levé části spektra, Kovaříkovi kolegové Petr Uhl a Václav Žák. Petr Uhl vypočetl pět mýtů, které se uplatňují v česko-sudetoněmeckém dialogu: mýtus příčiny a následku, mýtus o rozhodnutí velmocí v Postupimi, mýtus, že si sudetští Němci vyhnání pro své chování zasloužili, mýtus kolektivistického dělení na "my" a "vy" a mýtus neměnnosti výsledků druhé světové války. Václav Žák hovořil mj. o tom, jak u nás dnes přežívá "mobilizační" politika příznačná pro středoevropské státy v době mezi světovými válkami, a jak zatlačuje modernější pojetí politiky jako smiřování sporů. Kovařík z nich měl dost malou radost. Ostatní představitelé českých médií působili bezbarvě až na Jakuba Patočku, který pobavil publikum pozoruhodným koktejlem zeleného fundamentalismu a českého šovinismu.

Zejména díky této debatě jsem měl z jihlavského setkání poprvé dobrý dojem. Poprvé se opravdu o něčem věcně mluvilo. A o vážnosti toho, o čem se mluvilo, svědčí i skutečnost, že fundamentalistické dělení na pravici a levici ztratilo v tváří v tvář problému svůj zdánlivě osudový význam. S Petrem Uhlem se v mnohém neshodneme, ale v této jedné věci, o níž hovořil, s ním souhlasím do slova a do písmene.

25. března 2002