Vždy připraven

Nedělní pořad Naostro dal divákům české televize vzácnou příležitost nahlédnout do duše českého politika. Tentokrát to byl předseda Senátu Petr Pithart. Terén, který se před veřejností rozprostřel, připomíná dusnou atmosféru a nažhavené pláně planety Venuše. Proberme to popořadě.

Téma číslo jedna: Petr Pithart a prezidentská funkce. Předseda Senátu rozhořčeně odmítl Šímovo tvrzení, že by oficiálně vyhlásil svou kandidaturu na prezidentskou funkci. Říká jen, že je připraven kandidovat, a to je veliký rozdíl. Rozdíl to opravdu je: hlásí se o prezidentství, ačkoli ho nikdo nevyzval, nikdo se ho na to neptal, a neodpovídá to ani proceduře (právo navrhovat prezidenta má podle ústavy nejméně deset poslanců nebo deset senátorů). Petr Pithart působí jako nedočkavá statistka, která se třese na velkou roli, natřásá se, vyskakuje a každým svým pohybem říká - no přece tady jsem, tak si mne konečně všimněte - a to dlouho před tím, než se vůbec sejde nějaká výběrová komise. Ctižádost se v tomto zvláštním gestu snoubí s dosti velkou nestydatostí.

Téma číslo dvě: Pithart a KSČ. Základní poznatek: Petr Pithart se nemá za co stydět. Jako člen KSČ neudělal nic špatného; a nic špatného nedělal ani v týmu Zdeňka Mlynáře, který se pokoušel nasimulovat v prostředí rudého samoděržaví demokracii podobně, jako se Šik pokoušel v centrálně řízeném hospodářství nasimulovat tržní vztahy. A přestože se Pithart nemá za co stydět, je tak slušný, že se dokonce omluví. Dalším význačnou vlastností Petra Pitharta je tedy alibismus: Petr Pithart se samozřejmě má za co stydět: Například za to, že působil v Mlynářově týmu, který chtěl jen kosmeticky upravit bolševický politický systém. A především za to, že vlezl do KSČ, ačkoli nemusel, byl by se uživil i bez toho. Takto ovšem dostal příležitost spojit užitečné (účast na reformách bolševismu směrem k lidské tváři) s příjemným: díky členství ve straně například získal místo asistenta na právnické fakultě (jinak by to šlo jen ztuha) a požíval řadu dalších drobných sinekur.

Upřímně řečeno, nemyslím si, že by členství ve straně samo o sobě Pitharta diskvalifikovalo pro prezidentskou funkci. Vůbec by mi nevadilo a nemusel by se ani spektakulárně omlouvat, kdyby jen bylo aspoň trochu vidět, že ví o podstatě svého selhání, že si to nějak rozebral. To není vidět ani trochu.

Téma číslo tři: Občanské fórum. Základní nota - všechno se to prostě tak nějak semlelo. Do OF Petr Pithart nevstoupil, prostě přišly události, byl jedním z vyjednavačů s tehdejší mocí a kolem toho vznikla struktura, která si říkala Občanské forum, ale strana ve vlastním slova smyslu to nebyla. Nebylo to trochu tak, jako když na počátku šedesátých let vstoupil do KSČ?

To vše bylo ovšem jen jakousi přípravou na klíčové téma číslo čtyři, které teď cloumá celou českou společností: totiž to sudetoněmecké. Petr Pithart v minulosti neopatrně projevil jakous takous vstřícnost a teď musí všemi silami zabránit tomu, aby mladická nerozvážnost z doby před sedmi či deseti lety ohrozila jeho politickou kariéru. Balet, který následuje, je opravdu jen pro silný žaludek. Petr Pithart je připraven hájit české národní zájmy! Řeč je o tom, co nepřipustí. V žádném případě nesmí jít o žádné vracení majetku, domy, polnosti. To říká asi pětkrát, protože se to musí opakovat znovu a znovu. Nebude žádné paušální odškodnění, v žádném případě pro všechny. Pokud jde o Benešovy dekrety, situace není zralá k žádnému řešení, teď by to neotvíral. Do katalogu prezidentotvorných vlastností Petra Pitharta je tedy třeba připočíst ještě ustrašený oportunismus. Pithartův tanec mezi sudetoněmeckými vejci vrcholí v prohlášení: je náš český zájem podívat se pravdě do očí tak, abychom samozřejmě nepřipustili jakékoli revize poválečných poměrů, jakékoli majetkové přesuny. To je zjevně jakési Pithartovo krédo, které neplatí jen pro tuto jednu patálii, ale pro celou jeho životní dráhu: dobrá, podívejme se pravdě do očí, ale nesmí nás to nic stát.

Jen mimochodem zmiňme další významnou vlastnost předsedy Ptiharta, totiž dosti velké ignorantství. Projevuje se zde v detailech. Benešovy dekrety prý hovoří stejnou řečí jako Postupimská dohoda. V postupimském protokolu ovšem není ani slovo o konfiskacích osobního majetku vyháněných, dokonce bez náhrady. V Postupimské dohodě se podle Pitharta říká, stejně jako v dekretech: Němci šmahem, Maďaři šmahem. V Postupimi se ovšem o Maďarech vůbec nejednalo, západní mocnosti to odmítly.

Pokud jde o hypotetickou českou vinu na odsunu, Pithart prohlásil: nemyslím si, že jsme v tom byli sami. Prostě byla taková atmosféra. A to je další součást kréda Petra Pitharta, přesahující sudetoněmecký problém. Nějaká atmosféra byla prostě na počátku šedesátých let, kdy vstoupil do KSČ, nějaká na přelomu let 1989 a 90, kdy se octl mezi mocenskými špičkami Občanského fóra, nějaká atmosféra je teď.

A co z toho ze všeho plyne? Petr Pithart by nebyl dobrý prezident. Je příliš závislý na atmosférických vlivech.

13. března 2002