ARCHIV

Haider v nás

Ludvík Vaculík vypsal nedávno v Lidových novinách v souvislosti s výročím Charty 77 něco jako své politické krédo: "Aby náš mravní tlak byl účinný, musí dostat formu politické síly… Jak udělat konec útočné reklamě, povzbuzující lidi v lačnosti a nakonec, případně, i ke zlodějně? Přál bych si, dále a například, aby obchodníci s drogami byli prostě vyhubeni. Jsem, například, i proti tomu, aby cizinci mohli kupovat u nás půdu: je to tichá okupace, z právní pozice vlastníků budou působit na poměry. Jsem pro tělesné trestání vandalů. Tunelářům bych nakradený majetek vzal tam, kde ho právě mají či komu ho dali. Zakázat filmy předvádějící násilí. Hazardní hraní je neřest, sázení o miliony neslušnost a odvádění snů a skutků špatným směrem. Ani dál nepokračuju... Jsem si jist, že pro každý z těchto požadavků získal bych možná i desetitisíce hlasů, jenže vždy jiných. Kdybych ale vyhlásil úplný program nápravy společnosti, obsahující zákaz ražby dálnice jižními Čechami i ochranu ticha a tmy, podepíše ho... zase 242 lidí".

Myslím, že pan Vaculík je nemístně skromný. To, co tu dal dohromady, je základ velmi atraktivního politického programu. "Útočná" reklama, filmy předvádějící násilí, loterie a hazard? Zakázat! Prodejci drog? Vystřílet! Vandalové? Seřezat! Tuneláři? Zkonfiskovat! Cizáci? Vyhnat! Program je konzistentní a oslovil by desetitisíce, ne-li statisíce našich krajanů, a to ne pokaždé jiných, ale vždy týchž. Jeho základní teze duní po večerech českými hospodami. Má úctyhodné praotce, například Hitlera a Stalina (s tím druhým se pan Vaculík za mlada na čas spustil, byla to náhoda?) i současné, leckdy o hodně civilizovanější populistické hlasatele. Už praotcové přitom dobře věděli, že rázné násilí je zapotřebí okořenit trochou ušlechtilosti, která přiláká kromě milovníků klacku ještě i naivní hejly, bez nichž se svatá věc neobejde. Ostatně i strejcové z hospod, čekající na spasitele, touží po vznešenosti! Proto zákaz ražby dálnice jižními Čechami či ochrana ticha a tmy do programu patří jako koření do omáčky.

Je veliké štěstí, že pan Vaculík je intelektuál a o politické iniciativě tohoto druhu pouze nahlas sní. Uskutečňovat ji je práce nijak zvlášť obtížná, ale špinavá: teče při tom spousta krve.

Potom je ticho a tma. V té se kupodivu celkem slušně daří všemu, co mělo být potlačeno.

28. ledna 2002