3.12.-11.12. 2001

ARCHIV

Jak nás vidí Evropa

V reakci na Klausovo středeční extempore ve Strasburgu se opět ukázala bezradnost a bezmocnost protiklausovské opozice. Klaus odvrátil jejich hřmotně ohlašovaný útok lehce a elegantně. Když si byl jist Zemanovou tichou podporou, uspíšil schůzi Sněmovny, na níž se měl zodpovídat. Jeho vyzyvatel Kühnl mezitím odcestoval do zahraničí. Ministr Kavan se narychlo vrátil z Bruselu, aby se mohl zúčastnit rozpravy, ale už to nestihl. Poslanec Zaorálek, představitel umírněného křídla ČSSD, popletl Klausův výrok o terorismu, Klaus ho nařkl z "vědomé lži" (může být lež nevědomá?), Zaorálek se musel omluvit a Klaus mu velkomyslně odpustil (slušný člověk by asi v takové situaci přiznal, že to s tou lží taky trochu přehnal). Sněmovna nakonec přijala prohlášení o tom, že jednoznačně podporuje vstup ČR do EU a vzala Klausovu zprávu na vědomí.

Zažili jsme další Waterloo čtyřkoaliční politiky. Způsobila si ho sama. Nic jí nebyla platná ani podpora prezidenta, ani poněkud komické pokřikování ideologa "občanské společnosti" Jiřího Pehe z mediálního křoví: všichni hrrr na Klause!!! Přitom nespokojenost s Klausovým středečním vystoupením byla soudě podle textu, který zveřejnily sobotní Lidové noviny, zcela oprávněná. To, co si odhlasovala sněmovna po jeho návratu, měl on říci jako první věc. A své výhrady pak samozřejmě mohl prezentovat jako stanovisko části politického spektra (i když významné: jak se dodatečně ukázalo, patří k ní mimo ODS ještě KSČM).

Václav Klaus a jeho lidé upozorňují, že podobně vystupuje prezident (viz jeho návrh na reorganizaci Evropského parlamentu). Mají pravdu. Zeman připomněl, že čtyřkoalice, přesněji řečeno Unie svobody, v minulosti žalovala na vládu v Bruselu. I on má pravdu. A Unie svobody by mohla plným právem opáčit, že Zeman byl před bruselským jednáním o Temelínu vázán usnesením vlády nepřistupovat na právní závaznost dohod; přesto to udělal.

V tuto chvíli nejde o to, zda jsou např. Klausovy výhrady k maastrichtskému procesu oprávněné nebo ne. Společné všem těm případům je nedodržování pravidel politické hry, zanedbání toho, že každý z vysokých ústavních činitelů reprezentuje kromě sebe ještě nějaký celek, na nějž musí brát aspoň elementární ohled. Čeští politici se často chovají nekorektně, chybí jim loajalita k sobě navzájem i k zemi, která jim byla svěřena. Respektive jejich vzájemná loajalita je zvláštního ražení. Klaus se například hájí tím, že by ho nenapadlo kritizovat prezidenta za projevy, obsahující sporné výroky, jimiž se necítil být reprezentován. Proč, proboha? Falešná tolerance, svědčící o tom, že ústavní činitelé berou své funkce jako feudální panství a jsou ochotni se tolerovat podle zásady "vrána vráně oči nevyklove", není nic, čím bychom se měli chlubit.

Klaus opět hovořil o "důsledném hájení národních zájmů" a horlil proti "servilnímu přitakávání mocným". Hraje na strunu národních mindráků: hlasy, které tím na domácí scéně získá, jsou vyváženy obrazem ČR jako malého drzého kverulanta, který, jak se zdá, už patří k naší mezinárodní reputaci. Doplňují jej dalekosáhlé zlepšovací návrhy, které čeští politici (Havel i Klaus) podávají organizaci, v níž ještě nejsme a pro níž budeme aspoň zpočátku znamenat jistou přítěž. Tedy navíc ještě besserwisři a ctižádostiví premianti, kteří nemají ani ponětí o své skutečné váze: chybí jim skromnost, což je taky politická ctnost.

Václav Klaus kdysi začal tím, že do NATO (a EU) vstoupíme jako jedničky, aniž bychom se ohlíželi na své zaostalé okolí. Teď pokračuje: dobrá, vstoupíme k vám do EU, ale měli byste se podle nás zařídit. Připomíná tak trochu rybářovu ženu z pěkné ruské pohádky o zlaté rybce. Takže by se mohlo stát, že jednou, až to zase hodně přežene, procitne jako subalterní úředníček s klotovými rukávy v nějaké místní pobočce "Československé státní banky" anno 1980. A my všichni s ním.

Mladá fronta Dnes, 11. prosince 2001