|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
3.12.-8.12. 2001 |
ARCHIVNezávislost neznamená nedotknutelnost, ale …Podle zásad klasického liberalismu je nezávislost soudů snad tím nejzákladnějším pilířem demokratického politického uspořádání. Není proto divu, že novela zákona o soudech a soudcích, kterou v minulém týdnu schválil Senát, vzbudila určitý rozruch. K problému se vyslovují jak politici a politologové, tak i muži a ženy v talárech. Až se zdá, že debata se odehrává v emocionální spíše než ve věcné rovině. Vyplývá to alespoň z vyjádření čestného předsedy Soudcovské unie Jana Vyklického. Ten ve svém středečním komentáři v Právu říká, že novela nepřináší nic, co by tu už nebylo (kárná odpovědnost, vzdělávání, atd.), a tudíž se vlastně nic mimořádného neděje. Bylo by však chybou nechat tuto debatu vyznít do ztracena a nesnažit se uchopit věc od kořene. Přijmeme-li liberální zásadu nezávislosti soudní moci na moci zákonodárné a výkonné, musíme si odpovědět na otázku, jak tuto nezávislost zajistit, ale zároveň jak ji také omezit tak, aby se z ní nestala libovůle. Nezávislost soudů by neměla být protikladem jejich naprostého podřízení politické sféře, ale naopak uměřeným středem mezi "policejním státem" a "státem soudcovským". Je totiž třeba poukázat na dvě věci. Za prvé, moc soudů vychází z moci svrchovaného lidu. Soudcovskou nezávislost tedy není možné chápat jako naprostou neodpovědnost (což by bylo stejně nesmyslné jako je nesmyslná neodpovědnost prezidenta). A za druhé, bylo by iluzí se domnívat, že objevíme nějaký způsob, který zajistí, aby do funkcí soudců byli jmenováni jen ti, kteří si své kvality (mají-li je na počátku) dokáží podržet po celou dobu výkonu funkce. A zvláště v období transformace, v kterém se naše země stále nalézá, připomíná soudcovský stav opravdu pestrou směsici lidských typů. Na jedné straně starší generace z doby ještě před Listopadem, která musela na fakultě absolvovat zkoušku z vědeckého komunismu, na druhé straně dnešní mladá generace, která mnohdy již v šestadvaceti letech je povolávána k rozhodování o právech a povinnostech svých spoluobčanů. Na jedné straně rigidní myšlení, na straně druhé minimum životních zkušeností. Soudci nejsou (bohužel) ani stroje, ani bytosti spadlé z nebe. Jsou to naši spoluobčané, kterým byla svěřena moc rozhodovat. Soudní moc je tedy moc odvozená od svrchované moci lidu. A z tohoto důvodu má lid právo ustanovovat soudce podle své vůle a také jejich práci kontrolovat. Přímá kontrola (např.: volby soudců) v sobě skrývá nebezpečí nekompetentnosti a populismu, nepřímá kontrola (prostřednictvím volených zástupců, tedy legislativy, potažmo exekutivy) zase může vést k narušení systému dělby moci. Ani jeden model tedy není ideální. Naše země zůstane už z tradice u toho druhého. Je jen nezbytné, aby tato kontrola chránila zájem společnosti jako celku na existenci nestranného a výkonného soudnictví. Zájem celku je však u nás stále jaksi podvědomě chápán jako něco hambatého. Teď se nosí spíše zájmy stranické, či lépe čistě individuální. Prosazovat tyto zájmy ve vztahu k soudní moci by však bylo cestou zpátky do pekla. Nezbývá než věřit, že tomu tak nebude. Jiří Kmec |