indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

5.11.-15.11. 2001

 

ARCHIV

Rumlova nóta

Pan senátor Ruml věru není žádný troškař, přikrčený mezi české kopečky. Zanedlouho poté, co se svým kolegou Žantovským postavili komunistickou Čínu před dilema "buď lidská práva, nebo olympiáda" a připravili tak čínskému vedení řadu bezesných nocí, napřel svou sílu čelně proti Rusku ("Prodáme lidská práva za ruskou podporu?", MfD 7. 11. 2001).

Jádrem textu je ultimátum: "Jestliže Rusové neukončí válečný konflikt s civilním obyvatelstvem, neudělají vše, aby s čečenským vedením zasedli k jednacímu stolu a nenajdou odvahu přijmout odpovědnost za tisíce mrtvých, mučených a jinak strádajících obyvatel Čečenska, nemohou být na palubě s civilizovaným světem." Nabízí se tu jisté analogie, například: "Jestliže Češi neudělají vše, aby se sudetoněmeckým vedením zasedli k jednacímu stolu a nenajdou odvahu přijmout odpovědnost za tisíce mrtvých, mučených a jinak strádajících obyvatel Sudet, nemohou být na palubě s civilizovaným světem." Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim! Nechť si čtenář laskavě vzpomene, jak neuroticky reaguje na podobné hlasy. Bez ohledu na to, zda mají pravdu, nebo ne.

Pevný postoj českého senátora má ideové zázemí: "Kořeny terorismu tkví v nesvobodě a v deficitu demokracie, v prostředí nesnášenlivosti, neúcty k jinakosti... Všude tam, kde rezignujeme na lidská práva a svobodu člověka, vědomě budujeme potenciál terorismu, ať už státního, skupinového nebo individuálního..." To zní velmi hezky, je tu jen jeden háček: režim, který si v Čečensku zavedli po vyhlášení krátkého a vratkého příměří s Ruskem, tyto hodnoty nevyznával: svoboda po čečensku vypadá trochu jinak, než svoboda po rumlovsku. Bude pan Ruml tolerovat i tuto jinakost?

I popis situace v podání pana Rumla vykazuje jisté zvláštnosti: "Čečenský region je postižený rozsáhlou korupcí, rabováním, zadržováním civilistů a jejich prodejem zpět jejich příbuzným." Zbývá už jen dokázat, že se tak chovají pouze Rusové a čečenští kolaboranti. Některé věci nestačí popsat, je třeba je natvrdlému čtenáři vysvětlit: "Jakkoli je přítomnost stoupenců náboženského a politického extremismu na straně bojujících Čečenců nepochybná, nikdo nepřinesl sebemenší důkazy o napojení Čečenců na islámské teroristické organizace. Sami Čečenci takové kontakty rozhodně popírají." Opět se vnucuje analogie: "Jakkoli je (v létě 1938) přítomnost nacistických agentů mezi bouřícími se Němci v Sudetech nepochybná, nikdo nepřinesl důkazy o napojení SdP na říšské organizace. Sami sudetští Němci takové kontakty rozhodně popírají." A pan Ruml dále říká: "Čečenské vedení a jednotlivé ozbrojené skupiny nejsou jednotné a například výboji do Dagestánu podnikají akce ne nepodobné svaté válce. To však nic nemění na tom, že Rusové nesou plnou zodpovědnost..." (za utrpení Čečenců). Tu se čtenáře zmocní pochybnost, s kým vlastně mají Rusové jednat.

Nechci se zastávat ruského postupu, jen se ohradit proti tomuto černobílému kýčovitému klišé. Čečenci se po zhroucení SSSR rozhodli pro úplnou samostatnost. Nepochybně je k tomu vedly staleté zkušenosti s Ruskem. Podařilo se jim Rusy zahnat do slepé uličky: kdyby byli Čečencům vyhověli, bylo by se to mohlo stát precedentem k další dezintegraci zbytku někdejší veleříše, navíc v citlivé oblasti doteku křesťanství s islámem. Podobná situace se řešívá kompromisem, rozumný kompromis se však nepodařilo dojednat: místo toho vznikl vratký přechodný stav, který si Čečenci vykládali jako samostatnost, kdežto Rusové ne. Ten skončil čečenským vpádem do Dagestánu.

Druhá důležitá věc je, k čemu má vlastně být zahraniční politika: jejím posláním - zvlášť v případě malé země, jakou je ČR - není v první řadě "šířit hodnoty", ale starat se o bezpečí občanů. Ani USA a západní země, naši spojenci, neexportují hodnoty: byli zákeřně napadeni a brání se. Politika postavená na exportu hodnot je politika imperialistická. Z hlediska zabezpečení jistot občanů je pro nás Rusko významným partnerem. Partnerství neznamená, že zapomeneme na kritické sledování situace v Čečensku. Zapomenout bychom měli na zvučná ultimáta, která jsou ostatně jen součástí předvolebního boje v ČR.

10. listopadu 2001