Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

5.3.-12.3. 2001

 

ARCHIV

"Rozporná osobnost"

Kamenem úrazu v slovensko-maďarských vztazích se stala oslava stého výročí narození maďarského politika ze Slovenska Jánose Esterházyho. Konala se tuto neděli v budově maďarského parlamentu. Patronát nad pietní akcí převzal maďarský prezident Ferenc Mádl. Oslavy se zúčastnili mj. přední maďarští politici ze Slovenska, místopředseda slovenského parlamentu Béla Bugár a místopředseda vlády Pál Csáky. Ze slovenských politiků poslanec KDH a někdejší předseda SNR z doby federace František Mikloško. Ten také obdržel z rukou Esterházyho dcery Alice pamětní medaili.

V čem je kámen úrazu? János Esterházy byl konzervativní maďarský vlastenec. V době první republiky se stal výkonným předsedou sjednocené strany maďarské "menšiny" a byl též poslancem Národního shromáždění. Nebyl přítelem Československa a měl k tomu dobré důvody: Maďaři byli do národního státu "československého" národa přibaleni ze strategických důvodů (přirozená hranice na Dunaji a přístup k této tehdy významné dopravní tepně). Nikdo se jich neptal, zda chtějí, nebo ne. Neměli nárok. V roce 1938 Esterházy podporoval odtržení oblastí Slovenska, obývaných maďarským etnikem, a zároveň ovšem také slovenskou autonomii. Spolupracoval přitom s národně orientovanými slovenskými politiky. Poté, co první vídeňská arbitráž rozhodla o změně hranic, však zůstal na Slovensku. Jako jediný představitel maďarské menšiny (tentokrát už šlo opravdu o menšinu, čítala asi 70 000 lidí) seděl v parlamentu Slovenské republiky a hájil její zájmy. Nebyl nacista ani fašista: a když v roce 1942 hlasoval slovenský parlament o deportacích židovských občanů do německých vyhlazovacích táborů, byl jako jediný proti. Po válce ho uvěznili (zatýkal ho osobně Gustáv Husák) a odsoudili k smrti za vlastizradu. Rozsudek nebyl vykonán, Esterházyho totiž mezi tím odvleklo NKVD do Ruska, kde dostal pro změnu deset let nucených prací. Na žádost československé vlády ho pak Rusové v roce 1949 vydali ČSR. Esterházy byl v té době již těžce nemocný a doba nejkrutější vendetty pominula. Gottwald zmírnil cestou milosti rozsudek na doživotí. Esterházy pak prošel řadou bolševických kriminálů. Zemřel na Mírově v roce 1957. Rusové jej v devadesátých letech rehabilitovali, slovenské soudy žádost pozůstalých o rehabilitaci taktéž v devadesátých letech zamítly.

János Esterházy nebyl liberální demokrat moderního ražení. Hájil však statečně a vytrvale zájmy Maďarů na Slovensku: je třeba říci, že to byly zájmy v mnoha ohledech spravedlivé. Je možné ho kritizovat, ale zaslouží si také uznání a úctu.

V předvečer oslavy prohlásil mluvčí slovenského ministerstva zahraničí, že Esterházy je "přinejmenším kontroverzní osobností", a že oslava "nepovede k upevňování vzájemné důvěry a k prohlubování konstruktivní spolupráce mezi SR a Maďarskem". Ministerstvo zahraničí se zároveň distancovalo od případné účasti slovenských představitelů na slavnostním aktu. Pro slovenskou politiku je "maďarská otázka" (a Esterházyho případ je její součástí) podobně neuralgickým bodem jako sudetoněmecká otázka v Česku, slovenské svědomí je obtížené podobně jako české (pro spravedlnost dodejme, že o něco méně: slovenské Maďary se nepodařilo vyhnat) a populisticky nacionalistická opozice (Mečiar, SNS) ji zneužívá podobně sprostým a cynickým způsobem, jako to dělával Zeman a dodnes dělá Grebeníček.

O to větší uznání si zaslouží statečný postoj Františka Mikloška. Oslavy se zúčastnil, i když pak na tiskové konferenci zdůraznil lidský aspekt celé věci. Esterházy byl po válce obžalován mj. z toho, že podepsal v r. 1938 dohodu s Andrejem Hlinkou o společném postupu proti pražské vládě. K tomu Mikloško poznamenal, že portrét signatáře této dohody Hlinky zdobí slovenské bankovky, zatímco Esterházyho za totéž odsoudili k smrti. A zdůraznil, že je třeba překonat staré stereotypy. Musím se přiznat, že si významného českého politika v obdobné situaci vůbec nedovedu představit.

Ovšem, János Esterházy byl "rozporuplná osobnost". Všichni jsme rozporuplné osobnosti. Vlastně ne úplně všichni: Klement Gottwald, Josef Stalin, Adolf Hitler a Gustáv Husák nebyli "rozporuplné osobnosti": nýbrž darebáci tesaní z jednoho kvádru.

12. března 2001