11.12.-16.12. 2000

ARCHIV

Hrdinové naší doby

Slyšel jsem o pozoruhodném příměru, jehož použil jeden populární publicista: kdysi dávno jsme plni nadšení a odhodlání nasedli do vlaku, jenž nás měl dovézt k touženému cíli. Zdánlivě bylo vše v pořádku - cílová stanice byla řádně uvedena na nástupišti i na vagónech soupravy, během cesty míjel vlak staniční budovy, označené jmény osad, které leží na trase. Pozornější cestující však za nějakou dobu pojali podezření - přivedl je k němu ráz krajiny i vzhled měst, jimiž projížděli. Odvážnější z nich své pochybnosti vyslovili - a ztráceli se jeden po druhém beze stop. Pak přišla konečná stanice a potvrdila ta nejhorší podezření: podle nápisu na nádražní budově to byl cíl cesty, ale jen podle něho. Skutečnost vypovídala jinak. V této nepříjemné situaci nezbývá prý nic jiného než vrátit se pěšky po kolejích až na to místo, kde nám chybně přehodili výhybku, a odtud pak do vytouženého cíle, který je někde úplně jinde.

To vše našlo v publiku živý ohlas. Každý už podvědomě hmatal po zavazadlech, připraven dát se dovést k osudnému místu, kde se stala chyba - a pak se konečně uvidí.

Poutavé vyprávění o obludném kanadském žertíku, jejž si zlý osud, oděn v příměru do ajznboňácké uniformy, ztropil z dobrých předsevzetí vypravěče a jeho druhů, je sugestivně stylizováno v kafkovském duchu. Jeho hrdinou je "čistý bloud", postava známá už z raně středověké literatury. Zatímco tam však nevědomost, "hloupost" hrdiny byla ve vztahu k vědoucí, poněkud zkažené společnosti významnou předností, jež mu umožňovala obstát v boji se zlem, uskutečnit dobrá předsevzetí i v těch nejsvízelnějších situacích a stanout před dokořán otevřenými branami nebes, je tomu u hrdinů naší doby trochu jinak. Právě jejich čistota a bezelstnost z nich činí pouhé loutky v rukou zkaženého světa, účastníky dějinné kamufláže, podléhající v boji se zlem. Nakonec se dostávají někam docela jinam, než chtěli. Podivuhodné je, že po zbloudění v pralese špatnosti jim nakonec nezbývá nic jiného a nic menšího než původní svatá čistota nejušlechtilejších záměrů, s nimiž se opět vydávají na cestu.

Musím se přiznat, že citovaný příměr mi přes všechnu sugestivitu připadá zbytečně složitý a poučení, které z něho vyplývá, zbytečně neuvěřitelné. Proto se pokusím navrhnout reálnější variantu:

Náš hrdina přibíhá na nádraží v poslední chvíli, zato nadán značným kvantem bojového nadšení a nezlomné iniciativy. Neohlíží se napravo ani nalevo a bez váhání se hrne do nejkrásněji vyšňořené a opentlené vlakové soupravy - jenže ta zpravidla odváží rekruty na vojnu. Po cestě přesvědčuje pasažéry, že nejedou na vojnu do A, ale že jedou na dovolenou do B, a líčí jim krásy tamějšího kraje. Běda každému, kdo by mu chtěl oponovat! Když přijde průvodčí, vymýšlí si náš pocestný nejneuvěřitelnější teorie. Nakonec ho všichni mají dost a on se užírá hněvem spravedlivého, jehož hlas nebyl vyslyšen.

Tím větší je jeho zuřivost tváří v tvář neoddiskutovatelné skutečnosti cílové stanice. Normálního smrtelníka v tak prekérní situaci nejspíš napadne: že jsem, já osel, vlezl do špatného vlaku. Ne tak náš hrdina: rozlícen křivdou, která ho - jak se domnívá - potkala, svolává hromy a blesky na státní dráhy, popadne své kufry, a tak, aby to všichni viděli odchází zpět po směru, jímž přicestoval. Nakonec je odhodlán najít toho popletu výhybkáře, který to všechno způsobil, a pořádně ho za jeho lajdáctví vytrestat. Když ujde dva kilometry (už ani neví, zad si vybral správný směr, na takovém nádraží je kolejí velmi mnoho a nevyzná se v nich často ani zaměstnanec dráhy), unaven se zhroutí do trávy a usne vyčerpáním. Po probuzení zjistí, že mu někdo ukradl zavazadla, peněženku a hodinky. Bere to jako další důkaz správnosti svých cestovatelských zvyklostí.

Pokud to vše zůstane jeho osobním a soukromým podnikem, budiž. Ale může se docela dobře stát, že strhne i ostatní cestující. Proto se ono neotřesitelné "vždy připraven" vyjímá v jeho ústech velmi hrozivě.