27.11.-2.12.10. 2000

ARCHIV

Čeho nabyl občan pilný...

...vojín zbraní ochraňuj. Tak začínala druhá strofa někdejší rakouské hymny. Odtud český plebejský vzdor proti monarchii vytěžil přezdívku "Čehona", označující servilního a poslušného rakouského přisluhovače: Čehona byl občan pilný.

Podobně se nonkonformní mládež první republiky pošklebovala "paďourům". Státotvorným měšťákům, kteří neměli rádi přírodu.

A plebejský vzdor byl v době "normalizace" zdrojem obliby pohádek o loupežníku Rumcajsovi, který účtuje s "knížepánem" a jeho přisluhovači.

Jsou to postoje pochopitelné: odstrčený národ se chce emancipovat od soustátí, v němž se necítí pohodlně. Mládež se bouří proti diktátu rodičů. "Pracující" (moderní obdoba starého dobrého mužika) se vzpírá komunistické vrchnosti, i když zatím jen pod dobře utajeným heslem "bát se a krást".

V takto rozvrženém světě nezbývá místo pro loajalitu a autoritu. Ovšem, člověk se musí čas od času vzbouřit: ale aby vzpoura měla smysl, musí to být vzpoura ve jménu něčeho, co je pro nás závazné. Abychom se mohli vůči něčemu bouřit, musíme napřed někoho nebo něco poslouchat. Autorita a loajalita je prvotní, vzpoura až na druhém místě.

Díky dlouhému pobývání v otroctví ztratila česká společnost pud sebezáchovy. Důsledkem je kořistnictví a snaha využít okamžiku. Naši předkové byli nejprve křesťané, potom aspoň vlastenci. Nám po obojím zbylo jen něco jako prázdné podstavce po sochách, kterých si nevážíme a které jsme proto odstranili. Kolem nás je pusto a prázdno.

1. prosinec 2000