ARCHIV

Vyhlídky do nového roku

Podstatná událost, která nás v příštím roce očekává, jsou volby do Poslanecké sněmovny. Jejich výsledek ovlivní politickou situaci významněji než tomu bylo ve všech předchozích volbách počínaje červnem 1990.

Paroubkův nástup do premiérské funkce znamenal pro ČSSD významnou změnu: energickou a cílevědomou politikou stranu velmi rychle sjednotil a již dnes je jejím faktickým vůdcem. Zároveň se ukázalo, že kdo chce ČSSD sjednotit, musí ji přiblížit KSČM – Špidlův a Grossův experiment s „ČSSD s lidskou tváří“ se nezdařil. V opozici zůstala osamocená ODS, dvě malé vládní strany, které dnes už vlastně taky patří k opozici, mají účastí ve vládě svázané ruce (navíc US-DEU už existuje vlastně jen jako servisní organizace ministra Němce).

Za víc než půl roku naznačil Paroubek, že hodlá usilovat o změny, které se nepřímo dotknou stávajícího politického systému. Především změny vlastnických vztahů v citlivé oblasti zdravotnictví, které, jak se zdá, povedou k formalizaci soukromého vlastnictví. To je precedens i pro další oblasti. Razantní kritika médií, zejména těch veřejnoprávních, se přinejmenším u vedení ČT setkala s citlivým a vstřícným ohlasem. Paroubkova představa o vyváženosti a právu na odpověď neslibuje do budoucna nic dobrého, stejně jako podpásové útoky na německého vlastníka Mladé fronty Dnes a Lidových novin. Česká média by se do budoucna mohla rusifikovat: veřejnoprávní rozhlas, televize a celostátní denníky by se dostaly pod vládní kontrolu, kdežto hájemstvím svobody by zůstala okrajová rozhlasová vysíláni a internetové časopisy.

Podmínkou k tomu, aby se tyto a podobné věci daly prosadit, je faktické dokončení rehabilitace KSČM jako jedné z rozhodujících sil politické hry. V této věci už Paroubek podstatně pokročil. Bez KSČM by se totiž podobné změny asi nepodařilo prosadit.

Pro úspěšné pokračování této politiky i po volbách je zapotřebí, aby KSČM a ČSSD získaly většinu (dosavadní průzkumy to slibují) a aby ČSSD byla výrazně silnější než komunisté (jinak by se jich asi bála). Naopak není nutné, aby ČSSD byla silnější než ODS, protože ODS pak nebude schopná vytvořit vládu.

Ve volbách budou proti sobě stát dva bloky: ČSSD a KSČM na jedné straně, ODS s KDU-ČSL na straně druhé. V jednání o případnou velkou koalici (ČSSD s ODS) bude ČSSD v silné situaci, protože si na rozdíl od ODS bude moci vybírat (mezi ODS a KSČM). Paroubek, i když třeba slabší než ODS, si pak bude diktovat podmínky a ODS by na koalici doplatila nesrovnatelné víc než ČSSD.

Politika ODS se prokázala jako nedůvěryhodná: těžila ze slabosti Špidly a Grosse a příliš si slibovala od Klausova prezidentství (Klaus může být ODS užitečný, jen když se stane vládní stranou). Vedení ODS spojuje spíš než věrohodnost sebevědomé hulvátství (absurdnost nálepek jako „Vladimír Ilijič Špidla“ a „grosstapo“ je dnes víc než zjevná) a primitivní ideologie, postavená na několika dogmatech o svobodném podnikání a zamindrákovaném nacionalismu, vymezujícím se jen negativně (především vůči EU a Německu). Historický background tohoto vlastenectví je svým bohatstvím srovnatelný s vyprávěním o tom, jak pejsek s kočičkou oslavovali 28. říjen. Strana s tímto vybavením už dvakrát ve volbách narazila (1996, 2002) a vůbec se z toho nepoučila. Navíc vystřílela svůj prach v hysterických mobilizacích v době, kdy jich vůbec nebylo zapotřebí.

KDU-ČSL je malá strana, zatížená jako handicapem svou křesťanskou orientací (přesněji řečeno katolicismem). Trpí nadměrnou přizpůsobivostí a ze své slabosti vyvozuje právo na nekorektnost. Navíc dělá v nynější vládě křoví spolupráci ČSSD s komunisty.

Mimoparlamentní strany představují podivná uskupení zdiskreditovaných a nedůvěryhodných osob, jejichž hlavní starostí je rvačka ve volném stylu o virtuální funkce. Za těchto okolností je velmi nepravděpodobné, že by se některá z nich přehoupla přes 5%.

Vyhlídky do budoucna jsou tedy chmurné. Je mi líto, že nemůžu dát čtenářům lepší zprávu.

Mladá fronta Dnes 2. ledna 2006