ARCHIV

Nevalné vyhlídky KDU-ČSL

KDU-ČSL má po sjezdu. Nepřinesl žádné výrazné překvapení. Přesto, že situace strany se v poslední době změnila, a to nikoli k lepšímu. Na změnu upozornil jen staronový místopředseda strany Svoboda, od něho se to však bere jen jako výpad proti Kalouskovi, který ho před dvěma lety na čele KDU-ČSL vystřídal. Svoboda má ovšem ve zcela obecné rovině možná víc pravdy, než si sám připouští. Lidovci se ocitli na toboganu, který ústí do politického propadliště.

V listopadu 1989 byla tehdejší ČSL v poměrně výhodném postavení: disponovala fungujícím stranickým aparátem a solidním členstvím a pověst jedné z klíčových stran demokratické ČSR, ovšemže pošramocenou dlouhodobou kolaborací s komunistickým režimem. Přesto se nějakou dobu zdálo, že bude konkurovat Občanskému fóru. Bezprostředně před volbami v roce 1990 na ni vytáhli Havlovi lidé spolupráci jejího tehdejšího předsedy Bartončíka se StB (načasování nebylo právě korektní) a odkázali ji tím prakticky do jejích dnešních rozměrů. Nástup Josefa Luxe do vedoucí funkce stranu stabilizoval a orientoval do pravého středu politického spektra. Vstoupila do koalice s ODS, a protože nechtěla hrát roli pouhého satelita a na druhé straně se jí nikdy nechtělo z koalice odejít, hrála spolu s ODA úlohu jakési „vnitřní opozice“. Od té doby na ní ulpívá pověst jakési proradnosti.

V růstu jí bránila především pověst „klerikální strany“, v českém prostředí smrtící, posílená vazbami na katolický moravský venkov a figurkami, jako je poslanec Karas. Už i samo křesťanství v jejím názvu vyvolává u nás dojem něčeho menšinového, parciálního. Racionální základ těchto pocitů spočívá v tom, že strany by v zásadě neměly být vázány na náboženské vyznání, dá se to ospravedlnit vlastně jen v těch případech, kde jde o dlouhodobou silnou tradici. Tradice české křesťanské strany (vlastně českých křesťanských stran) je problematická, před rokem 1918 patřily k oporám trůnu, pak (už sjednoceni v ČSL) se lidovci identifikovali s ČSR, po válce se nijak nebránili spolupráci v rámci Národní fronty (co jim také zbývalo) a po únoru 1948 ze strany zbyla jen jakási prázdná skořápka. Po listopadu 1989 trpěla stejně jako všechny demokratické strany, které se pokoušely existovat mimo rámec Občanského fóra, nouzí o nové schopné lidi, které „vyluxovalo“ OF a strany, jež se z něho zrodily.

V roce 2002 vznikla pod ochrannými křídly tehdejšího prezidenta Havla atypická pravolevá koalice špidlovské „ČSSD s lidskou tváří“ a „dvojkoalice“ KDU-ČSL a US-DEU. Ve volbách využili lidovci své lepší organizovanosti a pomocí preferenčních hlasů připravili svého partnera v dvoukoalici, US-DEU, preferenčními hlasy o slušnou část mandátů. US-DEU dostala ránu, která, jak se později ukázalo, ptro ni znamenala rozsudek smrti (KDU-ČSL musela unionistům „půjčit“ poslance Karáska, aby vůbec byli schopni utvořit poslanecký klub). Po volbách nastoupil tehdejší předseda strany Cyril Svoboda pro lidovce atypický kurs loajální spolupráce s premiérem Špidlou (a ovšem s prezidentem). Jenže prezidentovi skončil mandát, premiér se dostal do potíží a preference ČSSDD strmě klesaly. Svobodu pak vystřídal v předsednickém křesle Miroslav Kalousek, který se rychle vrátil k tradiční lidovecké politice: nastoupil kurs agresivní vůči ČSSD (nakonec inicioval a prosadil odvolání premiéra Grosse) a vstřícný k opoziční ODS. Dlouho to vypadalo, že ODS spolu s KDU budou schopny po příštích volbách dát dohromady přesvědčivou většinu. Pak se ovšem díky razantní politice nového premiéra Paroubka preference ČSSD rychle vrátily k normálu a dnes vypadá situace už zase docela jinak.

Páteří našeho politického systému jsou tři silné strany: KSČM, ODS a ČSSD. Zdá se, že každý výkyv sympatií pro jednu z nich se dřív nebo později vyrovná do takového stavu, v němž jedna z nich je schopná vládnout jen za toho předpokladu, že ji některá z dalších dvou aspoň toleruje. KDU-ČSL je strana „jiné váhové kategorie“. Díky tomu, co už bylo řečeno, nebude nikdy schopna se těm třem silou vyrovnat. Zároveň ani nebude moci spolu s některou ze zmíněných tří stran dosáhnout vládní většiny. K tomu i v minulosti vždycky potřebovala souputníka (ODA, US-DEU). O toho se ale vlastně sama připravila. Nikdo ji teď už moc nepotřebuje. Vypadá to, že je odsouzena k věčné opozici (nebo, v lepším případě, může figurovat v nějaké širší koalici jako páté kolo u vozu).

Navíc se zdá, že Kalousek chybil, když úporně odmítal účast ve vládě. Za slabých premiérů Špidly a Grosse byl ve výhodě. Teď je ovšem v čele vlády faktická hlava ČSSD Paroubek, a Kalouskovi zbyl jako partner provizorní předseda sociálních demokratů Sobotka, s nímž toho mnoho nedojedná.

A konečně: Kalousek šel tvrdě po ČSSD a kalkuloval s tím, že si sociální demokracie nikdy netroufne spolupracovat úzce s KSČM, protože jí v tom překážejí vnitřní zábrany a bojí se jednoznačně odmítavé reakce veřejnosti. Ukázalo se, že se velmi přepočítal: Paroubek vůbec žádné zábrany nemá a veřejnosti spolupráce s KSČM nevadí. Navíc Topolánkova výtka (zazněla v pozdravném projevu), že KDU-ČSL teď už vlastně jen dělá štafáž faktické koalici sociálních demokratů s komunisty, má hodně blízko k pravdě.

Na víkendovém sjezdu zvolili lidovci bez problémů a bez protikandidáta Kalouska znovu předsedou strany. Jeho oponent Svoboda hovořil o tom, že postavení strany se za poslední rok zhoršilo a že politika konfrontace není řešením, jenže tahle ulička je už taky slepá. „Kalouskova cesta“ vede do katastrofy a není k ní v tuto chvíli žádná alternativa.

12. listopadu 2005