indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

18.7. - 23.7.2005

ARCHIV

Spejbl jako šifra lidské existence

Vážení čtenáři, toto je úvaha prázdninová, ryze apolitická a amatérsky filosofická.

České noviny informovaly v posledním týdnu o tom, že soudní spor mezi ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Štáchovou a jakýmsi Sociálním ústavem (asi Domovem důchodců) v Plzni se obrátil ve prospěch paní Štáchové. Znamená to zjevně, že divadélko má šanci přežít, ředitelka totiž upozorňovala a upozorňuje, že finanční požadavky Ústavu by pro ně znamenaly okamžitý krach. Nemám důvod jí nevěřit, divadla dnes nejsou žádný zlatý důl a česká společnost je od pádu bolševismu, následných restitucí a privatizace v podnikání ovládána obsedantní snahou udojit privatizovaný objekt co nejrychleji k smrti.

Nebyl bych rád, kdyby se měli Spejbl a Hurvínek odebrat touto cestou do divadelního podsvětí. Přiznám se, že se mi jejich scénky v dětství líbily. A dokonce se pamatuji na jednu pro dospělé z doby relativního uvolnění bolševismu v šedesátých letech, Skupův nástupce Kirschner si v ní dělal velkou a zaslouženou legraci z jakési debilní bolševické sci-fi (mám dojem, že jejím autorem byl František Běhounek, který v minulosti proslul svým podílem na neúspěchu výpravy generála Nobile k severnímu pólu).

Setkal jsem se kdysi dávno s dosti nemilosrdnou kritikou obou postaviček: jsou to obludky, kterých by se měly děti spíše bát. Obávám se, že ten, kdo mi to říkal, zmeškal vhodnou dobu pro vstup do Spejblova a Hurvínkova světa: je to pohled dospělého, děti to tak nebraly a neberou. Ve skutečnosti mají tyto i jiné postavičky, vzniklé v době, kdy jsme ještě byli normální společnost (na rozdíl od zpoetizovaných zlodějů a zrůdiček bolševické epochy), jakýsi obecně lidský rozměr.

Spejbl, ten starý vrták, který sice všechno ví, ale zároveň taky všechno strašně zvoře, ztělesňuje cosi společensky velmi závažného: totiž tragikomiku osamělého otcovství. Potvrdí to každý, kdo se jako já rozvedl a pak se musel pár dní v měsíci starat o své ratolesti. Bude se totiž jistě pamatovat na hrůzně oprávněný pocit, že se propadá do spejblovské šarže, propadá se do ní jako do močálu, tím rychleji, čím víc se tomu snaží bránit, a nejen to: že ho jeho děti taky tak nazírají. Všimněte si Hurvínkova vztahu k tatínkovi: ačkoli tatínek neuvěřitelně blbne a každou chvíli se ztrapní, bere ho s jakýmsi humorně shovívavým nadhledem – a jakpak by ne, vždyť je to jeho otec a jsa sám, má to těžké. Má ho rád.

Minisvět, který má takový základ, by neměl jen tak zkrachovat kvůli nějakým zištným a zároveň nenaplnitelným záměrům. Má zaděláno na nesmrtelnost. Proto držím paní Štáchové palce a doufám, že odvolací instance nepošle obě figurky do muzea. Myslím totiž, že má vnoučata by to mrzelo, a právem.

23. července 2005