ARCHIV

Kdo v tom nelítá s námi, lítá proti nám

Debatě, kterou vyvolala páně prezidentova představa o tom, jak by asi tak měla v budoucnu vypadat Evropa, jakoby vévodilo rčení: „Kdo není námi, je proti nám!“ Je třeba říci, že ne vždy toto úlisné rčení platí a dlužno připomenout, že bylo nadužíváno komunisty mírou vrchovatou. Ten, kdo halasně neřičí „Hurá do Evropy!“ nemusí ještě Evropu nenávidět, jak se snaží p.t. publiku vsugerovat 18.7. v Mf Dnes Monika Pajerová ve své reakci na prezidentova vyjádření pro dva celostátní deníky, když stejnou novinářskou figuru a výrazivo, jaké hlavě státu pohoršeně vyčítá, použije bez nejmenších rozpaků sama a vytasí se s mnohokrát omletou metaforou pečlivě udržované a náhle odkryté masky. Ještě stačilo čtenářům sdělit, jaký že je to Václav Klaus zakuklenec a její text by bylo možno co do stupidity výraziva zařadit mezi klasická díla normalizační žurnalistiky. Krom toho, že ve svém výpadu použije otřepané klišé, zapomíná zcela na podstatnou věc a sice, že prezident je nade vší pochybnost poslední, kdo si kdy jakoukoliv masku ve vztahu k EU nasadil, naopak svými výroky nasadil debatám o této ve vichru se zmítající instituci několik pozoruhodných korun, až z toho euromilům rozličných národností naskakovala husí kůže. V té souvislosti je dobré vzpomenout, jak před odmítnutím evropské ústavní smlouvy Francouzi a Nizozemci nikdo z jejích zarytých zastánců nebyl ochoten připustit, že systémově je ústava špatná a že je to tak trochu celé nesmysl, to teprve poté se začaly ozývat hlasy některých europoslanců, jako byl kupříkladu Josef Zieleniec, že ne všechno v té smlouvě je dobré a že bude nutno uvažovat, jak a kudy dál. Najednou byli ti, kteří Václava Klause tvrdě kritizovali, chytří a hned prstem ukázali, kde a jaké jsou v euroústavě chyby, hned přispěchali s tvrzením, že Evropa bude muset začít s diskusí, jak dál. Ovšem když nastolil otázku jak a kudy dál, Václav Klaus, a přijde se svou vlastní představou, aniž se ji snaží prosadit nějakým prezidentským dekretem, jen ji prostě nadhodí, je oheň na střeše. Můžeme si o jeho vizi myslet co chceme, musíme ovšem připustit, že má právo mít vizi jinou, než my a že má právo ji veřejnosti sdělit. Ovšem na našem morálně zahnojeném dvorečku stále platí ono „Kdo není s námi, je proti nám!“ Toť česká politika, jako by její scénář psal Karel Poláček: „My hoši, co spolu mluvíme…“ Prezident zcela evidentně není hochem s nímž by euromilové mluvili a sdílet některé jeho názory může být i pro eurohlída nejednou těžké, to pokud jde kupříkladu o vztah k jeho někdejšímu předchůdci E. Benešovi či k vylikvidování Němců, jak byla tato vpravdě tragická postava českých dějin pravila, ovšem punkto EU není zase tak těžké se přiklonit na jeho stranu, aniž by to člověk dělal proto, že Evropu nemá rád. Je tomu totiž právě naopak. Kdo si pamatuje, jak Evropa v minulém století dvakrát v těsném sledu padla do ideologických tenat, jejichž propagátoři se zaštiťovali lidem a národem a lepšími zítřky, je opatrný, neboť si pamatuje ty tragické konce. Kdo skrz pofidérní tlusté čáry minulost nevidí a nevnímá poselství evropské historie, jejíž opakování jako matku moudrosti nebere, je možná šťastnější, otázkou je, jak dlouho mu této radostné bezstarostnosti bude dopřáno. Jestliže euromilové tvrdí, že chtějí pro Evropu to nejlepší, my eurohlídi tvrdíme samozřejmě totéž. A teď babo suď, kdo má víc pravdu. Stále totiž platí, že co by mohlo být dobré pro Evropu, nemuselo by být dobré pro nás a co by mohlo být dobré pro nás, nemuselo by být dobré pro Evropu. Debatovat o dalším a především novém směřování Evropy je nezbytně nutné, dřív než někomu povolí nervy a vytáhne šavli. Hledat vyvážené řešení není nikdy snadné, o to víc chce debata dobré argumenty, věcné, oproštěné od lásek či nelásek k politikům všech odvětví. Chci-li ovšem vědět kam dál, musím se ohlédnout a zjistit, odkud jsem vyšel, kdy, proč a kam. A musím si ujasnit, zda cíl, k němuž jsem zamířil před půl stoletím je a může být ještě dnes týž. Odpověď je nasnadě: cíl je třeba redefinovat, protože starý zmizel s rozpadem komunistického bloku a posléze s přijetím nových členských států. Někdejší bipolaritu nahradila nová, hrozbu komunistické expanze nahradila faktická expanze militantního islámu a EU není už zdaleka tím, čím bývala a v budoucnu ani být nemůže. Jestliže Monika Pajerová vyčítá prezidentovi, že zpochybňuje posledních dvacet let vývoje, připomíná to rudoprávní argumenty z roku 69, neboť tehdy také kdosi údajně zpochybňoval dvacet let vývoje, nehledě na to, že jistě sama patří k těm, kteří v roce 89 jednoznačně zpochybňovali dvacetiletý vývoj v této zemi. Vývoj sám o sobě není nezpochybnitelný, není to žádná posvátná kráva, jíž by bylo třeba se klanět.

Všichni vědí, že je třeba Evropě střihnout na nový kabát, ale říci nahlas, že ta fazónka, kterou představovala euroústava, je demode, je totéž, jako vkřiknout, že král je nahý. Nejlépe, kdyby někdo zavelel nejednotnému davu evropských států, kde by všichni nejradši hráli první housle, „Rozchod!“ a poté „Znovu seřadit!“ Jenže bohužel to, co především Evropě chybí, je velikán, který by byl mocen myšlenky a činu. Duchovní síla zkrátka a dobře chybí a prosadit tak fakticky neexistující Myšlenku je logicky nemožné. Hlava českého státu žádnou Unii rozpouštět nemusí, neboť ta se, nepřijdou-li její salónní architekti na to jak dál, rozpustí sama. A pak si eurohlídi, kterým se socialistická a dirigistická představa Evropy od počátku nelibí a kteří si po skautsku budou pádlovat svou vlastní kanoe, bezpochyby vykoledují variantu na dvakrát citované rčení: „Kdo v tom nelítá s námi, lítá proti nám!“ Mimochodem, hovoří-li Monika Pajerová jménem českého lidu, který se jasně vyslovil pro členství v EU a používá-li ve svém textu obrat „My občané“, běhá mi mráz po zádech. Takhle za mně druhdy mluvily soudružky z ČKD a z rozličných kravínů. I za Moniku Pajerovou. Buď na to zapomněla, anebo se jí to zalíbilo. Obě možnosti jsou na pováženou.

David Jan Novotný