indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

11.7. - 16.7.2005

ARCHIV

Hudba jako mučící nástroj

Se zájmem jsem si ve čtvrtečních novinách přečetl zprávu o tom, že v ostravském veleakváriu uhynul vzácný exemplář žraloka černocípého. Příčinou smrti byla zjevně hudební produkce festivalu The Colours of Ostrava, který probíhal v bezprostřední blízkosti. Žraloci mi nejsou nijak sympatičtí, v tomto případě však s ubohým zvířetem soucítím.

K hudbě mám celkově vlažný vztah. Jsem poměrně amuzikální, oslovuje mne jen ta vážná, s výjimkou moderní, a moderní pro mne začíná u Johannesa Brahmse. Na hudbě „zábavné“ mne od počátku odpuzovaly neuvěřitelně stupidní texty (čestnou výjimkou jsou písničky Suchého a Šlitra, ty miluji). V osmdesátých letech se můj poměr k určité části této produkce ještě vyhranil.

V paměti mi utkvěl zvlášť jeden zážitek: někdy v roce 1987 jsem jel se svou tehdy patnáctiletou dcerou navštívit syna na vojnu. Půjčil jsem si za tím účelem auto vybavené naneštěstí kazetovým magnetofonem, a dcera si vzala několik kazet se skladbami, které se tehdy mezi teenagery těšily oblibě. Bylo to příšerné. Byl jsem zvyklý řadit podle zvuku motoru, a to, co se řinulo z reproduktorů, tvořilo k nijak zvlášť tichému chodu Škody 105 víc než důstojnou konkurenci. Vyslechl jsem řadu skladeb, které by se jedna jako druhá mohly klidně jmenovat „Zemětřesení u Rotta“. Chvílemi jsem měl pocit, že se autu utrhl výfuk a táhnu ho za sebou po silnici. Na rozdíl od žraloka jsem nakonec přežil.

Mám dojem, že v posledních letech se tyto žánry podstatně zdokonalily a jejich aplikace je čím dál tím agresivnější. Provázejí veřejné exhibice homosexuálů a řádění feministek. Jejich ctitelé mění lidem v poklidných jihočeských vesničkách na pár dní život v peklo a důvěřivým majitelům, kteří jim pronajali pozemky, žírné louky ve vyprahlou hlušinu, kterou pak bude třeba rekultivovat podobně jako opuštěné severočeské povrchové doly. A tak není divu, že se z tohoto druhu hudby v nejnovější době stala dokonce obávaná politická zbraň.

V předvečer schůzky G8 v Edinburghu (a ještě před explozemi v londýnském metru) se rozezněly po celém světě koncerty „popu a rocku“, nebo jak se to jmenuje. Jejich cílem bylo pomoci chudé a strádající Africe. Ne ovšem tak, že by se tou produkcí vydělaly nějaké peníze a ty se pak na pomoc chudému kontinentu věnovaly. Šlo o to, vyždímat ty peníze nátlakovou akcí z politiků nejmocnějších zemí světa.

Poselství bylo jasné. A mně se pořád vnucuje dojem, ovšemže nespravedlivý, že by se dalo shrnout do jedné jediné věty: koukejte platit, nebo dopadnete jako ten žralok.

17. července 2005