ARCHIV

Edinburgh a Londýn: další dějství dramatu

(Článek byl v MfD zkrácen, přičemž – kromě mnoha věcí nepodstatných - vypadla některá místa, která považují za relevantní. Jsou v textu vyznačerna tučně)

Drama, které se odehrálo v Edinburghu a v Londýně v souvislosti se schůzkou G8, zachycuje modelovou situaci, příznačnou pro svět, v němž dnes žijeme.

Osoby a obsazení: především čelní politici nejmocnějších zemí světa. Už delší dobu se musejí scházet v jakési parádní poloilegalitě, chráněni zátarasy a policejními kordony před hněvem veřejnosti, přesněji řečeno její nejhlučnější části, která by ráda budila dojem, že jde o jakýsi předvoj.

Dále mírumilovné hnutí proti chudobě, Pravda a Láska v rozsahu skoro kosmickém: pořádají jakousi celosvětovou show, dělají kravál a poskakují. Jsou poměrně neškodní. Nepochybně část peněz, kterou v souvislosti s touto megaprodukcí vydělají, věnují organizátoři na sociální účely. Je nespravedlivé upírat jim dobré úmysly a obviňovat je, že jim jde jenom o byznys.

Za třetí hnutí zarytých a rozhněvaných mužů a žen. Ozbrojeni tyčemi a baseballovými pálkami v zájmu potírání chudoby rozbíjejí automobily a mlátí policajty. Náklady na policejní opatření a na opravu škod, které způsobí, by se měly odečíst od toho, co jejich mírumilovnější protějšky dají na dobročinné účely. Bylo by zajímavé zjistit, co po této finanční operaci zbude. V tomto boji už dávno nejde o životy: jen o boule a o modřiny.

Zajímavé je, že všichni tři chtějí jedno a totéž: pomoci chudému světu. Nemohou se jen dohodnout na míře a způsobu pomoci.

A pak je tu čtvrtý účastník: predátor, vetřelec. Pozoruje to hemžení a říká si: jak chutné sousto! Chudoba třetího světa ho nezajímá, jde mu o svatou věc. Mezi politiky, účastníky šoubyznysu a rabiáty s klacky nerozlišuje: všechno jsou to křižáci a sionisté, vhodné cíle pro nálože trhaviny. Je velký rozdíl mezi teroristy z RAF, Rudých brigád, ETA a IRA a islámským terorismem. Těm prvním šlo při vší zrůdnosti o to, dodržovat jakási pravidla: mysleli si, že vedou pravidelnou válku, napadali v první řadě „represivní složky“, a útočili na mocné tohoto světa (Aldo Moro, Schleyer). Ti druzí drží zásadu „kolektivní zodpovědnosti“, k níž se kdysi přihlásil i náš Ústavní soud. Uvažují kmenově.

Ideologie těch, co protestují proti chudobě, je velmi podobná té bolševické: východisko je neotřesitelné, každý musí souhlasit: je třeba pomoci chudému světu. Odtud pak roste přesvědčení, že bohatství a prosperita našeho světa je něco, za co se musíme stydět, protože jsme toho dosáhli nepoctivě a na úkor chudých zemí. Je tedy naší povinností (věc spravedlnosti, nikoli charity), abychom se s nimi o ně podělili. Se způsobem, jak to učinit, netřeba si lámat hlavu. Je to jednoduché a podružné. V nejhorším případě se vezme žok peněz, opatří adresou Afrika a odnese na poštu. Největší překážkou spravedlivého řešení jsou naši mocní: díky své vrozené tuposti, předsudkům a v neposlední řadě nekalým úmyslům nejsou schopni přijmout naše racionální argumenty. Proto musíme sáhnout k drsnějším prostředkům: skákat a hulákat, a když to nepomůže, sáhnout po kuklách a ocelových tyčích.

Vetřelci připadá tento svět blahobytný a zároveň bezbranný: umožňuje mu, aby jím prorostl a zasáhl ho na citlivých místech. Navíc je ten svět rozvrácen, rozdělen a to ho činí ještě zranitelnějším.

Bylo by jistě neblahé tuto situaci přecenit. Jsme v ní vlastně odjakživa. Spousta žurnalistů o překot upozorňuje, že se nesmíme vzdát své svobody, protože o to vetřelci jde. Taky je pravda, že naše dějiny jsou dějinami střídajících se krizí. Naše civilizace však není silná proto, že jí zmítá jedna krize za druhou, ale že ty krize zatím vždy dokázala překonat. V mimořádné situaci není nelegitimní uvažovat o mimořádných opatřeních. Jde o jejich míru. A stupidní antiglobalizační ideologie jsou sice dokladem naší svobody, ale to neznamená, že by se jim nemělo čelit.

Mladá fronta Dnes 11. července 2005