ARCHIV

Spojené státy, Francie a my

Cítím potřebu se ve svých „Úvahách o Evropě“ ještě jednou vrátit ke vztahu ke Spojeným státům.

V posledním desetiletí v Evropě rozhodně narostl antiamerikanismus. Byl jsem rád, že naše vlády se na něm vesměs nepodílely – až na dobu, kdy byl ministrem zahraničí sociální demokrat Jan Kavan.

Spojené státy ve dvacátém století Evropě několikrát výrazně pomohly. Mám na mysli zejména čtyři historické události.

Především to byly obě světové války. Zatímco v té první podíl Spojených států patrně rozhodující nebyl, v druhé téměř jistě ano. Myslím, že nepřeháním, pokud napíšu, že Spojené státy v polovině dvacátého století zachránily evropskou civilizaci.

To jsou tedy první dvě události. To třetí, co mám na mysli, byl Marshallův plán obnovy, vyhlášený a uskutečněný po druhé světové válce. Tehdejší Československo se k němu pod tlakem Sovětského svazu nesmělo připojit, celá řada evropských národů však z něj měla velký prospěch. A to bez ohledu na to, zda patřily k vítězům či poraženým. (Ostatně neznám civilizaci, která by se k poraženým chovala tak velkoryse, jako civilizace severoamerická.)

Čtvrtá událost, kterou mám na mysli, je americký zásah v bývalé Jugoslávii v polovině devadesátých let. Tehdy bylo zřejmé, že Evropa není ani padesát let po druhé světové válce schopna smysluplného politického a vojenského zásahu. Bez rasantního vstupu Spojených států do běhu událostí by dnes muslimská část Bosny možná již neexistovala. Mrtvých by bylo patrně o mnoho tisíc, ne-li desítek tisíc, více.

Mám za to, že Evropa by měla být Spojeným státům vděčná. Nevděčnost, kterou jí projevuje, jí vůbec nesluší. Evropský antiamerikanismus je zpozdilý, a do jisté míry i nemorální.

Nevím, jaké jsou jeho kořeny, ale mám za to, že by to mohla být závist a snad i pocit méněcennosti. Jak známo, pocit méněcennosti se tak zcela nevylučuje s pocitem nadřazenosti, a „stará“ Evropa by se ráda cítila nadřazená vůči Spojeným státům.

Ostatně důvody se najdou snadno. Mnozí Američané toho vědí velmi málo o dějinách i o zeměpise a často jim chybí určitý rozhled. Vzdělanější Evropan může snadno najít celou řadu důvodů, proč Ameriku kritizovat.

Zdá se mi, že nejvíce antiamerických nálad vychází z Francie. Francie v posledních dvou stoletích vícekrát selhala (porážka od Pruska v roce 1870, první a druhá světová válka), nicméně stále by ráda hrála v Evropě vůdčí roli. Vzpomínám na prezidenta de Gaulla, který v šedesátých letech zcela nesmyslně zkomplikoval situaci v NATO a tvrdil, že francouzské jaderné nádrže musí mířit „do všech azimutů“. Proč vlastně, to jsem nikdy nepochopil.

Z evropských mocností (Rusko pro tyto účely mezi ně nepočítám) to byla zpravidla Francie, která komplikovala americké snahy čelit potenciálním nebezpečím vycházejícím z Iráku a Íránu. Ano, můžeme zastávat názor, že americká politika se v této oblasti dopouštěla chyb a mnohdy byla krátkozraká. Nicméně nezdá se mi, že by Francie nabízela něco lepšího. Na rozdíl od USA mi nebylo nikdy jasné, za jaké hodnoty Francie bojuje. Nejednou se mi zdálo, že jde hlavně o to, ukázat Američanům, že s Francií nutno počítat.

Před několika lety si čelní představitelé Evropské unie vytkli cíl „dohnat a předehnat Spojené státy“. Nemohl jsem si nevzpomenout na podobná prohlášení Nulity Chruščova z počátku šedesátých let. Za těmito prohlášeními bylo zbytečné a prázdné velikášství.

Proč bychom měli chtít Ameriku předehnat? Přejme jí její prosperitu. Poučme se z jejích chyb. Poučme se z toho, co dělají za velkou louží lépe.

Nemohu se zbavit pocitu, že evropské obyvatelstvo je stále línější a mnohdy v řadě věcí jaksi mimo realitu. Francie i Nizozemsko odmítly návrh Evropské ústavy. Každý národ z jiných důvodů (v podstatě z důvodů protichůdných). Francouzi se bojí levné pracovní síly z Východu. Rozumnější by bylo zvyšovat produktivitu vlastního hospodářství a nežít si nad poměry. Ostřeji řečeno: Nechtít, aby se zbytek Evropy skládal na vysokou životní úroveň málo produktivních francouzských zemědělců.

Evropa čelí dvěma velkým výzvám: muslimskému světu a Číně. Obě tyto výzvy jsou velmi vážné. Špatná politika a podcenění hrozících nebezpečí by mohlo mít následky fatální. V obou případech jde o civilizace, kde je úcta k lidskému životu na mnohem nižší úrovni než v Evropě. Úcta k lidskému životu je něco, čeho si můžeme na evropské civilizaci vážit. Amerika je nám v tomto ohledu přirozeným spojencem. Chovat se k němu nepřátelsky a neuctivě je zpozdilé. Aby nás nemuseli zachraňovat potřetí. Také už by se to nemuselo podařit.

Dan Drápal

Dan Drápal