indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

25.6. - 2.7.2005

ARCHIV

K výročí Smíření 95: Co se smířením?

Vše se zdálo nasvědčovat tomu, že v záplavě výročí roku 2005 se zapomene na výročí petice Smíření 95. Tu před deseti léty podepsalo víc než sto českých a německých osobností. Při padesátém výročí konce války upozornilo Smíření 95 na nedobré česko-sudetoněmecké vztahy, vyvolané zejména vyhnáním více než tří milionů Němců z Československa. Deset let, které uplynuly od petice Smíření 95 nepatří k tomu dobrému, co se mezi Čechy a sudetskými Němci stalo, mimo jiné také proto, že Smíření 95 jako by se ztratilo v událostech minulosti. Avšak Dr. Rudolf Hilf, jeden z organizátorů této petiční akce, na výročí nezapomněl a zaslal Doležalovým Událostem o Smíření 95 článek. Připomíná v něm význam této petice, a to způsobem, který by měl vyvolat diskusi.

Podle Rudolfa Hilfa lze nedobrou minulost pohřbít, jen když někdejší protivníci jsou ve vztahu k této minulosti zajedno a pohřbí ji společně. Pokud jde o česko-sudetoněmecké vztahy, brání tomu „tři podstatné konfliktní body“: léta 1918, 1938 a 1945. Roku 1918 znamenal pro Čechy vytvoření vlastního státu, pro „sudetoněmeckou národní skupinu“ vynucené začlenění do tohoto státu; rok 1938 přinesl sudetoněmecké národní skupině právo na sebeurčení a na tomto základě připojení k Německu, kdežto pro Čechy to byl podstatný krok k tomu, že Západ je vydal německé velmoci. A posléze v roce1945 se v osvobozeném Československu obnovilo české státní sebeurčení, zatímco Němci vyhnáním ztratili svou vlast. K pochopení tragického česko-sudetoněmeckého konfliktu je třeba vědět, připomíná Rudolf Hilf, že ve skutečnosti začal mnohem dříve, v 19. století. Jeho příčinou je národní ideologie, „která obě strany krok za krokem ovládla a tisícileté Čechy vnitřně rozložila“.

To je jistě pravda, nebo přesněji – z české strany viděno – kus pravdy. Je těžké představit si, že by Češi mohli souhlasit s tak jednoznačným odsouzením národní ideologie, když je zřejmé, že český národ (a nebyl v tom výjimkou) by bez ní nevnikl, nevyvinul se a nevytvořil vlastní stát. 19. a 20. století je dobou nacionalismů, které se v jednotlivých případech liší systémem hodnot (a hodnotami, které v hranicích těchto nacionalismů vznikly), ale také stupněm zahleděností do sebe a vnější agresivitou. Byly doprovázeny nečekaným a dramatickými událostmi, jejichž průsečíkem byla druhá světová válka. To je negativní stránka národních ideologií; působily však rovněž pozitivním způsobem a Evropa minulého století, střední Evropa zejména, by se bez nich málo podobala modernímu světu.

Nemělo by smyslu snažit se exkulpovat národní ideologie z hříchů, které mají na svědomí. Jenže odpovědnost za velké tragédie minulého století nelze svalovat jen na nacionalismus – v jeho hranicích přece nepůsobily jen démonické osobnosti a neodehrávaly se tak hrůzostrašné události, jako byla druhá světová válka.

Všechny konfliktní roky („body“), jimiž Rudolf Hilf vyznačil dramatické soužití Čechů a Němců v naší zemi v minulém století, bychom neměli stavět na jednu roveň. Ať se už jakýmkoli způsobem liší, léta 1918 a 1938 mají společné to, že to, co se v nich stalo, je, i když pro obě strany různě uspokojivě, ale přece jen uzavřeno: jak vytvoření Československé republiky, tak mnichovská dohoda. Proti tomu události roku 1945 uzavřeny nejsou. Etnická čistka Němců v Československu nejen nebyla „společně pohřbena“, ale stala se významnou součástí dnešní vysoké politiky. V Německu usiluje Sudetoněmecké krajanské sdružení o zrušení její proklamované legitimity, v České republice je pak tato legitimita základem jednoty všech parlamentních stran a většiny obyvatelstva. Tuto jednotu, která je derivátem mocné kolektivní nenávisti vůči sudetským Němcům (oč víc jsme jim ublížili, o to víc je nenávidíme) živí fráze tzv. Košického vládního programu a nacionálně represivních Benešových dekretů. Pokud vyhnaní Němci dnes žijí a pracují, pak jsou to lidé, kteří byli „odsunuti“ v dětském nebo mladistvém věku, a mohli se tedy něčeho nezákonného dopustit teprve na svých nových působištích v Německu. Každý další rok zvyšuje absurditu tvrzení, že vyhnání bylo cosi jako „trest“ – ostatně československé zákony takové tresty jako vyhnání nikdy neznaly.

Aniž bych chtěl tuto otázku doširoka rozvádět, připomenu jen, že jak oslavná legitimita etnické čistky, tak nenávist, která ji doprovázela a doprovází, představují těžká závaží nejen pro českou politiku, ale vůbec pro český národní život. Prochází jím, kazí ho, připojuje se k dalším nenávistem, posiluje je a činí národní organismus odolným vůči pozitivním cizím vlivům.

V současné době je vztah České republiky a sudetských Němců chápán jaksi obráceně. „Česká strana“ brání současný stav, kdežto sudetští Němci usilují o to změnit jej. Toto snažení sudetských Němců, jimž bylo tolik ukřivděno, je jistě pochopitelné; na druhé straně je, jak již řečeno, především v našem, českém zájmu, aby se tento stav změnil. Smíření 95 nelze opakovat, nicméně lze organizovat společné akce, směřující k „pohřbení zlé minulosti“, které Rudolf Hilf právem proklamuje. Takové společné akce těžko mohou začít jinak než výměnou názorů. Už proto je téma Hilfova článku přínosem i pro nás. Dovolím si však upozornit na další téma, o kterém se běžně hovoří v liberálnějších kruzích české inteligence. Je jím otázka, zda k vyhnání Němců existovala alternativa.

O tomto tématu se takto skutečně hovoří, přitom však je otázka položena obráceně. Ve skutečnosti jde o to, zda po osvobození existovala alternativa k normálnímu, dosavadnímu žití a bydlení sudetoněmeckých rodin v oblastech, městech a osadách, které byly odjakživa jejich vlastí. Na takto položenou otázku lze odpovědět snadno: taková alternativa existovala, ale měla základní vadu, že byla pohansky totalitní. Protože jenom tak lze nazvat etnickou čistku, vyhnání tří milionů lidí a smrt desetitisíců z nich. Takže civilizovaná alternativa neexistovala.

Emanuel Mandler