ARCHIV

O slovo se opět hlásí principál

Václavu Klausovi už zase otrnulo. Vyplývá to z otevřeného dopisu, jímž se obrátil na premiéra, předsedy obou komor parlamentu a šéfy parlamentních politických stran. Je přesvědčený, že vzhledem k problémům, které zasáhly Evropskou unii (odmítnutí euroústavy ve Francii a Nizozemsku, neschválení rozpočtu EU na příští léta) už česká politika nevystačí se stanovisky, která byla vývojem situace překonána (rozuměj stanovisky, které zastávala a zastává česká vláda a která jsou jiná než ta prezidentova). Je třeba zahájit „seriozní diskusi“ s cílem „najít nejvyššího společného jmenovatele našich postojů“ pro vytvoření výchozí pozice České republiky v nadcházející celoevropské výměně názorů. Situace je příhodná: máme jedinečnou příležitost promluvit do základních otázek evropského směřování – takovou, jaká se v budoucnu nebude hned tak opakovat. Debata by měla proběhnout co nejdřív, a to – jak jinak – pod prezidentovou patronací.

Klaus se po konfliktu s Paroubkem, který pro něho nedopadl dvakrát dobře, cítí být opět na koni: nenáviděná euroústava vzala za své, evropská integrace se zadrhla. Zdá se, že se otvírá cesta pro jeho vizi EU jako jakési asociace národních států, jejichž kooperace se bude řídit zásadami, které kdysi pro vztahy sovětského impéria se západními demokraciemi pěkně zformuloval Nikita Chruščov: mírové soužití států s různým společenským zřízením na základě principu nevměšování do vnitřních záležitostí. Tak bude definitivně zajištěno, že obhájíme naše národní zájmy před výstřelky „humanrightismu“ a zachováme si základní vymoženost našich moderních dějin, Benešovy dekrety.

Prezident zároveň chápe výjimečnost situace: Unie byla na podobnou krizi úplně nepřipravena, dá se předpokládat, že si v budoucnu už dá pozor. Je třeba využít zmatku, seslaného přímo z nebes, a náležitě se zajistit. Abychom to mohli učinit, musíme být vnitřně jednotní: je třeba, aby se rozhodující politické síly sjednotily (a řekly své „rozhodné ne“ různým rozvratníkům). Myšlenka „národní jednoty“ hraje v prezidentově myšlení stejně významnou roli jako v české politice druhé poloviny devatenáctého století.

A konečně: v tomto politickém úsilí musí hrát prezident vedoucí úlohu: národní jednoty je třeba dosáhnout pod jeho patronací.

V zásadě jde o další neústavní a nemravný pokus o ovládnutí české politické scény. Klaus pokračuje v politice, kterou se mu dařilo provádět vůči slabým vládám Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, i proti o poznání silnějšímu Paroubkovi. Jeho spojencem může být kromě ODS i KSČM: shodne se s ní v pojetí „národních zájmů“ i v emancipačním úsilí vůči EU. V Klausových představách má být patrně Česká republika součástí Unie, ale jako permanentně kverulující element, nedůtklivý a urážlivý prcek, kterého se budou muset všichni snažit za nemalou cenu pacifikovat a udobřovat. Takovou politiku dělal v rámci západního společenství za studené války nebožtík Papandreu, zdá se, že se Klaus v tomto vyděračství shlédl. Komunisté mu asi půjdou na ruku, nejspíš věří, že ho na základě historických zkušeností převezou stejně, jako převezli v roce 1948 Beneše. Upřímně řečeno, mají docela slušnou šanci.

ČSSD a premiér Paroubek má dvě možnosti: začít se s Klausem o komunisty přetahovat (dá se to v současné době dělat jen stylem „kdo dá víc“), nebo se prezidentovým pokusům z pozice premiéra rázně opřít. Jeho první reakce na prezidentovy nemravné návrhy – a vůbec reakce koaličních stran – byla zatím neslaná nemastná. Necítí snad, že jim Klaus jde po krku? V současné době jsou tu dvě vyhlídky na politickou stabilitu: první z nich je vláda prezidenta podpořeného „pravicí“ (ODS, KDU), druhá, která se začíná s Paroubkovým vzestupem opět aktualizovat, je koalice (byť i jen skrytá) ČSSD s KSČM. Dosavadní politický systém si zachovával jakési demokratické atributy jen díky tomu, že se v posledních letech ani jedné z „rozhodujících politických sil“ nikdy nepovedlo získat dominantní postavení. Dosáhnout takového rádoby vyváženosti je rok od roku těžší. Navíc lidé už mají plné zuby karambolů, které s sebou taková vratká rovnováha přináší. Zdá se, že se máme na co těšit. Zvlášť když jediná věc (kromě věčné platnosti Benešových dekretů) na nichž se všechny politické síly odleva doprava shodnou, je, že je třeba zatnou tipec médiím.

3.7.2005