indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

25.6. - 2.7.2005

ARCHIV

Uznání neznámé sboristce

Jedna z mála dobrých zpráv minulého týdne - sbormistr Kulínský byl konečně propuštěn z vyšetřovací vazby - je jako v klasických vtipech doprovázena stínem zprávy špatné: zhruba pět měsíců v ní správně neměl být držen. Něco takového by se v „civilizované zemi“, jak rádi říkáme, patrně nemělo stávat, už dnes je však jasné, že na tuto drobnou peripetii zapomeneme mnohem dříve než na případ samotný, hlavně pak na důvod, proč se pan Kulínský vůbec dostal do konfliktu se zákonem.

Celé věci může nejspíš skutečně porozumět jen někdo, kdo byl někdy sám čtrnáctiletou dívkou, a to není můj případ. Možná je to způsobeno právě takto sníženou kompetencí, ale popravdě se mi nedaří vnímat Kulínského kauzu jako příběh zločince zneužívajícího bezbrannou nevinnost. Místo něho vidím spíše muže podmanivého bohémství, charismatického šéfa, o jehož přízeň usilují členky sboru se stejnou dávkou soutěživosti jako o možnost vystupovat na světových pódiích. Na otázku, zda mezi nimi a sbormistrem došlo k intimním kontaktům dobrovolně nebo po psychickém nátlaku, odpověděla jedna z žalobkyň: „Něco mezi tím“. Klobouk dolů před takovou otevřeností. Jsem přesvědčen, že kdyby všechny Kulínského „oběti“ chtěly být upřímné, musely by odpovědět právě tak.

V populární filmové parodii Pytlákova schovanka žádá šéf umělecké agentury od mladé adeptky herectví, aby mu předvedla své nohy, nečekaně však narazí. „Jak jste nízký!“ vmete mu dívka do tváře své bezmezné pohrdání, „Za těchto okolností být herečkou nechci.“ Scéna je úsměvná jednak pro tu patetickou mluvu, jednak pro svou roztomilou naivitu: takto to v uměleckém světě pravděpodobně nechodí. I kdyby se však v některé začínající umělkyni našla takováto zásadovost, můžeme ji vyžadovat od čtrnáctileté dívky? Jistě, pokud se někdo nedokáže vzepřít ve chvíli, kdy by svou vzpourou přišel o četné výhody, a promluví teprve tehdy, když už sám nemá co ztratit, těžko si může vysloužit sebemenší obdiv. Takové chování nemá dokonce daleko k ubohosti, před takto ostrým odsudkem však tehdejší sboristky chrání právě jejich nízký věk.

Jsou-li však na světě věci, o kterých je nutné podat bezodkladné svědectví anebo o nich navždy pomlčet, je právě tato jednou z nich. Chci věřit, že zde žije alespoň jedna bývalá členka Bambini di Praga , která je schopna střízlivého odstupu bez dodatečné pomstychtivosti: Když jsem na nic neupozornila tenkrát, nechám si vše pro sebe i teď. Možná je takových víc, ale protože veřejně nemohou pronést ani tuto větu (neboť už tím by popřely její obsah), jejich jména se nikdy nedozvíme. A o to větší jim patří uznání.

Martin Vrba